Otázku tu bylo by možno řešiti pouze v rámci článku III., bod 3., pens. zák. ze dne 5. února 1920, č. 89 Sb. z. a n., jenž zmocňuje vládu, aby sjednala s vládami států, v nichž jsou zařízení obdobná tomuto pensijnímu pojištění, mezistátní smlouvu o vzájemném převodu prémiových reserv za přestoupla zaměstnance. O uzavření podobné smlouvy bylo také s Rakouskem skutečné jednáno, jednání to nemělo však výsledku, neboť valutární disparita mezi oběma státy a rozdílný vývoj pensijního pojištění v Rakousku, v kterém převládá nyní systém rozvrhový, učinily otázku jejich převodu z Rakouska do Československa a tudíž i nostrifikaci příslušných hodnot zcela illusorní.

Když tedy bylo shledáno, že nějaká všeobecná úprava na mezistátním podkladě spočívající není možná, povolila vláda usnesením ze dne 6. listopadu 1924, aby v případech, kde pojištěnec je zdejším státním příslušníkem, přestoupil do ČSR. nejpozději do 30. června 1922 a kde by byla ztrátou důchodu ohrožena jeho životní existence, vyplácen mu byl jeho pensijní důchod na účet a z prostředků státních.

Jako při převodu prémiových reserv v pojištění sociálním za pojištěnce přestouplé ze zaměstnání v Rakousku do republiky Československé přihlížeti sluší k době takového přestupu, jest také stav československého soukromého pojištění, za které dle příslušných úmluv má býti technická reserva nostrifikována vládou republiky Československé, omezen přesně dobou, ve které skutečnosti vztah pojistníků k našemu státu zakládající (bydliště, stát. příslušnost a placení prémií) musí býti dány.

Důvod k takovému mimořádnému opatření spočívá v hospodářských poměrech způsobených rozlukou měnovou ze dne 26. února 1919, které průběhem času pomíjejí, pročež opatření takové nelze nechati časově neomezeno.

Takové omezení skutečně stanoví úmluva mezi republikou Československou a královstvím Maďarským ze dne 13. července 1923 o vzájemném nakládání se soukromými pojišťovnami a o finanční úpravě starých pojišťovacích smluv v bývalých korunách uherských a rakouských, čl. IV. (uveřejněno ve Sb. z. a nař. č. 228 ai 1924) požadujíc stálé bydliště pojistníkovo na území dotčeného státu jak dne 26. února 1919, tak i dne 31. prosince 1922 s odchylkami tam blíže vyznačenými.

Nostrifikace státem vztahuje se dle čl. VII. bod f. 2 a čl. XI téže úmluvy na plnou jmenovitou hodnotu titrů nezajištěného dluhu bývalé vlády rakouské dosud bez označení nostrifikačního, a to v míře potřebné k úhradě technických reserv ke dni 31, prosince 1922, nanejvýše do celkové jmenovité hodnoty 50 mil. K.

Obdobně bude postupováno také v příčině soukromých pojišťoven v republice Rakouské.

V Praze, dne 16. června 1925.

Švehla v. r.,
předseda vlády.

Winter v. r.,
ministr sociální péče.

Překlad.

Gemäss Artikel 275 des Friedensvertrages von St. Germain ist die österreichische Regierung verpflichtet, der Čechoslovakischen Republik diejenigen Prämienreserven auszufolgen, welche von den vor dem Umstürze in Cisleithanien tätigen öffentlichrechtlichen Pensionsanstalten für solche Versicherte angesammelt wurden, die vor dem 1. Jänner 1919 (Stichtag) auf dem Gebiete der Čechoslovakischen Republik beschäftigt waren und daher behufs weiterer Versicherung von čechoslovakischen Versicherungsträgern, namentlich also von der Allgemeinen Pensionsanstalt in Prag, übernommen wurden.

Durch diese Bestimmung des Friedensvertrages wurde der čechoslovakischen Regierung ermöglicht, durch verschiedene administrative und gesetzliche Massnahmen den erwähnten Versicherten die Kontinuität zwischen der im ehemaligen Oesterreich durchgeführten Versicherung und der neuen Versicherung in der Čechoslovakischen Republik zu verbürgen, so dass ihre dermalige Lage infolge dieser innerstaatlichen Massnahmen prinzipiell die gleiche ist, als ob sie gleich von Anfang an bei der Allgemeinen Pensionsanstalt in Prag versichert gewesen wären.

Ganz anderes jedoch verhält sich die Sache bei denjenigen Versicherten, welche nach dem l, Jänner 1919 aus Oesterreich in das Gebiet unserer-Republik übersiedelt sind und ihre frühere österreichische Versicherung bei einem čechoslovakischen Versicherungsträger fortgesetzt haben, daher bei denjenigen Personen, auf welche sich die Interpellation bezieht.

Diese Personen gehören nach den oben angeführten Grundsätzen in die Kategorie der österreichischen Versicherten und haben dieselben auch in der Regel ihre bisherige Versicherung auch nach dem 1. Jänner 1919 bei einem österreichischen Versicherungsträger fortgesetzt.

Wenn nun diese österreichischen Versicherten in die Čechoslovakische Republik übersiedelten und zur weiteren Versicherung bei einer inländischen Pensionsanstalt angemeldet waren, so war und ist diese Anstalt nicht in der Lage, die in Oesterreich versicherten Jahre in die Versicherung einzurechnen, weil sie hiefür keine Bedeckung in der betreffenden, diesen Jahren entsprechenden Prämienreserve besitzt.

Die Oesterreichische Republik ist - mit Rücksicht auf den Umstand, dass diese Kategorie der Versicherten nicht unter die Bestimmungen des Art. 275 des Friedensvertrages von St, Germain fällt - in keiner Weise zur Ausfolgung der in Oesterreich angesammelten Prämienreserven verpflichtet, ebenso wie diese Verpflichtung beim Uebertritte inländischer Versicherten nach Oesterreich der Čechoslovakischen Republik nicht auferlegt werden kann.

Diese Frage wäre nur im Rahmen des Art. III., Punkt 3 des Pens. Ges. vom 5. Feber 1920, Nr. 89 S. d, G. u. V. zu lösen, welcher die Regierung ermächtigt, mit den Regierungen derjenigen Staaten, in welchen dieser Pensionsversicherung ähnliche Einrichtungen bestehen, zwischenstaatliche Verträge zur gegenseitigen Ueberweisung von Prämienreserven für übertretene Versicherte zu schliessen. Ueber den Abschluss eines derartigen Vertrages wurde mit Oesterreich auch tatsächlich verhandelt, diese Verhandlungen hatten jedoch keinen Erfolg, nachdem die Disparität der Valuta zwischen beiden Staaten und die unterschiedliche Entwickelung des Versicherungswesens in Oesterreich, woselbst dermalen das Verteilungssystem vorherrscht, die Frage der Ueberweisung von Prämienreserven aus Oesterreich in die Čechoslovakei und daher auch die Nostrifizierung der betreffenden Werte ganz illusorisch gemacht haben.

Nachdem man nun zur Ansicht kam, dass eine allgemeine, auf zwischestaatlicher Grundlage beruhende Regelung untunlich sei, hat die Regierung mit Beschluss vom 6. November 1924 die Bewilligung erteilt, dass in solchen Fällen, in welchen der Versicherte ein hiesiger Staatsbürger ist, spätestens bis 30. Juni 1922 in die Čechoslovakische Republik übersiedelte und wo durch den Verlust der Rente seine Existenz bedroht wäre, demselben seine Pensionsrente auf Rechnung und aus den Mitteln des Staates ausgezahlt werde.

So wie bei der Ueberweisung von Prämienreserven in der Sozialversicherung für diejenigen Versicherten, welche in Oesterreich beschäftigt waren und in die" Čechoslovakische Republik übersiedelt sind, der Zeitpunkt einer solchen Uebersiedelung zu beachten ist, so ist auch der Stand der čechoslovakischen Privatversicherung, bei welchen nach den bezüglichen Verträgen die technische Reserve seitens der Regierung der Čechoslovakischen Republik nostrifiziert werden soll, genau durch den Zeitpunkt beschränkt in dem die Tatschen, welche das Verhältnis der Versicherten zu unserem Staate begründen (Wohnort, Staatsangehörigkeit, Prämienzahlung), gegeben sein müssen.

Der Grund für eine derartige ausserordentliche Verfügung beruht in den durch die Währungstrennung vom 26. Feber 1919 bedingten wirtschaftlichen Verhältnissen, welche im Laufe der Zeit schwinden, weshalb eine derartige Verfügung ohne zeitliche Beschränkung nicht aufrecht gehalten werden kann.

Eine derartige Beschränkung statuirt tatsächlich das Uebereinkommen zwischen der Čechoslovakischen Republik und dem Königreiche Ungarn vom 13. Juli 1923 über die gegenseitige Behandlung der Privatversicherungsanstalten und die finanzielle Regelung der in ehemaligen ungarischen und österreichischen Kronen abgeschlossenen alten Lebensversicherungsverträge, Art. IV. (kundgemacht in der Sammlung der Gesetze und Verordnungen Nr. 228 ai 1924), indem es den ständigen Wohnsitz des Versicherten auf dem Gebiete des betreffenden Staates sowohl am 26. Feber 1919 als auch am 31. Dezember 1922 mit den dort näher bezeichneten Abweichungen verlangt.

Die Nostrifizierung seitens des Staates bezieht sich gemäss Artikel VII., Punkt f, 2 und Artikel XI. dieses Uebereinkommens auf den vollen Nennwert der Titres der nicht sichergestellten Schuld der ehemaligen österreichischen Regierung bisher ohne Nostrifizierungsbezeichnung, und zwar in dem zur Bedeckung der technischen Reserven per 31. Dezember 1922 notwendigen Ausmasse, höchstens bis zu 50,000.000 Kronen Nominale.

In analoger Weise wird auch hinsichtlich der Privatversicherungsanstalten in der Republik Oesterreich vorgegangen werden.

Prag, am 16. Juni 1925.

Švehla m. p.,
Vorsitzender der Regierung.

Winter m. p.,
Minister für
soziale Fürsorge.

Tisk 2190/6.

Původní znění.

Pokud jde o dávku z majetku a z přírůstku na majetku nutno vytknouti, že výpočet dle Brdlíkových tabulek, není, jak už bylo v přečetných odpovědích na obdobné interpelace a dotazy vysvětleno, pro stanovení hodnoty pozemků zemědělských při měření dávky rozhodným.

Pro ocenění jest rozhodnou především cena obecná (§10 zákona o dávce) a data vypočte, na dle tabulek jsou jenom pomůckou pro vyšetření hodnot předválečných. Výpočty dle řečených tabulek přibližuji se ceně obecné jen ve velikém průměru celého okresu; v jednotlivých případech nelze se však mechanicky říditi dle výpočtu, nýbrž nutno individuelně zkoušeti zda-li vypočtený průměr se hodí na konkrétní případy.

Dle toho může se pak ocenění odchylovati od vypočteného průměru a býti nižší nebo vyšší. Řečený postup zákon o dávce výslovně zdůrazňuje v § 12, odst. 4. Vyměřovací úřady jsou povinny bráti patřičný zřetel na okolnosti ospravedlňující ocenění nižší neb vyšší z moci úřední a byly tyto orgány také normativními výnosy ministerstva financí ze dne 19. října 1920, čís. 79.618, a ze dne 30. ledna 1922, čís. 139,295/21 na tento svůj úkol upozorněny.

To platí zejména pro místa, jichž charakter se liší od průměrného rázu celého okresu. Není tedy důvodu pro nějaké zvláštní opatření, jak je navrhuje interpelace, stran změny klasifikace půdy a opravy předpisů dávky.

Pakli snad jednotliví poplatníci obcí Horních a Dolních Vernéřovic mají, či měli za to, že ocenění jich pozemků zemědělských k dávce neodpovídá ceně obecné, mohli v řízení odvolacím domáhati se nápravy; aby svého práva odvolacího mohli plně použíti, byla lhůta odvolací vzhledem k mimořádným poměrům prodloužena na 60 resp. na 90 dní.

Kromě toho nelze také vyhověti požadavku, aby byla provedena revise katastru daně pozemkové a nové ocenění pozemků, poněvadž by takové opatření - které by pak bylo nutno provésti v celém území státním, ježto původní před dlouhou dobou zjištěný čistý katastrální výnos naprosto neodpovídá skutečným nynějším poměrům - vyžadovalo ohromného nákladu a značně dlouhé, desítiletí trvající doby.

V Praze, dne 14. dubna 1925.

Inž. Bečka v. r.,
ministr financí.

Překlad.

Insofern es sich um die Vermögens- und Vermögenszuwachsabgabe handelt, ist hervorzuheben, dass die Berechnung nach den Brdlíkschen Tabellen, wie bereits in zahlreichen Beantwortungen analoger Interpellationen und Anfragen erklärt wurde, für die Festsetzung des Wertes landwirtschaftlicher Grundstücke bei der Bemessung der Abgabe nicht massgebend ist.

Für die Bewertung ist vor allem der gemeine Wert (§ 10 des Vermögensabgabe-Gesetzes) massgebend und die nach den Tabellen berechneten Daten bilden nur einen Behelf für die Ermittelung des Vorkriegswertes. Die Berechnungen nach den besagten Tabellen nähern sich dem gemeinen Werte nur im grossen Durchschnitt des ganzen Bezirkes; in einzelnen Fällen kann man sich jedoch nicht mechanisch nach der Berechnung richten, es ist vielmehr notwendig individuell zu prüfen, ob der berechnete Durchschnitt zu den einzelnen Fällen passt.

Demnach kann dann die Bewertung vom berechneten Durchschnitte abweichen und niedriger oder höher sein. Den besagten Vorgang hebt das Abgabegesetz ausdrücklich im § 12, Abs. 4 hervor. Die Bemessungsbehörden sind verpflichtet, von Amts wegen auf die eine niedrigere oder höhere Bewertung rechtfertigenden Umstände gebührende Rücksicht zu nehmen, und wurden diese Behörden durch die normativen Erlässe des Finanzministeriums vom 19. Oktober 1920 Z. 79618 und vom 30. Jänner 1922 Z. 139295/21 auf ihre diesbezügliche Aufgabe auch aufmerksam gemacht.

Dies gilt insbesondere für solche Orte, deren Charakter sich von der durchschnittlichen Beschaffenheit des ganzen Bezirkes unterscheidet. Es besteht daher keine Veranlassung für eine besondere in der Interpellation beantragte Verfügung hinsichtlich der Abänderung der Bodenklassifizierung und Richtigstellung der Vorschreibung der Vermögensabgabe.

Sollten etwa einzelne Steuerträger in den Gemeinden Ober- und Unter-Wernersdorf der Meinung sein bzw. gewesen sein, dass die Bewertung ihrer landwirtschaftlichen Grundstücke für die Vermögensabgabe nicht dem gemeinen Werte entspricht, so konnten sie im Berufungsverfahren eine Remedur anstreben; behufs voller Ausnutzung ihres Berufungsrechtes wurde die Berufungsfrist unter Berücksichtigung der ausserordentlichen Verhältnisse auf 60 resp. 90 Tage verlängert.

Ausserdem kann auch der Forderung, eine Revision des Grundsteuerkatasters und eine neue Bewertung der Grundstücke vorzunehmen, nicht entsprochen werden, weil eine derartige Massnahme - welche sodann im ganzen Staatsgebiete vorzunehmen wäre, nachdem der ursprüngliche, vor langer Zeit ermittelte Katastralreinertrag den dermaligen tatsächlichen Verhältnissen absolut nicht entspricht - einen riesigen Aufwand und eine lange, Jahrzehnte betragende Zeit erfordern würde.

Prag, am 14. April 1925.

Ing. Bečka m. p.,
Finanzminister.

Tisk 2190/7.

Původní znění.

Zákon ze dne 9. října 1924, č, 236 Sb. z. a n., jímž se vláda zmocňuje převzíti pohledávky vzniklé z dodávek za doby války, obsahuje všechna ustanovení o podmínkách a účincích tohoto převzetí a to s výslovným prohlášením v § 8, odst. 1., že platí v tomto směru právě jen tato ustanovení. Jsou to zásadní náležitosti pro převzetí pohledávky požadované: Předmět pohledávky, charakter původního věřitele, státní příslušnost československá od 28. října 1918 a nepřetržité bydliště (sídlo) od té doby v Československé republice, likvidita pohledávky a přiznání téže k dávce z majetku, konečně postoupení pohledávky žadatele státu a stanovení lhůty, ve které má býti žádost podána.

Vládní nařízení ze dne 4. dubna 1925, č. 56 Sb. z. a n., jakž je ostatně samozřejmo, neobsahuje a ani nemůže obsahovati podmínek nových, omezujíc se na podrobnější provedení zásad stanovených zákonem.

Zákon nabyl účinnosti dnem vyhlášení, t. j. 7. listopadu 1924, od kteréhož dne počala běžeti šestiměsíční lhůta k podání žádostí podle § 7 předepsaná, která končila podle čl. XVI. vl. nař. 7. květnem 1925. Zásadní podmínky pro převzetí pohledávek byly tedy známy ze zákona samotného celých šest měsíců, takže zájemci mohli žádostí během celé této doby podati, majíce dosti času opatřiti si i potřebné průkazy, na př. o státní příslušností, bydlišti, likviditě pohledávky atd., že podmínkám zákona vyhovují, aniž by vyčkávali dalších pokynů. Zákon sám v § 7 odst. l. neobsahuje také v té příčině nijakého obmezení.

Německý překlad vl. nař. č. 56/1925 (částka 27/ 1925 Sb, z. a n.) dodán byl podle sdělení ministerstva vnitra státní tiskárně již 10. dubna 1925.

Formulář pro žádosti, předepsaný čl. XVI. cit. nař. z důvodu přehlednosti a jednotného postupu byl vydán současně s vyhlášením nařízení v řeči státní, oficielní a krátce na to též s textem česko-slovenko-německým, tento náklad v počtu 6.500 kusů, z nichž nebyla spotřebována ani polovina. V době podání interpelace nacházely se nebo aspoň mohly se nacházeti formuláře již v rukou zájemníků, poskytujíce jim postačitelnou pomůcku co do podmínek převzetí i dokladů, jimiž má býti existence jich prokázána.

Pokud podány byly žádosti bez použití předepsaného formuláře, ať již před vydáním prováděcího nařízení či po něm, ale ve lhůtě zákonem předepsané, nakládá se s nimi jako se žádostmi včas podanými a dodatečné vyplnění formuláře požaduje se pouze jednak pro >prohlášeni<, předepsané článkem XVIII., odst. 1. prov. nař., které na formuláři jest otištěno, jednak k výše zmíněnému cíli přehledností a jednotností pří projednávání více tisíc žádostí nezbytné.

Šestiměsíční lhůta k podání žádostí stanovena byla, jak výše vzpomenuto, samým zákonem. Prodloužiti ji není státní správa oprávněna, poněvadž zákon nedal jí k tomu nijakého zmocnění.

Pokud však jde o předložení dokladů a průkazů k žádostem potřebných, postupuje ministerstvo financí nejvýš blahovolně. Jsouc si vědomo totiž, že ač měli žadatelé během půl roku dostatek příležitostí potřebné doklady si opatřiti, mohly přece jen nastati případy, kde nebylo možno podati žádost již úplně doloženou, přijímá ministerstvo financí bez námitek jakékoliv doklady i dodatečně mu předkládané, ba vybízí dokonce samo žadatele, které scházející doklady mají ještě opatřiti, k čemuž poskytuje jim další lhůtu 14 dnů, tedy počítajíc s dobou od 7. května t. r. již uplynulou zajisté čas mnohem delší, než jakého interpelace v bodu 1. pro prodloužení lhůty k podání žádostí z těchže důvodů se domáhá.

Bod 2. interpelace byl již zodpověděn vývody v odst. 4. a 5. obsaženými.

V Praze, dne 22. června 1925.

Inž. Bečka v. r.,
ministr financí.

Překlad.

Das Gesetz vom 9. Oktober 1924, Nr. 236 S, d. G. u. V., betreffend die Ermächtigung der Regierung zur Uebernahme der aus Lieferungen während der Kriegszeit entstandenen Forderungen, enthält sämtliche Bestimmungen über die Bedingungen und Wirkungen dieser Uebernahme, und zwar mit der ausdrücklichen Erklärung im § 8 Abs. l, dass in dieser Hinsicht eben bloss diese Bestimmungen zu gellen haben. Es sind dies die grundsätzlichen Erfordernisse für die Uebernahme der Forderung: der Gegenstand der Forderung, der Charakter des ursprünglichen Gläubigers, die čechoslovakische Staatsangehörigkeit seit dem 28. Oktober 1918 und der ununterbrochene Wohnsitz (Sitz) seit diesem Zeitpunkte in der Čechoslovakischen Republik,, die Liquidität der Forderung und Anmeldung derselben zur Vermögensabgabe, Schliesslich die Abtretung der Forderung des Gläubigers an den Staat und die Festsetzung der Frist, binnen welcher das Gesuch einzubringen ist.

Die Regierungsverordnung vom 4. April 1925, Nr. 56. S. d. G. u. V., enthält und kann auch übrigens selbstredend keine neuen Bedingungen enthalten, indem sie sich auf die nähere Durchführung der durch Gesetz festgesetzten Grundsätze beschränkt.

Das Gesetz trat mit dem Tage der Kundmachung, d. i. mit dem 7. November 1924, in Wirksamkeit, von welchem Tage der Lauf der zur Einbringung des Gesuches gemäss § 7 vorgeschriebenen Frist von sechs Monaten begann, welche gemäss Art. XVI. der Regierungsverordnung mit dem 7. Mai 1925 endete. Die grundsatzlichen Bedingungen für die Uebernahme der Forderungen waren daher aus dem Gesetze selbst durch sechs ganze Monate bekannt, so dass die Interessenten in der Lage waren, wahrend dieser ganzen Zeit ihre Gesuche einzubringen, indem sie auch zur Beschaffung der erforderlichen Nachweise genügend Zeit hatten, z. B. über die Staatsbürgerschaft, den Wohnort, die Liquidität der Forderung usw., dass den Bedingungen des Gesetzes entsprochen wurde, ohne weitere Weisungen abzuwarten. Das Gesetz selbst enthält im § 7, Abs. 1. auch in dieser Beziehung keine Bechränkungen.

Die deutsche Uebersetzung der Regierungsverordnung Nr. 56/1925 (Stück 27/1925 S. d. G. u. V.) wurde laut Mitteilung des Ministeriums des Innern der Staatsdruckerei bereits am 10. April 1925 übergeben.

Das im Art. XVI. der zit. Vdg. vorgeschriebene Gesuchsformular wurde aus Gründen der Uebersichtlichkeit und des einheitlichen Vorganges gleichzeitig mit der Kundmachung der Verordnung in der Staats-, offiziellen Sprache und kurz darauf auch mit čechoslovakisch-deutschem Texte herausgegeben, dieses in einer Auflage von 6.500 Exemplaren, von welchen nicht einmal die Hälfte verwendet wurde. Zur Zeit der Einbringung der Interpellation befanden sich oder konnten sich wenigstens die Formulare bereits in den Händen der Interessenten befinden, indem sie ihnen einen genügenden Behelf hinsichtlich der Bedingungen und hinsichtlich der zur Nachweisung der Existenz der letzteren dienenden Belege boten.

Insofern Gesuche ohne Benützung des vorgeschriebenen Formulars, ob schon vor Erlassung der Durchführungsverordnung oder nach derselben, jedoch in der im Gesetze vorgeschriebenen Frist eingebracht wurden, werben dieselben als rechtzeitig eingebrachte Gesuche behandelt, und wird die nachträgliche Ausfüllung des Formulares lediglich einerseits für die im Art. XVIII. Abs. 1. der Durchführungsverordnung vorgeschriebenen >Erklärung<, welche am Formulare abgedruckt ist, andererseits zum obenerwähnten Zwecke der bei Behandlung mehrerer Tausend Gesuche unumgänglich notwendigen Uebersichtlichkeit und Einheitlichkeit verlangt.

Die Frist von sechs Monaten zur Einbringung der Gesuche wurde, wie oben erwähnt, durch das Gesetz selbst festgesetzt. Zu deren Verlängerung ist die Staatsverwaltung nicht berechtigt, zumal das Gesetz ihr hiezu keine Ermächtigung erteilt hat.

Insofern es sich jedoch um die Vorlage der für die Gesuche erforderlichen Nachweise und Belege handelt, ist der Vorgang des Finanzministeriums ein höchst benevolenter. Das Finanzministerium nimmt nämlich im Bewusstsein, dass, wiewohl die Gesuchsteller im Laufe eines halben Jahres genug Gelegenheit zur Beschaffung der erforderlichen Behelfe hatten, doch nur Fälle eintreten konnten, v/o die Einbringung eines bereits vollständig belegten Gesuches untunlich war, anstandslos auch welche immer nachträglich ihm vorgelegte Belege entgegen, ja es fordert sogar selbst diejenigen Gesuchsteller auf, welche fehlenden Belege die noch zu beschaffen haben, zu welchem Zwecke es ihnen eine weitere Frist von 14 Tagen gewährt, daher die seit 7, Mai 1. J. bereits abgelaufene Zeit miteingerechnet gewiss eine viel längere Frist, als welche die Interpellation im Punkt l, für die Verlängerung der Frist zur Gesuchseinbringung aus denselben Gründen verlangt.

Der zweite Punkt der Interpellation erscheint bereits durch die in den Absätzen 4. und 5. enthaltenen Ausführungen beantwortet.

Prag, am 22. Juni 1925.

Ing. Bečka m. p.,
Finanzminister.