Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

jímž se platnost zákona ze dne 22. prosince 1921, č. 471 Sb. z. a n. o změně některých ustanovení trestního práva a ustanovení tento zákon doplňujících prodlužuje a současně některé jeho předpisy rozšiřují na obor soudnictví vojenského.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Platnost čl. I. zák. č. 471/1921 Sb. z. a n. a jej doplňujících ustanovení čI. I. zákona ze dne 12. prosince 1923, č. 259 Sb. z. a n. prodlužuje se do 31. března 1929.

Ustanovení § 9 a 10 čl. I. zák. č. 471/1921 Sb. z. a n. a doplňujících jej ustanovení č. 2 čl. I. zák. č. 259/1923 Sb. z. a n. platí obdobné také, když jmenované tam zločiny soudí soud vojenský, navrhne-li vojenský prokurátor potrestání pro přečin.

Platnost čl. I. č. 3, 4 a 11 zákona ze dne 18. prosince 1919, č. 1 Sb. z. a n. z roku 1920, kterým se mění některá ustanovení trestního řádu ze dne 2. května 1873, č. 119 ř. z, a zák. čl. XXXIII z roku 1890, prodlužuje se do 31. března 1929.

Tento zákon nabude účinnosti 1. ledna 1926; jeho provedení ukládá se ministrům spravedlnosti a národní obrany.

Zákon ze dne 22. prosince 1921, č. 471 Sb. z. a. r., jakož i článek I. č. 3, 4, 11 zákona ze dne 18. prosince 1919, č. 1 Sb. z. a n. z r. 1920 mají za účel umožniti nerušený průběh výkonu trestního soudnictví u soudů porotních a u soudů sborových, a zabrániti tak úplnému ochrnutí v tomto důležitém odvětví státní správy, jehož agenda oproti letům předválečným vzrostla měrou netušenou. Řečeného ulehčení dostává se trestním soudům v prvé řadě podle zákona z 18. prosince 1919, tzv. restrikcí senátů sborových soudů v Čechách na Moravě a ve Slezsku sice v tom smyslu, že počet členů trestních senátů u sborových soudů I a II stolice snižuje se o jednoho a zavádí se dále instituce samosoudců ve věcech trestních u sborových soudů I. stolice na území Republiky.

Další úleva ve výkonu trestního soudnictví dosažena byla tím, že jednak odstraněn byl vliv poválečného znehodnocení měny na trestné činy proti majetku, jejichž kvalifikace i trestní sazby jsou namnoze závislými od pevných peněžních hranic, jednak odstraněny důsledky, které z toho a z poválečného vzestupu kriminality pro příslušnost a zatížení soudu vůbec vzešly. Podle zákona ze dne 22. prosince 1921, č. 470 Sb.. z. a n., je oprávněn veřejný žalobce navrhnouti, aby trestní čin, přináležející dle majetkové hodnoty před soudy porotní, byl vzhledem ku znehodnocení hodnoty peněžní projednán před soudy sborovými I. stolice. Trestní čin, který náleží k příslušnosti sborového soudu I. instance, může býti přikázán jednomu členu onoho soudu, jako samosoudci, jestliže veřejný žalobce navrhl pro obviněného jako hlavní trest ztrátu svobody do 6 měsíců, a to buď samu o sobě, buď vedle trestu peněžitého, anebo jedině trest na penězích. Konečně je dle téhož zákona dána veřejnému žalobci možnost, aby u majetkových trestních činů navrhl, přihlížeje povaze činu ke znehodnocení peněz a k malé nebezpečnosti pachatele pro cizí majetek, mírnější potrestání, místo pro zločin, jen pro přestupek (na Slovensku a v Podkarpatské Rusi pro přečin) a tím založil příslušnost soudů okresních.

Konečně navrhuje vláda, aby účinnost článku 1. § 9 a 10 zákona č. 471 z r. 1921, Sb. z. a n. byla rozšířena i na soud a vojenské, pro něž ustanovení tato dosud neplatila. Vojenský prokurátor může totiž navrhnouti, aby při trestních činech majetkových místo pro trestání pro zločin nastoupilo potrestání pro přečin, což bude míti zřejmě za následek ulehčení soudům divisním, oproti malé celkem agendě soudů brigádních. Opatření tato, která projednávalo vládní osnovou se navrhují, stala se nutným, poněvadž účinnost zákonů, kterými soudnictví trestní se ve smyslu naznačeném upravuje, vyprší dnem 31. prosince roku 1925.

Dle návrhu senátu stanoví se doba, na kterou se platnost zákona tohoto má prodloužiti do 31. března 1929.

Ústavně-právní výbor navrhuje, aby poslanecká sněmovna Národního shromáždění přijala usnesení senátu Národního shromáždění republiky Československé beze změny.