Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Dluhy vyjádřené rakousko-uherskými korunami, vzniklé z jakéhokoliv důvodu před 3. listopadem 1918 mezi osobami fysickými, právnickými, obchodními společnostmi nebo ústavy práva veřejného, které dne 23. března 1921 měly řádné bydliště (sídlo) na území připojeném Italii mírovými smlouvami se strany jedné a na území československém se strany druhé, budou placeny nezávisle na dni splatnosti podle těchto ustanovení:

a) Dlužníci na území připojeném Italii zaplatí za každou korunu rakouskouherskou 568 (pětsetšedesátosm tisícin) liry italské.

b) Dlužníci na území československém zaplatí za každou korunu rakousko-uherskou ve měně československé částku v hodnotě 0.568 (pětsetšedesátosm tisícin) liry italské podle směnečného kursu ženevského italské liry a československé koruny v den placení.

Dluhy vyjádřené korunami rakousko-uherskými, vzniklé z jakéhokoliv důvodu mezi stranami výše uvedenými po 3. listopadu 1918, budou placeny nezávisle na dni splatnosti, vyjma zvláštní úmluvy, buď dlužníky, kteří dne 23. března 1921 měli řádné bydliště (sídlo) na území připojeném Italii anebo dlužníky, kteří téhož dne měli řádné bydliště (sídlo) na území československém, ve měně československé "al pari" čili v poměru jedné koruny československé za každou korunu rakousko-uherskou.

Dluhy jakéhokoliv druhu, vyjádřené korunami rakousko-uherskými mezi osobami fysickými, právnickými, obchodními společnostmi aneb ústavy práva veřejného, které dne 23. března 1921 měly řádné bydliště (sídlo) na území starých provincii italských se strany jedné a na území československém se strany druhé, budou placeny nezávisle na dni splatnosti ve měně československé "al pari" čili v poměru jedné koruny československé za každou korunu rakousko-uherskou.

(1) Po rozumu těchto ustanovení (§§ 1 až 3) budou osoby, podniky, společnosti a ústavy československé, které měly dne 23. března 1921 anebo 3. listopadu 1918 odbočky u soudu zapsané v nových provinciích, připojených Italii, a pokud se týče osoby, podniky, společnosti a ústavy nových provincií italských, které měly dne 23. března 1921 anebo 3. listopadu 1918 odbočky u. soudu zapsané na území československém, pokládány pro závazky sjednané uvedenými odbočkami, jakoby sídlily v místě, kde odbočka v ten neb onen rozhodný den byla zapsána.

(2) Stejně posuzovati jest odbočky, které liší se od svrchu zmíněných jedině tím, že náleží ústavům peněžním nebo pojišťovacím, které v rozhodné době měly sídlo jinde než v Československu nebo jinde než v nových provinciích připojených Italii.

Ustanovení tato (§§ 1 až 4) platí také se zpětnou působností pro případy, ve kterých dlužník uložil dluhovanou částku do soudního uschování.

Ustanovení tato (§§ 1 až 5) neplatí pro pojistky znějící na koruny rakousko-uherské mezi osobami sídlícími v nových provinciích království Italského a osobami sídlícími na území československém.

Vyrovnání (§§ 1 až 5) děje se jedině přímo mezi věřitely a dlužníky bez jakékoliv účasti Československého zúčtovacího ústavu v Praze.

Zákon tento provede ministr financí v dohodě s ministrem spravedlnosti a ministrem obchodu, průmyslu a živností.

Úmluva právně-finanční ujednaná s Italií dne 23. března 1921 v Římě a uveřejněná ve Sbírce zákonů a nařízení č. 132/1924 upravuje řadu otázek povahy finanční a právní v poměru mezi republikou Československou a královstvím Italským.

Tak jedná tato úmluva:

1. o vyrovnání vzájemných pohledávek a závazků vzniklých v korunách rakouskouherských mezi věřiteli nebo dlužníky československými a italskými (čl. 1), poskytujíc v článku 2. možnost odkladu placení takových závazků ve prospěch dlužníka, jenž je obětí přímých škod válečných;

2. o zrušení mimořádných válečných opatření a o navrácení majetku za války odvlečeného, zabaveného nebo sekvestrovaného (čl. 3. až 5. a 8.);

3. o uznání státního občanství italského československém přiznaného podle mírových smluv úřady italskými (čl. 6.);

4. o připuštění obchodních a občanských společností italských k provozu obchodu a průmyslu na území československém (čl. 7.);

5. o závaznosti a vykonatelnosti rozhodnutí smíšeného rozhodčího soudu podle čl. 256 lit. g) mírové smlouvy St. Germainské (čl. 9.);

6. o závazku ujednati úmluvu o zamezení dvojího zdanění (čl. 10.);

7. o svěřenství (čl. 11.);

8. o výkladu této úmluvy (čl. 12.);

9. o účinnosti úmluvy (čl. 13.).

Jak patrno z uvedeného obsahu úmluvy, nelze provésti úmluvu jedním opatřením, nýbrž nutno prováděti jednotlivé otázky v úmluvě upravené zvlášť podle věcné souvislosti.

Takovou otázkou, která vyžaduje samostatného provedení, jest úprava vzájemných pohledávek a závazků vzniklých v korunách rakousko-uherských mezi věřiteli nebo dlužníky československými a italskými (čl. 1. úmluvy). Ustanovení čl. 2. úmluvy jež byla ve prospěch dlužníků italských jsou již bezpředmětna uplynutím šestiměsíční lhůty ode dne výměny ratifikačních listin, t. j. ode dne 1. března 1924.

Vyrovnání svrchu uvedených pohledávek a závazků děje se přímo mezi zúčastněnými stranami bez sprostředkování československého zúčtovacího ústavu v Praze a to zásadně na podkladě československé koruny, kterou platiti jest za jednu korunu rakousko-uherskou nominale. Výjimkou pouze plniti jest za jednu korunu rakousko-uherskou 0568 liry italské (průměrný kurs italské liry ke koruně rak.-uherské podle obdoby čl. 271 mírové smlouvy St. Germainské) hotově nebo podle kursu v Kč, jde-li o pohledávku vzniklou do 3. listopadu 1918 (den ujednání příměří) a je-li jednou stranou osoba, která dne 23. března 1921 měla řádné bydliště (sídlo) na území připojeném Italii mírovými smlouvami (§§ 1. až 3. osnovy).

Všechna ustanovení osnovy až na § 4, pokud jde o filiálky osob, podniků, společností a ústavů a na § 5 bylo by možno provésti vládním nařízením podle zákona ze dne 30. června 1922, č. 207 Sb. z. a n. Zmíněná dvě ustanovení §u 4 a 5 vymykají se však z rámce tohoto zákona, bylo by ovšem možno opříti nařízení také o zákon z 15. dubna 1920, č. 337 Sb. z. a n., ale právě proto, aby tohoto časově již ne dosti odůvodněného opatření nebylo potřebí, navrhuje se ku provedení článku 1. uvedené úmluvy zvláštní zákon.

O odst. 2. §u 4 byla osnova zákona proti úmluvě právně-finanční důsledkem zásady vyslavené v § 1, odst. 3. zákona č. 207/1922 Sb. z. , n. rozšířena proto, aby nebylo pochybností, že stejné předpisy platí i pro tuzemské odbočky všech cizozemských ústavů peněžních nebo pojišťovacích.

Stejný postup zachovává italské ministerstvo financí, pokud jde o posuzování novoitalských odboček všech cizozemských ústavů peněžních nebo pojišťovacích, což potvrdilo výslovně notou ze dne 14. března 1925, N. di Prot. 87824.

Podotýká se, že v Italii vešla úmluva právně-finanční mezi republikou Československou a královstvím Italským v platnost dne 1. března 1924 zákonem č. 263 ze dne 2. března 1924, uveřejněným v úředním listě "Gazetta Uffiziale del Regno d'Italia" čís. 59 ze dne 10. března 1924. Od té doby se také v Italii provádí.

Vláda doporučuje, aby tento její návrh zákona byl v obou sněmovnách Národního shromáždění přikázán výboru rozpočtovému a výboru zahraničnímu ku podání zprávy.