Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

poslanců Bolena, Wünsche, Šafranko, Majora, Mondoka, S'liwky a soudruhů

Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Zákon ze dne 29. února 1920, čís. 122. Sb. zák. a nař., podle §u 119 ústavní listiny, jímž se stanoví zásady jazykového práva v republice Československé, se zrušuje dnem 30. června 1926.

Vládě se ukládá, aby do 30. dubna 1926 předložila Národnímu shromáždění nový návrh zákona, jímž se stanoví zásady jazykového práva v republice Československé na základě úplné rovnosti jazyků všech národností usedlých v republice Československé.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení a provede jej vláda.

Odpor, který vzbudilo vydání prováděcího nařízení k zákonu ze dne 29. února 1920, č. 122. Sb. zák. a nař., nejen u všech příslušníků národnostních menšin, ale i mezi nacionálně nezaujatým obyvatelstvem. české a slovenské národnosti, ukázal, že nejen prováděcí nařízení, ale i jeho podklad, tak zvaný jazykový zákon, jest v naprostém rozporu jak s přáním převážné části obyvatelstva tohoto státu, tak i se skutečnou potřebou běžného života. Nebo jazykový zákon, odhlasovaný tak zvaným revolučním Národním shromážděním bez jakékoliv spolupráce národností ubývajících republiku Československou, ba proti jejich vůli, tedy přímo proti zásadě sebeurčení národů, byl jedním z projevů imperialismu české buržoasie, jímž se tato pod rouškou úpravy jazykového práva snažila upevniti svoji posici v národnostním státě. Až již to bylo přímo tím, že nečeské obyvatelstvo hodlala přinutiti k používání českého jazyka, s kterýmžto rozšířením jazykové sféry jest totožné i rozšíření přímé moci české buržoasie, nebo nepřímo tím. že jazykovým útiskem vzbuzené národnostní boje poskytnou jí možnost nacionalistické propagandy mezi třídně dosud neuvědomělým českým dělnictvem a nacionalistické ideologie se dosud nezbavivšími vrstvami českého národa.

V národnostním státě, jakým jest republika Československá, jest prohlášen jazykovým zákonem jazyk československý za státní, oficielní. Nepřihlížíme-li ani k tomu, že jazyk československý jest absurdností, ježto žádná československá řeč neexistuje, ale toliko česká a slovenská, a že tedy pojem československého jazyka jest v přímém rozporu se snahami slovenského národa za národní sebeurčení. vidíme, že na místo rovnoprávnosti všech národů obývajících republiku Československou a tudíž i rovnoprávnosti všech občanů tohoto státu, byla jazykovým zákonem proklamována nadřaděnost českého národa jako národa státního vůči všem ostatním. Tato nadřaděnost pak nejen že jest uplatňována v úřadech státních, ale jest vynucována i v samosprávných institucích takovým způsobem, že jest jím ohrožována samospráva ve své podstatě, a dokonce jest vnucována i v soukromém životě.

Jazykový zákon znamená imperialistický diktát proti myšlence sebeurčení národů a nadřaděnost státního národa českého proti myšlence národní rovnoprávnosti, proti rovnoprávnosti všech občanů, která jest i v ústavě zaručena.

Jazykový zákon, který měl býti pouhou úpravou jazykového práva, sloužící nejlehčímu dorozumění se mezi rovnoprávnými občany různých národností a úřady tohoto státu, stal se nástrojem ku rozněcování národnostních nesvárů a ku potlačení chudého člověka kterékoliv národnosti republiky Československé, jemuž jest prováděcím nařízením k jazykovému zákonu vlastně znemožněno snadné a levné dorozumění se s úřady.

Z těchto důvodů považujeme zrušení jazykového zákona za nutné a zároveň žádáme, aby vláda předložila do 30. dubna t. r. návrh nového jazykového zákona, který by byl vybudován na základě úplné rovnoprávnosti všech národností a jazyků v republice Československé a jehož vlastním účelem bylo by co možná nejsnadnější dorozumění se všech občanů tohoto státu mateřským jazykem s úřady.