Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Kdo bez vědomí nebo proti vůli ženy těhotné vykoná cokoliv, aby způsobil přerušení těhotenství nebo umrtvení plodu nebo dítěte v matce, dopustí se zločinu, který se tresce žalářem od 6 měsíců do jednoho roku. Je-li takovým jednáním skutečně přerušeno těhotenství nebo umrtven plod či dítě, potrestán budiž pachatel žalářem od Jednoho roku do pěti let. Je-li však matce způsobena smrt, těžkým žalářem od 5-10 let. K témuž trestu buďtež odsouzeni ti, kdož na provedení zločinu vědomě brali účast nebo k němu naváděli.

Kdo nebezpečným vyhrožováním přinutí těhotnou ženu, aby dovolila vykonati cokoliv, aby tím způsobeno bylo přerušení těhotenství nebo umrtvení plodu nebo dítěte v jejím těle, dopustí se zločinu, který se tresce těžkým žalářem od 1 do 5 let.

Kdo nemaje lékařského oprávnění odstraní nebo pokouší se odstraniti plod cizí, i když se tak děje se souhlasem těhotné ženy, dopouští se přečinu, který se trestá vězením od 14 dnů do tři měsíců, nemělo-li jeho zasažení žádných pro zdraví ženy škodlivých následků. Bylo-li však ženě takovým jednáním ublíženo na zdraví, budiž pachatel potrestán tuhým vězením od 1 měsíce do jednoho roku; byla-li však způsobena smrt ženy, dopustí se pachatel zločinu, který se tresce žalářem od 1 do 5 let.

K stejnému trestu, avšak zostřenému budiž odsouzen otec odstraňovaného nebo odstraněného plodu, je-li spoluvinen podle ustanovení tohoto zákona na trestném činu.

Vyjímaje případy v §§ 2 až 5 uvedené, není umělé přerušení těhotenství v té době, kdy plod není ještě schopen mimoděložního života, trestným, stalo-li se na žádost těhotné ženy z důvodů zdravotních, eugenických nebo sociálních, nebo jde-li o následky znásilnění nebo svedení mladistvých do 17 let.

Odstranění plodu v době, kdy jest již schopen života mimoděložního smí býti vykonáno jedině na základě lékařské indicace. Kdo by vykonal v této době cokoliv, aby odstranil plod bez lékařských indicací dopustí se zločinu, který se trestá žalářem od 1 do 5 let. Byla-li tím způsobena ženina smrt, trestá se pachatel těžkým žalářem od 5 do 10 let.

Lékařské operace směřující k odstranění plodu, smělí býti provedeny toliko ve veřejných ústavech léčebných, vyjímaje případy, kdy je naléhavě třeba okamžitého zakročení lékařského na místě samém anebo u lékaře v tom případě, kdy v nejbližším ústavu léčebném této operace provésti nelze.

Lékař, který žádá za vykonání umělého potratu více, než určuje minimální tarif lékařský, bude po prvé potrestán pokutou od 1.000 do 10.000 Kč, po druhé odnětím lékařské praxe na rok; po třetí odnětím praxe na vždy.

Ošetřující lékař je povinen na základě zdravotních nebo eugenických indikací navrhnouti matce sterilisaci za účelem znemožnění dalšího početí a to po náležitém poučení pacientky, na jejíž žádost nebo po jejím svolení. Je též povinen upozornit své klientky na bezpečná, zdraví nejméně škodlivá praeventivní opatření proti nežádoucímu početí. Při nemocnicích, porodnicích a jiných léčebných ústavech jakož i při nemocenských pokladnách buďtež zřizovány poradny pro ženy, ve kterých by se jim dostalo bezplatné rady a poučení pro použití praeventivních prostředků proti nežádoucímu početí.

Všechna dosud platná ustanovení hlavy XVI. I. dílu všeobecného trestního zákona ze dne 27. května 1852 §§ 144-148 Jakož i § 39 téhož zákona a dále §§ 284-286 zákona 1878: V platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi, jakož i všechna obdobná ustanovení odporující ustanovení tohoto zákona se zrušují.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení a provedou jej ministři zdravotnictví, spravedlnosti a vnitra.

Mateřství je jednou z nejodpovědnějších sociálních funkcí, proto musí být ženám umožněno, aby pokud možno dobrovolně rozhodovaly, zda-li mohou či nemohou tuto funkci na sebe převzíti za okolností takových, které tu označujeme jako indikace k umělému přerušení těhotenství.

Potrat je zlo, větším však zlem je zrození dítěte z rodičů nezdravých a do poměrů nepříznivých.

Potrat je zlo, kterému nelze čeliti jako zlům jiným kriminálem a hrubými tresty.

Ochrana žen v mateřství, svrchovaná péče o děti již zrozené, spravedlivá dělba práce a užitku z ní jsou nejlepšími prostředky proti potratům vůbec. Pokud toho zde není, lze všechna kriminální opatření proti umělému přerušení těhotenství bez ohledu na indikace uvedené v tomto odůvodnění novelisace, označiti právem jako naprosto zbytečná a zejména vůči matkám vrstev proletářských krajně nespravedlivá.

Návrh novelisace trestných ustanovení potratových pro Československo byl po prvé podán 20. října 1920 pod čís. 694, byl obnoven 8. listopadu 1922 pod čís. 3.81 a krátce před rozpuštěním první volené sněmovny byl podán nový podobný návrh poslancem drem Holitscherem 25. června 1925 pod čís. 5.300.

První návrh, tisk čís. 694 byl zpracován podle zásady sebeurčovacího práva žen vůbec. Neboť ženy vrstev zámožných toto právo si jednoduše dávno již přisvojily a pomocí svých hmotných prostředků dávno už ho bez ohledu na zákon uplatnily. V odůvodnění bylo poukázáno na zbytečnost strachu, že by se ženy šmahem vzdávaly mateřských funkcí, neboť mateřství jest fysickou potřebou téměř každé normální zdravé ženy a jedině nepříznivé poměry zdravotní a sociální zabraňují tomu, aby mohly všechny zdravé ženy pracujících vrstev této přirozené své potřebě vyhovět. Totéž platí o otcovském pudu mužů, který třebas je jednostrannou výchovou dnes zanedbáván a okolnostmi přímo potlačován, přes to se u zdravých mužů, vedoucích střízlivou životosprávu, projevuje dříve nebo později. V původním návrhu poukázáno také na nutnost povinného mateřského pojištění, které spolu se soustavnou ochranou matek a dětí pracujících vrstev daleko více znamená pro zdravou populaci než kriminelní ustanovení o umělých potratech.

Návrh nebyl sice předložen sněmovním výborům k projednání, ale přes to dal podnět k veřejné výměně názorů o problému dobrovolného mateřství a sice jak u lékařů, tak i právníků, politiků a jiných veřejných činovníků a různých korporací. Utvořily se tři tábory, 2 s určitým stanoviskem pro a proti, střed byl nakloněn myšlence zmírnění a jistému obmezení trestních ustanovení, ale nechtěl se smířit se zásadou všeobecného uznání práva ženy na mateřství dobrovolné.

Ovšem, že došlo i k velmi ostrým, až i osobním útokům vůči navrhovatelce a zejména od odpůrců se strany lidové, což by bylo málem vedlo k násilnickým projevům, zejména na Opavsku a Moravsko-Ostravsku, kde část žen v důsledcích naprosto nesprávných informací z referátu lidového poslance pana R. Rýpara byla velmi rozhořčena a vyhrožovala autorce násilím v případě setkání. Leč po vyslechnutí referátu o skutečném obsahu a významu návrhu a po diskusích, které referátu následovaly, změnily téměř všechny tyto odpůrkyně své stanovisko ve prospěch návrhů. Proč? Protože smysl těžce zkoušených matek pro zodpovědnost vůči dětem a jejich zdravá mateřská láska k nim zvítězila nad nesprávnými výklady a nesprávným stanoviskem katolicismu.

Tehdy vyšly také v roce 1921 mimo četné články v denním tisku a i v různých revuích dvě zajímavé brožurky a sice: od A. Hajna: ťNovomalthusianism a Čsl. republikaŤ, ve které autor vzpomíná Malthusovy teorie o přelidnění země, probírá otázku Novomalthusianismu (vědomé regulace počtu dětí), zvláštní kapitolku věnuje historii používání preventivních prostředků v různých dobách a u různých národů až do naší doby, v další kapitole se zabývá návrhem číslo 694 o novelisaci potratových ustanovení, odmítá pokrytecké mravní rozhořčení určité části společnosti a přimlouvá se nikoliv za zásadu sebeurčovacího práva ženy, která je páteří prvního návrhu, nýbrž za novelisaci ve smyslu uznání eugenických sociálních a jiných ještě indikací pro zavedení umělého potratu. V poslední kapitole zabývá se otázkou lidnatosti v Čsl. republice a vyslovuje se pro zdravou a účelnou populační politiku. Nesouhlasíme ve všem s autorem brožury, ale uznáváme poctivý zájem a objektivnost, s jakou tuto otázku řešil.

Totéž platí o brožuře lékaře z Františkových lázní MUDr Wassermanna, pojednávající ťo indikacích eugenických a sociálních k zavedení potratů.Ť Širší veřejnost dovídá se tu po prvé, jakým způsobem byl první návrh novelisace oficielními kruhy projednáván.

Ministerstvo zdravotnictví smluvilo s předsednictvem Spolku českých lékařů v Praze anketu lékařů, kterou zahájil prof. Ostrčil referátem o otázce novelisace potratových ustanovení, byv o to ministerstvem požádán. Podobně i v Brně byla později za účasti prof. Ostrčila, jako hlavního referenta, provedena diskuse na schůzi moravských lékařů a dr. Wassermann připomíná, že zprávy tisku o těchto dvou diskusních schůzích českých a moravských lékařů neodpovídaly skutečnosti, neboť byly upraveny v ten smysl, jako by všichni lékaři stavěli se vůči původnímu návrhu novelisace na odmítavé stanovisko prof. Ostrčila. Projevuje obavu, že by zákonodárci mohli považovati projev prof. Ostrčila za přesvědčeni všech lékařů, což by nebylo správné. Praví, že je všeobecným zvykem odměniti každý seriosní referát potleskem, rozhodujícím že však je hlasování, leč v tomto případě hlasováno vůbec nebylo.

Závažným však je pro další postup v otázce novelisace svědectví dra Wassermanna, že dr. Ostrčil neodmítá a priori eugenických a sociálních indikací, jen odkazuje na sociologii a právníky a cellem prohlašuje otázku tu za nezralou - proto spokojil by se novelisací potratových ustanovení ve smyslu rakouské osnovy z roku 1912, kde § 259 stanoví beztrestnost lékaře, který provede odstranění plodu, jestliže nelze jinak odvrátit od těhotné nebezpečí života nebo trvalé těžké škody na zdraví.

Dr. Wassermann se domnívá, že i státní zdravotní rada, která se zabývala původním návrhem a prohlásila ho za nepřijatelný, uznávajíc sice nutnost novelisace potratových ustanovení v Československu, ale neprojevujíc v jakém smyslu a rozsahu, pravděpodobně kloní se též k pohodlnému rozřešení podle dávno vypracované předválečné rakouské osnovy. O ministerstvu spravedlnosti praví, že vyčkává úsudku komise pro reformu trestního zákona, do které pozve i sociologii a lékaře.

Další statě dr. Wassermannovy brožury jednají už přímo o samé otázce přípustnosti umělých potratů. Cituje zahraniční odborníky, na př. curyšského profesora I. R. Spinnera, který napsal v lékařské ročence z roku 1919, že nejméně 60% všech žen a matek páše tento zločin. Cituje též vídeňského prof. Haberdu, který už před 20 lety psal, že kriminelních potratů je více, nežli jich je možno zjistiti, číslicemi potvrzuje zkušenosti praktických lékařů a odborníků hlavně v Německu, kde referent min, vnitra v Berlíně dr. Krohne doznává, že počet potratů odhaduje se až na 312.000-600.000 případů ročně při 67,000.000 obyvatelů. Ve Francii podle úřední statistiky počítáno jest 3 až 400.000 potratů ročně při 40,000.000 obyvatel. Poněvadž podle Bummovy statistiky z roku 1916 připadá na 300.000 potratů asi 12.000 úmrtí, umírá tedy přibližně ve Francii 12-16.000 žen, v Německu až 24.000 žen do roka. Bummova statistika také na hlavu poráží zaujatý názor, že většina umělých potratů děje se u svobodných žen, neboť těch je pouze 150 oproti 85% vdaných! Dále je Bummovou klinikou zjištěno, že nejméně 89% těchto potratů bylo zavedeno uměle! Starý rakouský zákon, u nás dosud platný, ukládá lékařům v paragrafu 359 trest. zákon. pod trestem udávati každé podezření na vyhnaní plodu bez ohledu na zákonnou povinnost zachování lékařského tajemství, což podle úsudku dra Miřičky je ojedinělým zjevem v trestním právu, neboť při zločinech skutečných, jako je na. př. vražda dospělého člověka nebo žhářství, této povinnosti není! Jedině při umělém potratu, při velezradě a v zákoně o třaskavinách je v platnosti tato všeobecná povinnost ohlašovací, které však lékaři vyhovět nemohou, poněvadž by tím zničili nejen tisíce rodin, ale i vlastní svou lékařskou praxi. Vídeňský c. k. ř. v. prof. Dr. Haberda také docela otevřeně vyložil rozpor, ve kterém se lékař v důsledcích tohoto ustanovení nachází, a radí kolegům lékařům docela otevřeně, aby se v podezřelých případech raději žen na nic neptali, neboť jen tak se mohou uchránit povinnosti je udávat. Strašlivá bilance všeho toho kriminelního opatření v ČSR. jest podle dra Wassermanna 65-80.000 mladých žen nemocných, 20.000 navždy zmrzačených, 2.600 zabitých a u všech ostatních vědomí, že zákon přikazuje nemožnost a je tudíž nesmyslně nespravedlivým.

Dále pak už se zabývá dr. Wassermann problémem oprávněnosti umělého potratu se stanoviska eugenického, zdravotního a sociálního.

Zdravotní a zejména eugenické důvody uvádí v největším rozsahu, jak jen malá knížka s omezeným počtem stran připouští. Nejzávažnějšími dědičnými nemocemi jsou tuberkulosa, syfilis a také nervové choroby. Tu upozorňuje dr. Wassermann, že hlavním úsilím lékařů a států je (mělo by, být), nejen léčiti nemoce, ale odstranit je vůbec, což znamená vlastně odstranit příčiny nemoci! A přes všechny útěšné teorie o zdravých dětech z rodičů tuberkulosních nebo příjičných jest jasno z vývodů nejen dra Wassermanna, ale i celé řady jiných lékařů, kteří mají odvahu mluvit holou pravdu, že tuberkulosa, příjice a jiné dědičné nemoci rodičů mají s největší pravděpodobností osudně zlé následky pro potomstvo. Prof. gynaekologie M. Henkel z Jeny uvádí ve své statistice, že ťsotva 12% dětí, jichž matky trpí manifestní tuberkulosou, dožijí věku 2 letŤ. A pokud se týče syfilidy, uvádí prof. Bettmann z Heidelbergu, že jen výjimečně zůstanou matka a dítě zdrávi v případě čerstvé lues u otce, že nejnebezpečnější je pro dítě nákaza matky, stala-li se v období početí. Jako typický zjev uvádí dále různost následků u ženy postižené luetickou nemocí a sice nejdříve spontanní potraty, pak předčasné porody, pak děti s lues kongenitální, na to děti zdravé nebo zdánlivě zdravé, někdy se známkami příjice. Po zdravém dítěti následuje zase dítě, u kterého teprve později objeví se progresivní paralysa nebo pozdní tabes, a dr. Wassermann zdůrazňuje, že ťjsou tedy případy, kdy lze se vší pravděpodobností soudit, že bude dítě syfilitické od prvního dne svého života odsouzené k nejhroznějšímu utrpení, nežli zemře, ťneboť zemřít musíŤ - ale ministerstvo zdravotnictví s panem prof. Ostrčilem přes to všecko drží dosud pevně zásadu 74 let starého zákona.

V dalších odstavcích a kapitolách zabývá se Mendelovými doklady o dědičnosti u choromyslných a slabomyslných, jichž potomstvo nezbytně končí v blázinci, v káznicích, v ústavech pro idioty a v chorobincích. S hlubokým pochopením zmiňuje se autor o případu, kdy kretén znásilnil svou ošetřovatelku a nesmyslný zákon jí hrozí 5 lety žaláře za to, že zbavuje sebe i společnost hrozného plodu. Přimlouvá se nejen za možnost potratu, ale vůbec za sterilisaci žen epileptických, paranoických. idiotských a stejně by měla být přikázána kastrace mužů podobně nemocných, aby lidstvo bylo dokonale chráněno před zrůdným potomstvem. Vždyť početí a donošení jejich plodů znamená zrození neštěstí a utrpení pro ně, stálé nebezpečí a hrůzu pro všecku ostatní společnost. Pak líčí autor stručně, ale přehledně všecky chorobné dědičné zjevy ostatní, vystavuje tak podle vlastních svých slov hotové museum utrpení a hrůz, nad kterými oficielní kruhy zavírají oči, nechtíce se vyrušit nepříjemnou, příšernou skutečností. Vyzýváme lékaře, hlavně zákonodárce, aby prošli všemi těmi ústavy, kde jest zlomek těch nešťastných obětí dědičných chorob, aby konečně pochopili, co znamená úsilí o rozsáhlou zdravotní a eugenickou indikaci pro zavedení umělého potratu a event. sterilisaci!

Autor přimlouvá se dále také za indikaci sociální a za možnost umělého potratu v případech znásilnění. Odsuzuje nemilosrdně tupé militaristické stanovisko, jak se projevuje téměř ve všech evropských státech, kde drží princip ťposvátnosti lidského ploduŤ jen proto, aby bylo dost lidského materiálu pro event. válečnou pohotovost, kdy ťposvátnost dokonalého lidského životaŤ přestává. Odsuzuje falešnou sentimentalitu těch, kdož popírají zdravý lidský cit tam, kde jedině je na svém pravém místě.

Seřadíme-li projevy lékařských a jiných kapacit pro a proti navrhované novelisaci, vynikne velmi ostře plochost (mírně řečeno) mravních a jiných stanovisk odpůrců oproti hloubce právního a mravního uvědomění zastánců novelisace.

Stačí jen uvésti několik projevů na př. z ankety českých lékařů z 5. prosince 1921.

Tak prof. Rubeška nesouhlasil s navrženou novelisací proto, že se tím potratům nezabrání, jako se prý nezabrání vraždám zrušením trestních ustanovení za vraždu.

Prof. Jerie pravil, že ťabortus není lékem proti bídě - lékař vůbec není povolán k odstranění bídy - povolení umělých potratů vedlo by prý k morální zkáze - musilo by býti také povoleno pobíjení nemocných!(!!) - nejvyšším úkolem lékařů je zachovávati životy a ne je ničiti.Ť - (Jaká škoda, že se takové vehementní protesty lékařů nedělaly za světové války při odvodech, kde lékařovo slovo ťtauglichŤ znamenalo v tisícerých případech buď rozsudek smrti nebo odsouzení mladého, zdravého člověka k mrzáctví.)

Podle názorů dr. Gruße není lékař kompetentní, aby vyšetřoval sociál ní indikace, a není prý vůbec možno, aby navržená novelisace měla nějaký blahodárný vliv.

Dr. Tůma ujišťoval, že sociální poměry nejsou tak hrozné (!) aby se musilo sahat k takovým drastickým prostředkům - umělé potraty vedou k invaliditě žen. Ale vyslovuje se alespoň pro osobní a sociální profylaxi.

Dr. Honzáková v anketě pořádané v Českém ženském klubu ulpěla na stanoviska přísně mravním, uznávala sice právo ženy na dobrovolné mateřství, ale jen za těch podmínek, že nechce-li být matkou, nechť nežije v manželství.

Je věru těžko vážně se zabývati všemi těmi námitkami - neboť pochází od lidí, kteří sou sice na slovo vzatými odborníky, ale kterým jsou útrapy a tíha stálé chudoby a existenční nejistoty většiny žen pracujících vrstev věcí naprosto cizí a nepochopitelnou. Oni vidí, slyší, snad i politují a podarují, ale nevnímají tu beznadějnou tíseň a stálý strach před zhoršením beztak bědné situace.

Připojujeme zde dvě zpovědi, které si autorka zaznamenala z mnoha těch, které jí bylo vyslechnouti, když přišly matky orodovat do Prahy za jistou porodní asistentku odsouzenou pro nedovolenou pomoc k 6 měsícům žaláře a ztrátě babického diplomu - bez jejíž rady a pomoci byly by zahynuly. Zpovědi tyto dost ostře ilustrují strašné postavení proletářských matek i těžké postavení porodních asistentek, které si zachovaly nejen smysl pro zodpovědnost ale také zdravý a hluboký lidský cit.

1. ťPaní bába X. Je spasitelkou celé mé rodiny. Mám 6 dětí, jedno šlo za druhým, ani řádně odkojit jsem je nemohla, za tři měsíce po porodu už jsem zase otěhotněla. Porod sám mne tak nezmořil jako potom to neustálé bdění a věčný neklid. Po každém porodu jsem musila brzo vstát. Po šestém dítěti jako 28letá žena jsem chodila o holi, vyhublá, sešlá, zežloutlá v obličeji a takřka bez vlasů. Muž začal si všímat jiných a došlo to tak daleko, že se k tomu přiznával. Odcizil se nejen mně ale i dětem. Utrácel, chodil pozdě domů, na mne i na děti se utrhoval - strašný to byl život. Posteskla jsem si paní bábě a ta mi dobře poradila. Ozdravěla jsem, vrátila, jsem otce dětem a je nás víc takových, které děkujeme paní bábě za záchranu před úplným rozvratem našich domácností.Ť A prosí jménem všech se slzami v očích, abych se přimluvila u pana presidenta o milost pro jejich spasitelku.

2. Jiná méně šťastná, jejíž poměry se již asi sotva zlepší, vyprávěla toto: ťMám 5 dětí, tři mladší mají andělskou nemoc, skrofle a bolavé oči, 2 první by byly zdravé, ale. následkem podvýživy a špatného bytu jsou chudokrevné, jedno má počátek plicního kataru. Muž byl dříve, jako svobodný, i na počátku manželství pořádný, rád četl a chodil pouze na schůze své organisace. Děti se rodily jedno za druhým, třeba že, jsme byli velmi zdrželiví. Bída rostla, museli jsme vzít levnější, t. j. menší byt, zatím co rodina byla větší. Muž začal pít, chátral. Změnil se v povaze k nepoznání. V noci když přišel, bil mne i děti, v opilosti je zkoušel z úloh, jimž ani nerozuměl, když se mu zdálo, že dítě odpovídá špatně, zbil je. Když jsem děti bránila, tu zas div mne nezabil. A když se vysílil, usedavě plakal a vyčítal mi, že jsem ho svou pitomou plodností zničila. Pak všechny odprošoval, konečně usnul a za krátko se historie opakovala. Paní bábě X. děkuji za to, že už aspoň nerodím nové ubožáky do té naší bídy. Jen aby dostala milost - co bychom si bez ní počaly.Ť

Tak tedy vypadá otázka nutnosti novelisace potratových ustanovení v pekle života chudých matek. Ony jsou odsouzeny ťzachraňovatŤ budoucnost národa za cenu zdraví a blaha celé rodiny, jakoby neměly práva ani na sebemenší ochranu proti přírodě, jejíž síla je všemožně člověkem regulována, aby mu sloužila k dobru, jen v otázce plodnosti člověka mají býti ponechána její rozmařilosti plná zvůle. Ovšem jen u chudých.

Jedním z argumentů odpůrců novelisace, který má působit nejdrtivěji je námitka, že abortus je vraždou. Dr. Wassermann podobně jako dr. Stockerová, dr. Brupbacher konstatují, že názor tento je ryze církevnický, vznikl ve třetím století po Kristu, v době, kdy se vzmáhalo jmění křesťanských hodnostářů i světských knížat - kdy bylo třeba stále větší úrody levných pracovních lidských sil. Bylo by pochopitelno, kdyby použil tohoto argumentu kdokoliv z lidí nábožensky nebo kapitalisticky zaujatých - ale u vysokoškolské inteligence to musí překvapit a zarazit. Dr. Wassermann praví tu velmi výstižně: ťPřírodovědeckému názoru lékařů se to příčí, aby zárodek lidský, tato buňka a pak gastrula, pak nehybný obratlovec a žabronošec nevyvinutý, který nemá ani tak vyvinuté nervstvo, aby se svaly samočinně hnuly, natož jiskru samostatné energie, jako nenižší zvíře - byl ceněn jako člověk s lidskou podobou!Ť

A zdůrazňuje dále, že ač je u lidu, hlavně pak u matek vysoce vyvinut silný mateřský pud, takže jsou ochotny ke všem obětem pro své děti - přes to instinktivně hodnotí lidský plod právě tak, jako přírodověda. Ne víc než kousek svalu, ani ne jako svůj prst, a pláčou i pro ztracený plod, tož jen z lítosti nad zmařenou naději na dítě. Teprve od té chvíle, kdy pocítí první samovolný pohyb plodu, považuje je za dítě a její citový vztah k němu se utváří již zcela jinak než před tím.

Dr. Wassermann stejně jako proslulý německý chirurg MUDr. Heinz Stabel nebo curyšský lékař MUDr. F. Brupbacher zdůrazňují oproti námitkám nebezpečnosti potratu a možnosti infekce; že následky porodu jsou mnohdy za stejných podmínek čistoty a všech jiných nutných opatření stejně těžké, ba i těžší než následky potratů! ťJe přirozenoŤ, praví dr. Wassermann, ťže odstranění 2-3 měsíčního plodu z dělohy nezpůsobuje tak velkou ránu jako porod, nedělá tak velkých bolestí, nepřináší risiko nepoměru plodu k pánvi a špatné polohy. Krvácení je menší a involuce rychlejší.Ť

A dr. Brupbacher udává ve zvláštním souhrnu několik nejzávažnějších vědeckých dat o účincích těhotenství (viz jeho původní brožuru ťKindersegen, Fruchtverhütung, FruchtabtreibungŤ, vydanou loni v Berlíně, jejíž část vyšla v českém překladu pod názvem: ťMateřské štěstí a vyhnání ploduŤ nákl. komunistického knihkupectví a nakladatelství v Praze). Vypočítává: ťdusík, uhlohydráty, fosfor, železo, vápno, kyselina křemičitá - zkrátka všechny látky, kterých potřebuje vyvíjející se zárodek, odnímají se mateřskému organismu. Má-li tento vyhovět zvýšeným nyní požadavkům, potřebuje klidu, vzduchu, dobré výživné stravy.Ť Jak je rozřešena tato potřeba chudých těhotných žen - o tom velmi přesvědčivě mluví holá skutečnost. Bývalá poslankyně Anna Malá uvádí ve své brožuře ťO výdělečné práci ženŤ řadu konkrétních dokladů, jak musí dělnické matky do poslední chvíle těžce pracovat, takže dochází často i k spontánním potratům nebo předčasným porodům.

Podle zprávy vsetínské nemocenské pokladny stává se tak v tamějším kraji proto, že ještě v devátém měsíci těhotenství nosí matky těžké troky se sklem a musí tahat těžké kusy nábytku!

Břeclavští lékaři nemocenské pokladny konstatují, že ze 642 ženských onemocnění jest 176 nezaviněných potratů, jako přímý následek podvýživy! Řekne-li kdo, že nemá žena do posledka těžce pracovat a že se má tedy řádně vyživovat, zní to jako zlomyslný výsměch.

Většina dělnictva má tak nízké mzdy, že to na potřeby více než 3 členné rodiny absolutně nestačí. Jestliže vydělá otec 5 členné rodiny průměrně 120 Kč týdně, znamená to bezměrnou bídu a železnou nutnost, aby matka šla za výdělkem také. Je zpravidla ještě hůře placena za svou práci než muž právě proto, že je žena - a musí proto tím více dřít a nad své. síly. A nikoho z krasocitných antifeministů nepohoršuje, že těhotné dělnické ženy musí konat do poslední chvíle těžké, namáhavé práce v prádelnách, cihelnách a pod. v., asi proto, že jde o práce mimo konkurenci s gentlemany (viz přílohu o sociálních poměrech pracujících vrstev).

Ale ani ženy t. zv. středních stavů nejsou dnes v tak příznivých poměrech, aby se mohlo říci, že alespoň zde není třeba sociálních indikací. Naopak, bída státních veřejných a soukromých zaměstnanců rovná se málem bídě dělnictva, neboť průměr platu zaměstnance nižší kategorie s 5člennou rodinou jest asi 900 Kč měsíčně a možno dnes po předložení vládního návrhu zákona o úpravě platových poměrů veřejných zaměstnanců bez nadsázky potvrditi, že bída nižších kategorií veřejných zaměstnanců (analogicky i soukromých), je stabilisována, a není absolutně naděje na zlepšení, pokud bude trvat dosavadní hospodářský a politický systém. Naopak, nastane spíše ještě zhoršení životních podmínek pracujících vrstev, zejména nižších kategorií, a to proto, že Čsl. republika je hospodářsky i politicky v úplném područí západních mocností, které naléhají na zaplacení válečných dluhů, splnění reparačních závazků od ČSR. Jako státu nástupnického a zabezpečení dosavadního výrobního a spotřebního řádu jako záruky proti jakémukoli pokusu o změnu hospodářského systému ve prospěch lidových vrstev.

Dawesův plán, znamenající reorganisaci a konsolidaci kapitalistického systému v Evropě, byť i byl oficielně zaváděn jen ve státech t. zv. poražených, hlavně v Německu, automaticky projevuje svoje účinky ve všech státech ostatních. Až o 60% snížené mzdy dělnictva, zřízenectva a nižších kategorií úřednictva, stejně jako naléhání zaměstnavatelů na zvýšení výkonnosti pracujících a restrikci těch, kteří se takto stávají přebytečnými, jen potvrzují správnost našeho stanoviska k dawesaci Evropy a tím i naprosto nevyhnutelné regulaci počtu dětí v postižených rodinách.

Nezaměstnanost - jako další důsledek kapitalistické konsolidace - jen zvyšuje bídu a existenční nejistotu rodin pracujících vrstev. Podle prohlášení generálního tajemníka Svazu velkoprůmyslníků ČSR. dra Hodače, které učinil na valné hromadě Svazu v roce 1920, neklesne počet nezaměstnaných v ČSR. nikdy pod 200.000 osob. To je podle dra Hodače nejmenší počet nezaměstnaných za poměrně nejpříznivější konjunktury! To znamená 200.000 lidí přebytečných jen v průmyslu! Že v jiných odvětvích není líp, o tom svědčí periodická provolání stavovských organisací k rodičům dětí opouštějících školy, ve kterých varují, aby nebyla pro mládež volena ta neb ona povolání, poněvadž ve všech jeho odborech vládnou nepříznivé platové poměry, polozaměstnanost a nezaměstnanost. V Národní Politice 29. dubna 1925 byl uveřejněn článek Stanislava Nikolaua ťKam jdemeŤ, ve kterém autor staví proti sobě několik otázek, které můžeme krátce formulovat takto: ťJe tu stát pro lid nebo lid pro stát?Ť A Je lépe pro stát, má-li proletariát studovaný nebo bez vzdělání? Autor řeší věc tak, že především je tu stát, jako první a za druhé, není prý ťnic tak nebezpečnějšího jako studovaný proletariát, lidé, kteří nemají co ztratit a mohou k svým, někdy nekalým (!) cílům používati svého vzdělání atd....Ť Celý článek má účelem omeziti přístup -na střední a vyšší školy dětem proletariátu, poněvadž po vystudování nelze všechny přiměřeně zaměstnati. Autor ovšem se nezabývá otázkou nezaměstnanosti v průmyslových a jiných odvětvích, nejde mu vůbec o zájem všech vrstev národa, jehož vlastencem se staví, nýbrž jde mu o záchranu určité kasty intelektuálů před znehodnocením nadpočetností. A tu jsme u jádra věci. Kapitalistický systém hospodářský zaviňuje, že určitá značná část lidí jest nadpočetná - čili přebytečná - není pro ně místa v žádném pracovním odboru.

Je pochopitelno, že stěhují se t. zv. ťpřebytečníŤ za hranice a že vlády dovedly také imperialisticky těžit ze zahraniční kolonisace svého občanstva a že také mnohý krvavý konflikt mezi státy a národy má v této kolonisaci ťpřebytečnýchŤ jednu ze svých závažných příčin.

Proto také většina států má dnes již velmi přísná opatření proti přílivu vystěhovalců a zvlášť bezohledně si počíná Amerika, v Evropě pak Švýcarsko. Také v Československu chystá ministerstvo zahraničí výnos pro zastupitelské úřady republiky v cizině, aby opatřovaly visa poznámkou ťneplatné k nastoupení místaŤ.