Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Páni dotazovatelé, domáhajíce se amnestie a abolice politických deliktů, k odůvodnění svého dotazu tvrdí, že komunistická strana je pronásledována odsuzováním svých příslušníků a konfiskací svého tisku proto, že bojuje proti režimu, jenž domněle čelí k rekonstrukci nadvlády buržoasní třídy nad vrstvami pracujícími. Volby do Národního shromáždění byly však dle tvrzení pánů dotazovatelů odmítnutím těchto snah a tím jeví se dle názoru jejich odůvodněno, aby všem osobám, které byly odsouzeny pro delikty politické v nejširším slova smyslu, byla udělena milost.

Páni dotazovatelé vycházejí však z naprosto nesprávných předpokladů a používají nesprávných tvrzení; neníť ani pravdou, že vláda snaží se o nadvládu jedné třídy nad vrstvami nemajetného obyvatelstva, ani není pravdou, že běží o soustavnou persekuci komunistického hnutí a jeho tisku.

Snahou nynější vlády vyšlé z parlamentní majority i vlád dřívějších nebylo úsilí o třídní nadvládu, nýbrž usilovná péče o úlevu hospodářské tísně, která dolehla na široké vrstvy nemajetného obyvatelstva a která není výronem dnešních poměrů, nýbrž je následkem rozvratu, jejž přivodila doba válečná. Poměry takové dostavily se nejen v území našeho státu, nýbrž i ve státech jiných, a to i takových, které jen nepřímo pocítily důsledky válečné. Všecky dosavadní vlády v našem státě snažily se ze všech sil a nešetříce obětí o zmírnění těchto těžkých poměrů a také nynější vláda je nejupřímněji vedena touto snahou, která byla již provázena značnými úspěchy.

Nejsou to v poslední řadě ani zákony sociální, jimiž úspěchy ty se jeví, ba lze dobře říci, že jsme právě v tomto směru šli mnohem dále, než celé naše sousedství bližší i vzdálenější.

Činnost vlád byla však různými stranami, mezi nimi ne na posledním místě příslušníky strany pánů interpelantů, všemožně mařena. Snažila-li se vláda vyrovnávati třídní a jiné protivy, pokoušeli se jiní je uměle vyvolávati a zostřovati. Bylo proto povinností vlád, aby podnikaly vše, co bylo nutno učiniti k odvrácení nebezpečí, zejména musely, neměla-li jejich snaha po konsolidaci státu býti marna, pevně hájiti právní řád ve státě proti těmto rušitelům svého díla. K tomu cíli byly vydány tak, jako jinde, i u nás nové zákony. Staré zákony opravdu, jak i páni interpelanti připouštějí, nevyhovovaly, zejména proti novým, nebývale nebezpečným formám protistátní činnosti, kterou obzvláště strana pánů interpelantů zahájila. Zákony ty neměly jiného účele, než aby daly státní správě pro těžké poměry, které se z těchto dosud nevídaných forem politického boje vyvinuly, do rukou zbraně takové, aby její boj o upevnění státu a ochranu jeho klidného rozvoje nebyl předem marný. O nějakém spoutání svobody těmito zákony nemůže býti řeči, ovšem pro toho, kdo nezaměňuje svobodu s nevázaností a anarchií, pro které ovšem není v tomto státě místa. Zákony ty jsou namířeny stejně proti všem, kteří se dostanou do činného rozporu s vůlí většiny národa zákony těmi vyjádřenou. Pociťují-li příslušníci komunistické strany ostří jejich poněkud více, jsou tím sami vinni, neboť dávají k stíhání příčinu neustálým ohrožováním státu, jeho bezpečnosti a pořádku.

Největší část trestních stíhání děje se ostatně pro projevy slovní, zejména na schůzích. Tyto trestní věci jsou nepříjemným následkem toho, že vláda neužívá preventivních policejních opatření, zejména zákazů a rozpouštění schůzí. Vláda se tomuto nemilému zjevu vyhnouti nemůže, nemá-li vydati se druhé výtce, že potlačuje svobodu shromažďovací a projevu slovem. Vyhnout se mu mohou však ti, kteří na takových schůzích mluví anebo mají na řečníky vliv. Počet trestních stíhání ihned klesne, budou-li řečníci se držeti v mezích kritiky sice ostré, ale přece zákonu se tak hrubě nepříčící, jakou shledáváme v projevech u soudů trestaných, namnoze těžce zločinných. Počet odsouzených nedosahuje ani zdaleka cifer, jež páni interpelanti udávají. Tresty, které jsou za taková provinění ukládány, jsou někdy i několikaměsíční, let však nedosahují téměř nikdy. Velká část odsouzení jest mimo to podmínečná.

Výklad zákonů i výměra trestů je věcí neodvislých soudů, na které vláda nemá vlivu. Ministerstvo spravedlnosti všímá si však bedlivě všech projednávaných případů a shledá-li, že státní zástupci šli příliš daleko ve výkladu zákona, činí potřebná opatření nejen v jednotlivém případě, nýbrž i všeobecná, aby se to neopakovalo.

Tolik o neoprávněnosti stížnosti do trestního stíhání. Ještě neoprávněnější jsou stížnosti do pronásledování komunistického tisku. Nebyla proti němu zahájena výjimečná praxe, postupuje se proti němu stejně jako proti tisku jiných politických stran. "Rudé Právo" bylo v posledních letech častěji zabaveno než jiné listy, příčina toho tkví však ve způsobu jeho psaní. Ale i přes to byla právě v roce minulém konfiskační praxe i u tohoto listu podstatně zmírněna. Neboť v roce 1921 zabavena byla 62 čísla, v roce 1922 66, v roce 1923 83, v roce 1924 149, loni však pouze 42. Není také správným tvrzení, že by příčinou častých konfiskací bylo přísné používání zákona na ochranu republiky, vždyť v roce 1925 bylo o 20 konfiskací méně než v roce 1921, kdy zákona na ochranu republiky nebylo. I podrobný rozbor konfiskací "Rudého Práva" svědčí o tom, že nejde o politickou persekuci, neboť "Rudé Právo" bylo z valné části zabaveno pro delikty nepolitické. Neodpovídá také skutečnosti, že by v roce 1925 bylo podáno na odpovědné redaktory tohoto listu více než 100 tiskových žalob, ponejvíce veřejných; bylo jich, pokud bylo zjištěno, pouze pět. I tento nepatrný počet veřejných obžalob vyvrací tvrzení, že by státní zastupitelstva proti odpovědným redaktorům "Rudého Práva" používala nějakého přísnějšího měřítka.

Ani další tvrzení pánů interpelantů o obmezování poslanecké imunity nejsou správná. Mají-li páni dotazovatelé na mysli zákon ze dne 30. května 1924, č. 126 Sb. z. a n., nutno je upozorniti, že faktické rozhodování náleží vždy příslušné sněmovně. Množí-li se imunitní záležitosti, je toho příčina hlavně v přibývání žalob soukromých pro ublížení na cti. Že imunita bývalého poslance Tausika nebyla porušena, o tom svědčí dvojí rozhodnutí nejvyšších soudů. Předsednictvu sněmovny byla o tom dána náležitá vysvětlení.

Ze všeho, co bylo uvedeno, jest viděti, že vše, nač si páni interpelanti stěžují, není zaviněno vládou, nýbrž jest jen následkem protistátní činnosti komunistické strany a její snahy o nastolení diktatury jedné třídy. Vláda nemůže, nechce-li zanedbati své povinnosti, ustati v potírání této činnosti pomocí zákonů, jež vůle většiny národa jí k tomu cíli dala. Počet odsouzených není veliký, protože většinou jsou odsuzováni jen agitátoři z povolání. Mezi odsouzenými je ovšem i určitý, byť malý počet svedených obětí. Vláda, ač těchto svedených obětí lituje, nemůže doporučiti presidentu republiky všeobecnou amnestii a abolici, jak ji páni interpelanti žádají. Znamenalo by to nejen posilnění svůdců, ale nutno mimo to uvážiti toto:

Všeobecnou amnestii lze odůvodniti jen tehdy, když komplex určitých trestních činů prýštivších ze společné pohnutky a směřujících k stejnému cíli jest uzavřen, celá věc náleží minulosti, není více nebezpečná a nehrozí z ní státu další škoda. Tomu však v tomto případě tak není. Tisk i mluvčí komunistické strany předhání se v ujišťování, že v protistátní činnosti přes všechen odpor, který jim státní správa klade, neustanou, a štvou své přívržence k otevřenému revolučnímu boji proti státu a všem nekomunistickým třídám obyvatelstva. Viděli jsme u amnestie udělené účastníkům událostí z prosince roku 1920, že osnovatelé tehdejších příběhů ve své trestné činnosti i po amnestii neustali a to i někteří, kterým hrozilo, že budou museti následkem toho odpykati tresty jim jen podmínečně prominuté. Se zjevem, že by amnestie napravila ty, kteří byli svedeni, že by však nepřestali v trestní činnosti ti, kteří byli svůdci, nutno počítati dnes, kdyby amnestie udělena byla.

Proto nemůže vláda přistoupiti na myšlenku všeobecné amnestie a dokonce i abolice. Možnost navrhnouti snad milost jednotlivým osobám, které byly k trestnému činu svedeny a o milost by zažádaly, bude záviseti od povahy případu, dobrého chování se žadatelů, a ohledu hodných osobních poměrů jejich.