Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

I jiný požadavek směřuje k tomu, aby zavedena byla povinná tělesná cvičení na školách učednických, požadavek, jenž, přistupujeme-li nyní k nové orientaci učednických škol, nesmí býti zapomenut. Mohou býti přece přičleněna ke kursům pokračovacím škol.

Ještě něco ke kapitole stát a spolky tělovýchovné. (Předsednictví převzal místopředseda dr Buday.)

Je nesmírně politování hodno, že rozpočet pro takové spolky, zvláště však pro německé spolky, jež se často za největších obětí a s dobrovolnými, neplacenými pomocníky účastní zdravotní péče, má tak málo na zbyt, a dává jen almužnu. Částky zařazené při ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy na tělesná cvičení musí býti vedeny jako řádné a nikoliv, jako dosud, jako mimořádné výdaje.

Při dosaváde obvyklé praksi vésti tyto částky mezi mimořádnými výdaji je veliké nebezpečí, že tyto bez toho příliš nepatrné částky, jež jmenovaným ministerstvem jsou každoročně dávány k použití, mohly by býti ještě zkráceny a škrtnuty. Na podporu německých tělesných cvičení v Československé republice je dlužno německým vedoucím organisacím v oboru tělesné výchovy, německému hlavnímu výboru pro tělesná cvičení se sídlem v Ústí, poskytnouti ročně alespoň 200.000 Kč. Dosud německému hlavnímu výboru pro tělesná cvičení ročně poskytnuté částky okrouhle 40.000 Kč sotva stačí k tomu, aby uhradily vedení kanceláře ústředny. Je ostudou, že organisace, jež v kultuře koná tak cenné dílo, jako německý hlavní výbor pro tělesná cvičení, je obdařen tak nepatrnou částkou, ačkoliv je známo, že kraje jím obstarávané v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jsou převážně kraji průmyslovými a že v těchto krajích procento nemocných a zdravotně méně cenných lidí je hrozivě větší. Nejen dělnická třída, nýbrž vůbec všechny vrstvy obyvatelstva jsou ohroženy tělesnými a duševně mravními nebezpečími, jež s sebou nese pokračující industrialisace, a je nebezpečí, že veškerá síla lidu v našem státě bude trvale oslabena. Toto oslabení síly lidu znamená však také oslabení národního hospodářství na nejcitlivějším místě a tím konečně oslabení síly státu.

Německý hlavní výbor pro tělesné cvičení snažil se v posledních létech neumdleně, aby ve svěřených jemu a pro národní hospodářství v našem státě tak neobyčejně důležitých průmyslových krajích čelil svrchu zmíněným nebezpečím a aby sílu lidu nejen udržel nezeslabenu, nýbrž aby ji také ještě posílil. Není možno vypočítávati zde všechno, co tímto hlavním výborem bylo v posledních létech vykonáno na poli tělesné výchovy. Právě v těchto dnech byl uspořádán německým hlavním výborem v Ústí veliký sjezd pro tělesnou výchovu, na kterém se sešli přední odborníci - učenci tělesné výchovy z nejrůznějších částí střední Evropy. Jeví se jen spravedlivým, kdyby na organisaci, která koná tak cennou kulturní práci, bylo státem pamatováno poněkud bohatěji hmotnými prostředky.

Již po léta vládou zamýšlený ústav pro tělesnou kulturu, vysoká škola pro tělesná cvičení v Praze, je dalším důležitým požadavkem, který musíme klásti. Tomuto ústavu budiž přičleněno vlastní německé oddělení a budiž pro tento ústav o sobě, stejně jako pro německé oddělení, zařazen každoročně odděleně přiměřený peníz ve státním rozpočtu. Tuzemskému tělocvičnému a sportovnímu hnutí scházejí přiměřeně odborně a vědecky školené učitelské síly, jež mohou dostati potřebné novodobě vědecké vzdělání pouze na vysoké škole pro tělesná cvičení. Nedostatek takových školených učitelských sil projevuje se brzdícím způsobem také při vyučování na nižších školách. Tuzemcům, kteří se snaží o osobní zdokonalení na poli tělesného cvičení, je návštěva vzdělávacího kursu universitních učitelů tělocviku v Praze uzavřena, jestliže neabsolvovali vyšší střední školu. Chtějí-li se nyní věnovati soukromé učebné činnosti v tělocvičných a sportovních spolcích, jsou nuceni navštěvovati nějakou zahraniční vysokou školu pro tělesná cvičení. To mohou si však dovoliti pouze lépe majetkově postavení. Nemajetným je tato cesta uzavřena. Tak musí často vysoce hodnotné síly ležeti ladem a nemohou býti zhodnoceny k užitku domácího hnutí tělocvičného a sportovního.

Rozvoj domácích tělesných cvičení, který není možno popírati, žádá prohloubení kulturního vysokého stavu tuzemského tělesného školení, pokud možno nejlepšího zprostředkování výsledků novodobého sportovního badání, jakož i bezvadného odborného školení sil. Všichni zástupcové celostátního tělocvičného a sportovního hnutí jsou za jedno v tom, že nedostatek takové vysoké školy pro tělesná cvičení v tuzemsku je na závadu a že co nejdřívější zřízení takového vzdělávacího ústavu patří k nejvyšším požadavkům v oboru tělesné kultury. Můžeme ovšem říci, že podpora německých spolků se poněkud zlepšila, je však stále ještě vadná a není v žádném poměru k podporám, jež se poskytují českým spolkům tělocvičným a sportovním. Neříkám, že české organisace dostávají příliš mnoho, žádám jen, aby na německé organisace bylo pamatováno ve stejném poměru. Avšak také zástupcové sociálních úřadů musejí si stěžovati. V kapitole 19, tit. 6, je navrženo na péči o mládež 4.3 mil. Kč. Podle důvodové zprávy má tato částka býti poskytnuta organisacím "Našim dětem" na péči o kojence a ochranu matek. Na německé straně obstarává péči o kojence a poradny pro matky okresní péče o mládež, jež dosud - a to budiž zde výslovně prohlášeno - nedostala ještě ani haléře. Také městské, tedy neveřejné nemocnice, jsou odbývány hodně macešsky a přece je dokázáno, že pracují hodně lacino a šetrně a že zaslouží podpory. Klademe při této příležitosti požadavek, aby z tohoto rozpočtu byl vzat zřetel na německou okresní péči o mládež, aby na německé tělocvičné a sportovní a turistické organisace bylo pamatováno vydatně, alespoň v stejném poměru jako na organisace české, a vůbec, aby na příště bylo v oboru lidového zdraví opatřeno vše, aby tělesná výchova nejevila se pro oficielní úřady jako něco mimořádného, něco vedlejšího.

Kladl jsem požadavky, opětně bude samozřejmě oposicí říkáno, že to jsou demagogické požadavky, vypočtené na volební moment. Zvláště kol. Heeger odvolával se ve své řeči - a v novinách čteme to opět a opět - na demagogii stran většiny, německých vládních stran. Mně osobně je to jedno, jak jsou naše požadavky nazývány, hlavní věcí je, aby byly splněny. Musí se říci, že to, co požadujeme, není pouhou oposiční řečí do vzduchu, toho se zastáváme také v koalici a, jak příklady ukazují, můžeme býti hrdi na to, že jsme dobyli alespoň částečných úspěchů. Ostatně se kol. Heegerovi špatně hodí mluviti o demagogii jiných, když dobře musí věděti, že v koalici může býti člověk za určitých poměrů dokonce donucen hlasovati pro stavbu pancéřových křižníků, ačkoliv před tím při volbách proti tomu brojil až do bezvědomí. Nikdo jiný než "Volksrecht", tedy časopis sociálně-demokratický, nehájí koaliční politiku, a tím praví, že my, němečtí křesťanští sociálové, jsme na správné cestě. "Volksrecht" ze dne 16. srpna píše: "Nic není pochopitelnějšího, než že sociálně-demokratičtí členové koaliční vlády nemohou prosaditi všechny své požadavky, že neustále musí vyhovovati také názorům jiných členů vlády, že bez kompromisu vůbec není možna sociálnědemokraticko-měšťácká koaliční vláda." (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) To praví nám více než kol. Heeger svou řečí a než může říci soc.-demokratický tisk, mluví-li o demagogii jiných. Jsme zvyklí na kritiku. Avšak, jestliže již o tom mluvím, musí býti přece přáním, aby se kritika pohybovala v důstojných formách. Jestliže v Šumperku sociálně-demokratický řečník Remigius Leiter zcela veřejně o tom mluvil a vybízel, aby se Bartel 25. listopadu - myslil tenkráte, že volby se budou konati 25. listopadu - houpal na svítilně, pak mu odpustím, poněvadž jde o člověka, kterému schází všechno vzdělání. Jestliže však kol. dr Koberg, tedy inteligent, béře do úst slova, která člověk není zvyklý nalézti jinak u akademického občana, musí člověk ovšem říci, že to není důstojno politicky. Nevím, zda se má dr Koberg bráti vážně či nikoliv. Lid venku - tak slyším stále a stále, a nikoliv jen od jeho vlastních druhů ve smýšlení - nebéře jej dávno již vážně, neboť šel mezi ony politiky, kteří, jak se zdá, jsou stále posedlí štvavou jankovitostí. Musí se však říci, že politikové takového rázu velmi málo přispějí k úspěchu sjednocovacích snah mezi Němci. (Souhlas na levici.) Mluví o vrazích samosprávy a o demagogii německých křesťanských sociálů. Rád bych položil dr Kobergovi otázku: Jak má se nazvati, jestliže odpadlík od katolické víry si teď při správní reformě a při zákoně o svátcích hraje na zachránce sv. Hedviky ve Slezsku. Nevím, zda by ho sv. Hedvika uznala za svého ochranného patrona. Jedno je však jisto, že celá německá katolická veřejnost dr Koberga jako obhájce svátku sv. Hedviky ve Slezsku odmítá.

Ostatně nechci očekávati, že nás oposice nebo kol. Heeger a kol. dr Koberg chválí. Kdyby tomu tak jednou bylo, pak jsme zcela jistě provedli nějakou hloupost. Proto je lépe, že půjdeme svou cestou, pokud se nám to jeví správným, snad ne tak k vůli své straně, nýbrž spíše ku blahu svého německého národa. (Souhlas a potlesk poslanců něm. strany křesť.-sociální.)

Místopředseda dr Buday (zvoní): Slovo má p. posl. Hvozdzík.

Posl. Hvozdzík: Slávna snemovňa! Pri príležitostí 10ročného jubilea predložený je rozpočet, akýsi taký slávnostný rozpočet, kde vláda predkladá nielen parlamentu, ale celej verejnosti Československej republiky výsledky 10ročného šafárenia našej republiky a preukazuje, čo učinila v záujme štátnych financií a národného hospodárstva. Človek nemôže sa tomu vyhnúť, aby pri tejto príležitosti ako kritik nehodil zrak do minulosti len preto, aby chyby, ktoré sa staly, boly aspoň pre budúcnosť obídené, aby v budúcnosti sa neopakovaly. Keď činím to ja s hľadiska nielen celoštátneho, ale aj s hľadiska špecielne slovenského, robím to v mene svojej strany. Po vojne nastala nielen v Europe, ale mohli by sme povedať, na celom svete istá hospodárska anarchia. To boly výsledky vojny. Ako to obyčajne po veľkých svetovýznamných vojnách býva, že nastávajú politické alebo hospodárske a sociálné revolučné zjavy i v hospodárstve, tak tomu bolo i po tejto svetovej vojne, že ukázala sa táto anarchia, ktorá ešte podnes trvá. Je to úkolom svetových orgánov hospodárskej politiky, aby svet po tejto anarchii sa zreorganizoval. Ale v prvom rade je úkolem, aby každý menší organizmus, každý štát vo svojom domove zaviedol istý poriadok, ale pri tom podrobil sa potom týmto príkazom svetovej hospodárskej politiky. U nás dostala sa politická moc a s tým aj hospodárska do rúk smeru socializmu. Socializmus chváli sa a tvrdí troška namyslene o sebe, že socializmus je ten povolaný svetový názor, ten povolaný smer politický, sociálny, hospodársky, ba až aj kultúrny, ktorý má liečiť dosť ťažký stav tohoto sveta. V prvom rade však chvália sa tým - teraz už hovorím: socialistické strany - a sú namyslené, že ony jedine povolané sú liečiť menovite sociálnu biedu.

Ja odmietam túto namyslenosť a tvrdím to, že každá iná, aj občianska strana, nielen že chce, ale aj je v stave, ba mohol by som povedať, na základe nie revolučnom, ale na základe evolučnom schopnejšia je liečiť nielen hospodárske, ale aj sociálné biedy. Socializmus v tej svojej namyslenosti chytil u nás oprate štátu do rúk a slepe viedol ho potom týmto smerom. Veľké sociálné úkoly: dať každému chleba, dať každému zaopatrenie v jeho staršom veku, dať každému nezamestnanému podporu - že akú podporu, to je, pravda, otázné - dať každému žiť, a potom dať mu kultúru, to je veľmi krásna vec. Ja myslím, že v tejto Československej republike nenajde sa taký buržoa, ktorý by nevidel a nechcel všetko toto urobiť.

Ale tieto veľké úkoly, ktoré si nedovoľovaly ešte ani o mnoho väčšie, tak počtom obyvateľstva ako aj svojími hospodárskymi hodnotami i svojími štátnymi financiami o mnoho silnejšie štáty, dovolilo si zákonodarstvo Československej republiky, a vynášaly sa zákony, vynášaly sa nariadenia, robila sa politika až príliš sociálna. Ovšem takéto chápanie nemôže dôjsť hospodárskeho úkolu, ktoré tvrdí: prv kolektívum, až potom individuum, nemôže ísť bez poškodzovania týchto individuí a keď podkopem individuum, nemôže obstáť to, že by to nemalo zlého vplyvu na kolektívum a že by sa toto kolektívum nedostalo do najťažšieho stavu, ako sme aj boli toho svedkami, že r. 1925 hovorilo sa už nielen u občianskych strán, nielen u kapitalistov, nielen u roľníckeho stavu, ale aj sami socialisti museli uznať, že prišla doba, kedy je práve záujem jestvovania Československej republiky, záujem štátu, aby zmenil sa tento smer, aby vôbec zmenil sa systém, aby zmenil sa v prospech, povedám, v záujme štátu a smeru od socializmu, aby zasa vrátil sa k individuálnemu svetovému názoru hospodárskemu. Pre socializmus to bola vlastná zkúška týchto 7 rokov, kým oni štát viedli. Bola to zkúška, na ktorej zkúške socialistické strany prepadly, a nielen u nás socialistické strany prepadly, ale i v iných väčších štátoch, kde socializmus bol o mnoho viac vyvinutý a aspoň sa dokázalo, že socializmus ako vláda na teraz nie je zralý k tomu, aby mohol štát viesť tým smerom, aby mohol v tom smere, ako k tomu robia si nároky, svet viesť s takým uspokojením, ako sa to má viesť.

Z toho socialistického chápania hospodárskeho života nastaly veľké chyby a škody pre nás. Že záujem národného hospodárstva stal sa nejakým sekundérnym pri tom chápaní vecí, to je tedy samozrejmé, a tak potom ochromovalo sa národné hospodárstvo, poškodzovalo sa národné hospodárstvo, ktoré predsa len musí byť podkladom štátneho hospodárstva. Keď všetky tieto veľké naše úkoly - povedá sa, že to bola koalícia - chcela naša socialistická vláda za minulých 7 rokov riešiť, mohla to riešiť dvojakým spôsobom. My, ako nový štát, ocitli sme sa v takom hospodárskom stave, že mimo tých prvotriednych naších otázok uchrániť štát, upevniť štát, postaviť štát, vybudovať štát, mali sme ešte iné starosti, mali sme hospodárske starosti preto, poneváč priemysel, ktorý na 75 procent pripadol na oblasť Československej republiky zo starej monarchie, zariadený bol na opatrenie 45 milionov veľkej monarchie, a pri tom bol vývozným. Dnes pri 13 milionovom obyvateľstve museli sme sa starať o to, ako ten priemysel uživiť, ako tú našu výrobu uživiť, ako skrze výrobu riešiť otázky sociálné, tedy práve tú prvotriednu otázku, čo socializmus vytkol si za cieľ. Povedám, riešenie môže byť dvojaké. V tej situácii, možno povedať, usilujeme sa svoju výrobu tak kapitálove, ako i technicky zdokonaliť, usilujeme sa politicky naviazať také styky, aby sme pri tej svojej schopnosti, prístojnosti vedeli svoju výrobu umiestiť, dostať chleba, urobiť svoju obchodnú bilanciu, ale nielen bilanciu, lež i platobnú aktívu a udržíme úroveň ešte nie tak percentuelne ako pred vojnou, ale udržíme úroveň, svoju výrobu aspoň dostatočne. Ale miesto toho práve zo stranníckych, agitačných dôvodov, práve socializmus aj tu chopil sa toho ľahšieho prostriedku, uspokojiť ľahším prostriedkom, dať jesť, nestarajúc sa ale o to, že či to bude trvať, či komora veľmi náhle sa nevyprázdni. A takýmto spôsobom prišli k riešeniu inému, a na miesto, aby starali sa o zintenzívnenie a zdokonalenie výroby, dávaly sa podpory nezamestnaným. V zásade, aby mi snáď niekto nenamietal, že by som nechal robotníka hladom zemrieť, uznávam, že je etickou povinnosťou dať hladnému jesť, ale keď máme iný prostriedok, inú možnosť dať hladnému, ktorý chce pracovať, prácu, keďže socializmus hlása právo na prácu, nech socializmus postará sa, a má sa postarať, aby tú prácu zaopatril; socialistická vláda tú prácu nezaopatrila, socialistická vláda chytila sa ľahšieho prostriedku, vyprázdnila poľnohospodárstvu komory, naložila mu maximálné ceny a tým vrstvu, ktorá je aspoň do tej miery hospodársky a politicky štát udržujúcim faktorom ako robotníctvo, týmto spôsobom zničila. To bol ľahší prostriedok, vybrať hotové z komory a dať jesť, miesto postarať sa, aby sa komora naplnila. To bola kardinálna chyba bývalej socialistickej vlády za 7 rokov.

Jednou zo zásad našej hospodárskej politiky bola: cudzí kapitál, nakoľko je možné, do republiky nepustiť. Ohľadom cudzieho kapitálu už v minulých dňoch sme niečo opäť čitali, nejaký nový návrh, či pokus, a tu konštatovať musím nasledovné: Cudzí kapitál v cudzom štáte nielen zarábä, ale na cudzí kapitál musíme hľadieť tiež s druhého stanoviska, že cudzí kapitál tiež vyrábä, a keď mojim úkolom je vyrábäť, mojím úkolom musí byť opatriť si kapitál, ktorý mi k tejto výrobe dopomôže, a keď mi dopomôže, musím ho, keď nie vitať, aspoň trpieť. Pravda, niekto mohol by nadhodiť, že sme schopní, že máme dosť kapitálu. Tu odpovedám, že hoci je to pravda, že by sme mali dosť tuzemského kapitálu, ale ten kapitál nechce vziať na seba úkol, ktorý je povinnosťou národného kapitálu. Vieme, že sú prebytky, rezervy u bánk, ktoré idú do miliard, ale na miesto toho, že by náš kapitál chytil sa výrobných investíc, investíc v priemysle, náš kapitál ide len špekulovať. Mám na to konkrétny prípad. Dávno hovorí sa už, akým spôsobom využitkovať naše surové látky a hodnoty špeciálne na Slovensku. Tam máme ohromné oblasti rudy, tam je galantská dolina, tam je gemerský kraj, na južnom Slovensku je veľké bohatstvo pod zemou, máme na Slovensku ohromné krásné lesy. Kapitál miesto toho, že by šiel a budoval železnice, že by šiel a vyhrnul zpod zeme tie hodnoty, miesto aby drevo tu zpracoval a zužitkoval a ako hotový alebo aspoň polohotový výrobok vyviezol do cudzozemska, ide len špekulovať. Kúpi drevo a ako surovinu, na ktorej za pár dní alebo hodín zarobí stá miliony, vyvezie von. To je asi taká politika, ako keby Švajčiari nie jemné, dokonalé hodiny lifrovali do sveta, ale vyvážali materiál, z čoho oni robia tie vzácne, veľacenné hodiny, ako oceľ alebo železo.

Uznávam a znám dobre, že v Československej republike je hodne kapitálu, ale viem zasa, že ten kapitál nekoná svoju povinnosť, že síce buduje hotely a obytné domy tam, kde to náhle dostane, kde sa mu kapitál náhle rentuje, ale nebuduje tam, kde by mal budovať, kde by vedel dať chleba. Tým, že vystavím jednu kaviareň, alebo krásny hotel, alebo jedálňu, je možné, že sa mi ako podnikateľovi vyplatí 10 či 20 a či 50 milionov hodiť do toho, ale národnému hospodárstvu to nie je vôbec na užitok.

To je tá chyba nášho kapitálu, že nejde teraz už nový priemysel stavať. Tam sú naše drevové hodnoty na Slovensku. Máme buk. Tu je vynález nového spôsobu stvoriť z buku niečo vzácnejšieho, celulózu, užitkové drevo, my buk hádžeme do pece alebo necháme v lese hniť len preto, že niet kapitálu, ktorý by sa chytil takejto podnikavej práce.

Dovoľte mi, aby som sa zmienil o niektorých odvetviach nášho hospodárstva. Ide mi tu v prvom rade o roľníctvo. Už i preto, lebo proti socialistickému chápaniu sveta ja tvrdím to, že najpevnejším, cementovým podkladom pre budovu štátu, ktorá sa iste nesrúti, keď na tom podklade bude budovaná, je roľnícky ľud, a po druhé preto, lebo práve špecielne Slovensko je zemou, kde hospodársky život a hospodárska politika má vychodiť z politiky poľnohospodárskej.

Hlavnou úlohou našej poľnohospodárskej politiky v minulosti bola pozemková reforma. Nejdem kritizovať teraz pozemkovú reformu, tá bola už dosť kritizovaná. Chcel by som vyzdvihnúť len to, čo by malo byť cieľom tejto pozemkovej politiky. A to má byť po prvé cieľ sociálny, totiž, dať takému, čo nemá, aby mal niečo, tedy dať podklad existencii. Ďalej cieľ hospodársky, povzniesť malými parcelami extenzívné hospodárenie a zmeniť ho na intenzívné hospodárenie. Vtedy vlastne má sa predpokladať, že toto intenzívné hospodárenie malo by vyniesť viac kvalitatívne i kvantitatívne, ako vynesie extenzívné veľké hospodárstvo. A tu vidíme najväčší a najobsažnejší moment a stránku toho národného cieľa. Veľké latifundiá, ktoré držaly ruky nenárodné, dať novému drobnému ľudu slovenskému, rozmnožiť ten národ, upevniť ten národ. To urobíme tak, keď tvoríme nové existencie. Čelíme tak komunizmu, nebezpečnému boľševizmu, keď upútame toho človeka k tej pôde, keď mu dáme pôdu, ale nielen pôdu, lež i možnosť, aby na tej pôde mohol žiť. Tu vidíme, bez ohľadu na tie ostatné chyby, nedostatok pozemkovej reformy, že ten národný cieľ v istej miere nedosiahla. Tohoto národného cieľa nedosiahla preto, poneváč pri pozemkovej reforma zo známych kortešských, stranníckych dôvodov a ešte by som dodal i administratívne-korupčných dostala sa pôda nie práve tým novým státisícom malých existencií, ktoré maly by posiľovať národ, ale druhým takým, ktoré majú, a keď ju dostali tí, čo majú, tak vlastne nerobilo sa nič nového, než nový šľachtický stav. Aké výhody a účinok to má tá nepremyslená pozemková reforma, tak nespravodlivá a tak celkom nečestne prevádzaná, aký to má účinok na hospodárstvo a štát, na to máme toľko príkladov! Na príklad taký eklatantný príklad teraz tu vzpomeniem, ktorý musí účinkovať i na toho nejzaťatejšieho. Pri Nitre na jednom majetku, 150 kat. jutár zeme, je zbytkový statok v rukách istého profesora obchodnej školy, ktorý menuje sa Žítek. Koncom februára 1927 na tom krásnom poli, o ktorom nitriansky gazda hovorí, že tú pôdu treba hniesť, aká je to pôda, fundus instructus pozostáva z jedného malého vozíku a z jedného koníka, lebo druhý deň predtým sa mu zabil. Že koľko takých a tomu podobných objektov dostalo sa do rúk nepovolaných, to je celkom dobre známe. Čo môžeme dnes robiť, môžeme povedať len kritiku z minulosti, a čo nám zbýva ešte? Tých pár tisíc hektárov, čo ešte pozemkový úrad má, a prianie, aby sa podobná chyba nerobila.

A tu spomenul by som na niečo a chcel by som odpovedať, bohužiaľ, že tu nie je prítomný, kol. Štefánkovi. Pán kol. Štefánek vo svojej reči, ktorú niesol pod tým heslom, že urobí odútok na ľudovú stranu, spomínal, že politizuje sa v úradoch, že politizuje sa v administratíve, že to nedovolí on a jeho strana ani za cenu koalice. Ja by som si dovolil povedať to, že, keď človek v jednej izbe sedí sám dosť dlhý čas, on necíti, že v tej izbe je zlý vzduch, nečistý vzduch, ale cíti to ten, kto do tej izby prijde. Poneváč agrárna strana už dávno sedí v tej izbe, poneváč agrárna strana narobila ten zlý vzduch v tej izbe, ona sama ten svoj smrad necíti, ale my, ktorí sme sa len teraz dostali do tej izby, my by sme chceli niečo vyvetrať, chceli by sme to zmeniť. My to cítime, a keď chceme priniesť čerstvý vzduch a otvoríme okno, povedá sa nám, že my robíme zlý vzduch. To vie celý svet, celá republika, že až do tej doby, čo ľudová strana vstúpila do vlády, na Slovensku mohol byť jeden Juraj Bodnár, ktorý dnes sedí vo väznici, mohol byť ešte podobný niekto náčelníkom, len jedon sa nemohol stať náčelníkom, ani župným, ani vedúcim úradníkom, totiž ľudák. Dnes, keď ľudová strana chce nahradiť to, čo za minulosti takým spôsobom sa pokazilo, keď to chce nahradiť, hneď pri prvom prípade nám kričia: idete kaziť administratívu. To znamená toľko, idete kaziť a porušovať naše kruhy. Preto ja v mene ľudovej strany a všetkych k nám patriacich Slovákov čo najrozhodnejšie odmietam podobné výroky (Výborne!) a upozorňujem patričných pánov, aby si vyšli trochu na vonok, aby oni cítili, keď oni prijdu do tej izby, že je tam smrad. (Výborne!)

V poľno-hospodárstve máme veľké ťažké úkoly, ale pravda, tieto úkoly môžu byť riešené len kapitálom, len pomocou. Máme na to v štátnom rozpočte s roka na rok i položky. Ale, kde sú tie položky, alebo sa neobracajú na ten účel, robia sa virementy a miliony, ktoré boly s obťažou preliminované, sa nevyužijú, alebo vôbec na to sa nepamätá. Prečo? Preto, poneváč strana, ktorá si dala meno ako roľnícka strana a ktorá chválila sa tým, že len ona pečuje a stará sa o roľníctvo, nepostarala sa dosť o to, po prvé, aby naše roľníctvo bolo zachránené, a po druhé, aby naše roľníctvo sa povznieslo, lebo tým, že dám pozemok, ešte som mnoho neurobil, len som dal možnosť k tomu, aby som pomáhal roľníctvu, lebo je treba dať mu čoho treba, zachrániť mu pozemok pred prírodou a pred - povedzme -prílišným použitím druhého stavu ako roľníckeho. Tu roľnícka strana, republikánska strana v minulosti svoju úlohu nevykonala. Vykonala to - s pozemkovou reformou tak, ako som povedal, je tu nejaká zásluha - ale nevyužila svoju pozíciu ani politickú, ani hospodársku k tomu, aby tú druhú stranu, a to je ešte dôležitejšie, previedla, totiž aby zachránila ten pozemok pred prírodou a pred využitím druhých vzťahov. To sa stalo, pravda, až keď odhlasoval sa zákon na ochranu roľníckych produktov.

Bolo vytýkané, že colná ochrana je neprípustná menovite u nás, v našom štáte pri poľnohospodárskych produktoch a plodinách. A že vôbec vo všeobecnosti colná ochrana je len akýsi nástroj násilnosti, také potrebné zlo. Ale keď je už toto potrebné zlo tu, musíme povedať: Nech toto potrebné zlo použité je spravodlive na jednej ako i na druhej strane. Preto bol najvyšší čas, aby sme chránili nielen kapitál, a skrze kapitál tunajšie fabrické robotníctvo, lež aby sme chránili to robotníctvo, ktorému nikto nemôže vytýkať, že by nepracovalo a o ktorom mentalita socialistických strán hovorí ako o nejakej buržoázii robotníctva, totiž roľníkov. Robotník, ktorý pracuje od rána od 4 hodín do 10 hodín večer alebo celú noc, iste zasluhuje si čestné meno robotníka, pracovníka, aspoň natoľko, ako ktorýkoľvek továrenský robotník. (Posl. Bečko: Snáď nechcete tvrdiť, že colná ochrana je pre zemerobotníka dobrá!) Ba áno, práve teraz som to tvrdil a chcem tvrdiť, že ochranu musíme ešte aj zvýšiť. (Výkřiky posl. Bečko.)

Ako chránim nielen zákonnými opatreniami, ale ďalšími pomocami technickými ten pozemok, čo som dal, tak by bola veká úloha pripadla republikánskej strane zachrániť slovenský východ, zachrániť údolie juhoslovenské a vôbec všetky naše doliny pred zátopami, ktoré činia nám Slovákom špecielne, ale i celému národnému hospodárstvu i štátu ohromné škody. Tam by bolo treba vymáhať tých nie 100 mil., ale miliardu, aby sme toto zachránili. To by bola investícia osožná, užitočná. Ale miesto toho, že sme miliardy venovali na vaše robotníctvo vo forme múčnej akcie, obilného ústavu atď., a miesto toho, že sme miliardy venovali na podporu nezamestnaných, nedala tá vláda prácu a nebudovala, nestavala nové hodnoty, aby pri tom bola zaopatrila rozumným, lepším spôsobom i toto nezamestnané robotníctvo. Bohužiaľ, nám ešte pre budúcnosť pripadá regulovať naše rieky a meliorovať našu pôdu. A vtedy Československá republika najde podklad pre svoju hospodársku politiku, ktorý hľadá dnes každý štát, ak chce sa stať samostatným. Samostatným sa stane vtedy, keď bude mať to najpotrebnejšie, keď bude mať čo dať do komory. Toto je úloha, ktorá mala byť prevedená v minulosti, ale, bohužiaľ, pripadá nám to pre budúcnosť.

Čo sa týka priemyslu a obchodu, to som už povedal, že kapitál nechytá sa priemyslových podnikov, ale hľadá si ľahčí zárobok špekuláciou.

Ohľadom Slovenska musím konštatovať, že bola tá nešťastná myšlienka pri tejto novej poválečnej úlohe, keď Československá republika, jej vládné kruhy a politická moc mala starať sa o novú výživu, o nové umiestenie, o nové oblasti, o nové spojenie so štátmi a mala starať sa o to, akým spôsobom udržať stav svojho starého priemyslu, a to i kvantitatívne, nielen kvalitatívne, aj tu chopila sa ľahšieho prostriedku a vydala heslo reštringovať (Výkřiky posl. Bečko.) a tak hodilo sa toto nešťastné heslo: dezindustrializovať Slovensko. To konečne sa poviedlo, Slovensko je dnes dezindustrializované a dnes ide o pomoc. Pravda, vyslovuje sa akási hospodárska zásada, že priemysel, ktorý sám sebou nie je života schopný, že má zaniknúť. Či je to prípustné, či nie, to ponechávam k posúdeniu akýmkoľvek odborníkom, ja len so svojho stanoviska vyslovujem sa, že je to najnešťastnejšia zásada, poneváč by sme celé naše južné Slovensko a všetky naše hodnoty, ktoré dnes nie sú života schopné a nemôžu dávať chlieb a prácu, a sú nevyužitkovávané, ale ktoré pri dobrej vôli investovať kapitál budú v budúcnosti života schopné, v tom páde, keďby sme sa takejto zásady držali, zahodili.