Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1925.

I. volební období.

11. zasedání.

Tisk 2177.

Nemocenské pojištění pokládá se za integrující součást sociálního pojištění. Až do poslední doby nebylo v Československu uceleného sociálního pojištění, jež by hospodářsky a sociálně slabým vrstvám občanstva zabezpečovalo v případech invalidity, stáří, nemoci a úrazu jisté peněžité nebo naturální dávky, jež by jim umožňovaly nebo usnadňovaly existenci. U nás jsme se setkávali až dosud pouze s pojištěním kusým: kdežto dělnictvo požívalo výhod nemocenského a úrazového pojištění, postrádalo pojištění pro případ invalidity a stáří a naproti tomu státní a veřejní zaměstnanci požívali pensijního pojištění, tudíž zabezpečení pro stáří a invaliditu, postrádali však pojištění nemocenského. Jedině soukromí úředníci těšili se obému a to jak pensijnímu tak i nemocenskému pojištění, ovšem v míře, zejména pokud jde o pensijní pojištění, jež nelze dobře srovnati s pensijním pojištěním zaměstnanců veřejných, takže bude třeba jisté nápravy a také i nemocenské pojištění těchto zaměstnanců bude musit doznati jistých změn, aby odpovídalo nově vybudovanému nemocenskému pojištění dělnickému.

Zákonem o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří dokončeno veliké dílo sociálního pojištění dělnictva po každé stránce, takže napříště každý dělník bude pojištěn pro případ nemoci, stáří, invalidity a úrazu.

Nemocenské pojištění pro státní a veřejné zaměstnance je doplňkem sociálního pojištění této třídy zaměstnanecké, takže napříště každý státní a veřejný zaměstnanec bude požívati vedle pensijního pojištění také i pojištění pro případ nemoci. Ovšem u těchto zaměstnanců nebude se jednati V pravém smyslu slova o pojištění pro případ nemoci jako je tomu u dělnictva, kde kromě léčebné péče poskytuje se též nemocenské, jakožto náhrada za ušlou mzdu, u státních a veřejných zaměstnanců jednati se bude samozřejmě pouze o léčebnou péči, neboť tito zaměstnanci požívají i v případech nemoci nezkrácené služební požitky.

Nemocenské pojištění státních zaměstnanců bylo již dlouholetým přáním této třídy a již tehdy, když zákonem ze dne 30. března 1888, č. 33 ř. z. vyslovena byla pojistná povinnost pro případ nemoci pro soukromé zaměstnance (dělníky a úředníky), ozývaly se hlasy v řadách státních zaměstnanců, aby výhoda nemocenského pojištění rozšířena byla také na ně, jakožto hospodářsky a sociálně stejně slabé. Rakouské vlády uzavíraly se tomuto požadavku poukazujíce, že zaměstnanec státní i v případě nemoci i rekonvalescence pobírá nezkrácené služné, což je sice pravdou, zapomínalo se však vždy, že služné státních zaměstnanců pro svoji nízkou výměru sotva slouží k uhájení existenčního minima, takže pro mimořádné případy, k jakým patří i nemoc vypuknuvší u zaměstnance nebo v jeho rodině, nebylo reserv a muselo se pravidelně sahati k dluhům. Nadřízené úřady poskytovaly sice tu a tam v těchto případech peněžité výpomoci, ovšem pouze tehdy, byl-li tu kredit, avšak ve výměře velmi nepatrné, ve výměře, která pravidelně nehradila snad ani desitinu skutečného nákladu.

Možno směle říci, že četnější případy onemocnění v rodině zaměstnance byly pravidelně příčinou zadlužení, ano předlužení státních zaměstnanců. Požadavek nemocenského pojištění u těchto zaměstnanců byl tudíž požadavkem docela přirozeným a plně oprávněným a právě z tohoto důvodu předložila vláda Československé republiky již v srpnu r. 1921, tudíž bez mála již před čtyřmi lety, návrh zákona o nemocenském pojištění státních zaměstnanců, jenž měl zaměstnancům a osobám, jež od státu pobírají odpočivné nebo zaopatřovací požitky, poskytnouti tyto výhody:

1. bezplatnou lékařskou i operativní pomoc v nemoci i při porodu, dále léčiva, léčebné pomůcky pro aktivní i pensionované zaměstnance a jejich rodinné příslušníky, jakož i pro služebné;

2. místo lékařského ošetřování a nutných léčiv, ošetřování v nemocnici nebo i v jiném léčebném ústavě s nárokem na bezplatnou dopravu tam a pokud nutno i zpět;

3. jisté peněžité dávky v těhotenství, šestinedělí a za kojení;

4. jisté peněžité dávky pro případ úmrtí pojištěnce nebo jiného příslušníka rodiny;

5. náhrada za nutné dopravné, bylo-li pojištěnci dovoleno odborné léčení mimo jeho působiště;

6. různé jiné peněžité dávky, jako na př. při porodu, při léčení v lázních, ozdravovnách a p., jakož i v případech potřeby dodati ošetřovatelský personál do domácnosti; tyto posléze uvedené výhody měly býti pouze fakultativní a měly býti zavedeny stanovami.

Tuto léčebnou péči prováděl by zvláštní fond, jenž by se nazýval: "Léčebný fond státních zaměstnanců", ústav ten má spravovati: představenstvo, ústřední sbor, župní sbor a okresní výbor.

Ústřední sbor má se skládati z 16 volených zástupců pojištěnců a 4 zástupců státní správy, představenstvo skládá se z předsedy a dvou členů, předsedou je zástupce ministerstva sociální péče, dva členy a jich náhradníky volí ústřední sbor.

Pro každou župu měl se zříditi "župní sbor", složený z 5 členů s županem v čele, další 4 členy volí pojištěnci z obvodu župy.

V obvodu každého okresního úřadu zřídí se "Okresní sbor", složený ze 3 členů, v čele je okresní náčelník a ostatní 2 členy volí pojištěnci z obvodu okresního úřadu.

Kancelářské práce obstarává vždy příslušný úřad na účet fondu.

U poštovní a železniční správy nebo i jiného státního podniku může býti zřízen zvláštní fond nebo může býti ministrem sociální péče v dohodě se zúčastněnými ministry vysloveno, že příslušní pojištěnci jsou na dávky a výkony podle tohoto zákona pojištěni u nemocenské pokladny, která jest u příslušné státní správy podle § 53 zákona o nemocenském pojištění dělníků zřízena, nebo se zřídí.

Pro vybudování léčebného fondu poskytne stát částku 6.000.000 Kč a to 1.000.000 Kč na zařizovací a správní výlohy a 5.000.000 Kč jakožto základ pro zřizování lázní, odborných léčeben, ozdravoven a p.

Prostředky, potřebné podle pojistně-technických zásad opatří se příspěvky, jež mají činiti 1% ze základních požitků služebních, odpočivných nebo zaopatřovacích se všeobecnými přídavky; polovinu těchto příspěvků hradí stát, druhou polovinu zaměstnanec. Ústřední sbor může příspěvky ty zvýšiti, kdyby se 1% ukázalo nedostatečným, snížiti příspěvek mohl by však teprve tehdy, až by byl nashromážděn reservní fond ve výši průměrné roční potřeby za poslední tři léta.

Usnesení ústředního sboru o úpravě příspěvků podléhá schválení ministerstva sociální péče a financí.

Spory mezi Léčebným fondem a pojištěnci rozhoduje 5 členný rozhodčí soud, jehož předsedou je soudce z povolání. Dva přísedící a jich náhradníky volí členstvo druhé dva, z nichž jeden musí býti lékař a jich náhradníky jmenuje ministerstvo sociální péče.

Toť podstatný obsah původní vládní předlohy podané v senátě za úřednické vlády zesnulým prof. dr. Grubrem.

První schůze senátního sociálně-politického výboru konala se dne 8. listopadu 1921, kdy provedena byla povšechná debata. Za této debaty byly proti osnově proneseny některé námitky a to velmi závažné.

Tak především bylo vytýkáno předloze, že neopírá se o náležitá statistická data, která jsou prvním a základním předpokladem každého pojištění, má-li býti vybudováno na zdravém a reálním podkladě, dále

byl vysloven požadavek, aby do zákona byli pojati učitelé, kněží, dále zaměstnanci všech samosprávných svazků, krátce všichni veřejní zaměstnanci, pokud je § 3 zákona o nemocenském pojištění z pojistné povinnosti eximuje, dále bylo odporováno tomu, aby nemocenské pojištění státních zaměstnanců bylo organisováno ve zvláštním ústavě, a žádáno, aby bylo přičleněno okresním nemocenským pokladnám, dále značný odpor byl kladen tomu, aby do tohoto pojištění pojaty byly služebné, poněvadž tam organicky nepatří; dále byl vznesen protest proti tomu, že tato osnova hluboce zasahuje do zájmů lékařských, neboť prý odjímá soukromé praxi lékařské dobrou klientelu, dále bylo vytýkáno předloze, že stát dává tu Léčebnému fondu částku 6.000.000,- Kč do vínku, ačkoliv jiným podobným sociálně-pojišťovacím ústavům neposkytl posud ničehož a konečně poukazováno k tomu, že některé peněžité dávky jichž se má zaměstnancům dostati jsou daleko vyšší než poskytují okresní nemocenské pokladny, takže vznikne řevnivost v řadách dělnictva oproti zaměstnancům státním.

Nejzávažnějšími výtkami byly: naprosto nedostatečná statistická data, příslušnost služek a výše příspěvků vzhledem k léčebné péči tak bohatě vybudované a dokonce s peněžitými dávkami spojené.

Další schůze sociálně-politického výboru konala se dne 17. listopadu 1921, kde bylo definitivně usneseno, že nemocenské pojištění státních zaměstnanců má býti samostatné, avšak ohledně ostatních námitek nebylo docíleno dohody a proto byl zvolen zvláštní podvýbor, v němž zasedali senátoři:

Rudolf Jaroš, předseda,

Rudolf Pánek, referent,

Božena Ecksteinová-Hni1ičková, zapisovatelka,

Dr. Vladimír Fáček,

Dr. Frant. Reyl,

Josef Smrtka,

Hanuš Hartl,

Dr. Karel Hilgenreiner,

Ant. Jarolim.

Podvýbor konal několik schůzí, aniž by mohl definitivně práce svoje skoncovati pro značnou různost názorů. Hlavní překážkou byla nepřesná statistika, vlastně správněji řečeno žádná statistika a proto podvýbor učinil usnesení, aby vláda opatřila si především přesnou statistiku státních zaměstnanců, dále výsledky hospodaření v soukromých pokladnách, zejména úřednických, aby na základě tohoto statistického materiálu mohly se přesně stanoviti pojistné dávky, jakož i stanoviti pojistný příspěvek. Dále byl dán vládě pokyn, aby osnovu přepracovala v tom smyslu, aby do ní mohli býti pojati veškeří veřejní zaměstnanci a konečně, aby služebné byly z tohoto pojištění vyjmuty.

Toto usnesení znamenalo značný odklad, neboť přesná statistická data nebylo možno opatřiti ihned a konečně do věci zasáhla také osnova o sociálním pojištění dělnickém, kde jednalo se také o značných změnách, pokud se týče nemocenského pojištění této třídy. Teprve minulého roku, kdy statistický úřad dokončil svoji ohromnou práci ve věci výsledků sčítání státních zaměstnanců podle stavu ze dne 30. června 1924 a kdy byl po ruce statistický výkaz "Nemocenské pokladny soukromých úředníků a zřízenců v Praze" za rok 1923 a kdy konečně byl schválen zákon o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří, kde, jak bylo již řečeno, došlo na některé podstatné změny ve všeobecném nemocenském pojištění, mohlo ministerstvo sociální péče přikročiti k přepracování osnovy původní. Osnova původní byla ze základu přepracována, takže vlastně tvoří osnovu úplně novou. Budiž poznamenáno, že nynější osnova znamená do jisté míry zlepšení, ale také i značné zhoršení oproti předloze původní. Zlepšení spočívá v tom, že pojistná povinnost rozšiřuje se novou osnovou na veškeré veřejné zaměstnance, dále, že zjednodušuje organisaci správy Léčebného fondu, zhoršení jeví se naproti tomu v tom, že oproti prvnímu návrhu odstraňuje veškeré peněžní pojistné dávky obligatorní a zavádí pouze fakultativně možnost udělovati podpory ze zvláštních fondů, dále vylučuje z tohoto zákona služebné, dále zvyšuje pojistný příspěvek z l na 2% a konečně z částky 6.000.000 Kč poskytuje pouze 5.000.000 pro zřizování lázní, ozdravoven a zbývající 1.000.000, určený původně na úhradu zařizovacích nákladů, poskytuje pouze jako zálohu. Jinak další ustanovení, obsažená v původní předloze, až na některé výjimky ponechává v platnosti, zejména organisovanou svobodnou volbu lékaře, možnost zvláštních fondů pro poštu a železnici a jiné podobné státní podniky.

Konečně dalším zhoršením mohlo by býti také označeno nové ustanovení, že stanovami určí se, do jaké míry, a způsob, jakým má pojištěnec ze svého přispívati při dožadování se lékařské pomoci; toto zhoršení je však pouze fiktivní, neboť má za účel chrániti fond před zbytečným rozplýtváním prostředků, aby mohl později z úspor vybudovati léčebnou péči velkorysým způsobem.

Přes tato zhoršení, jistě že značná, která jsou však jednak výsledkem pojistně-technických šetření na základě nových statistických dat a jednak důsledkem usnesení ministerské rady, že fond musí býti soběstačným, možno nemocenské pojištění veřejných zaměstnanců označiti za dílo humánní, jež přinese těmto zaměstnancům značné výhody.

Když v roce 1888 zavedeno bylo nemocenské pojištění dělnické a později soukromých úředníků a když zaměstnancům počalo se srážeti s jejich mzdy k tomuto účelu, počalo se v řadách dělnictva žehrati a nechybělo hlasů, že by snad bylo lépe, kdyby ho nebylo a dnes jistě nikomu by nenapadlo pohrdati tímto dobrodiním. Stejně bude tomu tak i u nemocenského pojištění státních a veřejných zaměstnanců a jistě i zde budou se ozývati podobné hlasy, ale již za krátký čas budou se jeho nesporné výhody oceňovati právě tak jako u pojištění dělnictva a soukromého úřednictva.

S pojištěním nemocenským je to právě jako s každým jiným pojištěním: je totiž spojeno s jistým risikem. Občan dá se pojistiti proti úrazu na dráze, ale jistě si nepřeje, aby k úrazu došlo, dá se pojistiti proti ohni, krádeži, vloupání a p. a jistě si nepřeje, aby k tomu došlo, stejně bude nyní pojištěn veřejný zaměstnanec pro případ nemoci vlastní nebo v rodině a jistě nebude si přáti, aby proto onemocněl nebo někdo z jeho rodiny.

Oproti původnímu návrhu došlo k těmto změnám:

Původní osnova omezovala se pouze na civilní zaměstnance státní a státních podniků a veřejných podniků státem spravovaných a na pensisty. Tím, že pojistná povinnost rozšiřuje se též na ostatní zaměstnance veřejné, jakož i četnictvo, učitele, zaměstnance všech samosprávných svazků, duchovní a p., věc se nesporně velmi zkomplikovala a proto osnova musila doznati také některé změny v organisačním řádu. Bylo těžko vymeziti přesně okruh těchto pojištěnců a proto bylo třeba doplniti tento paragraf ustanovením, že nemocenskému pojištění podle tohoto zákona podléhají zaměstnanci korporací, kteří podle § 5, lit. a)

zákona č. 221/24 byli ministerstvem sociální péče po dohodě s příslušným odborným ministerstvem prohlášeni za rovnocenné zaměstnancům státu nebo jiných nucených svazků. Tím se míní na př. zaměstnanci obchodních komor, komunálních spořitelen a p.

Značné obtíže vyvolala otázka duchovních a učitelů církevních škol na Slovensku. Věc se vyřešila takto:

Pojištění duchovních náboženských společností státem uznaných (recipovaných), pokud vykonávají úkony veřejné správy duchovní a učitelů veřejných škol obecných a občanských, kteří nejsou pojati pod ustanovením písm. b) v § l tohoto zákona, ať jsou v činné službě nebo požívají normálních odpočivných nebo zaopatřovacích požitků, bude upraveno vládním nařízením.

V odstavci l pod písm. b) pojati jsou učitelé veřejných škol, pokud se na ně vztahuje rovnostní výnos, kdežto v citovaném posledním odstavci míní se učitelé škol církevních.

Zaměstnavateli duchovních náboženských společností státem uznaných (recipovaných) jsou náboženské (církevní) obce, pro něž duchovní jsou ustanoveni. Pokud náboženské společnosti ty nejsou posud organisovány v náboženských (farních) obcích, jsou zaměstnavateli jejich duchovních majetkové podstaty (beneficium, mensa), spojené s úřadem (oficium), jejž duchovní ti zastávají.

Řeholníci, pokud nevykonávají úkony veřejné správy duchovní, do tohoto zákona nespadají.

Dary z milosti nelze pokládati za výslužné a proto se v zákoně mluví o normálním odpočivném nebo normálních zaopatřovacích požitcích.

Samozřejmě, že zaměstnanci zemí, žup, okresů a obcí nebo fondů a ústavů jimi spravovaných nemíní se volení nebo jinak dosazení funkcionáři těchto nucených svazků. Příslušníky četnictva nutno rozuměti také četníky na zkoušku a důstojníky ve zkušební četnické praxi.

Pokud se týče provisorních nebo výpomocných učitelů, není směrodatnou otázka definitivy, nýbrž okolnost, že požívá po celý rok plat.

Pokud se týče úřednictva Čs. konsulátů a legací, byla věc vyřešena takto:

Jako § 2 bylo do osnovy pojato ustanovení tohoto znění:

Nemocenské pojištění státních zaměstnanců republiky Československé, kteří jsou zaměstnáni ve službě mimo hranice republiky, bude upraveno vládním nařízením.

Zahrnutím zejména zaměstnanců nestátních bylo nutno zavésti také povinnou přihlášku. Mohly by se totiž vyskytnouti případy, kde takový zaměstnanec (na př. u obce) nebyl by členem nemocenské pojišťovny (okresní), ač jím býti měl. V případě onemocnění bylo by sporno, kdo má poskytovati pojistné dávky, následkem čehož i léčebný fond mohl by býti dotčen, ačkoliv před tím žádných příspěvků neobdržel. Povinnost k náhradě se strany zaměstnavatele v podobných případech je toho nutným důsledkem.

Byl pozměněn oproti původnímu návrhu potud, že léčebné pojištění omezuje se pouze na poskytování dávek výhradně naturálních. Usnesení to stalo se pod vlivem zásad usnesených vládou a nebylo tudíž možno přihlížeti k žádostem některých zájmových skupin, dožadujících se peněžitých dávek. Při tom měl soc.-politický výbor na mysli poskytnouti zákonný nárok pouze na nemocenské ošetřování, jakož i opatření příslušných léčiv, kdežto Ústřednímu sboru Léčebného fondu přenechati, aby rozhodoval v jakém rozsahu bude poskytována pomoc lékařů odborných. Pokud se týče peněžitých dávek, bylo vládou řečeno, že je zbytečno poskytovati v rámci nemocenského pojištění, na př. vysoké pohřebné, jakoby šlo o pojištění životní, rovněž je neodůvodněno poskytovati vysoké příspěvky při porodu nebo platiti rodičce ještě zvláštní posluhu, když má nárok na pomoc porodní asistentky a je-li nemocna, i na ošetřování lékařské.

Do tohoto § byla na konec 1. odstavce vložena tato věta: "Pojištěnec má nárok na nemocenské ošetřování příslušníků rodiny", což znamená, že pojištěncem je vždy zaměstnanec a že rodinné pojištění je pouhým annexem.

Znění tohoto § přizpůsobeno bylo plně znění § 96 zák. 221/24. O tom, že byly z tohoto pojištění vyloučeny služebné, bylo již promluveno na jiném místě.

Z prvního odstavce bylo vypuštěno ustanovení, že pojištěnec ztrácí nárok na léčebnou péči, jestliže by se zdráhal odebrati se do nemocnice nebo jiného léčebného ústavu, ačkoliv to ošetřující lékař nařídil. Kromě toho byl škrtnut odstavec týkající se porodnic, poněvadž porodnice pokládají se za léčebné ústavy.

Ústavy pro choromyslné nepokládají se podle tohoto zákona za léčebné ústavy.

§§ 6, 7 a 8 původní osnovy pojednávající o peněžních dávkách odpadají.

Odborné léčení může býti povoleno pouze na základě dobrého zdání lékaře, bylo proto slovo "lékařem" jako zbytečné škrtnuto. Návrh soc.-pol. výboru ponechává většinu disposicí řádu léčebnému, na němž má se usnášeti ústřední sbor. Tímto postupem má býti dána Léčebnému fondu možnost, aby v rozšířeném takto rámci svojí působnosti a pravomoci podle pohotových prostředků mohl stanoviti míru a rozsah zvláštní léčebné péče.

Je úplně novým a stanoví, že léčebnému řádu je vyhrazeno, za jakých podmínek bude poskytována pomoc lékařů odborných, výkony zubolékařské a p., jakož pravidla o ošetřování v nemocnicích a jiných léčebných ústavech, dále pravidla o hlášení nemocných, kontrole a p.

Léčebný řád vydá ústřední sbor Léčebného fondu.

Ve věci provádění léčebné péče obsahuje tento § zásadní stanovisko o svobodné volbě mezi lékaři. Otázka tato byla předmětem bedlivých.úvah nejen soc.-pol. výboru, nýbrž i samotného ministerstva soc. péče. Neboť posavadní zkušenosti s institucí svobodné volby lékaře, jež pokládá se za vytoužený požadavek všech pojištěnců v každém nemocenském pojištění, byly takového rázu, že nebylo lze s ní počítati jako s činitelem, jenž by nehověl pouze přáním nemocného pojištěnce, nýbrž i finančním zájmům celé instituce nemocenského pojišťování. Neboť nehledí-li se ani k případům zavedené svobodné volby lékaře u některých okresních nemocenských pokladen, neosvědčila se svobodná volba lékaře ani u pokladen, jichž členstvo co do svého sociálního postavení stojí velice blízko veřejným zaměstnancům, totiž u nemocenské pokladny soukromých úředníků. Byloť opětně a opětně zjištěno, že výhod svobodné volby lékaře zneužívá nejen pojištěnectvo lehkomyslným dožadováním se lékařské pomoci v případech očividně ne naléhavých, nýbrž že dokonce vyskytují se i případy zneužívání svobodné volby lékaře i se strany lékaře samotného.

Aby těmto výstřelkům mohlo býti čeleno, pojal soc.-pol. výbor do tohoto §, odst.

2 ustanovení, že ze závažných důvodů může Ústřední sbor v jednotlivých okresech organisovati lékařskou službu také jiným způsobem.

Tato snaha ústředního sboru bude jistě také účinně podporována příslušným zněním stanov (§ 25, bod 8).

Jedná se tu tudíž o organisovanou svobodnou volbu lékaře, kterážto instituce může býti, kdyby v některých okresech došlo k nadužívání, na základě usnesení Ústředního sboru, suspendována.

Vyjadřuje povinnost nahraditi škodu vzniklou přetvařováním se nebo jiným způsobem.

Následkem rozšířeného osobního rozsahu pojištění bylo nutno změniti i jméno nositele pojištění. Než soc.-pol. výbor změnil i organisaci Léčebného fondu v ten způsob, že stanoví za orgány jeho Ústřední sbor a jeho představenstvo a okresní sbory. Vypustil tudíž sbory župní navrhované vládní osnovou. Důvodem tohoto opatření byla snaha ještě více zjednodušiti správu a organisaci léčebné péče ve prospěch úsporného hospodaření Léčebného fondu. Pokládat' soc.-pol. výbor za nutné, aby za existence jediného pojišťovatele (nositele pojištění) byl též jednotný společný dozor nad prováděním pojištění. Toho se má dosíci jenom tím, že dozor ten povede se bezprostředně a že po případě i nositel pojištění sám vydá jednotné směrnice pro provádění léčebné péče a že tyto směrnice budou pouze a jedině směrodatnými pro orgány, jež pověřeny budou vlastním obstaráváním péče léčebné. Za těchto okolností odpadla téměř všechna kompetence župních sborů a stala se tím i existence jejich zbytečnou. Funkce rozhodovací vyhrazená župním sborům vládním návrhem mohla bez námitek přenesena býti na ústřední sbor, jemuž přikázáno i rozhodování o sporných případech, ve kterých byl Léčebný fond poškozen, když byl soc.-pol. výbor uvážil, že by svěření funkce této sboru okresnímu mohlo býti přece jen povážlivým.

Změny v § 15 diktovány byly opět tím, že nastalo značné rozšíření osobního rozsahu pojištění.

Složení okresního sboru (§ 16), zejména okolnost, že přednosta okresního úřadu jest postaven v jeho čelo, dává Léčebnému fondu záruku, že léčebná péče prováděná z rozkazu Ústředního sboru, bude vedena naprosto nestranně a s nezbytným šetřením fondu Léčebného.

Pokud jde o dozor nad pojištěním podle tohoto návrhu (§21) měl soc.-pol. výbor za to, přikloniti se v tomto směru k zákonu č. 221/24 (§§ 86, 88, 89, 92, 181), jenž s jedné strany poskytl nositeli pojištění pochopitelně nejširší autonomii, než s druhé strany vyhradil státní správě účinný dozor, ano přímo právo dočasně obstarávati autonomní funkce nositele pojištění vládou jmenovaným orgánem (správní komise).

Pokud jde o kompetenci Ústředního sboru byla tato přizpůsobena změnám, které provedeny byly odstraněním sborů župních a omezením působnosti sborů okresních. .

V § 16 vyslovena povinnost okresního lékaře, aby zúčastnil se schůzí okresního sboru s hlasem poradním.

U státních drah byli již ode dávna a jsou dodnes povinnými členy závodní nemocenské pokladny těchto drah nejen dělníci a zaměstnanci pomocní, nýbrž i podúředníci a zřízenci definitivní, t. j. zaměstnanci se "stálým služným ustanovení" jak se praví v § 3 zákona nemocenského. Dokonce i úředníci státních drah mohou býti členy (fakultativně) této pokladny, ovšem s povinností platiti i zaměstnavatelský příspěvek. Pojištěnců je tu celkem asi 166.000, z nichž 52% má povahu zaměstnanců státních ve smyslu této osnovy.

Původní příspěvková sazba činila 2,5% a když fond dosáhl milionové přebytky, byla sazba ta snížena na l,37%. U poštovní správy byl po převratě zřízen zvláštní Fond sociální péče.

Ministerstvo pošt a telegrafů bylo si při sestavení programu Fondu dobře vědomo toho, že tak velký úkol nemůže býti splněn při nepatrných finančních prostředcích Fondu. Bylo však toho názoru, že nezbytná potřeba nemocenského pojištění státních zaměstnanců dojde svého realisování ve formě zákona a že tedy činnost Fondu, pokud jde o poskytování léčby lázeňské a ústavní, jakož i náhrad za výlohy při ošetřování domácím, bude do jisté míry pouze činností přechodnou a že Fond po uskutečnění nemocenského pojištění státních zaměstnanců stane se vhodným doplňkem tohoto pojištění.