Předseda: Malypetr.
Místopředsedové: dr Buday, inž.
Dostálek, Horák, Slavíček,
Stivín, Zierhut.
Zapisovatelé: Chalupník, Ježek.
218 poslanců podle presenční listiny.
Zástupci vlády: náměstek min. předsedy
dr Šrámek; ministři inž. Novák,
dr Tiso, Udržal; za ministerstvo financí
odb. přednosta Groš, min. rada Kallus;
za ministerstvo školství a nár. osvěty
odb. přednostové dr Appelt a Mlčoch.
Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník
dr Říha; jeho zástupci Nebuška,
dr Mikyška.
Předseda (zvoní): Zahajuji 169. schůzi
posl. sněmovny.
Nemocí omluvil se p. posl. Hodina.
Došla naléhavá interpelace. Žádám
za přečtení.
Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška
(čte):
Naléhavá interpelace posl. inž. Nečase,
Koudelky a soudr. vládě o konfiskaci soc.-demokratického
časopisu "Vpered" č. 20 v Užhorodě.
Předseda: Došly dotazy. Žádám
o přečtení.
Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška
(čte):
Dotazy:
posl. Kurťaka:
ministru soc. péče:
o udělení důchodu předků Mitrovi
Fičurjakovi ze Sojmů (č. D 1248-II),
o udělení důchodu předků Vasilovi
Teterjovi a manželce z Drahova č. 391 (č. D
1250-II),
o udělení odbytného válečné
vdově Hafii Dančové rozené Baňasové
ze Zolotareva (č. D 1252-II), o vyplacení nedoplatků
důchodu předků Achenii Olašinové,
rozené Lazurové, ženě Pavla z obce Ternova
(č. D 1253-II), o udělení důchodu
předků Hafii Kynasové, rozené Mocové
z Repeného v politickém okrese volovském
(č. D 1255-H);
ministru financí o dávce Vasila Terminka syna Michalova
z obce Vlahova č. 191 (č. D 1249-II);
ministru nár. obrany o zproštění Pavla
Madara z obce Ternova z vojenské služby (č.
D 1251-II).
Předseda (zvoní): Přistoupíme
k projednávání pořadu, na němž
jest:
Zpráva výboru rozpočtového o vládním
návrhu (tisk 1750) státního rozpočtu
republiky Československé a finančního
zákona pro rok 1929 (tisk 1813) a rozprava o prohlášení
ministra financí, učiněném ve 158.
schůzi posl. sněmovny dne 7. září
t. r., jakož i prohlášení ministra veř.
prací, učiněném ve 165. schůzi
dne 18. října t. r.
Budeme pokračovati v podrobné rozpravě o
státním rozpočtu, a to ve druhé části
podrobné rozpravy, t. j. části kulturní
a sociální, započaté ve včerejší,
168. schůzi posl. sněmovny.
Přihlášeni jsou ještě řečníci:
na straně "proti"pp. posl. dr Schollich,
Simm, Prášek, Schmerda, Kříž,
Burian, Blatná; na straně "pro
pp. posl. Vičánek, dr Petersilka,
dr Lukavský, Doležal, Freising,
Bartel, dr Feierfeil.
Dávám slovo prvnímu řečníku
na straně "pro", panu posl. Vičánkovi.
Posl. Vičánek: Slavná sněmovno!
Státní rozpočet každoročně
projednávaný je příležitostí
ke generálnímu vyvětrání ve
státní administrativě a k tomu, aby vyzdviženy
byly všechny jasné momenty, které ve státní
správě za celý rok bylo možno pozorovati.
Ale je příležitostí také k tomu,
aby zdůrazněny byly všechny temné stránky,
všechny vady a chyby administrativy i zákonodárství,
se kterými ta nebo ona strana není spokojena. Je
vládní většiny k státnímu
rozpočtu celkovému a i k rozpočtu ministerstva
školství a nár. osvěty, ke kterému
chci mluviti, nemůže býti jiné než
kladné a musíme všichni uznávati snahu
vlády ke konsolidování poměrů
a můžeme říci, snahu, která se
čím dále tím více uplatňuje,
snahu, která se daří. Ale přes to
vše máme i my, naše strana, jejíž
jménem mám čest mluviti, četné
námitky a požadavky, o jichž uplatnění
se chci pokusiti.
Je tu především otázka, která
nám bývá velmi často vytýkána
jako otázka agitační, která je však
příliš vzdálena toho, aby ve skutečnosti
agitační byla. Je to otázka našeho názoru
na systém školský, na školskou výchovu
vůbec. Je to náš požadavek katolické
školy. Nutno činiti rozdíl mezi požadavkem
církevní školy a katolické školy.
Církevní školství je na Slovensku zachováno,
a podle loňské řeči pana ministra
školství také vykonalo znamenitě svůj
úkol po stránce kulturní i národní.
Bylo mu také ústy p. ministra školství
poděkováno. Leč toto je školství
celkem soukromé, ve správě jednotlivých
církví. Nám naprosto nejde o něco
takového. My chceme státní katolickou školu
právě tak, jako ji dopřáváme
jiným konfesím, aby se podobným způsobem
dožadovaly svých státních konfesijních
škol. Zdůrazňuji znovu, že to není
agitační prostředek, že to nevychází
z nás, členů zákonodárných
sborů, nýbrž že tento požadavek je
spontánním požadavkem širokých
vrstev katolického lidu, poněvadž je to jeho
životní požadavek, prýštící
z touhy, zajistiti vlastním dětem nejlepší
možnou výchovu a tím dáti jejich dětem
dobrý solidní základ pro celý život.
Za takovou výchovu považují katolíci
jedině náboženskou výchovu.
Bývá namítáno, že dnešní
škola státní, nebo lépe řečeno
veřejná škola je školou neutrální,
ve které možno dosáhnouti přiměřené
výchovy a vzdělání všem vrstvám
a všem žákům jakéhokoliv vyznání.
Toto zejména za vlády nynější
vládní většiny je dosti odůvodňované
jakýmsi klidem ve školství, ale já si
dovoluji tvrditi, že ten klid je pouze zdánlivý,
že nepřichází tak často k porušení
zákonů, k výstřelkům a protizákonnostem
v našich školách prostě proto, že
se to tak příliš netrpí. Ale jakmile
by nastalo jakési uvolnění v této
věci, máme ihned zase školu tím, čím
nemůže a nesmí býti a čím
ji žádný rozumný člověk
nemůže chtíti míti, budeme míti
zase školu bojištěm o dětskou duši,
tím nejhroznějším bojištěm,
poněvadž postiženými při tom budou
děti, náš dorost, naše národní
naděje do budoucnosti. Právě proto nemůžeme
se vzdáti svého požadavku, i kdyby nám
byl stokrát vytýkán, musíme a budeme
trvati na splnění tohoto našeho požadavku,
a jsem přesvědčen, že nám budoucnost
dá za pravdu a že budoucnost nám dá
katolické školy, ve kterých budou děti
katolických rodičů vychovávány
tak, jak si toho rodiče sami přejí. (Potlesk
poslanců čsl. strany lidové.)
Nemůžeme v této příčině,
bohužel, uznati monopolu státního na školství
a výchovu. Kdyby poměry u nás byly jiné,
kdyby zde byla obava, že takové náboženské
školy nesplní svého úkolu kulturního,
náboženského, ani vzdělávacího,
pak by ovšem zde byla velmi vážná příčina,
aby bylo zachováno školství ve své nynější
organisaci. Řada soukromých škol u nás,
kterým nemohou ani jejich odpůrcové upříti
výtečného působení a dosažených
výsledků, ukazují však, že takového
nebezpečí pro kulturu národní, pro
vzdělání národa zde není a
že tedy všechny obavy po té stránce, po
případě všechny ty předhůzky
nám činěné nejsou odůvodněny
a jsou pouze chabou zbraní proti našemu požadavku.
Jsme přesvědčeni, že náš
požadavek nebude splněn ani letos ani snad v nejbližších
letech, poněvadž jsou velmi četní odpůrcové
našeho požadavku, kteří vždycky budou
své opačné stanovisko zdůrazňovati
a uplatňovati vší mocí. Chceme proto,
aby alespoň při nynějším stavu
školství bylo odstraněno všechno, co se
příčí našim základním
požadavkům, co se příčí
našemu nazírání na život, našemu
nazírání náboženskému,
kulturnímu, aby bylo odstraněno všechno, co
do školy nepatří. Je nutno, aby byl zostřen
dozor na školách, je nutno, aby již jednou byl
vydán zákon o zestátnění okresních
školních inspektorů.
Pan generální zpravodaj zmínil se ve své
důkladné a obšírné zprávě,
že zákon tento je celkem připraven a my opravdu
s povděkem vítáme, že jednou již
okresní školní inspektoři budou zde
státi na základě tohoto zákona jako
nezávislí občané, alespoň dolů,
že budou moci vykonávati svou dozorčí
funkci tak, jak je to jejich povinností, a že jim
nebudou moci býti činěny překážky
s té strany, se které by se to nejméně
dalo očekávati a trpěti.
Zákon o definitivě školních inspektorů
přináší sice některé hmotné
výhody inspektorům, ale jsem přesvědčen,
že nejsou daleko takové, jaké by býti
měly, aby zde stál inspektor opravdu nezávislý,
který by mohl řádně, bez závislosti
na komkoli svůj úřad vykonávati jedině
s tou směrnicí, prospěti blahu státu
a národa. Bylo by si přáti, aby osnova zákona
inspektorského byla pokud možná po této
stránce zlepšena, aby bylo popřáno inspektorům
větších výhod. Nebude-li to však
možné, prosím, aby tento zákon, jak
je navržen ministerstvem školství a nár.
osvěty, byl co nejdříve uzákoněn,
aby v této věci nastalo u nás vyjasnění.
Velmi mnoho se mluví o reformě učitelského
vzdělání, ač ve zprávě
pana generálního zpravodaje nenacházíme
žádné zmínky o připravovaném
návrhu takového zákona. V tom jsme všichni
za jedno, že reforma učitelského zákona
je naprosto nutná. Pouze cesty směřující
k tomuto cíli zdají se býti více než
rozdílné. Ministerstvo školství připravuje
návrh reformy učitelského vzdělání
na podkladě vzdělání středoškolského.
Ale všichni pozorovatelé dnešního školství
musí si býti vědomi, že by střední
škola sama potřebovala napřed důkladné
reformy, že dnešní střední škola
daleko není tím podkladem, který by mohl
býti nazván lepším, nežli by byly
zreformované učitelské ústavy, vychovávající
dorost učitelský od prvopočátku k
jeho budoucímu povolání a úřadu.
Prohlašuji jménem své strany, že nesouhlasíme
s takovým řešením reformy učitelského
vzdělání. Jest namítáno proti
nám, že to činíme z toho důvodu,
že jsou zde některé soukromé učitelské
ústavy, o jichž zachování nám
jde. Ale kdyby se pánové z tábora, který
takové námitky činí, dotázali
na příklad odbočky Svazu čsl. profesorů,
ve kterém jsou sjednoceni a zorganisováni profesoři
učitelských ústavů, kdyby se dotázali
okresních školních inspektorů, jak nazírají
na tuto otázku, kdyby se dotázali starých
učitelských praktiků, všichni jsou za
jedno v tom, že poskytnutí středoškolského
vzdělání, doplněného jednoročním
kursem, ve kterém nejrychlejším, zběžným
a neprohloubeným způsobem má se probrati
látka, které učitel k svému úřadu
potřebuje, není žádnou reformou, že
není zlepšením učitelského vzdělání,
nýbrž naopak že jest jeho zhoršením.
Proto čsl. strana lidová žádá,
aby dosavadní systém učitelských ústavů
byl i nadále ponechán, poněvadž se naprosto
osvědčil, aby bylo studium rozšířeno
na 5, po případě na 6 ročníků
- pět ročníků řádných,
šestý tak zv. specielní - jak to navrhuje také
ministerstvo školství ve svém návrhu
na reformu učitelského vzdělání.
Jde o to, aby učivo bylo rozšířeno na
rozsah učiva středních škol, aby vysvědčení
maturitní bylo úplně rovnocenné s
vysvědčením maturitním na jiných
středních školách, aby také učitelský
ústav byl pedagogickou střední školou.
Tím jistě bude vyhověno nejen učitelům,
kteří častokráte nemohou pro různé
překážky navštěvovati universitu
a musí se podrobovati opravdové tortuře skládání
doplňovací maturity i z předmětů,
ze kterých již před státní zkušební
komisí maturovali. Bude jim umožněno bez jakýchkoli
potíží přejíti na vysokou školu
a dokumentovati, že volání učitelstva
po vysoké škole není voláním
planým, nýbrž že vychází
z potřeby a že je také prováděno.
Velmi bolestnou jest otázka započítávání
presenční služby vojenské. I o tomto
je zmínka ve zprávě rozpočtového
výboru, kde se praví, že příslušný
zákon bude brzy předložen. Bylo by opravdu
na čase, aby se tak stalo, neboť o této věci
se u nás pomalu jedná už deset let. Ale není
to jen otázka započítávání
vojenské služby presenční u učitelstva,
nýbrž i u jiného veřejného a
státního úřednictva. Není to
přece ani v nejmenším spravedlivé a
ani v nejmenším sociální, když
učitel anebo státní úředník
musí konati vojenskou povinnost - a musí ji konati
s chutí a rád ale když pak přijde z
vojny domů, má jednak potíže se získáním
místa, jednak zůstává o jeden a půl
roku služebně mladším za kolegy, případně
kolegyněmi, se kterými zároveň absolvoval.
Tato nesrovnalost, která přímo popuzuje každého
inteligenta proti vojenské povinnosti, kterou by u nás
měl opravdu každý rád konati, musí
býti odstraněna. Prosil bych, aby ministerstvo školství
- poněvadž, jak jsem se informoval, ministerstvo národní
obrany nemá v té věci žádných
námitek - co nejdříve přikročilo
k podání takového zákona, aby tento
osudný stav byl už jednou vyřízen.
Při té příležitosti dovolil bych
si upozorniti na veliký nešvar v našem školství
národním. Obsazování, po případě
vypisování uprázdněných definitivních
míst jest úplně v rukou okresních
školních inspektorů. Na mnohých místech
pak inspektoři obklopili se, zejména ve svých
sídelních městech, celým štábem
svých miláčků, kteří
by musili z města ven, kdyby se místa obsazovala
konkursem. Důsledek toho je, že v celé řadě
měst nebyla už po řadu let vypsána žádná
definitivní místa, všechna jsou obsazena jen
silami přidělenými, provisorními,
po případě majícími definitivu
na jiných místech, a tím trpí rozhodně
učitelstvo, zejména starší venkovští
učitelé, kteří z rodinných
důvodů potřebují se nutně dostati
do měst, aby bylo jejich dětem umožněno
vzdělání, kterého potřebují.
(Výkřiky posl. Sedláčka.)
Žádám, aby ministerstvo školství
po této stránce již jednou důrazně
zakročilo a uložilo zemským školním
radám, aby tam, kde okresní školní výbory,
nebo okresní školní inspektoři neplní
své povinnosti a uvolněných míst po
celou řadu let nevypisují, byli povinni taková
místa vypsati bez ohledu na to, zda ten neb onen miláček
okresního školního inspektora bude tím
nucen odejíti na školu venkovskou, na které
od svého absolvování nebyl a nepůsobil.
Přesto, že byl omezen počet kandidátů
učitelských v jednotlivých ročnících
téměř na minimum, máme ustavičně
nadbytek učitelských sil, které nemohou najíti
zaměstnání. To je, věřte, opravdu
tak smutný zjev, že nevím, jak to vůbec
kvalifikovati. Čí je to vina? Těžko
rozhodovati, těžko někoho viniti, ale domnívám
se, že ten, kdo se připravuje od začátku
k učitelskému povolání na státním
ústavě, nepřihlížeje ani k soukromým
ústavům, přece jen má jakési
právo, aby po vystudování získal zaměstnání,
získal výživu a nezůstával na
krku svým rodičům. Dostal jsem onehdy dopis,
kde jedna čekatelka učitelství zoufale mne
prosila o zaopatření nějakého místa,
poněvadž matka její, vdova, je již několik
let nemocná. A tato absolvovaná učitelka,
aby vyživila sebe a svou nemocnou matku, musí se živiti
posluhou a praním po domácnostech.
Vážení pánové! Při tom
opravdu nutno se pozastaviti nad tím, že se ještě
najdou lidé, kteří si říkají
lidé sociálně cítící,
nebo socialisté, kteří berou v ochranu učitelky
dobře provdané, dobře situované, které
přes to, že jsou dobře zaopatřené,
zabírají místo takovým ubohým
silám učitelským, které musí
vydělávati posluhou na své živobytí.
Socialistické strany obávají se, že
bude znovu zaveden celibát. Vytýkal to i vůdce
strany nár. socialistů p. dr Franke této
koalici, jako ten nejtemnější stín,
který vrhá tato vláda koaliční
na oslavy 28. října. Chce se zavésti celibát!
Slavná sněmovno, já se táži,
co je sociálně správnější:
pomoci mladému učiteli, který připadá
na obtíž svým chudým rodičům,
je bez zaměstnání, musí se všelijak
protloukati, různých zaměstnání
se chytati, anebo odstraniti ze školní služby
učitelku, která má své povinnosti
mateřské a manželské a která
při tom není vystavena nebezpečí,
že by se jí špatně dařilo?
Nejsem pro to, aby byly rázem odstraněny všechny
vdané učitelky, ale nemůžeme také
trvati na tom, aby vyučovaly dále a zabíraly
místa chudým učitelským osobám
ty učitelky, které žijí v naprostém
blahobytu. A opravdu velmi divně se to vyjímá,
když vůdce strany socialistické hájí
buržoasii učitelskou proti učitelským
proletářům. (Slyšte!)
Zmínil jsem se, že by střední školy
zasluhovaly rovněž reformy. Jen velmi zběžně
se toho dotknu. Jsou to stížnosti, které je
slyšeti z řad státních zaměstnanců.
Státní zaměstnanec, státní
úředník, který má děti
na studiích, je přeložen na jiné služební
místo a přijde tam, informuje se, jaká střední
škola tam je, a ke své hrůze zjistí,
že je to gymnasium jiného typu, než na kterém
své děti doposud měl. A má-li při
tom zároveň, jak se to stává zde v
Praze - máme reformní reálná gymnasia,
reálná gymnasia, klasická gymnasia každé
dítě na jiném typu střední
školy a přijde do venkovského města,
octnou se jeho děti z největší části
na suchu, nemohou normálně ve studiích pokračovati
a musí velmi bídně snažiti se doučiti
se tomu kterému jazyku, kterému doposud na střední
škole svého typu se neučily.
Myslím, že toto zreformování středního
školství, přílišná komplikovanost
poměrů není zdravá pro náš
veřejný život a varoval bych před tím,
aby dokonce také na reálkách zaváděny
byly dvě větve, které tím více
jen poměry zkomplikují. Jsem přesvědčen,
že při dobré vůli ministerstvo školství
našlo by možnost, jak odreformovati všechny reformy,
které ve skutečnosti nejsou ani zdravé, ani
dobré. Nemohu při tom nezmíniti se o stínech,
které dosud ještě vrhá na různé
učitelské osoby požitkový zákon.
Je to především ustanovování
katechetů na školách veřejných.
Od té doby, co požitkový zákon je v
platnosti, není započítávána
katechetům do jejich doby služební doba ztrávená
v duchovní správě, i když vyučovali
i 16 hodin týdně náboženství.
A tak přicházíme k zajímavým
případům, jak mi zde jeden katecheta píše.
Je knězem od r. 1912, stal se po převratu katechetou
a má dohromady - 6 služebních let. 16 roků
byl ve službě školní a 6 služebních
let má započítaných. Po té
stránce je rozhodně třeba, aby bylo už
vydáno prováděcí nařízení
k § 42 platového zákona a aby se katechetům,
kteří přestoupí z duchovní
správy do služby školské, započítávala
aspoň do jisté míry doba, kterou ztrávili
jako učitelé náboženství v duchovní
správě.
Může se namítnouti, že není těch
případů mnoho. Jest jich na Moravě
asi 8 až 10, ale jsou také v Čechách
takové případy a je jich čím
dále více, poněvadž žádnému
katechetovi, který přestupuje dnes do školské
služby, nezapočítává se kromě
honorování universitního studia naprosto
nic. Ten stav vyžaduje opravdu rychlé, účinné
nápravy.
Ještě jedna zajímavost jest zde. Ústavní
zákon velmi krásně říká,
že rozdíl v náboženství, víře,
vyznání a jazyku nemá žádnému
státnímu občanu republiky Československé
býti na závadu, ovšem v mezích všeobecných
zákonů, zejména pokud jde o přístup
do veřejné služby, k úřadům,
hodnostem atd. To ustanovení ústavního zákona
je velmi pěkné, ale naproti tomu uvádím
případy, že profesoři náboženství
na středních školách nesmějí
býti připuštěni k přednášení
středověkého dějepisu na středních
školách, ač jiným partiím dějepisu
vyučovati smějí. Vyučovati středověkým
dějinám se jim zabraňuje snad proto, aby
nějak neosvětlili kulturně temný a
zaostalý středověk, kdy byla vláda
církve všeobecně uznávána. Myslím,
že by to také studentstvu neuškodilo, kdyby i
po této stránce nabyli již jiného názoru
na kulturní poměry ve středověku.
Je tedy nutno, aby toto opravdu výjimečné
ustanovení bylo odvoláno nebo přizpůsobeno
citovanému znění ústavní listiny,
poněvadž přece v naší republice
takových výjimečných zákonů
a ustanovení nelze uznati a připustiti.
Je to zejména zde v Praze a myslím, že páni
kolegové všech vládních i posičních
stran dobře znají zástup prosících
učitelů a ředitelů pražských,
kteří byli postiženi restrikcí. Byli
ovšem postiženi restrikcí velice divným
způsobem, za který by se měla zemská
školní rada česká rozhodně zodpovídati.
Byli restringováni, ač sloužili ještě
půl roku poté, co vstoupil v platnost požitkový
zákon a odešli do pense se starými požitky.
Tito restringovaní ředitelé a správcové
škol, kteří všichni po celý život
výtečně působili a měli vždycky
kvalifikaci prvotřídní, cítí
se docela právem poníženi, jejich 40letá
práce ve školství vykonaná je tím
znehodnocována a oni docela právem si stěžují
a říkají, že se jim stalo bezpráví.
Myslím, že přece jen nějakým
způsobem našla by se cesta, jak těmto lidem
- je to jen několik osob - učiněnou křivdu
a bezpráví napraviti a odčiniti, jak jim
zjednati znovu právě teď v jubilejním
roce lepší a veselejší pohled do budoucnosti
a lepší nazírání na celou školskou
administrativu. Bylo mi řečeno, že ministerstvo
školství pomýšlí již na způsob,
jak by tato křivda byla odstraněna, a já
bych se velmi přimlouval, aby byla odstraněna co
nejdříve a aby se jim dostalo za všechno utrpěné
příkoří zadostiučinění.
Při tom nemohu zapomenouti, že by bylo naším
opravdu vroucím přáním, aby byli jednou
všichni pensisté zrovnoceněni, aby staropensisté
byli postaveni na roveň novopensistům. Byl sice
již učiněn jeden takový pokus, ale to
neznamená, že je veškerá ta křivda
odčiněna. Podle zákona to vlastně
žádná křivda není, ale všichni
ti lidé to cítí a musí cítiti
jako křivdu, když jejich právě tak 40letá
práce jako těch nových pensistů je
docela jinak odměněna, daleko méně
zhodnocena než práce pensistů novějších.
Je-li možno, aby tato věc byla vyřešena
příznivě, aby byli všichni pensisté
postaveni na jednu základnu a zrovnoceněni, přimlouvám
se za to opravdu velmi vřele.
Mám značné námitky také po
stránce působnosti vzdělávacích
okresních osvětových sborů a obecních
knihoven. Musíme zde míti námitky, poněvadž
se velmi často stává, že takové
okresní osvětové instituce, které
zde mají býti k šíření
pravé osvěty a kultury, k šíření,
řekl bych, demokratického nazírání,
svornosti, svorného spolužití, právě
tu svornost v občanech rozrušují a jsou často
příčinou rozkolu a různých
politických a stranických bojů. Mám
k tomu také zářný doklad. Okresní
osvětový sbor v Uh. Hradišti před 10
dny konal slavnostní veřejnou schůzi, na
kterou si pozval profesora Masarykovy university p. dr Bláhu
z Brna. Pan dr Bláha ve své přednášce
mohl všechno pochopiti, co se ve státě děje,
přikrýval pláštěm milosrdenství
i tu zradu nynějších českých
vládních stran, že se spojily k vykonávání
vlády s německými stranami, i s tím
se smířil, ale prohlásil, že s jedním
se smířiti nemůže, a to s tím,
že je zde ve vládě strana lidová, strana
reakční a že jedině této straně
musí vypovídati a hlásiti boj i přes
to, že se hlásá mír a klid při
oslavách jubilea státu. (Výkřiky
poslanců čsl. strany lidově.) Pan dr
Bláha je známý ovšem jako hlava strana
t. zv. "Bláhovců" a to již vysvětluje
a povídá nám velmi mnoho. Nemusíme
právě bráti jeho výroky tak tragicky,
poněvadž jeho boj proti nám trvá už
celé desítiletí, my jsme zde, a pan dr Bláha
je generálem bez vojska. Ale přeci jen okolnost,
že mluvil takovým způsobem na slavnostní
schůzi osvětového sboru, pořádané
na oslavu 10letého výročí trvání
republiky, která bude zaplacena z peněz státních:
cestovné z Brna do Hradiště atd., jako všechny
podobné věci se platí, a právě
to nám dává podklad, abychom upozornili,
že činnost kulturních a osvětových
sborů není vždycky pouze osvětovou,
nýbrž velmi často protiosvětovou, protikulturní
a že proto by bylo potřebí, aby byla důkladně
zrevidována a aby to, co do nich nepatří
co není osvětové a kulturní, bylo
rázně a energicky odstraněno. Myslím,
že by bylo tuze kacířské, kdybych prohlásil,
že u nás v historických zemích takové
osvětové komise k šíření
zvláštního druhu osvěty nejsou snad
tak na výsost nutné. Připadá mně
to vždycky tak jako činnost Armády Spásy,
kterou konec konců odsuzujeme všichni, poněvadž
nás ti páni považují za národ
nekulturní. Právě tak ty osvětové
komise mohou velmi slabě, velmi slabě, zdůrazňuji,
plniti své poslání, poněvadž
lid, který by opravdu potřeboval nějakého
poučení, nepřijde na schůze osvětových
sborů, prostě proto, že k nim nemá důvěry,
že je nepokládá za nestranné.
Právě tutéž výtku nutno adresovati
na zákon o obecních knihovnách. Myslím,
že tam by bylo potřebí důkladně
čistit a vyčistit, že je potřebí,
aby tento zákon byl také co nejdříve
novelisován, aby se totiž obecním zastupitelstvům,
která vlastně dávají všecky prostředky
ke zřizování a doplňování
obecních knihoven, dalo také trochu více
práva rozhodovati o tom, čím mají
býti obecní knihovny doplňovány a
naplňovány. Knihovníkem pravidelně
bývá učitel a nemusíme si zapírati,
že po té stránce je všecka dnešní
mladá inteligence, ať už jsou to středoškoláci
nebo učitelé, stejná, že toho velmi
málo přečetla, že má velmi slabý
přehled o literatuře a že tedy má velmi
málo možnosti doplňovati obecní knihovny
takovým způsobem, jak by bylo potřebí
a jak by to úroveň obyvatelstva obce vyžadovala.
Proto přichází častokráte k
opravdu smutným zjevům, že knihovny zachovalých,
řádných a dobrých obcí jsou
doplňovány nejenom literárním brakem,
nýbrž často také pornografickou literaturou,
a to prostě proto, aby dva nebo tři páni
v obci si to mohli přečísti za cizí
peníze, nestarajíce se, že je tu také
lid, který ke svému vzdělání,
pobavení a zušlechtění potřebuje
literaturu vhodnou, dobře přístupnou pro
českého venkovského člověka.
(Tak jest!)
Dovolte mi, abych se mohl na konec zmíniti také
o idei svatováclavské. Bylo zde mluveno... (Hlasy:
Pan posl. Jaša!) Ano, i panem posl. Jašou,
jako každoročně, ale také p. posl. dr
Franke - jak čtu v nedělním "Českém
Slově" - pravil o idei svatováclavské
aspoň tolik: "že jednáme přímo
proti nejslavnějším tradicím našeho
národa, že jednáme proti duchu našich
dějin, je-li přímo ostentativním způsobem
odstraňována oficielní naší vládou
oslava Husova a je-li zaváděna, bohužel, oficielně
oslava ne knížete Václava - chápeme
jeho význam hospodářský a státní,
ale protestujeme proti tomu, aby chová-li se tato koalice
atd...."