Vážení pánové! Já jsem
tohoto názoru a tento názor také byl náležitým
a podrobným způsobem prodebatován při
projednávání zákonů o přímých
daních. Pánové navrhovali, aby pozemková
daň pro malozemědělce byla zrušena a
nahrazena daní výdělkovou. (Posl. Mikulíček:
V Anglii je to zavedeno!) Je pravda, že já jako
referent o dani pozemkové postavil jsem se proti přijetí
tohoto návrhu, poněvadž jsem neshledával
nikdy žádné výhody v přijetí
tohoto návrhu, naopak nebezpečí pro malého
zemědělce, které by mu mohlo vzejíti
z toho, kdyby byla přijata daň výdělková
místo daně pozemkové. Myslím, že
není ani času na to, abychom dnes snášeli
zde všechny důvody, které mluví pro
názor můj a které také mluvily pro
názor ministerstva financí, které s dotčenou
osnovou přišlo.. Pánové se pamatují,
že bylo to právě a zejména ministerstvo
financí, které - nehledě k důvodům,
které jsme my uváděli proti přeměně
daně pozemkové v daň výdělkovou
postavilo se proti tomuto návrhu, a to velmi resolutně
z těch důvodů, že by tím byl
zatížen státní aparát do té
míry, že by nebylo možno, aby práci tuto
zdolalo. (Posl. Mikulíček: Vy jste briskně
odmítli návrh náš na daně prostě
minimum a v důvodové zprávě je!)
To je právě dvojsečná zbraň,
existenční minimum, to je možné při
dani výdělkové, ale ne při dani výdělkové,
která by byla ukládána zemědělcům.
O tom jsme se netajili a řekli jsme to jasně. Zde
by bylo snahou ministerstva financí, aby právě
do existenčního minima bylo pojato pokud možno
nejméně malých zemědělců
a aby hledělo jejich daňovou možnost vtáhnouti
již za mez existenčního minima, a malozemědělci
byli by tu úplně bez ochrany, poněvadž
by neměli možnosti a prostředků, aby
se hájili. (Posl. Mikulíček: To je čistě
advokátská sofistika! Jestliže v Rusku a v
Anglii to jde, proč vy to tak advokátsky vykrucujete?!)
Jak je to v Rusku, pane kolego, promiňte, to nevím,
ale u nás jsme to provedli tak, jak jsme to odhlasovali
a přijali. Podle našeho názoru jest i rozřešení
otázky pro malé zemědělce velmi spravedlivé
a objektivní. (Výkřiky posl. Mikulíčka.)
Pan kol. inž. Nečas ve svých dalších
vývodech zabýval se celou řadou svých
návrhů, které přednesl již v
rozpočtovém výboru a bylo na ně již
mnou reagováno tam, proto se obmezím pouze na konstatování
toho, že potíže, o nichž se p. kol. inž.
Nečas ke konci svého referátu zmínil,
které by plynuly z přijetí vládní
osnovy pro obce, zejména pokud se týče pokut
nebo ručení za zanedbání, nedoléhají
v žádném směru tou měrou právě
na svazky obecní, jak bylo p. inž. Nečasem
a p. kol. inž. Záhorským zdůvodňováno.
Myslím, že zde jde pouze o obnosy v celku velmi nepatrné,
které jsou ukládány obcím v mnohém
směru kondicionelně a které v žádném
případě obce nezatíží,
ani ty nejchudší tak, jak bylo dotyčnými
pány zde míněno.
Ke konci chci ještě říci, že resoluce
senátu, která je vytisknuta ve zprávě
rozpočtového výboru senátu, byla rozpočtovým
výborem posl. sněmovny přijata a schválena.
Je to resoluce, kterou se vláda vyzývá, aby
při provádění tohoto zákona
byly chmelnice při rozvrhu pozemků s katastrálním
výtěžkem podle sdělávání
zařazovány mezi role. (Hlasy: To je bezpráví!)
Myslím, že zde není žádné
bezpráví. Pokud jsem informován, byla tato
resoluce přijata v senátě proto, aby byla
zavedena i na tomto poli unifikace, neboť jsme měli
jiná ustanovení na Moravě a jiná v
Čechách. Resoluce tato není tedy nespravedlivá
a pro efekt finanční nemá po mém soudu
téměř žádného významu.
Z těchto důvodů navrhuji, jako jsem to učinil
již při svém úvodu, aby usnesení
senátu přijato bylo beze změny. (Potlesk.)
Předseda (zvoní): Přerušuji
projednávání tohoto odstavce pořadu,
a nebude-li námitek, přistoupíme k projednávání
odstavce 2, po jehož vyřízení se vrátíme
k jednání o odst. 1. (Námitky nebyly.)
Námitek není.
Přistoupíme tedy k projednávání
odst. 2, jímž je:
2. Zpráva výboru ústavno-právneho
o usnesení senátu (tisk 1338) k vládnemu
návrhu (tisk sen. 536 a 542) zákona o zmene niektorých
predpisov o vymahaní a účtovaní trôv
spojených s trestným pokračovaním
pri súdoch na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi (tisk 1380).
Zpravodajem výboru ústavně-právního
je pan posl. dr Halla. Uděluji mu slovo.
Zpravodaj posl. dr Halla: Slávna snemovňa!
Vládny návrh zákona o zmene niektorých
predpisov o vymáhaní a zúčtovaní
trôv spojených s trestným pokračovaním
pri súdoch na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi má
za cieľ unifikovať predpisy a rozšíriť
spôsob, ktorého sa užíva v zemiach historických,
i na Slovensko a Podkarpatskú Rus. Vymáhanie trestných
nákladov deje sa podľa doterajšieho spôsobu
na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi, spôsobom veľmi
ťažkopádnym, zdlhavým a neúsporným.
Naproti úprave platnej v historických zemiach, kde
vymáhanie trestných trôv je prácou
jedného súd neho úradníka, ktorý
hneď, akonáhle stane sa prisúdenie právoplatným,
vyzve príkazom platiť povinného, po prípade
za 8 dní vedie proti nemu exekúciu, zabývajú
sa touto stránkou v zemiach s uhorským právom
úrady tri. Totiž súd, ktorý náklady
procesu a výkonu trestu, ich výšku a platebnú
zaviazanosť určuje. Ak je vymožiteľnosť
konštatovaná, okresný súd postupuje
spisy svojmu prednostovi, sborový súd štátnemu
zastupiteľstvu. Prednosta alebo štátné
zastupiteľstvo vo štvrťročných lehotách
sostavuje výkazy o vymáhať sa majúcích
nákladoch procesových alebo nákladoch spojených
s výkonom trestu a postupuje ich finančnému
riaditeľstvu. Finančné riaditeľstvo potom
vymáha ich podľa zásad platných pre
vymáhanie verejných daní.
Poneváč posúdený má možnosť
zaplatiť povinné čiastky i okr. súdu
alebo štátnemu zastupiteľstvu dokiaľ výkazy
neboly odoslané finančnému riaditeľstvu,
často sa stávajú omyly a nepríjemnosti,
ktoré zväčšujú zbytočne
prácu.
Konečne závažná je aj tá nelogičnosť,
že vymožené náklady pripadajú k
dobru všeobecnej pokladničnej správe a nie
do rozpočtu správy justičnej, ktorá
náklady nesie.
Nový slovenský jednací súdny poriadok
už zaviedol zjednodušenie pri vymáhaní
poplatkov, peňažných pokút a obnosov,
o ktorých zaplatenie má sa starať súd
z úradnej povinnosti. Vládny návrh, ktorý
ako usnesenie senátu prejednávame, rozširuje
tento jednoduchý spôsob i na trovy z trestného
pokračovania a trovy z výkonu trestu.
Formálne deje sa tak novelizáciou zák. čl.
XLIII z r. 1890, ktorý sa upravuje tak, ako je to v tisku
1380 navrhnuté, ako to ústavnoprávny výbor
slávnej snemovni odporúča. (Souhlas.)
Předseda (zvoní): V této věci
byla podána řečnická přihláška,
zahájím proto rozpravu.
Podle usnesení předsednictva navrhuji, aby řečnická
lhůta stanovena byla 20 minutami. (Námitky nebyly.)
Námitek není. Navržená lhůta
je přijata.
Přihlášena ke slovu na straně "proti"
je pí. posl. Landová-Štychová.
Dávám jí slovo.
Posl. Landová-Štychová: Dámy
a pánové, při projednávání
a v souvislosti s předlohou, o které nyní
jednáme, dovoluji si uvésti toto: Po mém
referátu z 29. listopadu t. r. o otázce zrušení
práv politických vězňů v Československu,
došla nás taková spousta souhlasných
projevů a nového materiálu, zejména
ze Slovenska, že se náš klub rozhodl vyjmouti
z něho alespoň zprávu o metodách rumunské
siguranzy v Československu od red. Zamka z Bratislavi,
který nám píše o svévolném
řádění vládnoucích kruhů
na Slovensku, které nabývá stále více
rázu koloniálního režimu, za kterého
jsou pracující nuceni trpěti a mlčeti,
kdežto vykořisťovatelé mohou provokativně
hýřiti. Měli jsme již několikráte
příležitost poukazovati na různé
zjevy, jež dokazují, že se buržoasie neleká
žádných prostředků, aby udržela
a upevnila svoji moc. Nejde tu jen o plánovité akce,
vedené proti komunistickému hnutí s nejvyšších
míst, nýbrž též o jednotlivé
činy, podnikané den co den proti revolučním
organisacím a revolučním dělníkům
podřízenými místními úřady.
Zavraždění dělníka v Michalovcích
je též jedním ze zjevů pogromové
nálady proti komunistům, jež na Slovensku je
soustavně vyvolávána. Kromě takovýchto
případů je tu však ještě
řada případů, o nichž se veřejnost
vůbec nedoví a jež se odehrávají
v blízkostech nejvyšší výkonné
moci, policejních ředitelství. Není
to po prvé, co mluvíme o tom, že nejen sprostí
zločinci, nýbrž i političtí provinilci
jsou krvavě týráni (Výkřiky
komunistických poslanců.) a po způsobu
metod rumunské siguranzy a horthyovského režimu
donucováni k výpovědím.
Klub komunistických poslanců podal nedávno
interpelaci, v níž je rovněž vyložen
případ Petányiho u košického
policejního ředitelství. Tato interpelace
se však zmiňuje pouze o výjevech, odehravších
se při výslechu tohoto dělníka. Při
dalším vyšetřování o všestranném
zjišťování fakt narazili jsme pak ještě
na zjevy, jež nutno co nejostřeji pranýřovati
a které zároveň musejí vyvolati nejostřejší
protest veškerého pracujícího obyvatelstva
Československa.
Košické policejní ředitelství
se ostatně od dob Klímy počítá
k nejslavnějšímu v celé republice. Řetěz
tamních provokací nemá konce a je nyní
doplňován novými hnusnými metodami,
které se tam nedávno odehrály. Policejní
ředitelství nechce ovšem ani slyšeti o
nějakém konkrétním zjištění,
a pochopitelně popírá i případ
Petényiho, jak to dělalo již v několika
jiných případech.
Než usnadníme ministerstvu spravedlnosti vyšetřování
v případě Petényiho svými údaji,
uvedeme zde několik případů ze svých
zápisů, abychom dokázali, že se metody
siguranzy uplatňují u nás ne nahodile a ojediněle,
nýbrž, že se soustavně vžily a slouží
jako právní prostředek.
R. 1923 byl odhalen t. zv. puč v Levoči. Tehdy byl
soudruh Szobol zbit tak, že ležel dva dni ve mdlobách.
Do krvava byl zbit také soudruh Heřman Löwy.
Rovněž soudruh Blitz byl zbit na tolik, že utrpěl
úplný otřes nervů, jehož následky
trpí dodnes.
Dále mluví zpráva o ztýrání
mladistvého dělníka Bély Sztanislava
Szenesáka, dále o krvavém zbití 30leté
dělnice Suzany Andrasikové, o fackování
dělníka Adolfa Kleina, o zmlácení
dělníka Istvána Gyekesa u policejního
ředitelství a o několikerém krvavém
ztýrání Istvána Ondrejkovicse a dělníka
Jánosa Gvota.
To jsou případy, o nichž máme dokumenty.
Z vyšších míst bude pravděpodobno
učiněno vše, aby tyto případy
byly vyjasněny ve prospěch neviny policejního
ředitelství. Jistě se nenajde ten policejní
agent nebo strážník, který se takovéhoto
týrání dopustil, a na policejním ředitelství
možná že se ztratí policejní agenti,
kteří týrali dělníka Petényiho.
Případ Petényiho sám o sobě
měl býti pro policejní ředitelství
"dobrým lovem", neboť byl spojován
s t. zv. pasovou aférou v Bratislavě. Bylo zapotřebí
vymoci od Petényiho příslušné
výpovědi. Předehra tohoto případu
je tato: 31. srpna byl soudr. Petényi zatčen a obviněn,
že dal svůj cestovní pas k disposici neznámému
komunistovi. Úřady se chtěly informovati,
jak se to stalo a kdo byl tento neznámý. Petényi
přirozeně nemohl ničeho doznati, protože
neměl co doznati. A tu započala práce policejních
agentů. O tom vypravuje soudr. Petényi ve svém
sepsaném protokolu toto:
"Po prvních dvou fackách následovalo
asi 20 dalších. (Slyšte!) Po zfackování
byl jsem posazen na židli a vyzván, abych předpažil
ruce. Odmítl jsem tak učiniti, načež
natáhli mi ruce násilím a asi 10 minut je
gumovým obuškem mlátili. Jeden z detektivů
při tom poznamenal "že tento pendrek je příliš
tvrdý" a že přinese jiný, měkčí.
Poté mi bylo poručeno, abych zul své střevíce,
což jsem rovněž odmítl. Střevíce
byly mi tedy sundány násilím. Ruce mi byly
svázány. Položili mne na zem, jeden z policejních
agentů si sedl na má prsa a držel mi ruku na
ústech, mezitím co druhý co nejprudčeji
mlátil do mých bosých nohou. Toto zuření
trvalo 1/4 hodiny, načež se vystřídali.
Tak jsem byl po 3/4 hodiny co nejhrozněji týrán.
Jelikož pak přišla do světnice uklízečka,
byl jsem převeden do jiné místnosti, kde
jsem byl znovu 1/2 hodiny bit. Po několika přestávkách
započalo bití vždy znovu. Prohlašovali,
že mne nepropustí dříve, dokud neudám,
komu jsem předal pas. Tato procedura trvala od 1/2 4. do
1/2 6. hod.! Nebyl jsem bit jen pendrekem, nýbrž byl
jsem také zfackován, a mou hlavou bylo tlučeno
o zeď, celé mé tělo bylo zpracováno.
Prohlásil jsem nyní, že jsem svůj cestovní
pas prodal za 80 Kč soudr. Drotzarovi. Policejní
agent na mne vykřikl, že to není pravda, a
že se mám zase položiti, neboť "Teď
jsem dostal chuť tě znovu mlátit". Nyní
jsem byl znovu do krvava zbit. Teprve v kobce jsem mohl sebe prohlédnouti.
Ruce a nohy byly napuchlé, rovněž i hlava.
Nos mi krvácel. Na těle zůstaly po zbití
modřiny. Jen stěží jsem se mohl pohybovati.
Ruce a nohy měl jsem pokryty krevními podlitinami.
U kloubů měl jsem otevřené rány."
(Výkřiky komunistických poslanců.)
Pánové a dámy, toť pouze krátký
výtah z protokolu, v němž soudr. Petényi
vylíčil uplatňování metod Siguranzy
na své osobě. Je příznačné,
že byl Petényi po svém ztýrání
držán v samovazbě. U státního
návladnictví jen náhodou se dostal do společné
kobky, byl však rychle odtamtud přemístěn.
Ministerstvu spravedlnosti chceme dáti ještě
několik poukazů pro další vyšetřování:
1. Nechť jsou podrobeni výslechu vězni, kteří
tehdy byli na světnici čís. 91 u státního
návladnictví v Košicích a kteří
dokáží tehdejší stav Petényiho.
Kdyby se ministerstvo spravedlnosti ukázalo tak nešikovným,
že by tyto trestance již nemohlo zjistiti, můžeme
býti částečně nápomocni
jmény a adresami dotyčných.
2. Nechť je vyslýchán o stavu Petényiho
vězeňský lékař, ale ne dr Slabej,
nýbrž jeho zástupce.
Prozatím se omezujeme na tyto poukazy. Myslím, že
ministerstvo spravedlnosti mělo by nám býti
za naši pomoc vděčno a doufám, že
p. ministr dr Mayr-Harting věnuje tomuto případu
zvláštní pozornost, protože je přece
v "demokratickém" státě nemožné,
a by se pracovalo metodami siguranzy, i kdyby se tak stalo jen
ojediněle. Československé dělnictvo
obrátí na tyto zjevy jistě svou pozornost
a projeví svůj odpor. Neboť to, co je v Zamkově
zprávě uvedeno, připomíná nám
hrůzně prosluly rakouský Thalerhof za světové
války, o němž referoval ve vídeňském
parlamentě posl. Stříbrný za
takové bouře rozhořčených protestů
nejen oposice, ale i mnoha členů stran vládních,
že dávno před tím nebyla vídeňská
sněmovna svědkem tak živelného vzrušení.
Zdá se, pánové z českých vládních
stran, že vy se svou t. zv. holubičí náturou
jste otužilejší než tehdejší
rakouští Němci. S maďarskými magnáty,
kteří po staletí utlačovali Slováky,
se dnes bratříčkujete, maďarské
dělníky stejně zotročené teď
jako dříve a zrazené svou buržoasií,
ubíjíte. Silným podlézáte a
na slabých se mstíte. A jste dokonce tak stateční
ve své slepotě, že se ani nebojíte osudu
staré monarchie, který musí stihnout každý
řád, je-li tak hloupě, provokačně
surový. Vím, že je zbytečné na
vás se obracet, ale obracím se do řad socialistů,
zejména volán dr Patejdla a Davida
jako legionáře: Proč mlčí vaši
legionáři? Proč toto trpíte? Měli
snad proletářští legionáři
tohleto na mysli, když svou krví tento stát
budovali?
Mluvila jsem předminule o poměrech politických
vězňů na Pankráci. Nic se od té
doby nezměnilo. Těžce tuberkulosní redaktor
Bartoš je nadále ponechán ve své studené
cele, odepřena mu silnější strava z
domova, jsou mu odepřeny psací potřeby, jakékoliv
noviny i knihy, kterých si vyžádal ke studiu.
Je promrzlý a ač má již oteklé
klouby na rukou i nohou, zakázal ředitel věznice
zoufalé ženě odevzdati redaktoru Bartošovi
teplé prádlo a houně na přikrytí.
Pane doktore Kramáři, řekněte
nám, jak vy a doktor Rašín byli jste
vybaveni ve svých celách v císařském
Rakousku? Proč mlčíte všichni vy, kteří
máte při slavnostních příležitostech
plná ústa demokracie a humanity? Proč mlčí
Československá Liga pro lidská práva?
Vždyť to, co se děje, je protizákonné.
Dr Joklík praví o tom ve své "Kritice
přípravných osnov trestního zákona
o zločinech a přečinech a zákona přestupkového"
vydané tohoto roku, že v tom nevidí žádného
pokroku, když ani úlevy, které dnes mají
být politickým delikventům v zákoně
zabezpečeny, nejsou tam zachovány 7a ministerstvo
je pouze zmocněno ustanoviti je nařízením,
což nazývá hodně zpátečnickým.
A protože přes výslovný rozpor mezi
psanými zákony, řády a trestní
praxí jsou jak zatčení tak i vězni
nadále vydáni na pospas libovůli vězeňským
správám, jsme nuceni vydat tyto poznámky
k vězeňskému řádu:
"Jakmile přijde odsouzený do věznice
nebo do trestnice, musí býti upozorněn na
domácí řád, který musí
býti v každé cele a v každé dílně
vyvěšen v plném znění a ne ve
výtahu. Doporučujeme důtklivě všem,
aby si ustanovení domácího řádu
dobře přečetli a hájili každé
sebe menší právo, které vězni
mají, domácím řádem předepsanou
cestou, rozhodně a důrazně, ale tak, aby
své postavení zbytečně nezhoršovali;
zbytečné mučednictví nemá smyslu.
Revolucionář odsouzený za vykonávání
své třídní proletářské
povinnosti nesmí však nikdy zapomenouti, že je
vojákem veliké dobrovolnické armády
a nesmí poškoditi její čest.
Před nastoupením trestu je důležité,
aby odsouzenci znali svůj příští
styk s vnějším světem. Rozhodující
jest, zda je odsouzen do vězení nebo do žaláře.
Kdo je odsouzen pouze do vězení, smí odesílati
a přijímati dopisy jednou týdně, kdo
jest odsouzen do žaláře, jednou měsíčně.
Každý odesílaný i do vězení
zasílaný dopis podléhá vězeňské
censuře, která může dopisy zadržeti
a odevzdati vězni až při propuštění
z vazby. Sepisovati podání, jež svědčí
úřadům soudním a státnímu
zastupitelství, jakož i jiným úřadům,
nezávisí na dovolení a takové podání
nelze zadržeti.
Návštěvy jsou odsouzencům dovoleny v
těchže obdobích. S návštěvami
lze mluviti jen v řeči srozumitelné dozorci
nebo úředníkovi, který je přítomen.
Může ovšem přijíti také
více osob najednou, ne ovšem příliš
mnoho, aby mohla býti taková návštěva
považována za závadnou. Vězňové
mají právo návštěvu odmítnouti.
Obhájce má právo mluviti s vyšetřovancem
před podáním žaloby jen se svolením
vyšetřujícího soudce a za jeho přítomnosti,
po podání žaloby vždy bez přítomnosti
úřední osoby, odevzdá-li obhájce
lístek od předsedy líčení nebo
referenta, opravňující k návštěvě.
V trestnicích odsouzenci do těžkého
žaláře, kteří byli již trestáni
a jsou zařaděni do první disciplinární
třídy, mají právo na dopisy a návštěvy
jen jednou za 6 týdnů. Jsou-li zařaděni
do druhé třídy, jednou za měsíc,
do třetí - jednou za 14 dní. Již z líčení
mnou uvedeného je patrno, že vězňové
nedomáhají se dosti důrazně svých
práv. Na př. podle § 4 domácího
řádu pro mužské trestnice musí
dostati každý vězeň prádlo osobní
i ložní čisté, tedy ne používané.
Kde se tak nestane, žádejte ihned o předvedení
k řediteli nebo k domácí komisi. (Toto právo
vyžaduje soudr. redaktor Bartoš.)
S každým odsouzencem má býti tak zacházeno,
aby neztratil schopnost výdělku po propuštění
z věznice. Z tohoto důvodu se mohou všichni
odsouzenci, kteří pracují na svobodě
v redakcích nebo sekretariátech, domáhati
toho, aby jim byly dávány do věznice aspoň
úřední noviny, nezávadné vědecké
knihy atd. Také soukromému vzdělávání
vězňů nemá býti bráněno
a mají jim býti poskytnuty vědecké
knihy, papír a psací potřeby. Každý
odsouzenec má hájiti tato práva se vším
důrazem, a je-li mu odmítnuto povolení těchto
samozřejmých práv vytčených
v předpisech v domácím řádě
neobsažených, má použíti práva
svobodného dopisování úřadům
a stěžovati si buď presidiu soudu, věznici
nadřízenému, nebo po případě
i ministerstvu. Tyto věci nebyly odmítány
vězňům disciplinárně ve věznici
netrestaným ani za starého Rakouska, i když
neměli práv politických vězňů
(antimilitaristé). Kdo mlčí k takovému
jednání vězeňských správ,
poškozuje své soudruhy.
Každý, kdo byl odsouzen pro nějaký delikt,
který je svou povahou blízký deliktům
charakterisovaným v § 1 nejvyššího
rozhodnutí z 28. října 1849, nechť se
domáhá práv politického vězně.
Právem politického vězně je:
1. Političtí trestanci mají býti zavřeni
ve zvláštním oddělení vězeňském,
na př. na jedné chodbě, pokud možná
jednotlivě, nejvýše však 4 pohromadě.
2. Mají právo používati vlastního
ložního zařízení, vlastního
šatstva, obuvi i prádla. 3. Neuklízeti cely.
4. Pokud není nebezpečí požáru,
smějí používati lampy po večerním
setmění do hodiny, již určí ředitel.
5. Dodávání stravy vězeňské.
Lepší stravu na státní útraty
dostanou jen na dobrozdání lékaře.
Mají však právo stravovati se nákladem
vlastním nebo osob třetích. 6. Kouření
jest jim dovoleno, pokud neznečisťují celu.
7. Příbuzní a známí jim smějí
donášeti pokrmy a nápoje. 8. Nesmí jim
býti proti jejich vůli práce ukládána.
9. Jest jim dovolena četba literatury vědecké
i politické a nezávadných knih a novin, které
si smějí opatřovati vlastním nákladem.
10. Smějí užívati psacích potřeb.
11. Po předchozí censuře smějí
kdykoliv přijímati a odesílati dopisy. 12.
Návštěvy smějí přijímati
se svolením ředitele. S nimi mluviti mohou jen v
přítomnosti osob úředních a
v řeči jim srozumitelné. 13. Dobu procházky
určí lékař. Není-li možna
procházka na čerstvém vzduchu, procházejí
se na chodbě. 14. Stráž se musí k politickým
vězňům slušně chovati.
Práv politických vězňů se domáhejte
po odmítnutí ředitelem a vězeňskou
komisí žádostmi k vyšším instancím.
Byl vydán pokyn vězeňským správám,
že odsouzencům podle §§ 14 a 15 zákona
na ochranu republiky práva politických vězňů
nenáležejí, tento pokyn je však právně
pochybným a v případech mnou vytčených
nesporně protizákonným.
Odsouzenců na Slovensku se tato práva týkají
s některými odchylkami jen tehdy, jsou-li odsouzeni
do státního vězení podle nařízení
min. sprav. č. 1140 z r. 1895. Tam je tedy třeba
vésti boj za práva politických vězňů
přímo u soudu.
Nepovažujeme tato práva za dostatečná
a budeme se domáhati řádného zákona.
Než bude však přijat, musíme s největší
rozhodností se domáhati aspoň těchto
práv. Boj sami vězňové nemohou vyhráti.
Je proto třeba na všech schůzích o věci
mluviti a věnovati jim pozornost. Aby boj mohl býti
účelně veden, žádáme důtklivě
všechny, aby nám podávali zprávy o svých
zkušenostech ve věznicích. Všímejte
si všeho. I toho, jak žijí t. zv. vězňové
"sprostí". Oznamujte také případy
nespravedlivého jednání vězeňských
správ s dozorci a vězeňským personálem.
Musíme učiniti život ve věznicích
přístupný veřejnosti.
Člověk, odsouzený proto, že konal svoji
třídní a revoluční povinnost,
nesmí nikdy zapomenouti, že i ve vězení
jest bojovníkem proletářské třídy.
I ten musí konati svoji povinnost. Dělníci,
kteří však jsou na svobodě, nesmějí
zapomínati svých soudruhů ve věznicích.
Ani sebe silnější zdi trestnic neodlučují
příslušníky proletářské
třídy."
Tyto poznámky zpracoval soudruh red. Kozák, který
na vlastní kůži zakusil slasti československých
kriminálů, a provází je touto výzvou:
"Šlechetní lidé všech věků
hájili zásadu, že trest má býti
prostředkem nápravy a nikoliv pomsty. Trest nemá
člověka mrzačit, zbavovati odpovědnosti,
lámat. Velmi mnoho i t. zv. sprostých vězňů
jsou pouze lidé nešťastní, ne zlí.
Jsou produktem rozkládající se kapitalistické
společnosti. Je-li pro někoho ještě
dnes kriminál vykoupením z jeho života na svobodě,
tak to není důkazem, že je v kriminále
dobře, nýbrž že na svobodě je strašně
zle. Pak to musí lidi přesvědčiti
o nutnosti boje proti takové společnosti, v níž
žijí lidé hledající záchranu
před bídou a hladem ve vězení, a ne
o tom, že je třeba dělati kriminály
ještě horšími než byly.
Co však se děje s lidmi odsouzenými pro t.
zv. zločiny politické, to je hanba, kterou snad
nikdo v den rozpadu Rakousko-Uherska nečekal. Práva
politickým odsouzencům daná v době
absolutismu nejvyšším rozhodnutím z 28.
října 1849 násilným a surovým
Franz Josefem jsou v demokratické republice, ve státě
humanity, politickým vězňům přímo
protizákonně odpírána. Tak mstivou
je buržoasie v okamžiku, kdy cítí, že
jí odbíjí poslední hodiny, že
si ani neuvědomuje strašlivou hanbu tohoto stavu.
Havlíčkovi staví se pomníky, avšak
Havlíček bojoval proti reakci, která byla
vůči politickým odsouzencům méně
bezohledná a mstivá než ti, kteří
dnes žvaní u jeho pomníku o velikém
mučedníkovi.
Chtíti alespoň to, co platilo za Bachovského
Rakouska, to není jistě nijak přehnaný
požadavek. Kdo cítíš hanebnost tohoto
stavu, kdo patříš k proletariátu, na
jehož bojovnících se buržoasie takto mstí,
přijď a pomoz nám bojovat! Staň se aktivním
členem Rudé pomoci!" To je výzva člověka,
který politickým vězněm byl a brzy
jím zase bude. Jeden z těch, kteří
ví, co Rudá pomoc znamená pro opuštěné
rodiny proletářských politických vězňů,
ať patří ke kterékoli straně.
Lituji, že nemám tolik času, abych zde promluvila
v souvislosti s persekučními zákony o významu
a úkolech mezinárodní Rudé pomoci.
Uvedu jen tolik k útokům měšťáckého
a žel i soc.-demokratického tisku proti ní:
Je ničemnou, podlou lží všechno to, co
uvedl dr Gorovský ve své známé brožuře
o Rudé pomoci a komunistické straně. Zažalovali
jsme ho, ale spravedlnost u nás kulhá, jedná-li
se o zadostiučinění komunistům. Považovala
bych sama za nečestné bráti něco za
svou práci v Rudé pomoci, když to nepotřebuji.
To je jedna věc. A druhá věc je ta, že
pro hrabivé lidi není v komunistické straně
místa. Vy to všichni dobře víte. Mám
zde příklad posl. Kubicska, který
byl obviněn z nečestného činu. V dubnu
1927 žádalo hlav. stát. zastupitelství
v Košicích o vydání posl. Kubicska
pro čin velmi nečestný (přijímání
úplatků). Z usnesení klubu žádal
sám o okamžité vydání. Byl vydán
usnesením sněmovny z 26. dubna 1927. Klub intervenoval
o urychlení u sedrie v Prešově i u hlav. stát.
zastupitelství v Košicích, dodnes však
po 8 měsících nebyla na posl. Kubicsko
podána žaloba. Po celý ten čas má
posl. Kubicsko dovolenou a nevykonává poslanecký
mandát. (Výkřiky komunistických
poslanců.)