Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

(1) Podle pravidel obsažených v úmluvě sjednané v Římě dne 6. dubna 1922 mezi Rakouskem, Italií, Polskem, Rumunskem, Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem o pensích poukázaných bývalou vládou rakouskou a v úmluvě sjednané ve Vídni dne 30. listopadu 1923 mezi Rakouskem, Italií, Polskem, Rumunskem, Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem o úpravě různých skupin odpočivných požitků, které nebyly upraveny úmluvou v Římě ze dne 6. dubna 1922, přiznávají se odpočivné a zaopatřovací požitky osobám, jichž se tyto úmluvy týkají.

(2) V případech zvláštního zřetele hodných mohou býti dle volného uvážení přiznány odpočivné a zaopatřovací požitky v předcházejícím odstavci uvedené osobám, které jsou nebo se stanou československými státními příslušníky a nespadají pod ustanovení odstavce prvního. Totéž platí o pozůstalých o těchto osobách.

Ustanovení předcházejícího paragrafu, pokud se týče státní příslušnosti jakožto podmínky přiznání zaopatřovacích požitků, platí též pro přiznání vojenských zaopatřovacích požitků osobám, které co do státní příslušnosti nevyhovují podmínkám §§ 2, resp. 5. zákona ze dne 19. března 1920, č. 194 Sb. z. a n.; jinak ustanovení tohoto zákona a zákonů jej doplňujících zůstávají nedotčena.

Zákon nabývá účinnosti, jakmile a pokud úmluvy jmenované v § 1 tohoto zákona se stanou účinnými, a provedou jej ministři financí, národní obrany, vnitra a železnic.

Úmluva sjednaná v Římě dne 6. dubna 1922 mezi Rakouskem, Italií, Polskem, Rumunskem, Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem o pensích po ukázaných bývalou vládou rakouskou a úmluva sjednaná ve Vídni dne 30. listopadu 1923 mezi týmiž státy o úpravě různých skupin odpočivných požitků, které nebyly upraveny úmluvou v Římě ze dne 6. dubna 1922, byly Národnímu shromáždění přeloženy zvláštními vládními návrhy k vyslovení souhlasu s její ratifikací, poněvadž z nich plyne pro stát břemeno majetkové (§ 64, odst. 1., bod 1. ústavní listiny), totiž placení odpočivných a zaopatřovacích požitků přiznaných stranám dle jmenovaných úmluv.

V důvodové zprávě k vládnímu návrhu navy slovení souhlasu s ratifikací úmluvy s jednané v Římě dne 6. dubna 1922 bylo uvedeno, že vláda hodlá učiniti zvláštní opatření, aby mohly se přejímati resp. při znávati odpočivné a zaopatřovací požitky osobám jichž se tato úmluva týče, i v těch případech, které v této úmluvě nejsou rozřešeny. Z téhož důvodu byla pojata do tohoto návrhu zákona také úmluva sjednaná ve Vídni dne 30. listopadu 1923, rovněž předložená Národnímu shromáždění vlád ním návrhem na vyslovení souhlasu s její ratifikací.

Činí tudíž vláda tento návrh zákona a k jednotlivým paragrafům připojuje vysvětlivky:

K § 1, odst. 1.: Přejímání a výplata odpočivných a zaopatřovacích požitků poukázaných bývalou vládou rakouskou civilním státním zaměstnancům (i železničním) byla až doposud upravena toliko cestou administrativní a nikoliv formou zákona. Zásady pro přejímání odpočivných a zaopatřovacích požitků býv. rak. civilních státních zaměstnanců spočívaly v pod statě na domovské (státní) příslušnosti v souvislosti s posledním místem služebním resp. u některých kategorií státních zaměstnanců ve výslužbě (na př. těch, kteří vstoupili přímo do centrálních úřadů) výhradně na domovské (státní) příslušnosti.

Pokud se týče pensí železničních, řešena byla prozatímně otázka jejich přejímání podle zásady čisté territoriality, t. j. výplata pensí (provisí) a běžných darů z milosti byla přejímána podle bydliště percipienta nehledíc na státní a národní pří slušnost a na poslední jeho služební místo.

Naproti tomu přejímání resp. přiznávání zaopatřovacích požitků bývalých vojenských gážistů je upraveno zákonem č. 194/1920 Sb. z. a n. Podle tohoto zákona přísluší vojenské zaopatřovací požitky (od bytné) jen těm osobám, které nejpozději dnem 1. ledna 1910 získaly a od té doby ne přetržitě mají domovské právo v některé obci našeho státu. Osoby, které získaly domovského práva v některé obci našeho státu teprve po 1. lednu 1910 (do 28. října 1918), přiznává tento zákon nárok na takové požitky jen tehdy, bylo-li jim naše státní občanství přiznáno ve smyslu § 9 ústavního zákona č. 236/1920 Sb. z. a n. Z nároku na vojenské zaopatřovací požitky (odbytné) podle zákona čís. 194/1920 Sb. z. a n. jsou tedy vyloučeny osoby, které uvedeným podmínkám nevyhovují a ne spadají pod ustanovení §§ 4 a 6 tohoto zákona.

Vláda považuje za nutné, aby i přejímání civilních odpočivných a zaopatřovacích požitků (včetně železničních) bylo rovněž upraveno cestou zákona v rámci úmluvy římské ze 6. dubna 1922 a vídeňské z 30. listopadu 1923, což je vysloveno v § 1, odst. 1., který recipuje stručnou formou ustanovení obou úmluv shora zmíněných.

K § 1, odst. 2.: Na základě ústavního zákona č. 236/1920 Sb. z. a n. a mezinárodních smluv o státním občanství, sjednaných ku provedení mírových smluv, staly se československými státními příslušníky některé osoby, které co do státní příslušnosti nevyhovují podmínkám zákona čís. 194/1920 Sb. z. a n., a ani podmínkám římské a vídeňské úmluvy. Jsou to zejména osoby, které se staly našimi státními příslušníky podle § 1, odst. 3., § 10 a 11 ústavního zákona č. 236/1920 Sb. z. a n., nebo podle čl. 2., 3. a 6. smlouvy brněnské ze dne 7. června 1920 (vyhlášené pod č. 107 ve Sbírce zákonů a nařízení z r. 1921), nebo podle rozhodnutí konference vel vyslanců v Paříži ze dne 28. července 1920 o Těšínsku, Oravě a Spiši (vyhlášeného pod č. 20 ve Sbírce zákonů a nařízení z r. 1925), anebo konečně podle pravoplatného rozhodnutí příslušného úřadu na žádost strany. Tyto osoby pozbyly nároku na požitky proti státu své dřívější příslušnosti, aniž by zákon č. 194/1920 Sb. z. a n. nebo římská a vídeňská úmluva připouštěly pře vzetí, resp. přiznání odpočivných a za opatřovacích požitků takovýmto osobám.

Zákon č. 194/1920 Sb. z. a n., ani římská a vídeňská úmluva, nabudou-li účinnosti, nestačí k tomu, aby vláda měla možnost rozřešiti definitivně pokud možno všechny případy převzetí resp. přiznání vojenských, civilních, železničních odpočivných a za opatřovacích požitků, o nichž řečené úmluvy jednají, namnoze případy značně zkomplikované časovým odstupem od 28. října 1918 do nynější doby.

Řešení takovýchto případů, které stojí mimo dosah obou pensijních úmluv, navrhuje vláda v odst. 2. § 1 formou fakultativního přejímání resp. přiznávání požitků dle volného uvážení. Vláda považuje za odůvodněno, aby se mohly poskytnouti odpočivné a zaopatřovací požitky osobám shora uvedeným v případech zvláštního zřetele hodných (zejména v případě stáří, nemajetnosti, výdělečné nezpůsobilosti, dlouholetého pobytu na našem území atd.), není-li ovšem proti nim jiných námitek. Jinak by vláda podle jednotlivých článků pensijních úmluv mohla převzíti resp. přiznati odpočivné a zaopatřovací požitky jen těm osobám, které se staly našimi státními příslušníky podle mírové smlouvy St. Germainské, a u vojenských pensistů musila by se vláda říditi pouze zákonem č 194/1920 Sb. z. a n. a vládním nařízením č. 514/1920 Sb. z. a n., jež v platnosti za chovány jsou článkem 8. římské i vídeňské úmluvy. Důsledek toho by byl, že by celá řada osob, o kterých není pochyby, že podle předpisů našich jsou československými státními příslušníky, ocitla se nezaviněně v nouzi, ač by se jednalo namnoze o osoby staré a neduživě, které již dlouho před převratem měly odpočivné a zaopatřovací požitky od bývalé vlády rakouské.

Ad § 2: Římskou a vídeňskou úmluvou rozdělují se pensisté a t. zv. nepřevzatí zaměstnanci bývalého Rakouska mezi nástupnické státy podle státní příslušnosti, získané dle mírové smlouvy St. Germainské a stanoví se v nich tudíž, kterému státu ta která strana náleží, a že dotyčná strana nemá práva ani nároku čeho požadovati od státu jiného.

Dle čl. 8. římské i vídeňské úmluvy poměr mezi osobou a státem, jemuž ta která osoba náleží, řídí se pouze vnitřním zákonodárstvím a úpravami toho kterého státu. Tím bylo vysloveno, že římskou a vídeňskou úmluvou se nic nezměnilo na platnosti předpisů, které v tom kterém státě upravují otázku přiznání, výplaty, nároku atd. pří slušných požitků. Důsledkem toho zákon č. 194/1920 Sb. z. a n. a vládní nařízení č. 514/1920 Sb. z. a n. zůstává v celém rozsahu v platnosti a tudíž i jeho ustanovení poslední věty odst. 5. § 2 a odst. 3. § 5 tohoto zákona, jež vylučují z přiznání za opatřovacích požitků vojenské osoby, které se staly našimi státními příslušníky na základě opce dle kterékoliv mírové smlouvy. Uváží-li se, že čl. 1. římské úmluvy a také vídeňská úmluva v tom směru nečiní rozdílu a že náš stát je mezinárodně zavázán převzíti zaopatřovací požitky také vojenských optantů, mohlo by se státi, že by vojenský optant od žádného státu nedostal požitků, vzhledem k tomu, že oproti státu své dřívější příslušnosti pozbyl nároku na tyto po žitky, avšak vůči našemu státu důsledkem citovaného ustanovení nároku toho nenabyl. Tento rozpor má odstraniti důsledkem obou úmluv navržené znění § 2., pokud se týče osob nabyvších čsl. státní občanství podle mírové smlouvy St. Germainské.

Ad § 3: Vzhledem k tomu, že mezinárodní účinnost římské úmluvy stanovená v čl. 9. a účinnost vídeňské úmluvy stanovená v čl. 22. jest časově různá, nelze účinnost navrhovaného zákona stanoviti na jeden den, nýbrž postupně tak, jak se stanou účinnými uvedené úmluvy.

Náklad spojený s provedením tohoto zákona je kryt v kap. VIII., tit. 1. státního rozpočtu, jak patrno z vysvětlivek k této kapitole, kde mimo jiné uvedeno, že ve vy kázaných částkách jest obsažena úhrada na převzetí a zvýšení oněch námi dosud nepřevzatých pensí, které nám připadnou důsledkem mezinárodních ujednání v Římě (6. dubna 1922) a ve Vídni (30. listopadu 1923).

Po stránce formální projevuje vláda přání, aby návrh zákona byl projednán s vládními návrhy na vyslovení souhlasu s oběma mezinárodními úmluvami, uvedenými v odst. 1. § 1. navrhovaného zákona a aby byl přikázán jak v posl. sněmovně, tak i v senátu sociálně-politickému, rozpočtovému, zahraničnímu a ústavně-právnímu výboru.