Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1925.

I. volební období.

10. zasedání.

Tisk 2097.

Národní shromáždění republiky Československé souhlasí s

1. Úmluvou mezi Československou republikou a republikou Rakouskou o úpravě závazků v rakousko-uherských korunách, podepsanou v Praze dne 18. června 1924 a závěrečným zápisem k této úmluvě;

2. Úmluvou mezi Československou republikou a republikou Rakouskou o vzájemných pohledávkách z vyúčtování nositelů pensijního pojištění, podepsanou v Praze dne 12. července 1924 a dodatkem k této úmluvě.

Ad 1. Úmluva mezi Československou a Rakouskou republikou o úpravě závazků v rakousko-uherských korunách jest výsledkem několikaletého obtížného vyjednávání, které zahájeno bylo v Praze dne 10. ledna 1920 a skončilo 18. června 1924, a, pokud jde o pensijní pojištění, teprve 12. července 1924.

Hospodářský život na tuto úpravu neodbytně naléhal, rozpětí mezi měnou naší a rakouskou stavělo při tom vyjednavačům v cestu překážky největší.

Jediným východiskem z těchto obtíži uznáno bylo vzájemné zúčtování ― clearing ― neboť bylo jasno, že za společnou starou korunu rakousko-uherskou, ve které právní poměry vznikly, nemůže československý věřitel, nemá-li býti hospodářsky ohrožen, přijati korunu rakouskou stejně, jako rakouský dlužník nemůže za tuto společnou korunu rakouskouherskou platiti celou korunu Československou.

Právní i skutkový základ pro tento clearing dán jest rámcovým zákonem ze dne 34. června 1922, čís. 207 Sb. z. a n., o způsobu vyrovnání pohledávek a závazků vzniklých v korunách rakousko-uherských mezi věřiteli nebo dlužníky československými a cizími, který, pokud jde o Rakousko, byl u nás proveden vládními nařízeními ze dne 7. srpna 1922, čís. 264 Sb. z. a n., o Československém zúčtovacím ústavu a čís. 265 Sb. z. a n., o soupisu pohledávek a závazků vzniklých v korunách rakousko-uherských mezi věřiteli nebo dlužníky československými a rakouskými a o zákazu soukromé úpravy těchto právních poměrů.

Výsledek soupisu u nás podle tohoto nařízení čís. 265 Sb. z. a n. z roku 1922 a v Rakousku podle obdobného nařízení ze dne 7. září 1922, čís. 675 B. G. Bl., provedeného k 15. září 1922, ovládá přirozeně postup celého jednání, i když číselně až do vyřízení různých otázek nemůže ještě dnes zcela přesně býti vykázán.

Jisto jest však naprosto, že pohledávky československých věřitelů vůči rakouským dlužníkům jsou podstatně větší než závazky československých dlužníků u rakouských věřitelů. Činí totiž československé pohledávky okrouhle 970 milionů K st., kdežto dluhy československé jen asi 250 milionů, tedy zhruba poměr 4: 1, který jeví se ovšem v Rakousku obráceně.

Tím dán byl právě zásadní rozdíl v nazírání u nás a v Rakousku na hmotnou úpravu vyrovnání, neboť zatím, co při t. zv. vnitřním clearingu československý věřitel muže počítati průměrně jen s 25% jmenovitou úhradou (z nominále starých korun) v korunách československých při 100% platech československých dlužníků, má rakouský věřitel při poměrně stejném 100% ním placení rakouských dlužníků vyhlídku, že dostane jmenovitý čtyřnásobek svých starých korun v korunách rakouských.

Touto skutkovou povahou celé věci vytčeny jsou s přesností přímo číselnou také obtíže stanoviska československého vůči rakouskému při sjednání této úmluvy. Za těchto poměrů a při kursu rakouské koruny (na př. v den podpisu úmluvy, t. j. 18. června 1924, činí pražský záznam průměrně 483 Kč za 10.000 korun rakouských) jest jasno, že jen v platech československých dlužníků bylo lze pro československé věřitele nalézti nějakou úhradu, tedy jen ve vnitřním clearingu československém z platů, které by došly Československého zúčtovacího ústavu hlavně od československých dlužníků a mimo to z platů rakouských dlužníků, pokud by zbyly po uspokojení rakouských věřitelů. Tento druhý pramen československé úhrady mohl ovšem míti význam jen, pokud bylo vůbec lze dosíci na rakouských dlužnících takového násobku staré rakousko-uherské koruny v korunách rakouských, který by byl úměrný průměrné platební způsobilosti její (článek 11. úmluvy).

Bude-li platiti zásadně rakouský dlužník 35 československého haléře, tedy sedmdesátinásobné nominále (okrouhlý poměr československé koruny k rakouské jako 2000: 1) staré koruny rakousko-uherské v korunách rakouských, akciové banky 5 haléřů československých, tedy stonásobné, hypotekární dlužníci zásadně 10 haléřů československých, tedy dvousetnásobné a někteří dokonce 30 haléřů československých, tedy šestisetnásobné, lze jistě s uspokojením pohlížeti na tyto výsledky.

V podrobnostech sestává úmluva v podstatě ze čtyř hlavních dílů:

A) články 1―10 úmluvy vymezují rozsah její po stránce osobní i věcné;

B) články 11―39 upravují všeobecné vyrovnání (clearing) s hlediska hmotného i formálního (řízení);

C) články 40―45 jednají o předmětech zvláštních (o Rakousko-uherské bance, Poštovním šekovém úřadě, pohledávkách Československé republiky z mírové smlouvy St. Germainské, pohledávkách poručenců a opatrovanců a pensijním pojištění), z nichž článek 45. o pensijním pojištění jest předmětem úmluvy samostatné ze dne 12. července 1924 (viz k ní důvody).

Články 46―49 obsahují konečně zásady všeobecné (zákaz vyrovnání mimo clearing, žaloby, exekuce, lhůty).

Jednotlivě jest ještě přičiniti:

Ad A) Rozsah úmluvy jest v podstatě dán zmíněným již nařízením vládním ze dne 7. srpna 1922, č. 265 Sb. z. a n. (paragrafy 1 a 2). Kromě toho článek 7. úmluvy vypočítává předměty zvláštních úmluv, které buď již se staly, nebo se chystají.

Ad B) Jádro úmluvy jest ovšem ve hmotné úpravě vyrovnání.

Ve článcích 11 a 16 zrcadlí se celá skutková i právní povaha upravovaných poměrů. Zásadný opak poměrů našich proti rakouským odůvodňuje právě odlišnou úpravu pro obě strany. Z povahy věci plyne, že jen pro rakouské dlužníky a věřitele bylo možno stanoviti povinnosti i nároky jejich číselně, což naproti tomu bylo s naší strany lze jen u dlužníků, kdežto nároky věřitelů závisí od konečného skutečného výsledku platebního. Rozlišování mezi druhy pohledávek jeví patrnou snahu po lepší úhradě pohledávek hodnotnějších z platů dobytelnějších; jest tu jistě podstatný hospodářský rozdíl mezi lombardem válečných půjček a hypotekou, a to zvláště takovou, kde hypotekární dlužník bez výhrady platil úrok i splátky i po 15. září 1922, t. j. i po dni zákazu placení (§ 9 vládního nařízení čís. 265 Sb. z. a n. z roku 1922) v korunách československých, aneb mezi pohledávkami u hospodářsky silnějších akciových bank proti bankám u dlužníků jiných, zpravidla hospodářsky slabších.

Šlo tu zvláště o to zachovati nedotknutelnost hypotekárního úvěru u československých ústavů vydávajících zástavní listy.

Po stránce formelní má smluvené řízení (článek 25 až 35) jednak umožniti jak rychlý postup, tak i dobytelnost pohledávky, jednak vyloučiti nákladné spory soudní zřízením mezistátního rozhodčího soudu (článek 36 až 38) a rozhodčího sboru (článek 39).

Ad C) Povaha jednotlivých případů, jak již naznačeno, vyžadovala řešení zvláštního.

Ad D) Ustanovení obecná (článek 46 až 49) plynou zásadně z povahy clearingu.

Po stránce formální projevuje vláda přání, aby byl návrh projednán a schválen současně s úmluvou ze dne 12. července 1924 o vzájemných pohledávkách z vyúčtování nositelů pensijního pojištění jakož i s osnovou zákona a provedení obou těchto úmluv a aby byl přikázán v poslanecké sněmovně i v senátě výboru rozpočtovému a zahraničnímu s tím, aby tyto výbory a něm podaly zprávu vždy ve lhůtě 8 dnů.

Ad 2) Dle výsledků dosavadních mezistátních jednání národních států s republikou Rakouskou a provedení čl. 275 mír. smlouvy St. Germanské, likvidují v oboru pensijního pojištění dle uvedeného článku: Všeobecný pensijní ústav pro zřízence ve Vídni, náhradní ústavy podle § 65. pensijního zákona ze dne 16. prosince 1906, č. 1 ř. z. z roku 1907, ve znění novely ze dne 26. června 1914, čís. 138 ř. z., jakož i náhradní smlouvy ujednané s pojišťovnami dle § 66, lit. a) cit. novely, pokud jejich působnost vztahovala se v době převratu ― z důvodu účelnosti volen den 31. prosince 1918 ― na území býv. Rakouska, a to nad rozsah nynější republiky Rakouské, a pokud ústavy ty, resp. pojišťovny měly v této době sídlo své na území nynější republiky Rakouské.

Podle toho nelikvidují dle čl. 275 mír. smlouvy St. Germainské:

1. Náhradní ústavy, jež v době převratu měly své sídlo na území nynějšího Rakouska a omezovaly svou působnost jen na území nynější republiky Rakouské, nebo měly své sídlo mimo území nynějšího Rakouska a vztahovaly se na území některého z národních států nebo území více národních států.

2. Náhradní smlouvy ujednané s pojišťovnami dle § 66, lit, a) pensijního zákona ve znění novely č. 138 z roku 1914 ř. z. s výjimkou pojišťoven zmíněných v 1. odst. této důvodové zprávy.

3. Náhradní smlouvy dle § 66, lit. b) pensijního zákona ve zněni novely z roku 1914 vůbec.

Pokud jde zvláště o náhradní smlouvy tohoto posledního způsobu, t. j. smlouvy, jimiž zaměstnavatel zajišťoval svým zaměstnancům pensijní nároky, zastávaly příslušné československé úřady od počátku mínění, že smlouvy ty nepodléhají likvidaci dle čl. 275 mír. smlouvy St. Germainské, nýbrž, že jde o součást služební smlouvy tuzemského zaměstnance s majitelem tuzemského podniku, tedy o poměr tuzemský. Požadovaly proto od zaměstnavatele ― bez zřetele na jeho bydliště, sídlo a státní příslušnost ― převod prémiových reserv za jeho zaměstnance a úhradových kapitálů za jeho důchodce, jichž poslední služební místo, rozhodné pro pojistnou příslušnost, bylo před 1. lednem 1919 na území nynější republiky Československé, v korunách československých na Všeobecný pensijní ústav v Praze, jenž po zrušení náhradních smluv zdejším pensijním zákonem ze dne 5. února 1920, č. 89 Sb. z. a n., nastupuje na místo dřívějšího nositele tohoto náhradního pojištění. Správnost tohoto stanoviska uznána byla v určitém konkrétním případě rozhodnutím Nejvyššího správního soudu v Praze ze dne 18. ledna 1924, čís. 822/1924.

Naproti tomu Rakousko domáhalo se upravení této otázky vzájemnou mezistátní dohodou dovolávajíc se čl. 215 mír. sml. St.-Germ. U příležitosti jednání o vyrovnání vzájemných pohledávek došla pak v rámci úmluvy ze dne 18. června 1924 o úpravě závazků v rakousko-uherských korunách ku zvláštní úmluvě o vzájemných pohledávkách z vyúčtování nositelů pensijního pojištění, podepsané v Praze dne 12. července 1924.

Úmluva spočívá na těchto hlavních zásadách:

Dle článku 1. jsou nositelé pensijního pojištění, kteří před úpravou hranic dle čl. 2 7. mír. smlouvy St. Germainské měli pojištěnce jak v republice Československé, tak i v republice Rakouské, již však se neposuzují podle čl. 275 této mírové smlouvy, povinni převésti onen díl pojistné podstaty, který nepřipadá na území státu, jehož dozoru podle svého sídla v den 18. června 1924 podléhají, s platností od 1. ledna 1919 (rozhodný den) na nositele pojištění druhého státu příslušného podle jeho vnitřního opatření.

Nositeli pojištění zde uvedenými rozuměti sluší:

a) na straně československé: náhradní ústavy dle § 65 pens. zák. ve znění novely z roku 1914, které měly dne 31. prosince 1918 své sídlo v nynější republice Československé, tuzemské pojišťovny, oprávněné k sjednání náhradních smluv dle § 66, lit. a) pensijního zákona ve znění novely z roku 1914 a tuzemské zaměstnavatele pojistivší své zaměstnance náhradní smlouvou dle § 66 lit. b) pensijního zákona ve znění novely právě citované;

b) na straně rakouské: zaměstnavatele, ujednavší před státním převratem náhradní smlouvy podle § 66, lit. b) pens. zákona ve znění novely z roku 1914.

Českoslovenští nositelé pojištění shora uvedení jsou povinni na rakouské nositele pojištěné převésti díl své pojistné podstaty, t. j. část svých prémiových reserv a úhradních kapitálů, nahromaděných do rozhodného dne, připadající na pojištěnce (― pojištěním povinné, skutečně pojištěné i dobrovolné ―), příp. důchodce, (― a na jejich rodinné příslušníky), jichž poslední služební místo směrodatné pro pojistnou příslušnost bylo před rozhodným dnem 1. ledna 1919 na území nynější republiky Rakouské a pokud jde o dobrovolné pojištěnce, jichž bydliště bylo v posledním měsíci příspěvkovém před rozhodným dnem na území téhož státu ("rakouští") pojištěnci.

Shodně s tím povinni jsou i rakouští nositelé pojištění převésti na československé nositele pojištění část svých prémiových reserv a úhradových kapitálů, připadající na pojištěnce (― důchodce, ― rodinné příslušníky), jichž poslední služební místo bylo před rozhodným dnem na území nynější republiky Československé a pokud jde o dobrovolné pojištěnce, jestliže tito měli na témž území své bydliště v posledním příspěvkovém měsíci před rozhodným dnem ("českoslovenští" pojištěnci).

Co rozuměti sluší "pojistnou podstatou", vykládá odst. 2. čl. I. úmluvy.

Z této úpravy vyjímá se Pensijní ústav průmyslu cukrovarnického v Praze, o němž bude řeč níže.

Prakticky uskuteční se shora uvedený převod vzájemným súčtováním. Za tím účelem zřídí se v Československu i v Rakousku zvláštní odúčtovací místa.

Českoslovenští nositelé pojištění odvedou svému odúčtovacímu místu v československé měně prémiové reservy a úhradové kapitály za rakouské pojištěnce (důchodce) podle stavu ze dne 31. prosince 1918 se 4%ními úroky od 1. ledna 1923 do dne zaplacení (čl. 8. odst. 1. smlouvy). Povinnost převodní omezuje se pouze na dávky zákonné, t. j. ony, které vznikly ze skutečně získaných příspěvkových dob a takových zakoupených let, pro něž zákupní částka (§ 31. p. z.) složena byla po 1. lednu 1909 (č1. 4. odst. 2. smlouvy). Nepřevádějí se tedy prémiové reservy získané před 1. lednem 1909, t. j. před započetím účinnosti pensijního zákona, leda, že by byl proveden nákup podle § 31. pens. zák.

Částky, které dle uvedeného mají zaplatiti českoslovenští nositelé pojištění, činí československý konečný zůstatek, do něhož se však nevčítají úroky placené z prémiových reserv a náhradních kapitály (čl. 8. odst. 1.).

Stejným způsobem odvedou rakouští nositelé pojištěni svému odúčtovacímu místu prémiové reservy a úhradní kapitály dle stavu dne 31. prosince 1918 se 4 % ními úroky od 1. ledna 1919 do 30. června 1924. Částky takto odvedené tvoří pak rakouský konečný zůstatek. Rozdíl pak, o který by rakouský konečný zůstatek převyšoval československý konečný zůstatek, jest konečná částka (čl. 9. odst. 1. úmluvy).

Rakouské odúčtovací místo poukáže československému odúčtovacímu místu konečnou částku se 4 1/8 % úroků za dobu od 1. července 1924 až do dne zaplacení v československé měně, a to peníz až do 4,000.000 Kč do měsíce po zjištění konečné částky a případný zbytek nejdéle do 3 let od tohoto data ve třech stejných splátkách, splatných nejpozději do konce každého roku (čl. 9. odst. 2.).

Za účelem zjištění oboustranných konečných zůstatků zavede se přihlašovací řízení, o němž jedná čl. 13. smlouvy. Tamže pamatováno je též na stanovení trestní sankce na nesplnění přihlašovací povinnosti a stanoveny rozhodčí instituce pro případ sporů.

Splnění převodní povinnosti má dle shora uvedených předpisů v zápětí, že dosavadní nositel pojištění zprošťuje se s účinností od rozhodného dne povinnosti nésti zákonné pojistné břímě vzešlé až do rozhodného dne za pojištěnce podléhající od rozhodného dne nositeli pojištění na území druhého státu a že tato povinnost přechází uvedeným dnem na dotyčného přejímacího nositele pojištění (čl. 2. odst. 1.).

Při tom zákonným pojistným břemenem sluší rozuměti břímě, které se rovná dávkám pojistným, jež by v stejném případě získány byly u Všeobecného pensijního ústavu (zákonné dávky dle č1. 4.) (viz shora).

V případě, že pojistné břímě převyšuje zákonné dávky, platí zvláštní ustanovení 2. odst. čl. 2., jímž se provádějí na právní stav fakticky sjednané nebo do určité lhůty ještě přípustné úmluvy o převzetí dosud pojištěných vyšších dávek.

Pro případy, v praksi velmi časté, že pojištěnec pokračoval v pojištění u dosavadního nositele pojištění i po rozhodném dnu, stanoví čl. 5. úmluvy, že po 31. prosinci 1919 prováděné pojištění osob v druhém státě zaměstnaných považuje se za pojištění k věrné ruce (Treuhandversicherung) a zaúčtuje se na prospěch nositele pojištění, jenž jest od 1. ledna 1919 k provádění pojištění příslušným (srv. čl. 1. odst. 1. věta 1. a čl. 9. odst. 1, věta 1.).

Aby pak pojištěnci neutrpěli škod z nezaviněného průtahu, jehož vyžadovala úprava svrchu uvedených poměrů, ustanovuje čl. 15. úmluvy, že doba od 1. ledna 1919 až do dne, kdy tato úmluva stane se účinnou, nepočítá se do lhůt, jež v pensijním zákony jsou stanoveny pro zachování nároků pojistných pro uplatnění nároku na vrácení prémií, pro zaplacení uznávacích poplatků a pro promlčení prémiových pohledávek.

Konečně obsahuje úmluva předpis o kaucích, jež dle § 67. odst. 2. pensijního zákona ve znění novely z roku 1914 zaměstnavatelé pojistivší své zaměstnance náhradními smlouvami skládali k zajištění nároků pojištěnců.

Dle čl. 17. odst. 3. úmluvy kauce zaměstnavatelů sjednavších takové náhradní smlouvy, kteří jak 31. prosince 1918, tak i 18. června 1924 měli své řádné bydliště (sídlo) na území Rakouské republiky, zůstanou vládě rakouské. Proti tomu kauce zaměstnavatelů, kteří 31. prosince 1918 měli své řádné bydliště (sídlo), na území republiky Československé, nebo do tohoto území do 18. června 1924 přesídlili, vydá rakouská vláda vládě československé devinkulované a neoznačené a pokud půjde o válečné půjčky s označením "Republikou Rakouskou nepřevzato" a dá povolení k vývozu bez útrat. Tím má býti dán podklad pro případnou nostrifikaci dotyčných cenných papírů podle tuzemských předpisů (čl. 17. odst. 1.).

Smlouva má dodatek jednající zvláště o pensijním ústavu průmyslu cukrovarnického v Praze. Tímto dodatkem vyhovuje se přání četných osob zaměstnaných na území republiky Rakouské, které byly již dne 31. prosince 1918 řádnými členy ústavu a za které byl zaplacen sanační příspěvek, jakož i přání důchodců, kteří před nastalým pojistným případem byli zaměstnáni naposled na území republiky Rakouské a u nichž pojistný případ nastal před rozhodným dnem. Odchylkou z všeobecné smlouvy staví se tyto osoby a jejich rodinní příslušníci (pro něž by nyní vlastně měl býti příslušným rakouský nositel pojištění), na roveň osobám, bydlícím v Československé republice s tou modifikací, že při přestupu k jinému nositeli pojištění nežli k československému odpadá za tyto osoby povinnost ústavu převésti prémiové reservy. Osobám těm zachovávají se jen dosavadní jejich nároky placením uznávacího poplatku nebo možnost dobrovolného pokračování v pojištění u ústavu, po případě nárok na vrácení prémií.

Ostatní řádní členové, po případě důchodci ústavu, kteří jsou zaměstnáni na území republiky Rakouské resp. tam byli naposled zaměstnáni před tím, než nastal pojistný případ, stanou se dnem 1. ledna 1919 příslušnými k pensijnímu ústavu pro zaměstnance ve Vídni, čímž se pensijní ústav průmyslu cukrovarnického zprošťuje vůči ním svých závazků. Při tom příspěvky za tyto uvedené členy a za osoby přistouplé k ústavu po 1. lednu 1919 se 4%ními úroky ode dne jejich splatnosti, jakož i po tomto dnu skutečně vyplacené pojistné dávky a vrácené prémie se vzájemně zúčtují. Zůstatek z tohoto vyúčtování, dále 40 % prémiových reserv oněch řádných členů, po případě důchodců, kteří se stali dnem 1. ledna 1919 příslušnými k pensijnímu ústavu ve Vídni, se 4%ními úroky od 1. ledna 1923 do zaplacení odvedou se v československé měně československému odúčtovacímu místu.

Úmluva ve svém celku hoví zájmům jak československých nositelů pojištění, tak i pojištěnců. Tak uplatněna v čl. 8. úmluvy zásada, že náhradní ústavy neodvedou prémiové reservy pro pojištěnce, kteří v republice Rakouské v době mezi rozhodným dnem a 30. červnem 1920 ani nebyli v zaměstnání pojistně povinném, ani nebyli skutečně pojištěni ani neměli nároků na důchod, takže částky za tyto pojištěnce jim připadnou jako zisk ze stornovaného pojištění. Vedle toho mohou ústavy ty dle čl. 8., odst. 2. smlouvy, ze sumy prémiových reserv a úhradových kapitálů, kterou by měly odvésti odúčtovacímu místu, sraziti si pohledávky v Rakousku hypotekárně pojištěné, pohledávky u býv. c. k. poštovní spořitelny a u rakouských úvěrních ústavů, jakož i pohledávky z rakouských ukládacích hodnot, pokud by při honorování dle všeobecné úpravy dotyčné materie co do těchto hodnot resp. pohledávek vyšly na prázdno. To znamená tedy plné valorisování rakouských hodnot těchto ústavů. Dále bylo ustanoveno, že již provedené, oboustranně pravoplatně uznané převody budou tímto ujednáním nedotčeny.

Zájmům pojištěnců slouží pak tato úmluva tím, že odstraňuje nejistotu četných pojištěnců, důchodců a jich rodinných příslušníků o osudu jich čák a nároků získaných v době předpřevratové.

Po stránce formální projevuje vláda přání, aby byl návrh projednán a schválen současně s úmluvou ze dne 18. června 1924 o úpravě závazků v rakousko-uherských korunách, jakož i s osnovou zákona o provedení obou těchto úmluv a aby byl přikázán v poslanecké sněmovně i v senátě výboru rozpočtovému, zahraničnímu a ústavně-právnímu s tím, aby tyto výbory o něm podaly zprávu vždy ve lhůtě 8 dnů.

V Praze dne 14. ledna 1925.

Náměstek předsedy vlády:

Stříbrný, v. r.

Vysoké smluvní strany prodchnuty přáním sjednati úmluvu, jak provésti ustanovení článku 248, lit. d, odstavec 4, spolu s článkem 215 mírové smlouvy Saint-Germainské, jmenovaly svými zmocněnci a to:

pana Dra Bohumila Vlasáka,

zplnomocněného ministra, odborového přednostu ministerstva financí,

pana Dra Karla Schönbergera,

ministerského radu spolkového ministerstva financí,

kteří vyměnivše své plné moci, jež shledány v dobré a řádné formě, dohodli se takto:

(¹) Všechny peněžní závazky, jež vznikly v starých rakousko-uherských korunách před 26. únorem 1919 a spočívají na soukromoprávním titulu nebo jsou založeny na smlouvách nebo právních jednáních z doby před tímto dnem, mezi:

a) Československou republikou a republikou Rakouskou,

b) jedním z těchto států a fysickými neb právnickými osobami, které měly dne 26. února 1919 řádné bydliště (sídlo) na území státu druhého,

c) fysickými neb právnickými osobami, z nichž dne 26. února 1919 měla jedna svoje řádné bydliště (sídlo) na zázemí jednoho, druhá na území druhého státu,

vyrovnají se, pokud v této nebo jiné úmluvě sjednané podle mírové smlouvy SaintGermainské není jinak ustanoveno, způsobem určeným v oddílu V.

(²) Nadále bude se nazývati Československá republika nebo fysická nebo právnická osoba, která dne 26. února 1919 měla řádné bydliště (sídlo) na území československé republiky, "československým věřitelem" nebo "československým dlužníkem", republika Rakouská nebo fysická nebo právnická, osoba, která měla dne 26. února 1919 řádné bydliště (sídlo) na území republiky Rakouské, "rakouským věřitelem" nebo "rakouským dlužníkem".

S dluhy a pohledávkami osob, které dne 26. února 1919 měly řádné bydliště (sídlo) jak na území Československé republiky, tak i na území republiky Rakouské, bude nakládáno vůči československému věřiteli (dlužníku) jako se závazky mezi československým dlužníkem a československým věřitelem, vůči rakouskému věřiteli (dlužníku) jako se závazky mezi rakouským dlužníkem a rakouským věřitelem a nejsou tudíž předmětem této úmluvy.

Při dluzích a pohledávkách pozůstalostí považovati jest za bydliště (sídlo) dlužníkovo nebo věřitelovo až do odevzdání pozůstalosti poslední bydliště zůstavitelovo, po odevzdání pozůstalosti bydliště (sídlo) dědicovo.

(¹) U veřejných obchodních a komanditních společností jakož i u všech právnických osob jest s výhradou ustanovení nejbližšího odstavce bydlištěm (sídlem) místo zapsané v obchodním rejstříku jako sídlo hlavního závodu.

(²) S podniky, které podle úmluvy mezi Československou republikou a republikou Rakouskou ze dne 2. srpna, 1920 o způsobu, jak nakládati po stránce právní s výrobními a dopravními podniky (Českosl. Sb. z. a n. č. 80, rak. St. z. č. 442), zažádaly nejpozději 19. května 1924 za poznámku zamýšleného přeložení sídla v obchodním rejstříku a do šesti měsíců potom, kdy dnešní úmluva nabude platnosti, dosáhly zápisu nového a výmazu dosavadního sídla, nakládá se tak, jako kdyby již 26. února 1919 byly měly sídlo na onom státním území, kde jest nové sídlo. Toto výjimečné ustanovení netýká se však podniků, které podle článku III. právě uvedené úmluvy byly toliko rozděleny.

(¹) Při pohledávkách a dluzích filiálek bankovních a úvěrních ústavů jakož i pojišťoven rozhoduje jejich sídlo a nikoliv sídlo hlavního ústavu.

(²) Za závazky filiálek pojišťoven mohou býti pokládány závazky z listin pojišťovacích (pojistek) nebo jinakých listin, které vydány byly hlavními ústavy pojišťoven, jen potud, pokud to z obsahu takových pojistek nebo listin nebo z jinakých písemných ujednání smluvních stran nepochybně jde najevo.