Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Při svém návrhu z roku 1921 jsme postupovali velmi instruktivně. Požadovali jsme od státu případně od vyučovací správy organisaci ústavu jako odboru německé vysoké školy technické v Praze se sídlem v Ústí n. L. Tehdy jsme také sdělili očekávanou výši nákladu na vedení ústavu. (Výkřiky posl. Geyera.) Právě z těchto sdělení se ukázala možnost uskutečnění našeho školského požadavku i v době doznávané hospodářské a finanční nouze. Poukazovali jsme tehdy ve svém návrhu z 10. května 1921 stran zřízení německé vysoké školy obchodní na to, že by se dala při velmi skromné výši našeho požadavku tato vysoká škola provésti s nejskromnějšími finančními prostředky státu. Prokazovali jsme tehdy, že pro prvý semestr zakládaného ústavu by bylo zapotřebí na řádných výdajích pouze 200.000 K, na mimořádných výdajích 100.000 K, a že by se tyto výdaje o něco zvýšily teprve v příštích letech při zavedení 3. až 6. semestru. Avšak přes všecky tyto práce, přes všecku tuto nejvěcnější práci - a také naše dnešní kritika jest nesena absolutní věcností (Výkřiky na levici.) - nebyly dosud naše snahy korunovány úspěchem, až dosud jsme ničeho neslyšeli, že by vláda vycházela aspoň trochu vstříc našemu požadavku po zřízení německé vysoké školy obchodní, přesto že kulturní výbor přijal 25. června 1926 resoluci Kaufmannovu, jíž bylo vládě uloženo - slyšte, bylo to 25. června 1926 - vypracovati v nejkratší době návrh zákona, který činí opatření stran zřízení německé obchodní školy jako odboru německé vysoké školy technické v Praze. (Výkřiky posl. inž. Junga a Krebse.) V nejkratší době, velectění! Samostatně vykonali sami Němci vše v době od r. 1926 a daleko více ještě před rokem 1926, co by bylo vládě umožnilo vyhověti této resoluci kulturního výboru z 25. června 1926. (Posl. Geyer [německy]: V dnešní předloze byl by postačil jediný paragraf.) Tak jest, jediný paragraf. Zmiňuji se ještě jednou o chvalitebné práci spolku pro založení a udržování německé vysoké školy obchodní v Ústí. Tento vytvořil mezi jiným i velmi cennou odbornou knihovnu pro komerční vysokoškolská studia, která jest nyní v budově ústecké obchodní akademie. Zmiňuji se dále o snahách tohoto spolku po rozšiřování všeobecně prospěšných obchodních a hospodářských znalostí svými přednáškami. Uskutečnění tohoto německého požadavku nestály a nestojí v cestě nijaké nepřekonatelné překážky, ani otázka umístění, neboť my Němci bez ohledu na stranickou příslušnost jsme srozuměni pro případ, že vládě se bude zdáti nemožným, aby německá vysoká škola obchodní měla své sídlo v Ústí n. L., aby tato byla vytvořena jako odbor německé vysoké školy technické v Praze. Proti realisaci tohoto požadavku nemůže zde býti důvodu ani finančního momentu, poněvadž by při takové úpravě otázky, jak jsem již pravil, byly finanční výdaje tak nepatrné, že by zamítnutí našeho požadavku z tohoto důvodu bylo dojista největší nekalostí, která by se v této sněmovně přihodila. (Posl. Geyer [německy]: 500.000 ročně, tedy tolik, co dostane subvence nejmenší česká obchodní akademie!) Abychom se vrátili k činnosti kulturního výboru ještě jednou, o které se v tomto ohledu zpravodaj pan kolega Beneš dnes nezmínil, trváme na resoluci kulturního výboru z 25. června 1926, kterou bylo vládě uloženo, aby v nejkratší lhůtě předložila návrh zákona na zřízení německé vysoké školy obchodní, trváme na slibu bývalého ministra školství dr Hodži, který v zasedání rozpočtového výboru dne 9. listopadu 1926 přislíbil zřízení německé vysoké školy obchodní. (Posl. inž. Jung [německy]: Hodža přislíbil také německou školskou autonomii!) Ovšem; trváme na ostatních slibech dr Hodži, které dal při jiných poradách, trváme na množství přípovědí stran německé vysoké školy obchodní, daných různými odpovědnými státními činiteli až nahoru k hlavě státu. Kdyby existovalo něco málo smyslu pro důstojnost, pro to, že závazky resultují pro rozumného člověka ze slibu, musili bychom my Němci viděti požadavek po německé vysoké škole obchodní již dávno uskutečněný. To jest však ono, co jsme nuceni kritisovati na takovém zacházení, jak se dnes ukazuje v této sněmovně: že tento parlament není sám sebe hoden a že se sám denně desetkrát bije ve tvář, trpě, aby výroky sboru jako kulturního výboru mohly býti vládou bagatelisovány a opomíjeny. To značí právě krisi parlamentarismu, jež se namnoze hledá v jiných důvodech, že se tento parlament bagatelisuje sám, sám se trestá. Kdyby existovalo trochu málo smyslu pro to, co resultuje z prací parlamentu, jeho výborů atd., pak by musila vláda vyhověti resoluci Kaufmannově z 25. června 1926 ve formě stanovené kulturním výborem. Avšak my přece víme, v čem to spočívá, že vláda tak nečiní. Postačí štvaní jediného českého šovinisty (Výkřiky na levici: Lukavský!), aby nakonec bylo tolik a tolik kruhů českého národa, které přišly k rozumu, znovu vrženo nazpět, postačí štvaní jediného člověka, jako pana dr Lukavského, aby zmalomyslněly rozumné české kruhy, které se ve svých výrocích o oprávněných německých požadavcích již prejudikovaly. (Posl. inž. Jung [německy]: Pan dr Lukavský smí o sobě říci, co o sobě pravil Ludvík XIV.: "Stát jsem já"!) Tak jest. Pan dr Lukavský zná svoji sílu a pozvedl, se svého stanoviska pochopitelně, svůj hlas v pravý okamžik, když se jen proslýchalo, že tento vládní návrh prý přijde na stůl sněmovny, aby konečně vládu odvrátil od rozumného skutku. Pozvedl svůj hlas před několika dny v ten smysl, že ve výboru u projednávání návrhu zákona o reorganisaci české vysoké školy obchodní nesmí býti naprosto, nikoli snad jen v nejmenším se strany odpovědných českých kruhů, dán výraz mínění, že by Němci měli také právo na zřízení vysoké školy obchodní pro ně platné, a tak se zdá, jakoby štvaní jediného člověka skutečně postačovalo, aby se stalo opět vratkým, co vláda již dávno považovala za nezbytnost, totiž splnění slibu. Známe dr Lukavského, pravíme v této sněmovně zcela otevřeně: S methodou dr Lukavského se na dlouhou budoucnost již nevystačí. (Souhlas na levicí.) Chtěl-li by dr Lukavský a jeho kruhy zkoušku se silnou rukou v tomto státě snad znovu opakovati - má volnou cestu; víme však též, že široké kruhy české jsou toho mínění, že taková nová zkouška se silnou rukou se v tomto státě více konati nesmí a že německým požadavkům dlužno přece jiným způsobem vyjíti vstříc, než jak tomu jest ve smyslu dr Lukavského. Potom však musíme přece tyto české kruhy vyzvati, aby své teoretické přísliby, jež nám tak často dali, konečně uskutečnily a došly k praktickému skutku, jako zde ve zvláštním případě ke schválení zákona o zřízení německé vysoké školy obchodní. (Posl. inž. Jung [německy]: A aby neměli strach před řevem dr Lukavského, oděného v kůži českého lva!) Tak jest. Jmenoval-li jsem ve svých vývodech zde jednoho českého kolegu, jehož mínění o našich požadavcích jest neudržitelné, pak chci formou o něco seriosnější dotknouti se stanoviska jiného českého exponenta k našemu požadavku po zřízení německé vysoké školy obchodní, mínění pana dr Engliše o způsobu řešení německého přání. Pan dr Engliš vyjádřil se, obzvláště v době poslední, kdy byl ministrem financí, naprosto jasně k tomuto německému požadavku po zřízení německé vysoké školy obchodní v Praze, byl však toho mínění, že splnění tohoto německého požadavku provede se způsobem, který by nejlépe vyhovoval jeho názorům jako ministra financí. On vyslovil myšlenku utrakvisace české vysoké školy obchodní. Pan ministr financí Engliš mínil, že by se mohlo německému požadavku vyjíti vstříc nejlépe tím způsobem, kdyby se Němcům poskytlo místo na české vysoké škole obchodní. Toto mínění jest nadmíru zajímavé, skoro tak zajímavé jako nebezpečné pro nás Němce. Nestalo se míněním pouze dr Engliše, nýbrž širších českých kruhů. Vůči tomuto mínění a stanovisku musíme jako zástupci německého lidu prohlásiti jasně a otevřeně a zřetelně: Nemůžeme býti jako Němci srozuměni s utrakvisací české vysoké školy obchodní snad v té formě, aby nám bylo poskytnuto místo pro školu, na níž bychom mohli ukojiti svoji vědychtivost (Výkřiky a potlesk na levici.), poněvadž jsme toho mínění, že by při této utrakvisaci pro nás Němce se nedostalo právě místečka na výsluní. Učinili jsme na příkladu vysoké školy novinářské příliš špatnou zkušenost, než abychom vůbec mohli upustiti od svého zásadního stanoviska proti utrakvisaci škol. Přes rok vznášíme jako Němci požadavek po samosprávě školství, nejen pro nás Němce, nýbrž pro všechny národnosti, a bylo by to v pravém opaku s naším zásadním požadavkem, který po léta zastáváme, kdybychom přivolili k tomuto plánu pana dr Engliše na utrakvisaci českého vysokého školství, abychom si zjednali možnost vzdělám v oborech, jimž se vyučuje na vysoké škole obchodní. Nechť v této sněmovně není nejasnosti v tom směru, že my Němci se touto formou řešení nespokojíme, že bychom se spíše musili takové formě řešení postaviti co nejostřeji na odpor. Nechť jest jasně řečeno, že my Němci chceme míti svoji vlastní obchodní vysokou školu. Toto prohlášení nemá nikoho boleti.

Avšak budiž věnována malá úvaha i významu německých stran ve vládě, jež jsou od října 1926 za to spoluodpovědny, že my Němci po dlouholetém zanedbávání nemáme ani nyní ještě ukojeny své školské tužby a školské požadavky. Význam německých stran ve vládě charakterisuje mimořádně, že až dosud nebyly s to prosaditi jimi r. 1921 spolupodepsaný návrh na zřízení německé vysoké školy obchodní, přes to, že, o čemž nutno se zvláště zmíniti, ještě před vstupem Němců do vlády, a to dne 25. června 1926, byla vláda vyzvána jinou koalicí než dnešní, aby tento německý požadavek realisovala. Nikomu se neublíží, poukáži-li zde na tento případ, a na tomto případě zřetelně ilustruji význam německých vládních stran v dnešní koalici. V zájmu sudetskoněmeckého lidu budiž ukázáno, že by jejich postavení ve vládě musilo míti zcela jiný význam, takže splnění jednoduchých a skromných německých přání by musilo býti možným. (Výkřiky na levici.)

Tohle nutno zde říci v souvislosti s našimi věcnými vývody k této otázce. Požadujeme svůj hospodářsko-vědecký odbor při německé vysoké škole technické, požadujeme jeho otevření co nejdříve, i pro případ, že není přiměřený počet profesorů k disposici a že by mu sila býti část přednášek supplována. Projevem těchto dvou článků jest vyčerpána naše dnešní práce. Pro nás jest daleko významnější opět a opět poukazovati na zanedbávání našeho německého školství než abychom se pouštěli do merita vládního návrhu, proti němuž nemáme námitek. Učinili jsme to opětovně, ne aby to někoho bolelo, nýbrž za tím účelem, abychom zjednali v tomto státě stav odpovídající spravedlnosti, a měla-li by snad tato slova míti za následek, že by se vzchopily i kruhy českého lidu, jež jsou zde ve sněmovně zastoupeny, jakož i německé vládní strany k nějakému skutku za účelem splnění našich tužeb a požadavků, bylo by účelu našich projevů dosaženo. Prohlašujeme, že nejsme nikdy s to zaujati jiné stanovisko nežli ono mnou dnes opět tlumočené, dokud nebudou splněna naše přání, zvláště naše přání školská. (Souhlas a potlesk poslanců něm. strany nár. socialistické.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. dr Winter. Dávám mu slovo.

Posl. dr Winter: Slavný sněme! Pan zpravodaj odůvodňoval potřebu osnovy mimo jiné tím, že v našem veřejném životě se vytváří řada nových institucí, jejichž úkoly jsou čím dále tím obtížnější a že ke zdolání těchto úkolů jest zapotřebí funkcionářů a úředníků, kteří by byli opatřeni vyšším vzděláním, než jak až dosud pravidelně tomu bylo.

Chtěl bych se zmíniti jen o jedné skupině těchto institucí, které p. zpravodaj jmenoval. Jsou to instituce sociálního pojištění. Především bych chtěl varovati před tím, aby vývody pana zpravodaje, jinak úplně správné, byly v tom smyslu generalisovány, aby se mělo za to, že k výkonu různých prací i k výkonu vedoucích sil v pojišťovacích institucích by bylo vždycky zapotřebí úředníků s vysokoškolským vzděláním a že by nebylo možno v těchto institucích nadále zaměstnávati osoby, kterým se sice dostalo velikých zkušeností z praktického života, které však neměly štěstí, aby se jim dostalo vysokoškolského vzdělání.

Jsou ovšem určité instituce sociálního pojištění, jejichž rozsah je tak veliký, že aspoň na určitých místech bude postupně zapotřebí úředníků s určitým předběžným i školským vzděláním. Takové instituce máme už dnes v úrazových pojišťovnách, v pensijním ústavě a v Ústřední soc. pojišťovně. My jsme se snažili a snažíme se, abychom i v oboru nemocenského pojištění vytvořili veliké instituce v zájmu pojištění a pojištěnců. Kdyby se to podařilo, pravděpodobně i v těchto institucích by některá místa potom vyžadovala, aby byla obsazována - zejména když se nebude dostávati v dostatečné míře dorostu prakticky vyškoleného z řad dělnických - úředníky s vyšším vzděláním.

Abychom však mohli vytvářeti takové veliké instituce nemocenského pojištění, kterých, jak jsem řekl, v zájmu pojištěnců a pojištění samého by bylo třeba, v tom nám brání právě nynější vláda (Tak jest!) a nynější vládní koalice, která vynakládá všechny své síly na to, aby organisace nemocenského pojištění rozbíjela, aby nemohly ani pro pojištění, ani pro pojištěnce nic dělati.

Ale i když budou vytvořeny takovéto velké instituce a i když bude účelno - a ovšem také finančně možno - v nich umísťovati na určitých místech absolventy našich vysokých škol, mezi nimi i absolventy naší vysoké školy obchodní a hospodářské, nejsou tím ještě dány všechny předpoklady pro to, aby podnik prosperoval. Pan zpravodaj, když mluvil o tom, že bude zapotřebí, aby určitá místa byla obsazována absolventy vysokých škol, měl jistě na mysli, že tento způsob obsazování míst kvalifikovanými úředníky má býti dotčené instituci na prospěch. Já pravím, že kdyby k tomu došlo - to se netýká ovšem jen pojišťoven sociálních, nýbrž ústavů všech druhů - není osud ústavů závislý pouze na kvalitě a kvalifikaci, po případě na předběžném školském způsobu, jakým podnik je veden svou správou.

A tu přicházím ke thematu, které se stalo posledními událostmi velmi aktuelní, k tomu, jak má býti v institucích, v nichž podle názoru p. zpravodaje časem bude nutno nebo možno používati také sil, jež vystudují na naši vysoké obchodní škole, obstarána podle názorů vládních správa. (Výkřiky posl. Tomáška.) Chci se totiž dotknouti způsobu, jak vláda dala obsaditi správy nemocenských pojišťoven. Viděli jsme to z úředních vyhlášek, které byly uveřejněny v Úředním listě předešlý pátek. (Výkřiky.)

Slavná sněmovno! My jsme se několikráte v tomto shromáždění zabývali organisačními otázkami pojišťovacími. Při poslední debatě, kterou jsme absolvovali někdy v září nebo v říjnu loňského roku, měl jsem příležitost o věci již mluviti a prohlásil jsem tenkráte novelisaci soc. pojištění, o níž jsme v té době jednali, za poslední jednání akce, kterou nynější sněmovní většina zahájila, za poslední jednání útoků, které provádí na sociální reformy, na sociální zákonodárství a specielně na sociální pojištění. (Předsednictví převzal místopředseda Slavíček.)

Byli jsme si tenkráte vědomi toho, že zákon v § 131 obsahuje oprávnění pro zemské úřady, aby jmenovaly představenstva a dozorčí výbory nemocenských pojišťoven. Byli jsme si tenkráte vědomi také toho, že o toto ustanovení, které bylo přímo zlatým hřebem celé osnovy, především koalici šlo, aby se mohla zmocniti disposičního práva nad správami nemocenských pojišťoven. Byli jsme si vědomi také toho, že vláda, když ji zákon k tomu zmocní, nedá si ujíti příležitost, aby podle svého obrazu vytvořila správy nemocenských pojišťoven.

Ale proti původnímu návrhu pana ministra soc. péče omezily zákonodárné sbory toto právo vlády resp. zemských úřadů tím, že zemským úřadům uložily, že musejí při jmenování funkcionářů v nemocenských pojišťovnách přihlížeti k návrhům Ústřední soc. pojišťovny.

Mezi našimi stoupenci byla řada lidí, kteří již tenkráte projevovali obavy, že pan ministr soc. péče najde nějakou cestičku, kterou by učinil toto právo ÚSP, aby podávala návrhy, ilusorním, a umožní tak zemským úřadům, podléhajícím úplně jeho vlivu a rozkazům zejména tenkráte, kdy řídil vládu za nemoci pana min. předsedy - aby úplně ovládly pomocí buržoasních zástupců nemocenské pojišťovny. Takovou nedůvěru dovedl okolo sebe rozšířiti za dva roky své činnosti pan náměstek předsedy vlády, že lidé, kteří s ním měli častý styk, počítali již s tím, že nebude zákon loyálně vykládati, loyálně prováděti. Mám za to, že tato nedůvěra, která byla velmi silně rozšířena, byla snad nejhorší známkou, které se může vedoucímu politikovi dostati.

Ale někteří z nás nesdíleli těchto obav. Neboť z předešlého roku, který byl vyplněn zápasem o sociální pojištění, měli jsme příležitost viděti, že řadě členů vládních stran počínání p. náměstka předsedy vlády nebylo příjemné, že je nepovažovali za správné a že již toho měli dost, aby sledovali p. náměstka předsedy vlády v každém jednotlivém protidělnickém a proti sněmovní oposici namířeném počinu tak, aby po případě jeho pádem nebyli strženi sami. My jsme viděli, že i na vládních lavicích je řada lidí, kteří už měli dost toho neustálého jitření veřejného života, jež bylo způsobeno vládou za vedení p. náměstka předsedy. Z toho jsme se domnívali, že máme právo vyvozovati, že p. ministr soc. péče nezneužije ustanovení §u 131 pojišťovací novely.

A potom blížily se volby do okresních a zemských zastupitelstev. Bylo jasno, že politika, kterou vláda prováděla po předcházející dva roky, bude míti v těchto volbách následky. I členům vládních stran bylo jasno, že koalice vyjde z těchto voleb poražena, bylo jasno, že potom i její posice ve sněmovně, která je tak jako tak početně slabá, bude tím slabší, poněvadž bude prokázáno, že ani těch málo hlasů, které dnes většina má, jí vlastně nepatří, neboť kdyby byly provedeny nově volby do posl. sněmovny, připravily by ji o těchto několik hlasů. Měli jsme proto zato, že alespoň ty strany, které docela veřejně mluvily o tom, že se v této konstelaci vládní uvládnou do smrti, budou poněkud opatrnější a budou nutiti -nejen nabádati, nýbrž nutiti - p. ministra soc. péče k opatrnosti již ve svém i v jeho vlastním zájmu.

Výsledek voleb, který je všeobecně známý, ukázal, že naše předpoklady byly správné, že tato sněmovní většina ve voličstvu většiny nemá, a že za to, že se jako sněmovní většina drží a že se drží její výkonný výbor jako vláda, může děkovati pouze té okolnosti, že oposice není ještě ochotna převzíti vládu sama.

Proto jsme očekávali, že zákon i ve své organisační části bude vyložen a proveden vládou se vší loyálností, že zejména bude přihlíženo k návrhům, které učiní Ústřední soc. pojišťovna a že nebudou odůvodněny obavy, které byly, jak jsem již řekl, z našich řad pronášeny, že totiž ministerstvo soc. péče, resp. zemské úřady udělí Ústřední soc. pojišťovně tak krátkou lhůtu pro její návrh, k němuž podle zákona jest povolána, že tato nebude moci v dané lhůtě vyzvání vyhověti. (Výkřiky posl. Tomáška.) Já netvrdím, že to byl můj názor, jen pravím, že se očekávalo v dělnické veřejnosti, že bude z důvodů, které jsem uvedl, zákon prováděn loyálně. Přes to však zejména zájmové organisace dělnické učinily opatření, aby Ústřední sociální pojišťovna mohla vyhověti v sebe kratší lhůtě, která by jí byla dána. Zájmové organisace dělnické vycházely ze zásady, že, i když nejsou prováděny volby a když mají býti orgány nemocenských pojišťoven jmenovány, toto jmenování má nahraditi volby a že se má od voleb pouze lišiti co do formy, nikoliv však co do obsahu; poněvadž pak nový zákon o sociálním pojištění ve své organisační části nařizuje, aby do všech orgánů pojišťovacích ústavů byly provedeny volby podle zásady poměrného zastoupení, hleděly dosíci takového návrhu, který by jakž takž pravděpodobným výsledkům voleb podle zásady poměrného zastoupení vyhovoval.

Byly to organisace socialistické, které daly podnět k tomu, aby se sešly zájmové organisace dělnické, počítajíc v to i organisace křesťansko-sociální, a aby se snažily vypracovati společný návrh. (Posl. Hackenberg [německy]: Byly také místní dohody v jednotlivých místech!) Já k tomu přijdu! Já sám z vlastního názoru o průběhu jednání nemohu nic tvrditi, ale podle toho, co jsem slyšel, nebylo právě jednání s pány zástupci křesťansko-sociálních organisací příliš lehké. Oni i přes svou formální hladkost neopomněli při žádné příležitosti poukazovati velmi důtklivě, že předseda lidové strany je zároveň ministrem soc. péče, který konec konců má celé jmenování v rukou, a z této okolnosti dovedli i při dohodování vytloukati náležitý kapitál. Já jim to nevytýkám, možná, kdybych byl v jejich situaci, že bych jednal zrovna tak, (Posl. Srba: To neříkej, to není tvoje nátura!) Konstatuji, že k dohodě došlo. O každém jednotlivém místě, jak pan posl. Hackenberg uvedl, byla dohoda ujednána v kurii pojištěnců a ta byla učiněna na základě ústupků jak Odborového sdružení československého, tak Československé obce dělnické, jen právě aby dohody s křesťansko-sociálními organisacemi mohlo býti dosaženo. Mezi tím splnila se však obava, kterou jistá skupina u nás měla, že totiž zemské úřady opravdu dají Ústřední sociální pojišťovně k jejímu návrhu velmi krátkou lhůtu. To se také opravdu stalo a Ústřední soc. pojišťovna, která chtěla, aby její právo nemohlo býti prohlášeno za propadlé, i v této krátké lhůtě vyhověti, pochopitelně tlačila potom na zájmové korporace, aby podaly svoje návrhy, docílila pak tímto tlakem - nechtíc ovšem - toho, že jak Odborové sdružení, tak i Československá obec dělnická byly donuceny ještě k dalším ústupkům ve prospěch křesťansko-sociálních organisací, jen aby včas mohly býti návrhy podány.

Návrhy byly podány a opět optimisté v našich řadách byli přesvědčeni: Teď ministerstvo soc. péče bude jmenování předsednictev a dozorčích výborů provádět opravdu podle této dohody, podle těchto návrhů, k nimž Ústřední soc. pojišťovna podle zákona je povolána. Vždyť Ústřední soc. pojišťovna předložila tyto dohodnuté návrhy muži, který razil okřídlené slovo: "dohodli jsme se, že se dohodneme", a bylo tedy možno očekávati, že dovede také oceniti, když někdo k dohodě konečně dospěje.

Slavný sněme! Kdo sledoval jednání p. ministra soc. péče v posledním roce, ten ovšem byl v důvěře své, že se drží i nadále tohoto hesla, silně otřesen. Když se jednalo o novelisaci sociálního pojištění, došlo v tom, jak by měla novelisace vypadati, k naprosté dohodě mezi zaměstnavateli a zaměstnanci v paritní komisi Ústřední sociální pojišťovny. Došlo dokonce ve velké části případů k dohodě o meritorním obsahu zákona mezi vládními stranami a určitou částí oposice v této sněmovně. Ale pan ministr soc. péče dělal loňského roku všechno možné, aby nebyla uskutečněna dohoda, která byla ujednána v Ústřední sociální pojišťovně, a aby nebyla uskutečněna dohoda, která byla učiněna mezi sněmovními stranami.

To nebyl jediný případ, který jsme viděli u sociálního pojištění. Brzy na to předložila komise, kterou vláda ustanovila, ministerstvu soc. péče zákon o pensijním pojištění, na kterém se zaměstnavatelé i pojištěnci, jejich organisace, jejich zástupci ve Všeobecném pensijním ústavu i ve vládní komisi úplně shodli. Ministerstvo soc. péče napjalo všechny síly, aby tato dohoda byla zmařena, aby sněmovně byl předložen docela jiný návrh, nežli jaký komise vypracovala.

A nebylo proto divu, že p. ministr soc. péče, sleduje tuto svou politickou linii z loňského roku, setrval na ní i tentokráte, když Ústřední sociální pojišťovnou byl předložen dohodnutý návrh, a tuto dohodu, které bylo jak v kurii zaměstnavatelské, tak v kurii pojištěnecké na celé čáře dosaženo, zmařil.

Zdá se snad na první pohled, že toto počínání nemůže posloužiti posici p. ministra soc. péče. Mohlo by tedy býti usuzováno na jakousi nelogičnost, mírně řečeno, v jeho počínání, když, ačkoli celá veřejnost si přeje dohody a této dohody po těžké, namáhavé, obětavé práci různých skupin je dosaženo, p. ministr soc. péče potom dohodu zmaří. Ale o něm je známo, že si vytvořil teorii, že jeho mocenské postavení ve státě bude tím pevnější, čím neklidnější budou poměry ve státě. On, člověk, který zdá se přímo zosobňovat klid, má za to, že neklid je tím živlem, ve kterém on může nejsnáze zakotviti loď své politické moci. A odtud bylo způsobeno, že jsme četli jmenování správních orgánů nemocenských pojišťoven, které způsobilo neklid na celé čáře. Pan ministr soc. péče měl za to, že to právě je důkazem správnosti jeho postupu, když mohl nám říci v soc.-politickém výboru: "Vždyť nikdo v celé republice není s tím jmenováním spokojen". To považoval za hlavní, nejlepší stránku svého aktu, že vzbudil nespokojenost od krajní pravice až do krajní levice.

Slavný sněme! Tento akt vlády nemohl býti ještě kritisován v posl. sněmovně, ale byl kritisován na jiných místech a ne snad lidmi, kteří by nám stáli svými názory na blízku. Kdokoli se však o něm vyjádřil, každý jej prohlašoval za skandální akt, kterého se dopustil ministr soc. péče. Jsou to především průmyslníci; ale my jsme četli dnes ve vedoucím listě vedoucí strany koalice, že představenstvo této strany prohlašuje naprostou svou nespokojenost s tímto aktem. Nechce převzíti za něj žádnou odpovědnost a vyžaduje důkladnou změnu. Nevím, jak daleko je to oprávněno, ale pánové by se neodvážili k takovému usnesení, kdyby z jejich strany to nebylo oprávněno. Kdo jen poněkud - vždyť ještě nebylo možno do všech podrobností prohlédnouti seznam osob, které vychrlily zemské úřady 19. t. m. - mohl prohlédnouti tento seznam, našel v něm osoby, které nejsou volitelny a které následkem toho podle ustanovení zákona ani nesměly býti jmenovány do správních orgánů nemocenských pojišťoven. Pan ministr doznal sám ve výboru soc.-politickém, že mnozí jsou tam, kteří nepatří již do skupiny, za kterou byli jmenováni, že jsou tam mnozí, kteří nemají státního občanství republiky, (Slyšte!), že jsou tam mnozí, kteří už nebydlí tam, kde bydleli, a následkem toho nejsou už v souvislosti s pojišťovnou, do které byli jmenováni, že jsou tam lidé, kteří dokonce dávno zemřeli, ale přes to bránil se do poslední chvíle tomu, aby seznamy byly opraveny, aby jme ování mohlo býti provedeno podle zákona. Já jsem si dovolil ve výboru soc.-politickém upozorniti na tento skandální stav a vyžadoval jsem, aby byl pan ministr soc. péče pozván, aby se dostavil do výboru a vysvětlil, co ho k tomu činu vedlo.

Musím říci, že mám dojem, že od té doby, co nastoupil vládu nynější pan ministerský předseda, alespoň při některých příležitostech se zdá, že sněmovní většina se snaží poněkud spíše se přizpůsobovati parlamentárním zvyklostem a parlamentárním pravidlům, než tomu bylo za absolutní vlády pana náměstka. A tak se stalo, že náš návrh, aby pan ministr soc. péče byl pozván do výboru, nebyl zamítnut ku podivu pana ministra samého, nýbrž že bez hlasování, tacito consensu celého výboru byl pan ministr opravdu předsedou požádán, aby do výboru přišel; a tak po dlouhé době jsme pojednou měli dojem, že jsme v opravdovém parlamentě, když ministr přišel a odpovídal na otázky, které v interpelaci byly dány.

Pan ministr soc. péče nám řekl, že nelze od něho očekávati, aby byl prohlédl jmenování 23.000 osob, které se v tomto aktu vyskytly, a že samozřejmě nemohl zkoumati u každého jednotlivce, zdali jeho kvalifikace odpovídá zákonným požadavkům, a že pochopitelně následkem toho se staly různé nesrovnalosti, které je ochoten napraviti. O to nešlo! Samo sebou se rozumí, že tolik rozumu máme, že víme, co ministr jako osoba dělati může a co nemůže. Nikdo z nás od něho neočekával a nevyžadoval, aby zkoumal osobně akta 23.000 lidí. Za co je však pan ministr soc. péče odpověden, jest směrnice, kterou je toto jmenování řízeno a kterou si nevymyslili presidenti zemských úřadů, nýbrž kterou ministerstvo soc. péče - a ovšem za jeho osobní odpovědnosti - uložilo zemským úřadům. (Tak jest!) A tato směrnice, která byla naprosto nesprávná a která je prohlašována za skandální, byla, že zemským úřadům není nic do toho, jak se dohodly na jedné straně konfederace zaměstnavatelské na druhé straně zájmové organisace dělnické, že nepotřebují dbáti těchto návrhů a že mají postupovati podle nějakých číslic, které nemohly vypátrati, nýbrž které si musily prostě vymýšleti.