Předseda: Malypetr.
Místopředsedové: Stivín, inž.
Dostálek, Slavíček, dr Spina.
Zapisovatelé: Petrovič, Špatný.
241 poslanců podle presenční listiny.
Zástupci vlády: min. předseda dr Švehla;
ministři Bechyně, dr Beneš, dr
Dolanský, inž. Dvořáček,
dr Hodža, Mlčoch, dr Nosek, dr
Srdínko, Stříbrný, Šrámek,
Tučný, dr. Viškovský,
dr Winter.
Z kanceláře sněmovní: sněm.
tajemník dr Říha, jeho zástupci
Nebuška, dr Mikyška.
Předseda (zvoní): Zahajuji 5. schůzi
poslanecké sněmovny.
Dovolené na dnešní schůzi udělil
jsem posl. Čermákovi a Jílkovi
pro neodkladné záležitosti.
Došla naléhavá interpelace. Žádám
o přečtení.
Zástupce sněm. taj emníka dr Mikyška
(čte):
Naléhavá interpelace posl. dr Šmerala, Neuratha
a soudr. vládě o amnestii a abolici politických
deliktů.
Předseda: Výboru imunitnímu
přikazuji žádost zem. trest. soudu v Praze
ze dne 15. prosince 1925, č. j. Tl XIV 409/25/22, za souhlas
s trest. stíháním posl. Neuratha pro
přečin proti bezpečnosti cti spáchaný
článkem "Beznadějná věc",
uveřejněným v časopise Rudé
Právo ze dne 18. června 1925 proti Jaroslavu Roučkovi
(č. J 14-II).
Přistoupíme k projednávání
pořadu schůze, na němž jako prvý
odstavec jest:
1. Pokračování v rozpravě
o vládním prohlášení.
Dalším řečníkem je p. posl. dr
Lehnert. Dávám mu slovo.
Posl. dr Lehnert (německy): Němečtí
zástupci lidu! Pan předseda vlády Švehla
prohlásil volby, prošlé bez porušení
klidu a bez mrtvých, za znamení upevnění
svého státu. Včera jsme měli povznášející
podívanou, podivovati se konsolidaci v tomto státě.
Nemíním obstrukci, ta se najde všude. Ale mluvili
Čechové, Němci, Slováci, Rusové,
Maďaři a last not least Polák. Jak přišel
do Švehlovy náruče, vědí
bozi. Kdyby byl Svaz národů nařídil
rozhodování lidu v Těšíně,
jak by se bylo rozhodlo jeho srdce dobře katolické?
Ale zřejmě byla radost na českých
lavicích z tohoto jednoho kajícného polského
hříšníka větší než
z 99 spravedlivých Čechopoláků. (Souhlas
poslanců něm. národní strany.)
Mým kolegou dr Keiblem bylo již vyloženo
naše zásadní smýšlení k
tomuto státu. S české strany se nám
vytýká, že se náš slib nesrovnává
s těmito zásadami. Prohlašuji, že my Němci
jsme zde všichni přísahali čistou českou
přísahu (Souhlas na levici.) a že ji
budeme zachovávati tak, jak svůj slib zachovali
svého času president a velká část
českých státníků. Nikdy nepřestaneme
poukazovati na to, aby si náš lid a naše mládež
vzali příklad z těchto mužů,
jak lze uvésti věrnost k státu v pravý
poměr k věrnosti vůči národu.
Buďto bylo to správné, co tito muži činili,
pak ať si Čechové konečně uspoří
tyto předhůzky. Nebo to nebylo správné,
pak zrádce nemá práva, aby naříkal
na zradu.
Počínáme-li teď nové období
zákonodárné činnosti, patří
se, aby se věnoval krátký přehled
krátké době života tohoto státu.
Obtížen největším nedodržením
slova ve světových dějinách, zradou
na 14 bodech Wilsonových, jež si osvojil Masaryk,
vstoupil stát v život: Těžký dědičný
hřích, jejž nosí ve své krvi
a který mu nemůže vzíti žádná
lítost a žádné pokání.
Stále v něm číhá zkáza,
vždy hotova, aby se projevila v těžkých
příznacích nemoci. Proto ten strach, který
ve vás všech žije. A když také předseda
vlády Švehla s usměvavým diktátorským
pohledem sestoupil s této řečnické
tribuny, jako český Mussolini, (Německé
výkřiky: Ale Mussolini v kapesním vydání!)
ano, Mussolini v malém vydání, pak by
měl věděti, že, činí-li
dva totéž, není to totéž. Jeho
stát není státem národním jako
ltalie a nechť si vzpomene na slova Goetheova: "Pro
všechny nehodí se totéž, ať každý
hledí, jak si vede, ať každý hledí,
aby zůstal na svém místě, a stojí-li,
aby nepadl." Tak ať pan Švehla tedy v celé
své zářící veselosti nezapomene,
že bohové toho zaslepují, koho chtějí
zničiti. Právě v štěstí
bylo by povinností rozumného muže, aby si získal
přátele pro dny nouze. Ale přátele,
kteří mu pomohou nezištně z lásky,
ne přátele, které s ním pojí
pouze táž nenávist. Tak jako dohodu nic nepojilo
leč nenávist k Německu, tak i koalici nepojí
nic než nenávist vůči nám.
Místo aby se napravilo bezpráví spáchané
na německém národě před rokem
1920, směřovaly vlády Tusarova, Černého,
Benešova a Švehlova v uplynulém
období schválně k tomu, aby Němce
stále dráždily, urážely a pokořovaly.
Ale nedosti na tom, ve všech vládních opatřeních
a návrzích zákonů jevila se někdy
otevřeně a někdy skrytě snaha, poškozovati
sudetskoněmecký národ hospodářsky
a podkopávati jeho existenci. Důkaz tohoto tvrzení
v očích celého našeho obyvatelstva je
zřejmý.
Uvažujeme-li po řadě o oněch zákonodárných
opatřeních, jež sloužila k tomu, abyste
nás proti právu připravili o náš
majetek, stojí hned na počátku období
Tusarova tak zvaný zákon o válečných
půjčkách, vymyšlený nynějším
ministrem financí dr. Englišem. Asi 6 miliard
bylo zničeno německému národu tímto
zákeřným, vůči světu
pokrytectvím zastřeným způsobem. (Výkřiky
na levici.) Nikdy nezapomene náš národ
této velkorysé loupeže, jež zasáhla
až do kapes malých střádalů.
Mělo by býti na vás, abyste toto bezpráví
zase napravili. O tom jsem však v řeči Švehlově
marně hledal jediného slova.
Druhý maskovaný čin loupeže a násilí
- jsou to slova českého historika profesora dr Pekaře
- jehož jste se dopustili, bylo provedení vyvlastnění
půdy. Představme si, že asi třetina
půdy české země byla odňata
majetníkům za zlomek ceny (dvanáctinu až
osminu) násilím a že mezi těmito
dřívějšími majetníky bylo
nejméně 90% Němců. Co ovšem vašim
činům násilí dodává
rázu nám tak odporného, jest zřejmá
licoměrnost a neupřímnost, s níž
předstíráte nějaké šlechetné
humanní nebo sociální pohnutky. Jde vám
o to, - a některé vaše národně-demokratické
listy byly tak upřímné, že se k tomu
veřejně přiznaly - abyste převedli
půdu z německých rukou do českého
majetku. Ani 3% přidělené půdy nepřišla
do majetku německých obcí nebo jednotlivců.
Ale i český lid byl vámi podveden a oklamán,
protože valná část půdy nebyla
rozdělena malorolníkům, nýbrž
rozdělena ve formě zbytkových statků
protekčním dětem pozemkového úřadu
a stran. Odstranili jste sice šlechtu, jež povstala,
jak tvrdíte, z válečných hejtmanů
za třicetileté války, ale položili jste
základ k nové šlechtě, která
ovšem později bude musiti odvozovati svůj rodokmen
od keťasů z doby poválečné. (Výkřiky
a veselost na levici.) Abyste učinili zadost sociálnímu
rázu, jejž mají všechny vaše zákony,
slíbili jste, že při rozdělení
půdy budete zvláště pamatovati na úředníky
velkostatků. Co se stalo z toho slibu? Teď nám
Švehla slibuje zákon kolonisační.
Kde? Jakými penězi chtějí Čechové
kolonisovati a koho chtějí jako kolonistu usídliti?
Pravděpodobně užijí úspor sociálního
pojištění, aspoň z poloviny vydržovaného
německými penězi, k tomuto účelu.
Zcela jistě budou však zakládati jenom české
osady, a k tomu ještě v německém jazykovém
území. Pak budete tvrditi, že národnost
při vašem postupu vůbec nepadá na váhu.
To jste odkoukali jiným, kteří jménem
civilisace přinesli černou potupu na Rýn.
(Souhlas na levici.)
Také nového zákona o budoucím rozdělení
rozptýlených pozemků, komasace, zneužijete
zajisté na újmu německého stavu selského.
Bude snad možno, jak tomu je již v různých
jiných správních odvětvích
vašeho státu, zmírniti libovůli korupcí.
Bude se pak snad říkati: kdo dobře maže,
dobře se komasuje. (Veselost na levici.)
Loupež německého majetku provádíte
však také tím způsobem, že ze společných
peněz daňových pod jakoukoli záminkou
sociální dáte českému uchazeči
přednost na úkor žadatele německého.
Tak tomu jest zvláště při zákonu
na podporu stavebního ruchu. Z miliard, jichž dosud
bylo použito k tomuto účelu, vystavěli
jste v Praze a ve všech českých městech
celé nové části města. Táži
se: Kde je ekvivalent v německých městech?
(Výkřiky na levici.) Předseda vlády
Švehla si nemůže odepříti,
aby i to neoznačil za nutné pokračování.
My Němci si můžeme k tomu blahopřáti,
že i nadále budeme hraditi výlohy českých
staveb. Zvláště, myslíme-li na onen
odstavec jeho řeči, jenž jedná o tom,
že vláda vystaví byty a domy pro úředníky,
které teď přivedla do německého
území. Kdo pak je dnes ještě úředníkem
v českém státě? Maďaři,
Slováci nebo Němci? Ne. Jenom Češi.
Je zpracována statistika o stavu úřednictva,
tištěná ve třech výtiscích.
V každém jiném státě je to povinností
slušnosti, aby taková statistika byla veřejná.
Zde se však drží v tajnosti, aby nebylo světu
zřejmo, jakým způsobem se zde provádí
rovnoprávnost.
Předseda vlády Švehla jedná pak
o opatřeních, jimiž se budoucně mají
podporovati výrobní vrstvy. Stát je od přírody
bohat, o tom není pochyby, každý Čech
po převratu myslil, že tato země musí
vzkvétati nejvíce mezi všemi zeměmi
v Evropě, protože sama vyrábí, co potřebuje,
a vedle toho může ještě valné množství
statků vyvézti do ciziny. Tok zlata prý se
povalí do země. (Výkřiky na levici.)
Musilo by to býti nanejvýše legionářské
zlato ze Sibiře, z části prý zůstalo
vězeti v Terstu. Co se stalo i z těchto snů?
Dříve se Čechy uživily samy, a v tomto
roce vláda sama musila nakoupiti tisíc vagonů
cizozemské mouky. O jiných nákupech pomlčím.
To jest tak zvaná podpora zemědělství!
Náš průmysl, myslím ovšem pouze
německý, byl nejnesmyslnějšími
opatřeními dovozními a vývozními
mučen až do krve a pokud možno zničen,
aby se naplnila slova Rašínova, že musí
býti rovnost mezi německou a českou stranou,
a je-li jeden příliš veliký, musí
se udělati menším, ne že Čech má
růsti, ale že Němec musí býti
zmenšen na míru Čecha. Každý břídil,
jenž někde na Smíchově nebo na Žižkově
vyrábí nějakou méněcennou náhražku,
je státem podporován. Na penězích
zde nezáleží. Poukazuji jenom na úplný
nesmysl, že ústředí pro Jablonecký
vývoz bylo utvořeno právě v Železném
Brodě. Jaké množství korupce se rozmáhá
právě na tomto poli, je známo každému,
kdo je v to zasvěcen. Jen Švehla, zdá
se, o ničem neví. (Posl. Horpynka [německy]:
Nechce o tom nic věděti!) Nechce o tom nic věděti,
zavírá oči před skutečnostmi.
(Posl. Horpynka [německy]: A Viškovský to
sankcionuje!) Ano, proto je ustanoven.
Pan předseda vlády Švehla se tím
honosí, že československý stát
uzavřel obchodní smlouvy s Francií, Italií,
Španělskem, Polskem a Belgií. Se Švýcarskem
vyjednáváme. Rakousko bylo námi, totiž
naší moudrou vládou, po léta trápeno
a šikanováno, že bylo nuceno vybudovati své
vodní síly, aby se stalo nezávislým
na českém uhlí. Tak se šíp vrátil
k střelci, ale, bohužel, musí útraty
platiti naše uhelné těžařstvo.
S německou říší dosud nemáme
obchodní smlouvy. (Výkřiky na levici.)
Proč? Protože Češi ve své zaslepenosti
zeměpisně-politické polohy tohoto státu
vůbec nepoznávají. Veletoky sledují
svah k severu a jihu. Tekou do Německa a do Rakouska a
podél nich a po nich se ubírá obchod a doprava.
Češi však chtějí pro svůj
politický směr obchod s Francií a Polskem.
Kdyby tak byli mohli do toho mluviti Bohu při stvoření
světa! Ale to se nedá odčiniti. Proto je
to šílenství, hledají-li z nenávisti
k Němcům hospodářské svazky
všude jinde, jenom ne ve svém německém
okolí. (Souhlas na levici.)
Ale i všechna opatření zákonná
uvnitř směřovala dosud k tomu, aby tížila
Němce. Odkud přichází uhelná
daň? Přichází z oněch okresů,
kde se uhlí dobývá a uhlí spotřebuje.
To jsme my, Němci. Daň z vodní síly,
jež brání přímo vybudování
vodních sil, se dotýká skoro výhradně
našeho německého území. O přílišném
zdanění německého obchodu a živností
nechci šíře jednati, také ne o tom,
že revise a komise, jež navštěvují
nešťastné německé průmyslníky,
státní pokladně sice málo vynášejí,
ale za to pomáhají českým pánům
k blahobytu, což opět musí zaplatiti německé
hospodářství. (Hluk.) Nechci o tom
mluviti, že Němec může dostati státní
dodávky jenom známou oklikou, na níž
se přirozeně vydává nebezpečí,
že padne do rukou trestnímu soudci. Tak vypadá
podpora výrobních vrstev.
Že však i spotřebitelé jsou vládou
v každém ohledu poškozováni, je zřejmé.
Tak bohatý stát by toho neměl zapotřebí,
aby daň z obratu, jež se všude považuje
za pomoc z nouze, vybíral ještě sedm let po
svém vítězství. (Německé
výkřiky: Kde bylo dobyto vítězství?)
Na to se musíme zeptati Masaryka nebo Švehly.
My Němci musíme k vůli státu spotřebovati
špatnou drahou českou sůl místo levné
dobré německé soli. (Posl. dr Schollich:
[německy]: My jim tu věc nasolíme!) Žijeme
v zemi cukru, a víte, jak vysoko je tato poživatina
daní zatížena. Že jsme všichni státními
monopoly zkracováni ve prospěch státní
pokladny, dalo by se ještě snášeti, kdybychom
nevěděli, že i při tom zase musí
býti spolu naplněn nenasytný hltan české
korupce. 30 milionů za líh není pořád
ještě vyúčtováno a vyjasněno.
(Posl. inž. Kallina [německy]: Ale v bezpečí
jsou!) Ano, v bezpečí jsou, ale my se nikdy
nedozvíme, kam přišly. Vrána vráně
oka nevyklove, berou-li všichni, neudává se
bratr. (Německý výkřik: To je ta
solidarita!) Solidarita v braní! Dosavadní vláda
Švehlova, věrna úkolům státu,
zničila existenci stotisíc úředníků
a zaměstnanců německé národnosti
zúmyslně a vědomé. Masaryk ve
své knize "Nová Evropa" odsuzuje etatismus,
t. j. zbožňování státu. Kterému
státu bylo kdy obětováno tolik hekatomb jako
státu českému? Kdekoli přiložil
ruku, jako u železnic, lesů, lázní atd.,
leží nesčetné oběti německých
existencí zavražděné na zemi. Švehla
ohlašuje však další opatření
v tomto ohledu. Lázně, léčivá
zřídla, slovem vše, co jest ještě
německým majetkem, kde ještě němečtí
lidé nacházejí výdělek a chleba,
má přejíti do rukou státu. Ovšem
jen v zájmu zdraví, hygieny, atd. Kdyby to nebylo
tak hrozně smutné, bylo by takové odůvodnění
k smíchu.
Teď k nejhroznějšímu obvinění,
které vznášíme proti vládě
tohoto státu, to jest cynicky zahájené duševní
zmrzačení našeho národa. (Hluk na
levici.) Protože se Čechům zdá pravdě
nepodobné, aby z nás vychovala dobré Čechoslováky
- nevíme, ke které polovici máme přijíti
- máme se státi méněcennými
Němci. Tomuto cíli slouží zničení
a zrušení našeho školství. Celý
vzdělaný svět se musí nad tím
pobouřiti. Jak žijí naši studenti v Praze?
Proč se nepřenese naše universita do německého
území, proč se nám nedovolí,
abychom aspoň znovu otevřeli své zavřené
školy na své útraty? Na to odpověděti
bude zatěžko ministru zahraničních věcí
dr Benešovi i předsedovi vlády Švehlovi.
Míní-li pan dr Beneš, že Němci
zde v zemi nebojují o svou existenci, nýbrž
o účast na moci ve státu, mluví vědomě
nepravdu. Vpravdě bojuje německý národ
o své duševní i tělesné existenční
minimum. (Posl. dr Schollich [německy]: Pane ministře
Srdínko, zůstaňte zde, mluvíme o škole!
- Posl. Knirsch [německy]: Zase již zde není
ani jediný ministr při rozpravě o vládním
prohlášení!) To jest také docela
lhostejné, zdali zde je vláda. Nejsme zde proto,
abychom ji obrátili, ona se také ani nedá
obrátiti, jsme tu proto, abychom užili tohoto jediného
místa, kde svobodné slovo není ještě
zapovězeno. (Posl. dr Schollich [německy]:
Jen počkej, až přijde parlamentní stráž
a vyhodí tě! "Černý Petr"
to již ohlásil! - Posl. Knirsch [německy]:
Není tu žádný zástupce vlády!)
To jest novum a tento stát jest také novum.
Ve své programové řeči Švehla
slíbil na na všechny strany něco. Jen na
tři otázky zapomněl. Na ruskou otázku,
na otázku Vatikánu a na německou otázku.
(Posl. Horpynka: Noli me tangere!) To jsou skutečně
tři netykavky. Roh hojnosti jeho darů, jejž
ukázal, jest prázdný, a kdyby nám
byl také něco slíbil, není náš
národ již tak naivní, aby pro krásná
slova zapomněl ran, zvláště když
zdvižený bič v pozdvižené ruce
českého mučitele hlásá nové
zlo. Češi nechť se neklamou. Německý
národ ve svém celku jest rozhořčen
a z hloubi pobouřen. V tomto ohledu není rozdílu
mezi dělníkem, sedlákem a občanem.
My všichni trpíme a sjednotili jsme se osudem a nouzí.
A přes to jest otázka práva sebeurčení
jediná sjednocující páska celé
oposice od komunistů až k slovenským katolíkům.
Ale nezoufáme. Ať nás utlačujete, postupem
času to bude pro českou vládu stiženou
slavomamem vždy horší, pro nás Němce
však vždy lepší. Velcí přátelé
tohoto státu, již byli také jeho kmotry, nejsou
více sjednoceni a jsou sami v nouzi. Německo však,
zdeptané, potupně pošpiněné,
zvedá se vlastní silou zase k novým činům.
Proč bychom my, kteří jsme téhož
kmene jako bratři v říši, neměli
touž důvěru ve svou sílu, jež je
naplňuje? Jiným se to nepodařilo za 50 let,
aby Němce odnárodnili. Jak mohou Češi
vážně mysliti, že se to podaří
s námi jim, kteří postupují mnohem
neohrabaněji a nešikovněji? Čeho máme
zapotřebí, jest jen jedno: Národní
vědomí, láska a obětavost k národu
a pro něj. Jsou tu prostředky, abychom Čechům
i mírnou cestou ukázali, že nejsou sami pány.
"Jak ty mně, tak já tobě", je staré
německé přísloví. Nechť
se jím každý Němec řídí
a stará se o to, aby jeho bratr činil totéž.
Mnohdy bude v budoucnosti zapotřebí donucení,
ale nikoli vůči Čechům, nýbrž
vůči Němcům, aby byl každý
Němec přidržen ke své povinnosti, a
kdyby se to provádělo několika odhodlanými
muži v každém městě v celém
sudetském Německu, tak bychom již uviděli,
kdo v naší domovině na vzdory všem Gesslerovým
kloboukům, jež vztyčujete, a na vzdory všem
placeným státním strávníkům,
již sedí na všech místech, je skutečně
pánem. (Výkřiky posl. inž. Kalliny.)
Nám, zvoleným zástupcům národa,
připadá povinnost, abychom s jediného ještě
poněkud svobodného místa volali své
stížnosti do světa, abychom sami byli sjednoceni
a nabádali národ k jednotnosti a semknutému
odporu proti soustavě donucení, do níž
jsme byli vtěsnáni proti své vůli.
Nemáme naději, že se Češi změní
a že nám dají za pravdu. Té naděje
nemáme, ale věříme, že naše
bída skončí s tímto státem.
Protože v to věříme, vystupujeme proti
vládě Švehlově a také
proti každé jiné, ať se jmenuje jakkoli,
co nejnesmiřitelněji. Státy jsou formy, lidmi
utvořené pro potřeby života. (Posl.
inž. Kallina [německy]: Okamžiku!) Ano, okamžiku.
Takový stát, zhoršený poloasijský,
korupční, balkánský útvar jest
zde ve střední Evropě anachronismem. Národnostní
princip, jemuž prý vděčí za svou
existenci, jednou jej odstraní. Národové
jsou to, co žije, jsou stromy, na nichž zrají
a rostou plody kultury a civilisace. Nežádáme
nic jiného, než to, co žádají všichni
národové na zemi, a co právem žádají,
to jest právo, abychom se spojili s těmi, kteří
jsou téže krve a téhož jazyka jako my,
žádáme sjednocený německý
středoevropský stát. (Souhlas a potlesk
na levici.)
Předseda (zvoní): Ke slovu je přihlášen
pan posl. dr Kramář. Uděluji mu slovo.
Posl. dr Kramář: Slavná sněmovno!
Dovolte mně, abych několika slovy se zmínil
o tom, co se změnilo specielně v našem postavení,
v postavení strany, jíž mám čest
náležeti. My ani sobě, ani nikomu jinému
nezapíráme a neskrýváme, že volby
byly pro nás bolestným překvapením
a že jsme volby prohráli. Nebudu zde mluviti o věcech,
které snad zavinily ten výsledek a které
se týkají jen nás a naší vnitřní
organisace. Chtěl bych se zmíniti jen o věcech,
které tuto naši porážku zavinily a které
se týkají celé politiky koaliční
a celé politiky státní. (Výkřiky
německých poslanců.) Já jednou
pro vždy řeknu toto: Myslím, že je o mně
dosti známo a není pochybnosti o tom, že na
různé výkřiky dovedu odpovídati,
ale nejsem dnes naložen a myslím, že není
k tomu čas, abychom se zabývali takovými
vedlejšími věcmi. Budu povídati to,
co já chci a ne co chtějí pánové.
(Potlesk.)
Příčiny naší porážky
leží v celé politice bývalé většiny
a bývalé koalice. Nechci se zbavovati jakékoliv
odpovědnosti. Je známo, jak velký podíl
jsme měli na politice koalice v minulém zasedání
a jak velký podíl jsem měl já osobně
na ní jako člen "pětky". Mluvím-li
tedy zde o těchto věcech, pak prosím, abyste
to nepovažovali za výtky někomu, nýbrž
abyste to považovali za sebekritiku, která není
pro to, aby kritisovala, nýbrž abychom věděli,
co máme dělati do budoucnosti. Jedno je charakteristické
pro celou politiku bývalé "pětky",
řekněme pro politiku koalice v bývalém
zasedání. Není pochyby, že jsme vyřešili
ohromné otázky, které samy v sobě
chovaly to největší nebezpečí
pro trvání koalice, poněvadž to byly
otázky, které přímo zařezávaly
do živého masa jednotlivých stran. Vzpomeňte
jen na otázku sociálního pojištění,
na otázku celní, agrární, na všechny
otázky náboženské a církevní,
o kterých jsme musili jednati v poslední době
koalice.
Nechci říci - a budiž mne vzdáleno,
abych to řekl - že jsme udělali chybu, že
jsme tyto otázky řešili. Já naopak jsem
a zůstanu hrdým na to, že jsem mohl býti
aspoň částečně, a naše
strana se mnou, účasten na tom, že jsme tyto
veliké otázky rozřešili tak, že
mohla zůstati pohromadě národní koalice
a že nebyly v nás pro toto řešení
trhliny tak veliké a hluboké, které by nám
zabraňovaly, abychom i v této sněmovně
utvořili koalici československých národních
stran. Ale my jsme udělali jedno, co jsme neměli
dělati: řešili jsme totiž otázky,
které se týkaly jednotlivých stran a jejich
požadavků, ale ponechali jsme budoucí sněmovně
a nedořešili jsme otázky, které se týkaly
také celého státu. Myslím, že
největším hříchem, kterého
jsme se dopustili, bylo to, že jsme nevyřešili
otázku státně zaměstnaneckou a učitelskou,
a na druhé straně, že jsme nevyřešili
otázku daňovou. (Výkřik: A otázku
nacionální!) Bohužel jsme nevyřešili
také otázku nacionální, poněvadž
jsme nevydali jazykových nařízení,
k čemu výslovně nás zavazuje jazykový
zákon. (Potlesk.) Já konstatuji... (Posl.
Brodecký: Zákon o státních zaměstnancích
nebyl z poloviny hotov a nebylo tam nic o zřízencích!)
Kolega Brodecký mně jistě přizná,
když se jednalo o zřízence, že neměli
většího podporovatele nežli měli
ve mně. (Posl. Brodecký: Správně!)
To je jisté, že to nebylo vyřešeno.
Já neříkám také, že jsme
udělali chybu, že jsme neprovedli nehotový
zákon. To nikoliv, ale říkám, že
jsme udělali hřích na sobě i na státu,
že jsme předčasně rozpustili parlament
a že jsme parlamentu nedali dodělati velké
úkoly, které dodělati bylo jeho povinností,
poněvadž vyplnil své povinnosti vůči
jednotlivým stranám, ale nevyplnil svých
povinností, které měl ke státu. (Výborně!
Potlesk.)
O to tu jde. (Posl. Brodecký: To byla umíněnost
bývalého ministra financí, že musí
býti zákon čís. 394 z r. 1922 přijat!)
Nebudeme se o to příti, poněvadž
jsem řekl, že nebudu odpovídati Němcům,
nemohu také odpovídati Čechům. Řeknu
tolik, že všechny tyto otázky by bývaly
mohly býti řešeny, kdybychom k nim měli
klid, kterého potřebuje sněmovna k řešení
tak velkých otázek, a kdyby nad námi stále
nevisela otázka rozpuštění sněmovny,
která se musela státi v poslední době,
aby volby mohly býti provedeny, totiž v druhé
polovici listopadu. Tedy to je ta veliká chyba. A nyní
řeknu jedno. To mně musíte přiznati,
že nerozřešením těchto otázek
utrpěla nejvíce naše strana. Vy, kteří
jste organisováni na základě materielních
zájmů, máte daleko zcelenější,
zpevněnější řady, ale my, kteří
jsme organisováni na základech ideových,
máme tuto organisaci daleko těžší.
(Výkřiky.) A je daleko těžší
držeti pohromadě stranu, když musí idee,
které jsou jistě krásné a vznešené,
bojovati s vnitřním nespokojením, s naprostým
nespokojením nad tím, co stát a strany dělají,
a když je možno štvát zvláště
ty vrstvy tím, že se řekne: "Stát
k vám nedělá svou povinnost a následkem
toho jste vy také volni a svobodni." To nešlo
všecko do strany "práce". Komunisté
vám mohou velmi poděkovati za svůj vzrůst,
že jste předčasně hnali do rozpuštění,
že jste naplnili rozhořčením široké
vrstvy státního zaměstnanectva, což
působilo jistě náladu, která hledá
potom východisko ze své nespokojenosti, nemyslí
na to, jak, a jde třebas s komunisty, s nepřáteli
státu. To je to, co se dotýká velice těžce
otázek budoucnosti a co po mém soudu nesmí
se více opakovati, jestli chceme, abychom náš
stát vnitřně zkonsolidovali. Na druhé
straně nemáme příčiny, abychom
byli spokojeni se složením ministerstev. Já
jsem o té věci mluvil obšírně,
a myslím, že jsme za svou bezpodmínečnou
loyálnost ke koalici a ke všem stranám - já
vzpomínám jenom na svou volební řeč,
kdy mně bylo vytýkáno, že nemluvím
pro stranu, nýbrž pro koalici - nebyli stejně
odměněni. Víc o tom neřeknu. Vítáme
však, že se prosadil princip, aby resorty nezůstaly
v jedněch rukou, a to zase ne ze stranické zaujatosti,
nýbrž poněvadž myslíme, že
je to podmínkou pro vedení demokratického
státu, že je to podmínkou zejména stran
a parlamentu, aby se resorty nestávaly majetkem a exponenty
jednotlivých stran, a že je třeba, aby resorty
a celá státní správa zůstaly
jen exponentem toho jednoho, společné vůle
státní a ničeho jiného. Jsme ovšem
velmi spokojeni, že se tak stalo, ale nejsme docela spokojeni
tím, že se nevyhovělo našemu přání
a myslím také přání těch,
kteří měli největší povinnost,
starati se o zformování ministerstev, totiž
aby resorty naše byly zmenšeny, abychom dokázali,
že nám jde o šetření doopravdy,
a to nejen dolů, u úředníků,
gážistů, ale i nahoru, v ministerstvech.