Vývoj české politiky i českých
politiků za poslední dvě desítky let
je velmi poučný. Zásadovost nebyla postavena
z politických ctností na místo nejpřednější.
My mladší byli jsme odchováni myšlenkovými
proudy let 1890 až 1910. Učili jsme se od mnohých
těchto pánů, jak se bojuje pro klerikalismu,
a dnes vidíme je na panickém útěku
z protiklerikální fronty.
Vývoj republikánské strany, bývalé
agrární, je jistě podivuhodný. V Čechách
byla stranou značně konservativní, ale na
Moravě rostla z protiklerikálního boje mezi
sedláky. Z toho boje vyrůstal také její
vůdce, jehož vidíme dnes v čele kongruové
koalice. Mnoho inteligence, zejména učitelů
na venkově vstoupilo do této strany v předpokladu,
že najdou v ní účinnou oporu proti klerikálním
bojům. Řada jich také trpěla na své
existenci pro věc pokroku za vlády far nad vesnickými
dušemi. Strana tato dala si také do svého programu
požadavek odluky státu od církve. Na jejích
schůzích a táborech mluvívalo se a
mluví se, že strana chce jíti ve šlépějích
staré selské demokracie husitské.
Po válce dovedla velmi bystře ovládnouti
právní resorty, které vedou a rozdělují
zemědělskou držbu. Odčiňovala
Bílou Horu v pozemkové reformě se značným
úspěchem, nedívajíc se při
tom ani tak na politickou morálku jako na stranický
prospěch. V něčem dokonce kopírovala
dobu pobělohorskou: Utvořil-li se syndikát
katolických pánů kolem Liechtenšteina,
utvořila syndikát řepařů kolem
německého vídeňského kapitálu.
Celá pokroková minulost, veškeren politický
efekt této strany je u uvědomělého
venkovského lidu smazán tímto kongruovým
činem. Je to jasný a určitý odklon
strany republikánské od pokrokově politiku.
Novodobí zástupcové sedláků
zapomněli na starý selský otčenáš,
jak se jej modlili čeští rebelanti: "My
sice v Boha doufáme, a přece vždy couváme
- od zlého." Tentokráte představitelé
selských novodobých husitů od zlého
necouvali, ale ochotně vlezli do černých
útrob klerikální politiky. (Souhlas.)
Doba selských rebelantů je ta tam. Moc cizí
šlechty je zlomena, nová česká šlechta
se tvoří. Zatím jsou tu jen zemánkové
a zemané, ale co nevidět budou tu i velkostatkáři.
Fronta proti farám, spojencům bývalé
šlechty, musí býti jinak zatočena a
tak tvoří se jednotná fronta s farami proti
pokroku. Pokrok v této době není již
velkozemanstvu potřebou. Pokrok učí lidi
mysleti a kdo myslí nejen hlavou, ale i srdcem, musí
býti sociálně spravedlivým. A učení
o sociální snášenlivosti je pro nové
zemanstvo zbytečné, ano škodlivé. Starost
o zbytky, syndikáty řepařů, akciové
cukrovary a lihovary zabírá všechny mysle a
za tohoto stavu mysliti na staré pokrokové ideály
je velmi obtížné. Svobodomyslnost a boj za
ně stává se nepohodlnou. Kulturní
část programu liberalismu nevyhovuje už obohaceným
vrstvám velkých sedláků.
Tento zjednodušující proces pochopitelně
rychleji dozrál u vůdců než u lidu,
kterému bude tato nová politická orientace
republikánské strany zdáti se nepochopitelnou.
Jsme jisti, že tisíce opravdu tvrdých českých
lebek na venkově bude se dlouho bouřiti proti této
nové politické linii. Přesvědčí
se, že rozhodnutí vůdců republikánské
strany pro politiku konservativní je už staršího
data a bylo jen před lidem maskováno.
Za kongruu, za ten nešťastný obrat v kulturní
politice státu, činíme odpovědnými
v první řadě stranu republikánskou.
Je nejsilnější stranou ve státě
a dala svými celními osnovami přímo
popud a možnost k tomuto kongruálnímu neštěstí.
Přibíjíme tu před pokrokovou veřejností,
která za několik dnů půjde Prahou
v průvodech sokolských a na oslavně projevy
k uctění památky velikého mučedníka
za pravdu a svědomí, mistra Jana Husa, také
chování strany národně-demokratické.
Vyslovila se pro kongruu, tedy proti odluce státu od církve,
proti odcírkevnění školy, proti pokrokové
tradici českého národa, proti Washingtonské
deklaraci, dokonce proti svému programu, v něm se
nachází také požadavek odluky. Napsala
tak nejlepší odůvodnění potřeby
nové občanské protiklerikální
strany v Československu, proti jejímuž vzniku
a parlamentnímu zastoupení hodlá se brániti
dokonce změnou volebního řádu. Ale
její politická praxe nutně tuto novou stranu
si vyvolá, neboť domníváme se, že
v řadách české inteligence je ještě
dosti lidí, kteří svůj antiklerikální
názor chtějí si uhájiti a ti již
jednak vyvodili, jednak vyvodí z postupu této strany
důsledky. Doufáme, že česká inteligence
nepřijme a nemůže přijmouti již
vzhledem ke své minulosti této politiky národní
demokracie, která není již ani antiklerikální,
ale je přímou podporou klerikalismu. Také
nacionalismus český vyvíjel se na jednom
kmeni společně se svobodomyslným a pokrokovým
bojem. Veliký myslitel a státník kdysi napsal:
"Pojem národnosti nesmíme určovati pouze
jazykem, ale vedle toho kulturním obsahem národu
našemu osudem uloženým." Netvoří
tedy pouze jazyková nařízení podstatu
českého boje, nýbrž jsou tu ještě
hodnoty jiné. Ale pro sanaci bank, pro cla se na tyto hodnoty
úplně zapomnělo. Radikální
duch národa, směřující proti
útisku germanisačnímu i církevnickému,
je ubíjen bývalými protiklerikály.
Pánové nezachovali si ani stín své
tradice minulosti, oni nepovažovali za svoji povinnost zachovati
alespoň vůči historii českého
lidu tolik ohledu a osvíceného liberalismu, kolik
ho měl na př. Josef II. Jan Jeník z Bratřic
kdysi se divil, do jaké hlouposti upadl ten slavný
a osvícený národ český, že
již i na Bílé Hoře jakousi kapli vystavěl,
ve které vroucně děkuje za to, že byli
tu Češi hodně a nemilosrdně ztlučeni.
To trvalo až do příjezdu Josefa II. do Prahy,
který, pozoruje bělohorské procesí,
toto zapověděl s doložením: že
on nad lidem a ne nad nerozumným dobytkem panovati chce
a že pochopiti nelze, jak ten dubový národ
za to, že bitvu a všechno ztratil, děkovati může.
Kdyby dnes tento panovník viděl při kongruovém
díle naši radikální buržoasii,
jistě by o zásadovosti její svůj úsudek
rovněž přiléhavými slovy doplnil.
Mluvčí národní demokracie tvrdil,
že bez kongruy nebylo by požitkového systému.
Tvrzení toto je nesprávně. Nikdo nepochybuje
o tom, že i bez hlasů klerikálních při
dobré vůli našla by se v této sněmovně
většina. Je naprosto nevěcně matení
státně zaměstnanecké veřejnosti,
že není tu síly a dobré vůle
upraviti jim platy a že za mizerných 50 Kč
měsíčně bylo nutno vzdáti se
parlamentu odluky státu od církve. Ostatně
vždyť i státní zaměstnanci do dnešního
dne nedostali ještě z požitkového systému
ani haléře a celní a kongruová koalice
a s ní také strana národně-demokratická
svým hlasováním pro cla postarala se už
o to, že v důsledku vzestupu cen životních
potřeb státní zaměstnanci nebudou
míti z tohoto zákona ve skutečnosti ničeho,
neboť efekt toho, co jim bylo zákonem dáno,
byl jim obratem velmi obratným tahem vzat už předem,
takže po clech nezbude v kapse státních zaměstnanců
nic jiného než útěšná slova
v úvodníku "Národních Listů".
Kongruová koalice t. zv. pokrokových stran spojených
s klerikály bude nejen smutně proslulou, ale budoucí
historik bude si jednou marně lámati hlavu nad tím,
proč tak příliš snadně bylo toto
vítězství klerikální politiky.
Církev v poslední době octla se ve velmi
zlé tísni, pokud se týče dorostu pro
svou službu, neboť v této těžké
době nechce ani bohu nikdo sloužiti lacino. V té
době největší tísně dostala
církev od státu veliký dar, který
znamená pro ni úspěch ohromného dosahu.
Její kněží dostanou desítky milionů
Kč z peněz státu a taková byla povrchnost
a nešikovnost měšťáckých stran,
že ukládají se státu ohromné
závazky, ale páni nepovažovali za nutné
zajistiti si na kněžstvo vůbec nějaký
vliv. Ve skutečnosti nemá stát nad touto
třídou lidí téměř žádné
moci výkonné. Kněžstvo těší
se ve svých funkcích naprosté anarchistické
svobodě. Kazatelnicový zákon zůstal
na papíře. Kněží jsou ve svých
funkcích podřízeni vlastně jen konsistořím,
biskupům a papeži. I ten kněz, který
by se vzepřel proti těmto svým nadřízeným,
musí se nakonec skloniti před autoritou těchto
svých představených. Uzavírá-li
některý stát s církví konkordát,
žádá aspoň vždy od církve
nějaké ústupky a za peníze, které
jí dává, zajišťuje si aspoň
nějaký vliv po stránce administrativní.
V tomto případě pan dr Hodža ani
měšťácké strany nezatěžovaly
se žádným kladením požadavků.
Církev dostane pro své zřízence vše
čeho potřebuje, a na druhé straně
neslevuje ničeho ze svého nesmiřitelného
postavení oproti našemu státu. Bude se i nadále
plésti do vnitřních záležitostí
státu, bude nadále zakazovati představitelům
republiky spoluúčast na oslavách velikého
Husa, bude se domáhati vlivu na školství a
učitele.
Správně praví Denis: "Církev
římská chlubí se, že je nezměnitelná
a v jistém smyslu má pravdu, protože se vždy
domáhala panství. Vždy bude se domáhati
nejvyššího dozoru nad veřejným
vyučováním. Jde dále. Žádá
nejvyšší jurisdikci ve sporech manželských,
což ji zaručuje nejvyšší vliv na
společnost občanskou. Spory státu s církví
vždy dotýkaly se od nejdávnějšího
středověku těchto tři otázek."
A pánové, ani u nás nebude jinak: Pomocí
politických stran, t. zv. pokrokových, církev
zesiluje dnes svůj politický vliv, ona udržuje
na Slovensku nad školami svůj dozor dále a
snaží se uchvátiti školu i v zemích
historických, ovšem náklad na ně ponechává
laskavě státu. Dává si kněžstvo
platiti z pokladny státní, aniž by vůbec
připustila státu nějaký vliv na ně.
T. zv. strany pokrokově v kongruové koalici ani
nenapadlo žádati o nějaký ústupek
na poli církevního zákonodárství.
Nikdy triumf církve nad českými rebelanty
nebyl tak laciný a pronikavý jako tentokráte.
Doufáme, že vám toho kurie papežská
nezapomene, že toho nezapomene novým husitům
a že odčiní jejich chybu, že nekladli
při této příležitosti žádných
požadavků. Pošle snad do té pokořené
a hodné Prahy ještě před svátkem
Husovým svého nuncia, aby sledoval, zda pokání
českých rebelantů je dokonalé. Goethe
pravil, že člověk umírá, jen
když tomu opravdu chce. Tentokráte touha po vlastní
smrti a po ukončení protiřímského
odboje u českých novohusitů byla přímo
nepřekonatelná.
Platí-li stát své úředníky
a zřízence, žádá od nich také
práci a udržuje nad nimi svoji disciplinární
moc. U kněžstva je tomu ovšem zcela jinak. Kněží
mají oproti všem kategoriím státního
zaměstnanectva svoje naprosto privilegované postavení.
Kněží nepodléhají žádné
disciplinární moci státní. Mají
veškerá práva státních úředníků,
ale žádných povinností ke státu.
Disciplinární moci nad osobami duchovními
nemá stát tedy vůbec žádné.
Měli jsme na Moravě případy, kdy učitelové
náboženství, tedy osoby duchovní, dopustili
se velmi hrubých poklesků proti ústavě,
proti presidentovi, proti zahraničnímu odboji. Ale,
prosím, není do dnešního dne ani jediného
případu, kdy by byly učitelé náboženství
potrestáni za svůj přestupek. Jak to pánové
dělají? Disciplinární případy
učitelů náboženství zemská
školní rada moravská neprojednává
vůbec a předává je konsistoři
k vyjádření. Konsistoř ovšem
dosud ani v jediném případě nenavrhla
zemské školní radě učitele náboženství
k potrestání, i když jeho delikt byl povahy
přímo protistátní.
Duch této celně kongruové koalice projevil
se také tím, že za této příležitosti
nepoložila ani jednoho požadavku povahy všeobecně
kulturní. Ona nežádala ani laicisace nebo postátnění
školství na Slovensku, ona včera - vlastně
dnes - při hlasování o požitkovém
systému zajistila církevnímu učitelstvu
platy jako učitelstvu obecnoškolskému, ale
nezajistila naprosto žádný vliv státu
na toto učitelstvo. Samozřejmě nepředložila
také požadavky zákona o reformě školské,
o reformě vzdělání učitelského,
o obvodových školách měšťanských
a ponechala tyto věci napříště
úplně volnému uvážení
a úvaze p. posl. Šrámka. Za kongruu nedosáhli
pánové ani nejmenšího kulturního
zisku. Ovšem, pánové, my chápeme: Vzdělání
učitelské, postátnění učitelů
a škol na Slovensku, zákon o obvodových školách
občanských, to vaší třídě
nemůže přinésti žádného
hmotného prospěchu. Zde ovšem nejde o zájmy
kapesní, jaké tvoří na př.
otázka zbytkových statků anebo věci
celní. Proto u našich idealistů projevuje se
tak málo zájmu. Tato kulturní prázdeň
této famosní většiny připomíná
snahy nejreakcionářštějších
mocnářů rakouské monarchie. Pánové!
Také k Marii Terezii jedenkráte se dostavila deputace
profesorů a učitelů, dostavila se k této
moudré císařovně a dokazovala jí,
že pověst mocnářství vyžaduje,
aby Rakousko mělo svoji akademii věd. Císařovna
na to odpověděla: Ale prosím vás,
pánové, jen si dejte na čas, to mě
tolik netrápí. Také naši pánové
z tak zvaných pokrokových stran měšťanských
dali si na čas a hleděli si pěkně
svého celního obchodu a věci kulturní
ponechali úsilí socialistů budoucích.
Úzké sobectví třídně
zájmově většiny přistoupilo teď
k likvidaci kulturních statků, jimiž honosil
se národ po staletí. Pánové spalují
za sebou svoje koráby a jdou na cesty nové politiky,
aby omluvili tuto svou novou orientaci lidem, tvrdí, že
získají kongruou zejména katolické
kněžstvo pro stát. Jak naivní to předpoklad
a jaká naivní naděje! Opírati svoji
moc o duchovenstvo, to byla stará tradice Habsburků.
Také starý liberál Bach říkal:
V Rakousku není žádné zdravé
politiky, která není příznivá
katolicismu. Arnošt Denis o tom píše: "Macchiavellism
to dětinský a kombinace neopatrně. Nejprve
církev činí přílišné
požadavky a jakmile nastane chvíle, kdy je nutno se
brániti jejímu zasahování, odepírá
svoji oporu. Potom dbá vždy jen svých vlastních
prospěchů a jestliže ráda se spojuje
s vítězi, nemívá nikdy nic společného
s přemoženými."..
Denis, zdá se, psal dějiny českého
národa pro české měšťáky
nadarmo. Dělejte co chcete, pánové, lezte
církvi do náručí, ona vám nikdy
nezapomene, že jste rozvrátili klerikální
Rakousko a usilovali o svoji svobodu. Církev vždy
byla proti vládě, která jí nekonvenovala.
Duch inkvisičního násilí a protisociálních
tendencí je dodnes podstatou římské
církve. Ona nemá ráda žádných
revolucí. Což slyšeli jste někdy kázati
duchovního ve prospěch stávkujících
dělníků, byť i jejich stávka
byla sebe spravedlivější?
Hle, jak představuje si církev boj národů
za svobodu! Roku 1849 pod dojmem revoluce otřásající
Evropou sešla se tenkráte ve Vídni konference
biskupů a v té době všeobecného
úsilí národů o svobodu musila pochopitelně
také precisovati svoje stanovisko. Tentokráte konference
biskupů publikovala: "Církev není nepřítelkyní
svobody. Ale je spravedlivo jen šetřiti svobody panovníka,
který ze své jediné iniciativy vyhledá
chvíli, kdy příslušně osvobodí
své národy". Takhle chápala církev
revoluci za osvobození národa. Rakousko, tento útvar
monarchistický a zpátečnický, když
poslušnost poddaných nemohli zaručiti a udržeti
na uzdě žandarmově, mohlo tu a tam aspoň
spoléhati na četnictvo nebeské. Ale základy
této republiky jsou, pánové, již takové,
že tato může se udržeti jen mravní
silou a jakostí svých vládců, dobrými
zákony, dobrou politickou a hospodářskou
správou, zkrátka demokracií. Četnictvo
nebeské nebylo tu nikdy a nebude rozhodující
autoritou a oporou.
Pro tuto osnovu pochopitelně celně-kongruová
většina snáší důvody, které
jsou bezpodstatné. Uvádí se, že duchovní
správcové vedou státu matriky. Ale tento
důvod neobstojí. Vedení matrik u duchovních
nezabírá jistě více času, než
na př. působnost starostů a obecních
tajemníků v oboru přenesené působnosti.
Kdybychom přijali tento důvod, pak musíme,
jsouce spravedlivi, platiti ze státní pokladny také
služné obecním tajemníkům a starostům
za jejich práci v oboru přenesené činnosti.
Musíme dáti služné také tajemníkům
odborových organisací, kteří pro stát
pracují ve smyslu zákona o podporách v nezaměstnanosti
podle gentského systému. Kdybychom akceptovali toto
stanovisko a honorovali z pokladny státní všechny
občany, kteří úměrně
k duchovním správcům vykonávají
nějaké funkce pro stát, musil by národ
produkovati svýma rukama a svým mozkem desetkráte
tolik hodnot, než produkuje dnes, aby mohl uspokojiti všechny
tyto potřeby. (Posl. Pik: Já jsem patronem 6
kostelů jako bezkonfesijní člověk!
Jaká to anomalie! - Veselost.) Dostaneš
kongruu. - Ostatně vedení matrik faráři
dnes nevyhovuje potřebě doby. Je vykonáváno
kněžími různých církví,
je tedy nejednotně a nehospodárně, je to
služba, která přijde státu tak draze,
že už je čas, aby přenesena byla na úřady
státní. (Výkřiky posl. Pika.)
V tomto směru, jak viděti, heslo šetření
se dosud neuplatnilo. Zde by mohli se uplatniti v prvé
řadě ti, kdož volají po odměňování
podle výkonnosti a jimž rodinné a drahotní
přídavky jsou velikým trnem v oku.
Pan posl. dr Mičura v soc. politickém výboru
neopomenul odůvodnit potřebu úpravy kongruy
poukazem na význam oné národně buditelské
práce, kterou vykonalo kněžstvo zejména
na Slovensku. Uznáváme. I v zemích historických
známe tyto muže pod jménem kněží-buditelů
a národ je těmto jednotlivcům jistě
vděčen. Byli to dobří vlastenci, mužové
většinou liberálních názorů,
plni úcty k Husovi a také k Cyrilu a Methodějovi
a sklánějící se s úctou a obdivem
před nejslavnější epochou českých
dějin, dobou husitskou a jejími velikány.
Mezi nimi a pány kněžími dnešními
je jeden rozdíl. Oč tito buditelé byli menšími
Římany a většími křesťany,
o to jsou dnešní duchovní většími
Římany a menšími křesťany.
(Tak jest!) Jestliže došli tito mužové
obliby a také vděku v národě, nedosáhli
ho nikdy však v církvi. Pravověrný jezuita,
otec řádu tovaryšstva Ježíšova
Balbín byl vyslán takřka do vyhnanství,
které ztrávil na konci svého věku
v Klatovech. Dobrovský chtěl býti původně
jezuitou, ale církev z něho udělala svobodného
zednáře. Tito kněží - buditelé
byli církvi příliš svobodomyslnými.
Církev nikdy nepotřebovala kněží
liberalistických, ona potřebovala kněžstvo
jako živel bojující, jako falanx, nenávidějící
české kacířství a nejslavnější
dobu naši, husitskou.
Známe kněze buditele, ale známe mnohem více
těch, kteří svými činy, zejména
za světové války stali se nenávistnými
odpůrci našeho osvobozenského boje. Mezi duchovenstvem
katolickým a zahraničním osvobozenským
zápasem byly vztahy jenom odpůrčí
a nepřátelské a, pánové, ne
vinou představitelů zahraničního odboje,
ale vinou habsbursky orientovaného kněžstva.
Absolutismus habsburský se vyhříval zejména
za světové války na podušce absolutismu
duchovního.
Zvláště k poměrům slovenským
považujeme tuto osnovu za tragický omyl a hřích.
Zákon tak dalekosáhlého významu je
předkládán sněmovně a pan dr
Hodža, vůdce celněkongruové koalice,
neuznal ani za potřebno dožadovati se při této
příležitosti konečné úpravy
poměrů církevních a zejména
školských.
Pan dr Hodža nepovažoval při této
příležitosti za svoji povinnost, kdy postátňuje
se kněžstvo, aby se dožadoval u svého
kontrahenta také postátnění slovenského
školství a učitelstva. Nepovažoval za
svoji povinnost dožadovati se odnětí těchto
kongruových příplatků, aspoň
v těch případech, kdy duchovní dopustí
se protistátní agitace nebo agitace iredentistické.
(Výkřiky poslanců slovenské strany
ľudové.)
Naši zástupcové poskytují ještě
pokrokové veřejnosti příležitost
napraviti tento osudný omyl. Podáme pozměňovací
návrhy, aby tato úprava platů osob duchovních
nabyla účinnosti současně s postátněním
učitelstva na Slovensku. Zapomenuvši na odluku státu
od církve celně kongruová koalice zapomněla
na utrpení českého lidu v odvěkém
jeho zápasu za svobodu svědomí. (Výkřiky
posl. Pika a posl. Tománka.)
Po staletí byla Praha ohniskem revoluce proti středověkému
tyranství církevnímu. Český
národ byl první, který započal s reformací
a odmítl autokracii a neomylnost papežskou. Několik
kroků od této budovy jest památné
náměstí a palác staré radnice,
kde tento kulturní zápas zpečetili velicí
mužové svou krví. Za dva dny budeme míti
výročí smrti těchto mučedníků,
budeme svědky toho, jak malí lidé budou velmi
smutně, ano tragicky odčiňovati obětavé
činy mužů velikých. Zapomnělo
se smrti Václava Budovce z Budova, Krištofa Haranta
z Polžic, 86letého starce Kašpara Kaplíře
ze Sulevic, Joachyma Ondřeje Šlika a jiných.
A naproti místu, kde bylo katovo lešení, stojí
vztyčen monument velikého hlasatele a mučedníka
pravdy. Pánové s kongruou velmi pospíchali.
Mohlo by se totiž státi, že by tento osudný
a ostudný zákon byl odhlasován právě
dne 21. června, ve výročí krvavé
popravy, kdy všechny uvědomělé české
duše naplňují se hořkostí a hněvem.
Ale i tak půjdou letos pokrokoví čeští
lidé kolem staroměstské radnice a památníku
Husova ve dny výročí popravy a smrti Husovy
s červení studu ve tvářích,
s červení hanby za vaši mizernou proradu na
zásadách, pro které jiní obětovali
svoje životy. Zapomnělo se na násilné
konfiskace majetku českých kacířů,
na násilné jich obracení na katolickou víru,
na utrpení exulantů, na drakonády Lichtensteinovy
za doprovodu Jezuitů. Pro hříšný
celní zisk zapomnělo se na všechny zločiny
Vídně na českém lidu spáchané
za pomocí Říma. Vždyť monarchism
vídeňský šel vždy ruku v ruce s
římským klerikalismem. Utrpení země
i lidu od těchto násilníků bylo tak
veliké, že i Jezuita Balbín nad ním
ustrnul a doznal ve své "Obraně jazyka slovanského",
že nezbývá mu nic než napsati jen náhrobní
nápis starých Čech.
Zapomnělo se také zločinů Koniášových
na českém svobodném duchu, o němž
rozhořčeně napsal Svatopluk Čech:
"Více než zástup katanů, jenž
jeho tělo týral, víc nežli rota lupičů
ke stonům jeho hluchá, tys'
provinil se na kleslém, chtě ubít jeho ducha."
Pánové, děláte politiku stranického
omylu. Vaše celněkongruová koalice funguje
sice bezvadně, její disciplina je vzhledem k bouřlivým
událostem z prosince minulého roku obdivuhodná,
ale na štěstí neplatí tato disciplina
pro český lid. Tam, mezi lidem mimo tuto síň
ucítíte velmi těžce následky
této své politiky. Na venkově i ve městech,
zejména v řadách dělníků
a chudých domkářů najdete miliony
lidí, pro něž myšlenka pokroku ještě
něco platí a kteří si cení
svobody svého svědomí a volného myšlení
mnohem více, než pochybných zisků celních.
Na štěstí vaše vůle ve zlém
jest omezena. Můžete svojí svatou aliancí,
celně-kongruovou většinou odhlasovati si postátnění
duchovenstva, ale lid půjde svou cestou dále a půjde
proti vám. (Výkřiky posl. Pika.) Může
tato většina českých t. zv. pokrokových
stran vysloviti se pro směr římský,
ale většina lidu vysloví se proti němu.
Jak viděti, poměry ve státě se poslední
dobou velmi zjednodušují. Na jedné straně
tábor konservativní, tábor česko-německo-maďarské
buržoasie, na druhé straně tábor socialismu.
Po desítiletí bylo nám vytýkáno,
že jsme přijali za programový podklad své
strany historický materialism. Bylo nám říkáno,
že přehlížíme ideové, kulturní
a nacionální hodnoty života. Strana mladočeská
dokonce svého času vylučovala všechno
sociálně-demokratické dělnictvo z
národa. Ale celý svůj život a bezohledný
zápas vede buržoasie proti dělnictvu s největším
cynismem a brutalitou, pamětliva jen svých hmotných
zisků. Kdykoliv zvýšeným hlasem za hlaholu
trub a zvonů volá turecký mufti nebo římský
kněz o nebi a pekelných trestech, kdy pod v vztyčenými
prapory český nebo německý měšťák,
ten boží bojovník, řve o své
lásce k národu a vlasti, pravíme k dělnictvu:
Dej si pozor na svou chudou kapsu, nebo budeš odřen
a okraden o poslední krejcar a poslední košili.
Chcete-li někde hledati opravdu kus poctivého nejen
socialismu, ale také národního idealismu,
najdete ho dnes jen v řadách chudého pracujícího
lidu. (Výkřiky posl. dr Jurigy.)
Přišla nová restaurace katolická, tentokráte
sice nekrvavá, ale stejně tragická ve smyslu
duchovním. České pokrokové měšťáctvo
jde teď do Canossy. Politika české buržoasie
nastupuje nové cesty. Stává se klerikálně-konservativní.
Nositelem ne jen sociálního, ale také duchovního
pokroku zůstává jen pracující
proletariát. Kultura a škola má napříště
sloužiti jen těm utilitaristickým - praktickým
potřebám měšťácké
třídy. Ideové věci jsou této
třídě nepohodlné, zbytečné
a škodlivé. Je přece příznačno,
jak nová fašisticky orientovaná buržoasie
hledá nový poměr ke katolicismu a církvi
a doporučuje nerozčilovati klerikály.
Ta protimarxistická buržoasie potvrzuje každým
krokem svým marxismus, který tvrdil, že jsou
to v prvé řadě poměry hospodářské,
které určují společenský vývoj.
Tento parlament za posledních 14 dní byl skvělým
důkazem této teorie. Ideové a kulturní
statky nejsou ničím této třídě
lidí, kyne-li jí jen zisk nebo vzrůst politické
a hospodářské moci z nového politického
spojenectví.
Tato předloha, toť význačný epitaf
na náhrobní kámen českého pokrokového
liberalismu. Veliké úsilí národa za
laisisaci státu bylo v obchodních pletichách
celně-kongruově koalice zašantročeno,
a poněvadž nenašla se k tomuto tragickému
zločinu většina českých stran,
byli přizváni na pomoc klerikálové
němečtí, maďarští, jako
kdysi pozvali si jednuškové čeští
proti táboritům žoldnéře cizí.
(Předsednictví převzal místopředseda
inž. Dostálek.)
Podnětem k zahraniční revoluci československé
za doby světové války nebyly jisté
podněty českých ani rakouských klerikálů,
ani duchovních osob římské církve,
ani modlící se císař za své
národy, ani Radecký se svým pověstným
růžencem, ale byly to slavné tradice husitské,
duch české národní školy a učitele
a našich tělovýchovných korporací,
tedy vesměs tradice protiklerikální. Český
odboj šel vždy ruku v ruce s ideou pokroku, habsburský
monarchism ruku v ruce s klerikalismem. Český zahraniční
odboj byl vždy protihabsburský, po revoluci ruské
ostře protimonarchistický, a proto také protiklerikální.
Legie, které vyrostly z takovýchto tradic, bojovaly
nejen proti Vídni, ale i proti Římu. V důsledku
toho také první ideové základy státu
byly budovány na určitých zásadách
a směrnicích. Bylo nám všem účastníkům
zahraničního odboje až příliš
jasno, že odluka státu od církve musí
býti jednou z těchto zásad na místě
nejpřednějším. Byla také proto
vtělena do washingtonské deklarace a do druhého
poselství presidentova k obyvatelstvu tohoto státu.
V tom druhém poselství se praví: "Usilujeme
o rozluku státu a církve a uvolňujeme se
takto od církevní autority, jak ji Rakousko vybudovalo."
Nechť posoudí pánové hlasující
pro kongruu, na kolik se už od této zásady
odchýlili. Tuto deklaraci washingtonskou za svou přijali
nejen legionáři, ale obě státotvorně
strany socialistické a také některé
strany občanské. Zůstáváme
věrni těmto zásadám, zůstáváme
věrni principu rozlukovému a stojíme za tímto
závazkem a přislibujeme do všech důsledků.
Bylo kdysi řečeno: "Naučíme-li
se od Husa pravdu hledati a slyšeti, budeme-li se jí
učiti, ji vyznávati a držeti, musíme
ji pak také brániti!" V této obraně
spoléháme na všechny zdravě síly
lidu, který chce zůstati svobodným nejen
národnostně, ale také sociálně
a myšlenkově. Budeme hlasovati pro myšlenku pokrokového
rozvoje a proti upevňování moci klerikalismu,
tedy proti kongrue. Dali jste, pánové, lidu špatný
příklad. Velké části českého
lidu otázky svědomí a kulturní stály
dosud velmi vysoko nad obchodními čachry s hmotnými
zisky. Vy stáhli jste tyto hodnoty do bažin všedního
kupeckého života, vy stáhli jste je do šedé
mezistranické obchodní politiky, kulturní
majetek národa učinili jste ubohým objektem
svého hospodářského obchodu. To je,
pánové, příklad velmi zlý,
zrada kongruové koalice na stěžejních
zásadách zahraničního odboje, na washingtonské
deklaraci. Souditi bude sám československý
lid a bude souditi přísně a neúprosně.
Pánové, v boji, který jste kongruovým
zákonem znovu otevřeli, nebude jen Řím
souzen a odsouzen, ale budou zde odsouzeni všichni ti, kdož
zde při tomto obchodu pomáhali kleritismu k politické
moci. (Výborně! Potlesk poslanců čsl.
soc.-dem. strany dělnické.)
Místopředseda inž Dostálek (zvoní):
Dalším řečníkem je pan posl.
dr Luschka. Uděluji mu slovo.