K § 6 praví důvodová zpráva vlády: Požadavek podpisu značného poměrně počtu poslanců má zabezpečiti, že se budou podávati a projednávati pouze návrhy zrale uvážené, nikoliv jen na agitaci vypočtěné. Pro návrh na obžalobu člena vlády žádá se stejný počet podpisů jako pro návrh vyslovení nedůvěry vládě podle §u 76 ústavní listiny - jdeť zajisté o návrhy podstatně příbuzné povahy. Pro návrh na obžalobu presidenta republiky jako návrh ještě závažnější, žádá se počtu podpisů zvýšeného, blížícího se minimálnímu počtu poslanců (§ 134), jehož je v každém případě (podle §u 34 ústavní listiny a § 13 této osnovy) zapotřebí k usnesení konečnému o vznesení obžaloby (dvě třetiny z úhrnného počtu 300 poslanců činí 200, dvě třetiny z toho 134).
Osnova nevylučuje členy vlády, účastniti se návrhu na obžalobu presidenta republiky, nebo člena vlády, nevylučuje je také ze členství výboru žalobního (§ 8), rovněž ne ze členství v senátním výboru soudním a z hlasování senátu o vině a trestu (část III. vládního návrhu). Nelze však mysliti, že sněmovny by zvolily do žalobního a soudního výboru členy vlády; proto nečiním návrh na změnu osnovy. Dle čl. 30. zákona francouzského z 10. dubna 1889 nesmějí se účastniti porady nebo hlasování o vině senátoři, kteří jsou členy vlády.
§ 8. Zvláštní výbor žalobní, zvolený poslaneckou sněmovnou k obžalobě presidenta republiky nebo člena vlády, je devítičlenný. V osnově nebylo postaráno o náhradníky, jako v § 16, v řízení před senátem, kteří zastupují členy, nemohou-li funkce své vykonávati, neb ubyli-li.
Ústavně-právní výbor připojil za 2. odstavec § 8 větu: >za každého člena zvolí se náhradník<.
K §u 13 osnovy může se státi usnesení o podání obžaloby jen za přítomnosti dvou třetin poslanců a většinou dvou třetin přítomných (§ 34 ústavní listiny). Také dle §u 23 osnovy může sněmovna poslanecká za přítomnosti dvou třetin všech svých členů, většinou dvou třetin se usnésti, že obžalobu odvolává, načež se další řízení zastaví. Naproti tomu dle téhož §u 23 může do té doby se senát usnésti k návrhu soudního výboru nadpoloviční většinou přítomných, že řízení se zastavuje. Dle §§ů 27 až 29 osnovy senát jedná a hlasuje o vině také bez většiny kvalifikované; kdežto pro obžalobu a odvolání její platí většina kvalifikovaná, mohl by se senát usnésti o zastavení řízení i o vině prostou většinou přítomných, tedy v konkretním případě, dvacetišesti hlasy o zastavení řízení i o vině.
Proto ústavně-právní výbor změnil ustanovení osnovy v ten rozum, že třeba je k platnosti řízení a hlasování přítomnosti nadpoloviční většiny všech členů senátu a že k odsouzení je třeba dvoutřetinové většiny přítomných.
§ 19 osnovy pravil: >Uzná-li soudní výbor senátní potřebu doplniti vyšetřování provedení výborem žalobním, požádá o to žalobní výbor (zvolený parlamentní sněmovnou dle § 8 osnovy), který jest povinen vyhověti tomuto požádání se vším urychlením.<
§ 67 praví, že president republiky může býti stíhán jen pro velezradu a to před senátem na obžalobu sněmovny poslanecké, § 79 pak o předsedovi a členech vlády, že právo k obžalobě přísluší poslanecké sněmovně a že trestní řízení provádí senát. Osnova tedy omezuje senát. V obou paragrafech praví se, že podrobnosti upravuje zákon; zákon ten má šetřiti ustanovení ústavy. Je-li stanoveno, že president může býti stíhán senátem a že ohledně předsedy nebo členů vlády provádí trestní řízení senát, jest nesporno, že tehdy, uzná-li soudní výbor potřebu doplniti vyšetřování provedené žalobním výborem, může a má to učiniti soudní výbor senátu. Ustanovením osnovy celé jednání jednak by se zdržovalo, jednak byl by senát odkázán prostě na vyšetřování, které provádí poslanecká sněmovna. Senát je výjimečný soud; proto také stanoví § 19 ústavy, že provádí trestní řízení, tedy nejen líčení.
Ve Francii dle čl. 7 zákona ze dne 10. dubna 1889 má komise složená z 9 senátorů za úkol provésti vyšetřování a vysloviti, že obviněný dává se v obžalobu. Doplniti vyšetřování náleží dle čl. 4 zákona ze dne 5. ledna 1918 téže komisi, uzná-li soud (senát), že je třeba vyšetřování doplniti.
K § 33. V republice naší nemá president právo prominouti trest členu vlády nebo funkcionáři, který má pokud jde o zodpovědnost postavení člena vlády, postavení jeho, nebo zmírniti trest; neboť práva vyhrazená presidentu republiky v prvním odstavci § 103 ústavy udíleti amnestii, promíjeti nebo zmírňovati tresty atd., nepříslušejí mu dle 2. odst. téhož paragrafu, jde-li o obžalované neb odsouzené členy vlády dle § 79 ústavy. V tom naše ústava je přísnější než zákony řecké, rumunské a srbské, kde král nemůže uděliti milost bez souhlasu zákonodárného sboru (§ 87 řecké, § 103 rumunské, § 139 srbské ústavy).
Polská ústava jako naše, praví, že president republiky nemůže uděliti milost odsouzeným ministrům; amnestie však může býti udělena zákonem (čl. 47 ústavy ze dne 17. března 1921).
Ústavně-právní výbor doporučuje senátu, aby připojenou osnovu zákona schválil.
V Praze dne 2. prosince 1924.
Dr F. Soukup v. r.,
předseda.
Dr B. Franta v. r.,
zpravodaj.
Zákon
ze dne............
o trestním stíhání presidenta republiky a členů vlády podle §§ 34, 67 a 79 ústavní listiny.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
Část I. Všeobecná ustanovení.
§ 1.
(1) President republiky může, pokud je presidentem, býti trestně stíhán jen pro velezradu (§ 41 zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, č. 50 Sb. z. a n.) a to před senátem na obžalobu sněmovny poslanecké podle ustanovení tohoto zákona. Senát může vysloviti jako trest toliko ztrátu úřadu presidentského a způsobilosti tohoto úřadu později nabyti (§§ 34 a 67 ústavní listiny).
(2) Poslanecká sněmovna může se usnésti na obžalobě pro velezradu i proti bývalému presidentu republiky, byl-li podán aspoň návrh na obžalobu (§ 6) dříve, než presidentem býti přestal.
§ 2.
(1) Předseda a ostatní členové vlády, kteří poruší úmyslně nebo z hrubé nedbalosti v oboru své úřední působnosti ústavní nebo jiné zákony, jsou trestně odpovědni, (§ 19 ústavní listiny). Totéž platí také, poruší-li předseda nebo jiný člen vlády ustanovení §§ 1 až 7 zákona ze dne 18. června 1924, č. 144 Sb. z. a n. o inkompatibilitě, jichž sluší užíti na ně, i když nejsou členy Národního shromáždění.
(2) Trestní řízení provádí senát na obžalobu sněmovny poslanecké podle ustanovení tohoto zákona.
(3) Není-li takový čin trestný podle obecných zákonů trestních, může se poslanecká sněmovna usnésti o obžalobě, i když obviněný přestal býti členem vlády.
(4) Je-li takový čin trestný podle obecných zákonů trestních, může se poslanecká sněmovna usnésti na obžalobě i proti bývalému členu vlády, byl-li podán aspoň návrh na obžalobu (§ 6) dříve, než členem vlády býti přestal.
(5) Usnese-li se poslanecká sněmovna na obžalobě pro čin trestný, je senát výhradně příslušný k provedení trestního řízení.
§ 3.
(1) Činy uvedené v §u 2, odst. 4. jsou trestné podle ustanovení obecných trestních zákonů platných na místě, kde trestný čin byl spáchán, a byl-li spáchán v cizině, podle zákonů platných na místě, v němž obžalovaný má právo domovské.
(2) Za jiný čin budiž člen vlády potrestán peněžitým trestem do 500.000 Kč, v případě nedobytnosti vězením do šesti měsíců, ač-li čin není přísněji trestný podle všeobecných ustanovení (odst. 1.). Náhradní trest určí se hned v rozsudku.
(3) Má-li odsouzený ve svém majetku předměty, o něž se činem obohatil, nebo jiné předměty, jež si za ně opatřil, nebo hodnotu takových předmětů, může býti prohlášeno, že tyto předměty nebo jich hodnota se zabírají.
(4) Tresty peněžité a výtěžek zabrání připadají státu, má však z nich býti nahrazena škoda způsobená činem odsouzeného, pokud nedojde úhrady z jeho ostatního majetku.
(5) Také může býti uznáno na ztrátu volebního práva do obce a na ztrátu úřadu a nároku podle § 3 zákona z 15. dubna 1920, čís. 317 Sb. z. a n., kterým se doplňuje zákon ze dne 20. prosince 1918, č. 94 Sb. z. a n. o platech ministrů, pokud účinky tyto nenastanou již podle zákona, který byl trestným činem porušen.
§ 4.
Sbíhá-li se několik činů trestných podle §u 2, uloží se trest podle ustanovení o souběhu trestných činů daných obecnými zákony trestními (§ 3 odst. 1.).
§ 5.
(1) Činy, uvedené v §u 2, jež nejsou trestné podle obecných trestních zákonů, promlčují se, uplynula-li od ukončení trestné činnosti dvě léta. U přerušení promlčení platí ustanovení obecného trestního zákona (§ 3 odst. 1.).
(2) O promlčení činů trestných podle obecných zákonů trestních platí ustanovení týchž zákonů (§ 3 odst. 1.).
Část II. Řízení ve sněmovně poslanecké.
§ 6.
(1) Návrh na obžalobu presidenta republiky nebo člena vlády podle §§ 1 a 2 obsahuj přesné označení činu, pro který se navrhuje podati obžalobu, a zákona, který podle úsudku navrhovatelů byl jím porušen. Jde-li o člena vlády, jest uvésti, z čeho lze souditi, že porušení se stalo úmyslně nebo z hrubé nedbalosti.
(2) Návrh na obžalobu presidenta republiky musí býti podepsán aspoň sto dvaceti poslanci, návrh na obžalobu člena vlády aspoň stem poslanců.
§ 7.
Předseda poslanecké sněmovny zpraví o návrhu ihned předsedu vlády a dá návrh ten na pořad jednání sněmovny nejdéle do čtrnácti dnů ode dne podání.
§ 8.
(1) Sněmovna odkáže návrh bez rozpravy zvláštnímu výboru (výboru žalobnímu), jejž ihned zvolí.
(2) Výbor žalobní jest devítičlenný a je do něho voliti členy sněmovny pokud možno takové, kteří jsou znalí práv. Za každého člena zvolí se náhradník.
(3) Členové výboru slíbí po prohlásení výsledku volby ve veřejné schůzi sněmovny do rukou předsedových na svou čest a svědomí, že budou se říditi naprosto nestranně a přesně zákonem, že uváží podle svého nejlepšího vědomí a svědomí vše, co bude předneseno a prokázáno ve prospěch obviněného i k jeho tíži, a že nedají na sebe působiti jiným vlivům.
(4) Výbor ihned zvolí ze svých členů práv znalých předsedu, dva místopředsedy a zpravodaje.
§ 9.
(1) Žalobní výbor zjistí, pokud toho je potřebí, skutkovou podstatu činu, který se dává obviněnému za vinu. Řídí se při tom ustanoveními zákona o jednacím řádu poslanecké sněmovny Národního shromáždění ze dne 15. dubna 1920, č. 325 Sb. z. a n. s úchylkou, že jeho jednání je vždy důvěrné, a že ustanovení §u 27, odst. 1. uvedeného zákona o něm neplatí.
(2) Úkony vyšetřovací může výbor svěřiti předsedovi nebo jinému svému členu práv znalému, je však oprávněn dodatečně změniti opatření jimi učiněná. Člen žalobního výboru pověřený vyšetřováním má práva vyšetřujícího soudce v řízení před řádným soudem.
(3) Řádný soud je povinen k žádosti žalobního výboru přerušiti trestní řízení zahájené proti obviněnému a postoupiti spisy žalobnímu výboru.
§ 10.
Žalobní výbor vyslechne, pokud je toho potřebí, obviněného, nebo vyžádá si od něho písemné vysvětlení o všem, co se mu za vinu dává. Také může naříditi přísežný výslech svědků nebo znalců, jakož i prohlídku domovní a osobní (§ 8 ústavního zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 293 Sb. z. a n.) a dáti je provésti soudem.
§ 11.
(1) Žalobní výbor je povinen nejdéle do měsíce ode dne, kdy byl zvolen, podati sněmovně písemnou zprávu. Lhůta tato může býti na odůvodněnou žádost výboru usnesením sněmovny prodloužena.
(2) Navrhuje-li výbor podati obžalobu, připoj zároveň návrh obžalovacího spisu.
§ 12.
(1) Předseda sněmovny nařídí, aby opis návrhu obžalovacího spisu byl dodán obžalovanému.
(2) Jednání o návrhu výboru na podání obžaloby má přednost před ostatními předměty denního pořádku a budiž položeno co nejdříve na pořad jednání schůze sněmovny na prvém místě tak, aby obviněný měl aspoň čtrnáct dnů času prozkoumati návrh obžalovacího spisu.
(3) Obviněný má právo do čtrnácti dnů od doby, kdy mu byl dodán opis návrhu obžalovacího spisu, podati sněmovně své námitky písemně a též je ústně přednésti po řeči zpravodajově ve schůzi sněmovny, ve které návrh se projednává.
(4) Další jednání a hlasování děje se v nepřítomnosti obviněného.
§ 13.
(1) Usnesení podati obžalobu může se státi jen za přítomnosti dvou třetin poslanců většinou dvou třetin přítomných (§ 34 ústavní listiny).
(2) Hlasování koná se tajně.
§ 14.
Jakmile poslanecká sněmovna se usnesla podati obžalobu, nesmí obžalovaný až do skončení řízení o obžalobě vykonávati svůj úřad.
§ 15.
(1) Výbor žalobní vypracuje, pokud je toho potřebí, podle usnesení sněmovny do osmi dnů konečný spis obžalovací, který podepíší předseda sněmovny a předseda žalobního výboru.
(2) Předseda sněmovny poslanecké zašle obžalovací spis do dalších tří dnů předsedovi soudního výboru senátu.
Část III. Řízení před senátem.
§ 16.
(1) Senát zvolí vždy po svém ustavení na celé svoje volební období dvanáctičlenný soudní výbor.
(2) Volba koná se podle zásad poměrného zastoupení.
(3) Do výboru jest voliti členy senátu pokud možno takové, kteří jsou znalí práv.
(4) Za každého člena budiž zvolen náhradník. Náhradník zastupuje člena, nemůže-li trvale vykonávati své funkce; ubude-li člen, nastupuje na jeho místo.
(5) Jakmile některý člen nebo náhradník ubyl, budiž ihned zvolen další náhradník tímže způsobem, jako ubylý člen nebo náhradník.
(6) Členové výboru i náhradníci slíbí po prohlášení výsledku volby ve veřejné schůzi senátu do rukou předsedových na svou čest a svědomí, že budou se říditi naprosto nestranně a přesně zákonem, že uváží podle svého nejlepšího vědomí a svědomí vše, co bude předneseno a prokázáno ve prospěch obžalovaného i k jeho tíži, a že nedají na sebe působiti jiným vlivům.
(7) Výbor ihned zvolí ze svých členů práv znalých předsedu, dva místopředsedy a zpravodaje.
§ 17.
Soudní výbor může jednati a usnášeti za přítomnosti aspoň sedmi členů nebo náhradníků.
§ 18.
Soudní výbor má za úkol předem doplniti šetření dle § 9, odst. 2. a 3. a § 10, pokud je toho potřebí, a připraviti hlavní přelíčení proti obžalovanému. Řídí se při svém jednání ustanoveními zákona o jednacím řádu senátu Národního shromáždění ze dne 15. dubna 1920, č. 326 Sb. z. a n., s úchylkou, že jednání je vždy důvěrné a že ustanovení §u 27, odst, 1. uvedeného zákona o něm neplatí.
§ 19.
Předseda soudního výboru senátu dá obžalovací spis do tří dnů dodati obžalovanému a svolá v téže lhůtě soudní výbor ke schůzi.
§ 20.
Obžalobu zastupuje v soudním výboru i před senátem předseda výboru žalobního za pomoci obou místopředsedů tohoto výboru, nepověří-li výbor žalobní tímto zastupováním jiné své členy.
§ 21.
(1) Obžalovaný má právo zvoliti si jednoho nebo dva obhájce.
(2) Neučiní-li tak, ustanoví mu obhájce předseda soudního výboru senátu.
(3) Členové Národního shromáždění obhájci býti nemohou.
§ 22.
(1) Předseda soudního výboru podá nejdéle do tří měsíců zprávu o stavu věci předsedovi senátu.
(2) Předseda senátu určí pak den hlavního přelíčení, ke kterému pozve předsedu žalobního výboru i obžalovaného.
§ 23.
(1) Až do zahájení hlavního přelíčení může sněmovna poslanecká, vyslechnouc žalobní výbor, za přítomnosti dvou třetin všech svých členů, většinou dvou třetin se usnésti, že obžalobu odvolává, načež se další řízení zastaví.
(2) Do té doby může senát k odůvodněnému návrhu soudního výboru nadpoloviční většinou všech svých členů se usnésti, že řízení se zastavuje.
§ 24.
(1) Schůzi senátu, ve které se koná hlavní přelíčení, řídí předseda senátu nebo místopředseda jej zastupující.
(2) Samo přelíčení řídí však předseda soudního výboru senátu. Předseda soudního výboru může vyhověti návrhu strany, jemuž druhá strana neodporuje. Ve všech jiných případech rozhoduje o návrzích stran a jiných sporných otázkách za hlavního přelíčení se naskytnuvších soudní výbor. Členové soudního výboru mají právo dávati otázky těm, kdož jsou vyslýcháni. Předseda soudního výboru může nepřiměřené otázky odmítnouti.
(3) Senát sám rozhoduje toliko o vyloučení veřejnosti (§ 26), o vině (§ 28), o trestu a náhradě nákladů trestního řízení (§ 29).
§ 25.
(1) Po zahájení schůze (§ 24) členové senátu vykonají slib jako členové soudního výboru (§ 16 odst. 6), pokud ho nevykonali již v této své funkci.
(2) Slib vykoná se tím způsobem, že předseda přečte formuli podle § 16 odst. 6, načež předseda sám a po něm ostatní přítomní vyvoláni byvše podle jmen zapisovatelem a zůstávajíce na svých místech prohlásí: >Slibuji<.
§ 26.
(1) Hlavní přelíčení koná se veřejně a ústně.
(2) Senát může se však usnésti k odůvodněnému návrhu soudního výboru bez rozpravy, aby veřejnost byla vyloučena, pokud toho vyžadují zájmy státní, veřejný pořádek nebo veřejná mravnost.
§ 27.
(1) K platnosti řízení i hlasování je třeba přítomnosti nadpoloviční většiny všech členů senátu a mezi nimi alespoň sedmi členů soudního výboru.
(2) Konečného rozhodnutí mohou se zúčastniti jen ti členové soudního výboru a senátu, kteří byli přítomni všem schůzím, ve kterých se konalo hlavní přelíčení.
§ 28.
(1) Po skončeném líčení usnese se soudní výbor, jaký návrh učiní o vině.
(2) Hlasování senátu o tomto návrhu koná se tajně a bez rozpravy.
(3) K odsouzení je třeba dvoutřetinové většiny přítomných.
§ 29.
(1) Uzná-li senát, že obžalovaný jest vinen, usnese se soudní výbor, jaký návrh učiní senátu o trestu a o náhradě nákladů trestního řízení.
(2) Hlasování senátu o tomto návrhu koná se tajně a bez rozpravy.
(3) Byl-li návrh zamítnut, hlasuje se o návrzích eventuálních, které byly učiněny před tím nebo potom soudním výborem nebo některým členem senátu.
(4) Neuzná-li senát, že obžalovaný jest vinen, budiž vynesen rozsudek osvobozující.
§ 30.
(1) Předseda senátu vyhlásí rozsudek i s důvody ve veřejné schůzi senátu.
(2) Obžalovanému dodá se rozsudek písemně; podepíší jej předseda senátu a předseda soudního výboru senátu.
(3) Byl-li obžalovaný odsouzen, zařídí předseda senátu výkon rozsudku; pokud toho je potřebí, dožádá za výkon ten řádný soud (§ 36).
§ 31.
Míní-li senát, že čin za vinu kladený presidentovi republiky zakládá jiný trestný čin než velezradu, nebo že trestný čin za vinu kladený členu vlády nebyl spáchán v oboru jeho úřední působnosti, prohlásí se nepříslušným.
§ 32.
Senát nerozhoduje o soukromoprávních nárocích dovozovaných z činu, který je předmětem trestního řízení.
§ 33.
(1) Člen vlády, odsouzený rozsudkem senátu pro čin trestný podle obecného zákona trestního k trestu na svobodě, může i po vykonaném trestu žádati za obnovu trestního řízení:
a) bylo-li toto odsouzení způsobeno paděláním listiny, křivým svědectvím, podplacením nebo jiným trestným činem jiné osoby;
b) uvede-li nové okolnosti nebo průvody, jež odůvodňují jeho zproštění neb odsouzení pro čin trestný podle mírnějšího zákona.
(2) Po smrti odsouzeného mohou za obnovu žádati jeho manželka (manžel) a jeho příbuzní v pokolení vzestupném nebo sestupném.
(3) O žádosti za obnovu rozhodne senát bez rozpravy prostou většinou hlasů k návrhu soudního výboru, jenž vyšetří prve uplatňované nové okolnosti a průvody.
(4) Skončí-li obnovené řízení opětným odsouzením, nemůže býti uznáno na trest přísnější než jest ten, který byl uložen prvním nálezem.
(5) Skončí-li obnovené řízení rozsudkem osvobozujícím, nenabývá tím osvobozený ani ztraceného úřadu ani nároku na náhradu ušlého platu ministerského vyjímajíc nárok podle §u 3 zák. ze dne 15. dubna 1920, č. 317 Sb. z. a n.
(6) V každém jiném případě jest vyloučena obnova trestního řízení, jež provedeno bylo před senátem a skončilo rozsudkem nebo zastavením.
Část IV. Ustanovení závěrečná.
§ 34.
Jednání o podaném návrhu na obžalobu nepřeruší se tím, že sněmovny byly odročeny nebo zasedání jejich ukončeno. Řízení zahájené před senátem (§ 15, odst. 2) nestaví se tím, že senát byl rozpuštěn (§ 31 odst. 3. ústavní listiny).
§ 35.
(1) Ustanovení tohoto zákona o presidentovi republiky platí také o jeho náměstkovi (§ 69 ústavní listiny).
(2) Co v tomto zákoně ustanoveno o členech vlády, vztahuje se i na jiné funkcionáře, kteří podle zvláštních zákonů mají, pokud jde o odpovědnost, postavení členů vlády.
§ 36.
(1) Pokud tento zákon neobsahuje zvláštních předpisů, lze obdobně užíti ustanovení trestního řádu ze dne 23. května 1873, č. 119 ř. z.
(2) Předpisy o vyloučení a odmítnutí soudců neplatí.
§ 37.
Kde tento zákon mluví o velezradě, rozumějí se tím trestné činy uvedené v §§ 1 až 3 zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, č. 50 Sb. z. a n. (§ 41 uvedeného zákona).
§ 38.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení. Provedou jej všichni členové vlády.