| lI. volební období. |
Poslanecká sněmovno, račiž
se usnésti:
Národní shromáždění
republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
Kdekoliv se v zákonech a v právních
předpisech mluví o daněprostém existenčním
minimu (daněprostý příjem a pod.)
jest jim rozuměti u osob svobodných částku
12.000,- Kč ročně, u osob ženatých
(vdaných) nebo žijících ve faktickém
manželství (druhů, družek) částku
18.000 Kč ročně.
Zákon tento nabývá účinnosti
dnem 1. ledna 1926 a provésti jej se ukládá
všem členům vlády.
Daňová politika vlády postavila do popředí zájmu všeho pracujícího lidu, v prvé řadě pak dělnické třídy, otázku výše daněprostého existenčního minima. V okamžiku, kdy vláda přistoupila k vymáháni dlužných daní na dělnictvu, zdvihl se spontánně bouřlivý odpor proti tomuto postupu. A dělnictvo vlastně teprve tehdy si uvědomilo nebezpečí, plynoucí pro ně z nemožně nízkého daně prostého existenčního minima, jakož i důsledky celého vývoje vládní daňové politiky, jimž dříve nevěnovalo pozornosti. Skutečnost tato je lehce vysvětlitelna tím, že v prvých letech popřevratových, v době inflace bylo existenční minimum zvyšováno jen tak nepatrně, že nikomu zajisté ani nenapadlo, že by mohl býti donucován platiti daň z příjmu převyšujícího 1600.- Kč. 3000.- Kč nebo 4800 Kč, kterýmiž obnosy bylo stanoveno daně prosté existenční minimum dříve. než dosáhlo výše 6000.- Kč. Avšak i tato poslední platná hranice daněprostého existenčního minima je naprosto nedostatečnou a neodpovídající tehdejším poměrům, nadtož pak poměrům dnešním, kdy dělnické mzdy poklesly na mnoze až na 40%, přes to, že drahota ne poklesla. Proto také postup finančních úřadů při vymáhání daní narazil na takový odpor. Neboť dělník, jenž vydělá 500 Kč měsíčně, může ztěží živořiti za trvající ba stoupající drahoty a naopak musí báti svědkem toho, jak jeho děti trpí podvýživou a propadají tuberkulose a nelze jej zatěžovati přímými daněmi. zvláště když v důsledku kapitalistické daňové politiky i tak nepoměrná část jeho mzdy připadá na daně nepřímé. Dnešní výše daněprostého existenčního minima působí proto přímo provokativně a postup vlády, která donucuje dělníky platiti daň z příjmů, které přesahují nepatrných 6000.- Kč, jest jen charakteristickým dokladem bezohlednosti a chamtivosti kapitalistického režimu, který z kapes proletářů na daních přímých i nepřímých odnímá poslední groš. aby dával stamilionové subvence zkrachovaným bankám a kongruu farářům.
Za takových okolností je náš návrh na zvýšení daněprostého existenčního minima naprosto oprávněn. Nutnost zvýšení uznává ostatně i sama vláda ve svém návrhu daňové reformy. Avšak vládou navrhované zvýšení jest nedostatečné, neboť zvýšení daněprostého minima na 10.000 Kč neodpovídá zvýšení cen životních potřeb. Podle cenového indexu námi navrhované zvýšení daněprostého existenčního minima je úměrné stoupnutí cen životních potřeb, ačkoliv nutno zdůrazniti, že již předválečné existenční minimum bylo velmi nízké.
Pokud se týče zavedení dvojitého daněprostého existenčního minima, pro svobodné a pro ženaté (vdané), jest toto odůvodněno prostou samozřejmostí, že nelze déle přehlížeti ve věcech daňových rodinné poměry poplatníkovy a zdaňovati svobodného stejně jako živitele rodiny.
Ztráty na daních, jež vzniknou přijetím tohoto zákona, buďtež uhrazeny zvýšením přímých daní z příjmů, přesahujících 50.000 Kč ročně.
Po stránce formální navrhujeme
přikázati tento návrh výboru rozpočtovému.