Posl. dr Rosche (německy): Velectění
pánové! Sněmovně byla předložena
úmluva vlády s Národní bankou. Nemohu
si odepříti, abych k tomuto předmětu
nepromluvil několik slov, poněvadž má
pro hospodářství značný význam.
Jest úplně samozřejmé, že, když
se rozpadlo staré mocnářství rakousko-uherské,
a utvořily se nové státy, došlo také
k odluce měny a pro jednotlivé státy byly
zřízeny nové měny. Toto osamostatnění
československé měny předpokládalo
ovšem převzetí oné části
Rakousko-uherské banky, která ležela na území
Československa, dále bankovních filiálek
v Praze a v celém státě. Toto převzetí
provedlo Československo s počátku prostřednictvím
ministerstva financí (§ 3 vládního nařízení
č. 119 z r. 1919) a přešlo pak na Bankovní
úřad ministerstva financí (§ 138 vládního
nařízení č. 246 z r. 1919). Dne 1.
dubna 1926 Bankovní úřad zastavil svou činnost
a od té chvíle přešel jeho obor působnosti
na Národní banku. Přechod, vlastně
podklad pro přechod, tvořila bilance ze dne 31.
prosince 1925 s účetními výkazy do
konce března 1926. Tato bilance z konce 1925 tvoří
tedy právní podklad úmluvy mezi vládou
a Národní bankou. Ať se o věci soudí
jak chce, Bankovní úřad ministerstva financí
na každý způsob musil za svou sedmiletou činnost
splniti mnoho úkolů, to jest úplně
jisté, jak po stránce politické a hospodářské,
tak také sociální a páni s české
strany budou jistě úplně spokojeni s výsledky
Bankovního úřadu. Ať již se posuzuje
politika Bankovního úřadu různě,
zajisté souvisí s celou měnovou politikou.
Když pročteme odbornou vědeckou literaturu,
zabývající se touto otázkou, měnová
politika československého státu jest vážnými
finančními vědátory většinou
posuzována příznivě, hlavně
proto, že se Československo nevrhlo jednostranně
do potopy nezměrného papírového hospodářství,
jak jsme to měli v našem okolí kolem dokola,
kde peněžní jednotka více nebo méně
šla až do bilionů; stačí, pohlédneme-li
jen na Rakousko, Maďarsko, Polsko atd. Posuzuji-li věc
nestranně, musím prohlásiti, že tato
měnová politika Bankovního úřadu,
vlastně vlády, přinesla zajisté mnoho
dobrého, poněvadž jsme nemusili od počátku
prodělávati celý tento potopový proces
a tyto hospodářské otřesy. V zadržení
inflačního procesu, v zaručení stability
měny tvořili jsme tedy jakýsi ostrov. Ovšem,
posuzujeme-li věc s hospodářského
stanoviska, jest již jiná otázka, zda chvíle
stabilisace byla zvolena správně, zda bylo správné
zastaviti se u 15 nebo 16 centimů nebo zda by nebylo bývalo
pro národní hospodářství lépe,
dosíci stabilisace při 10 centimech. Osamostatnění
měny mělo v zápětí různá
opatření; tak okolkování bankovek,
řešení otázky bankovek, otázku
dávky z majetku a dávky z přírůstku
na majetku. Víte sami, jak smutnou kapitolou byla pro hospodářství
dávka z majetku a z přírůstku na majetku.
Chci tím zdůrazniti, že zřízení
oddělené měny a dosažení stability
měny, která trvá asi dvě léta,
uložilo hospodářství nesmírně
veliké oběti. Že tato obět nebyla nepatrná,
vysvítá z toho, že vláda předem
již počítala s tím, že na tuto
obět bude potřebovati asi desítinu národního
jmění, že tenkráte vláda počítala
s tím, že na to musíme vynaložiti nejméně
10 až 11 miliard. O kontaktu účinku této
měnové politiky, o kontaktu politiky doby stabilisace,
dovolím si ještě promluviti v hospodářské
rozpravě k daňové reformě. Dnes musím
vám však říci, že poměry
v inflačních zemích hospodářství
samo zchudlo, že však obráceným procesem
a kroky vlády a správy, které musila poté
učiniti, musili jsme ovšem prodělati podobný
proces zchudnutí, který záležel v tom,
že jsme takřka trvale vůbec nevyšli z
krise. Jednou trvalá krise, jednou dočasná,
trvající přes rok, a trvalá vleklá
krise, projevující se více nebo méně
stupněm nezaměstnanosti, hospodářským
rozkladem a na druhé straně sociální
bídou. Vidíme tedy, jak oba zjevy probíhaly
vedle sebe: Na jedné straně zchudnutí v zemích
inflačních a na druhé straně zchudnutí
v deflačních zemích se stabilisovanou měnou.
Při projednávání daňové
reformy poukázal jsem častokráte na to, že
se deflace, tak, jak jsme ji dělali, neprojevila ve státním
hospodářství, nýbrž jedině
v národním hospodářství. Čili
jinými slovy: Přes to, že se československá
koruna změnila stoupnuvši trojnásobně
proti inflační ceně státní
výdaje zůstaly stejné, neklesly v témž
poměru a bylo to jedině národní hospodářství,
ať již podnikatel se svými cenami, nebo dělník
se svými mzdami, kteří musili sami nésti
účinky celého tohoto deflačního
procesu.
Promluviv několik slov o této věci, chci
nyní pojednati o přechodu od Bankovního úřadu
ministerstva financí na Národní banku. Jest
samozřejmé, že tato bilance ke dni 31. prosince
1925 potřebovala přezkoumání. Toto
přezkoumání provedla smíšená
komise revisní, která se všeobecně zabývala
tím, že prozkoumala a konstatovala různé
položky a při tomto prozkoumání musila
se zabývati různými druhy obchodu. Musily
býti přezkoumány zvláštní
obchody Bankovního úřadu, tak zvané
nostro obchody, které jsou mnohem rozmanitější
než u nastupující Národní banky,
poněvadž vidíme, že Bankovní úřad
dělal obchody, které přesahují meze
činnosti Bankovního úřadu, jelikož
nebyly fundovány náležitou jistotou. O té
věci budu ještě mluviti. Revisní komise
zabývala se stavem dávky z majetku a dávky
z přírůstku na majetku. Uvedl bych vám
nejprve několik číslic ze závěrečného
účtu dávky z majetku a dávky z přírůstku
na majetku. Jak známo, dávka z majetku a z přírůstku
na majetku přešla do správy Národní
banky. Dávka z majetku a z přírůstku
na majetku slouží především k tomu,
aby snížila státovkový dluh, který
převzala osamostatněním měny, to jest
onu část rakousko-uherských bankovek, které
obíhaly na československém území.
S počátku musilo se počítati se státovkovým
dluhem přes 10 miliard, který byl již podstatně
snížen dosavadními splátkami na dávku
z majetku a který dnes, podle posledního výkazu
ze dne 27. dubna činí 4.730,599.000 Kč. Těchto
10 miliard mělo býti hrazeno dávkou z majetku
a z přírůstku na majetku a finanční
správa v r. 1925 přijala celkem 4.929,144.572.04
Kč. V této částce jest také
45,048.459.34 Kč, jež byly zaplaceny na úrocích,
exekučních poplatcích a trestech. Při
tom jest zajímavé, že jedině na Čechy
připadá 3.153.168.638.26 Kč. Pohlédneme-li
nyní na vykázaný nedoplatek dávky
z majetku a z přírůstku na majetku, které
dohromady činí vykázanou částku
4.825,882.789.72 Kč, docházíme k celkovému
výsledku dávky z majetku a z přírůstku
na majetku, 9.755,027.361.76 Kč. Zkrátka řečeno,
hospodářství jest zatíženo dlužnou
částkou 4.8 miliard dávky z majetku a z přírůstku
na majetku; finanční správa ovšem říká,
že majíc na mysli hospodářské
poměry, nebude moci počítati s tím,
že se tato částka sejde, a odhaduje dnes, že
se sejde na dávce z majetku a z přírůstku
na majetku různě, jedni říkají
2 miliardy, jiní 1.8 nebo 1.5 miliard. Ať je tomu
jakkoliv, tím, že se poměry v hospodářství
a po stránce sociální změnily, jest
ovšem částka 2 miliardy dnes ještě
ohromným zatížením. Právě
tato částka, nedoplatek dávky z majetku a
přírůstku na majetku, jest nyní pro
finanční správu a Národní banku
téměř jediným prostředkem,
aby snížily státovkový dluh, poněvadž
národnímu hospodářství nemůže
opět sloužiti jako Bankovní ústav do
té doby, dokud státovkový dluh není
uhrazen, poněvadž nemůže plniti své
hospodářské závazky, pokud jde o eskont
a lombard, dokud nedošlo ke změně.
Vylíčiv vám poněkud, jaký význam
ještě dnes má dávka z majetku, zabýval
bych se rád ještě chvíli tím,
jak vlastně byla prováděna revise obchodů
Bankovního úřadu, pokud nebyly docela pravidelného
rázu. Nyní vyšlo najevo, že asi 752 milionů
bylo spotřebováno na sanaci z hospodářské
tísně jednak obcí, jednak spolků,
nadací, spořitelen a soukromníků.
To jest část lombardního dluhu, která
podle úmluvy činí 348,650.262.93 Kč.
Druhá část, tak zvané směnečné
obligo, to jest tedy pouze sanace bankovních ústavů,
které se octly v tísni, vykazuje potřebu
403,953.032.75 Kč. Jest ovšem nesmírně
důležité zvěděti, do jaké
míry má stát stran této pohledávky
jistotu nebo, co bude musit stát na tento účet
sám zaplatiti z těchto přesně 752,603.295.68
Kč, které prý již klesly na 560,792.000
Kč. Prvá položka 348,650.262.93 Kč jest
prý kryta, kdežto u druhé položky se shledalo,
že musila býti dána na dlouhodobý a
velmi nízký úrok a že značně
položek jest zde dubiosních a finanční
správa musila se rozhodnouti založiti značné
reservy, které věnuje ovšem dubiosním
pohledávkám, aby položku "dubiosní"
zmenšila. Úplně uznávám, že
vzhledem k těmto změněným hospodářským
poměrům bylo třeba také určité
sanace, avšak se stanoviska sudetsko-německého
hospodářství musím se ohraditi proti
tomu, že celá sanace byla vynaložena na české
ústavy, kdežto na sudetsko-německé hospodářství
nebylo věnováno nic, ani na banky, ani na jiné
ústavy, zvláště pak na spořitelny.
Nepotřebuji vám připomínati tuto kapitolu,
znáte situaci, která jest ještě dnes.
S tohoto stanoviska musím prohlásiti, že úprava
tímto způsobem dosáhla vrcholu své
nespravedlnosti. Bude věcí rozhodujících
osobností, abychom se dověděli také
o tom, jak tyto eskontní pohledávky jsou zajištěny
a kdy je bude možno uhraditi a která částka
zůstává definitivně "dubiosní".
Neboť, pohlédneme-li na výkazy Národní
banky, ke státovkovému dluhu připočítává
se stále také tento likvidační blok,
který ve výkazu ze dne 27. dubna stále ještě
činí 560,972.000, dohromady 5.291,571.000 Kč,
v čemž jest obsažen ovšem dluh státovkový.
Tato částka u Národní banky vystupuje
ovšem jako aktiva, kdežto u státu tvoří
pasiva a má býti za placena Národní
bance. O této věci musil bych s vámi mluviti,
poněvadž potřebuje důkladného
vysvětlení.
Nyní se na chvíli kriticky rozhovořím
o obchodech Národní banky. Již dříve
jsem řekl, že do oboru obchodu Národní
banky spadá především správa
dávky z majetku a státovkový dluh. O tom
jsme již mluvili. Zabývejme se nostro-obchody. Nostro-obchody
banky rozumíme především eskont a lombard.
Nechci vám vysvětlovati, jak hospodářství
potřebuje lombardu a eskontu a že teprve tehdy, má-li
Národní banka dostatečné množství
peněz, může vykonávati vliv na peněžní
organisaci státu. Jest trapné, vidíme-li,
že právě ty položky, které by měly
tvořiti největší část
nostro-obchodu Národní banky, jsou mizivé.
Pohlédneme-li na bilanci, nebo výkaz Národní
banky z 18. března, vidíme, že položka
"Escont směnek" činí 72,930.000.
Pohlédneme-li na výkaz ze dne 27. dubna, vidíme,
že vykazuje 43,058.000, to jest tedy pokles asi o 30 milionů
v době od 18. března do 27. dubna. U lombardního
obchodu jest to tak, že 18. března bylo vykázáno
38,575.000 a 27. dubna 34.645.000. Vidíme, že hlavní
pohyblivost v neprospěch hospodářství
projevuje se zvláště u eskontu, kdežto
u lombardu vidíme více méně určitou
stabilitu. To tkví již v obchodu s lombardními
lhůtami. Promyslíme-li si však věc důkladněji,
připadneme ještě na jinou věc. totiž:
Proč se nedostává do běhu eskont a
lombard Národní banky? Tu máme na jedné
straně zvláště nepohyblivost, způsobenou
státovkovým dluhem, poněvadž, kdybychom
uhradili státovkový dluh, byli bychom na cestě
ke zlaté měně, kdežto dnes, za daných
poměrů, můžeme mluviti jen o stabilisaci
papírové měny. Dokud Národní
banka nebo finanční správa nemůže
podstatně zmenšiti státovkový dluh,
bude nostro-obchod Národní banky pro eskont a lombard
méně volný. Pro hospodářství
má tato otázka veliký význam a tu
dotklo se mne zcela zvláštně, že ve čl.
XIV úvodních ustanovení, vlastně v
důvodové zprávě k úmluvě,
našel jsem tuto větu: "Zemědělská
výroba, jako jedna z nejdůležitějších
složek života hospodářského, vyžaduje
tohoto zřetele a vyjasnění poměru
svého k obchodům Národní banky československé."
K této věci prohlašuji: Následkem politického
vlivu agrárníků bylo totiž pojato do
úmluvy ustanovení, že Národní
banka jest povinna 10% lombardní zásoby vyhraditi
pro zemědělské účely. Uznávám
úplně hospodářskou posici zemědělství
a hospodářskou nutnost podpory vlastní cedulovou
bankou. Na druhé straně musím však vznésti
týž požadavek pro ostatní hospodářské
složky, to jest pro obchod, průmysl a živnosti,
poněvadž jinak bych musil konstatovati, že se
zde postupuje jednostranně. Zdůrazňuji, vítám
to co nejvřeleji, avšak pro jiného hospodářského
činitele, pro obchod, průmysl a živnosti, musím
bezpodmínečně žádati totéž.
Jistě se upamatujete, sledujete-li hospodářské
události, jaké potíže byly dělány
eskontu právě vrstvám průmyslníků,
obchodníků a živnostníků, jaké
potíže byly dělány s podpisy, kdežto
zde - pro zemědělství - se věc neobyčejně
usnadňuje. Věc má však ještě
jiný háček. Bylo počítáno
s 92denním směnečním lombardem a teprve
potom s eskontem, to tedy znamená zpravidla jinými
slovy 184 dní a bylo žádáno, aby pro
směnečný lombard byla poskytnuta úroková
míra, která činí 1/2
až 1% pod obvyklou lombardní sazbou. Vítám
i to, avšak z hospodářských důvodů
musím totéž žádati pro jiné
hospodářské složky, zvláště
z tohoto důvodu, poněvadž právě
tyto složky nepoměrně více pečují
o příjmy tohoto státu. Při daňové
reformě ještě tento poměr vyložím.
Pokud jde o cizí obchody, o nichž jsem mluvil, totiž
o oněch 752 milionech, vymýkají se úplně
rámci zákonných ustanovení, které
jinak jsou uloženy bankovním ústavům,
a proto, poněvadž Národní banka jest
přece také ústavem soukromým, tyto
obchody převzíti nemohla, a musily tedy zůstati
vlastními obchody finanční správy,
Národní banka převzala je vlastně
do své správy jen jako komisionářka.
Ona za ně neručí, vznikne-li ztráta,
neboť ji musí hraditi stát. Ona za obstarání
těchto obchodu dostane jen provisi, jinak jí do
toho nic není, poněvadž to nejsou její
vlastní obchody.
Tolik bych řekl o poměru vlády k Národní
bance. Při této příležitosti
nemohu si odpustiti, abych se krátce nezmínil ještě
o této věci. Minulého roku byli jsme poučeni
o tom, že po stránce národní bylo zaujato
jednostranné stanovisko, a jest nadmíru nepochopitelné,
že toto stanovisko bylo přeneseno také na soukromý
ústav takového významu. Proto musíme
litovati, že na valné hromadě dne 24. února
t. r. mohlo dojíti k takovým scénám,
jež jsem pokládal za nemožné, když
již ne z vnitřních důvodů, přece
aspoň z důvodů prestiže k cizině.
Proto musíme rovněž litovati, že do dnešního
dne přes význam německého hospodářského
života nedošlo k rozhodnutí, aby výkazy
byly vydávány také německy, nýbrž
vydávají se francouzsky a anglicky, a že teprve
na nátlak bylo slíbeno, že budou vydávány
také německy. Domnívám se, že
při zásadě "rovní s rovnými"
musili byste konečně opustiti toto jednostranné
stanovisko a mysliti skutečně hospodářsky,
že musili byste dojíti k poznání, že
jednostranným národním stanoviskem hospodářství
nepomůžete, nýbrž necháte je upadati.
V této věci musím žádati, aby
také Němci zaujali ono důstojné postavení,
které si může také u odpůrce
vynutiti náležitý respekt. (Souhlas a potlesk
poslanců něm. strany národní.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Ke slovu není již nikdo přihlášen,
rozprava je skončena.
Dávám slovo k doslovu p. zpravodaji posl. dr Matouškovi.
Zpravodaj posl. dr Matoušek: Slavná sněmovno!
Pan kol. dr Rosche až na nacionální
námitky, které vznesl v poslední části
své řeči, vlastně nedebatoval proti
předloze, a mohu říci, že jen s vděčností
mohu se k němu obrátiti a poděkovati mu,
že doplnil jak historicky, tak hospodářsky
a finančně můj referát. Na nacionální
otázky nechci jako referent rozpočtového
výboru jíti a budu se zabývati pouze jeho
vývody po stránce hospodářské
a finanční.
Pan kol. dr Rosche docela dobře historicky a pragmaticky
vyložil dnešní vývoj, než došlo
k utvoření cedulové Národní
banky. Ukázal na význam Bankovního úřadu
ministerstva financí, ocenil jeho význam s hlediska
hospodářského a také velmi věcně
mluvil o celé hospodářské politice,
která vedena byla dr Rašínem. Ukázal,
co to znamenalo, že v době, kdy okolo všechny
státy svíjely se v křečích
depreciace své měny, stáli jsme tu jako ostrov
stále s pevnou měnou. Můžeme býti
vděčni, že právě z oposiční
strany dovedli tak objektivně posouditi tuto těžkou
dobu naší hospodářské konsolidace.
Ovšem pan kol. dr Rosche má určitou
pochybnost s hlediska hospodářského, jednali-li
jsme dobře, že jsme stabilisovali svou měnu
na 15 až 16 centimů, nebylo-li by snad bývalo
lépe, kdybychom ji byli stabilisovali již na 10 centimech.
Myslím, že tyto rekriminace zpět nám
nic nepomohou. Možná, že i dnešní
pan ministr financí co se sazby stabilisační
týče bude jiného názoru. Nepomůže
nám však rekriminace. Dnes musíme stavěti
na dnešní basi a tu mohu se s vývody pana kol.
dr Rosche, pokud se týče hospodářské
stránky, v mnohém srovnati.
Pan kol. dr Rosche mluví o tom, že lombard
a eskont se změnil. Není pochyby. Na to i my si
stěžujeme a z toho vlastně vznikla naše
resoluce, kde z obavy, že nebude tempo splácení
státovkového dluhu dosti rychlé, žádáme
určité rychlejší tempo splácení
jiným způsobem, než jak se děje. Právě
v tom zmenšení eskontu a lombardu vidíme, že
tu máme nekryté bankovky, a pan kol. dr Rosche
správně a věcně ocenil, že právě
proto dnes nejdou banky s eskontem k Národní bance,
poněvadž mají na žiru dosti nekrytých
bankovek a není potřebí, aby pomocí
eskontu a lombardu dostávaly oběživo, poněvadž
je to nekryté a nadouvané, ne s hospodářským
životem souvislé oběživo k disposici,
a proto není potřebí, aby na základě
reálních, skutečných obchodů
dostávaly a opatřovaly si oběživo.
To je tedy, myslím, úplně správná
námitka p. kol. dr Roscheho, že je tu nedostatek
lombardu a eskontu, že je tu tendence ke zmenšování
lombardu a eskontu. Ale také správně pověděl,
že to není jen proto, že máme stagnaci
obchodní, nýbrž proto, že tu jsou ještě
dosud nekryté bankovky, že na žiru bank je plno
oběživa, které dostačí bankám,
a není potřebí, aby dostávaly oběživo
pomocí eskontu.
Že dávka z majetku dostala se do volnějšího
tempa v placení, to zavinili jsme také my, tato
sněmovna, poněvadž jsme odhlasovali zákon,
jímž jsme dávku z majetku mnohým slevovali,
takže na základě tohoto zákona jmenovitě
menším, hospodářsky slabším
subjektům dávka z majetku byla skoro z 50% odepsána.
Ale to zase je příčinou, proč ve své
resoluci vyslovujeme přání, aby když
už ne dávkou z majetku splácí se státovkový
dluh, dělo se tak jiným způsobem, aby, když
dostaví se volnější tempo splácení
státovkového dluhu pomocí dávky z
majetku, stát druhým způsobem hleděl
všemožně urychliti splácení státovkového
dluhu.
Pan kol. Rosche zmínil se o velmi interesantní
věci, že se má podle smlouvy zvláštní
zřetel bráti k zemědělskému
úvěru, a jaksi mezi řádky dává
výraz pochybnostem a podezření, že se
tak děje z politických důvodů, poněvadž
jest tu strana, která má příliš
mnoho síly politické a která si tudíž
tuto klausuli, příliš protežující
určitý druh výroby, totiž výroby
zemědělské, svou politickou silou bez ohledu
na poměry hospodářské vynutila. Nevím,
je-li to tak plně správné, neboť není
pochyby, že síla politická rozhoduje někdy
i v ohledu hospodářském, ale zdá se
mi, že zde to byly výhradně důvody hospodářské,
které nutily vložiti tuto klausuli do smlouvy, a to
proto, že tříměsíční
směnka hodí se obchodu a průmyslu, ale jest
nemožná pro zemědělství. Chceme-li,
aby zemědělská výroba byla účastna
eskontu u banky cedulové, není možno jinak,
než abychom umožnili a jakýmkoliv způsobem
přizpůsobili obchody cedulové banky i zemědělské
výrobě. My nejsme zde v tomto osamoceni, jsou zde
také jiné státy, které hledí
vyjíti vstříc zemědělské
výrobě, aby mohla přijímati eskont
tříměsíčních směnek.
Tak Bulharsko podle čl. 47 může ve své
Národní bance přijímati v zástavu
i portefeuille bulharské zemědělské
banky a ústředny kooperativní banky; v tomto
případě privilegia bank pokud se týče
zástavních papírů, přecházejí
na národní banku, ale splatnost směnek v
každém případě nesmí býti
delší než 6 měsíců. Zde
privilegia zvláštního pro zemědělskou
výrobu není, nýbrž prostě zde
rozhodují hospodářské důvody,
že výroba zemědělská není
zvyklá na tříměsíční
směnky. Podobně jest tomu v Estonsku, Jugoslavii,
Maďarsku, Německu, Polsku, Spojených Státech
severoamerických atd. Nejsme zde osamoceni a já
myslím, že zase v tom p. kol. Rosche má
pravdu, že tato klausule nesmí znamenati, že
nějaké privilegium pro zemědělskou
výrobu by mělo býti konstituováno
na úkor ostatní výroby. To myslím,
že není intendováno v této smlouvě;
jen tak lze ji vykládati, že se má tímto
způsobem umožniti, aby směnkování
a eskontování bylo takovým způsobem
zařízeno, aby také výroba zemědělská
mohla býti eskontu u Národní banky účastna.
Při tom se rozumí samo sebou, že nemůže
to býti privilegium na úkor ostatní výrobě,
obchodu a průmyslu.
Pan kol. Kreibich - a tomu rozumím, neboť mluví
s hlediska svého světového a hospodářského
názoru na dnešní společnost - mrzí
se na to, že z bankovního úřadu se stává
banka cedulová, která také přijímá
veliký vliv soukromého kapitálu. Ovšem
při jeho kritice musím poznamenati, že přece
jen to není právě tak úplně
správné, neboť nejen soukromý kapitál,
nýbrž i stát má zde velmi značné
peníze; stát jmenuje guvernéra, participuje
na zisku, nejen pokud se týče dividend, nýbrž
i naddividend. To jsou práva, která ukazují,
že to není soukromý podnik, nýbrž
že stát tam má zaručený určitý
potřebný vliv vzhledem k důležitému
úkolu, který jest vložen na banku cedulovou.
V tom ovšem tak, jak chápu já stanovisko kol.
Kreibicha, musí odpustiti, že zase my nebudeme
hleděti zřizovat banku cedulovou podle jeho intencí
a jeho předpisů, nýbrž že se budeme
zase říditi svým hospodářsko-sociálním
názorem na celý vývoj a že budeme právě
vítati zřízení banky, která
je poněkud neodvislá od státu a zakládá
tak určitou bezpečnost hospodářského
našeho života i vůči cizině. My
jsme dobře viděli, jak takového institutu
je třeba, když jsme se dovolávali zahraniční
půjčky, poněvadž viděli v Anglii
a jinde, že ústav je spjat se státem a nemá
tu hospodářskou samostatnost, jaké vyžaduje
Anglie a Amerika.
Kol. Kreibich uvedl theoretika anglického na doklad,
že zvětšení platidel není vždycky
nebezpečná a nezdravá inflace. To není
žádné nové stanovisko, to i my vyznáváme,
to i ministr financí dr Engliš řekl
ve zvláštním článku "Lidových
Novin", kde dokazuje a nelze s tím než souhlasit,
že množství oběživa neznamená
vždycky inflaci, nýbrž že záleží
na tom, zdali toto oběživo je krytokovem, zdali je
tak spoutáno s cedulovou bankou, že ona má
plný vliv na emisi bankovek. Jestliže si dnes stěžuje
cedulová banka, že má vliv jen na určitou
část oběživa, v tom jsou všechny
ty poruchy, na které si na př. stěžoval
p. dr Rosche, t. j. nedostatek lombardu, eskontu atd. Zde
na tom záleží, zdali tu nemáme více
bankovek nekrytých, než je třeba. Proto když
kol. Kreibich mluví o tom, že není potřebí,
aby stát splácel státovkový dluh,
že je to zbytečné utahování státu,
když se nutí, aby všemožnými jinými
prostředky než dávkou z majetku dluh byl umořen,
je to naprosté nepochopení funkce banky cedulové
a oběživa vůbec.
My jsme pro to, aby oběživo naše bylo pokud možno
kryto, abychom došli do normálních dob, kdy
oběživo dostává se do obchodu pomocí
reálních obchodů, na základě
obchodů skutečně uzavřených,
neboť na základě takto vytvořených
směnek dostává se oběživo do
rukou obchodníctva a jen tímto způsobem dostane
se banka cedulová na to místo v hospodářském
životě státním, jaké jí
patří. Není pochyby, že banka cedulová
v každém státě - jak to jednou profesor
dr Horáček vyjádřil obrazně
- musí státi na rozhledně hospodářského
života, a dívati se, zdali někde na obzoru
se nepřipravují bouře, a svou politikou diskontní
musí bouře ty oddalovati, a když je i neoddálí,
alespoň způsobiti, aby ty bouře co nejméně
dotkly se hospodářského života toho
kterého státu. Tato diskontní politika má
skutečný vliv na hospodářský
náš život již tenkrát, když
má cedulová banka v rukou oběživa a
to tím, že má velkou část oběživa
krytu kovem. Jen v tom okamžiku, když je to tak zřízeno,
může banka cedulová konati svůj úkol,
může tím, že sníží
diskont, způsobiti odliv zbytečných peněz
z bank do obchodů a může způsobiti,
že schopní lidé budou podnikati a investovati,
ale, když vidí na rozhledně, že se připravují
bouře, dovede zvýšením diskontu zapůsobiti
obráceným směrem na obchodnictvo a průmysl,
docíliti zmenšení investic a upozorniti výrobce
a obchodníky na nebezpečí, přinutiti
je vysokým diskontem, aby realisovali a prodávali;
tím chrání banka obchod a průmysl,
aby nevešel nepřipraven do hrozící krise.
To je vysoká funkce cedulové banky, kterou může
plniti jen tenkráte, když poměr platidel krytých
a nekrytých bude tak zdravý, aby banka cedulová
mohla býti ve svém podnikání předvídavým
vůdcem hospodářského života.
Z těchto důvodů trvám na svém
návrhu, aby byla schválena dotyčná
smlouva o dlužních úpisech a také resoluce,
v níž vyjadřujeme jasně, aby stát
co nejdříve hleděl splatiti státovkový
dluh a upraviti poměry tak, aby při všech smlouvách
normativních dohodoval se s bankou a na druhé straně,
aby cedulová banka vycházela svými obchody
vstříc okruhům obchodním a konsumujícím.
Proto trvám na tom, aby slavná sněmovna schválila
jak schvalovací doložku ohledně smluv, tak
také naši resoluci. (Potlesk.)