Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Die Regierungsverordnung vom 3. Feber 1926, durch de das Sprachengesetz der Verfassung für den Bereich des Innen-, Justiz-, Finanz-, Handels-, Arbeiten- und Gesundheitsministeriums und für die öffentlichen Körperschaften; die diesen Ministerien unterstehen; wie auch für die Behörden der lokalen Selbstverwaltung durchgeführt wird, wurde von der Regierung herausgegeben auf Grund des Gesetzes vom 29. Februar 1920 gemäss §129 Verfassungsurkunde, durch welches das Sprachenrecht in der čechoslovakischen Republik festgesetzt wird Zahl 122 Slg. d. G. u. V.

Nach der auch durch die Verwaltungsspruch-Praxis bestätigten allgemeinen Uebung hat eine Durchführungsverordnung zu einem Gesetze so zu erscheinen, dass dessen Durchführung dadurch gewährleistet wird. Im vorliegenden Falle aber wurde die Durchführungsverordnung, zu einem Gesetze nahezu 6 Jahre nach Eintritt der Rechtskraft des Gesetzes erlassen, sodass die Abnormalität entstand, dass Aemter und Behörden unter Berufung auf das Sprachengesetz amtierten, während die Durchführungsverordnung, durch welche die Einzelheiten der Amtierung, nämentlich des Amtsverkehrs bei den Unterbehörden, geregelt werden, erst nach Jahren erschien. Das bedeutet zweifellos eine bewusste Ausserachtlassung der der Regierung anvertrauten pflichtgemässen Obsorge der Durchführung eines Gesetzes. Im: 8 des Gesetzes wird auch angeführt, das die Durchführungsverordnung Bestimmungen für eine fünfjährige Uebergangszeit enthalten solle. Diese fünfjährige Uebergangszeit ist verflossen, ohne dass die Uebergangsbestimmungen wären erlassen worden, was in der breitesten Oeffentlichkeit eine vollständige Rechtsunsicherheit erzeugte.

Nach allen internationalen Rechtsanschauungen erfolgt die Festsetzung sprachlicher Vorschriften für den Verkehr öffentlicher Organe nur im Einvernehmen mit den Angehörigen bezw. den befugten Vertretern jener Nation, deren Sprache durch die betreffenden Normen berührt wird. In der Tat hat der gegenwärtige Ministerpräsident, Herr Dr. Anton Švehla seinerzeit nicht nur die Pflicht der rechtzeitigen Erlassung der Verordnung, sondern auch das Recht der Mitwirkung der Vertreter der beteiligten Nationen dadurch anerkannt, dass er am 10. Juli 1920 als damaliger Minister des Innern und Stellvertreter des Ministerpräsidenten von der Tribüne des Abgeordnetenhauses die Erlassung der Durchführungsverordnung für den kommenden Herbst ankündigte und das Versprechen abgab, dass sie vor ihrer Erlassung werde dem Verfassungsausschuss des Abgeordnetenhauses vorgelegt werden. Diese feierliche Erklärung hat der Herr Ministerpräsident nicht ein gehalten.

Die Vertreter des deutschen Volkes haben das von der Revolutionsnationalversammlung geschaffene Sprachengesetz stets bekämpft; weil es ohne jede Mitwirkung der Vertreter der deutschen Nation sowie überhaupt der Vertreter der nichtčechischen Nationen zustande kam, weil es in jenen Bestimmungen; welche die sprachlichen Rechte der verschiedenen Nationen ungleich bemessen; im Widerspruch mit dem Vertrage von St. Germein steht weil es Sprachen als Minderheitssprachen bezeichnet, welche von einer in geschlossener Siedlung angrenzend an das übrige Sprachgebiet der Nation wohnhaften Bevölkerung gesprochen werden, sowie, die sprachlichen Rechte dieser sogenannten Minderheitssprachen ausserdem von einer bestimmten perzentuellen Bevölkerungsziffer abhängig macht. Die Durchführungsverordnung zu diesem Gesetze aber geht weit über das Gesetz hinaus.

Während das Sprachengesetz ausdrücklich lediglich den Sprachengebrauch für öffentliche Behörden und Organe regelt; versucht der Artikel 99 der Sprachenverordnung der Vollzugsgewalt auch Rechte einzuräumen, durch welche sie für den Sprachengebrauch im privaten Geschäftsverkehr Anordnungen erlassen kann. Dieser Artikel 99 der Verordnung masst also der Vollzugsgewalt ein Recht an, für das im Sprachengesetz keinerlei Voraussetzung vorhanden ist, er widerstreitet auch direkt dem § 128, Abs. 3; der Verfassungsurkunde, nach dem die Staatsbürger der Čechoslovakischen Republik in den Grenzen der allgemeinen Gesetze frei irgendwelche Sprache m privaten und geschäftlichen Verkehr gebrauchen können.

Im § 5 des Sprachengesetzes wird bestimmt, dass die für die Angehörigen der einzelnen Minderheitsnationen errichteten kulturellen Institutionen in deren Sprache verwaltet werden. Entgegen dieser bindenden Bestimmung besagt Artikel 44 der Verordnung, dass die Verwaltung der kulturellen Institutionen, die den im Artikel 1 angeführten staatlichen Behörden unterstehen und für Angehörige nationaler Minderheiten errichtet sind, sich in sprachlicher Hinsicht nach dem richten, was in dieser Sache für das Ressort bestimmt ist, dessen oberste Verwaltung und Aufsicht das Unterrichtsministerium ausübt. Dieser Artikel versucht für diese Einrichtungen ein willkürliches Bestimmungsrecht der Unterrichtsverwaltung einzuführen, das mit dem § 5 des Sprachengesetzes in offenem Widerspruch steht.

Im § 6 des Sprachengesetzes heisstes, dass dem für Karpathenrussland zu errichtenden Landtag die Regelung der Sprachenfrage für dieses Gebiet vorbehalten ist; bis zu dieser Regelung ist dieses Gesetz zu gebrauchen. Die Durchführungsverordnung trifft nun für das Gebiet von Karpathenrussland Anordnungen auf Grand eines Gesetzes, das für dieses Gebiet nur provisorische Geltung haben sollte. Dagegen war der Bevölkerung dieses Gebietes bis jetzt nicht die Möglichkeit geboten, den in der Verfassung vorgesehenen Landtag zu wählen und durch diesen auch ihr Gesetzgebungsrecht auszuüben.

Diese wenigen herausgegriffenen Punkte beweisen zur Genüge, dass die Regierungsverordnung vom 3. Feber 1926 einerseits mit der Verfassung und dem Sprachengesetz im Widerspruch steh; anderseits weit über jenen Bereich hinausgeht, für den nach dem klaren Wortlaut des Gesetzes die Durchführungsverordnung die näheren Bestimmungen schaffen sollte.

Wir fragen daher:

1. Wie rechtfertigt die Regierung die durch nahezu 6 Jahre verzögerte Herausgabe der Durchführungsverordnung zu einem Gesetze von so tief einschneidender Bedeutung?

2. Warum hat der Herr Ministerpräsident das von ihm selbst am 10. Juli 1920 von der Parlamentstrübine gegebene offizielle Versprechen nicht eingehalten, die Verordnung vor ihrer Erlassung, dem zuständigen Parlamentsausschusse vorzulegen?

3. Ist der Herr Ministerpräsident bereit, diese Verordnung ungesäumt zurückziehen und vor der Erlassung einer neuen Durchführungsverordnung die Vorschläge der berufenen Vertreter aller Nationen im Staate entgegen zu nehmen?

Vládní nařízení ze dne 3. února 1926, jímž se provádí ústavní zákon jazykový pro obor ministerstev vnitra, spravedlnosti; financí, průmyslu, obchodu a živností, veřejných prací a veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, pro veřejné korporace podléhající těmto ministerstvům; jakož i pro úřady místní samosprávy vydala vláda na základě zákona ze dne 29. února 1920 podle § 129 ústavní listiny, jímž se stanoví zásady jazykového práva v republice Československé; č. 122 Sb. z. a n.

Podle všeobecné praxe potvrzené také výroky ve správní praxi, má ubýti prováděcí nařízení k nějakému zákonu vydáno tak; aby jeho provedení bylo tím zajištěno. V tomto případě bylo však vydáno prováděcí nařízení k zákonu téměř po šesti letech od doby, kdy zákon nabyl účinnosti, takže došlo k abnormalitě, že úřady úřadovaly dovolávajíce se, jazykového zákona, kdežto prováděcí nařízení, jímž se upravují podrobnosti úřadování, jmenovitě úřední styk u nižších úřadů. vyšlo teprve po létech. Tímto činem zajisté vláda vědomě zanedbala povinnou péči o provedení zákona. V §.8 zákona se dále také uvádí, že prováděcí nařízení má obsahovati předpisy pro pětiletou přechodnou dobu. Tato pětiletá přechodná doba uplynula, avšak přechodná ustanovení vydává nebyla, což způsobilo v nejširší veřejnosti naprostou právní nejistotu.

Podle všech mezinárodních právních názorů jazykové předpisy pro styk veřejných orgánů stanoví se jen v dohodě s příslušníky nebo oprávněnými zástupci národa, jehož jazyka se právní předpisy dotýkají. Skutečně také nynější předseda vlády; pan dr. Antonín Švehla, nejen že uznal povinnost; aby nařízení bylo vydáno včas, nýbrž uznal také právo zástupců súčastněných národnosti na spolučinnost, ohlásiv dne 10. července. 1920, jako tehdejší ministr vnitra a zástupce předsedy vlády, s tribuny poslanecké sněmovny, že prováděcí nařízeni bude vydáno příštího podzimu a slíbil, že než bude vydáno, bude předloženo ústavnímu výboru poslanecké sněmovny. Tomuto slavnému prohlášení pan předseda vlády nedostál.

Zástupci německého národa vždy potírali jazykový zákon, usnesený revolučním Národním shromážděním, poněvadž byl usnesen bez účasti zástupců německého národa a vůbec zástupců nečeských národů; poněvadž jeho ustanovení; která nestejně upravují jazyková práva různých národů, odporují smlouvě st. germainské; poněvadž menšinovými jazyky nazývá jazyky; jimiž mluví obyvatelstvo bydlící v semknutém území, sousedícím s ostatním jazykovým územím toho národa a poněvadž jazyková práva těchto tah zvaných menšinových jazyků činí kromě toho závislými na určitém procentu obyvatelstva. Prováděcí nařízení k tomuto zákonu sahá však daleko za zákon.

Kdežto jazykový zákon výslovně upravuje pouze užívání jazyků pro veřejné úřady a orgány, pokouší se článek 99 jazykového nařízení uděliti výkonné moci také práva, podle nichž může vydávati nařízení pro užívání jazyků v soukromém obchodním styku. Tento 99. článek nařízení dívá tedy výkonné moci právo, pro něž není žádného předpokladu v jazykovém zákoně příčí se také přímo § 128; odst. 3 ústavní listiny, podle něhož státní občané Československé republiky v mezích všeobecných zákonů mohou svobodně užívati kteréhokoliv jazyka v soukromém a obchodním styku.

V § 5 jazykového zákona se stanoví, že kulturní instituce zřízené pro příslušníky jednotlivých menšinových národů se spravuji jejich jazykem. Proti tomuto závaznému ustanovení praví nařízení v článku 44, že správa osvětových institucí podřízených úřadům státním v čl. 1 uvedeným a zřízených pro příslušníky národních menšin řídí se po stránce jazykové tím; co ustanoveno je ve věci té pro obor, v němž nejvyšší správu a dozor vykonává ministerstvo školství a národní osvěty. Tento článek se pokouší zavésti pro vyučovací správu právo, aby to pro tyto instituce určovala libovolně, což zřejmě odporuje § 5 jazykového zákona.

V § 6 jazykového zákona jest ustanoveno, že sněmu, jenž bude zřízen pro Podkarpatskou Rus, jest vyhrazeno, aby upravil jazykovou otázku pro toto území. Až do této úpravy budiž užito tohoto zákona. Prováděcím nařízením jsou nyní pro území Podkarpatské Rusi vydávána nařízení podle zákona; jenž měl pro toto území míti jen prozatímní platnost. Naproti tornu nebyla dosud obyvatelstvu tohoto území poskytnuta možnost, aby si zvolilo sněm, jenž se má zříditi podle ústavy a jehož prostřednictvím by také vykonalo své zákonodárné právo.

Těchto několik namátkou vybraných bodů dokazuje dostatečně, že vládní nařízení ze dne 3. února 1926 jednak se příčí ústavě a jazykovému zákonu, jednak daleko přesahuje obor, pro nějž podle jasného znění zákona mělo prováděcí nařízení, vydati bližší ustanovení.

Tážeme se tedy vlády:

1. Jak ospravedlní vláda, že prováděcí nařízení k zákonu tak hluboce významnému zpozdilo se skorem o šest let?

2. Proč pan předseda vlády nesplnil oficielního slibu, jejž sám dal dne 10. července 1920 s parlamentní tribuny, že než bude vydáno nařízení, bude předloženo příslušnému sněmovnímu výboru?

3. Jest pan předseda vlády ochoten toto nařízení bez-prodlení odvolati a před vydáním nového prováděcího nařízení slyšeti návrhy povolaných zástupců všech národů ve státě?