Dle ústavy spojených států severoamerických, kap. II., odd. IV., mohou býti sesazeni president, jeho náměstek a všichni občanští funkcionáři států Unie, budou-li usvědčeni žalobou sněmovny poslanců z velezrady, korupce a jiných zločinů nebo přečinů (for treason, bribery and others high crimes and cisdemeanours). Kongres stanoví trest (kap. III., odd. 3.). Velezradou je toliko povzbuzovati válku proti státu, spojovati se s nepřáteli, nebo poskytovati jim pomoc a podporu. Nikdo nemůže býti usvědčen ze zrady, než svědectvím dvou svědků v témže nebo doznáním svým. Ustanovení, že může býti president a jiní funkcionáři usvědčeni takto z velezrady, jest ovšem velmi nebezpečné a pro dnešní dobu se naprosto nehodí.

Podle článku 45 ústavy Argentiny z 25. září 1860 může obžalovati sněmovna poslanců presidenta, jeho zástupce, ministry, členy nejvyššího soudu i jiných tribunálů před senátem pro činy spáchané v jejich působnosti nebo pro zločiny protiprávní; zapotřebí je dvoutřetinová většina přítomných členů (čl. 51). Trest omezen je podle §u 52 na sesazení odsouzeného a prohlášení, že nemůže nabýtí funkcí čestných neb úřadů; další stíhání trestní před řádnými soudy není ústavou vyloučeno.

V Brazilii dle ústavy čl. 53 z 24. února 1891 stíhán je president republiky na žalobu sněmovny poslanců u nejvyššího soudu spolkového; tento rozhoduje o zločinech práva obecného, senát pak o činech zodpovědnosti za činnost presidentskou. Je-li president žalován, je suspendován. Jako zločiny za zodpovědnost jsou vyznačeny činy proti existenci státu, proti ústavě a formě vlády spolkové, volnému vykonávání politických a individuelních práv, vnitřní bezpečnosti zěmě, poctivosti správy, použití veřejných daní, proti vnitřnímu míru, proti rozpočtovým zákonům, o nichž se usnesl kongres. Zákon o řízení byl vydán.

V Mexiku mohou býti obžalováni president a vicepresident republiky za času jich úřadování jen pro zradu na vlasti, vyložené porušení ústavy, útok na volební svobodu a těžké zločiny obecného práva.

Nelze podceňovati ustanovení platné v amerických státech, kde kulturní a politický vývoj je dávný.

Dle ústavy republiky polské ze dne 17. března 1921, čl. 51 je president republiky odpověden sněmu pro velezradu, porušení ústavy nebo porušení trestních zákonů; sněm musí se usnésti na obžalobě třemi pětinami hlasů za přítomnosti aspoň polovice svých členů. Presidenta soudí státní soud dle zvláštního zákona. Je-li obžalován před státním soudem, je suspendován ze své funkce. Státnímu soudu (§ 64 ústavy) předsedá první president nejvyššího soudu; osm členů volí sněmovnna poslanců, čtyři členy senát z osob, které nejsou členy sněmovny poslanců ani senátu.

Rovněž členové vlády jsou velmi důležitou složkou státu. Veškerá výkonná moc, pokud není výslovně vyhrazena presidentu republiky, přísluší u nás vládě (§ 64 ústavy). Vláda kromě toho rozhoduje o předlohách pro Národní shromáždění, nařizuje na základě zákonů mnohé věci přetěžké důležitosti, jmenuje státní zřízence, pokud to není vyhrazeno presidentu republiky, rozhoduje (což v naší ústavě je mlhavě řečeno) o všech věcech politické povahy (§ 81 ústavy), kteréžto právo je neobyčejně velké a důležité.

O trestní zodpovědnosti ministrů praví se ve zprávě ústavního výboru k ústavní listině Československé republiky (č. t. 2421 z 1920):

>§ 79 stanoví trestní odpovědnost ministrů. Porušil-li ministr zákon trestní mimo obor své úřední působnosti, podléhá řádným soudům trestním; porušil-li zákon ústavní nebo jiný zákon, mimo zákon trestní v oboru své úřední působnosti, podléhá výhradně trestní pravomoci senátu; porušil-li v oboru své úřední působnosti zákon trestní, nastává konkurence senátu s řádnými trestními soudy. Ústavní výbor úmyslně neřešil otázky, má-li v tomto případě (ať při ideální nebo reální konkurenci) řízení býti soustředěno před senátem nebo vedeno odděleně i před soudy řádnými.<

Weyr ve spisu >Soustava čsl. práva státního<, str. 189 praví, že ve státech, kde hlava státu jest neodpovědnou, odpovídá ministr parlamentu též za akty státu, na nichž měl účast, jež spolupodepsal (na př. Anglie, Francie); ve státech pak, kde hlava státu jest odpovědnou, odpadá politická odpovědnost ministra (na př. Spojené státy severoamerické). Str. 192, § 66 ústavy praví, že president republiky není zodpověden za výkony svého úřadu a z projevů souvisejících s jeho úřadem; za to odpovídá vláda.

Janeček ve spisu >Odpovědnost presidenta republiky a vlády< zmiňuje se na stránce 67 o tom, že motivy k naší ústavní listině (str. 26), promlouvajíc o trestní odpovědnosti ministrů ve Francii, že trestní zodpovědnost nastává, dopustí-li se ministr u výkonu svých funkcí trestního skutku, jenž je výslovně zakázán předpisem trestního zákona, přehlížejí rozhodnutí senátu francouzského ze dne 6. srpna 1918, podle něhož senát může samostatně bez ohledu na trestní zákon kvalifikovati určitý čin za trestný a určiti trest. Tehdy jednalo se o obžalobu ministra Malvy, o čemž Esmein a obšírně Barthélemy v >Revue du droit public<, svazek XXXV. píší.

(O politické zodpovědnosti ministrů viz: Baxa, >Ústavní listina Čsl. republiky a vliv cizích ústav< ve >Sborníku věd právních a státních 1921<.)

Barhélemy 459 v >Revue du droit public< (r. 1918) praví, že v případě, spáchá-li ministr zločin ve výkonu své funkce, čl. 12 zákona ze 16. července 1875, může sněmovna jej obžalovati v senátě. Avšak to je jen právo sněmovny, neučiní-li tak, může býti ministr stíhán před soudy podle práva obecného.

Moreau v >Précis élémentaire de droit constitutionnel< praví: ministr může se státi presidentem republiky; může za doby, kdy je presidentem, býti stíhán pro čin, který se týká jeho činnosti ministerské? Nemyslí tak, poněvadž všechna výhoda nezodpovědnosti presidentské byla by ztracena.

O ministrech praví konstituční zákon francouzský z 25. února 1875 ve čl. 6, že jsou zodpovědni oběma sněmovnám solidárně za všeobecnou politiku vládní a jednotlivě za osobní činy. Platí pro ně, rovněž jako pro presidenta republiky ustanovení §u 12 konstitučního zákona ze dne 16. července 1875, že je může obžalovati sněmovna poslanců a souditi senát.

Ministři mohou býti obžalováni sněmovnou poslanců pro zločiny spáchané v jich činnosti, souzeni jsou senátem. Senát mohl býti podle zákona z 10. dubna 1889 konstituován jako soud dekretem presidenta republiky vydaného v radě ministerské, aby soudil každého, kdo se dopustil atentátu proti bezpečnosti státu. Podle zákona ze dne 5. ledna 1918 má senát právo (čl. 1) ustaviti se sám po usnesení poslanecké sněmovny na obžalobu presidenta nebo ministrů jakožto soud.

Barthélemy v >Revue du droit public et de la science politique< (r. 1918) má za to, že komise je k tomu povolána, nestačí-li vyhledávání, jež učinila sněmovna poslanců, doplniti je. Zajímavo je srovnati s naší ústavou konstituční francouzský zákon ze dne 25. února 1875 (čl. 6). Podle něho jsou ministři solidárně zodpovědni oběma sněmovnám za všeobecnou politiku vládní a jednotlivě za osobní činy (jak citováno také jinde v této zprávě). President republiky je zodpověden toliko v případě velezrady.

Naše ústava v §u 34 praví v 1. odstavci: Usnesení poslanecké sněmovny na obžalobu presidenta republiky, předsedy vlády a členů vlády může se státi toliko většinou dvou třetin za přítomnosti dvou třetin poslanců. Teprve druhý odstavec jedná o trestní věci: >Řízení před senátem jako trestním soudem upravuje zákon<.

Francouzský senát byl několikráte soudem (cour de justice). Roku 1889 ve věci generála Boulangera a spoluvinníků, pak v procesu proti Déroulédovi, Marcel Habertovi, Lur-Salucesovi (1899, 1900, 1901), ministru Malvy r. 1918, dále ve věci ministra Caillaux r. 1920 a v záležitosti Cachinově r. 1923.

V Belgii při tvoření ústavy bylo právo odsouditi ministra dáno kasačnímu soudu, poněvadž členové senátu byli jmenováni králem. (Errara >Traité de droit public belge<). Toto právo zůstalo, i když členové senátu byli voleni. Ústava belgická ve článku 134 stanovila výslovně, že dokud nebude vydán zvláštní zákon o zodpovědnosti ministerské, má sněmovna poslanců právo neomezeně obžalovati ministry a kasační soud je odsouditi.

V Dánsku mohou býti obžalováni králem nebo Folkettingem pro jejich správu; soudí je nejvyšší soud (Riegswett).

V Rakousko-Uhersku dle zákona rakouského ze dne 20. prosince 1867 a podle 12. uherského zákona z téhož roku mohly obžalovati společné ministry delegace obou států před soudci znalých práv, které zvolily.

V Rakousku samém souditi měl státní soud k obžalobě sněmovny, v Uhrách k obžalobě sněmovny poslanců (za absolutní většiny hlasů) soud zvolený vyšší sněmovnou.

Řecko. Zákon ústavní z 16.-28. listopadu 1864.

§ 80. Sněmovna má právo obžalovati ministry a dáti je souditi aeropagem (kasačním soudem). Zvláštní zákon o zodpovědnosti ministrů z 22. prosince 1876 byl vydán 3. ledna 1877, byl změněn a doplněn zákonem z 11. března 1877. Král (§ 81) smí uděliti milost odsouzenému ministru jen se svolením sněmovny.

V Rumunsku již dle ústavy z 30. června (12. července) 1866 mohla každá z obou sněmoven i král obžalovati ministry u nejvyššího soudu pro jejich činnost, sněmovny většinou dvou třetin přítomných. Podrobný zákon o zodpovědnosti ministerské byl vydán již 2./14. května 1879. Král může uděliti milost odsouzeným ministrům nebo snížiti jejich trest jen k žádosti sněmovny, která je obžalovala (§§ 101-103 ústavy).

V Srbsku (ústava ze dne 5./13. června 1903) král i skupština má právo obžalovati ministry pro zradu na vlasti a krále, pro porušení ústavy a práv zaručených ústavou srbským občanům, pro porušení zákonů, které jsou označeny zvláštním zákonem (to stalo se dříve již zákonem ze dne 30. ledna (11. února) 1891). Tohoto práva může býti použito do pěti let po spáchaném činu. Návrh na obžalobu musí býti podepsán nejméně dvaceti poslanci, s usnesením na obžalobu musí souhlasiti dvě třetiny přítomných; ministr je pak souzen státním soudem. Král smí uděliti milost odsouzenému ministru jen se svolením skupštiny.

V Holandsku dle čl. 51 ústavy z 30. listopadu 1887 jsou ministři zodpovědni.

V Italii již dle zákona ze dne 4. března 1848 mohla sněmovna poslanců obžalovati ministra před nejvyšším soudem; zákon podrobný nebyl vydán, ač již r. 1878 byla jmenována komise, aby zákon vypracovala.

V Polsku ústava ze dne 17. března 1921 neřeší trestní zodpovědnost ministrů, odkazujíc, že bude tak stanoveno zvláštním zákonem; praví jen ve čl. 59, že ministři mohou býti obžalováni za presence nejméně polovice poslanců třemi pětinami hlasů za činy, za něž jsou zodpovědni; soudí je rovněž státní soud, jako presidenta republiky. Jakmile ministr je dán v obžalobu, je suspendován.

K jednotlivým ustanovením se uvádí:

K §§ 1 a 2. Zásadní ustanovení celé osnovy obsažena jsou v § 1 a 2. Výbor přestylisoval oba tyto paragrafy podstatně, při tom však, souhlase s návrhem vládním i s prohlášeními vládních zástupců ve výboru, jakož i v souhlase s přiznanými experty, prof. dr Hoetzlem pro obor práva ústavního, a prof. dr Miřičkou pro obor práva trestního, setrval na zásadním pojetí původního vládního návrhu, pokud se týče privilegia propůjčeného podle §§ 34, 67 a 79 ústavní listiny presidentovi republiky a členům vlády. Naopak snažil se výbor, aby hned v § 1 privilegium stanovené pro presidenta republiky bylo přesněji a stručněji vyjádřeno.

Ze znění navrženého § 1 je patrno, že president republiky požívá po dobu, pokud je presidentem, privilegia nestihatelnosti pro činy trestné, vyjímajíc velezradu nebo-li podle názvosloví zavedené § 41 zákona na ochranu republiky >úklady o republiku<; požívá dále privilegia fori, že může býti obžalován jen poslaneckou sněmovnou a stíhán jen senátem; konečně stanoven je pro něho privilegovaný trest; může totiž býti odsouzen jen ke ztrátě úřadu presidentského a způsobilosti tohoto úřadu později nabýti.

Ze znění § 1 odst. 1. a contrarie plyne tudíž zcela nepochybně, že president republiky, pokud je presidentem, nemůže býti stíhán pro jiné činy trestné, vyjma velezradu (úklady o republiku), a to ani tehdy, byl-li čin spáchán před tím, než se stal presidentem republiky; dále plyne z téhož ustanovení, že v čas, kdy presidentem býti přestal, může jako každý jiný občan býti stíhán pro velezradu (úklady o republiku), nebo pro kterýkoli jiný trestný čin, ať byl čin ten spáchán před tím, než se stal presidentem, anebo v čas, kdy byl presidentem. Samozřejmé jest, že stíhati trestné činy právě uvedené náleží podle všeobecných pravidel řádnému soudu, a že soud tento vysloví trest podle obecných trestních zákonů.

In favorem příslušnosti senátu stanoví § 1 v odst. 2., že příslušnost senátu ke stíhání presidenta republiky na základě usnesení poslanecké sněmovny, založena jest již tím, že návrh na obžalobu podle § 6 osnovy byl podán včas, kdy obviněný byl ještě presidentem, takže v tomto případě senát je příslušný stíhati osobu, která již není presidentem.

Ze zásady >ne bis in idem< plyne dále, že pokud ke stíhání presidenta republiky příslušný je senát k obžalobě sněmovny poslanecké, vyloučena je příslušnost řádného soudu; samozřejmě také příslušnost tato neobživne ani tím, že poslanecká sněmovna odvolá obžalobu, nebo že senát obviněného sprostí obžaloby.

K § 1 původní osnovy. Usnese-li se Národní shromáždění o trestním stíhání presidenta republiky a určí dle vládního návrhu v § 1, že trestem je toliko ztráta způsobilosti k znovunabytí úřadu svého, a je-li odsouzený v době vynesení rozsudku presidentem republiky, také ztrátu tohoto úřadu, a praví-li se dále, že může býti potom, kdy přestal býti presidentem republiky, stíhán řádným soudem i pro velezradu, spáchanou před tím, než nastala tato změna, mohl by býti dvojí trest pro jeden zločin.

Dle posledního odstavce § 1 původní osnovy byl by tedy trest vyslovený odstavcem druhým jen odkladem dalšího trestu, i když jedná se o velezradu. President republiky mohl by dle vládní osnovy býti dvakráte trestán. Je to ve sporu se všeobecnými zásadami právními, že vinník má býti pro týž čin trestán jen jednou. Úřadující president a bývalý president je přece týž člověk.

Decapitatio, svržení presidenta z prvního místa ve státě, ztáta způsobilosti ke znovunabytí úřadu je vlastně mravně povahou svou nejhorší trest, horší než ten, který by následoval po tom, kdyby byl president odsouzený senátem postaven před řádný soud.

Trest smrti pro velezradu (úklady o republiku) dle zákona nyní platného je vyloučen. Krejčí poukazuje v revui >Parlament<, ročník I. č. 7. (Právní zodpovědnost hlavy státu a její francouzský vzor) k tomu, že osnova vládní odchyluje se slovně již první větou od znění ústavní listiny. Toto praví v § 67, že president republiky může býti trestně stíhán jen pro velezradu a to senátem na obžalobu sněmovny poslanců; osnova v § 1 praví: >President republiky může býti stíhán pro velezradu jen před senátem.< Ústava zdůrazňuje, že velezrada je jediný čin, pro který president může býti trestně stíhán, osnova pak, že jedině senát povolán je stíhati presidenta pro velezradu; pro ostatní zločiny byly by povolány řádné soudy. Ale vzhledem k ustanovení ústavy nemůže býti pochybnosti, že může býti president republiky za svého úřadu stíhán jen pro velezradu.

Je to zákon provádějící ustanovení ústavy; proto tedy nelze připustiti jiný výklad než ten, že president republiky v době svého úřadu může býti stíhán jen pro velezradu (úklady o republiku).

Ve zprávě ústavního výboru k ústavní listině č. t. 2421 z r. 1920 (str. 17) praví se krátce: >Pokud jde o trestní zodpovědnost presidentovu, ústavní listina omezuje ji dle vzoru francouzského (§ 6) na případ velezrady. Poněvadž trest zníti může nejen na ztrátu úřadu presidentského, nýbrž i na ztrátu způsobilosti úřadu toho později nabýti, vyplývá z toho, že řízení trestní není vyloučeno, když president jím býti přestal, arci může se i pak týkati jen zločinu velezrady.

Odůvodnění toto nebylo jasné. Z toho, že trest může zníti nejen na ztrátu úřadu presidentského, nýbrž i na ztrátu způsobilosti úřadu toho později nabýti, nevyplývá, že trestní řízení není vyloučeno, když president republiky přestal býti presidentem.

§ 2 odst. 1. a 2. osnovy, jednající o trestní zodpovědnosti ministrů, má jiné znění, než § 79 ústavy, ale jest obsahově stejný.

Důvodová zpráva k vládnímu návrhu připomíná, že trestní odpovědnost ministrů v oboru jejich úřední působnosti je mnohem širší nežli trestní odpovědnost všech ostatních občanů, poněvadž jsou trestně odpovědni za každý čin (čímž myslí se jednání i opomenutí), poruší-li úmyslně nebo z hrubé nedbalosti ústavní nebo jiné zákony; těmito jinými zákony dlužno zajisté rozuměti také zákon trestní a zákony jej doplňující tedy nejen za porušení zákonů trestních.

Podle § 79 ústavní listiny a podle § 2 zákona o trestním stíhání presidenta republiky a členů vlády, je senát výlučně příslušný stíhati členy vlády, kteří poruší ústavní nebo jiné zákony, za dvou předpokladů:

a) že porušení se stalo úmyslně nebo z hrubé nedbalosti,

b) v oboru úřední působnosti dotčeného člena vlády.

Vzhledem k zásadě parlamentní vlády, na které naše ústava je založena, a za které člen vlády pravidelně bývá zároveň členem Národního shromáždění, sluší pokládati členství vlády za jakési stupňované (nebo kvalifikované) členství Národního shromáždění; sbíhá-li se obojí v téže osobě, sluší pokládati za prevalující členství vlády. To předpokládá patrně také zcela nepochybně i § 79 úst. list. Jsou-li tu předpoklady citované § 79, sluší tudíž zastávati názor, že nastupuje zvláštní stíhání podle tohoto § 79 a nikoli řízení, které se jinak všeobecně proti členovi Národního shromáždění provádí podle zákona o inkompatibilitě.

Pokud se týče uvedených předpokladů § 79 úst. list., přichází v úvahu předem předpoklad, který souvisí právě s členstvím vlády, totiž že porušení zákona musí nastati >v oboru úřední působnosti< dotčeného člena vlády. Že se tím nemyslí úřední působnost v nejužším slova smyslu, plyne již z § 79 samotného, poněvadž do oboru působnosti člena vlády nepatří nikdy porušovati zákony; poruší-li člen vlády zákon, tedy tím již překročil svůj obor působnosti. Sluší tudíž dotčené ustanovení vykládati tak, že se vztahuje na případy, kdy člen vlády poruší své zákonné povinnosti u výkonu svého úřadu nebo v souvislosti se svým úřadem.

Povinnosti uložené členu vlády zákonem mohou býti jednak positivního rázu, ukládá-li se mu, co má činiti, jednak negativního rázu, když zákon přímo nebo nepřímo zakazuje, co činiti nesmí. Řadu takových zákazů obsahuje právě zákon o inkompatibilitě, který stanoví, co je neslučitelno s členstvím v Národním shromáždění. Předpisy tohoto zákona vesměs upravují styk se státem, se státními úřady, podniky a fondy, je-li při tomto styku nebezpečí zneužití členství v Národním shromáždění. Nebezpečí, kterým zákon chce čeliti, právě při členech vlády vyskytují se měrou zvýšenou, ježto právě oni svým postavením jako členové vlády jsou v těsnějším styku se státem, nežli ostatní členové Národního shromáždění.

Pokud se týče dalšího předpokladu § 79 ústavní listiny, že porušení zákona nastalo úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, jsou předpisy zákona o inkompatibilitě vesměs toho rázu, že sluší při porušení jejich předpokládati buď úmysl nebo alespoň hrubou nedbalost.

Zbývá ještě uvážiti, zdali a pokud hodí se do rámce zákona o trestním stíhání presidenta republiky důsledky, které stanoví zákon o inkompatibilitě. V té příčině podle § 15 zákona o inkompatibilitě možno jako krajní důsledek porušení zákona vysloviti, že člen Národního shromáždění zbavuje se mandátu, byl-li veden pohnutkami nečestnými a poškodil vážně zájem státní nebo se obohatil; podle § 21 c) novely k zákonu o volebním soudě, může dále býti vysloveno, že částka, o kterou se člen Národního shromáždění obohatil, připadá ve prospěch chudinského fondu jeho domovské obce. Naproti tomu stanoví osnova § 3, že jde-li o trestní čin, který není trestný podle obecných zákonů trestních - a o takový čin běží v případě porušení zákona o inkompatibilitě - může senát uložiti provinilému členu vlády podle volného uvážení pokutu do 100.000 Kč (dle usnesení výboru do 500.000 Kč), vedle toho může to, oč se obohatil, prohlásiti za zabrané ve prospěch státu a konečně může též uznati na vyloučení ze zápisu do stálých seznamů voličských a na ztrátu úřadu. Bude-li uznáno na vyloučení ze zápisu do stálých seznamů voličských, znamená to, že dotyčný člen Národního shromáždění pozbude volitelnosti do Národního shromáždění a bude potom volebním soudem zbaven mandátu podle § 13 zákona o volebním soudě. Pokud jde o zabavení toho, oč se provinilý člen vlády obohatil, připadl by výtěžek státu, nikoli domovské obci, což zajisté při členech vlády je případnější.

Ustanovení, kterým se předpisy §§ 1-7 zákona o inkompatibilitě analogicky rozšiřují na členy vlády, kteří nejsou zároveň členy Národního shromáždění, doplňuje mezeru zákona o inkompatibilitě. Hodí se lépe do tohoto zákona, poněvadž řízení tímto zákonem upravené hodí se i na členy vlády, kteří nejsou zároveň členy Národního shromáždění, kdežto naopak nelze na ně použíti řízení stanoveného zákonem o inkompatibilitě, které se hodí pouze na členy Národního shromáždění. Ustanovení zde navržené přesahuje ovšem poněkud rámec zákona, do kterého se zařazuje, poněvadž zákon tento vesměs předpokládá porušení jiných zákonů, avšak bylo by zajisté ještě méně vhodné ustanovení zde navržené učiniti předmětem zvláštního zákona.

Senátor profesor Polach navrhl v subkomitétu, by odstavce 3 a 4 původní osnovy byly škrtnuty.

Za první odstavec vládní osnovy navrhl zařaditi toto:

>Tato trestní zodpovědnost ministrů vztahuje se zvláště:

a) na všechny akty presidenta prováděné ve výkonu moci vládní a výkonné,

b) na všechna nařízení vydaná celou vládou, návody, rozkazy a opatření.

c) na všechna rozhodnutí, předpisy, nařízení, opatření, návody a rozkazy vydané celou vládou.<

Dále navrhl nový odstavec: Předseda nejvyššího kontrolního úřadu a úředníci pověření samostatným vedením ministerstva, jsou stejně zodpovědni jako ministři.

Subkotmitét nepřijal tento návrh proto, že již dle znění osnovy jsou členové vlády velmi široce trestně zodpovědni za všecky činy své i poltické tedy ne zvláště, nýbrž vždy, že president nejvyššího kontrolního úřadu má dle zákona již postavení člena vlády a že forum, které stanoví § 2 osnovy, nemá býti rozšiřováno na někoho jiného než na členy vlády a na jiné funkcionáře. kteří mají postavení členů vlády (§ 35 odst. 2. osnovy). Ustanovení navrhované prof. Polachem nebylo by v souhlase s ustanovením ústavy.