Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:

Vláda se vyzývá, aby do tří měsíců podala návrh zákona o povinném zaměstnávání válečných poškozenců ve veřejných a soukromých službách.

Hospodářská situace československých válečných poškozenců zhoršuje se den ode dne. Důchody, vyplácené podle zákona o požitcích válečných poškozenců nedostačují vůbec ani k nejskromnější existenci. Váleční poškozenci jsou tedy nuceni, třebas by byli i 100 % invalidy, hledati si obživu prací. Ostatně zákona o požitcích válečných poškozenců, jak vyplývá jasně z důvodové zprávy k vládnímu návrhu, byl vypracován za předpokladu, že váleční poškozenci doplní nedostatečné důchody vlastní prací.

Avšak většina válečných poškozenců nemůže při nejlepší vůli najíti zaměstnání a těm, kteří zaměstnáni jsou, hrozí stále, že budou v prvé řadě propuštěni. To se týká nejen soukromých služeb, nýbrž i poškozenců, zaměstnaných u státu, obcí a v jiných veřejných službách. Otázky ty mohou býti řešeny pouze zákonodárným opatřením, jímž by byla stanovena povinnost veřejných i soukromých podniků a veřejných úřadů zaměstnávati v určitém poměru k celkovému počtu zaměstnanců válečné poškozence. Československo jest z válčících států téměř jedinou zemí, kde tato otázka nebyla žádným způsobem rozřešena. Z jiných států zavedly zákony povinné zaměstnávání válečných invalidů, především sovětský Svaz, dále Německo, Rakousko, Italie, Polsko, a Francie. Maďarsko, Rumunsko a Jugoslavie provedly aspoň omezenější opravu této otázky v rámci svých zákonů o požitcích válečných poškozenců. Velká Britanie zavedla nejprve systém dobrovolný, ale koná v poslední době přípravy, aby ho změnila na systém povinného zaměstnávání.

Československo jest tedy v tomto ohledu pozadu za všemi státy. Proti námitce, že dnes by bylo pozdě na zavádění povinného zaměstnání invalidů mluví okolnost, že Francie uzákonila povinné zaměstnání až v r. 1924 a v Anglii se jedná o ně v poslední době. V Rakousku měl zákon o povinném zaměstnání invalidů z r. 1920 pozbýti účinnosti koncem roku 1924, jeho platnost však byla nadále prodloužena, z čehož je zřejmo, že ho bylo skutečně třeba.

Dále je třeba konstatovati, že Československo neučinilo ničeho pro zaměstnávání invalidů a válečných poškozenců aspoň ve státních službách. I zde je Československo na posledním místě, neboť celá řada států zavedla zákonné přednostní právo válečných invalidů a poškozenců ve veřejných službách. Jsou to Belgie, Velká Britanie, Kanada, Polsko, Rakousko, Rumunsko, SHS, Spojené Státy Severoamerické, Německo, Italie a Francie.

Upozorňujeme důrazně na to, že na konferenci odborníků, která jednala r. 1923 při mezinárodním úřadu práce v Ženevě o zaměstnávání válečných invalidů a doporučila systém povinného zaměstnání všem státům, vyslovil československý zástupce svůj souhlas a sdělil, že československá vláda takový návrh také připravila. Ostatně sama vláda, nebo ministr sociální péče, prohlásili při četných příležitostech, že bude i v Československu podán návrh zákona o povinném zaměstnávání invalidů.

Zvláště je třeba takového zákona vzhledem k mnoha tisícům válečných poškozenců, bydlících v cizině. Domů se nemohou vrátiti, poněvadž by zde nenašli zaměstnání, v cizině pak nejsou chráněni tam platnými zákony o povinném zaměstnávání, poněvadž naše vláda pro ně v tom směru ničeho neučinila. Kdyby bylo i u nás uzákoněno povinné zaměstnávání invalidů, bylo by možno tuto otázku upraviti mezistátními dohodami, jako to učinilo Rakousko s Německem již v r. 1921.

Ochrana našich válečných poškozenců v cizině je zvláště nutna teď v Rakousku, kde se zdržuje veliký počet československých válečných poškozenců a kde přijali v prosinci 1924 zákon, jímž se téměř znemožňuje zaměstnání cizím příslušníkům.

Jsme si vědomi toho, že úplné rozřešení otázky válečných poškozenců v tom směru, že by byly úplně uspokojeny jejich oprávněné požadavky dnešní systém není schopen provésti a nemá k tomu ani s dostatek dobré vůle, poněvadž kapitalistický stát přistupuje k částečnému řešení tohoto problému jen proto, aby zakryl nejkřiklavější důsledky kapitalistické války a aby odstranil resp. pokud možno zmenšil roztrpčení a odpor proti válce a tím i proti novým imperialistickým válkám, jimž spěje vstříc a na něž se připravuje. Avšak řešení otázky povinného zaměstnání válečných poškozenců ve veřejných i soukromých službách je v mezích možnosti i kapitalistického státu, jak ukazuje zavedení povinného zaměstnání v ostatních kapitalistických státech Evropy. Podáváme proto tento návrh, abychom přiměli vládu tohoto státu, o němž je prohlašováno, že prý je v čele sociálního pokroku, aby snažila se dosáhnouti v otázce péče o válečné poškozence ostatní Evropu.