Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Podepsaní navrhují, aby usnesen byl tento zákon:

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Vojenské soudnictví se zrušuje.

Osoby, které dosud podléhaly vojenským soudům, buďtež napříště souzeny soudy, příslušnými pro osoby nevojenské a to podle trestních řádů platných pro tyto soudy. Jen jde-li o čin, který jest trestný pauze, byl-li spáchán osobou vojenskou, konej se hlavní přelíčení před soudem složeným ze dvou soudců z povolání, kteří sloužili aspoň rok při vojště a dosáhli hodností důstojnické a je-li obžalovaný gážistou ze dvou přísedících gážistů, náleží-li však ke stavu mužstva, ze dvou přísedících z tohoto stavu.

Zrušení vojenských soudů jest provésti do šesti měsíců po vyhlášení tohoto zákona. V této době jest jim pokračovati jen v trestních věcech, o nichž řízení bylo v den vyhlášení tohoto zákona již u vojenského soudu zahájena. V jiných věcech jest již ode dne vyhlášení tohoto zákona postupovati podle jeho ustanovení.

Zákon tento provedou ministr národní obrany a ministr spravedlnosti.

Hlasy po zrušení vojenského soudnictví ozývají se čím dále tím mocněji ve veřejnosti a dovolávají se pro tento požadavek velice platných důvodů. Zvláště zevrubně psalo o věci ťPrávo LiduŤ z 12. listopadu 1924 a 9. února 1926.

Především nutno poukázati na to, že ve státě opravdu demokratickém mají všichni bez rozdílu stavu a povolání býti podrobení nejen ve věcech občanských, ale i v záležitostech trestních stejným soudům. Není tedy ani u vojska oprávněn požadavek zvláštní justice, odchylné od občanského soudnictví. Nelze opravdu nahlédnouti, proč pro trestné činy obecné, jichž se může dopustiti i nevoják, má býti voják souzen jiným soudem než osoba civilní, a zejména nemá míti nároku, aby o jeho věci soudila i porota.

Vedle tohoto více politického hlediska jsou tu ale i neobyčejně vážné momenty právní a úsporné, které zrušení zvláštní vojenské justice činí neodkladným.

Především jsou to obtíže a nebezpečí, která pro nalézání práva plynou z dvojakosti justice v těch případech, kde na téže trestní věci zúčastněna jest více osob, z nichž jedny podléhají civilní, druhé vojenské pravomoci.

I laik pochopí, že není možná, aby došlo se k stejnému posouzení věci a k stejnému konečnému výsledku, když případ vyšetřují 2 samostatně pracující vyšetřující soudcové, vyřídí po skončeném vyšetřování dvojí veřejní žalobcové, rozsoudí v prvé stolici dva různé senáty a přezkoumají v nejvyšší stolici dva rozličné nejvyšší soudy. Ale i kdyby to, což nutno se vším důrazem popříti, možné bylo, tu skutečnost nelze odstraniti, že pachatelé vojáci musí býti ve věci spolupachatelů civilních slyšení co svědci a naopak obvinění civilisté jsou svědky ve věci spolupachatelů vojáků.

Dvojakost řízení má dále za následek mnoho zbytečné práce, protože téměř všechny úkony nutno vykonávati u obojích soudů, a, pokud tak nelze učiniti, potřebuje jeden soud spisy soudu druhého a musí s vlastním řízením otáleti a čekati, až skončí se věc druhá, čímž nastávají velké průtahy v řízení vůbec a co do trvání vazeb zvláště.

Poměrně malý počet vojska na velkém a místně i komunikačně obtížném území našeho státu má za následek, že vojenských soudů musí býti poměrně větší počet. Přes to mají soudy tyto velice rozsáhlé okrsky. To má za následek značné náklady na cestovném soudců i osob k soudu povolaných. Ale ani, když se jednotlivým soudům vojenským překáží velké obvody, nemají soudy ty dosti práce a lze dobře říci, že soudce vojenský je zatížen nanejvýše pátým, zpravidla však jen desátým dílem toho, co musí vykonati soudce občanský. Justice vojenská jest proto i neobyčejně drahá. Ministerstvo národní obrany bude s to, jak o to již veřejně bylo žádáno, předložiti statistický materiál, který ukáže, že tato tvrzení jsou správná a zejména poskytne možnost vypočísti náklad na jednotlivou trestní věc, projednávanou před soudem vojenským. Cifry v tom ohledu soukromě vypočítávané jsou přímo křiklavé.

Naproti tomu justiční správa civilní trpí velikým nedostatkem nejen soudců, ale i personálu kancelářského, obzvláště soudců i kancelářských sil znalých jazyka státního. Nedostatek ten způsobí nyní po vydání jazykových nařízení jistě katastrofu soudnictví občanského, nebudou-li mezery vyplněny personálem vojenských soudů a návladnictev. Jen zrušením vojenské justice lze zabrániti zhroucení soudnictví civilního a území smíšenému dodati soudce jazykově způsobilé.

K úsporám jež plynou z toho, že mezery personálu civilní justice vyplní se, aniž by bylo třeba přibírati síly v státní službě dosud nezaměstnané, přistupuje uvolnění velkého počtu soudních budov vojenských, dosud pro soudy a věznice používaných pro jiné účele veřejné a na byty. Zvláště vytknouti dlužno, že vyprázdní se i nehygienické věznice a trestnice, neboť civilní trestnice a věznice nejsou nyní dostatečně obsazeny, ba jsou dokonce i jednotlivé ústavy zrušovány, takže pojmou civilní vězeňské ústavy všechny vojenské trestance bez jakýchkoli obtíží.

Zbývá jediná námitka ohledně čistě trestných činů, jichž se může dopustiti jen voják. Ohledně jích jest namítáno, že ohledy na kázeň a nedostatek znalostí poměrů a potřeb vojenských u civilních soudů brání tomu, aby tyto věci přešly na soudy občanské. Neuznáváme ani této námitky plně; chtějíc však i tu vyjíti vstříc požadavkům vojenským, zřizuje osnova námi navržená u soudů občanských pro hlavní přelíčení o těchto trestných činech čistě vojenských zvláštní senáty složené polovinou z vojáků, polovinou, na místě auditorů, z občanských soudců avšak takových, kteří mají proto, že sloužili na vojně a prokázali získanou hodností důstojnickou, i dostatečnou znalost vojenských poměrů, nutnou zkušenost ve věcech vojenských a žádoucí porozumění pro potřeby zdatné a ukázněné armády. Tím vyhověno i nejpřísnějším požadavkům, jež lze činiti z ohledů na zájmy vojenské.

Po formální stránce navrhujeme, aby osnova tato přikázána byla ústavně-právnímu výboru.