Neblahé účinky postihující
zemědělství zavedením obilních
cel dlužno mezi jiným hledati v tom, že se půda
uměle zdražuje. Ovšem pro držitele, který
chce prodávati a který spekuluje, jest to výhodou.
Avšak zemědělství nemá přece
býti obchodním podnikem, má v dostatečné
míře opatřovati výživu pro všechny
lidi. Tomu se však zabraňuje tím, že se
v kapitalistickém systému půda činí
předmětem spekulace. A kdo vyzískává
nejvíce při této spekulaci? Ovšem velkoagrárník.
Poukázal bych v tomto směru na jeden příklad.
Roku 1912 koupila hraběnka Olga Zedwitzova u Plzně
velkostatek za dva miliony korun a prodala jej za několik
roků za tři miliony, získala tudíž
při tom 50%. Že následkem zvýšení
cen stoupá také zúročení, že
budoucí nabyvatel vidí před sebou nová
zvýšená břemena, kterých nemůže
zmoci, že tím vzniká požadavek po zvýšení
cel, aby příjmy uměle byly zvýšeny,
budiž jen tak mimochodem řečeno. Vysoké
stoupání cen zemědělských pozemků
dráždí vždy k jejich prodeji, to jest
také statisticky prokázáno. Tak stoupla od
r. 1897 až do r. 1912 cena nemovitostí neméně
než o 212% a změny v hospodářstvích
rozmnožily se následkem toho o 18%. Tak vypadá
skutečně ten osudný systém, jenž
agrárními cly byl inaugurován. Jestliže
pan Böhm a druzí k tomu poukazují, že
jest disparita cen, že znehodnocení peněz jest
sedminásobné, tu chtěl bych s veškerou
skromností poznamenati, že také ceny za potraviny
jsou sedminásobné i vyšší. Chlebová
mouka stála v roce 1914 30 h, v roce 1926 2·15 Kč,
mouka k vaření stoupla ze 46 h r. 1914 na 3·60
Kč v roce 1926, hovězí maso ze 2·02
K na více než 14 až 16 Kč, vepřové
maso ze 2·30 K na 17 až 20 Kč, vepřové
sádlo ze 1·80 K na 16 a více korun, cukr ze
80 h na 5·20 Kč. Vidíme tudíž sedmiaž
osminásobné zvýšení cen proti
době předválečné. Avšak
pánové stále ještě nemají
dosti! Co se týče disparity cen průmyslových,
jest jisto, že cenové nůžky vždy
se zužují, že průmysl vždy spíše
jest s to, aby rolníkům za přiměřené
ceny nabízel, co oni potřebují. Chtěl
bych ještě poukázati na slovo rytíře
Pantz, který klade důraz na něco, co také
na dnešní celní politiku většiny
se hodí: "Provozujeme cenovou politiku, avšak
žádnou produkční politiku. Tuto politiku"
- tak praví Pantz "nemůžeme po válce
naprosto zachovati v platnosti, aniž bychom se neoctli v
hospodářském úpadku." A na jiném
místě prohlašuje: "Péče
o konsumenty nabude v budoucnosti významu" a "organisace
lidové výživy jest úkolem vládním".
Kde jest však vláda, která u nás tuto
úlohu splniti má anebo by splniti mohla? Prohlašuji
rozhodně, že my, sociální demokraté,
rádi jsme ochotni vyjíti vstříc skutečným
zájmům zemědělství a podporovati
je, vidíme-li, že prospěch z toho skutečně
přichází celku k dobru. Nejdůležitější
problém jest zlevnění výroby, především
výroby zemědělské, opatření
levného nářadí, dobrého osiva
atd. Právě celní politika zdražuje půdu,
zvyšuje úrokové břímě,
dráždí ke spekulacím, způsobuje
silnou výměnu hospodářství
a zatěžuje budoucí dědice. Pantz zjistil
dále, že se postavení sedláků
důsledkem agrárních cel v starém Rakousku
zřejmé zhoršilo a že materiál v
tomto směru svého času rakouským ministerstvem
orby sebraný byl potlačen, poněvadž
veřejnost neměla býti informována,
že politika vysoké celní ochrany nepřinesla
rolníkům nejmenšího výsledku
a že ohromné oběti spotřebitelů
byly přineseny nadarmo.
Jak připouštějí také vedoucí
členové svazu zemědělců, tak
posl. Windirsch a sekretář Karel Haas, spočívá
hlavní zájem německých malorolníků
v chovu dobytka. To potvrzuje statistika, která vykazuje
značné přibývání chovu
koz a vepřového dobytka v posledních desetiletích,
kdežto chov velkého dobytka zůstal pozadu.
Tato skutečnost nutí nás k poznatku, že
v zájmu převážné většiny
malých rolníků dlužno promluviti o zrušení
cel na obilí ke krmení. Jest příznačné,
že o této otázce členové svazu
zemědělců a křesťanští
sociálové mlčí jako hrob. Již
dávno poukazovali význační národohospodáři,
jako na přiklad dr Heinisch, nyní státní
president Rakouska, a rytíř Pantz, na nutnost zavésti
obilní monopol. Laciná krmiva a monopol na dovoz
obilí byly by nejdůležitějšími
předpoklady zdravé agrární politiky,
vedle toho ovšem snížení daňových
břemen. Do kapitoly o zatížení zemědělství
patří také průmyslová cla,
jejichž odstranění se domáháme.
Dělnická třída jest ráda ochotna
- upozorňuji na kongres českých svazových
organisací konaný v Praze v posledních dnech,
který se výslovně postavil proti průmyslovým
clům zemědělství škodlivým,
jakož i na družstevní den v Karlových
Varech - vyjíti vstříc oprávněným
přáním zemědělství.
S naší strany vidíte tudíž ochotu
pomoci zemědělství, avšak přívrženci
cel jdou daleko za nezbytnou míru, dávají
státu nekonečné mnoho milionů, což
by bylo zbytečno, kdyby mohl býti uskutečněn
monopol na dovoz obilí.
Přicházím ke konci. Podle Pantze, který
byl jedním z mluvčích agrární
politiky v rakouském parlamentu, dlužno zemědělskou
politiku ve smyslu jednotné, na celý národ
v oboru ochranné péče se vztahující
národohospodářské politiky uvésti
v harmonický soulad s hospodářskými
potřebami ostatních výrobních stavů
a spotřebitelů a tím zajistiti pro budoucnost
zdárný vývoj našeho národního
hospodářství. To jest možné,
praví Pantz, musí pouze vážně
býti o to usilováno a dlužno toho chtíti.
Při návrhu na cla, o kterémž se jedná,
není však naprosto řeči o nějakém
ohledu na ostatní vrstvy obyvatelstva, o nutnosti ochrany
druhých výrobních vrstev. Celní předloha
jest diktována pouhoprostou chamtivostí po zisku
malé hrstky kapitalistických interesentů,
agrárníků, průmyslníků
ve společenství s klerikály, aby se z lidu
vymačkaly nové miliardy. Považujeme to za počátek
období reakce nejen na poli národohospodářském,
nýbrž také na poli duševním a kulturním.
Oproti boji našich zapřísáhlých
nepřátel klademe tudíž úsilí
o sociální pokrok, o vzestup širokých
mas, o odstranění vládnoucího systému
a o zavedení nového společenského
řádu ve smyslu socialismu. Pánové
z opačné strany! Shledáme se, budeme venku
bojovati, uvidíme se opět u Philippi. (Potlesk
něm. soc. demokratických poslanců.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Dalším řečníkem je pan posl.
inž. Dvořáček. Uděluji
mu slovo.
Posl. inž. Dvořáček: Slavná
sněmovno! Řešení otázek celních
patří a patřilo vždy ve všech státech
a ve všech parlamentech k nejtěžším
a sporným otázkám. Ale vždycky k otázkám,
které vyřešeny býti musí. Tak
je tomu též u nás. Nemůžeme dělat
isolovanou politiku celní, nýbrž ve svých
rozhodnutích o linii hospodářské politiky,
kterou chceme a můžeme jíti, musíme
přirozené bráti v úvahu především
hospodářskou a sociální strukturu
naší republiky, avšak při tom třeba
současně také dívati se na to, jakým
způsobem řeší tyto otázky státy
jiné, s nimiž naše hospodářství
je v souvislosti, a to zejména státy sousední,
jak průmyslové, tak zemědělské.
A tu každému, kdo objektivně sleduje vývoj
řešení celního problému u nás,
bylo jasno, že otevřená otázka zemědělských
cel jest už od let věcí, která se nevyřídí
odklady, protože tyto odklady vyvolávaly rozpaky a
potíže jak vnitropolitické, tak způsobovaly
krisi naší obchodní politiky v poměru
k zahraničí. Celní tarif je smluvním
instrumentem při uzavírání obchodních
smluv a jeho nedostatky u nás jsou zřejmě
jednou z hlavních příčin, proč
ve své obchodní politice jsme uvázli, proč
na příklad dodnes v osmém roce republiky
nemáme obchodní smlouvy s tak důležitým
odbytištěm jako je Maďarsko.
V srpnu 1923 jako surogát celní ochrany zostřila
tehdy koaliční vláda povolovací režim
na obilí a mouku v souhlase všech tehdy v koalici
zúčastněných pěti stran. Tehdy,
tedy v srpnu 1923, bylo rozhodnuto, že dovoz obilí
a mouky bude kontingentován ze všech států
a že tímto způsobem prozatím bude nahrazena
ochrana celní. S tímto řešením
jsme však nevystačili, naopak ztížilo
naše postavení v jednáních o obchodní
smlouvy, jako na druhé straně nepřineslo
prospěchu a ochrany zemědělské výrobě.
Západním státům jsme povolili roční
kontingenty 4000 vagonů obilí a mouky, z Maďarska
fakticky, přes to, že byl stav bezesmluvní,
byl dovoz mnohem větší, nežli tyto smluvní
kontingenty. Při tom však do řádného
smluvního poměru jsme se vůbec dostati nemohli.
Konstatuji při té příležitosti,
že povolovací režim a dovozní omezení
se právem v obchodní politice považují
za zlo daleko větší, nežli mírná
celní ochrana, a to proto, poněvadž povolovací
režim znamená nejistotu v obchodních stycích,
znamená umělé stlačování
nabídky a může cenové znamenati daleko
těžší poškození i kruhů
spotřebitelských nežli mírné
clo. Budu míti ještě příležitost
v dnešní diskusi ukázati, jak cenotvorné
působí povolovací režim a jak poměrně
málo pozornosti věnuje se právě této
věci. Nemusím podotýkati, že obchod
a celý rythmus hospodářského života
je povolovacím řízením neobyčejné
sešněrován a omezován a my při
tom i z hlediska zahraniční a obchodní politiky
dostáváme se do světla, jako kdybychom chtěli
dělati prohibitivní politiku a jako bychom se chtěli
vylučovati ze světové hospodářské
souvislosti, do níž jako stát s tak vyspělou
výrobou včleniti se musíme.
Tedy s povolovacím řízením pro naši
obchodní politiku jsme nevystačili a nevystačíme,
naopak je překážkou a to překážkou
mezinárodně nepříjemnou. Neudržitelnost
této situace vedla k další etapě, která
loni v létě projevila se řešením
klouzavými cly. Největší vadou bylo
to, že vzor, který před tím přes
všechny teoretické námitky vytvořilo
v tomto směru Rakousko - a není, prosím,
neznáma role, kterou při stanovení klouzavých
cel v Rakousku hrál vůdce sociální
demokracie rakouské dr Otto Bauer - jsme podstatně
zhoršili tím, že spodní hranici nechali
jsme bezcelnou, zatím co systém klouzavých
cel v Rakousku vždy počítal se clem obilním,
třeba minimálním plus tři zlaté
koruny, to je 21 Kč přirážky na mouku.
My jsme tento vzor zhoršili zavedením bezcelnosti
na obilí a mouku pod spodní hranici a tím
se přirozeně objevily zřetelněji všechny
vady a stupňovaly možnosti, které má
spekulace s výkyvy při klouzavých clech,
zatím co v Rakousku ulomili hroty výstřelkům
spekulace clem i při spodní hranici.
U nás byli jsme svědky těchto výkyvů,
zejména v těch momentech, kdy nastupovalo střídání
cla s bezcelností. Statistika našeho dovozu, zejména
v měsících, kdy cla střídala
se s bezcelností, je nejlepším dokladem této
chyby, které jsme se dopustili a o níž mohu
zde říci, že nebyla naší vinou,
poněvadž jsme chtěli - byl to dr Kramář,
který naléhal na to, aby nikdy nebylo bezcelnosti
a aby i pod spodní hranicí byla minimální
cla a aby mlynářství v každém
případě mělo ochranu minimálním
clem na mouku, tak jako je to v Rakousku. Neudělalo se
to tehdy a důsledky, které se projevily tak markantně,
zejména zavedením únorové bezcelnosti
letos, byly příčinou živelnosti požadavků
zemědělských kruhů po ochraně
zemědělské výroby pevnými cly.
(Předsednictví převzal místopředseda
Stivín.)
Není opět vinou naší strany, že
došlo především pro tuto otázku
k rozbití národní koaliční
vlády. Objektivní historik české politiky
nebude moci nekonstatovati, že také strany socialistické
měly míti největší interes na
zachování národní koaliční
vlády, poněvadž koalice národní
je v daných mocenských poměrech zároveň
útvarem nejpříznivějším
s hlediska sociální politiky. Předpokladem
národní koalice je ovšem nutnost řešiti
spravedlivě všechny otázky, ať týkají
se kteréhokoliv stavu, kterékoliv třídy,
vždy s hlediska prospěchu národního
celku a státu. Pádem koalice nebyla ovšem celní
otázka vyřešena, poněvadž odkladem
vyřešiti se nedá. Celní otázka
zůstala dále otevřena a naléhala na
své řešení. Přišel v senátě
resoluční návrh na změnu nařízení
o klouzavých clech v tom smyslu, aby byl zrušen článek
II a aktivován článek I o klouzavých
clech, t. j. 6tinásobky příslušných
autonomních sazeb. Tento návrh byl podán
také v této sněmovně. Měl jsem
tehdy příležitost mluviti k tomuto návrhu
s tohoto místa a prohlásil jsem: Jsme pro to, aby
zemědělství dostalo se nutné a spravedlivé
ochrany, snesitelné s hlediska celku, neboť prospěch
zemědělství je zároveň prospěchem
živností, obchodu a průmyslu. Krise zemědělství
znamená odbytovou krisi na vnitřním trhu,
který hraje tak význačnou roli pro odbyt
naší výroby, ať průmyslové,
ať živnostenské. Při stanovení
celní ochrany zemědělské třeba
vedle momentu nutnosti ochrany zemědělství
vzíti v úvahu také všechny ostatní
okolnosti, se kterých tato otázka musí býti
posuzována a také momenty obchodné-politické,
momenty, které pro nás jsou důležité
s hlediska úpravy našich styků v poměru
k cizině.
Nelze zaváděti a udržovati bezcelnosti u důležitých
odvětví výrobních, když všude
jinde mají cla. Platí to stejné o zemědělství
jako o průmyslu. Celní politika musí odpovídati
hospodářským potřebám, jakož
i hospodářským a sociálním
poměrům toho kterého státu. Nelze
proto dělati politiku bezcelnosti ani v oboru zemědělském,
když všude v okolí cla jsou a když intensivní
hospodaření našeho zemědělství
musí obstáti v konkurenci s hospodářstvím
namnoze extensivním za poměrů často
mimořádných, kde soutěživost
je favorisována poměry valutními, pak opatřeními
obchodné-politickými, tarifními atd.
Jsme tedy pro spravedlivou ochranu zemědělské
práce, jako jsme pro ni v průmyslu, a chtěli
jsme pouze, aby ochrana této zemědělské
práce byla vyměřena podle jednotlivých
druhů zboží s ohledem na všechny momenty
přicházející v úvahu, a zároveň
chtěli jsme, aby při tom byl brán zřetel
na naše poměry vůči cizině a
na nutnost sjednávání obchodních smluv.
(Posl. Geršl: To se ukáže v praksi, to je
falešný argument.) Pane kol. Geršle,
o tom budeme mluviti, já vám uvedu čísla.
K jednání o clech projevili jsme ochotu, vycházejíce
z reality situace, která ukazovala každému,
kdo chtěl viděti, že bez rozřešení
otázky celní není řešení
ani krise vnitropolitické ani vyváznutí ze
stagnace obchodně-politické v poměru k cizině,
zejména vůči zemědělským
státům. A politika, prosím, je také
uměním dosažitelného. Slíbili
jsme svým voličům positivní práci
(Výborné! Potlesk.), tu od nás očekávají
a budou nás posuzovati především podle
výsledků. Jsem přesvědčen,
že docílíme více, když postavíme
se kladně k problémům a budeme usilovati
o jejich vyřešení se svého hlediska,
než když omezíme se pouze na kritiku, která
na vývoj událostí nemá vlivu. Chtěli-li
jsme kladně řešiti státně zaměstnaneckou
předlohu, musili jsme řešiti i otázku
celní, nehledě k důvodům politiky
hospodářské, o kterých jsem se již
zmínil. Konali jsme tedy svou povinnost, jestliže
jsme se aktivně a kladně postavili k tomuto problému,
usilujíce o jeho positivní řešení
s hlediska našich hospodářských poměrů.
(Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)
A nyní k předloze samé. Sledoval jsem pozorně
jednání o ní ve výborech, ve výboru
zemědělském i rozpočtovém,
a mohu konstatovati z daných pozměňovacích
návrhů, a to i se strany komunistické, že
v této sněmovně není jediné
strany, která by byla zásadné proti clům.
(Tak jest!) Zajímavo jest sledovati, jak jednotlivé
strany potírající iniciativní celní
návrh, šly vysoko ve svých pozměňovacích
návrzích. Tyto číslice, třebaže
nejsou směrodatny, poněvadž jsou to číslice
z politického boje a jistě by byly modifikovány
v kompromisním řešení, řešení
dohodou, ukazují, že diference - alespoň mezi
některými stranami - nebyly tak velké, aby
bylo nutno vyvolati tuto politickou situaci.
My jsme malou stranou čítající pouze
13 poslanců a přece musím konstatovati, že
velké strany, se kterými jsme jednali o iniciativním
návrhu, měly zřetel k momentům, jichž
uplatnění jsme žádali s hlediska zájmů
spotřebitelských a výrobních, které
zastupujeme, a s hlediska potřeb všech vrstev, k nimž
při řešení problému musí
býti přihlíženo. (Posl. Trnobranský:
Smluvili jste si kompromis o těch clech!) Historie
vývoje celní otázky je dosti známa.
Proto přidržíme se konkretního a budu
poukazovati na číslice.
Ve skupině obilí a mouky standardní artikl,
o který jde, je mouka, v souvislosti s níž
nutno pak řešiti i cla obilní. Podle původního
resolučního návrhu mělo býti
na mouku 90 Kč, to jest šestinásobek, v iniciativním
návrhu je 70 Kč, to je čtyři a půlnásobek.
Z toho je viděti, že konali jsme svou povinnost vůči
kruhům spotřebitelským, jestliže jsme
usilovali podle svých nejlepších možností
o to, by clo na mouku bylo zmírněno. Konstatuji,
že valorisační násobek není 4 1/2,
nýbrž 7. A pokud se týče rozpětí
mezi moukou a obilím, na které jsme byli povinni
rovněž klásti důraz s toho hlediska,
abychom naše mlynářství nezničili
"nehodili do starého železa", jak píše
"Pester Lloyd", nýbrž abychom je udrželi,
starali se o toto rozpětí, které je dáno
poměrem 1: 2·33, tedy lepším poměrem,
než bylo v původním resolučním
návrhu, ale zároveň v takovém, že
není důvodu, aby mohlo býti tvrzeno, že
je to rozpětí bojovné a prohibitivní,
které by mohlo býti příčinou
zmaření obchodních smluv, poněvadž
předválečné rozpětí
mezi obilím a moukou podle smluvních cel bylo 1:
2·38. Tedy i tu jsme pod bývalým rozpětím.
(Výkřiky.) Budu mluviti také o smlouvách.
(Hlas: Ty, jako diplomat, bys nedával pátý
článek!) Budu mluviti také o tom pátém
článku obšírně.
V jakém poměru je naše clo na mouku ke clům
jiných států, chtěl bych konstatovati
z těchto číslic: Německo od 1. srpna
1926 bude míti 152 koruny cla na mouku. (Slyšte!)
Je to jisté clo negociační, bude tedy
z něho sleveno, ale my máme efektivní clo
více než o 50% nižší. Maďarsko,
exportní stát katexochén, pokud se týká
mouky, kde mlynářský průmysl je největším
nacionálním průmyslem, má na mouku
clo 91 korun, Jugoslavie má 66 až 92 koruny, Sovětské
Rusko, jehož celní tarif, pokud se týká
výše, předstihuje bývalý starý
carský tarif, a ten byl již vysoký, má
na mouku 46 až 63 korun. Tedy pro mouku vzhledem k bezcelnosti
pšenice je daleko větší rozpětí
než je tomu u nás. (Výkřiky.)
Na mouku byla zavedena jednotná cla pro všecky typy
a proto mohlo býti vyhověno tomu, aby zejména
na naše horské plodiny, ve kterých jsme soběstačni,
byla poskytnuta vyšší celní ochrana, než
ta, která byla u pšenice, kde jsme deficitní
a kde deficit musíme hraditi dovozem.
Druhá skupina, o které bych chtěl mluviti,
je dobytek. U dobytka jest ochrana poměrně vyšší,
mnohde přesahuje o něco šestinásobek,
ale je vyměřena tak, že vchází
do relace masa, u kterého je 5 1/2, resp. čtyřnásobek.
A zase u srovnání, jaká cla mají jinde,
uvedu dva státy, jeden na východě, druhý
na západě, Maďarsko a Švýcary.
V Maďarsku na krmený hovězí dobytek
je 700 korun na kus, ve Švýcarsku 520 korun na kus,
u nás zavádíme na kus 360 korun. (Výkřiky.)
Konstatuji, že cla na dobytek, která byla vtěsnána
do relace masa 5 1/2 resp. 4, jsou vyměřena
tak, aby nebyla přehnána. Srovnáme-li je
s jinými státy, snesou kritiku. Ale zase bych jednu
věc chtěl zdůrazniti, že mírné
clo není nikdy tak škodlivé, jako prohibice
a zákaz. Ukáži na několika cifrách,
co znamenal zákaz dovozu dobytka z Polska, pokud se týče
cen u vepřů. A přece neslyšeli jsme
ve sněmovně těch protestů jako při
řešení celní otázky, ač
zde musíme důrazné žádati nápravu.
(Výkřiky.)
Před zákazem dovozu vepřového dobytka
z Polska byl na pražských jatkách 1 kg živé
váhy přibližné za 9·10 až
9·80 Kč, 29. března, tedy den před vstoupením
zákazu dovozu vepřového dobytka v účinnost,
reagoval trh tak, že cena 1 kg živé váhy
stoupla na 10·30 až 10·70 Kč. Vidíme,
že od té doby se cena drží výše
než byly ceny do konce března. Reakce trhu s počátku
se neprojevovala tak silně, poněvadž za chladného
počasí se to vyrovnávalo dovozem masa poraženého
a teprve když nastává oteplení a dovoz
masa poraženého se stává obtížným,
to jest začátkem května, vidíme, jako
na barometru zvýšení další, a to
na 11·30 až 12·35 Kč. (Výkřiky.)
Spočítejte si tuto diferenci a vezměte
laskavě v úvahu, že právě v zájmu
toho, aby byla udržena naše uzenářská
výroba, a pokud potřebuje cizích surovin,
na které byla odedávna odkázána, bylo
pamatováno v iniciativním návrhu tím,
že pro nejbližší rok na příslušný
druh uzenářských vepřů je koeficient
4 proti nynějšímu 3. Kdyby se celé toto
clo projevilo v ceně - a je známo, že cenové
pravidlo o působení cla je jiné - znamenalo
by to 25 hal. zvýšení na jeden kg masa. A podívejte,
co znamenal cenově zákaz dovozu. Tvrdím,
že volnost obchodu, kterou žádáme zároveň
s touto celní předlohou, a na jejíž
zásadě strany podávající iniciativní
návrh se shodly, je pro nás nejdůležitějším
a s hlediska konsumních kruhů nejužitečnějším
požadavkem, poněvadž zároveň přinese
řešení všech otázek, kterých
v zájmu obchodní politiky potřebujeme. (Potlesk.)
A mohl bych mluviti o další velké skupině,
která tu přichází v úvahu.
To jsou tuky. Račte se podívati na řešení
otázky tuků. U másla ponechali jsme koeficient
6, poněvadž také ceny másla jsou vyšší
než ceny sádla. Zatím co cena sádla
pohybuje se přibližné od 14 do 16 Kč,
cena másla ve městě je až 28 Kč.
U másla byl tedy zaveden šestinásobek, ale
u sádla, které pro dovoz přichází
tolik v úvahu a jehož dovážíme
přibližně ročně kolem 1/2 mil.
q, byl šestinásobek zrovna jako u margarinu stlačen
na polovičku. Prohlašuji, že u umělých
tuků není nejmenší příčiny,
aby na př. margarin byl z titulu cla o haléř
zdražen, poněvadž pokud se týče
surovin k jeho výrobě, zachovali jsme dosavadní
stav, to jest bezcelnost surovin, ze kterých se margarin
vyrábí.
A nyní několik slov k ostatním otázkám,
které byly řešeny v iniciativním návrhu.
Pokud se týče ostatních položek, přihlíželi
jsme k tomu, abychom nezatížili nikde zbytečně
své hospodářství. Vidíte, že
tam, kde jde o suroviny, necháváme eventuelně
i bezcelnost. Tam pak, kde se určitá cla průmyslová
zavádějí, děje se tak ne proto, že
bychom chtěli za cla zemědělská cla
průmyslová, tato jsou vyměřena tak,
že znamenají jen nejnutnější ochranu
naší průmyslové a živnostenské
výroby.
S tohoto místa bylo opětovně poukazováno
na to, že prý naše průmyslová výroba
těší se přehnané celní
ochraně. Prosím, pánové, abyste se
laskavě podívali, jak dnes vypadá celní
tarif. To je rozdíl proti konci r. 1921, kdy nynější
koeficienty byly stanoveny! Dvě třetiny celních
položek našeho celního tarifu jsou smlouvami
sníženy anebo vázány, a stojíme
před dalším smluvním jednáním,
kde tyto korektury budou provedeny. Pokud by se tak nestalo smlouvami,
bude to provedeno autonomně. Jestliže z některých
stran bylo zde mluveno o úplném odbourání
průmyslových cel, pak to jisté není
míněno vážně, poněvadž
když jinde mají průmyslová cla, tedy
je musíme míti také. Jde jen o to, aby byla
tato cla spravedlivá. A mohu zde říci, že
nebyla to jedna dělnická deputace, která,
když jednalo se o smlouvy, přišla a žádala,
abychom v redukci celní ochrany nešli příliš
daleko a neohrožovali zaměstnanost.
Ta cla průmyslová, která zde nové
zavádíme, byla vyměřena tak, že
neznamenají žádný protekcionismus a
žádnou prohibici, poněvadž naše celní
politika nemůže a nesmí býti prohibiční.
Naše celní politika musí se držeti v mezích
mírné celní ochrany, ovšem musí
míti zřetel k tomu, jakým způsobem
jde vývoj také v těch státech, s nimiž
naše hospodářství má těsné
styky.
Na př. cla na automobily jsou zde v témže znění,
v jakém byla podána Národnímu shromáždění
za předvolební koaliční vlády.
Co znamenají tato cla na automobily? Snížení
dosavadního autonomního stavu. Dosavadní
autonomní clo je 65% z hodnoty a toto převedeme
nyní na cla specifická. Kdybychom je vyjádřili
v procentech podle jednotlivých v typů, dostáváme
se u mnohých vozů už při tomto autonomním
stavu pod sazby smluvní, které ve smlouvách
byly sníženy na 45%. Zvýšení nemůže
v žádném případě nastat,
poněvadž toto je horní hranice vázaná
v našich obchodních smlouvách a při
jejich změnách teprve clo může býti
převedeno na specifické, ve výměře,
jaká v jednotlivých smlouvách bude ujednána.
Pokud se týče superfosfátů a vápnodusíku,
bylo zde o tom mluveno také z některých socialistických
stran a bylo to zde postaveno jako výtka protizemědělské
politiky. Prosím, cla, která jsme v této
věci stanovili, jsou minimální a vyměřena
tak, abychom tuto výrobu zde vůbec udrželi
- také v zájmu zemědělství.
Jak je to se superfosfáty? Máme starou výrobu,
která je u nás už od let 60tých, výrobu,
která stačí úplné krýti
naši potřebu. Ale chceme-li superfosfáty vyráběti,
musíme k nim dovézti suroviny, jednak fosfáty
a pak pyrity na výrobu kyseliny sírové. Na
výrobu 100 kg superfosfátů je totiž
třeba 110 kg kyseliny sírové, která
má clo 18·20 Kč. Platíme tedy na 100
kg superfosfátů jen v kyselině sírové
9·20 Kč. Clo 18·20 Kč na kyselinu sírovou,
na které je založena naše velkovýroba
anorganických chemikálií, není ze
vzduchu. Podívejte se, že podobné clo je v
Rakousku, a to je v těsné souvislosti s naší
soutěží v Horním Slezsku, kde kyselina
sírová vyrábí se jako odpadek při
výrobě zinku, zatím co u nás pracuje
se z pyritů. Když se podíváte do Polska,
vidíte, že výroba kyseliny sírové
založená na pyritech, která tam byla před
přičleněním Horního Slezska,
jest zastavena. Clo na superfosfáty, které jsme
stanovili 7 Kč za 1 q, nejeví se v této souvislosti
nikterak přehnaným, je clem, které je v jiných
státech, i v Rakousku, které dnes dělá
politiku, aby pozvedlo ve svém státě zemědělství
a tím zlepšilo obchodní bilanci.
Podobně u vápnodusíku clo 3·60 Kč,
které zavádíme, znamená 2% hodnoty
a je zde jen proto, aby byl jakýsi korektiv, poněvadž
vápnodusík vyrábíme kaloricky ve hnědouhelném
revíru, zatím co konkurence pracuje s levnými
vodními silami. Nepřišli jsme v těchto
celních věcech se žádným justamentem,
se žádnými požadavky, které by
znamenaly zvyšování profitu průmyslových
závodů, přišli jsme s existenčními
požadavky, abychom udrželi výrobu, a to je především
zájem dělnictva. (Potlesk.)
Měli jsme při vyměřování
těchto položek zájem, aby clo na př.
na traktory, kterých zemědělství potřebuje,
bylo sníženo, a také z cifer je viděti,
že byly podstatně sníženy, jak bych mohl
uvésti výpočty jednotlivých traktorů,
nehledě ani k tomu, že je možno počítati
s tím, že další slevy budou provedeny
cestou smluvní.
A nyní několik slov k naší smluvní
politice a ke článku V, o kterém zde tolik
bylo mluveno, a k těmto veškerým souvislostem.
"Pester Lloyd" podle dnešního Českého
Slova píše, že naše cla minimální
a zejména článek V znamená celní
válku mezi Československou republikou a Maďarskem,
neboť Maďarsko nemůže prý svoji mlýnskou
industrii hoditi do starého železa.
Konstatuji: obchodní politika nezná sentimentality,
nedostali jsme nikde nic zadarmo, také nikde nic zadarmo
nedostaneme, nemůžeme a nechceme toho také
chtíti, ale nemůžeme zadarmo také nic
dávati! (Tak jest!) My jsme měli bezcelnost
obili a mouky už skoro 8 let a smlouvu s Maďarskem jsme
neudělali, pánové. Chtěli jsme ji
opravdově dělati. Jednali jsme opětovně,
prosím, ale s maďarské strany se nám
řeklo: Vy nemáte cla a nezavedete jich. Tedy my
musíme chtíti, abychom za svoje koncese dostali
přiměřeně protikoncese. V obchodních
smlouvách musí býti rovnováha mezi
tím, co dáváme, a mezi tím, co dostáváme.
Oběti smíme tenkráte přinášeti
a jich výše je tenkráte odůvodnitelna,
jestliže za ně dostaneme příslušné
protikoncese, a právo obětovati některé
odvětví výroby měli bychom jen tenkráte,
kdyby také kompaciscent obětoval některé
důležitosti korespondujících odvětví
své výroby.