Nestranný kritik ocení jednu významnost posledního
období tří let pro hospodářskou
a finanční konsolidaci našeho státu.
Já si vzpomínám, vážení
pánové, že ve své první řeči
ke státnímu rozpočtu Československé
republiky jsme žalovali na to, že nemáme zákona,
který by určoval, jak má vypadati náš
státní rozpočet a který by ne snad
definitivní formou - poněvadž hospodářský
vývoj ve státě vždy vyžaduje určité
změny, určité korektury a určitého
přizpůsobení se - ale přece jen v
jednotné linii jaksi stanovil strukturu našeho státního
rozpočtu. Tehdy jsme žádali, aby naše
státní rozpočtování se dálo
podle určitých platných zákonem fixovaných
norem. Žádali jsme finanční řád
pro náš stát, který by zabezpečoval
spolehlivý přehled o výsledcích našeho
státního hospodaření, který
by umožňoval, aby kdykoli jasně bylo lze přesvědčiti
se o tom, že se hospodaří podle rozpočtu
a nikoliv nad rozpočet, jako jsme velmi často byli
svědky toho v této slavné sněmovně.
Od r. 1926, jak ostatně sám p. ministr financí
zde v plénu řekl, máme rozpočet v
rovnováze, dokonce máme fond pro konsolidaci přechodného
dluhu. Zdůrazňoval zejména, že máme
rozpočet aktivní na rozdíl od aktivnosti,
která byla dříve, ale jež byla zakrývána
tím, že jsme rozpočet dělili na dva,
na správní a na investiční. A konečné
splnění svých požadavků s hlediska
formy rozpočtové vidíme v avisu p. ministra
financí, že pravděpodobně ještě
v zimním zasedání bude předložen
návrh zákona o finančním řádu
naší Československé republiky. Vážení
pánové! Nad jiné potěšlivým
faktem po mém soudu je odpoutání našeho
státu od potřeby zahraničních úvěrů
a konverse naší americké půjčky.
Všichni jsme si velmi dobře vědomi, co to znamená
pro hodnocení našeho státu na mezinárodních
trzích, platíme-li své dluhy. Nelze již
pochybovati o našem hospodářském vzestupu.
Je pravda, ten vzestup může býti zdržen
přechodními krisemi, jak tomu bylo před válkou
v každém státě, i za Rakouska, ale myslím,
že tak lehce by již nebylo lze tento náš
hospodářský vzestup zdržeti.
Zdůrazňuji, vážení pánové,
vedle toho, co již moji kolegové řekli, příznivý
stav naší platební bilance, ze kterého
je patrno, že jsme na nejlepší cestě,
státi se ze státu dlužnického vůči
cizině státem věřitelským.
Angažujeme se už svými financemi v cizině,
zakupujeme stále víc a více papírů.
R. 1925 koupili jsme asi o 150 milionů více a minulého
roku už asi o 1/2
miliardy Kč více cizích papírů
než cizina koupila našich papírů. A při
tom ta cizina, jsouc si vědoma bonity našich papírů,
svoji zásobu našich domácích papírů
zvětšovala. Svědčí to tedy jistě
o tom, že naše angažmá v cizině je
výsledkem jednak našich zdravých hospodářských
poměrů, jednak poklesu úrokové míry,
který přispěl také velmi významně
k tomu, že jsme mohli na domácím trhu význačně
konvertovati americkou půjčku.
Zmínil jsem se o tom, že berní reformy bylo
velmi nutně třeba k tomu, aby naše soutěživost
byla snazší. Teď v době předvolební
se velmi mnoho mluví a píše o berní
reformě. Můj klubovní kol. Pechman
se také zabýval touto otázkou, ale přesto
jako člen rozpočtového výboru a jako
člen "osmy" nebo "šestnáctky",
která se zabývala přípravou berní
reformy, mám za svou povinnost, abych i zde pronesl svůj
úsudek o zákonu o reformě daní přímých,
resp. také o zjevech, které tuto reformu v praksi
provázejí. Netajím se svým úsudkem,
že berní reforma, pokud je vyjádřena
zákonem, je rozhodně lepším dílem
nebo může zakládati lepší stav
berniční než byl před berní reformou.
(Výkřiky posl. Jiráčka.)
Přirozeně, že ani v zákoně nebylo
lze uskutečniti na 100% všechno to, co my, mluvčí
výrobních a obchodních kruhů, máme
za nutný předpoklad úpravy daňové.
To vyplynulo pochopitelně z ohledu na státní
finance, vyplynulo to z přísně vyhraněného
stanoviska páně ministrova, jenž měl
zřetel na státní finance, ale vyplynulo to
také z toho, že o daňovou reformu nesmlouvala
se jedna nebo dvě strany, nýbrž celá
řada stran s požadavky jasně formulovanými.
A výsledek toho mohl býti toliko dílem naprosto
kompromisním.
Jsem si plně vědom, že zákon nesplňuje
všechno, co bychom měli za nutné a důležité
a že nebylo vyhověno oprávněným
požadavkům vrstev, jménem kterých mám
čest mluviti. Ale od zákona samého nutno
odlišovati praksi. Vždycky záleží
na tom, jaký duch se dá mrtvé liteře
zákona. Poněvadž liteře zákona
se dává jiný duch, nežli ten, jímž
byli ovládáni všichni, kdož tvořili
zákon o berní reformě, naše strana,
která neváhala označiti berní reformu
jako dílo dobré, má dnes důvod, aby
si stěžovala na praktikování toho zákona.
Ale to není argument, že zákon by byl špatný.
On je dobrý, ale duch, který ovládá
praksi, působí, že je špatný, že
je nepřátelský všem těm snahám,
jichž výrazem měl býti zákon.
Vážení pánové! Kol. Pechman
v obsáhlé řeči naznačil škodlivé
stránky praktikování zákona. Já
neváhám podtrhnouti jeden moment. Zdá se
mi a neklamu se, že zde jde o politické momenty, kterými
má býti dosvědčeno, že dílo
občanské koalice, jméno z nejvýznačnějších
a stěžejních děl pro náš
hospodářský život, není dílem
dobrým. Kdyby prakse ukazovala, že ve všech případech
daňových došli jsme na základě
zákona ke zvýšení hranice daňové
oproti dřívějšímu stavu, pak
bych mohl ochotně věřiti, že snad v
zákoně není něco v pořádku.
Ale máme-li na jedné straně velmi významnou
řadu případů, dosvědčujících,
že mají poplatníci platiti více než
platili, máme na druhé straně za těchže
předpokladů velkou řadu případů,
jež dokazují, že zákon sám je dobrý,
když se dobře praktikuje. Nemohu dojíti k názoru,
že zákon je špatný, nýbrž
že je dobrý. Je zde jistě vedlejší
duch, který chce znehodnotiti skutečnou myšlenku
zákona. Má býti ukázáno, že
občanská většina nevykonala dílo
dobré. Dokonce mám dojem - a říkám
to otevřeně, - že je v berním úřednictvu,
ne v celém, ale v podstatné jeho části
socialisticky orientované, duch, který znamená
spiknutí dokonce i proti ministru financí.
Kol. Pechman ukazoval zde na velikou řadu případů
předanění. Abych dokumentoval správnost
svých slov, přinesl jsem si také řadu
dokladů, ukazujících, že, jsou-li berní
správa a orgány, které jsou jí nápomocny,
ovládány duchem spravedlnosti, jenž je skutečným
duchem berního zákona, že platební rozkaz
musí vypadati docela jinak, než jak nám zde
názorně předváděl kol. Pechman.
Mám platební rozkazy jednoho a téhož
živnostníka, jeden z r. 1926 a druhý z r. 1927.
R. 1926 ten živnostník měl 21.823 Kč
zdanitelného příjmu a platil z něho
765 Kč základu daně. R. 1927 měl větší
příjem 23.300 Kč a platil 382 Kč,
čili správně tak, jak jsme to označovali,
když jsme hlasovali pro zákon, prostě proto,
že daňové komise byly ovládány
správným duchem zákona, že členové
daňové komise, kteří tam byli, plnili
svou povinnost, tak jak to určuje duch samosprávy
daňové, která je velkou vymožeností
pro náš hospodářský život,
vymoženost, kterou jsme obnovili, poněvadž byla
zničena. Ale tam, kde se plní duch zákona,
kde jednotliví občané povolaní, aby
posuzovali hospodářskou potenci svých spoluobčanů,
plní svou povinnost, tam se musí ukázati,
že berní reforma je dílem správným.
Z toho vyplývá jedna věc, že je naší
povinností, a proto pozvedáme poznovu svého
hlasu, abychom úřední orgány, které
neplní svou povinnost, které neplní námi
odhlasovaný zákon, ty berní orgány,
které se spikly přímo proti občanstvu,
proti vládě a ministerstvu financí, donutili
k tomu, aby konaly svou povinnost, kterou se uvázaly plniti
tím, že skládaly služební přísahu.
(Tak jest! Výborně! - Potlesk poslanců
čsl. živnostensko-obchodnické strany středostavovské.)
Takových případů mám několik
a všechny ukazují na totéž, že daň
r. 1927 se podstatně snižuje proti r. 1926. Každý
má příležitost, aby zde do mých
dokumentů nahlédl a přesvědčil
se o tom, že mám pravdu.
Mám tedy za svou povinnost, abych apeloval na ty občany,
kteří jsou členy daňových komisí,
aby tam plnili svou povinnost, ale pronáším
také uctivý apel na p. ministra, aby svého
vedoucího postavení použil, aby úředníky
berní - ne všechny, zdůrazňuji zase,
- nýbrž ty, kteří nejsou si vědomi
svých povinností, přinutil k tomu, aby plnili
obsah své služební přísahy. (Výborně!
- Potlesk.)
S reformou přímých daní byla spojena
také reforma hospodářství samosprávných
svazků. Naše stanovisko k této reformě
tlumočil jsem již loňského roku. Když
s hlediska státně-finančního nebylo
lze uskutečniti maximální požadavky
naší strany, totiž jednotné, silně
progresivní daně důchodové a bylo-li
nutno zachovati dualismus daňový, jednu daň
osvobozenou od přirážek, druhou daň
jakožto základ přirážkový,
bylo nutno položiti meze tomu, aby na tu druhou daň,
základ přirážkový, neuvalovaly
se přirážky takovou měrou, že by
to znamenalo rozvrat živností a obchodu. Naproti tomu
jsme neměli a nemáme tendence, abychom snad reformu
nebo sanaci samosprávných financí uskutečňovali
na účet úkolů obecních. (Posl.
Netolický: Ale děje se tak!) My zdůrazňujeme
však, pane kolego, jako jeden motiv, který k tomu
vedl, že právě v popřevratové
době se úkoly obecní neřídily
daňovou únosností údů obecních,
nýbrž docela jiný zřetel, velmi často
politický a agitační a někde také
byl důsledek neznalost poměrů těch,
kteří byli povoláni k tomu, aby vedli záležitosti
obecní. (Výkřiky posl. Netolického.)
My jsme si vědomi, vážení pánové,
toho dnes, majíce po ruce praktické doklady, že
omezení libovůle přirážkové
bylo dobrým dílem. Pan ministr financí zde
v této sněmovně označil ony případy,
ve kterých samosprávné svazky nemohou vyjíti
limitem přirážkovým, který jim
povoluje zákon o úpravě finančního
hospodářství samosprávných
svazků, za případy naprosto exotické.
Že tomu tak skutečně je, dokazuje prakse, poněvadž
převážná část obcí
dovedla se již přizpůsobiti novému řádu.
A my jsme přesvědčeni, vážení
pánové, že uplatní-li se v samosprávě
právě tak jako v životě státu
systém skutečné úspornosti, že
pak dnešní vyrovnavací fondy stanou se skutečně
institucí naprosto přechodnou a že budeme v
budoucnosti nejvýše jednati o tom, jaká kvota
přídělová určitých daní
má se přiznati samosprávným svazkům,
anebo v nejhorším případě budeme
jednati o uzpůsobení komunálního úvěru.
Důležitým činitelem v otázce
naší soutěživosti jsou také obchodové
daně. Také můj klubovní kolega Pechman
o těchto daních zde mluvil. Význam jejich
je patrný již z toho, že tvoří
plnou třetinu preliminovaných státních
příjmů a že jejich výnos převyšuje
jak výnos daní přímých, tak
výnos daní spotřebních.
Pan ministr financí zde zdůraznil ovšem, že
na obchodových daních je vybudována rovnováha
státních i samosprávných financí.
Ale já přes to neváhám prohlásiti,
že obchodové daně jsou přítěží,
která brzdí náš hospodářský
rozvoj. Musíme z nich zejména daň obratovou
označiti za škodlivou malému člověku,
malému živnostníku a malému obchodníku.
Právě u těchto malých a nejmenších
lidí se nejčastěji ukazuje Ehrenbergrem dávno
již konstatovaná zkušenost, že totiž
při nepřímých daních přesun
daní na konsumenta, zejména ustavičně
zdůrazňovaný socialisty, se neděje
tak naprosto spravedlivě, že uvázne pravidlem
na výrobci, na obchodníku. U nás se to ukazuje
nejlépe, poněvadž ten malý a ten nejmenší
platí tu daň skutečně ze svého,
nepřesunuje ji na konsumenta, platí tu daň
na úkor své životní úrovně.
My budeme, vážení pánové,...
(Posl. Kyncl: Nikdo mu to nechce zaplatiti.) Ono to tkví,
pane kolego, v celé řadě okolností,
o nichž jsem v tomto slavném plenu již také
mluvil, nejenom v tom, že mu to nikdo nechce zaplatiti. Také
ještě v jiných okolnostech to vězí.
My budeme velmi brzo projednávat návrh zákona
o prodloužení obratové daně, a já
již dnes protestuji proti tomu, aby obratová daň
jako fixní položka byla pojímána do
státního rozpočtu.
Pan ministr financí poukázal zde správně
a přesvědčivě na nutnost odčiňování
obchodových daní, zdůraznil při tom
ovšem, že se nemůže tak díti přímočaře,
lineárně, nýbrž že se tak může
díti jen odborově se zřetelem na to, jak
obchodová daň působí na cenu jednotlivého
produktu. Já jsem se již v rozpočtovém
výboru slavné sněmovny dotkl této
otázky při příležitosti projednávání
aféry cukrovarnické, při příležitosti
projednávání požadavku cukrovarníků,
aby se jim dostalo státní pomoci. Na případě
cukrovarnickém můžeme, vážení
pánové, přímo názorně
sledovati jednu věc: kdo totiž chce v první
řadě těžiti z konstatování
páně ministrova, že daně obchodové
nelze odčiňovati lineárně, nýbrž
odborově, podle toho jak obchodová daň působí
nebo projevuje se v ceně produktů? Není to
malý živnostník, ani malý obchodník,
jemuž daň obchodová, jak jsem již řekl,
snižuje životní úroveň, ale je
to silný finanční koncern, který se
chce říditi slovy pana ministra a za tímto
silným finančním koncernem, jak jsme se již
dočetli v novinách, chce jíti řada
jiných průmyslů. Jako na objednávku
čteme v novinách o krisi, problému cukrovarnickém.
Může to býti problém, ale je otázka,
a na tu si třeba odpověděti, zda to musí
býti stát, zda to musí býti obyvatelstvo,
kteří jsou povoláni, aby tento problém
řešili, není-li to v moci samotných
průmyslníků cukrovarnických, aby si
tento problém vyřešili sami. Jedna věc
je v jejich rukou bezpodmínečně, totiž,
aby zvýšili domácí konsum cukru. Ustavičně
čteme výklady o tom, jak proti jiným zemím
Anglii, Francii, Švýcarsku množství cukru
u nás na osobu ročně připadající
jest nízké. Prosím, ať pánové
u nás doma sníží ceny cukru a zcela
určitě konsum cukru na osobu stoupne a co nám
dají v přijatelnější ceně,
to se jim rázem nahradí v celkové bilanci
zvýšeným odběrem a nebudeme pak nuceni
zdůrazňovati anomalii, že draze u nás
placený a lacino za hranice vyvážený
cukr musíme opět draze platiti v cukrovinkách,
které se k nám dovážejí z Anglie
a Švýcarska jako na př. čokoláda.
Přes tyto skutečnosti, jež mne snad trochu
zavedly k ironii, mám jinak plné pochopení
pro potřeby průmyslu a vím, že je to
silný a významný činitel ve státě,
vím, kolika milionům lidí dává
živobytí, a vím, že je nutno přispěti
a podnikati všechno, čeho je zapotřebí,
aby tento činitel se uplatnil v hospodářském
životě, aby se uplatnil v soutěžení,
zejména na mezinárodním kolbišti práce.
Ale pro bolesti průmyslu, pro jeho nesnáze nesmíme
zapomínati na jedno: že nemáme jen problémy
a krise průmyslnické, nýbrž také
krisi jiných významných a velmi početných
složek v národě. A nejsou to krise bezvýznamné,
proto snad, že nikdo si jich nevšímá,
že je veřejnost a nejvyšší činitelé
ve státě velmi snadno a lehce s pokrčením
ramen přecházejí. Střední stav
jakožto významná složka obyvatelstva nedospěl
ještě k tomu, aby takovou přesvědčivou,
významnou a naléhavou formou, jako to dovedou vrstvy
průmyslnické, zdůrazňoval, že
jeho situace není povždy růžová,
a je často v situaci velmi prekérní, žalostné,
aby přiměřenou a důraznou formou také
naléhal na to, aby se mu dostalo pomoci. Velký průmysl
má své osvědčené metody, a
dovede se vždy přihlásiti, aby mu byla nahrazena
škoda, jež mu vzešla snad z nepříznivých
výkyvů hospodářského vývoje.
Jest po mém soudu jistě dobrým právem
každého státního občana, aby
tam, kde jde o následky krise, jež svou silou, svými
schopnostmi a svým organisačním talentem
nemůže překonati, se domáhal pomoci
na státě, pro nějž také konec
konců pracuje. Ale právě proto, uznáváme-li
dobré právo průmyslu, aby o tuto pomoc tam,
kde jinak nic nemůže učiniti, se hlásil,
musíme tím energičtěji reklamovati
toto právo pro střední a malé vrstvy
výrobní, poněvadž jsou kapitálově
daleko hůře na tom nežli je průmysl
a proto tím spíše mohou činiti nárok
na podporu z prostředků veřejných.
Vím, že tristní situace středních
stavů výrobních je také důsledkem
toho, že nenacházejí často dostatečného
sluchu jeho mluvčí u vlastních příslušníků
a že se jim vlastními příslušníky
často znemožňuje, aby patřičným
způsobem poukázali na tuto jeho smutnou situaci.
Celé sněmovně je znám problém
obuvnický. V "Právu Lidu" jsem onehdy
četl s jakousi pikantní příchutí,
a proto to zdůrazňuji, že p. ministr obchodu,
průmyslu a živností na podporu obuvnického
stavu nebo snad na řešení jeho existenčních
problémů vyplatil už půl milionu Kč.
To je plivnutí do moře, po kterém se moře
nezčeří. Ale "Právu Lidu"
je toho půl milionu líto. V případě
obuvníků jde o existenci - střízlivě
počítáno - 30.000 rodin, tedy ve skutečnosti
o osud nějakých 100 tisíc osob. Na jejich
pomocnou akci dal tedy p. ministr obchodu půl mil. Kč.
Naproti tomu stavím otázku: zdali pak veškeré
zaměstnanectvo cukrovarnického průmyslu čítá
dohromady 100.000 hlav? Zdali pak veškeré zaměstnanectvo
našeho automobilního průmyslu čítá
100.000 hlav? To jsou zlomky toho statisíce a přesto
vidíme, že na ochranu cukrovarnického průmyslu
již máme osnovu zákona o refundaci obchodových
daní, a že na ochranu automobilního průmyslu
máme již drahná léta vysokou hradbu
celní, která přispívá k tomu,
aby náš domácí automobilní výrobek
byl udržován na ceně, která je vysoko
nad výrobní cenou, že docházíme
při vysoké hranici celní k té anomalii,
že i člověk, který za celý život
neposadí se vůbec do auta, musí svojí
kvotou přispívati na vysoké ceny aut, jež
jsou ve státním a veřejném provozu.
To je anomalie, kterou musím vyzdvihnouti a označiti
za skutečně nedemokratickou.
Ale nemáme jen tento jeden problém. Takových
problémů máme ve střední výrobě
řadu. Nejsou tak křiklavé a neprojevují
se ještě tak proto, že se nevyskytla řada
osobností tak silných, hospodářsky
tak význačných a řeknu hospodářsky
tak bezohledných, jako je Baťa. Ale, kde máme,
vážení pánové, jistotu, že
se zítra neobjeví jiný Baťa, který
docela po způsobu metod baťovské dynastie bude
vyrábět nábytek a že nebude v krisi
celý náš průmysl truhlářský?
Poukazuji na př. na venkovské sklenáře.
To není ani známo v této slavné sněmovně,
jak ti živnostníci trpí vlastně proto,
že náš nejvyšší správní
orgán neučinil přítrž tomu, aby
nekvalifikované živly ze Slovenska po našich
vsích a venkovských městech těmto
živnostníkům nekonkurovali snad s cenou o korunu
nižší, ale za to "přiměřenou"
hodnotou svého výrobku. Zde není třeba
žádných milionů, tu jde pouze o opatření,
aby tyto živly nemohly našim živnostníkům
v našich obcích konkurovati.
S hlediska finančního bylo by však také
uvažovati, zdali by nebylo možno pro ty obory střední
výroby, které jsou ve skutečné krisi
a daleko více ohroženy na své existenci než
průmysl, odčiňovati v určitých
případech obchodové daně. Je to jistě
věc, o níž lze uvažovati, a jež by
snad v praxi mohla býti uskutečněna. Ale
všeobecně, pokud jde o obratovou daň, prohlašuji
se svého hlediska tolik: výnos obratové daně
rok od roku stoupá. Dnes už podle státního
rozpočtu vynese obratová daň téměř
2 miliardy Kč bez několika desítek milionů.
Myslím, že takový fakt je jistě dostatečným
odůvodněním k tomu, abychom uvažovali
o možnosti ne-li o odstranění, poněvadž
úplné odstranění najednou by uvedlo
náš státní rozpočet do nesnází
- ale o snížení obratové daně,
poněvadž to už by působilo velmi uklidňujícím
dojmem na poplatnické vrstvy, které by si řekly:
Státní správa plní daný příslib
a ulehčuje nám, jak poměry dovolují,
daňová břemena. (Hlasy: Mohla se paušalovati
daň!) O tom mluvil kol. Pechman.
Dovolte, abych se zmínil ještě o jedné
z obratových daní. Je to daň z vodní
síly. Po stránce výnosové je to daň
docela bezvýznamná, ale po stránce hospodářské
konsekvence je to daň neobyčejně významná.
Figuruje v našem státě od r. 1922 a její
roční výnos se točí kolem 20
mil. Kč. Zkušenost šestiletá ukazuje,
že tato daň přímo zkázonosně
působí na naši živnost mlynářskou
a že se hospodářsky projevuje v tom, že
upadá velmi podstatně podnikavost ve stavbách
vodních děl. A to jest hospodářsky
velmi důležitým momentem. My jsme také
pokud se týče sazeb této daně překročili
evropský průměr. Ve Švýcarech
zdaňují 1 kw hodinu, přepočteno na
naši měnu, 1.6 hal., Italie 1 efektivní HP
zdaňuje asi 4 lirami ročně, Francie má
ještě menší poplatky a Německo,
které s námi soutěží, této
daně nezavedlo vůbec, ale my zdaňujeme 1
kw 7.05 hal. čili efektivní HP zdaňujeme
asi 5 hal. Ale systém této daně se mi zdá
nevhodným také proto, poněvadž má
zřejmě ráz sociální křivdy,
když není možno, aby těm nejmenším
poplatníkům daně z vodní síly,
kteří mají vodní dílo s 5 HP,
dostalo se takových úlev, jako se dostává
velkým podnikům. Soudím tedy, když stát
sám začíná prováděti
velká vodní díla, když už užitečná
vodní díla, hydrocentrály, u nás stále
více uplatňují a docházejí
velmi význačných podpor státních,
že jest jistě na místě, abychom uvažovali
o odstranění této daně, když
vzhledem ke skutečnostem, mnou konstatovaným, její
výnos rok od roku klesá, jak se můžeme
za statistiky v našem rozpočtu na r. 1929 přesvědčiti.
Když shrnu svoje poznámky k celkovému rázu
státního rozpočtu a když uvažuji
zejména o tom, s jakou přesvědčivostí
pan ministr financí hájil každou jednotlivou
položku tohoto rozpočtu, mohu dílo rozpočtové
charakterisovati jako snahu státní finanční
správy, aby obchod a výroba byly vráceny
svému původnímu určení, aby
nebyly nad svoji únosnost zatěžovány
daněmi. Ale řekl jsem též v úvodu
své řeči, že fakt, jak se naše
vláda a dnešní občanská většina
staví k otázce hospodářské
a finanční stability našeho státu, je
spolehlivým a kritickým měřítkem
pro její oprávněnost.
Dotkl jsem se jen několika významných opatření,
ale přes to neváhám prohlásiti, že
už z těchto opatření je patrná
snaha, o které se zmiňuji. Neváhal jsem také
docela otevřeně a nepokrytě poukázati
na nedostatky, které nejsou důsledkem jenom tohoto
systému. Byly by to velmi zlé nedostatky, kdyby
jich nebylo lze odstraniti tímto systémem. Ale já
říkám, že všechny ty nedostatky,
na které jsem poukázal, a mohlo by jich býti
ještě více, mluvil o tom můj klubovní
kol. Beneš, mohou býti odstraněny anebo
mohou býti alespoň zmírněny dnešním
občanským systémem. Tedy v tom, že my
neváháme zde zdůrazniti své bolesti,
že neváháme poukázati na to, co ve státním
hospodářství nebo státním finančnictví,
anebo v našem bernictví máme za nesprávné,
v tom ještě není třeba hledati argumentaci
pro to, že snad ta občanská většina
není na místě. Bylo by to také popíráním
rázu demokratičnosti, aby ti, kdo jsou povoláni
k tomu, aby udržovali na určitou dobu, než přijde
jiný systém, život ve státě,
slepě, bez kritiky, nejsouce si vědomi toho, co
konají, klidně zvedali ruce pro všechno to,
co vláda uzná za dobré, aby jim bylo předloženo.
Ta náprava v těch věcech je nutna a náprava
může posíliti náš hospodářský
život a naši podnikavost. My té podnikavosti
přes živý hospodářský
ruch u nás budeme potřebovati nejen v zájmu
podnikatelů a státu, ale i v zájmu dělníků,
v zájmu toho, aby se ustavičně zvyšovala
životní úroveň podnikatele a dělníka,
aby každý z nich postupně měl větší
a větší podíl na národním
díle. A mohu říci upřímně
jménem stavu, za který mluvím, že my
zvláště živě cítíme,
jak blízko je podnikatel dělníkovi, a že
jen vzájemným dorozuměním můžeme
dojíti k uskutečnění cílů,
které máme oba na zřeteli, k nimž však
spějeme rozdílnými cestami. Naší
snahou je usnadniti podnikání a vyloučiti
z něho živly spekulační, aby naše
podnikavost stala se bezpečným, trvalým činitelem,
zajišťujícím obživu jak podnikateli,
tak i dělníku. A právě proto, poněvadž
positivní stránky státního rozpočtu,
které jsme zdůraznili, jsou z hlavních předpokladů,
aby se uskutečnila tato naše snaha, bude naše
strana pro rozpočet na rok 1929 také v této
sněmovně hlasovati. (Potlesk poslanců
čsl. živnostensko-obchodnické strany středostavovské.)
Místopředseda Zierhut (zvoní):
Slovo dále má pan posl. dr Holota.
Posl. dr Holota (maďarsky): Ctená snemovňa!
Rozpočtu na r. 1929 dáva charakter tá zvláštna
situácia, ktorá vytvorená bola pri jeho pojednávaní
následkom dvoch najdôležitejších
udalostí politického života republiky; sú
to: Jubilárny rok a fakt niekoľko ráz opakovanej
už demisie pána ministra financií.
Účelom bolo to, aby v jubilárnom roku sostavený
bol štátny rozpočet, ktorý pred cudzinou
ukazoval by obrázok štátnej reálnej
a dobre vyváženej domácnosti, aby tým
dokumentovala sa naprostá konsolidácia štátu.
Pán finančný ministr dr Engliš
už niekoľkokrát ohlásil svoju demisiu
a v dobre informovaných kruhoch nie je tajomstvom, že
čaká len na prejednanie rozpočtu, aby potom
rýchle vrátil sa ku svojej univerzitnej katedre.
Pán minister financií prevzal vedenie štátnych
financií s úkolom, že štátnu domácnosť
úplne reorganizuje, usporiada a štabilizuje, ďalej,
že kusé pomery daňové zažehná
a verejné bremená úmerným rozvrhom
sníži. Sotva uplynul jeden rok od nastúpenia
platnosti berných zákonov, a už konštatovať
možno, že úkol, ktorého sa podujal, neriešil,
iba čiastočne. Kým na jednej strane usporiadal
štátnu domácnosť, dotiaľ na druhej
strane poplatné obecenstvo a mestá, obce, ako samosprávné
korporácie, nielen že nesprostil tlaku nesnesiteľných
daňových bremien, ale vo veľa ohľadoch
privodil ešte ťažšie pomery, než tomu
bolo dosiaľ. Tam, kde bernú sadzbu snížil,
následkom vysokého odhadu berného základu
nastala ťarcha ešte väčšia, tak že
ukrutné následky nového berného zákona
v kruhoch poplatníkov možno už pozorovať.
Podívajme sa bližšie na to, ako vyzerá
v praxi nový berný zákon a ako prejavujú
sa jeho symptómy na bernej fronte. S vymeriavaním
pozemkovej dane sú už u finančných riaditeľstiev
hotoví a všade možno konštatovať, že
pozemková daň zvýšená bola takmer
na dvojnásobok. Tak statkárom v Nových Zámkoch
podľa berného zákona pozemková daň
zvýšená bola s 54.000 na 95.000 Kč.
Každý si môže učiniť posudok,
čo to znamená pre budúcnosť zemedelskej
produkcie a zemedelského ľudu, ktorý už
bez toho rúti sa do naprostého zadĺženia.