Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

S datem dne 16. února 1926 podali jmenovaní poslanci podle § 75 ústavní listiny, pokud se týče podle § 66 jednacího řádu návrh na vyslovení nedůvěry vládě pro porušení mezinárodně zaručené jazykové ochrany národnostních menšin.

Referent konstatoval na základě vyžádané zprávy sněmovní kanceláře, že návrh je podepsán potřebnými 100 podpisy, jež jsou pravoplatné; návrh spolupodepsali němečtí poslanci bez rozdílu stran, několik poslanců maďarských a poslanci komunističtí. Navrhovatelé dále podali svůj návrh, aniž jej odůvodnili. Podle § 66 jednacího řádu projednává návrh na vyslovení nedůvěry vládě iniciativní výbor meritorně a to podle ustanovení platných pro jiné výbory a podává o něm zprávu sněmovně. Iniciativní výbor ve své schůzi dne 25. února 1926 projednal skutečně návrh debatou více než dvouhodinovou, ve které se vystřídalo po několika řečnících na obou stranách. V debatě samé pak byly uvedeny některé důvody podaného návrhu, které nebyly z pole jazykového nebo školského, a neměly tudíž nijaké spojitosti s úpravou menšin zaručenou mezinárodně.

Návrh vyšlý z menšiny výboru, aby byl požádán ústavně-právní výbor o dobrozdání, byl zamítnut, stejně tak byl zamítnut návrh vyšlý z menšiny, aby byl návrh dra Luschky a druhů přijat. Návrh referentův na zamítnutí návrhu dra Luschky a druhů byl pak přijat. Na konec iniciativní výbor zamítl návrh, aby zpráva referentova byla dříve předložena iniciativnímu výboru, a předseda výboru a referent zmocněni napsati zprávu a odevzdati ji sněmovně. Menšina ohlásila, že podá sněmovně písemní zprávu.

Přijatý návrh referentův zní:

Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:

Sněmovna poslanců přechází k dennímu pořádku přes návrh poslanců dra Luschky, Hodiny, inž. Junga, Stenzla, dra Keibla a druhů, aby se vyslovila nedůvěra vládě pro porušení mezinárodně zaručené jazykové ochrany národnostních menšin.

Die gefertigten Abgeordneten des Initiativausschusses erstatten dem Hause folgenden besonderen Bericht:

Der Misstrauensantrag wird damit begründet, dass durch die Sprachenverordnung vom 3. Feber 1926 der durch die Friedensverträge sowie in Verfolg dieser Bestimmungen der durch den Minderheitsschutzvertrag vom 10. September 1919 international verbürgte Schutz der sprachlichen Minderheiten der Čsl. Republik verletzt wurde.

Die erwähnten Bestimmungen setzen ausdrücklich die Gleichberechtigung aller čsl. Staatsbürger ohne Unterschied der Sprache fest und betonen besonders die Gleichheit der bürgerlichen und politischen Rechte sowie die Freiheit des Gebrauches irgendeiner Sprache im Privat- und Geschäftsverkehr, welcher keinerlei Beschränkung auferlegt werden dürfen. Sogar unbeschadet der Einführung einer offiziellen Sprache ist den Angehörigen anderer Zunge als der čechischen Sprache angemessene Möglichkeit des mündlichen und schriftlichen Gebrauches ihrer Sprache vor Gericht zu bieten.

Durch die Sprachenverordnung ist dieser Schutz der deutschen sowie der anderen Mitderheitssprachen nicht mehr gesichert, da die kärglichen Sprachenrechte nur mehr auf jene Gerichtsbezirke eingeschränkt sind, welche nach der letzten Volkszählung mindestens 20% der Staatsbürger aufweisen, welche einer anderen als der staats-offiziellen Sprache zugehören und selbst diesen ist der Gebrauch ihrer Sprache nur unter zahlreichen Einschränkungen, welche im Artikel 18 der Sprachenverordnung als Bedingungen festgesetzt sind, zugelassen.

Ein besonders gewichtiger Umstand zum Beweise der systematischen Ausschaltung eines absolut giltigen Minderheiten-Sprachenrechtes ist auch, dass nach Art. 21 Erledigungen der Behörden, Gerichte u. s. w. im Minderheitsgebiete, falls keine Eingabe der Partei vorangeht, in der Regel nur it der staats-offiziellen Sprache zu erfolgen haben.

Die Möglichkeit, bloss in der Minderheitensprache zu verhandeln und zu erledigen, ist durch die Festsetzung von mindestens 2/3 Mehrheit von Staatsbürgern anderer als der staats-offiziellen Sprache und sonstiger einschneidender Einschränkungen derart eingeengt, dass die Absicht unverkennbar ist, über die wahre Sprachenpraxis hinwegzutäuschen.

Gegenüber diesen Benachteiligungen der sprachlichen Minderheiten, die in Wirklichkeit in diesen Gebieten die Mehrheit sind, ist die absolute Anwendbarkeit der čechoslovakischen Sprache derart bevorzugt, dass wohl von der Gleichheit der bürgerlichen und politischen Rechte aller čsl. Staatsbürger ohne Unterschied der Sprache nicht die Rede sein kann.

Die Bestimmung der Verordnung, dass bei Delegierung eines Gerichtes oder Amtes von einem anderen zuständigen Gerichte oder Amte erfolgt, für welche die Vorschriften der Minderheitsgebiete zu gelten hätten, in sprachlicher Beziehung nur die Bedeutung hat, dass die für die Minderheitssprache geltenden Bestimmungen für die Angehörigen derselben nur nach Möglichkeit einzuhalten sind, ist wohl der unverblümteste Ausdruck der gewollten Zurücksetzung der Mindetheitssprachen.

Die Gemeinden des sprachlichen Minderheitsgebietes werden in besonderer Weise in der freien Anwendung der durch die Bevölkerung gegebenen Amts- und Verhandlungssprache beeinträchtigt.

Eine Unterscheidung der Gemeinden von mehr oder weniger 3.000 Einwohnern ist ebensowenig wie die Festsetzung eines Prozentsatzes als Voraussetzung für ein Minderheitsgebiet nach dem Geiste und Wortlaute der internationalen Verträge gerechtfertigt. Auf dem wichtigen Gebiete des amtlichen Verkehrs, wie es z. B. der Amtsverkehr der Gendarmerie ist, welche die grundlegende Akteninstruierung für die Behörden besorgt, ist ein Minderheitensprachenrecht überhaupt nicht festgelegt, sondern es ist den Gendarmerieorganen nur gestattet, im mündlichen Dienstverkehr mit der Bevölkerung jene Sprache zu verwenden, in welcher sie sich verständigen können.

Die entschiedenste Verletzung des international verbürgten Minderheitensprachenrechtes stellt der Artikel 99 der Verordnung dar, welcher direkt im Gegensatz zu Art. 7 des Minderheitenschutzvertrages den Zwang zur Anwendung de staats-offiziellen Sprache im Privat-Geschäftsverkehr durch einfache behördliche Anordnung jederzeit zulässt. Die Erfahrungen mit dem Missbrauch des verwaltungs-rechtlichen Begriffes des ťöffentlichen InteressesŤ sowie die unwidersprochene Absicht, mit dieser Bestimmung die Entscheidung des Obersten Verwaltungsgerichtes in der Sprachenverfügung für die Gastgewerbebetriebe rechtsunwirksam zu machen, sind unwiderlegliche Beweise, dass mit dieser Schlussbestimmung der Sprachenverordnung jeder Anspruch auf Gleichberechtigung und volle Anerkennung der Minderheitensprachen auch im privaten und Geschäftsleben beseitigt werden soll.

Die Antragsteller sind sich bewusst gewesen, dass alle übrigen Verletzungen juristischer Grundsätze und gesetzlicher Bestimmungen als Auswirkungen einseitiger Machtausübung durch die Mehrheit der gesetzgebenden Körperschaften gedeckt werden können.

Die Verpflichtungen der Regierung gegenüber den sprachlichen Minderheiten, welche aus internationalen Verträgen hervorgegangen sind, können durch den einseitigen Machtspruch der čsl. Regierung selbst in Form eines Gesetzes und schon gar nicht durch eine Regierungsverordnung nicht abgeändert werden. Jede Verfügung dieser Art stellt sich als Vertragsbruch dar und ist völkerrechtswidrig.

Die Gefertigten sind deshalb der Ansicht, dass diese Behauptungen hinsichtlich der am 3. Feber 1926 erschienenen Durchführungsverordnung zum Sprachengesetz zutreffen und stellen demnach den Antrag: Der Regierung wegen Verletzung des international verbürgten Sprachenschutzes der nationalen Minderheiten das Misstrauen auszusprechen.

Podepsaní poslanci iniciativního výboru podávají sněmovně tuto zvláštní zprávu:

Návrh na vyslovení nedůvěry odůvodňujeme tím, že jazykovým nařízením ze dne 3. února 1926 byla porušena ochrana jazykových menšin v republice Československé, mezinárodně zaručená mírovými smlouvami a tedy také smlouvou o ochraně menšin ze dne 10. září 1919. Ve zmíněných ustanoveních se výslovně praví, že všichni českoslovenští státní občané bez rozdílu jazyka jsou si rovni a zvláště se zdůrazňuje rovnost občanských a politických práv, jakož i volnost užívati jakéhokoliv jazyka ve stycích soukromých a obchodních, jež nemohou býti nižádným způsobem omezeny. Dokonce i kdyby byl zaveden oficielní jazyk, dlužno příslušníkům jiného jazyka než českého poskytnouti přiměřenou možnost, aby před soudy mohli ústně a písemně užívati svého jazyka.

Jazyková nařízeni nezajišťují vsak již této ochrany německého jazyka a jiných menšinových jazyků, poněvadž skrovná jazyková práva jsou nyní omezena jen na soudní okresy, v nichž podle posledního soupisu lidu obývá nejméně 20% státních občanů jiného než státního, oficielního jazyka, a i těm jest dovoleno užívati svého jazyka jen za četných omezení, vyjmenovaných jako podmínky v článku 18 jazykového nařízení.

Zvlášť důležitou okolností pro důkaz, že naprosto platné jazykové právo menšin jest soustavně vylučováno, jest také to, že podle článku 21 vyřízení úřadů, soudů atd. v menšinovém území, nepředchází-li je podání strany, mají býti vydávána zpravidla jen v jazyku státním, oficielním.

Možnost jednati a vyřizovati jen v jazyku menšinovém jest omezena stanovením aspoň dvoutřetinové většiny státních občanů jiného jazyka než státního, oficielního a jinými hluboce zasahujícími omezeními, že nelze nepoznati úmyslu zastříti pravou jazykovou praxi.

Kdežto jazykové menšiny, které ve skutečnosti jsou v těchto územích většinami, jsou odstrkovány, československý jazyk má takovou přednost, že ho lze užíti naprosto všude, takže zajisté nelze mluviti o rovnosti občanských a politických práv všech československých státních občanů bez rozdílu jazyka.

Stanoví-li nařízení, že byl-li soud nebo úřad delegován jiným příslušným soudem nebo úřadem, pro nějž měly by platiti předpisy platné pro menšinová území, má to po stránce jazykové jen ten význam, že ustanovení platná pro menšinový jazyk, mají býti pro příslušníky toho jazyka zachována jen podle možnosti, vyjadřuje to zajisté bez obalu, že menšinové jazyky mají býti odstrčeny.

Pokud jde o volné užívání úředního a jednacího jazyka, který se určuje podle obyvatelstva, jsou zvláště těžce omezeny obce v jazykovém menšinovém území.

Činí-li se rozdíl mezi obcemi s více než 3.000 obyvatelů nebo méně, jest to podle smyslu a znění mezinárodních smluv právě tak málo odůvodněno, jako stanoví-li se jako předpoklad pro menšinové území určitá procentní sazba.

V důležitém oboru úředního styku, jakým jest na př. úřední styk četnictva, které obstarává základní instruování spisů pro úřady, není ustanoveno vůbec žádné jazykové právo menšin, nýbrž četnickým orgánům jest jen dovoleno, že v ústním služebním styku s obyvatelstvem mohou užívati jazyka, ve kterém se mohou dorozuměti.

Největším porušením mezinárodně zaručeného jazykového práva menšin jest článek 99 nařízení, podle něhož přímo v rozporu s čl. 7 smlouvy o ochraně menšin úřady prostým nařízením mohou kdykoliv nutiti, aby se v soukromém a obchodním styku užívalo státního, oficielního jazyka. Zkušenosti, že se zneužívalo pojmu správního práva ťveřejný zájemŤ jakož i nepopíratelný úmysl tímto ustanovením zbaviti právní účinnosti rozhodnutí nejvyššího správního soudu o jazykovém opatření pro hostinské živnosti, jsou nezvratné důkazy, že tímto závěrečným ustanovením jazykového nařízeni má býti zničen každý nárok na rovnoprávnost a plné uznání menšinových jazyků v soukromém a obchodním životě.

Navrhovatelé byli si toho vědomi, že všechna ostatní porušení právních zásad a zákonných ustanovení může většina zákonodárných sborů hájiti jako vymoženosti jednostranného vykonávání moci.

Závazky vlády k jazykovým menšinám, jež vyplynuly z mezinárodních smluv, nemohou býti změněny jednostranným rozhodnutím čsl. vlády, dokonce ani ne zákonem a naprosto již nikoliv vládním nařízením. Každé opatřeni tohoto druhu jest porušením smlouvy a příčí se mezinárodnímu právu.

Podepsaní jsou proto toho názoru, že tato tvrzení, pokud jde o prováděcí nařízení k jazykovému zákonu, vydaná dne 3. února 1926, jsou správná a proto navrhují, aby byla vládě vyslovena nedůvěra, jelikož porušila mezinárodně zaručenou ochranu národních menšin.