Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Navrhujeme, aby byla přijata tato osnova zákona:

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Ustanovení tohoto zákona upravují služební poměr veškerých zaměstnanců, určených k výkonům pracovním v domácnosti zaměstnavatelově, a v domácnosti té bydlících, vyjímaje ty, kteří sice v domácnosti zaměstnavatelově bydlí, ale pracují zároveň v jeho živnostenském, obchodním nebo zemědělském podniku, byť i byli ustanoveni také k některým výkonům pracovním v domácnosti neb pro domácnost zaměstnavatelovu.

Druh a rozsah práce, jakož i odměnu za ni, ať v penězích nebo naturáliích, určuje smlouva, uzavřená buď v jednotlivém případě zvláště, anebo kolektivní smlouva, platná pro obvod té které okresní politické správy.

Individuelní smlouvy služební nemohou obsahovati ustanovení, měnících v neprospěch zaměstnanců ujednání příslušné smlouvy kolektivní; ustanovení taková pokládati jest za nedoložená.

Kolektivní smlouvy činí: vždy v měsíci lednu, na dobu jednoho roku a pro obvod té které okresní politické správy paritní komise, složená ze tří zástupců zaměstnaných a tří zástupců zaměstnavatelů a řízená přednostou okresní politické správy nebo úředníkem jím ustanoveným, jakožto předsedou.

Zástupce obou zájmových skupin v paritní komisi jmenuje přednosta okresní politické správy, jsa povinen vzíti při tom rovnoměrný zřetel k návrhům příslušných organisací, byly-li mu návrhy takové dokonce roku právě předcházejícího učiněny.

Předseda paritní komise jest povinen každou ujednanou smlouvu kolektivní oznámiti politické správě II. instance.

Nedojde-li v některém okresu k ujednání smlouvy kolektivní do konce ledna, určí zemská správa politická kolektivní smlouvu některého jiného okresu, jehož hospodářské a sociální poměry jsou přibližně stejné, za závaznou pro takový omeškalý okres; paritní komise okresu tohoto, kterou svolá předseda k návrhu kteréhokoli člena, jest však oprávněna usnesením svým takovou kolektivní smlouvu na zbytek období změniti nebo doplniti.

Kolektivní smlouva obsahuje zejména:

a) ustanovení minimální mzdy a způsobu její úhrady podle různých kategorií domáckých zaměstnanců,

b) druh a rozsah povinností domáckých zaměstnanců podle týchž kategorií,

c) ustanovení o přípustnosti a maximu práce přes čas a zvláštní odměně za tuto práci,

d) novoročné,

e) určení oboustranných náhrad pro hrubé porušení smluvních povinností.

Veškerá podání a jednání úřední, směřující k ujednání smlouvy služební podle tohoto zákona, jakož i vyhotovení takových smluv, ať individuelních či kolektivních nebo výtahu z nich, jakož i prohlášení, kterými stvrzuje zaměstnavatel zaměstnanci nebo naopak rozsah jeho práv a povinností, jsou osvobozen ad kolků a poplatků.

Vyplácení peněžní odměny (mzdy, služného) domácím zaměstnancům děje se vždy měsíčně a dodatečně, nejpozději však prvního příštího měsíce. Ujednané stravné platí se však vždy nejméně půlměsíčně předem.

Strava, která podle ujednání domácímu zaměstnanci in natura má býti poskytována, budiž zdravá, čistá a chutná, stejná se stravou dorostlých zdravých členů rodiny, a budiž poskytována v pravidelnou dobu a v dostatečném množství.

Ubytování domácích zaměstnanců budiž zdravotně i mravně naprosto nezávadné.

Zaměstnanec nechť má možnost uzamknouti se na noc v místnosti, ve které spí.

K uschování jeho majetku budiž mu poskytnuta skříň, kufr nebo jiná vhodná a dostatečná prostora, kterou si může uzamknouti.

Zaměstnanci, zařaděnému podle kolektivní smlouvy do vyšší kategorie, náleží zvláštní obytná místnost, v níž může i ve dne nerušeně tráviti svůj volný čas.

Pracovní doba spadá do období mezi 6,5 - 19,5 hodinou a nesmí přesahovati 10 hodin denně; po 18. hodině není však zaměstnanec povinen konati práce těžké.

Na polední odpočinek (oběd) připadá nejméně půl hodiny nerušené.

Zaměstnanci domácímu jest mimo to ještě poskytnouti nepřetržitý denní klid dvouhodinový, zaměstnancům vyšší kategorie pak denní klid tříhodinový,

Ve večerních hodinách po 19 a 1/2 hod. může zaměstnanec svým časem volně disponovati.

U zaměstnanců do 16 let k spánku budiž poskytnuto 9 hodin, přes 16 let 8 hodin nočního klidu.

Domácí zaměstnanci pod 16 let věku jsou k zaměstnavateli v poměru učňovském, ale podle kolektivní smlouvy za práci musí býti honorováni.

Denní pracovní doba nesmí přesahovati u nich 8 hodin a spadá do období mezi 7-19 hodinou.

Nepřetržitý denní klid patří jim tříhodinový a budiž ho užito zejména k návštěvě škol, nebo kursů rodinných, kde jich není, k návštěvě kursů z oboru hospodyňského, vychovatelského neb oborů blízkých povolání domácích zaměstnanců.

Zaměstnancům nad 16 let budiž návštěva kursů a škol, v § 11 jmenovaných, v době denního klidu umožněna.

Kde denní výkon zaměstnancův nepřipouští přerušení, může se denní nepřetržitý klid oboustrannou dohodou proměniti v pravidelný prázdný půlden a večer některého všedního dne v týdnu.

Práce přes čas nesmí býti od domácího zaměstnance požadována, leč, že by šlo o výkony mimořádné a neodkladné; za takovou práci přes čas přísluší zaměstnanci zvláštní odměna, kterou blíže určiti jest v kolektivní smlouvě (§ 5).

Je-li porušen prací přes čas ranní klid zaměstnancův, budiž mu vedle zvláštní odměny poskytnuta příštího dne přiměřená doba k náhradnímu spánku.

Soustavné rušení nočního klidu (na př. v domácnostech nemluvňaty neb nemocnými) přípustno jest jedině tehdy, převzal-li domácí zaměstnanec smlouvou výslovně povinnost noční služby; i v tom případě však jest ku konání práce v noci zavázán pouze každého třetího dne.

Omezení tato nevztahují se na kojné, ošetřovatelky nemocných apod., u nichž pracovní úkony noční náleží k pravidelnému výkonu povolání.

Jakákoli práce v čase nočním a jakákoli práce přes čas jest nepřípustná u domácích zaměstnanců mladších 16 let.

Zaměstnanci náleží každé neděle a o každém státním svátku od 14, hodiny prázdno, kdy může volně svým časem nakládati. Zvláštní denní klid (§ 10, předposl. odst,) toho dne odpadá.

Domácí zaměstnanec má každého roku právo na nepřetržitou dovolenou v letních měsících, a to:

na týdenní dovolenou, byl-li u téhož zaměstnavatele nepřetržitě zaměstnán rok,

na dvoutýdenní dovolenou, byl-li u téhož zaměstnavatele zaměstnán od dvou do pěti let,

na třínedělní dovolenou, byl-li u téhož zaměstnavatele nepřetržitě zaměstnán od pěti let výše.

Nastoupení této letní dovolené závisí na vzájemné dohodě, nemůže se jí však zaměstnanec s právním účinkem vůbec vzdáti, a to ani za náhradu.

Po dobu dovolené přísluší domácímu zaměstnanci vedle pravidelného platu ještě zvláštní příspěvek prázdninový, který se rovná polovičnímu měsíčnímu platu na každý: den dovolené a jest splatný celý předem v den před její nastoupením.

Zaměstnanec pozbývá nároku na dovolenou, dal-li bez zavinění zaměstnavatelova výpověď, nebo byl-li z vlastního zavinění oprávněně propuštěn.

Lze-li oprávněně souditi, že zaměstnavatel vypověděl zaměstnance čtvrt roku před uplynutím roku (resp, dvou až pěti a přes pět let) jen z příčiny, aby nebyl povinen uděliti mu placenou dovolenou, má zaměstnanec právo, požadovati od zaměstnavatele plnou náhradu prázdninového příplatku i řádného platu za dobu dovolené, jaká mu přísluší.

Zaměstnanci vyšší kategorie patří: dvoutýdenní letní nepřetržitá dovolená, byl-li u téhož zaměstnavatele zaměstnán nepřetržitě rok, měsíční letní nepřetržitá dovolená, byl-li u téhož zaměstnavatele zaměstnán nepřetržitě po dvě léta.

Měsíční letní dovolenou možno podle vzájemné úmluvy rozděliti na dvě 15tidenní, nesmí však býti k tomu zaměstnanec nucen.

V případě dvoutýdenní dovolené přísluší zaměstnanci vedle plného služného prázdninový příspěvek rovnající se měsíčnímu služnému, v případě měsíční dovolené vedle plného služného prázdninový příspěvek, rovnající se dvojnásobnému měsíčnímu služnému.

Zaměstnavatel jest povinen toho dbáti, aby služební úkony nebyly na újmy zdraví zaměstnancovu. Onemocní-li zaměstnanec z viny neb opomenutí zaměstnavatelova, má bez újmy nároků z pojištění nemocenského vůči zaměstnavateli nárok na úhradu odborného léčení, v případě zaměstnavatelem zaviněné invalidity pak mimo to nárok na poskytnutí renty, jejíž výše určuje se procentem nastalé ztráty pracovní způsobilosti z posledního platu zaměstnancova a jiných jeho pravidelných požitků.

Nemůže-li zaměstnanec z důležité příčiny rodinné (úmrtí a pod. nepředvídaných událostí) svou službu vykonávati, má nárok na placenou dovolenou nejdéle jednoho týdne. Nepřekročí-li této dovolené, nesmí býti zaměstnavatelem bez výpovědi propuštěn.

Ustanovení §§ 10-21 platí též pro domácí zaměstnance bydlící mimo domácnost zaměstnavatelovu, pokud jejich zaměstnání v domácnosti zaměstnavatelově vyčerpává nejméně 28 hodin týdně.

Služební poměr domácích zaměstnanců končí buď uplynutím doby smlouvou předem určené, aneb může býti zrušen výpovědí, k níž stejně oprávněn jest zaměstnanec i zaměstnavatel. Lhůta výpovědní jest 14tidenní, u vyšších kategorií měsíční, jest však vždy výpověď dáti tak, aby lhůta končila buď 15, nebo posledního dne kalendářního měsíce.

Služební poměr na zkoušku může býti v prvém týdnu s obou stran bez překážky kdykoliv přerušen.

Po řádné dané výpovědi jest zaměstnavatel povinen, poskytnouti zaměstnanci po třikráte ve všední den po 4 hodinách k hledání nového místa, v tyto dny odpadá však 2hodinový denní klid (§ 10 posl. odst.),

Opustí-li zaměstnanec před uplynutím výpovědní lhůty bezdůvodně službu, může zaměstnavatel žádati buď jeho nastoupení do služby, nebo odškodnění pro porušení smlouvy.

Skončí-li služební poměr po 10tileté nepřetržité službě, přísluší zaměstnanci mimořádné odbytné, rovnající se tříměsíčnímu služnému.

Po každém dalším dokončeném roce zvyšuje se toto mimořádné odbytné vždy o částku, rovnající se měsíčnímu služnému. Po 15tileté nepřetržité službě rovná se mimořádné odbytné celoročnímu služnému.

Nárok na toto odbytné přestává, byl-li zaměstnanec pro těžké provinění propuštěn,

Přesídlí-li zaměstnavatel se svou domácností na jiné místo, nesmí býti zaměstnanec propuštěn bez výpovědní lhůty, zdráhá-li se následovati zaměstnavatele do nového bydliště.

Právě tak jest nucen zaměstnavatel dostáti výpovědní lhůtě, i když náhle domácnost svou zruší.

Veškerá ustanovení dosavadních čeledních řádů se zrušují.

Spory vzešlé ze smlouvy služební a z poměrů zákonem tímto upravených náležejí před řádné soudy.

Zákon tento nabývá účinnosti měsíc po svém vyhlášení.

Provésti jej ukládá se ministrům vnitra, spravedlnosti a sociální péče.

Při úpravě zákonodárství po válce světové muselo dojíti i na obory práce donedávna úplně v sociálně-politické legislativě opomíjené, Po úpravě zákona o domácké práci živnostenské zcela logicky musí dojíti k řešení poměrů doposud odstrkovaného stavu, jímž jsou domáčtí pomocníci všech kategorií. V bohatých státech západních, jako v Anglii, Francii, Americe a p. těžké práce v domácnostech vykonávají většinou muži (ve funkci dělníků), běžné práce sluhové, vaření kuchaři a teprve k osobní obsluze používá se nejen lokajů, ale také komorných.

U nás, v Rakousku, Polsku, Německu, Maďarska a okolních státech používá se k vykonávání veškerých a hlavně těžších domácích prací velkou většinou žen, jen rodiny opravdu bohaté nebo společensky dle západních zvyků vystupující zaměstnávají více muže a to ještě spíše u prací tzv. elitních.

Příčin bylo několik, Konservativní nátěr těchto států v minulých dobách sám sebou přinášel odpor k samostatnému, lepšímu zaměstnání ženskému a odsuzovaly tyto nejraděj k služebnosti, sociální poníženosti a právní bezmocnosti.

Technické a stavební vymoženosti ve státech západních usnadnily a odstranily mnohou práci v domácnostech, zatím co žena u nás pra neekonomické zařízení a často také odpor proti zmodernizování a dobrému rozvrhu práce stala se otrokem podlahy, prádla, posluhy a plotny.

Patriarchální poměry v minulém století vzaly za své. Místo zahrnování pracovníků v rodinu nastupoval tvrdý poměr námezdní. S jakým despektem se na nesčetné pracovníky ty hledělo, toho dokladem jsou staré čelední řády pro Prahu z 21, srpna 1857, pro Čechy ze 7. dubna 1866, pro Moravu z 2. května 1886 a pro Dolní a Horní Slezsko z 25, března 1867.

Z těchto čeledních řádů plně čišel středověk. Služebnost znamenala sociální degradaci. Zaměstnance bylo lze beztrestně i bíti, za to tito se ani k řádným soudům uchylovati nesměli, spadajíce pod pravomoc policejního řízení ve svém povolání. Zaměstnancům se tykalo, právní ochrana se rovnala nule a nic tak necharakterisuje dobu a poměry, jako vžité úsloví ťSlužka pro všechnoŤ, což znamenalo vždy tvora, se kterým si smí každý dělat libovolně a beztrestně co chce. V podobných úžasných poměrech žilo tou dobou jen dělnictvo zemědělské.

S rostoucí organisací dělnictva průmyslového stoupalo i jeho sebevědomí a práva. Tyto výhody, hlavně kouzlo osobní svobody po skončené práci odvádělo samostatnější, myslivější povahy od poměru služebního k námezdnímu. Koncem století XIX. viděli i zaměstnavatelé, že nemohou v tak zaostalém postavení domácí pracovníky nechati, jinak že by jim postupem doby do služby nikdo schopnější nešel.

Na náš tlak i tlak zaměstnavatelek zřízena byla proto před 23 lety městská útulna pro služky a dělnice v Praze.

Tento rok na návrh předsedy Ústředí sociální péče ve Velké Praze dra Zenkla a za naši intervenční pomoci zřízeny byly na všech hlavních nádražích v Praze úřední městské informační hlídky a kanceláře, aby všichni práci, zdraví atd. hledající, zejména ženy z venku byli chráněni před vyděrači, podvodníky atd. Zákonodárné sbory přikročily k luštění palčivé otázky bezplatného zprostředkování práce v ústavech městských a okresních, tu a tam zaměstnavatelky samy začaly platiti za služební personál menší pojistné pro případ nemoci a pod. V Ženském klubu docházelo jeden čas docela k prvým pokusům o uzavření kolektivních smluv mezi služkami a zaměstnavatelkami, na nichž jsme zastupovaly s představitelkami zřízených organisací služebných dívek stranu zaměstnaných. Nebylo však po ruce zákonného podkladu pro tato jednání a na staré říšské vídeňské radě pro podobné sociální otázky nebylo porozumění. Týkaly se nejvíce žen, jejich práv a života a na to se v zákonodárných sborech myslí vždy nejpozději.

Po válce světové se mnohé změnilo k lepšímu. Došlo i na ťPopelky domácnostiŤ a na zaměstnaný personál ve velkých domech. Domácí pomocnice, komorníci, lokajové, domácí učitelstvo a j. kategorie kladly mzdové i pracovní požadavky. Ve velkých městech šlo to jakž takž, ale po venkově a v předměstích namnoze dohody selhávaly. Nebylo zase žádného právního a zákonného podkladu.

Ministerstvo sociální péče hned v r. 1919 zákonem rušilo sice čelední knížky a trestnost bezdůvodného zrušení pracovních poměrů a zavedlo občanské legitimace. Ale ještě nyní - po třech letech - užívá se čeledních knížek dál, mnozí domácí zaměstnanci vykazují se při hledání míst domovskými listy, které zaměstnavatelé odmítají jako nedostatečné průkazy a sotva 10 % domácích pomocnic má občanské legitimace. Tento chaos musí se nutně rozřešiti jednotným, výhradným průkazem. Čelední knížka, kde se jednostranně zapisuje vždy jen chování zaměstnané síly, ale nikdy zaměstnavatele, neodpovídá modernímu, demokratickému duchu doby, jsouc přežitkem konservativních a třídních názorů ze starého Rakouska. Co nutno dále ministerstvu sociální péče přičísti k dobru, jest příznivý výsledek snahy, zahrnouti domácké pomocnictvo v okruh nemocenského a starobního pojišťování, což se také podařilo.

Staré, nemožné čelední řády zůstaly však nezrušeny. Neřešenou zůstala otázka přesnější úpravy pracovní doby, nedělního a nočního klidu, práce přes čas, novoročného, dovolené a hlavně chaos platový. Státní správa byla povinna luštiti zákonem sporné tyto body, ano ani úpravě platové otázky není třeba se úzkostlivě vyhýbati. Při přesných a dobře fungujících zaměstnavatelských i zaměstnaneckých organisacích v průmyslu, na dolech a pod. bylo lze snadněji vypracovati pravoplatné, závazné kolektivní smlouvy. V posledních letech přikročeno k uzavírání kolektivních smluv též pro zemědělské dělnictvo. Zemský úřad práce a paritní komise velmi dobře se osvědčily. Jen v domácnostech jsou poměry stále chaotické a libovolné, takže na mnohých okresních politických správách našich prohlašovali, poskytne-li se zákonný podklad, bude možno již právně přizpůsobiti se místním poměrům platovým a pracovním.

Tento neurovnaný, libovolný, bezesmluvný stav nesou těžce jak zaměstnanci v domácnostech tak i zaměstnavatelé. Úhrn práce, povinností a práv obou stran není nikde specialisován, zákonem není chráněna ani zaměstnaná ani zaměstnavatelka. A nikde nejsou tyto dvě strany sociálně tak rozdílné na sebe odkázány, jako právě v domácnostech. Styk je stálý, bezprostřední, vzájemná odkázanost na sebe veliká.

V mnohých státech v posledních letech uzákoněny byly předlohy, vztahující se na úpravu poměrů domáckých zaměstnanců.

V Řecku zákonem z 11. března 1920 upravovala se pracovní smlouva zaměstnanců. V čl. 12. bylo ustanovení, že nejdéle po 4 měsících ode dne, kdy zákona vejde v platnost a po prozkoumání téhož dělnickou radou, vydá se královský dekret, že se zákon ten s ujednanými změnami vztahuje také na služebný personál a zaměstnance v domácnostech. Tento královský dekret také byl vydán a to dne 16. července 1920 (č. 2112). V §u 3 obsaženo je ustanovení, že pomocnictvo domácí má právo na 8denní lhůtu výpovědní, vyšší kategorie na 15denní. § 4 určuje povinnost zaměstnavatelů vydávati vysvědčení o trvání a ocenění jejich služeb, § 5 stanoví povinnost zaměstnavatelů dáti náhradu ve mzdě a ostatních požitcích za dobu výpovědní, odporovala-li tato zákonu, v plné výši, § 7 přidržuje zaměstnance, nedodržel-li lhůtu výpovědní k náhradě poloviny toho, co zákon předpisuje zaměstnavatelům. § 11 ustanovuje k řešení sporů soudy smírčí. Tato ustanovení v jižním cípu Evropy, kde ochrana soc. zákonodárství teprve vzniká, jsou značným pokrokem.

Ve Švýcarsku kanton basilejský přišel k zákonodárnému řešení také v roce 1920 a to zákonem ze dne 8. dubna o úpravě pracovní doby, vztahující se i na práci v domácnostech. V §u 5 předpisuje se pracovní doba týdenní na 60 hodin pro fiakristy, chauffeury, dozorce, nosiče, personál hotelový a pro pomocnictvo v domácnostech. § 6 stanoví, že nesmí denní pracovní doba v domácnostech přesahovati 10 hodin. V hotelích a restauracích dle § 7 nesmí pracovní doba pro personál kuchyňský převyšovati 10, pro ostatní 12 hodin, týdně však celý den o 24 hodinách musí býti volný. V § 8 domácímu pomocnictvu se každé dva dny poskytuje nepřetržitý klid 9hodinový. V případech nutnosti může býti doba klidu snížena na 8 hodin, smí se tak státi však jen 2krát v týdnu a má býti tato redukce nahražena volnými chvílemi jindy. § 8 jasně určuje, že osoby, které nedovršily 18. rok věku nemohou býti déle zaměstnávány, jak 48 hodin týdně a jejich doba klidu nesmí klesnouti pod 9 hodin denně, vyjma mimořádné případy. § 10 jest nesociální. Nedovoluje dítek používati v průmyslu pod 14 let, avšak v zemědělství a v domácí práci jen do 12 let. Od 12. roku do vychození školy mohou býti děti zaměstnány denně 2 hodiny po čas školního vyučování a 6 hodin denně v době prázdnin. § 15 přináší závazek, že prodloužení pracovní doby může býti jen výminečně a že nahraženo jest zvýšením pravidelné mzdy aspoň o ¹/₄, včetně jiných požitků.

V §u 19 jest stanoven trest na přestupky zákona v době pracovní pro obě strany (zaměstnance i zaměstnavatele) a to pokuty nebo vězení.

V republice Uruguay vydán byl zákon o odpočinku v týdnu dne 22. listopadu 1920. V čl. 1. se stanoví zachovávání jednotného odpočinku po pracovním období šesti dnů. Čl. 2. praví: Odpočinek po 6 dnech práce udělený má býti v neděli. Výjimky jsou dovoleny, nemůže-li z vážných důvodů práce býti na celou neděli zastavena. V tom případě může býti jiný den dáno prázdno. Je-li více personálu, tedy střídavě, nebo po dvou půldnech v týdnu, či od 15. hodiny v neděli do 15. hodiny v pondělí. V čl. 13. tohoto zákona jest ustanovení, že zákon platí také s výjimkami v §u 2 jmenovanými pro zaměstnance ve službě domácí.

Z těchto několika ukázek zemí od sebe velmi vzdálených a hospodářsky i sociálně odlišných jest zjevno, že snaha luštiti poměry domácích pomocníků stává se neodkladnou ve všech moderních státech, v Řecku řešili výpovědní lhůty, ve Švýcarsku pracovní dobu a náhradu za práci přes čas, v Jižní Americe nedělní klid, respektive jeho náhradu. U nás musíme odstraniti staré čelední řády a vybudovati řádné pracovní, mzdové, právní i zdravotnické poměry pro odstrkované tyto kategorie, aby bylo lze žádati také větší zodpovědnost za práci a větší odbornou výchovu k ní.

Z okolních zemí jest vydán v republice Rakouské zákon o úpravě služebních poměrů domácích pomocníků. Zákona jest dosti obsáhlý a moderní. Dle něho byl také podáván návrh zákona kolegyň Blatné, Kirpalové a Deutschové za klub něm. soc. dem. v naší republice. Jest stručnější, přizpůsoben zdejším poměrům. Neřeší však také některé sporné otázky, o jichž uplatnění doposud marně se zaměstnanecké organisace naše a soc. dem. přičiňovaly. Vidí se čím dále tím zřetelněji, že k jich řešení přistoupiti musíme, ať bude diskuse a dohoda sebe obtížnější.

Jedním z nejdůležitějších ustanovení z návrhu našeho jest § 2 navrhovaná smlouva jednotlivá, ale hlavně kolektivní, platná vždy pro obvod té které okresní politické správy. Zákonem všeobecně nelze dobře rozsah a druh práce v domácnosti, jakož i odměn za ni pro celý stát stanoviti jednotně. Poměry v jednotlivých krajích jsou dost rozdílné. Jiné v Praze, jiné v Karlových Varech či Voticích a zase jiné na Ostravsku či v Báňské Bystřici. V §u 3 jest ustanovení, že kolektivní smlouvy navrhuje paritní komise v každém okresu. Složením a funkcí paritních komisí obírá se § 4. Další § 5 udává rozsah kolektivních smluv a to: 1. minimální mzdy, 2. druh a rozsah práce dle jednotlivých kategorií, 3. práce přes čas a odměna, 4. novoročné a 5. oboustranné závazky náhrad za hrubé porušení povinnosti smluvní.

Podobné kolektivní smlouvy vydávala odborová organisace domácích zaměstnanců čsl. strany socialistické i soc. dem.; jednání hodně usnadňovaly a dovolávali se jich nejen zaměstnanci, ale také zaměstnavatelky.

V roce 1920 byla vydána pro Prahu a větší města tato kolektivní smlouva:

pracovnic v domácnosti, organisovaných ve Všeodborovém sdružení pracujících žen a dívek v Praze (odbor. organisace československé strany socialistické).

1. Pracovní doba.

Pracovnicím v domácnosti náleží ve 24 hodinách odpočinek 12 hodin, z něhož alespoň 8 hodin musí připadnouti na nepřetržitý klid v noci a alespoň ¹/₂ hodiny na odpočinek v době polední.

Rozdělení doby pracovní spadá mezi 6. hodinu ranní a ¹/₂8. hodinu večerní, dle vzájemné dohody mezi zaměstnavatelkou a zaměstnanou.

Nedělní klid trvá od 1 hod. odpolední nepřetržitě až do 6. hodiny ranní druhého dne. V této době může zaměstnaná volně nakládati svým časem.

Za neděli pokládají se též 1. květen a 28. říjeny; v tyto dny jest možno žádati jen nejnutnější práce.

Vedle celého řádného zaopatření obdrží pracovnice v domácnosti mzdu a to:

I. skupina: a) Dívky ve věku od 14 do 15 let, jichž se smí používati pouze k lehčím pracím, nejméně Kč 50,-, od 15 let nejméně Kč 60,-.

b) Dívky k dětem s výchovným kursem Kč 70,-, po jednoroční praksi Kč 90,-, bez kursu Kč 50,-, po jednoroční praksi Kč 70,-.

c) Dívky k veškeré práci domácí Kč 120,- až 150,-.

II. skupina: Kuchařky samostatné ve velikých domácnostech nejméně Kč 200,-, hospodyně vedoucí celou domácnost Kč 200,-, ve velikých domácnostech podle počtu osob Kč 250,- až 300,-.

III. skupina: První panská, jež češe, obléká, ručí za prádlo, stříbro a nádobí Kč 150,-. Druhá panská, která uklízí, žehlí, spravuje a obléká Kč 130,-. Kuchařky, panské mají nárok na zástěry a domácí střevíce po čas vykonávání práce.

IV. skupina: Pradleny beze stravy při 8hodinné době pracovní Kč 40,-, pradleny ku stravě Kč 20,- až 25,-. Posluhovačky buď se stravou, buď beze stravy dle vzájemné dohody Kč 3,- za pracovní hodinu.

Výpověď jest pro obě strany 15denní a může býti dána buď 1. neb 15. každého měsíce, vyjímaje zákonné případy okamžitého propuštění, neb vystoupení z práce.

Pro nemocenské pojištění a příspěvky rozhodným jest platný předpis zákona. Doporučuje se však zaměstnavatelkám, aby platily alespoň poloviční příspěvek. Zároveň doporučuje se zaměstnavatelkám, aby pracovnice v domácnosti pojistily proti úrazu.

Po nepřetržitém jednoročním zaměstnání v téže domácnosti náleží dívce 8denní placená dovolená (mzda a náhrada za byt a stravu dle vzájemné dohody). Odjíždí-li zaměstnavatelka na letní byt, jest povinna platili zaměstnané byt a stravu i mzdu a nesmí jí dáti výpověď proto, že odjíždí na letní byt, vyjma, že to bylo předem při vstupu do služby s pracovnicí smluveno.

Po skončené denní práci, nejpozději však o ¹/₂8. hod. večerní může pracovnice v domácnosti volně disponovati svým volným časem, zejména nesmí jí býti bráněno v účastenství na schůzích, přednáškách a kursech, potřebných k jejímu vzdělání a zdokonalení.

Práce vykonané zaměstnanou mimo pracovní dobu dlužno od případu zvláště platiti podle vzájemné dohody.

Pracovnice v domácnosti, jež jsou v téže domácnosti alespoň tři měsíce před Novým rokem zaměstnány, mají nárok na novoročné ve výši měsíční mzdy v hotovosti.

Jsou-li dosavadní požitky a práva pracovnic v domácnosti výhodnější nežli zaručuje tato dohoda, zůstávají v platnosti a nesmějí býti zmenšeny.

V případech sporu, který není možno urovnati cestou vzájemné dohody, může kterákoli z obou stran vyžádati si zakročení odborové organisace.

Dohoda tato nabývá účinnosti dnem vzájemného podepsání zaměstnanou a zaměstnavatelkou, což má býti pravidelně před nastoupením místa.

Také personál mužský a zaměstnanci ve velkých domech podávali kolektivní smlouvy:

podávaná spolkem zaměstnanců, zněla:

Rozumí se všechen personál s celým zaopatřením, služební šaty, obuv a prádlo. Ženatí pak mají nárok na slušný, nejméně dvoupokojový byt, otop a světlo. Personálu beze stravy, který má deputát, se služné přiměřené vypočte, by se rovnal těm, kteří mají celé zaopatření.

Připojujeme úmyslně tyto dvě kolektivní smlouvy. Jediná závada jejich byla, že nebyly opřeny o úřední jednání a že někteří zaměstnavatelé, aby se vyhnuli přijetí, netvořili organisace, s nimiž lze pro určitý okruh kolektivní smlouvu sjednati.

Důležitý jest též § 11, jednající o zaměstnancích pod 16 let - jedná o 8hodinové jich práci, stanovení doby této ve dne, o návštěvě škol a kursů rodinných a hospodyňských, živnostenských, vychovatelských a pod. § 14 pojednává o práci přes čas, § 15 o omezení práce noční, § 20 o letních dovolených. V § 21 zase nově se zvedá požadavek ručení za zdraví zaměstnance a náhradu při nakažení, invaliditě a j. Škody, vzešlé z porušení smlouvy, patří před řádné soudy: § 30.

K § 11 nutno zejména podotknouti, že jedná se o ochranu služebné mládeže v kritické době tělesného vývoje, který je nutno chrániti proti nadměrnému vyčerpávání. Pokud se týče umožnění návštěvy škol, kursů, jak se o něm zmiňují §§ 11 a 12, poukazujeme na fakt, že stejně trpí obě strany tím, že není dosud soustavně postaráno o odbornou průpravu domácích pracovnic, což zaviňuje jednak značné škody, které vznikají zaměstnavatelkám a velmi citelně se jich dotýkají, jsou-li v poměrech méně příznivých a musí si pomocnou sílu v domácnosti držeti s ohledem na své vlastní zaměstnání. Stejně ovšem trpí domácí pomocné síly samy svou bezradností v provádění i časovém rozdělení domáckých prací. Možnost získati odborných vědomostí při provádění a organisaci domácích prací je dnes nezbytností a má se díti v zájmu obou stran. Zamezí se poškozování nábytku, prádla, nádobí, potravin a prováděním i značná část času k odpočinku a sebevzdělání na straně druhé.

V § 13 je dbáno zvláštností rodinného života, kde práce nedá se absolvovat jako v nějakém průmyslovém podniku nebo v úřadě. V některých rodinách je práce ponejvíce v hodinách časně ranných, dopoledních a z malé části i odpoledních do 16. hodiny (vyjma dny prádla a týdenního úklidu, případně generálního úklidu) a pak až večer po 19. hod., kdy všichni členové rodiny se vracejí ze zaměstnání k večeři a odpočinku. Jde tu o 1 - 2 hodiny práce, spojené s předložením pokrmů a úklidem, jakož i úpravou lůžek. Proto musí býti ponecháno vzájemné dohodě obou stran, jak chtějí zákonně stanovenou pracovní dobu rozděliti, aby vyhověno bylo požadavkům náhradních nebo výpomocných sil i potřebám rodinného života.

Vzhledem k tomu, že domácí práce až na malé výjimky během dne silně vyčerpávají síly zaměstnanců hlavně tam, kde jest rodina četnější, musí býti nezbytně tyto síly chráněny před zneužíváním jich k službám v noci a je tudíž v §u 15 zabezpečen noční klid příslušným ustanovením. I zde vychází se ale vstříc potřebě rodiny v případech, kde je to nezbytně nutno. Ovšem mládež musí býti tu zase chráněna ve svém tělesném vývinu, což zaručuje § 16.

§ 17 stanoví každé neděle a o každém státem uznaném svátku klid od 14. hod., čímž vlastně zákonem stabilisujeme to, co už dávno stalo se zvykem. Netřeba snad zvlášť dokazovat nutnost tohoto paragrafu i tohoto zvyku - je i v zájmu zvýšené výkonnosti, aby zaměstnanci měli možnost svobodně vydechnouti a osvěžiti se.

Zvláštní úvahy a pozornosti zasluhuje § 18. Jedná se tu o právo na placené dovolené domáckým zaměstnancům. Řešíme tuto otázku se stanoviska nejen zaměstnanců, ale i zaměstnavatelů, ježto mezi těmito je značná část pracujících kruhů středních vrstev.

Se stanoviska zaměstnanců je tato placená nepřetržitá dovolená požadavkem naprosto oprávněným v případě, že ztráví rok nebo více u jednoho zaměstnavatele. Práce v domácnosti je jistě z těch nejnevděčnějších, právě proto, že dosud dostávalo se jí nejméně uznání - a také nejmenších ohledů. A přece jsou to práce úmorné, únavné, vyčerpávající nejen tělesně, ale zejména duševně. Určité období oddechu a změny je nevyhnutelným, což potvrzuje ta skutečnost, že zaměstnanci občas sami opouští místa jinak pro ně velmi výhodná, jen aby získali na krátko oddechu a trochu změny. Nutno vyznati, že tato psychofysiologická potřeba oddechu a změny a způsob, jakým dosud se jí dociluje, působí velké nesnáze v domácnostech těch zaměstnavatelů, kde delší a pravidelná nepřítomnost zaměstnavatelky vyžaduje náhradní síly naprosto spolehlivé a k rodině upřímné. Je tedy v zájmu obou stran, když zaměstnancova potřeba oddechu a občasné změny bude řešena ustanovením § 18 - 20 navrhovaného zákona a když práva a výhody zaměstnance ze zákona toho plynoucí nebudou uměle se strany zaměstnavatele znemožněny.

Úprava poměrů obou stran dalšími paragrafy má ten účel, aby příčiny neshod, které velmi často mezi oběmi stranami vznikají, a tím vzájemné soužití v úzkém kruhu domácnosti velmi otravují, byly odstraněny. Zaměstnavatelé musí si uvědomiti, že otrocký čelední řád se dnes obnoviti nedá, a že je v zájmu jejich domácnosti, aby v ní pracovaly síly odborně připravované, stojící na vyšší sociální a tím i kulturní úrovni. Nutno uvážiti také to, že značná část zaměstnanců má nesporný vliv na duševní i tělesný vývoj dětí zaměstnavatelů a že už s toho stanoviska nutno dbáti o zvýšení sociální, kvalifikační a kulturní úrovně zaměstnanců. Faktem je, že značná část sil pro domácí práce vhodných odmítá zaměstnání v domácnostech a hledá existenci raději v podnicích továrních. Zákonná úprava poměrů bude míti nepochybně i v této otázce nedostatku náhradních sil pro domácnosti pracujících vrstev příznivé účinky. Zákon tento ovšem neřeší otázku těch pracujících vrstev, kde je rovněž třeba výpomocných nebo náhradních sil pro opatření domácích prací, kde však finanční poměry rodiny nepřipouštějí řešení této jistě palčivé a akutní otázky v rámci tohoto zákona. Poměry těchto rodin bude nutno ovšem upraviti soustavným zařizováním lidových rodinných jídelen, nebo rodinnými činžovními domy s ústřední kuchyní, prádelnou, správkárnou, jeslemi, útulkem pro děti a pod., kde poměry zaměstnanců celkově by z větší části rovněž podléhaly ustanovením tohoto zákona.

Provedení zákona není spojeno s finančními výlohami státu a doporučujeme návrh tento k projednání výboru ústavně-právnímu a soc.-politickému.