Připomíná se však, že při výpočtech nákladů rodinného pojištění nebylo přihlíženo k ustanovení předposledn. odst. § 6 n. z., podle něhož z rodinného pojištění jsou vyjmuti příslušníci pojištěnců, jejichž zdanitelný příjem převyšuje 20.000 Kč ročně. Toto ustanovení je nemoc. pokladnami praktikováno velmi liberálně a vzhledem k obtížím, které jsou spojeny se zjišťováním zdanitelného příjmu, nepřichází zpravidla v praxi pokladen toto ustanovení v úvahu. Posuzováno však theoreticky, jsou v tomto směru přece jen odhady do jisté míry podceněny, ježto vládní návrh u dávek rodinného pojištění takové omezení neuvádí.

Při posuzování uvedených čísel dlužno však pamatovati na to, že v roce 1923 nemoc. pokladna soukromých úředníků, snažíc se zdůrazniti účelnost své existence a získati co největší počet pojištěnců, postupovala velmi liberálně. Kromě toho tvoříc v té době svou organisační síť, nemohla statistický chod pojištění sledovat a sama byla pravděpodobně překvapena finančním efektem své praxe, z kterého jest zřejmo, že při maximovaném příspěvku 5,71% (§ 25 nem. zák.) by pokladna trvale takovou praxi nesnesla a musilo by dříve či později dojíti k účelnému omezení některých dávek, resp. k hospodárnějšímu uspořádání léčebné péče.

V pojištění státních a veřejných zaměstnanců, nemá-li příspěvek vybočiti nad 2% veškerých služebních řádných požitků, které se z důvodů všeobec. považují za nejvýše přípustné, musí býti pamatováno aspoň v počátcích pojištění na určitá omezení, z nichž za nejúčelnější považují se asi tato (srovnej článek min. rady dra Karla Helbicha ve "Věstníku českých lékařů", č. 24 z roku 1924 o nemocenském pojištění veřejných zaměstnanců).

1. Aby bylo zabráněno zbytečnému se dožadování lékařské pomoci, zejména v okruhu pojištění rodinného, mohl by býti zaveden systém "ticket modérateur", to jest bezplatná lékařská pomoc poskytne se pouze na poukázku, vystavenou nositelem pojištění za určitý poplatek. Tento systém zavádí i v povinném pojištění dělnickém osnova francouzského zákona z roku 1921. (Viz důvodov. zprávu zák. č. 221, str. 23). Obdobně v Rakousku v § 6 zák. ze dne 13. července 1920, č. 311 St. G. B. o nemoc. poj. stát. zaměstnanců požaduje se jak od pojištěnce, tak od rodinného příslušníka při dožádání se lékařské pomoci zvláštní "lékařský poplatek", jehož výši mají určiti stanovy. Poukazuje se výslovně na tu okolnost, že ve výroční zprávě rakouského nositele tohoto pojištění za rok 1923 ("Mitteilungen der Krankenversicherungsanstalt der Bundesangestellten", 4. ročník, č. 3/4) se uvádí, že ústav byl donucen, aby byla uchována finanční rovnováha, znovu zavésti vybírání onoho lékařského poplatku (jehož vybírání v roce 1921 z důvodů technických bylo zastaveno), vzhledem k tomu, že náklady na lékařskou péči velmi rychle a nebezpečně stoupaly. Ježto finanční efekt tohoto opatření je poměrně nepatrný, v celku za rok 1923 bylo vybráno asi 0,6% předepsaného příspěvku, je zřejmo, že hlavní důvod tohoto opatření spočívá na morálním jeho účinku.

Poplatek může býti požadován při každém dožádání se lékařské pomoci anebo pouze při dožádání prvém. V tomto případě byl by poplatek nižší a měl by více význam úsporný, než preventivní, v případě onom vyšší poplatek lépe by zabránil zbytečnému se dožadování lékařské pomoci. Jeho výše mohla by se pohybovati mezi Kč 5,- až Kč 10,-, čím vyšší, tím lépe bude dosaženo zamýšleného účinku.

Úsporu, které se tím u nás docílí, lze velmi těžko určiti, ježto není k disposici spolehlivého statistického materiálu o morbiditních poměrech veřejných zaměstnanců a jejich rodinných příslušníků. Procento onemocnění pojištěnců u nemocenských pokladen podle jejich druhů velmi kolísá. (Viz cit. již publikaci min. soc. péče str. 4). Na př. v celku všech pokladen bylo procento onemocnění 66,49, ale u zapsaných pokladen, v nichž je i nemocenská pokladna soukromých úředníků, pouze 37,44%.

Tato čísla nepodávají však správného obrazu, ježto statisticky jsou zachyceny pouze ty případy onemocnění, které byly spojeny s pracovní neschopností. Tím vysvětlují se také značné rozdíly těchto čísel. Podle předběžných šetření z roku 1923 připadalo u nemocenských pokladen na 100 pojištěnců přibližně 40 případů onemocnění rodinných příslušníků. Ani toto číslo nelze však považovati za směrodatné pro posouzení poměrů pojištění veřejných zaměstnanců, ježto při dožadované svobodné volbě lékařů budou nároky jistě vyšší, dožadování se lékařské pomoci častější.

Počítáme-li výhradně jen k účelům ilustračním, že procento onemocnění jak u pojištěnců, tak u rodinných příslušníků nebude přesahovati číslo 60, bylo by za předpokladu, že na 100 členů připadá 120 rodin, příslušníků a za dalšího předpokladu 300.000 pojištěnců, v celku asi 400.000 případů onemocnění.

Počítá-li se 10,- Kč jako poplatek za vystavení poukazu k lékaři a předpokládá-li se, že podaří se uzavříti s lékaři smlouvy o paušálním honorování za případ onemocnění, byla by přímá úspora asi 4.000.000 Kč. Celkový finanční efekt by byl však mnohem vyšší, ježto podstatně snížily by se náklady lékařské pomoci, která zůstala by omezena na případy skutečně pomoci vyžadující. Jak vyvinuly by se poměry při honorování za lékařský výkon, resp.při vyžádání poukázek na jednotlivé výkony (ordinace - návštěva lékaře), nelze prozatím zjistiti. V Rakousku lékařský poplatek, požadovaný jak od pojištěnců, tak i rodinných příslušníků je odstupňován podle druhů jednotlivých výkonů a podle zpráv tamního nositele pojištění, ročník IV., čís. 2. od 1. ledna 1924 byl následující:

u praktických lékařů: za ordinaci 1500,- K, za návštěvu 2500,- K,

u odborných lékařů: za jedinou (prvou) ordinaci 7000,- K, za návštěvu 14000,- K,

při delším léčení za každou ordinaci 3500,- K, za návštěvu 7000,- K,

u zubních lékařů: za konservativní nebo operativní ošetření 12% smluveného

honoráře; za každý umělý zub, resp. "jeho přepracování 6500,- K, a

za každou jinou opravu (práci) 3500,- K.

Za účelem informačním připojuje se v tabulce XI. provozovací účet rakouského ústavu za rok 1923, s udáním percentuelních poměrů jednotlivých druhů dávek.

2. Omezení v placení povozů (náhrada za povozy) lékařům. Všeobecně je známo, že venkovské nemocenské pokladny jsou velmi zatěžovány touto položkou a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi vyvolaly poměry dokonce nařízení ministra s plnou mocí o bezplatném poskytování povozů zaměstnavateli. (Nařízení z 8. března 1920, č. 20).

Omezení nemusí býti absolutní, to jest, netřeba úplně vyloučiti náhradu za povoz, postačí, bude-li omezeno tak, aby nebylo povozů zneužíváno k soukromým Jiným účelům. Forma tohoto omezení musí býti ponechána vlastní administrativě příštího Léčebného fondu a pravděpodobně nebude lze upraviti tuto otázku jednotně pro celou republiku. Postačilo by proto, kdyby do ustanovení § 21 osnovy bylo pojato všeobecné ustanovení, Léčebný fond k takovému opatření opravňující.

3. Dále aspoň v počátcích pojištění musí býti omezena péče zubní na ošetření (konservování) chrupu metodami nejjednoduššími a nejúspornějšími a opatření umělých chrupů a jeho oprav buď zcela vyloučeno a nebo omezeno na případy, v nichž zdravotní stav nezbytně toho vyžaduje, a to ještě za podstatného finančního přispění pojištěnce nebo rodinného příslušníka.

4. Léčení lázeňské musí býti omezeno na případy nezbytně nutné a jeho povolení musí zůstati vyhrazeno ústřednímu sboru.

Bude-li omezení dávek v naznačeném směru provedeno, lze předpokládati, že dvouprocentní příspěvek ze všech služebních požitků postačí k úhradě dávek léčebné péče, v rozsahu poskytovaném v rámci zákona o nemocenském pojištění nemocenskou pokladnou soukromých úředníků a zřízenců v Praze.

Připomíná se výslovně, že příspěvek rakouského nositele pojištění v roce 1928 v prvé polovici roku činil 2,6%, v druhé polovici 3 % a přes to končilo hospodářství schodkem (4% předepsaného příspěvku). Kromě tohoto příspěvku byl však vybírán ještě zvláštní příspěvek na tak zvanou rozšířenou léčebnou péči. (Lázně, venkovský pobyt). Při tom příspěvek se vybírá z úhrnných brutto požitků (beze srážek).

Při posuzování postačitelnosti 2% ního příspěvku, resp. nutnosti omezení pojistných dávek, dlužno pamatovati také na to, že do pojištění mají býti zahrnuti i pensisté, jejichž morbiditní poměry jsou zajisté znač-ně nepříznivější, než u osob aktivních a jejichž úhrnné zaopatřovací platy nedosahují průměru té výše, jako dosahují platy osob zaměstnaných, a budou tedy jistě živlem pro pojištění pasivním. Bohužel nepodařilo se pro tuto skupinu získati spolehlivějších

statistických dat a dlužno se omeziti na data, uvedená v důvodové zprávě zákona z 22. prosince 1924, č. 286 a 287 Sb. z. a n. Dle této počítá se celkem asi s nákladem 440.000.000 Kč na zaopatřovací požitky u civilních státních pensistů, vdov a sirotků, jichž počet se určuje podle stavu koncem roku 1924, číslem 48.314 staropensistů a 14.580 novopensistů, z nichž na vdovy a sirotky připadá 16.376, resp. 8157 staropensistů a 1297, resp. 708 novopensistů. V úhrnném počtu je zahrnuto 13.609 staro-provisionistů, resp. 4736 novoprovisionistů, to je osob, jimž se základní požitky vyplácejí z bratrských pokladen.

Kromě toho počítá se u železničních pensistů, jejich vdov a sirotků s roční výplat-tou asi 330.000.000 Kč, u učitelů národních škol s pensijní výplatou asi 213.000.000 Kč a u pensistů vojenských celkem asi 174.000.000 Kč, celkem 1.155.000.000 Kč na 148.482,- , z čehož by resultovaly průměrné roční požitky asi 7.800 Kč, tudíž daleko nižší než průměr aktivních zaměstnanců.

Vzhledem však k tomu, že v uvedených číslech jsou zahrnuty i osoby, požívající darů z milosti, provisionisté s nízkými pro-visemi atd., neposkytují tato čísla spolehlivé základny pro odhad příspěvků a kromě toho vymyká se celá skupina potřebného odhadu pro nedostatek detailních dat a pak také pro tu okolnost, že není dosud znám dosah osnovy, podle které může státní správa poštovní, železniční nebo jiného státního podniku zříditi pro své zaměstnance zvláštní fond, nebo pojistiti je u nemocenské pokladny, zřízené podle §u 53 zákona o nemocenském pojištění dělníků. Týká se to zejména pojištěnců státních drah, kteří zejména s poukazem na to, že dosavadní příspěvek k nemocenské pokladně státních drah zaměstnanců nedefinitivních činí 2,6% a zaměstnanců definitivních pouze 1,56% průměrné mzdy, přejí si býti i nadále pojištěni u této pokladny, a pak přirozeně byli by i u této pokladny pojištěni pensisté, vdovy a sirotci po železničních zaměstnancích.

Z uvedeného plyne, že přesnější výpočet v daném okamžiku nelze předložiti a považuje-li se 2%ní příspěvek za nepřekročitelný, dlužno materielní ustanovení osnovy změniti ve smyslu výhrad uvedených ad 1-4.

Tab. XI.

Provozovací účet

nemocenského ústavu spolkových zaměstnanců rakouských za rok 1923.