Rozhodování o soukromoprávních sporech z poměrů pracovních, služebních a učebních upraveno jest v československé republice způsobem velmi rozmanitým. Především padá i tu, jako ve všem ostatním československému právu na váhu dualita vzniklá tím, že zákonem z 28. října 1918, č. 11 Sb. z. á n., zachováno bylo v platnosti právo dosavadní ? tedy na území práva dříve rakouského právo toto, na území ostatním pak právo dříve uherské. Ale i na obor těchto územích jsou, různosti ve příčině rozhodování sporů z poměrů pracovních, služebních a učebních pro jednotlivé obory práce a služby velmi značné. Ve většině případů náleží rozhodování tu i tam soudům, ale v některých oborech dosud jest vyhrazeno rozhodování o sporech z poměrů námezdních úřadům administrativním, ač se to vlastně příčí duchu ustanoveni §§ 94 až 96 ústavní listiny.

Na území práva rakouského, v Čechách, na Moravě a ve Slezsku přikazuje § 49 č. 6. jurisdikční normy spory ze služebních a námezdních poměrů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli řádným soudům okresním; ustanovení toto ovšem platí jen potud, pokud pro jednotlivé obory pracovní není jinak ustanoveno v předpisech, které byly při zavedení nových procesních zákonů v platnosti zachovány anebo později byly vydány. Ze sporů pravomoci řádných soudů odňatých nutno zmíniti se především o oněch, které přikázány jsou soudům živnostenským zřízeným podle zákona z 27. listopadu 1896, č. 218 ř. z.; jsou to zejména námezdní spory mezi zaměstnavateli a zaměstnanci v podnicích podléhajících řádu živnostenskému a mezi zaměstnanci téhož podniku navzájem. Značně rozšířena byla působnost živnostenských soudů zákonem oobchodních pomocnících ze 16. ledna 1910, č. 20 ř. z., jehož §em 41 změněn byl užší předpis § 5 písm. d) zákona o soudech živnostenských z r. 1896 a ustanovení § 39 uv. z. k obchodnímu zákonu ve spojení.s § 51 č. 2. jurisdikční normy o příslušnosti obchodních soudů k rozhodování o sporech mezi principály a prokuristy, obchodními zmocněnci a pomocníky, stálo se tím téměř bezvýznamným. Vedle toho upravují příslušnost k řešení sporů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli porůzné zákony a nařízení s platností zákonnou, jako zejména: zákony o závodních radách v hornictví a o rozhodčím soudu hornickém z 25. února 1920, č. 144 Sb. z. a n. a z 3. července 1924, č. 170 Sb. z. a n., pak zákon o úpravě pracovních a mzdových poměrů domácké práce z 12. prosince 1919, č. 29 Sb. z. a n. z r. 1920 (§ 24 a násl.), zákon o závodních výborech z 12. srpna 1921, č. 330 Sb. z. a n. (§ 3), zákon o právních poměrech domovníků z 30. ledna 1920, č. 82 Sb. z. a n., zákon z 28. července 1902, č. 156 ř. z. upravující řešení sporů mezi správami železnic a dělníky pomocnými (§ 45), nařízení ze dne 7. října 1856, č. 224 ř. z. o sporech mezi zaměstnavateli a čeledí a nařízení z 15. března 1860, č. 75 ř. z. o sporech mezi polními a lesními hospodáři a jejich dělníky a nádeníky.

Na Slovenska a Podkarpatské Rusi patří spory mezi zaměstnanci a zaměstnavateli zásadně před okresní soudy (§ 1 č. 2 e) zák. čl. I/1911). Řada zvláštních ustanovení však přikazuje i tam spory tohoto druhu orgánům jiným. Tak zák. čl. XIII. z r. 1876 o úpravě poměru služebných osob v domácnosti, zák. čl. XVII. z r. 1884 (zákon živnostenský § 176), zák. čl. XLV. z r. 1907 o právních poměrech mezi hospodáři a jejich čeledí (§ 62). Všecky tyto zákony přikazují rozhodování ve sporech mezi zaměstnanci a zaměstnavateli z poměrů jimi upravených před úřady administrativní resp. smírčí komise. Zák. čl. XVII. z r. 1884 připouští, aby výroku úřadu administrativního resp. smírčí komise bylo odporováno žalobou u okresního soudu, ostatní dva jmenované zákony pak připouštějí opravné prostředky k administrativním úřadům druhé stolice a dále k ministerstvu. Pokud jde o zák. čl. XVII/1884 nastane nyní podle živnostenského zákona pro Slovensko a Podkarpatskou Rus z 10. října 1924, č. 259 Sb. z. a n., změna v tom, že rozhodovati o sporech z poměrů jím upravených mají v budoucnosti na místě úřadů administrativních přímo soudy. Vedle ustanovení těchto však platí na Slovensku a Podkarpatské Rusi o příslušnosti a rozhodování ve sporech mezi zaměstnanci a zaměstnavateli řada předpisů dalších uvedených příkladmo v § 42.

Účelem předložené osnovy jest všecky tyto rozmanité předpisy sjednotiti ustanovením, že zásadně patří rozhodování veškerých sporů z poměrů pracovního, služebního a učebního před soudy pracovní, po případě zvláštní oddělení soudů okresních a, kde jich není, řádným soudům okresním. Výjimka stanovena pro spory v hornictví vzhledem k tomu, že zákony spory horníků upravující jsou data nejnovějšího, dále pro spory zaměstnanců železničních a poštovních a zaměstnanců vojenské správy pro zvláštní, od všech ostatních oborů odlišnou povahu všech těchto odvětví.

Pokud možno jednotná ustanovení o příslušnosti k rozhodování sporů z poměrů pracovních, služebních a učebních a jednotná, úprava řízení ve sporech těchto jest v zájmu obou stran, zaměstnanců i zaměstnavatelů. Oběma stranám jde a musí jíti o to, aby spory mezi nimi vznikající rozhodovány byly rychle, spolehlivě a s náklady pokud možno nejmenšími. Všem těmto požadavkům vyhovuje osnova v plné míře.

Není účelno, aby ustanovením dalších výjimek jednotné zásady o úpravě sporů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli prolamovány býti v míře větší nežli navrženo jest v § 1 odst. 2. Zejména nedoporučuje se stanoviti další výjimky pro podniky státní, již vzhledem k tomu, že podle dosavadního práva, náleží rozhodování sporů mezi zaměstnanci státních podniků a jejich správami soudům (také živnostenským, srv. § 8 odst. 3.).

Důsledkem rozšíření působnosti na veškeré pracovní, služební a učební poměry, pro něž vyslovila se valná většina slyšených interesentů, bylo nutno změniti dosavadní název soudů živnostenských, jichž působnost dosud vztahovala se toliko na podniky podléhající živnostenskému řádu. Název "soudy pracovní" pokládán za nejširší a proto nejpřiléhavější.

Pokud jde o včasnost osnovy o zavedení soudů živnostenských (resp. nyní pracovních) i na Slovensko a Podkarpatskou Rus, mínění se rozcházela. S jedné strany bylo navrhováno, aby od zavedení soudů civilních, v nichž by súčastněn byl element laický, bylo tam upuštěno vůbec, po případě aby změna zákona o živnostenských soudech odložena byla až do jednotné úpravy civilního řízení soudního v celém státu, s jiné strany navrhováno, aby sice i na Slovensku a Podkarpatské Rusi bylo zásadně soudnictví živnostenské zavedeno, ale aby působnost zákona byla tam odložena až do roku 1927. Převážná většina slyšených korporací vyslovila se však pro to, aby živnostenské soudnictví (nyní pracovní) bylo zavedeno i na Slovensku a Podkarpatské Rusi a sice ihned. Odkládati novou úpravu živnostenského soudnictví na území mimoslovenském nelze zejména z toho důvodu, že nutno jest v nejbližší době vydati nové předpisy o dosazování přísedících živnostenských soudů. Téměř jednomyslní jsou všichni interesenti v tom, že dosavadní způsob volby přísedících jest neudržitelný a že nutno ustanovení o volbách přísedících nahraditi jinými, odpovídajícími změněným poměrům. A poněvadž přísedících u některých soudů se již nedostává a provésti volby podle dosavadních předpisů pokládáno jest za nemožné, nezbývá, nežli přikročiti k vydání ustanovení nových, která by nové obsazení přísedících živnostenských soudů co nejdříve umožnila.

O otázce dosazování přísedících vyslovila se pak jen malá menšina slyšených korporací (organisaci zaměstnanců i zaměstnavatelů) pro zachování voleb, všechny ostatní souhlasí v tom, že volba přísedících živnostenských (pracovních) soudů vhodna není. Jmenování na návrh organisací zaměstnanců i zaměstnavatelů vyhovuj e praktické potřebě mnohem lépe nežli volba, zejména z toho důvodu, že jest při něm možný lepší výběr osob, a pak padá na váhu i to, že tento způsob dosazování přísedících jest nepoměrně snáze proveditelný a levnější, nežli volby, jež zpravidla spojeny jsou s rozruchem veřejnosti, který při dosazování přísedících soudů jistě není žádoucí. Vliv zaměstnanců a zaměstnavatelů na jmenování přísedících zůstává zachován tím, že děje se jmenování na návrh příslušných organisací. V zákoně samém není možno ovšem ustanoviti, které organisace mají býti o návrhu na jmenování přísedících slyšeny; poměry organisační podléhají častým změnám, změna zákona spojena jest vždy se značnými potížemi a nezbývá proto, nežli vyhraditi řešení otázky této prováděcímu nařízení, které snáze a rychleji přizpůsobiti lze skutečným poměrům.

Původně zamýšleno bylo svěřiti jmenování přísedících ministerstvu sociální péče a ministerstvu obchodu; nutno ale uznati, že ústřední úřady k funkci této dobře se nehodí a že zejména by tomu tak bylo, kdyby se ukázalo nutným živnostenské (pracovní) soudnictví zavésti ve značnějším počtu soudních okresů. Nehodí se k tomu ústřední úřady již pro značnou vzdálenost od sídel jednotlivých soudů a doporučuje se pověřiti jmenováním přísedících úřady, které jsou v užším styku s obyvatelstvem, jeho poměry a potřebami, nežli jsou úřady ústřední. Nepokládáno ale za vhodné, aby ? jak bylo také navrhováno ? byli přísedící jmenováni politickými úřady první stolice, poněvadž obvody některých živnostenských (pracovních) soudů zahrnují v sobě několik obvodů politických úřadů první stolice (na př. Praha); nejvhodnějšími proto ze správních úřadů jsou politické úřady stolice druhé (zemské správy politické, úřady župní).

Obdobným způsobem, jako navrhuje se v osnově, řešena byla otázka dosazování přísedících živnostenských soudů v Rakousku; tam podle zákona z 5. dubna 1922, č. 229 BGBl., jímž byla působnost živnostenských soudů rovněž velmi podstatně rozšířena, takže jim nyní náleží rozhodovati téměř veškeré spory z poměru pracovního, služebního a námezdního, ? rovněž dána přednost jmenování přísedících před dosavadní jejich volbou. Jmenovací právo přísluší tam ministrům obchodu a sociální péče na návrh komor obchodních a komor dělnických, pokud pak jde o obory v komorách těchto nezastoupené, po slyšení důležitějších odborových organisací.

Další závažná změna dosavadního práva v osnově navržená týká se zastupování stran v řízení před pracovními soudy. Kdežto podle zákona z r. 1896 jest zastupování advokáty úplně vyloučeno, ponechává osnova stranám při volbě zástupce úplnou volnost. Strany mohou se dáti zastupovati podle návrhu (§ 22) kteroukoli svéprávnou osobou, která jest schopna před soudem jednati a není pokoutníkem. Obmezeny jsou strany ve směru tomto jedině potud, že ve sporech o nejmenší, hodnoty může strana zástupce (jakéhokoliv) použíti jedině na svůj náklad; tímto ustanovením má býti čeleno tomu, aby spory o nejmenší částky nebyly zdražovány. Pro změnu dosavadních ustanovení o zastupování stran vyslovila se valná většina interesentů z řady zaměstnanců i zaměstnavatelů a nelze snahám jejich vzhledem na značné rozšíření kompetence soudů pracovních proti soudům živnostenským upříti oprávnění. I v tomto směru bylo změněno také právo rakouské, kde zastoupení advokáty připuštěno ve sporech přes 10.000 K rak.

Pokud jde o řízení před pracovními soudy byl osnově vzorem zákon o soudech živnostenských z r. 1896. Poněvadž však nový zákon platiti má i na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde nejsou známa ustanovení o řízení ve věcech nepatrných, podle nichž se koná řízení před soudy živnostenskými, nezbylo, nežli ustanovení - na něž se dosavadní zákon prosté odvolává, ? pojati přímo do zákona a přihlížeti při tom ke zvláštnostem procesního práva na Slovensku a Podkarpatské Rusi platného.

Proti dosavadnímu právu navržena změna, pokud jde o řízení opravné. Kdežto totiž podle zákona o soudech živnostenských rozhoduje o odvoláních z rozsudků soudů první stolice s konečnou platností sborový soud první stolice, připouští §§ 32 a 33 osnovy proti rozhodnutí sborového soudu první stolice ještě další opravný prostředek, dovolání (revisi) na nejvyšší soud. Stalo se tak na návrhy vyšlé z řady zaměstnanců i zaměstnavatelů a na podnět samotného nejvyššího soudu vzhledem k tomu, že příslušnost soudu pracovních oproti soudům živnostenským velmi podstatně se rozšiřuje, za kteréhožto stavu jest nutno, aby pro jednotnost judikatury soustředěno bylo v nejvyšší stolici rozhodování v rukou jediných. Oproti řízení před soudy řádnými jest však dovolací právo značně obmezeno; připuštěn toliko jediný důvod dovolací ? nesprávné posouzení věci po stránce právní. Tím, že rozhodování v první i druhé stolici děje se za součinnosti živlu laického, vyšlého právě z kruhů, jimž náležejí obě sporné strany, poskytnuta jest stranám dostatečná záruka správnosti postupu soudů ve směrech ostatních, a nebylo proto nutno ani účelno, aby dovolání ke třetí stolici možno bylo i z ostatních důvodů připuštěných v řízení před soudy řádnými. Pro jednotnost judikatury není pak zapotřebí ani, aby právo vznésti dovolání náleželo stranám ve všech sporech u pracovních soudů zahájených, nebo alespoň ve všech sporech, jichž hodnota předmětu částku 300 Kč přesahuje. Stačí, když připuštěno dovolání i v obmezeném počtu případů, stejně jako jest tomu v řízení před soudy řádnými. Jako hranice přípustnosti dovolání stanovena částka 2000 Kč; nevyloučeno však dovolání toliko v případě, že rozhodnutím soudu odvolacího byl rozsudek I. stolice potvrzen, nýbrž ve všech případech, kde hranice 2000 Kč nebyla překročena. Poněvadž pak za okolností těchto jest opravný prostředek dovolání rázu zcela výjimečného, pojato do osnovy na podnět vyšlý z kruhů, které se přípustnosti revise domáhaly, i ustanovení, že dovolání nemá. účinků odkládacích.

Pokud jde o opravné prostředky navržena proti zákonu o soudech živnostenských změna i potud, že nebylo přejato dosavadní ustanovení § 32, podle kterého nelze rozhodnutí živnostenského soudu odporovati žalobou o zmatečnost a žalobou o obnovu řízení. Obmezení toto věcně odůvodniti nelze a vzhledem na rozšíření kompetence pracovních soudů jest neudržitelné.

Novým jest v osnově i ustanovení § 37 o smírčí činnosti pracovních soudů. Ustanovení toto pojato bylo do osnovy na podnět vyšlý z řad zaměstnaneckých. Původně zamýšleno bylo jíti ve směru tomto ještě dále a přiznati pracovním soudům i právo hromadný spor, vedený na obou stranách odborovými organisacemi, rozhodnouti rozhodčím nálezem, pakli by ke smíru nedošlo. Proti tomuto ustanovení vysloveny, byly však ze řad zaměstnavatelských závažné námitky a žádáno, aby celé ustanovení o smírčí, i rozhodčí činnosti pracovních soudů v hromadných sporech bylo vypuštěno. Námitkám těmto vyhověno bylo potud, že vypuštěno ustanovení prvního návrhu zákona o rozhodčí činnosti pracovních soudů, ponecháno však ustanovení o jejich činnosti smírčí. že by tím zájmy kterékoliv skupiny mohly býti poškozeny i jen měrou sebemenší, jest vyloučeno proto, že k pokusu o vyrovnání hromadného sporu pracovním soudem může dojíti jen, když o b ě strany.s tím budou souhlasiti. Aby pak vyrovnání sporu mělo vůbec nějaký praktický význam, nezbývá nežli dodati mu váhy ustanovením, že po určitou dobu posuzují se právní poměry mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, kteří jsou příslušníky organisací hromadný spor pracovnímu soudu předloživších, podle ustanovení uzavřeného smíru. Ze smírčí funkce pracovních soudů vyňaty jsou jedině podniky zemědělské na podnět vyšlý z kruhů zemědělských vzhledem k tomu, že pracovní poměry v tomto obora jsou zpravidla upravovány pro obvody celých zemí na základě směrnic celozemských a že by úpravy parcielní mohly na zemědělskou výrobu působiti rušivě.

K jednotlivým ustanovením osnovy budiž ještě připomenuto:

K §§ 1 až 4: Pracovní soudy nebo zvláštní oddělení okresních soudů pro spory z poměru pracovního, služebního a učebního zřízená podle § 4 odst. 2. jsou výlučně příslušny k rozhodování veškerých spor ů z poměrů právě jmenovaných vzniklých, pokud nejde o spory z poměrů uvedených v § 1 odst. 2. Zejména mají býti pracovní soudy příslušny k rozhodování sporů vzniklých se zaměstnanci podniků veřejnoprávních korporací, i státu. Stanoviti pro státní podniky v § 1 odst. 2. neuvedená další výjimečná ustanovení nedoporučuje se také vzhledem na předpis zákona z 18. prosince 1922, č. 404 Sb. z. a n., provedený nařízením z 25. září 1924, č. 206 Sb. z. a n., podle něhož se hospodaření státních podniků má spravovati zásadami hospodářství obchodního, v důsledku jehož i poměry jejich k zaměstnancům nutno postaviti na roveň poměrům zaměstnanců v podnicích soukromých.

Podle dosavadního ustanovení § 6 zákona o živnostenských soudech jsou povinny obce, pro něž zřízen jest živnostenský soud, opatřiti místnosti, otop, osvětlení a ostatní věcné náklady živnostenských soudů a vedle toho obstarávati pro ně i doručování; toliko ostatní náklady, tedy náklady osobní, nese stát. V osnově navrhuje se naproti tomu, aby stát převzal veškeré náklady pracovního soudnictví v úvaze, že jde tu o funkci, náležející podle ústavní listiny státu (§§ 94, 95 úst. list.) a že nelze proto rozumně požadovati, aby náklad na výkon funkce ústavou republiky státu přikázané nesly obce, pro které náhodou pracovní soud byl zřízen. V praxi nedalo by se ostatně ani dobře rozeznávati mezi náklady, které hraditi má obec a náklady, které nese stát, při zvláštních odděleních okresních soudů zřízených podle § 2 odst. 2. Zvláštní oddělení okresních soudů bude nutno vždy umístiti v soudní budově, jejíž některé místnosti budou jak od okresního soudu, tak od zvláštního oddělení pro pracovní.soudnictví používány společně (podatelna a zejména jednací síně). Měla-li by se zásada v § 6 zákona o živnostenských soudech ustanovená uplatniti i v takových případech, takže by na př. při líčeních pracovního oddělení nesla náklady otopu a osvětlení obec, kdežto při líčeních ostatních by vytápěl a osvětloval jednací síň stát, vedlo by to ke komplikacím nemožným, oddělené účtování obojích nákladu při ostatních věcných potřebách (potřeby psací, nábytek atd.) by agendu ztěžovalo a tím i zdražovalo. Ostatně věcné náklady obcemi dosud pro živnostenské soudy hrazené jsou poměrně nízké; v roku 1922 činily u všech živnostenských soudů celkem 127.617 Kč 09 h.

Rozšířením soudnictví živnostenského (pracovního) se sice náklady tyto zvýší, v žádném případě nebudou ale celkem činiti více nežli částku dvojnásobnou; to tím spíše, když vývoj jistě půjde tou cestou, že zřizována budou především zvláštní oddělení soudů okresních a ke zřízení pracovních soudů samostatných dojde jen v případech nejřidších tam, kde by agenda zvláštních oddělení okresních soudů pro pracovní soudnictví byla tak rozsáhlá, že by bylo zřízení samostatného soudu nezbytně nutno.

A co platí o věcných nákladech, platí i o doručování, které mnohem lépe a hospodárněji prováděti možno státní poštou, která za ně bude vybírati při zásilkách v občanském soudnictví předepsané poplatky, nežli při doručování orgány obecními, které se v praxi neosvědčuje.

Výpočet rozepří obsažený v § 2 jest toliko demonstrativní; nebylo by ho proto v zákoně vůbec nutno uváděti. Přesto ale do osnovy byl pojat ve znění téměř shodném s § 4 zákona o živnostenských soudech; praktickou cenu má potud, že jest vodítkem pro stranu právo hledající i pro soudy samy.

Ustanovení § 3 převzato z § 23 zákona o soudech živnostenských, jehož poslední. odstavec zařazen do osnovy jako 1. odst. § 21.

§ 5 obsahuje ustanovení obdobná předpisům § 7 zákona o živnostenských soudech až na ustanovení třetího odstavce § 7 zákona o živnostenských soudech o volbě přísedících, která nahrazena ustanovením § 6 osnovy o jmenování přísedících politickými úřady druhé stolice, o němž byla již svrchu řeč.

Ustanovení §§ 7 a S osnovy převzata jsou v celku z §§ 8 a 9 zákona o živnostenských soudech až na to, že rozhodování o odmítnutí úřadu přísedícího přeneseno na předsedu pracovního soudu na místě sborového soudu první stolice, v uvážení, že není účelno, aby otázkami tak jednoduchými vedle předsedy pracovního soudu, který by v každém případě musil potřebná šetřeni provésti, zabýval se ještě sborový soud. Aby však zaručeno bylo, že předseda soudu pracovního bude rozhodovati správně, vyhrazena účastníkům všeobecným ustanovením § 34 stížnost k soudu sborovému.

§§ 9 a 10 odpovídají v celku osvědčeným ustanovením § 11 zákona o živnostenských soudech. Také ustanovení § 11 jest v souhlasu se stavem dosavadním (§ 13 zákona o živnostenských soudech). Nemohlo býti vyhověno požadavku kladenému se strany zaměstnavatelů, aby nárok na náhradu ušlého výdělku přiznán byl všem zaměstnavatelům bez rozdílu; náklad na pracovní soudy by se tím zvýšil velmi podstatně. Zaměstnavatelé nenáležející do skupiny zaměstnavatelů drobných, jimž nárok na náhradu ušlého výdělku nepřiznán, ponesou břímě zákonem. jim uložené snáze, nežli by tornu bylo u přísedících ostatních; ostatně obdobné postavení mají tytéž kruhy, pokud jsou povoláváni jejich příslušníci za přísedící řádných soudů kausálních (obchodních, horních), a není proti němu žádných stížností.

§ 12. Funkční období přísedících ustanoveno jako dosud na čtyři roky. Bylo navrhováno, aby zkráceno bylo na tři i jen dva roky; dvouleté funkční období však bylo by příliš krátké a znělo by v zápětí velmi časté střídání, které není žádoucí.

Ustanovení § 13 odpovídá v celku předpisu § 16 zákona o živnostenských soudech s tou změnou, že rozhodnutí o přeměně trestu peněžitého ve vazbu svěřeno i tu předsedovi soudu pracovního, jako v §§ 8 a 14. Samozřejmě ale i tu přísluší účastníkům stížnost podle § 29. I § 14 shoduje se v ostatním celkem se zákonem o soudech živnostenských (§§ 17 a 18); při recepci však bylo nutno přihlížeti ke změně způsobu dosazování přísedících v úřad; stejně jest tomu i v ustanoveních §§ 15 a 16, kteráž odpovídají obdobným ustanovením §§ 19 a 20 zákona o živnostenských soudech.

V § 17 vyhověno bylo přáním projeveným z kruhů zemědělských, aby i pro spory zaměstnanců zemědělských, stejně jako je tomu již dnes při obchodních zaměstnancích byla zřízena zvláštní oddělení.

Pokud jde o řízení, ustanoveno v § 18, že platí o něm v zásadě předpisy civilního řádu soudního o řízení před soudy okresními. Samozřejmě používati se bude na území Slovenska a Podkarpatské Rusi předpisů civilního řádu soudního vydaného zák. čl. I. z r. 1911, na území mimoslovenském pak civilního řádu soudního z r. 1895. Ustanovení toto liší se od dosavadního § 22 zák. o živn. soudech potud, že dle něho platí o řízení před soudy živnostenskými s některými úchylkami předpisy civilního řádu soudního o řízení ve věcech nepatrných. Stav tento má zůstati zachován i pro budoucnost; poněvadž však ? jak již bylo naznačeno v poznámkách všeobecných ? civilnímu řádu soudnímu na Slovensku a Podkarpatské Rusi platnému jest řízení ve věcech nepatrných neznámo, bylo nutno, má-li býti zjednodušená forma řízení zachována a zavedena i na území Slovenska a Podkarpatské Rusi, ustanoviti, že platí zásady o řízení před soudy okresními a doplniti ustanovení toto výslovným uvedením oněch zvláštností, kterými se právě řízení ve věcech nepatrných liší od řádného řízení před okresními soudy. Platí to zejména o ustanoveních §§ 19, 20 a 26. Proti ustanovení § 18 bylo namítána, že civilní řád soudní na Slovensku a Podkarpatské Rusi platný nezná ani žádného zvláštního řízení před soudy okresními. To jest ale pravda jen potud, že nejsou ustanovení ta shrnuta ve zvláštním oddílu, jako jest tomu v civilním řádu soudním platném pro území mimoslovenské; civilní řád soudní slovenský však obsahuje na různých místech řadu ustanovení, která řízení před okresními soudy upravují v celku způsobem obdobným, jako jest tomu v civilním řádě soudním rakouském, ano sám se také ustanovení o řízení před soudy okresními dovolává způsobem zcela stejným, jako se stalo v § 18 osnovy (srv. § 661 odst. 4. c. ř. s. uh.). Lze proto právem použíti stejného ustanovení i zde.

V § 20 bylo vyhověno požadavkům kruhů zaměstnaneckých i zaměstnavatelských, aby rozsudek pracovního soudu doručován byl stranám z povinnosti úřední, i když strany byly přítomny při jeho vyhlášení, ovšem jen v té míře, jako jest tomu u soudů řádných podle civilního řádu soudního rakouského, kde se také rozsudek doručuje zpravidla jen v řízení o sporech, jichž hodnota přesahuje 300 Kč, kteréžto ustanovení se plně osvědčilo.

V § 26 odst. 1. přijaty důvody odvolací ve věcech, kde hodnota předmětu nepřesahuje částku 300 Kč z ustanovení civilního řádu soudního z r. 1895 o odvolání ve věcech nepatrných (§ 477 č. 1-7). Bylo navrhováno, aby důvody tyto rozšířeny byly i o důvod uvedený v § 477 č. 9 c. ř. s., čemuž však vyhověti lze nebylo z toho důvodu, že zmatečnost druhu tam vytčeného

předpokládá, že rozsudek doručuje se stranám a stává účinným teprve doručením písemného vyhotovení ve všech případech; tomu ale zde tak není (§ 20). Ustanovení toto i další k ním se vztahující § 29 recipováno bylo z § 30 zákona o živnostenských soudech, pokud pak jde o hranici 300 Kč vzat zřetel na ustanovení zákona z 8. června. 1923, č. 123 Sb. z. a n.

Lhůta odvolací v § 27, dovolací v § 32 i lhůta ku stížnosti v § 34 navržena patnáctidenní, proti dosud v řízení ve věcech občanských na území práva dříve rakouského obvyklé lhůtě k opravným prostředkům čtrnáctidenní. Stálo se to vzhledem na poměry na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde zavedeny byly jednotné patnáctidenní lhůty k opravným prostředkům v řízení soudním (civilní řád soudní) i administrativním (zák. čl. XX. z r. 1901). Zaváděti tam pro jediný případ řízení ve sporech z poměru pracovního, služebního a učebního kratší lhůty, nežli jsou všude jinde obvykly, se nedoporučuje; vedlo by to jistě ke zmatkům a v četných případech ku ztrátě opravného prostředku. Naproti tomu ale prodloužení lhůty o jeden den na území ostatním stranám ku škodě býti nemůže. Navržené ustanovení odpovídá ve směru tomto vládou schváleným směrnicím pro techniku legislativní. Pokud jde o řízení opravné samo, souhlasí ustanovení §§ 28 až 34 v celku s předpisy zákona o soudech živnostenských (§§ 30, 31), která se v praxi osvědčila, až na to, že v §§ 32 a 33 připuštěno v obmezené míře i dovolání, o němž již svrchu byla řeč.

Předpisy o exekuci (§ 35) přejaty z práva dosavadního (§ 33 zák. o soudech živnostenských a čl. IX. nov. z 1. června 1914, č. 118 ř. z.). Rovněž ustanovení § 36 (§ 35 zák. o živn. s.) doplněno tu vzhledem k ustanovení § 1, že pracovní soudy mají býti zásadně výlučně příslušny k rozhodování sporů z poměrů pracovních atd., že k rozhodnutí rozhodčího výboru společenstva dojíti může jen, když se obě strany písemně rozhodnutí jeho podrobily (srv. § 122 odst. 2. věta 2. jedn. ř. rak. a § 208 odst. 2. ž. zák. pro Slovensko a Podkarpatskou Rus).

Ustanovením § 39 o poplatcích v řízení před soudy pracovními nastává proti dosavadnímu stavu upravenému poplatkovou novelou z 15. září 1915, č. 279 ř. z. změna potud, že osvobození poplatkové dosud ve skrovné ovšem míře přiznané soudům živnostenským má odpadnouti a zavádí se, pokud jde o poplatky, mezi řízením před soudy pracovními a řádnými soudy úplná parita. Poplatky soudní podle ustanovení těchto jsou poměrně nízké. V případech pak, kde by strany poplatků platiti nemohly, lze zjednati odpomoci povolením práva chudých za všeobecných podmínek platných podle civilního řádu soudního (§ 18).

Ustanovení § 40 odpovídá dosavadnímu § 37 zákona o živnostenských soudech modifikovanému ovšem vzhledem na novou úpravu kompetence pracovních soudů v § 1.

K § 42. Výpočet ustanovení, která vydáním nového zákona pobudou účinnosti, jest demonstrativní. Nový zákon nastoupí na místo veškerých ustanovení, která upravují příslušnost ku rozhodování sporů z poměrů v § 1 jmenovaných, i řízení o nich. Nebude, jím však dotčena smírčí funkce komisí zřízených v některých odvětvích výrobních pro vyrovnávání sporů z poměrů pracovních atd. vznikajících. Pokus o smírné odklizení sporu může býti ostatně proveden vždy i u soudu pracovního (§ 18 osnovy ve spojení s § 433 c. ř. s, rak. a § 139 č. ř. s. uh. a § 37 osnovy).

Náklad na soudnictví z pracovního poměru bude hrazen v rámci rozpočtu ministerstva spravedlnosti. Pro první rok po případě jeho část vzhledem k rozšíření kompetence oproti soudům živnostenským a zavedením pracovního soudnictví i na Slovensku a Podkarpatské Rusi lze očekávati stoupnutí osobních i věcných nákladů asi o 50 %. Vyšší náklad tento hrazen bude zvýšením výnosu poplatků podle ustanovení § 39.

Doporučuje se, aby osnova tato byla přikázána v obou sněmovnách výboru ústavně-právnímu a rozpočtovému.

V Praze, dne 6. března 1925.

Náměstek předsedy vlády:
Stříbrný v. r.

Ministr spravedlnosti:
Dr Dolanský v. r.