| II. volební období. |
Přesto, že během války a hlavně pak v prvých letech poválečných stouply ceny životních potřeb průměrně více než o 1500%, daněprosté existenční minimum jen velice nepatrně bylo zvyšováno z původní částky 1.600 K, platné ještě do roku 1919, na 3.000 Kč, později 4.800, až konečně v r. 1924 dosáhlo existenční minimum výše 6.000 Kč. Je samozřejmo, že tyto nepatrné částky zdaleka se nekryly se skutečnými poměry, neboť byly tak nízké, že nemohlo býti ani řeči, že by skutečně odpovídaly pojmu existenčního minima, což ostatně uznává i vláda, která v chystaném návrhu berní reformy zvyšuje dnes sama existenční minimum na 10.000 Kč. Chaos, zavládnuvší stálým měněním existenčního minima, i stanovení tak nepatrné jeho výše, nezdálo se býti v prvých letech trvání tohoto státu pro dělnictvo a malorolnictvo nebezpečím, neboť bylo všeobecným přesvědčením, že daň z tak nepatrných příjmů, naprosto nedostačujících k nejskrovnějšímu živobytí, nebude vůbec požadována. Skutečně také v této době, kdy kapitalismus napínal všechny síly ke konsolidaci a ke konsolidaci tohoto kapitalistického státu, nebyly daně na nemajetných vrstvách vůbec vymáhány. Po několik let nebyly vůbec ani předpisovány, aby pracující třída nebyla nijak jitřena a svým odporem na tomto poli nemařila úsilí buržoasie po konsolidaci.
Avšak tento postup berních úřadů, který zdá se býti pracujícímu lidu samozřejmým důsledkem jeho bídy a nedostatku, ukázal se jen vyčkávacím manévrem kapitalistického režimu. Neboť v okamžiku, kdy buržoasie považovala kapitalistický režim za dostatečně zajištěný, nerozpakovala se přikročiti k vysloveně protidělnické a proti malozemědělské daňové politice, a nechavši klidně spadnouti masku sociální spravedlnosti, zahájila otevřenou třídní politiku ve věcech daňových. Zatím, co na jedné straně byly přijímány finanční zákony, jimiž byla daňová poplatnost kapitalistických jedinců a podniků podstatně snižována, resp. vůbec promíjena (snížení dávky z majetku zákonem z 21. prosince 1923, č. 6/24, a zákon č. 235/24 o mimořádných úlevách při placení přímých daní), zahájen byl ostrý postup proti malým poplatníkům. Dělníkům, malozemědělcům a drobným živnostníkům byly předpisovány daně za uplynulá léta najednou a to ani ne dle vlastního přiznání, ale daleko vyšší podle libovůle úřadů. Daně tyto pak bezohledně vymáhány. A poněvadž tito chudí a nemajetní lidé neměli prostředků, aby pomoci právních zástupců dosáhli prominutí daní, dochází k exekučnímu vymáhání, k rekvírování a dražbě posledních svršků a zbytků majetku, jez po hospodářské krisi, způsobené deflační politikou konsolidační, proletariátu zbyly. Velice četné případy sebevražd poplatníků, kteří byli připraveni exekučním vymáháním daní o poslední majetek, jsou jen dokladem, jak surově a bezohledně kapitalistický stát vymáhá na nejchudších finanční prostředky na militarismus a na sanování zkrachovaných bank, zatím co příslušníkům kapitalistické třídy jsou daně benevolentně snižovány, ba v mnohých případech v deseti milionech prostě promíjeny.
Tento postup, jenž má býti kodifikován daňovou reformou, obzvláště se projevil při vymáhání daní na dělnících. Dělnictvu se vnucuje, aby si dávalo strhávati ze mzdy srážky na daně za uplynulá léta a jest nuceno platiti daně předepsané z vysokých obnosů znehodnocených korun v prvých letech poválečných, kdy bylo existenční minimum 1.600 Kč. Jest nám známo velmi mnoho případů, kdy dělnictvo přistoupilo na toto strhávání daní jedině pod přímým terorem exponentů berních úřadů, vyhrožujících exekucí, ačkoliv šlo o případy, kdy byly tu všechny zákonné předpoklady k prominutí daní. Strhávání daní jeví se dnes tím nespravedlivější, že sociálně zámožným jednotlivcům vycházejí berní úřady co nejochotněji vstříc. Dnešní daněprosté existenční minimum neodpovídá poměrům, a tím méně pak existenční minimum z r. 1921. Dělnictvo, pokud mělo příjmy převyšující toto minimum, dostávalo je vypláceny ve znehodnocené měně za takové drahoty životních prostředků, že mu nedostačovaly ani k řádné obživě. Dlouhotrvající všeobecná nezaměstnanost, způsobená deflační politikou, postihla tak těžkými ranami dělnickou třídu, že se z nich dosud nevzpamatovala a ani v nejbližších letech nevzpamatuje při trvalém stlačování mezd a při stálé částečné nezaměstnanosti. Jest tedy vymáhání daní na dělnictvu zcela neodůvodněno.
Tážeme se pana ministra:
1. Jest pan ministr ochoten zastaviti vymáhání daní na dělnictvu za léta 1918 až 1924?
2. Je ochoten sděliti poslanecké sněmovně kolik dlužných přímých daní prominuto bylo berním dlužníkům, jejichž základ pro vyměřování daní převyšuje 50.000 Kč a kterým?
3 Jest ochoten zastaviti okamžitě strhování
dlužných daní z mezd dělníků?