Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Skutečnost, že ministerstvo financí použilo zvláštního fondu pro zmírnění nezaviněných ztrát nastalých z poválečných poměru k.sanaci celé řady bank, znovu rozvířila zájem o význam a roli bank v československém hospodářském životě. A tu se v prvé řadě naskytá otázka po příčinách různého postupu vlády, resp. ministerstva financí vůči třem roku 1923 padlým a nyní likvidujícím bankám a vůči bankám ostatním, jež jsou nyní sanovány. Tuto otázku stavíme proto, že odpověď na ni osvětlí pravý význam a celou podstatu zásahu vlády do vnitřní situace soukromokapitalistických podniků, jakými jsou banky.

Krise bankovních ústavů, která se tak ostře projevila úpadky bank Bohemie, Moravskoslezské a Pozemkové, byla v podstatě krisí všeho finančního kapitálu v Československu a plynula ze současné krise průmyslového podnikání. Této krisi předcházela krátká doba závratné konjunktury, jež byla vítaným prostředím pro nejdalekosáhlejší a nejodvážnější spekulace bursovní a pro investiční horečku. Vysoké zisky konjunkturní neplynuly jako zvýšené dotace do reservních fondů, nýbrž staly se soukromou kořistí finanční oligarchie, která právě v těchto dobách enormě zbohatla. Důsledky krise, jež po vysoké konjunktuře nastala, nesly však pouze r. 1923 zkrachované banky, zatím co ostatní banky byly zásahem Bankovního úřadu podchyceny v pádu, který jim hrozil runem vkladatelů, znepokojených starostí o ztrátu svých vkladů. Politicky se jeví tento zásah jako životní nutnost buržoasie kapitalistického státu, jehož samotné základy jsou ohroženy ohrožením hospodářské a politické prestyže finanční oligarchie. Pád dalších bank býval by odhalil pravou podstatu charakteru této vrstvy buržoasie, vykořisťující celou společnost, i formu tohoto vykořisťování a jeho důsledkem byl by býval nebezpečný, do základu jdoucí společenský otřes. A zde jsme u příčiny, proč vedoucí činitelé padlých bank byli trestně stíháni, kdežto druzí nalezli plnou podporu vlády. Bylo totiž nutno z ohledu na hrozící společenský otřes vyvolati v nejširších kruzích veřejnosti dojem, jako by pád prvních tří zkrachovaných bank byl zjevem ojedinělým, zaviněným toliko osobními vlastnostmi jejich vedoucích činitelů. A vláda při tom stála před veřejností jako nestranný a důsledný strážce spravedlnosti a práva.

Ale skutečnost, že ťživéŤ banky byly na tom stejně zle, jako padlé, nebyla tímto manévrem se světa odstraněna, a nestranný a důsledný strážce spravedlnosti a práva musel vzít na vědomí novou skutečnost, totiž falešné bilance, vykazované ťživýmiŤ bankami. Falešné bilance se tak staly za souhlasu československé vlády vývěsními štíty, vzbuzujícími v širokých vrstvách vkladatelů důvěru v zkrachované podniky a v netrestané jejich trestu hodné činitele a zaručujícími těmto vedoucím bankovním činitelům stabilitu pramene jejich soukromého bohatství. Ministerstvu financi jest stav bank dopodrobna znám a je mu proto také známo, do jakého stupně jsou bankami vykazované bilance - i letošní - falšovány. A sanace bank není ničím jiným než pokusem o likvidaci tohoto stavu, pokusem, prováděným na základě kapitalistickém a s cílem chrániti hospodářskou i politickou posici finanční oligarchie.

Tato ochrana nesprávných bilancí v bankách šla tak daleko, že sanovaným bankám bylo dovoleno i letošního roku na základě falešně vykazovaného zisku vypláceti dividendy, zatím co i nejbanálnější pojem práva a spravedlnosti by žádal, aby eventuelní zisky za právě uplynulý rok nerozdělovaly, nýbrž použily na zmenšení ztrát, které jim stát sanuje, čili na zmenšení kvoty potřebné k sanaci. Eventuelní zisk patřil k zvýšeni likvidity bank a nikoliv na reklamní dividendy.

Hospodářský význam sanace, jak jest zřejmo, není ani zdaleka tím, zač sanaci prohlašuje ministerstvo financí, že totiž sanací budou banky postaveny na ťzdravé základyŤ. Peněz, které banky ze sanace obdrží, bude možno použíti jenom k odpisu, a to ještě jen částečnému, hlavních položek ztrátových; postavení banky na zdravé základy předpokládá však produktivní umístění peněz, t. j. použití jich k účelům, jež by zajišťovaly nové zisky.

Ale právě sanované banky opatřovaly si většinu svého provozovacího kapitálu výpůjčkami, povětšině eskontem státních bonů, Sanačních peněz mohou banky použíti tedy buď k investicím ve výrobním odvětví, skytajícím naději na konjunkturu, anebo k proplacení svých dluhů.

V prvém případě by zdravé základy banky trvaly tak dlouho než by vypukla krise v dotčeném odvětví, vyvolaná přílivem finančního kapitálu. Ale poněvadž otázka sanace bank je v podstatě problémem oživení průmyslové konjunktury - a ta však nebude oživena vzrůstem finančního kapitálu, - je možnost, uložiti kapitál sanací bank získaný ve stabilně prosperujícím průmyslu, velice úzká a naprosto nedostatečná k tomu, aby všechny existující banky trvale postavila na pevné základy. Jako na doklad, že není možno sanovati banky přílivem finančního kapitálu, poukazujeme na vývoz finančního kapitálu v Americe následkem poklesu diskontní sazby.

V druhém případě (proplacení dluhů) bylo by pravděpodobně na prvním místě proplatiti eskontované státní bony směnek a lombardovaných cenných papírů. Tím byly by banky na jedné straně zbaveny placeni úroků ze svých výpůjček a na druhé straně byly by jim zajištěny úroky z jejich pohledávek, které měly zastaveny. Tím by byl nesporně do jisté míry uvolněn příliv zisků do sanovaných bank. Tím se však na celkové situaci bank, na jejich ťzákladechŤ ničeho nezmění, poněvadž produktivní použití těchto zisků je opětně vázáno stavem konjunktury průmyslu. A tím jsme u samých sociálních kořenů sanace bank.

Zisky, nabyté přídělem sanačních peněz, zajistí části finanční oligarchie súčastněné na sanaci, rentu, kterou až dosud byly nuceny postupovati finanční oligarchii ovládající největší ťzdravéŤ banky. To v podstatě znamená jedině nové rozdělení důchodů finanční oligarchie.

Úbytek na podílu těchto důchodů finanční oligarchie ťzdravýchŤ bank jest cenou, kterou tato vykupuje dočasnou stabilitu své třídní existence. Sanace bank neznamená však pouze zajištění důchodu úzkému kruhu finanční oligarchie, nýbrž je ve své podstatě snahou, zajistiti trvalost důchodu celé společnosti súčastněné na bankovním podnikání.

Základem špatného stavu bank je nedobytnost jejich pohledávek, umístěných v průmyslu, který nepracuje, a tudíž jejich nerentabilnost. Na rentabilnosti těchto investic v průmyslu je však založena rentabilita bank a tudíž důchod (úrok) všech súčastněných na bankovním podnikání i jako vkladatelé. V této souvislosti se pak jeví sanace bank jako zajištění důchodu nejen finanční oligarchii, ale všem, kteří - na příklad i ve formě úroků - brali podíl na vykořisťování práce průmyslových dělníků bankami Průmyslová krise zastavila tento jediný pramen příjmů vykořisťujících vrstev a sanací bank se umele oživuje -kontinuita tohoto příjmu a sice z veřejných prostředků, t. j. především z daní všech druhů, vydřených na konec zase jedině z pracujících vrstev.

Sanace bank neznamená nic jiného, než že risiko podnikání, plynoucí nutně i pro každého vkladatele tím okamžikem, kdy svěřil bance peníze, aby pro něho ťvydělávalaŤ úroky, bylo přeneseno ze soukromého podnikatele, který v době konjunktury podržoval celé zisky, na stát t. j. na konec opětovně na pracující a vykořisťovanou třídu.

Nutným důsledkem risika kapitalistického podnikání v případě sanovaných bank by bylo, aby všichni, kteří měli účast na jejich ziscích, tedy i na úrocích, nesli i nastalé ztráty. Důsledkem toho by bylo integrální ochuzení všech účastníků - i vkladatelů - na padlých bankách.

Samosebou, že uznáváme nutnost sanovati malé vkladatele, které bankovní podnikatelé tímto způsobem fakticky připravili o jejich úspory. V daném případě však jejich sanování je jenom záminkou k sanaci finanční oligarchie. Důsledkem zkrachování bank by podle nejprimitivnějších pojmů spravedlnosti byla jejich likvidace a odškodnění malých vkladatelů především na účet soukromého, do milionů jdoucího a v zkrachovaných bankách získaného jmění oné finanční oligarchie.

Ale vláda činí opak: místo aby bankovním ředitelům, správním radům a vedoucím úředníkům zabavila jmění, místo aby zkoumala souvislost jejich soukromého bohatství se ztrátami bank a pod., dává jim pod záminkou sanace vkladatelů a falešných teorií o ozdravění zdejšího hospodářského života stamiliony na hotovosti, nehledě na berní úlevy, poskytované jak bankám přímo, tak jejich podnikům.

Podepsaní se táží pana ministra financí:

1. Zda zjistil nebo měl snahu zjistiti stav a původ jmění jednotlivých bankovních ředitelů a správních radů, a zda a pokud bylo získáno v době, do níž spadají ztráty které nyní sanuje?

2. Do jaké míry a zda bylo sáhnuto jednotlivým bankovním činitelům na jejich soukromé jmění a do jaké míry ho bylo použito k úhradě bankovních ztrát?

3. Je pan ministr financí ochoten sděliti sněmovně výši účasti jednotlivých bank na sanaci a sděliti poměr, v jakém jsou celkově bankám přidělené sanační podpory k celkovým jejich ztrátám?

4. Víme, že sanační příděl ani zdaleka nekryje ztráty sanovaných bank a tážeme se proto, co podnikl pan ministr financí k dalšímu zajištění jejich drobných vkladatelů a jakým způsobem zamezí další jejich klamání podvodnými bilancemi, obzvláště učiní-li nějaké kroky k omezení práva, přijímati u sanovaných bank další vklady?

5. Jak vysvětli pan ministr financí vyplácení dividend sanovanými bankami, které měly logicky obrátiti eventuelní zisk za právě uplynulý rok k zlepšení své likvidity t. j. k odpisu ztrát?

6. Učinil pan ministr financí nějaké kroky, a jaké, ke stihání falešného vykazování zisků sanovaných bank v kritických letech?

7. Je pan ministr financí ochoten oznámiti sněmovně, v jaké výši byly bankám odepsány daně, resp. odloženo jejich placení a v jakém vztahu je panem ministrem financí povolené vyplácení dividendy sanovanými bankami k těmto daním?

8. Budou nebo byly bankám ještě mimo sanační fond poskytnuty jiné sanační podpory?