Místopředseda Slavíček (zvoní):
Dále má slovo p. posl. Mondok.
Posl. Mondok (malorusky): Ve chvíli, kdy
nová vláda buržoasie Čechů, Němců,
Slováků a Maďarů předstupuje
před sněmovnu a prohlašuje licoměrná
hesla spolupráce všech národů na území
Československa, kdy mezinárodní společnost
buržoasie Československa připravuje nová
břemena pro pracující vrstvy - dějí
se ve východní části Československa
na Zakarpatské Ukrajině události, jakých
již dávno nebylo v dějinách Evropy,
události, jež připomínají nejdivočejší
činy samovládných despotů, ruských
carů, a jichž nenalézáme ani v dějinách
koloniálního útisku loupežných
imperialistických států. Tam, v této
kolonii československé buržoasie, v Zakarpatské
Ukrajině, dějí se věci, jež nebyly
možné ani v dobách vlády byrokratických
úředníků absolutistického Rakousko-Uherska.
(Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)
Poslední neslýchané konfiskace našeho
tisku na Zakarpatí a konfiskace našeho ústředního
časopisu, jenž usiloval odhaliti záclonu těch
surových a neslýchaných činů
buržoasní vlády Československa, nezavrou
nám úst - a já jménem pracujícího
ukrajinského obyvatelstva Zakarpatské Ukrajiny a
revolučního proletariátu celého Československa
s parlamentní tribuny odhaluji a podávám
k posouzení celého kulturního světa
neslýchané methody koloniálního režimu
československé buržoasie a jejích úředních
činitelů. Methody národního útisku,
jichž užívá buržoasie na Zakarpatské
Ukrajině, nemají sobě rovných nejen
pokud jde o poměr k jiným národním
menšinám Československa, nýbrž
podobných, cynicky vymyšlených a surově
provozovaných, nebylo ještě v dějinách
národnostního útisku menšin v evropských
státech.
Slova protestu širokých pracujících
vrstev Zakarpatské Ukrajiny, proslovená s této
tribuny, uslyší proletáři celého
světa, uslyší proletáři také
jiných částí ukrajinského národa,
dovědí se o nich proletáři Sovětské
Ukrajiny a částí ukrajinského národa,
odtržených Polskem a Rumunskem, oni ocení toto
zvířecí jednání mladé,
vyhlášené slovanské české
buržoasie.
A naše komunistická strana, která bojuje proti
projevům jakéhokoliv útisku a proto také
proti národnostnímu útisku, napíše
na svých praporech také heslo: Pryč s neslýchaným
národnostním útiskem ukrajinského
národa Zakarpatské Ukrajiny! Pryč s neslýchanou
kulturní ostudou na Zakarpatské Ukrajině!
Ostuda, jež se stala v posledních dnech v Užhorodě,
kdy státní censor zabavil pouhé slovo "Ukrajinec",
"ukrajinský", "ukrajinský národ",
"Zakarpatská Ukrajina", nedá se srovnávati
ani s carským úkazem, proslaveným na celém
světě, jímž samovládný
car zakázal tisknouti ukrajinsky. To bylo v minulém
století za panování absolutní monarchie
a dnes, v demokratické české republice, za
presidentství humanisty prof. Masaryka užhorodský
buržoasní censor konfiskuje v časopise vydávaném
ukrajinským jazykem: "Ukrajinec", "ukrajinský",
"ukrajinský od", "Zakarpatská Ukrajina".
S něčím podobně surovým a otevřeně
cynickým nesetkáváme se ani v buržoasním
Polsku, které se proslavilo v celém světě
útiskem ukrajinského národa a jiných
národních menšin. K podobnému činu
národnostního útisku a odnárodnění
neodvážilo se ani bojarské Rumunsko. Takové
kulturní ostudy dopustila se česká buržoasie,
která na všechny strany vytrubuje své slovanofilství
a národnostní snášenlivost k jiným
národům, kteří bydlí na území
současného Československa. Stalo se to téhož
dne, kdy vláda mezinárodní buržoasie
zahájila své úřadování.
Tento křiklavý čin není náhodou,
je to důsledný výsledek té koloniální
politiky, kterou provozuje česká buržoasie
na Zakarpatské Ukrajině. Jsou to následky
té lupičské politiky, kterou provozuje buržoasní
úřad proti ukrajinskému národu, který
se octl v hranicích Československa, jest to vyvrcholení
diktátorského koloniálního režimu,
samovolného jednání byrokracie, zatajování
všeho zneužívání moci a krádeží
a strašného sociálního a národnostního
útisku československé kolonie Zakarpatské
Ukrajiny.
Jakými sliby a ujištěními házeli
ti, kdož za zády národa v kabinetech imperialistické
buržoasie kuli připojení těchto ukrajinských
zemí k Československu! Kolik máme prohlášení
a oficiálních projevů, že československý
národ béře v ochranu mladšího
slovanského bratra, osvobozeného z maďarsko-magnátského
otroctví, a že poskytla mu možnost kulturního
vývoje, pomůže mu postaviti se na vlastní
nohy a odevzdá ho mateřskému národu!
Kolikráte prohlašovali ministři, že úkolem
vlády jest kulturně povznésti tento národ!
A nyní vidíme, že veškeré kroky
úřadů a vlády jsou házením
klacků pod nohy kulturnímu a národnímu
obrození.
Vidíme, že vláda užívá všech
možností, aby desorientovala široké vrstvy
lidu, podporuje všechny, kdož pomáhají
balamutiti lid, spojuje se dokonce s těmi buržoasními
židovskými a maďarskými pijavkami, které
byly představiteli maďarisační politiky
a maďarisace v dobách magnátské vlády,
jen aby nepřipustila kulturní rozvoj pracujícího
ukrajinského obyvatelstva. Poskytuje peníze na všechny
možné orientace, pomáhá zamotávati
jazykovou otázku, aby v těchto vodách, jež
zkalila, mohla provozovati bezohledné počešťování.
K neslýchanému sociálnímu útisku
přistupuje ještě drzý, přímo
zvířecí národnostní útisk.
My s této sněmovní tribuny prohlašujeme:
národ, jenž bydlí na území oficiální
Podkarpatské Rusi a prešovského okolí,
jest částí ukrajinského národa.
Toto prohlášení potvrzují veškeré
vědecké instituce světa. Potvrdila to i Akademie
věd v Leningradě ještě v dobách
carské vlády. To potvrdila i Akademie věd
v Praze. (Posl. inž. Nečas: Naše Akademie
nauk r. 1919 to potvrdila!) Není ani jediného
váženého učence, dokonce v Československé
republice, který by popíral tuto skutečnost.
V kolika časopisech vydávaných ministerstvy
byla tato skutečnost potvrzena!
A vládní československý censor konfiskuje,
dělá podle svého. Zakazuje 600.000 obyvatelům
jmenovati se jménem svého národa. To jest
zločin, jehož neospravedlňuje žádný
zákon. Jest to zločin na živém těle
živého národa, za nějž se stydí
každý člověk, jenž se považuje
za kulturního a pokrokového. Jest to násilí,
jehož dějiny neznají. Ani nejmenšímu
národu africkému nezakázala žádná
koloniální vláda nazývati se svým
jménem. Taková ostuda byla by nepřípustna
i v dobách nejčernější reakce
rakousko-uherské monarchie. Stalo se někdy, aby
byl v tisku, vydávaném českým jazykem,
rakouský censor zabavil slovo "český"
nebo "Čech"? Co by řekli němečtí
občané, kdyby v německém časopise
vládní censor zabavil pouze slova "německý",
"německý národ" nebo "německá
země"? A taková ostuda stala se tyto dny v
Užhorodě. A děje se to s tím národem,
nad jehož osudem prolévali krokodýlí
slzy ještě tak nedávno buržoasní
čeští osvoboditelé.
Že zde nejde o nic jiného než o vědomé
a úmyslné ničení samotného
jména, uvedu dva případy z poslední
konfiskace "Karpatské Pravdy". Ve větě:
"Naši zemi obývá většinou
národ, jenž jest částí ukrajinského
národa" - zabaveno slovo "ukrajinského".
To znamená, že v demokratickém Československu
není dovoleno napsati tu pravdu, kterou prohlásila
Česká Akademie věd. (Výkřiky
posl. inž. Nečase.)
Co by řekli Němci, kdyby se jim zabavila taková
věta? Jak lze mluviti o kulturně národním
obrození nebo že česká buržoasie
přináší osvětu na Zakarpatskou
Ukrajinu, když státní censor konfiskuje pouhé
zjištění národní příslušnosti?
Jest to cynismus a výkvět takového zoologického
šovinismu, jehož ani nelze pojmenovati! A toho nepravil
žádný neodpovědný typ. To dělá
úřední státní censor v Užhorodě.
Druhý příklad. Ve větě: "Taková
budova mohla by velice snadno vzplanouti a zničiti požárem
chudé ukrajinské chýše, jež jsou
kolem ní" - zabaveno slovo "ukrajinské".
To znamená, že není dovoleno označiti
chýši ukrajinského národa slovem "ukrajinská".
To netřeba vysvětlovati - každému je
to zřejmé. Vláda má vytýčenou
čáru, a to takovou: nikdo z občanů
na Zakarpatské Ukrajině nesmí užíti
slova "Ukrajinec". Terorem buržoasní české
censury byla na 12 místech časopisu škrtnuta
slova "Ukrajinec", "ukrajinský", "Zakarpatská
Ukrajina". A to se jmenuje demokracií, osvětou,
kterou zavádí česká buržoasie
na ukrajinské zemi, jež se ocitla pod panstvím
české buržoasie? A to se jmenuje kulturním
poměrem, jaký chtějí zavésti
na Zakarpatské Ukrajině?
Nikoliv, my to pojmenujeme pravdivým jménem. To
jest úkaz, jenž by nedělal hanbu žádnému
ministrovi pochopovi carské vlády. To jest teror,
nestydatý zákaz, aby národní menšina
neužívala svého národního jména.
To jest rafinovaná politika drzého, surového
odnárodňování. To jest jakési
provádění násilného počešťování.
To jest kulturní ostuda, jež nemá sobě
rovné v dějinách národního
útisku. Jest to ďábelský výsměch
těm zásadám, jež prohlašovali Komenský
a jiní velcí synové českého
národa v dobách bojů o svobodu, kteří
tvrdili, že osvěta se může rozvíjeti
jen v národním živém jazyku. (Výkřiky
posl. inž. Nečase.) Jest to vědomé
a vypočítané úsilí, stlačiti
více než půl milionu lidí v soumrak
kulturního úpadku a království temna.
Rozličnými cestami vede se zločinné
dílo. S jedné strany úřad podporuje
vše, co působí na Podkarpatské Rusi
jazykový zmatek. Financuje mnoho časopisů,
mezi nimi i židovsko-maďarské, které dělají
propagandu rusofilskému směru a vycházejí
v nesrozumitelném jazyku.
Podporuje také směr, jenž propaguje jakousi
novou národnost "Rušňáků"
a proti pravé cestě kulturního a národního
rozvoje v lidovém jazyku užívá teroru,
pronásledování, konfiskací. Za zjištění,
že jest někdo Ukrajincem, vyhazují žáky
ze škol, jak se to stalo žáku obchodní
školy M. Tuckaňukovi.
S druhé strany za koncese a krčmy dávají
ve vrstvách maďarsko-židovské buržoasie
podnět, aby se podávaly žádosti o založení
českých škol. Dochází k takovým
nesmyslům, že na žádost, vynucenou hospodářským
terorem, ve vesnicích, kde není ani jediného
českého dítěte, zakládají
se české školy. Ačkoliv od chvíle,
kdy česká vojska přišla na Zakarpatskou
Ukrajinu, kde nebylo ani stopy po Češích, nebyla
tam vystavena ani jedna nová ukrajinská škola,
rostou tam české školy jako houby po dešti.
V roce 1920 byla jen v Užhorodě jediná česká
škola. V roce 1921 byly již 4, v roce 1922 6, v roce
1923 8, v roce 1924 18, v roce 1925 24, v roce 1926 54, nečítaje
středních a obchodních škol.
K tomu třeba připojiti, že ve více než
třetině obecných škol jsou učitelové
Češi, kteří nemají ani ponětí
o lidovém jazyku. Tak se působí v ukrajinském
národě jazykový zmatek, pokoušejí
se učiti nesrozumitelným jazykem, zvětšují
jazykový zmatek a při tom intensivně provozují
počešťování. Hle, to jest stránka
kulturní pomoci české buržoasie na Zakarpatské
Ukrajině!
Ale toho všeho bylo ještě příliš
málo. Vydává se úkaz, jenž má
terorem vytvořiti okolnosti pro buržoasii ještě
příznivější. Zakazuje se lidu
užívati svého jména. Nesmí býti
ani zmínky o lidovém ukrajinském slovu.
Chtějí způsobiti náladu, v níž
bude možno četnickým terorem a vězením
dusiti a utiskovati dokonce i jméno národa, nejmenší
protest proti národnímu útisku, nejprostší
požadavek, aby bylo dbáno práv lidového
jazyka. Chtějí znemožniti každý
pokrok národního a kulturního vývoje.
Zakazujíce samo jméno národa, chtějí
připraviti cestu nezadržitelnému počešťování.
Jsou to cynické způsoby koloniálního
útisku, kulturně národní rozvoj udělati
protistátním. To jest vrchol drzosti! Neomezená
podlost! A tuto podlost podporují i tací národní
zaprodanci, jako p. Štefana jemu podobní. Za
jidášský groš prodáváte
svůj národ do nesnesitelného jařma
sociálního a národního útisku.
A p. Vološin, který se také někdy
jmenuje Ukrajincem, mlčí a hlasuje pro úřad,
jenž jméno jeho národa dělá protistátní.
Hanba vám, zrádcové pracujícího
lidu! Čím ospravedlníte před pracujícím
lidem své protinárodní jednání?
Myslí snad vláda a její censorové,
že když pro zahraničí hodí několik
pokrokových frází a censura zabaví
v našem ústředním časopisu protest
proti neslýchané kulturní ostudě na
Zakarpatské Ukrajině, že revoluční
proletariát světa a ukrajinský proletariát
se nedoví o tom neslýchaném koloniálním
režimu?
Mýlíte se, domníváte-li se, že
ukrajinský národ utlačený staletým
otroctvím maďarských magnátů
nepostaví se rozhodně na odpor proti takovému
nelidskému jednání. Domníváte
se, že když si koupíte několik prodejných
inteligentů, že ukrajinští občané
Československa se nedovedou rozhodně postaviti proti
takovému drzému, surovému a neslýchanému
jednání vlády a jejích katů,
aspoň tak dalece, jako všechny jiné národy
této republiky? Tedy vězte, že komunistická
strana nikdy nezradí zájmů pracujícího
lidu tak, jak je zradila prodejná inteligence a strany
drobné buržoasie.
Svým jednáním dokazují, že pouze
naše komunistická strana opravdu bojuje pro sociální
a národní osvobození všech utlačených
- a pracující ukrajinský lid postaví
se rozhodně na odpor proti těm kolonisačním
a počešťujícím činům
a jednáním, byť i spojené dnes mezinárodní
buržoasie a jejích domácích přívěsků
- zrádné a prodejné inteligence. A jako by
na posměch buržoasní vláda koná
v témže čase v Praze sjezd vědecké
protirevoluční ukrajinské emigrace. A ukrajinská
kontrarevoluce líže ruce té vládě,
která tak drze utiskuje část jejího
vlastního národa. Tak vypadá veškerý
buržoasní stoprocentni nacionalismus.
Pro buržoasii jsou sliby a mírové smlouvy prázdné
cáry papíru. Co se stalo s těmi smlouvami,
jež podepsaly všechny státy Dohody? Kde jsou
závazky podepsané československou vládou,
jež pod zárukou poskytovaly autonomnímu sněmu
práva rozhodovati o všech osvětových
a jazykových zákonech Zakarpatské Ukrajiny?
Tehdy, když přistupovali k zabrání našeho
území, měli ústa plná slibů,
autonomie, kulturního vývoje, a dnes vládne
u nás takový režim, že vládní
censor jedním škrtnutím péra zakazuje,
aby se národ nazýval svým jménem.
Víme, že není falešnější
třídy nad buržoasii, ale nedovolíme,
aby v naší zemi zavládl režim, který
neuznává zákonů a smluv ani těch,
které sama podepsala. Nedovolíme, aby zavládl
na Zakarpatské Ukrajině režim úřednické
libovůle, protizákonitých censorů
a krutého teroru a povedeme pracující vrstvy
obyvatelstva do rozhodné bitvy proti tomuto režimu.
Velice krátkozraká je československá
buržoasie a její přívěskové,
kteří se domnívají, že jedním
škrtnutím censorského péra zadrží
kulturní a národní vývoj ukrajinského
národa na Zakarpatské Ukrajině, a to v době,
kdy se na Sovětské Ukrajině mohutně
rozvíjí lidová osvěta, kdy si dělníci
a rolníci Ukrajiny budují svůj proletářský
stát. Domnívá se snad buržoasie, že
pracující obyvatelé Zakarpatí nevědí
a neslyší o hrdinském boji části
ukrajinského národa pod Polskem a Rumunskem?
A s této tribuny musíme ještě jednou
zkonstatovati, že dnes vládne v naší zemi
režim, který neuznává žádných
zákonů, závazků, režim úřednické
a četnické samovůle, a pracující
vrstvy Zakarpatské Ukrajiny, chtějí-li se
osvoboditi z tohoto koloniálního režimu, musejí
se postaviti do jednotné proletářské
fronty a spolu s revolučním proletariátem
všech národů Československa bojovati
proti buržoasnímu režimu.
Žádný teror, žádné pronásledování
neodvrátí pracujících vrstev Zakarpatské
Ukrajiny od této cesty, na niž se postavily, pokud
jde o národní a kulturní rozvoj. A ačkoliv
buržoasie plivá a hledí zničiti i ony
počátky, jichž dobyl si ukrajinský národ
ve školství a kultuře, přece nechť
ví, že setká se s rozhodným odporem
pracujících vrstev.
Toto úsilí buržoasní vlády snaží
se terorem a pronásledováním zastrašiti
a utiskovati pracující vrstvy Zakarpatské
Ukrajiny, pokouší se přesvědčiti,
že lid jest jakýmsi "rušňáckým"
národem. Podporují rusofily, neboť vědí,
že nemají žádného porozumění
a soucitu se širokými vrstvami lidu, že neuškodí,
ale pomohou uvésti lid do zmatku a roztrhnouti jeho jednotu,
a tím umožniti hromadné počešťování
a odnárodnění, rozbíti pracující
vrstvy a znepřáteliti je vzájemně
a pak s tou hrstkou vládnoucí byrokracie učiniti
z něho národ helotů a otroků. Ale
to se vám nepovede, pánové z buržoasní
vlády! Lid Zakarpatské Ukrajiny jest uvědomělý
a rozumí situaci, v jaké se octl - a já jménem
komunistické strany, která sebrala největší
počet hlasů na Zakarpatí, prohlašuji
souhlasně s výsledky vědeckého badání
a prohlášeními Akademií věd a
učenců, že národ, jenž obývá
na území oficiální "Podkarpatské
Rusi" a v prešovském okolí, jest částí
40 milionového, třetího co do počtu
v Evropě, ukrajinského národa a za takový
se považuje. (Potlesk komunistických poslanců.)
Území, na němž bydlí náš
národ, jest národopisnou částí
území ukrajinského národa. (Potlesk
komunistických poslanců.) Národní
a kulturní vývoj a vyučování
musí se prováděti jen ukrajinským
jazykem.
Rozhodně protestujeme proti všelijakým pokusům,
aby se tam zaváděl neklid a počešťování.
Protestujeme proti zločinnému a žádnými
zákony neospravedlněnému činu užhorodského
censora, jenž zakazuje užívati jména národa,
který ve veliké většině bydlí
na území Zakarpatské Ukrajiny.
Podáváme k posouzení mezinárodnímu
revolučnímu proletariátu a všem vrstvám
kulturním a pokrokovým tuto kulturní ostudu,
kterou spáchala buržoasní vláda Československa
na živém těle národa, jehož 600.000
žije v hranicích Československé republiky.
Ale marné jest vaše úsilí, myslíte-li
si, že se vám podaří zdeptati a zničiti
ukrajinský národ v Československu. I dějiny,
a zvláště dějiny českého
otroctví dokázaly, že methodami násilí,
teroru, kolonisace a podplácení není možno
zničiti živý národ.
Český buržoasní úřad plije
v tvář své vlastní Akademii věd,
která dne 4. prosince 1919 zjistila toto: "Místní
nářečí na Karpatské Rusi jest
nepochybně nářečím ukrajinským,
a proto jest nutno za spisovný jazyk tamějšího
obyvatelstva uznati jazyk, jehož užívají
jeho nejbližší sousedi a rodáci, to jest
jazyk ukrajinský." A jako odpověď na tento
projev vládní censor Československé
republiky zabavuje samo slovo "ukrajinský".
Celé hodiny bylo by lze mluviti o zneužívání
moci a o libovůli jednotlivých úředníků
a četníků, kteří vědí,
že za takového koloniálního režimu
možno vše dělati beztrestně, ale uvedu
pouze několik křiklavějších fakt,
která charakterisují jednání těchto
koloniálních pochopů.
V sevljušském soudním okrese zatýkají
bez nejmenšího důvodu lidi a honí je
potom na práci k jednotlivým úředníkům,
nedávají jim potravu a když dodělají
práci, pouštějí je domů nespisujíce
s nimi žádné protokoly. Nevím, zdali
by si dovolil učiniti někdo něco podobného
v africké kolonii. Ale v československé kolonii
jest všechno možno.
V obci Tibavě finanční strážníci
políčkovali ženy pracující na
poli.
V obci Volovém sedlák za to, že porazil strom
stojící na jeho vlastní půdě,
musil zaplatiti pokutu 434 Kč, a ještě mu řekli,
že bez úředního povolení nesmí
káceti stromy na své vlastní půdě.
Nebo toto: Četníci v obci Homok, opilí až
k nepříčetnosti, střílejí
do sklenic házených do vzduchu. Když to obyvatelstvo
zpozorovalo, opilý četník vrhl se na jistého
dělníka s vytaseným bodákem a zadržel
onoho dělníka do 11 hodin v noci v kasárnách,
nesepsav s ním zápisu.
V obci Zahatie četníci potloukli a ztloukli, do
krve nevinného člověka.
V obci Nová Simera četníci střílejí
do lidí, když hájí svých polí
před kanci.
V celém Zakarpatí jsou proslaveny hony, kde četníci
ženou sta lidí na hony a neplatíce jim vůbec
nic, nutí je, aby nadháněli zvěř
pro radost pánů a přítomných
úředníků. A takové hrůzné
výjevy a špatné nakládání
jest na denním pořadu a nikde nelze dosíci
potrestání takové křiklavé
libovůle četníků a úředníků.
Buržoasie vládne a utiskuje bez jakékoliv kontroly
a kolonisační úřad jest jí
vždy k službám. Stávkující
v Berehové byli odsouzeni do vězení, a není
zapotřebí již mluviti o zakarpatských
komunistických poslancích, z nichž každý
byl odsouzen nebo odseděl nějaký trest.
Dodejme k tomu ještě libovůli vyšších
úředníků a stránka krutého,
bezohledného, libovolného kolonisačního
režimu jest úplná.
A vláda ještě kryje tyto všechny protizákonné,
zvířecí činy, jako se stalo s proslaveným
činem užhorodského censora.
To, co se děje na Zakarpatské Ukrajině, není
režim koloniální, to jest něco, co lze
nazvati režimem hyperkoloniálním, kde neexistují
žádná práva, kde vůbec se neprovádějí
žádné reformy schválené sněmovnou,
jak se stalo s pozemkovou reformou, kde jsou vyhazováni
i ti nečetní místní úředníci,
kteří ještě zbyli, kde za kousek úřednického
platu nutí se místní úředníci,
aby se tak hanebně odřekli sami sebe, kde za nejmenší
projev protestu propouštějí z místa,
a když ho někdo nemá, zavírají
ho do vězení a mučí, a nad tím
vším panuje pravý diktátor Zakarpatské
Ukrajiny, nikým nekontrolovaný a nikomu neodpovědný
pan viceguvernér Rozsypal, důvěrník
agrární strany, ztělesnění
tohoto protizákonitého, loupežného,
hyperkoloniálního řádu.
Smějte se, pánové, tomuto jednání
buržoasní vlády a jejích úřadů
na Zakarpatské Ukrajině. Neboť ten směje
se doopravdy, kdo se bude smáti naposled. Posmívejte
se lidským citům statisíců občanů.
Vysmívejte se citům národního sebevědomí.
Hrajte si a tvořte "rušňácké
národy". Konfiskujte jméno 40milionového
národa - nikdo se tomu nediví, ale neodvažujte
se jmenovati to demokracií. A nekřičte, až
národ učiní s vámi totéž,
co učinilo obyvatelstvo Ruska se svými krvežíznivými
cary. Trpělivost lidská má své meze,
budete sklízeti to, co sejete.
Naše komunistická strana za takových poměrů
nemusí přesvědčovati. Vaše činy
jsou nejkrásnější agitací pro
nás. Národ Zakarpatské Ukrajiny dobře
ví, že pouze komunistická strana chrání
jej před sociálním a národnostním
útiskem vašeho prokletého koloniálního
režimu. Ví, že pouze revoluční
proletariát celého Československa jest jeho
jediným spojencem v tomto boji. A my splníme jeho
naděje a vyvedeme jej k sociálnímu a národnímu
osvobození. (Souhlas a potlesk komunistických
poslanců.)
Předseda (zvoní): Všichni přihlášení
řečníci promluvili. Jest tudíž
rozprava skončena.
K věcným poznámkám se přihlásili
páni posl. David a Stříbrný.
Dávám slovo k věcné poznámce
panu posl. Davidovi.
Posl. David: Slavná sněmovno! Pan posl. Stříbrný
ve své řeči zmínil se mezi jiným
o mém prohlášení na brněnském
sjezdu čsl. strany národně socialistické.
Pravil, že jedině na mou žádost přijal
jako ministr nár. obrany pana generála Gajdu.
Pan posl. Stříbrný tím nesdělil
slavné sněmovně nic nového, poněvadž
já sám jsem se otevřeně na jmenovaném
sjezdu k tomu přiznal. Pravil jsem tehdy: "V prvých
dnech ministrování posl. Stříbrného
v ministerstvu nár. obrany byl jsem u bývalého
zástupce náčelníka generálního
štábu Gajdy intervenovati v nějaké záležitosti.
Gajda mě při té příležitosti
požádal, abych mu zprostředkoval audienci u
ministra Stříbrného, se kterým
prý by rád se domluvil o některých
vojenských věcech. Vyhověl jsem tomuto přání
Gajdovu a brzy po této návštěvě
jsem vyřídil vzkaz Gajdův Stříbrnému
a prosil jsem ho, aby si Gajdu zavolal." Pan posl. Stříbrný
se mýlí, tvrdí-li, že jsem se snažil
zprostředkovati tuto schůzku, abych se gen. Gajdovi
zavděčil. Neměl jsem příčiny,
hledati vděčnost u gen. Gajdy a také nikdy
jsem se nesnažil ji získati. Můj poměr
k němu za hranicemi a doma jest široké a zvláště
legionářské veřejnosti dostatečně
znám. Po známém svržení omského
direktoria a nastolení Kolčakovy diktatury, která
přivodila tolik zla naší československé
armádě na Rusi a tím také naší
československé věci na Sibiři, stál
jsem otevřeně proti gen. Gajdovi, poněvadž
bylo všeobecně známo, že hrál určitou
roli. Toto své stanovisko jsem s jinými členy
odbočky Československé Národní
rady v Rusku otevřeně tlumočil v Jekatěrinburku
v měsíci prosinci zvěčnělému
ministru dr Štefanikovi. My nesouhlasili s generálem
Gajdou a tento nesouhlas se zvětšil po esserovsko-bolševickém
povstání ve Vladivostoku, při němž
přišlo o život přes 400 osob. O poměrech
na Sibiři a generálu Gajdovi jsem společně
s ostatními členy delegace čsl. vojska informoval
vládu Československé republiky na schůzi
ministerské rady konané za předsednictva
pana dr Švehly v dubnu roku 1919. Svého stanoviska
k sibiřským věcem a k panu generálu
Gajdovi jsem nikdy nezměnil, ovšem přiznávám
se k tomu, že po založení Čsl. Obce legionářské
náležel jsem k těm, kteří se
domnívali, že v zájmu legionářské
jednoty je nutno přenésti se přes spory za
hranicemi a ponechati vše soudu nestranné historie.
Proto jsem také jednal, jak jsem napsal ve svém
prohlášení, uveřejněném
v "Českém Slově" i "Národním
Osvobození" ze dne 21. září t.
r., s generálem Gajdou, tehdy když se stal zástupcem
náčelníka generálního štábu.
Proto jsem se snažil sám a při poslední
schůzce společně s panem ministerským
radou, legionářem Danielovským, přiměti
generála Gajdu k tomu, aby nezasahoval do politiky a nemíchal
se do sporů mezi legionářskými organisacemi.
Snad jsem byl příliš důvěřivým,
ale činil jsem tak jedině chtěje zachrániti
legionářskou jednotu. Předseda Čsl.
Obce legionářské pan dr Patejdl byl
v této věci odchylného názoru a často
zdůrazňoval na našich schůzkách,
že zná příliš dobře povahu
generála Gajdy a že jakékoli zakročování
u něho nemá významu. Při této
příležitosti prohlašuji, že není
pravdivým tvrzení pana posl. Stříbrného,
jako bych mu řekl, že nemá věřiti
předsedovi Čsl. Obce legionářské
dr Patejdlovi, který prý s generálem
Gajdou nežije na dobré noze. Podobného výroku
jsem neučinil. Pan posl. Stříbrný
tvrdí, že jsem označil generála Gajdu
za nejlepšího vojáka v Československé
republice. Neučinil jsem tak nikdy a nemohl jsem tak učiniti
již proto, že nejsem vojenským odborníkem,
abych mohl o některém vysokém důstojníkovi
dávati takovéto vysvědčení.
(Souhlas poslanců čsl. strany národně
socialistické.)