Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Senát Národního shromáždění republiky Československé přijal v 201. schůzi dne 24, dubna 1924 tuto osnovu zákona:

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

(1) Kdo nemá vlastních dětí manželských anebo jim na roveň postavených (legitimovaných, osvojených, jakož i v poměru k matce dětí nemanželských), může jiného smlouvou přijmouti za vlastního (osvojiti). Muž, který má takové děti, může své nemanželské dítě jen tehdy osvojiti, nebylo-li zplozeno za platného manželství jednoho z rodičů dítěte.

(2) Osvojitel (osvojitelka) musí býti starší čtyřiceti let, osvojenec alespoň o osmnáct let mladší, než osvojitel. Tohoto věku a rozdílu věku se nevyžaduje, osvojuje-li muž své nemanželské dítě.

(3) Manžel může toliko se svolením druhého manžela: někoho osvojiti neb osvojen býti.

Svolení není však třeba, byl-li manžel dán pro choromyslnost anebo slabomyslnost úplně pod opatrovnictví, není-li jeho pobyt znám anebo byla-li manželství rozvedeno.

(4) Osvojenec nemůže již býti osvojen, pokud trvá poměr založený osvojením, jinou osobou než osvojitelovým manželem. Jako společné dítě mohou osvojiti někoho jen manželé. Osvojiti sebe nemohou manželé, sourozenci a příbuzní v přímém pokolení. Ale smlouva může býti také ujednána s několika osobami, které mají býti osvojeny, avšak jen tehdy, není-li mezi nimi poměr, jenž se nesrovnává s přirozeným poměrem sourozenců.

(1) K osvojení jest třeba svolení rodičů osvojencových. Není-li osvojenec svéprávným, jest kromě svolení zákonného zástupce a pokud se týče rodičů, třeba též schválení poručenského (opatrovnického) soudu (úřadu).

(2) Svolení nemůže býti dáno plnomocníkem ani je nelze odvolati. Svolení není třeba, je-li ten, jehož svalení se jinak vyžaduje, dán pra choromyslnost neb slabomyslnost úplně pod opatrovnictví, anebo není-li jeho pobyt znám.

(3) Zdráhají-li se rodiče nebo jeden z nich svoliti, nemajíce důležité příčiny, může dáti souhlas místo nich vyšetřiv věc příslušný soud nebo poručenský (opatrovnický) úřad označený v §§ 9 a 10.

Nutným právním účinkem osvojení jest, že osvojenec obdrží jméno osvojitelovo nebo rodové (dívčí) jméno osvojitelčino, anebo je-li osvojitelka provdána, za souhlasu manželova jeho jméno. Manželka osvojená musí, jiný osvojenec může připojiti k tomuto jménu své dosavadní jméno.

(1) Mezi osvojitelem a osvojencem a později narozenými potomky osvojencovými nastává po právu týž poměr jako mezi rodiči a manželskými dětmi, pokud zákon jinak neustavuje. Poměr ten nevztahuje se však na potomky osvojencovy, kteří tu bylí při ujednání smlouvy, nedali-li svůj souhlas. Není-li osvojenec svéprávným, přijde pod otcovskou moc osvojujícího muže.

(2) Ale poměr založený osvojením mezi osvojitelem a osvojencem nedotýká se ostatních členů rodiny osvojitelovy. Ve své vlastní rodině nepozbývá osvojenec práv.

Osvojenec má totéž zákonné dědické právo a nárok na povinný díl po svém osvojiteli a nárok na výživu od něho jako manželské děti; osvojitel nemá však těchto práv oproti osvojenci. Osvojenec nedědí rovněž po manželu, po příbuzných svého osvojitele. Podrží dědické právo ke jmění svých přirozených rodičů a příbuzných, rovněž i nárok na výživu, kdyby osvojitel nebyl s to, aby mu poskytoval výživu.

Práva mezi osvojitelem a osvojencem mohou býti smlouvou i jinak upravena, pokud se tím nemění podstatný zákonný účinek v § 8 vytčený ani se neubližuje někomu jinému v jeho právech.

(1) Právní poměr mezi osvojitelem a osvojencem, po případě jeho potomky, může býti opět smlouvou mezi nimi zrušen; není-li osvojenec svéprávný, jest k tomu třeba svolení zákonného zástupce, který se ustanoví, a poručenského (opatrovnického) soudu neb úřadu. Ze závažných důvodů, zejména z důvodů, pro něž stává se někdo nehodným děditi nebo může býti vyděděn, může tento poměr i o žalobě té neb oné strany býti zrušen.

(2) Manželství mezi osvojitelem a osvojencem uzavřené proti zápovědi zrušuje osvojení a, jeho účinky.

(3) Zánikem osvojení obdrží osvojenec opět své dřívější jméno, a není-li svéprávným, vrací se pod moc otcovu nebo poručenskou.

(4) Zánik osvojení nutno ve všech případech oznámiti soudu (úřadu, §§ 9 a 10), který zařídí zápis o změně jména v matrice (§ 11).

(1) K účinnosti smlouvy (§§ 1 a 7) vyžaduje se veřejné listiny nebo takové soukromé listiny, na níž jsou podpisy stran soudně nebo notářem (veřejným notářem) ověřeny. Je-li třeba schválení poručenským (opatrovnickým) soudem neb úřadem, může býti sepsána osvojovací smlouva také zápisem u tohoto soudu (úřadu). Totéž platí o svolení účastníků, jehož jest třeba podle § 1 odst 3., § 2 odst. 1., § 4 odst. 1. a §7 odst. 1.

(2) Smlouva osvojovací musí míti ustanovení o podstatném účinku osvojení vytčeném a dále míti ustanovení odchylná od zákona pokud jsou přípustná, ale nesmí býti podmíněna ani časem omezena.

(3) Osvojovací smlouva stává se právě účinnou teprve, byla-li schválena poručenským (opatrovnickým) úřadem anebo soudem. Schválení lze odepříti jen tehdy není-li smlouva k prospěchu nesvéprávného osvojence. Schválení nemá účinku, jestli před schválením smlouvy obě strany od ní odstoupí, jedna z nich zemře neb osvojitel pozbude zcela neb částečně svéprávnosti.

Je-li osvojenec svéprávným, jest příslušným osvojovací smlouvu schváliti okresní soud, u něhož má, osvojitel své obecné sudiště ve sporných věcech.

(1) Není-li osvojenec svéprávným, přísluší schváliti smlouvu poručenskému (opatrovnickému) soudu (úřadu) první: stolice, u něhož jest poručenstvo (opatrovnictví) zahájeno nebo který jest jinak podle zákona pro nesvéprávného příslušný. Tento soud (úřad) vyšetří poměry pro schválení rozhodné z úřední povinnosti a rozhodne o žádosti. Usnesení, kterým o žádosti za osvojení konečně rozhodne, předloží dříve, než je vydá, i se spisy v obvodu, pro nějž platí jurisdikční norma z 1. srpna 189, č. 111 ř. z. svému nadřízenému sborovému soudu, na Slovensku a Podkarpatské Rusi poručenskému úřadu druhé stolice ke konečnému potvrzení.

(2) Rozklad nebo stížnost (odvolání) proti tomuto vyřízení podati jest do čtrnácti dnů u první stolice. Rozklad jest pak předložiti sborovému soudu první stolice, pokud se týče poručenskému úřadu druhé stolice. Stížnost (odvolání) jde pak ke sborovému soudu druhé stolice případně k poručenskému úřadu třetí stolice, nevyhoví-li jí již jako rozkladu sborový soud první stolice nebo poručenský úřad druhé stolice.

Smlouvu jest podati trojmo s příslušnými doklady (křestními nebo rodnými listy, domovskými listy a pod.). Byla-li smlouva schválena, založí soud anebo poručenský úřad první stolice jedno vyhotovení do sbírky listin, zapsav ji do příslušných seznamů, dodá po jednom vyhotovení se schvalovací doložkou stranám, opatří, aby osvojení bylo poznamenáno v matrice o narození osvojencově, a je-li důsledkem toho změna jména i jiných osob (manžela, dětí), i při příslušných zápisech (v rodné neb oddací matrice) a vyrozumí příslušnou domovskou obec osvojencovu.

Je-li při osvojení účasten cizinec, řídí se osvojení právním řádem státu, jehož příslušníkem jest osvojitel. Otázku, je-li nutno přivolení dítěte, jeho příbuzných a zástupců nebo jiného úřadu, jest rozhodnouti podle právního řádu státu, jehož příslušníkem jest osvojenec.

(1) Dnem účinnosti tohoto zákona pozbývají platnosti ustanovení §§ 179 až 185, § 755, poslední věty § 756 ob. zák. obč., §§ 257 až 262 pat. ze dne 9. srpna 1854, č. 208 ř. z., pak ustanovení dosavadního zvykového práva, zák. čl. XX. z r. 1877 a nařízení na osvojení se vztahující, na Slovensku a Podkarpatské Rusi platná.

(2) Zákon nedotýká se právních poměrů založených osvojovacími smlouvami, které byly od dne jeho účinnosti schváleny již soudem aneb úřadem první stolice podle §§ 9 a 10. Ustanovení § 7 platí i při zrušení osvojovacích smluv schválených před účinností tohoto zákona.

(3) Smlouvy ujednané na Slovensku a Podkarpatské Rusi, a pokud jest třeba, schválně sirotčí vrchností neb poručenským úřadem první stolice do dne účinnosti zákona, a pokud není třeba tohoto schválení, do toho dne došlé ministerstva spravedlnosti, přísluší potvrditi tomuto ministerstvu.

Zákon provésti náleží ministrům spravedlnosti a vnitra.