Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Podepsaní navrhují:

Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti o tomto zákoně:

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Ustanovení zákona ze dne 19. září 1898, č. 176 ř. z., zákona ze dne 28. března 1918, č. 115 ř. z., zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 246 Sb. z. a n., dále ustanovení zákonného článku XIV; 1898, zákonného článku XIII: 1909, zákonného článku XXXVIII: 1913, jakož i ta ustanovení zákonného článku IX: 1917, která vztahují se také na oso by, požívající doplňku kongruy, pozbývají platnosti.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

Provedením zákona pověřuje se ministr školství a národní osvěty spolu s ministrem financí.

Podle rakouského i uherského zákonodárství, převzatého naší republikou, jest stát zavázán k různému hmotnému plnění některým církvím (náboženským společnostem); mezi jiným jest jmenovitě zavázán starati se o zabezpečení hmotného postavení kněží některých církví, pokud působí ve veřejné správě duchovní.

V Rakousku dovršen byl tímto zákonodárstvím vývoj, který jest hlavně spjat s josefinskou dobou; bylo její myšlenkou, že státu přísluší - třebas jen subsidiárně pečovati o hmotně postavení duchovenstva, vedoucího správu duší stejným způsobem jako o postavení veřejných zaměstnanců. K tomuto účelu měl pak sloužiti zvláštní fond - ťnáboženská maticeŤ - zřízený roku 1782, zprvu doplňující v prvé řadě příjmy duchovních na nově zřizovaných farách. Vyplývá pak z celého vývoje církev nepolitických otázek v bývalém Rakousku, že byla to církev katolická, o jejíž hmotně potřeby se tu od počátku jmenovitě a hlav ně jedná; nerozhodoval tu nikterak ohled na potřeby církví jiných. Výsledkem jest, že podle rakouského práva, převzatého naším státem, jest naše republika právně zavázána na bývalém svém území rakouském k majetkovému plnění ve prospěch duchovenstva církve katolické; - a pak ještě jen pouze ve prospěch církví evangelických, nikoliv však ve prospěch církví jiných.

Jsou pak různě upraveny tyto finanční poměry státu vůči církvi katolické a vůči církvím evangelickým. Těmto jsou zaručeny par. 20 evangelického patentu č. 41 z r. 1861 ťjährliche Beiträge aus dem StaatsschatzeŤ a to ťzur Bestreitung ihrer kirchlichen BedürfnisseŤ. tedy právně za ručen roční hmotný příspěvek ze státní pokladny na osobní i věcně potřeby evangelického kultu; není však tu zákonem předem přesně stanovena ani výše této roční dotace, ani jakým podílem bude upotřebena na výdaje osobní. Jinak u finančních závazků státu vůči církvi katolické. Zde jest hned v zákoně samém přesně stanoveno, že jest to ťdas standesgemäße Minimal- Einkommen (Congrua)Ť (v příloze zákona uvedené pevnou cifrou), které ťwird aus den Religionsfonden, beziehungsweise aus der staatlichen Dotation ergänztŤ. Se zřetelem na duchovní veřejné správy katolické jest tak v našem zákonodárství rakouského původu přesně stanoveno že závazky našeho státu vůči církvi katolické na bývalém území rakouském týkají se kongruy, jejíž výši státní zákon sám sta noví současně ukládaje státu povinnost subsidiárně ji na tuto výši doplňovati ze státních peněz.

Se zřetelem na kongruu vybudovány byly těž uherským zákonodárstvím hmot ně závazky vůči církvím jsoucí největšího finančního dosahu. Historický vývoj tohoto uherského zákonodárství vedl však částečně k jiným důsledkům nežli v Rakous ku. Kongruální církví není tu jako v Rakousku pouze církev katolická nýbrž církví více ; jestliže pak duchovním všech církví mimo katolickou jsou požitky doplňovány jen ze státních prostředků jest na proti tomu zavázána přispívati na kongruu katolického duchovního vedle státu i ťnáboženská základnaŤ i vysocí hodnostáři katoličtí. Kongruální církve na bývalé uherské části naší republiky jsou: katolická podle obřadu latinského i řeckého evangelická augšpurského vyznání reformovaná (kalvínská) a náboženská společnost židovská.

Vyplývá z uvedeného že těž ve směru hmotných závazků státu týkajících se po stavení duchovenstva veřejně správy duchovní, dnešní stav představuje úpravu ne jednotnou. V bývalé rakouské části naší republiky závazky státu opírají se v jednom případě o systém kongruální, v případě druhém o systém dotační, v bývalé uherské části ČSR. pouze o systém kongruální. V bývalé rakouské části jest pouze jediná církev kongruální - katolická -, kdežto v bývalé uherské části jest kongruálních církví hned několik. Nejpodstatnějším znakem této nejednotnosti jest zřejmě ta okolnost, že i v bývalé uherské části našeho státu, třebas tu stát byl hmotně zavázán vůči více církvím, tyto jeho závazky neslouží k prospěchu všech církví státem uznaných, nýbrž pouze jen některých. Tento znak nejednotnosti dané zákonné úpravy vyniká pak ovšem tím více v bývalé rakouské částí ČSR kde uvedené právní závazky státu znějí vůbec pouze ku pro spěchu církve katolické a evangelické. Dnešní prakse aby tyto křiklavě nesrovnalosti alespoň částečně fakticky vyrovnala povoluje tu bez řádného zákonného podkladu t. j. aniž by stát tu byl vázán podpory subvence církvím (náboženské společnosti židovské) ostatním. Jest tak z tohoto celého stavu zřejmo jak v daném majetkovém směru jsou některé církve privilegovány pro ti církvím druhým v první řadě ovšem církev katolická proti všem ostatním. Stav ten odporuje tak požadavkům spravedlivých řádů které vyslovil uvozovací zákon k ústavní listině, a zásadě že všechny státem uznaně církve jsou před zákonem rovny již vyslovil její par. 124.

Naznačenou nejednotnou úpravu, v důsledcích protivící se až samotnému požadavku rovnosti a spravedlnosti ovládající mu naši ústavu přinesly zákony jichž platnost nezávisí na žádných ustanoveních platnosti mezinárodní. Není tudíž žádné formální překážky aby zákony ty byly opět zákonem zrušeny. Osnova navrženého zákona nenahrazuje pak žádnými novými závazky zrušený kongruální systém finanční státní vázanosti vůči církvím. Osnova vychází právě z názorů že jest na čase, aby stát byl osvobozen od povinností, jichž důvod jest dnes jen historický a neodpovídá žádné potřebě doby naší. Duchovní třebas vykonávali veřejnou správu, nevstupují zajisté tím ještě v žádný poměr k modernímu státu, kterému jest zcela vzdáleno, aby zřízence církevní pokládal za svoje zaměstnance veřejné. Z hmotných značných obětí které tu stát podstupuje, vznikají tak pro něho jen závazky, jichž protiváhou vsak nejsou, a pro moderní stát býti ani nemohou žádné výhody. Závazky ty plněny jsou ze státní, t. j. obecně pokladny, postihují však všechny občany státu, z nichž tak mnozí jsou nuceni přispívati na kultové výdaje společností, ač nejsou jich členy a nemají k nim žádného vztahu. Jak vidno, dnešní stav daných hmotných závazků státu trpí všemi důsledky neřešeného poměru mezí moderním státem a církví, a jest tu dosti zřejmo, že jedině odlukou může tu býti dosaženo ku prospěchu obou institucí spravedlivě a moderně vyhovující úpravy.

Osnova navrženého zákona přispívá tedy uskutečniti v podstatné otázce rozluku státu a církve u nás a pomáhá tak uplatniti správnou zásadu, že náboženství jest a má býti záležitostí soukromou. Neřeší tím ovšem, a to ani jen se zřetelem na otázky majetkově, celou otázku této odluky. Kongrua, kterou odstraňuje, jest jen částí všech povinností, které náš stát podle jeho zákonů vůči církvím vážou ve směru majetkovém. Stranou jsou ponechány některé jiné závazky vůči církvi katolické i ostatním; tak na př. otázka dotace podle evangelického patentu z roku 1861. Jestliže tak osnova přítomného návrhu nesměřuje k odstranění všech hmotných závazků státních vůči církvím, ač o nich v zásadě platí zajisté všechny důvody uvedené ohledně zrušení kongruy jest tu nutno uvážiti, že zrušuje závazek pro náš stát zvláště tíživý:

1. ciferně ukazuje se, že ve státním rozpočtu doplňky kongruální dotace jsou ze všech výdajů osobních, státem poskytovaných kultu, daleko nejvyšší,

2. formálně pak představuje kongruální zákonodárství proti ostatním závazkům hmotné povahy závazky nejtíživější z toho důvodu, že výše kongruy jest v zákoně samotném přesně stanovena, v té musí býti státem dodržena a nezávisí tudíž její výměra od volného vyměření státního jako jest tomu u evangelické dotace z r. 1861.

Zákon neznamená zatížení finanční, není proň třeba zvláštní úhrady. Podepsaní do poručují, aby tento návrh byl přikázán výboru kulturnímu a rozpočtovému.