Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

I. posl. Kurťaka a druhů min. radě o vládním jazykovém nařízení, týkajícím se Podkarpatské Rusi a vydaném dne 3. února 1926,

II. posl. Zajicka, Budiga a druhů min, financí a min. zemědělství o smutném stavu vinařství,

III. posl. Böhma a druhů předsedovi vlády jako předsedovi min. rady o přídělu půdy ve Svářenicích a Malešově v okrese Štětí,

IV. posl. Heegera, Kaufmanna a druhů min. národní obrany, že se prý pomýšlí prodloužiti vojenskou služební dobu,

V. post. Windirsche a druhů min. železnic o jazykové úpravě železničních návěští,

VI. posl. Bartela a druhů min. financí o prominutí dluhu z lombardu válečných půjček.

Vláda československé republiky vydala dne 3. února 1926 jazykové nařízení bez souhlasu podkarpatoruského lidu a bez souhlasu zástupců tohoto lidu, že na Podkarpatské Rusi jest úředním jazykem zákonně uznaný jazyk český, avšak náš ruský jazyk uznává se a předpisuje jenom jako jazyk menšinový.

Nově vydaným nařízením porušila vláda naše autonomní práva, zaručená saint-germainskou smlouvou ze dne 10. září 1919.

Avšak vláda porušila i ústavní zákon vydaný tehdejší vládou Československé republiky a Generální statut vydaný dne 18. listopadu 1919.

Podkarpatoruský národ má podle mírové smlouvy autonomní práva, kterýchžto práv žádná vláda nemůže změniti nařízením. Ve věcech samosprávy pouze sněm zvolený ruským národem má moc rozhodovati a měniti.

Také jazyková otázka nepřísluší československé vládě.

Dle těchto práv také přítomná změna patří do pravomoci sněmu. Někteří členové nynější vlády i svými podpisy potvrdili naši samosprávu, podpisujíce mírovou smlouvu; a nyní tímto nařízením sami se jí dotkli.

Jest to atentát na chudé podkarpatoruské obyvatelstvo, jež má pouze svůj jazyk, jímž psal náš slavný básník Duchnovič a jejž se nepodařilo Maďarům za tisíc let nám vzíti. Sláva našemu ruskému národu! Dejte nám možnost, abychom i my mohli mluviti svým jazykem a odstraniti tak zvané filology, které jsme nepozvali a kteří s naším jazykem dělají rozličné experimenty. Nechť náš národ udrží tento jazyk, jímž slávu našeho národa proslavili naši spisovatelé a za nějž trpěli ubozí sedláci z podkarpatských hor.

Jménem našeho národa prosím vládu, aby bez prodlení napravila tuto křivdu, a táži se, je-li vláda ochotna provésti nápravu?

I. Podle č. 105 Zpráv státního statistického úřadu pěstovalo se víno v roce 1924 v 1002 obcích Československé republiky. V tom roce bylo 16.487 ha vinic, z toho dávalo užitek 14.269 ha. Jako množství sklizeného vína se uvádí 261.743 hl. K tomu dlužno poznamenati, že se v roce 1924 pěstovalo vína málo. Jeden litr stál (na jižní Moravě) s počátku 9-10 Kč, později 5-6 Kč. Cena roční sklizně činila tedy v tomto roku, nikoliv dobrém, nejméně 150 milionů Kč.

II. Vinařství v posledních desítiletích stále upadalo. Hlavní důvody toho jsou: Nemoci révy, mrazy, zahraniční soutěž, berní tlak. Pole, na nichž byly dříve révy, leží dnes buď ladem nebo poskytují jen nepatrné výtěžky polních plodin nebo ovoce. Jde zde, jak píše časopis "Vinařský odbor" ve svém čísle ze dne 10. listopadu 1925, o "půdu menší výnosnosti, pro jinou kulturu často se nehodící nebo o půdu ležící ladem."

III. Vinařů - jsou to většinou drobní zemědělci - zmocnila se v posledních letech, zvláště však v posledních měsících, úplně pochopitelná nespokojenost a roztrpčení, jež se již nemůže stupňovati.

1. Již dne 25. října 1922 prohlásili v dotazu poslanci Šamalík, dr Nosek a druhové, že pro ohromné berní zatížení vína musí zemědělci vinice zrušiti, čímž vzejde velká škoda národohospodářská. Na jeden litr vína připadá 80 h všeobecné daně nápojové, 40 h daně z obratu, zemská dávka (na Moravě 20 h), mimo to v četných místech ještě obecní dávka. Tyto sazby pocházejí z doby, kdy výrobce dostával za jeden litr asi 15 Kč. Dnes, kdy cena klesla na 3-4 Kč, vybírají se daně a dávky jako dříve. Tvrzení, že výrobce tyto dávky většinou přesune, neshoduje se se skutečností. Pravdou jest, že velice snižují příjem tohoto výrobního odvětví.

2. Mnozí vinaři - jde zde především o drobné zemědělce - nemají potřebného času a často také potřebného vzdělání, aby úplně vyhověli zákonům a nařízením, které se týkají vinařství. Finanční strážníci, kteří často prohlížejí sklepy, trestají je velkými pokutami za nejmenší přestupky.

3. Zní to jako výsměch, slyší-li někdo, že skoro všichni vinaři musejí zdaniti také to víno, které sami pijí. (Víno pro domácí spotřebu.) Podepsaní nevědí o jiném státu, jenž by byl vydal taková ustanovení.

4. Při dnešních cenách (3 až 4 Kč loco sklep) musí býti vinař zničen. Zavinila to zvláště zahraniční soutěž.

IV. Vinaři žádají mezi jiným:

1. Aby bylo zdaněno jen víno, jež se prodává. Kdyby nebylo naděje, že tato zásada, jež jest provedena na př. ve vlnařském zákoně státu SHS, bude přijata v pražské sněmovně, pak budiž každému vinaři přiznáno jisté množství nezdanitelného "vína pro domácí spotřebu". V Rakousku: 1/4 litru pro osobu na den.

2. Poněvadž ceny vína náhle klesly, dlužno snížiti v tomtéž poměru také daně. Navrhuje se: všeobecná daň nápojová 20 h, daň z obratu 10 h z litru.

vinaři uvítali by zrušení daně z vína v lahvích, avšak jen tehdy, kdyby se vláda zřekla toho, aby si několik málo milionů tím ztracených daní nahradila zvýšením všeobecné daně nápojové.

3. Aby si vinaři každoročně zvolili v každém místě ze svého středu neplacené, přísežné důvěrníky, kteří by místo finančních strážníků dohlíželi na provádění zákonů a nařízení o vinařích. Ovšem že vrchní dozor byl by vyhrazen finančnímu úřadu a sklepním inspektorům.

4. Dovoz cizozemských vin musí býti ztížen již z měnových důvodů. Obchodníci vínem smějí dovážeti vína teprve tehdy, mohou-li dokázati důvěrníkům uvedeným u čísla 3., že v onom roce zakoupili aspoň stejné množství zdejšího vína.

5. Nově založené vinice na polích nižší bonity buďtež na delší dobu osvobozeny od daně pozemkové a od obecních přirážek.

6. Vinařství budiž velkoryse podporováno (školy, přednášky, kursy, pěstění révy, potírání révokazů, levné úvěry atd.).

7. Spotřebitelé nechť mají právo, aby přímo u výrobce směli kupovati již od 20 litrů.

8. Ustanovení o výčepech "pod víškem" buďtež změněna podle požadavků několikráte opětovaných.

V. Většina vinařů má jen několik ha půdy. Jejich často kamenitá půda hodí se obyčejně jen na vinice. Jakého ohromného množství práce, peněz a hnojiv vinice potřebuje, jest všeobecně známo. Lze tedy jistě očekávati, že budou splněny požadavky vinařů, kteří jsou většinou praví proletáři.

Kdyby tyto požadavky byly splněny, způsobilo by to státu jen zdánlivou finanční ztrátu. Stát a země poskytují podpory na odvodnění půdy. Tím nezískávají jen držitelé půdy; hlavní užitek má zajisté stát, který může pak vybírati značně vyšší daně. Stejně jest tomu s vinařstvím. Budou-li tyto požadavky splněny, bude velíce mnoho skorem nevýnosné půdy proměněno na vinice, které budou státu přinášeti značné daně. Kdyby se snížil dovoz vina, upevnilo by to československou korunu. Bude-li proveden požadavek uvedený v bodě IV/3, značně by na tom stát ušetřil. Podpora vinařství ve velkých rozměrech vrátila by po mnoha zklamáních z posledních let tisícům vinařů vědomí, že se vláda stará, aby jim pomohla v těžkém boji o existenci.

Kdyby byly tyto požadavky provedeny, bylo by to pro spotřebitele jen výhodné.

Podepsaní poznamenávají, že podají předsednictvu poslanecké sněmovny formální návrh na změnu zákona o všeobecné dani nápojové.

VI. Podle toho, co vyložili, táži se podepsaní pana ministra financí a pana ministra zemědělství:

1. Víte o katastrofálním stavu vinařství?

2. Jaká opatřeni hodláte učiniti, aby se co nejdříve odpomohlo vylíčené tísni?

V obci Svářenicích v okrese Štětí a v obci Malešové leží dvůr Svářenice, patřiti k velkému majetku pozemkovému Encovany, jehož držitelem je Zdenko Lobkovic.

Když bylo oznámeno, že dvůr dostal výpověď, němečtí uchazeči o půdu ihned podali příslušným úřadům podání podle zákonných předpisů a oznámíli jim, že jest tam založena odborová organisace německých uchazečů o půdu "Heimstätte".

Svářeníčtí a malešovští uchazeči o půdu čekali nyní, že bude zahájeno přídělové řízení podle předpisů tohoto zákona.

K velkému zklamání nebylo však zahájeno žádné řádné přídělové řízení podle zákonných předpisů, nýbrž pozemky, chmelnice, které znamenaly často pro drobné domkáře jejich existenci, byly prodány českému družstvu, jehož předsedou jest předseda roudnické okresní správní komise a redaktor českého sociálně-demokratického časopisu pan Beneš. Němečtí uchazeči o půdu zakročovali několikráte u přídělového komisaře v Roudnici a také panu Benešovi dobře vyložili, jak naléhavě potřebuji těchto chmelnic a pozemků ke své existenci. Přes to však byly německým uchazečům spolku "Heimstätte" ve Svářenicích odňaty pozemky, které měli dlouhá Teta zpachtovány, v Malešově pak ponechány několika uchazečům o půdu bez jakékoliv pachtovní smlouvy. Počátkem listopadu 1925 uvedení pachtýři polí přednesli svou stížnost zástupci pozemkového úřadu, který tam přišel. Zástupce pozemkového úřadu vyzval německé uchazeče o půdu, aby o přiděl pozemků, které měli zpachtovány, ještě jednou zakročili sami. Proto byly žádosti podány znovu, avšak ani podáním těchto žádostí nic se nezměnilo na vylíčeném stavu věci. Roudnické družstvo z velké části odňalo pole dosavadním pachtýřům a ustanovilo nové pachtýře, kteří dosud pole nikdy neobdělávali. Tito pachtýři jíž je zorali, oseli a opatřili dráty pro chmelnice.

Jest to těžkým bezprávím, jestliže se potřebným drobným rolníkům a domkářům ze Svářenic a okolí nedává půda, na kterou vznesli nárok, nýbrž bez jakéhokoliv přídělového řízení prodá se družstvu, které vůbec není s to, aby tyto pozemky obdělávalo. Podepsaní se tedy táží:

Jest pan předseda jako předseda ministerské rady ochoten tyto neudržitelné poměry, které se příčí spravedlnosti, změniti tím, že dopomůže německým uchazečům spolku "Heimstätte" ku právu, jež jim náleží, tím, že rozkáže pozemkovému úřadu, aby držebnostní poměr s roudnickým družstvem zrušil a podle zákonných předpisů přidělil půdu dosavadním pachtýřem?

Podle §u 17 branného zákona ze dne 19. března 1920, č. 193 Sb. z. a n., trvá činná presenční služební doba 14 měsíců. V §u 61 téhož zákona ustanovuje se jako přechodné ustanovení, že odvedení v letech 1921 a 1922 jsou povinni ještě k další činné službě v trvání 10 měsíců, celkem tedy musí sloužiti 24 měsíců, kdežto odvedení v letech 1923 až 1925 jsou povinni ještě k další činné službě v trvání 4 měsíců, tedy k 18měsíční služební době. Pro rok 1926 již přechodná ustanovení neplatí, nastupuje tedy pravidelná zákonná služební doba 14měsíční. Tyto zákonné předpisy neznamenají tedy, že od roku 1926 bude zákonná služební doba zkrácena, nýbrž naopak, že bude jen skončen výjimečný stav a zaveden stav zákonitý.

Podle časopiseckých zpráv bývalý šéf generálního štábu generál Mittelhauser vyslovil prý na banketu pořádaném na rozloučenou, že 14měsíční služební doba, která má býti nyní podle branného zákona zavedena, není v zájmu československé branné moci. Pan generál Mittelhauser v této době nebyl již francouzským vrchním velitelem československého vojska, jeho projev jest posuzovati jen jako soukromý a tedy jistě nemístný a ostatně byl by nemístný i tehdy, kdyby to bylo oficielní stanovisko československého vojska, vázaného zákonem. Tím podivnější jest tedy, že ihned potom bylo v časopisech hlášeno, že vojenská správa vzala toto stanovisko generála Mittelhausera za své a zamýšlí podati návrh zákona, jímž se vojenská služební doba na mnoho let prodlužuje na 18 měsíců. Jako důvod se uvádí, že vojenská správa neučinila dosud příprav, nutných k provedení 14měsíční služby. Toto odůodnění ovšem naprosto Neobstojí, poněvadž vojenská správa musila od roku 1920 věděti, že 14měsíční služební doba vstoupí v platnost v roce 1926 a zanedbání potřebných příprav bylo by těžkým porušením povinnosti.

Ve věci samé musíme se však co nejostřeji ohraditi proti zamýšlenému záměru. Všechny československé vlády v každé době zdůrazňovaly bezpodmínečnou vůli Československa žíti v míru. Československo prohlásilo, že jest ochotno zúčastniti se mezinárodní odzbrojovací konference, uzavřelo množství spolků a rozhodčích smluv, které podle výroků a podle ujištění pana ministra pro věci zahraniční všechny mají sloužiti k zajištění míru. Těmto prohlášením příkře odporuje zamýšlené prodloužení služební doby, které jest způsobilé, aby těžce zdiskreditovalo tak často zdůrazňovanou vůli Československa žíti v míru. Avšak i vnitropoliticky bylo by nesnesitelné, poněvadž obyvatelstvo jest zatíženo do nejkrajnějších mezí a jest tedy nezbytně potřeba, aby náklad na vojenské účely byl vydatně snížen.

Tážeme se tedy pana ministra:

1. Jest pravda, že vojenská správa zamýšlí na několik let prodloužiti služební dobu na 18 měsíců, a je-li to pravda, jak odůvodní pan ministr tento záměr, jehož nelze sloučiti ani s platnými zákony, ani s odzbrojovacími a mírovými snahami a rovněž ani s finančním stavem Československa.

2. Jaká opatření zamýšlí pan ministr učiniti, aby náležitě připravil zavedení miliční soustavy, jak jest to ustanoveno v branném zákoně?

Nedávno vyšlé nařízení k jazykovému zákonu nikterak neupravilo jazykových poměrů státních drah a železnic ve státním provozu a v souvislosti s vydáním tohoto nařízení bylo poukázáno na to, 'že jazyková úprava u železnic byla již dříve provedena nařízením.

Pokud jde o železnice, bylo také poznamenáno, že jazyková úprava byla provedena zvláštním způsobem, poněvadž jde o podniky státu. Jestliže jsou železnice podle toho pokládány za podniky zkomercialisované, jest přece jisto, že nesmí sloužiti pouze potřebám státu, nýbrž že musí sloužiti také obyvatelstvu, pokud jde o všeobecnou dopravu. Tento úkol předpokládá, že železnice splní svůj účel jen tehdy, vyhoví-li potřebám také po stránce jazykové. Od tohoto samozřejmého předpokladu jsou však skutečné poměry ještě daleko, neboť ve skutečnosti i v čistě německých územích jsou železniční zásilky hlášeny často jen jednojazyčně česky. Tímto opatřením vznikají často zmatky, poněvadž němečtí adresáti železničních zásilek, když obdrží návěští v jazyku, jemuž nerozumí, nejsou si jisti, o jaké nákladní zboží jde. Proto často odmítnou návěští přijmouti a nepřijetí týká se pak také s tím souvisejících zásilek. Aby se takovéto věci neopakovaly, nezbývá nic jiného, než aby železniční státní správa dbala rovněž ustanovení jazykového zákona a aby všude tam, kde německá část obyvatelstva přesahuje 20%, vyplňovala železniční návěští v duchu jazykového zákona, nikoliv jednojazyčně česky, nýbrž i německy.

Tážeme se tedy pana ministra železnic, je-li ochoten vydati v tomto směru potřebné pokyny.

Zákon o válečných půjčkách, který přinesl tolika držitelům válečných půjček bezmezné hoře, měl strašné následky, jmenovitě pro nejubožejší z ubohých, vojenské gážistv a jejich vdovy.

Podle uvedeného zákona mohou všichni lombardní dlužníci, kteří mají méně než 15.000 Kč příjmu a méně než 15.000 Kč válečných půjček, zřeknou-li se válečných půjček, žádati, aby jim banky jejich lombardní dluh i s úroky odepsaly.

Kdo zná ročně 30.000 Kč příjmu a 30.000 Kč válečných půjček, zřekne-li se válečných půjček, může jen žádati, aby mu byl odepsán lombardní dluh, avšak dlužné úroky musí zaplatiti.

Naproti tomu držitelům válečných půjček, kteří mají přes 30.000 Kč, válečných půjček, i když jejich roční příjem jest menší než 15.000 Kč, nedostává se žádné výhody.

Mnoho vdov, přemluveno často bankami a v úmyslu, jejž lidsky dlužno chápati, aby si své úroky z kauce poněkud zvily, svolily kdysi přeměně své svatební kauce ve válečné půjčky a tím ztratily nejen své jmění; nýbrž uvalily na sebe ještě také lombardní dluh, který jim hrozí zkázou.

Ve prospěch těchto nejubožejších lidí tážeme se pana ministra financí, je-li ochoten naříditi Bankovnímu úřadu a soukromým bankovním závodům, aby ve všech případech, kde, jak lze prokázati, roční příjem lombardních dlužníků jest menší než 15.000 Kčs lombardní dluh i s dlužnými úroky odepsaly.

I. Laut Nr. 105 der Mitteilungen des Statistischen Staatsamtes wurde im Jahre 1924 in 1002 Gemeinden der Tschechoslovakischen Republik Weinbau betrieben. In diesem Jahre gab es 16.487 ha Weingärten, hievon standen 14.269 ha im Ertrag. Die Menge des geernteten W eines wird mit 261.743 hl angegeben. Dazu sei bemerkt, daß im Jahre 1924 wenig Wein gebaut wurde. 1 Liter kostete (in Südmähren) anfangs 9-10 Kč, später 5-6 Kč. Der Wert der Jahresernte betrug also in diesem keineswegs guten Jahre mindestens 150 Millionen Kronen.

II. Der Weinbau ist in den letzten Jahrzehnten ständig zurückgegangen. Als Hauptgründe seien angeführt: Krankheiten des Weinstocks, Fröste, ausländische Konkurrenz, Steuerdruck. Die Felder, auf denen früher Weinstöcke standen, liegen heute entweder brach oder sie bringen nur sehr karge Erträgnisse an Feldfrüchten oder Obst. Es handelt sich hier, wie die Zeitschrift "Vinařský odbor" in ihrer Nummer vom 10. November 1925 schreibt, um "minder ertragfähigen, für andere Kulturen oft ungeeigneten oder brach liegenden Boden".

III. Der Weinbauern - es sind dies zum Großteil kleine Landwirte - hat sich in den letzten Jahren, besonders aber in den letzten Monaten, eine vollkommen erklärliche Unzufriedenheit und Erbitterung bemächtigt, die einer Steigerung kaum fähig ist.

1. Schon unterm 25. Oktober 1922 hatten die Abg. Šamalík, Dr. Nosek und Genossen in einer Anfrage erklärt, die furchtbare Besteuerung des Weines werde zur Folge haben, daß die Landwirte die Weingärten auflassen werden, woraus ein großer national-ökonomischer Schaden erwüchse. Auf 1 Liter Wein entfallen 80 Heller allgemeiner Getränkesteuer, 40 Heller Umsatzsteuer, eine Landesabgabe (in Mähren 20 Heller), dazu kommt noch in vielen Orten eine Gemeindeabgabe. Diese Sätze stammen aus einer Zeit, da der Produzent für 1 Liter etwa 15 Kč erhielt. Heute, wo der Preis auf 3-4 Kč gesunken ist, werden Steuern und Abgaben in der alten Höhe eingehoben! Die Behauptung, diese Abgaben würden vom Produzenten zum Großteil überwälzt, entspricht nicht den Tatsachen. Richtig ist, daß hiedurch das Einkommen dieses Erwerbstandes sehr geschmälert wird.

2. Viele Weinbauern - es handelt sich hier vor altem um Kleinlandwirte - haben nicht die nötige Zeit und oft auch nicht die nötige Vorbildung, um den Gesetzen und Verordnungen, die den Weinbau betreffen, voll und ganz zu entsprechen. Bei den kleinsten Übertretungen werden durch Finanzer, die die Keller wiederholt inspizieren, große Geldstrafen verhängt.

3. Es klingt wie ein Hohn, wenn man hört, daß fast alle Weinbauern selbst jenen Wein versteuern müssen, den sie selbst trinken ("Haustrunk")! Den Unterzeichneten ist kein Staat bekannt, der' solche Bestimmungen erlassen hat.

4. Bei den heutigen Preisen (3-4 Kč ab Keller) muß der Weinbauer zu Grunde gehen. Schuld daran ist besonders die ausländische Konkurrenz.

IV. Die Weinbauern stellen unter anderem folgende Forderungen:

1. Es soll nur jener Wein versteuert werden, der verkauft wird. Sollte dieser Grundsatz, der. B. in dem Weingesetze des SHS-Staates durchgeführt ist, im Prager Parlament keine Aussicht haben verwirklicht zu werden, dann möge jedem Weinbautreibenden eine bestimmte 14lenge steuerfreien "Haustrunkes" zugestanden werden. In Österreich: 1/4 Liter pro Kopf und Tag.

2. Nachdem der Weinpreis rapid gefallen ist, müssen auch die Steuern in demselben Verhältnisse herabgesetzt werden. Vorgeschlagen wird: allgemeine Getränkesteuer 20 Heller, Umsatzsteuer 10 Heller pro Liter.

Die Weinbauern würden die Abschaffung der Flaschenweinsteuer begrüßen, aber nur dann, wenn die Regierung darauf verzichten würde, die dadurch ausfallenden Steuern - es handelt sich um wenige Millionen Kronen - bei der allgemeinen Getränkesteuer herein zu bringen.

3. Alljährlich sollen die Weinbauern jedes Ortes aus ihrer Mitte unbesoldete, beeidigte Vertrauensmänner wählen, die an Stelle der Finanzer die Durchführung der die Weinbauern betreffenden Gesetze und Verordnungen zu überwachen hätten. Selbstredend bliebe der Finanzbehörde und den Kellerei-Inspektoren die Oberaufsicht gewährt.

4. Die Einfuhr ausländischen Weines muß schon aus valutarischen Gründen erschwert werden. Weinhändler dürfen erst dann Weine einführen, wenn sie den im Punkt 3 genannten Vertrauensmännern nachweisen können, daß sie in dem betreffenden Jahre eine mindestens gleich große Menge inländischen Weines gekauft haben.

5. Auf Feldern niederer Bonitätsklasse neu angelegte Weingärten sind durch eine größere Zahl von Jahren von der Grundsteuer und der Gemeindeumlage zu befreien.

6. Großzügige Weinbauförderung (Schulen, Vorträge, Kurse, Rebenanlagen, Bekämpfung der Rebenschädlinge, billige Kredite u. s. w.)

7. Konsumenten sollen berechtigt sein, beim Produzenten direkt schon Mengen ab 20 Liter kaufen zu dürfen.

8. Die Bestimmungen über die "Buschenschenken" sind im Sinne der wiederholt gestellten Forderungen abzuändern.

V. Die meisten Weinbauern besitzen nur wenige ha Grund und Boden. Ihr oftmals steiniger Boden ist gewöhnlich nur für Weingärten geeignet. Welche Unsummen von Arbeit, Geld und Düngemitteln ein Weingarten bedarf, ist allgemein bekannt. Da darf wohl erwartet werden, daß die Forderungen der Weinbauern, die zum Großteil wahre Proletarier sind, erfüllt werden.

Die Erfüllung dieser Forderungen brächte dem Staate nur scheinbar einen finanziellen Verlust. Staat und Land subventionieren Bodenentwässerungen. Dadurch gewinnen nicht nur die Bodenbesitzer; den Hauptnutzen hat wohl der Staat, der nun bedeutend höhere Steuern einheben kann. Ähnlich verhält es sich mit dem Weinbau. Werden die hier genannten Forderungen erfüllt, werden große, fast unproduktive Gebiete in Weingärten verwandelt, die dem Staate bedeutende Steuern abwerfen würden. Die verminderte Weineinfuhr würde die tschechoslovakische Krone festigen. Die Durchführung der im Punkt IV/3 erhobenen Forderung brächte dem Staate nicht unbedeutende Ersparnisse. Eine großzügige Förderung des Weinbaues würde nach den vielen Enttäuschungen der letzten Jahre Tausende von Weinbauern das Bewußtsein geben, daß sich die Regierung bemüht, ihnen in dem schweren Existenzkampfe beizustehen.

Die Durchführung dieser Forderungen brächte für die Konsumenten nur Vorteile.

Die Unterzeichneten bemerken, daß sie dem Präsidium des Abgeordnetenhauses einen formellen Antrag auf Abänderung des Gesetzes über die allgemeine Getränkesteuer vorlegen werden.

VI. Auf Grund dieser Darlegungen stellen die Unterzeichneten an den Herrn Finanzminister und den Herrn Landwirtschaftsminister die Anfrage:

1. Ist Ihnen die katastrophale Lage des Weinbaues bekannt?

2. Welche Maßnahmen sind beabsichtigt, um der geschilderten Notlage ehestens abzuhelfen?

In der Gemeinde Schwarzenitz, Bezirk Wegstädtl, liegt der Hof Schwarzenitz sowie in der Gemeinde Molschen, gehörig zum Großgrundbesitz Enzowan, Besitzer Zdenko Lobkowitz.

Nach Kundmachung der Kündigung des Hofes wurden sofort Eingaben nach den gesetzlichen Bestimmungen von den deutschen Bodenbewerbern an die zuständigen Stellen überreicht und von dem Bestande der Fachorganisation der deutschen Bodenbewerber "Heimstätte" an diese Stellen Mitteilung gemacht.

Die Bodenbewerber von Schwarzenitz und Molschen warteten nun auf die Einteilung des Zuteilungsverfahrens nach den Bestimmungen dieses Gesetzes.

Zur großen Enttäuschung wurde aber kein den gesetzlichen Bestimmungen entsprechendes Zuteilungsverfahren eingeleitet, sondern die Grundstücke, Hopfengärten, welche oftmals die Existenz der Kleinhäusler bilden, an eine tschechische Genossenschaft verkauft, deren Vorsitzender, der Obmann der Bezirksverwaltungskommission Raudnitz und Schriftleiter eines tschechisch-sozialdemokratischen Blattes Herr Beneš ist. Die deutschen Bodenbewerber sprachen wiederholt beim Zuteilungskommissär in Raudnitz vor und ließen auch Herrn Beneš nicht im Unklaren über den dringenden Bedarf dieser Hopfengärten und Grundstücke für ihre Existenz. Trotzdem wurde in Schwarzenitz den deutschen Bodenbewerbern der "Heimstätte", welche jahrelang Pächter der Grundstücke waren, dieselben weggenommen und in Molschen ohne jeden Pachtvertrag einigen Bodenbewerbern belassen. Anfang November 1925 haben die bezeichneten Feldpächter dem dort erschienenen Vertreter des Bodenamtes ihre Beschwerden vorgetragen. Der Vertreter des Bodenamtes hat die deutschen Bodenbewerber verwiesen, daß selbe nochmals um die Zuteilung des von ihnen gepachteten Grundes und Bodens ansuchen sollen. Zufolge dessen wurden die Ansuchen neuerlich eingebracht, doch hat auch die Einbringung dieser Gesuche an der geschilderten Sachlage nichts geändert. Die Raudnitzer Genossenschaft hat die Felder zum großen Teile den bisherigen Pächtern weggenommen und hat neue Pächter, welche bisher den Boden niemals bebaut, bestellt und diese haben bereits geackert, gesät und die Drahtanlagen für die Hopfengärten werden hergerichtet.

Es ist ein schweres Unrecht, wenn den bedürftigen Kleinbauern und Häuslern von Schwarzenitz und Umgebung der. Boden, den sie angesprochen haben, nicht gegeben, sondern ohne jedes Zuteilungsverfahrens der Grund und Boden einer Genossenschaft verkauft, welche überhaupt nicht in der Lage ist, diese Grundstücke zu bebauen.

Die Gefertigten stehen deshalb folgende Anfrage: Ist der Herr Ministerpräsident bereit, als Vorsitzender des Ministerrates diese unhaltbaren, jeder Gerechtigkeit widersprechenden Zustände dadurch zu ändern, daß er den deutschen Bodenbewerbern der "Heimstätte" zu ihrem gebührenden Rechte verhilft durch Erteilung des Auftrages an das Bodenamt, das Besitzverhältnis mit der Genossenschaft in Raudnitz zu lösen, und die Zuteilung nach den gesetzlichen Bestimmungen an die bisherigen Pächter verfügt.

Nach § 17 des Wehrgesetzes vom 19. März 1920, Nr. 193 Slg. d. G. u. V., dauert die aktive Präsenzdienstzeit 14 Monate. Im § 61 desselben Gesetzes ist als Übergangsbestimmung festgesetzt, daß die in den Jahren 1921 und 1922 assentierten Personen eine weitere aktive Dienstleistung von 10 Monaten, insgesamt also eine Dienstzeit von 24 Monaten u vollstrecken haben, während die in den Jahren 1923 bis einschließlich 1925 assentierten Personen zu einer weiteren aktiven Dienstleistung von 4 Monaten, also zu 18monatlicher Dienstleistung verpflichtet sind. Für das Jahr 1926 gelten die Übergangsbestimmungen nicht mehr, es tritt die normale gesetzliche Dienstzeit von 14 Monaten ein. Diese gesetzlichen Bestimmungen bedeuten also keineswegs, daß vom Jahre 1926 an eine Verkürzung der gesetzlichen Dienstzeit platzgreift, es wird vielmehr nur der Ausnahmezustand beendigt und der gesetzliche Zustand hergestellt.

Blättermeldungen zufolge soll nun der gewesen Chef der Generalstabs, General Mittelhauser, dem zu seinem Abschied veranstalteten Bank der Meinung Ausdruck gegeben haben, daß d nach dem Wehrgesetz fällige Einführung der 14monatlichen Dienstzeit nicht den Interessen der tschechoslovakischen Wehrmacht entspricht. Der Herr General Mittelhauser war in diesem Zeitpunkte nicht mehr der französische Oberkommandant der tschechoslovakischen Armee, seine Äußerung ist lediglich als private anzusehen, und als solche gewiß unangebracht, sie wäre es übrigens auch, wenn sie eine offizielle Stellungnahme eines doch an das Gesetz gebundenen tschechoslovakischen Militärs gewesen wäre: Umso merkwürdiger ist es, daß gleich darauf in der Presse gemeldet wurde, daß sich die Militärverwaltung diesen Standpunkt des Generals Mittelhauser zu eigen gemacht hat und eine Gesetzesvorlage einzubringen gedenkt, durch welche die Militärdienstzeit eine Reihe weiterer Jahre auf 18 Monate verlängert werden soll. Zur Begründung wird angeführt, daß die Militärverwaltung bisher nicht die notwendigen Vorbereitungen für die Durchführung des 14monatlichen Dienstes getroffen hat. Natürlich ist diese Begründung absolut hinfällig, da die Militärverwaltung seit dem Jahre 1920 wissen mußte, daß die 14monatliche Dienstzeit im Jahre 1926 in Kraft tritt und daher die Unterlassung der notwendigen Vorbereitungen eine schwere Pflichtverletzung bedeuten würde.

In der Sache selbst muß aber gegen den angeblichen Plan die schärfste Verwahrung eingelegt werden. Alle tschechoslovakischen Regierungen haben jederzeit den unbedingten Friedenswillen der Tschechoslovakei betont. Die Tschechoslovakei hat sich bereit erklärt, an einer internationalen Abrüstungskonferenz teilzunehmen, sie ist eine Reihe von Bündnissen und Schiedsverträgen eingegangen, welche alle nach ihrem Wortlaute und nach den Versicherungen des Herrn Außenministers der Sicherung des Friedens dienen sollen. Zu diesen Erklärungen steht die geplante Verlängerung der Dienstzeit in schroffem Widerspruch, sie ist geeignet, den so oft betonten Friedenswillen der Tschechoslovakei schwer zu diskreditieren. Sie wäre aber auch innerpolitisch unerträglich, da die aufs Äußerste angespannte Belastung der Bevölkerung eine ausgiebige Herabsetzung des Aufwandes für militärische Zwecke unbedingt erforderlich macht.

Wir fragen daher den Herrn Minister:

1. Ist es richtig, daß die Militärverwaltung eine mehrjährige Verlängerung der Dienstzeit auf 18 Monate plant und wenn dies richtig ist, wie rechtfertigt der Herr Minister eine solche Absicht, die mit den bestehenden Gesetzen, den Abrüstungs- und Friedensbestrebungen, sowie mit der Finanzlage der Tschechoslovakei nicht zu vereinbaren ist.

2. Welche Maßnahmen gedenkt der Herr Minister zu ergreifen, um die im Wehrgesetze vorgesehene Einführung des Milizsystems entsprechend vorzubereiten?

Die kürzlich erschienene Verordnung zum Sprachengesetz hat auf die sprachlichen Verhältnisse der Staatsbahnen und der im staatlichen Betriebe befindlichen Eisenbahnen keinen Bezug genommen und es wurde im Zusammenhange mit der Herausgabe dieser Verordnung darauf verwiesen, daß bei den Eisenbahnen schon früher im Verordnungswege die notwendige sprachliche Regelung erfolgt sei.

Bezüglich der Eisenbahnen wurde auch bemerkt, daß ihre sprachliche Regelung eine besondere Behandlung erfahren habe, weil es sich bei ihnen um Unternehmungen des Staates handelt. Wenn die Eisenbahnen infolgedessen als kommerzialisierte Betriebe gelten, so ist doch sicher, daß sie als solche nicht bloß den Bedürfnissen des Staates zu dienen berufen sind, sondern daß sie auch der Bevölkerung aus Gründen des allgemeinen Verkehres zur Verfügung stehen müssen. Diese Aufgabe setzt voraus, daß die Eisenbahnen nur dann ihren Zweck erfüllen, wenn sie auch in sprachlicher Beziehung den Bedürfnissen Rechnung tragen. Von dieser selbstverständlichen Voraussetzung sind die tatsächlichen Verhältnisse noch weit entfernt, denn die Wirklichkeit lehrt u. a., daß selbst in rein deutschen Gebieten die Avisierung von Bahnsendungen häufig nur einsprachig čechisch geschieht. Durch diese Maßnahme entstehen oft Verwirrungen, weil den deutschen Adressaten von Bahnsendungen bei Erhalt der ihnen sprachlich unverständlichen Avisi nicht immer klar ist, um welche Bahngüter es sich handelt. Die Annahme der Avisi wird deshalb oft verweigert und darum gilt die Nichtannahme auch für die damit im Zusammenhange stehenden Sendungen. Um solche Vorkommnisse zu vermeiden, bleibt nichts übrig, als daß die staatliche Bahnverwaltung die sprachengesetzlichen Bestimmungen gleichfalls beachtet und daß überall dort, wo der deutsche Bevölkerungsanteil 20% übersteigt, die Ausfertigung der Bahnavisi im Sinne des Sprachengesetzes nicht einsprachig čechisch, sondern such in deutscher Sprache geschieht.

Der Herr Eisenbahnminister wird deshalb gefragt, ob er gewillt ist, in dieser Beziehung die erforderlichen Weisungen zu erlassen.

Das Kriegsanleihegesetz, welches über so viele Kriegsanleihebesitzer namenloses Leid gebracht hat, ist namentlich für die Ärmsten der Armen, die Militärgagisten und ihre Witwen von furchtbaren Folgen begleitet.

Nach dem zitierten Gesetze können alle Lombardschuldner, die weniger als 15.000 Kč Einkommen und weniger als 15.000 Kč Kriegsanleihe haben, von den Banken verlangen, daß ihnen die Lombardschuld samt den Zinsen gestrichen wird gegen Verzicht auf die Kriegsanleihe.

Wer 30.000 Kč jährliches Einkommen hat und 30.000 Kč Kriegsanleihe besitzt, kann unter Verzicht auf die Kriegsanleihe lediglich die Streichung der Lombardschuld verlangen, während er die rückständigen Zinsen bezahlen muß.

Dagegen besteht für diejenigen Kriegsanleihebesitzer, die mehr als 30.000 Kč Kriegsanleihe besitzen, auch wenn ihr jährliches Einkommen geringer als 15.000 Kč ist, keinerlei Begünstigung.

Zahlreiche Witwen haben, oft von den Banken dazu überredet, und in der menschlich verständlichen Absicht, ihre Kautionszinsen ein wenig zu erhöhen, seinerzeit in die Umwandlung ihrer Heiratskaution in Kriegsanleihe eingewilligt und damit nicht nur ihr Vermögen verloren, sondern auch noch eine Lombardschuld auf sich geladen, die sie zu erdrücken droht.

Zu Gunsten dieser Ärmsten stellen wir an den Herrn Finanzminister die Anfrage: ob er geneigt ist, das Bankamt und die privaten Bankinstitute zu veranlassen, in allen jenen Fällen, in denen nachweisbar das Jahreseinkommen der Lombardschuldner geringer ist als 15.000 Kč, die Lombardschuld samt rückständigen Zrosen zu streichen.