Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Poslanec Karel Kreibich v ťRovnostiŤ ze dne 27. listopadu 1922 pozastavuje se nad statistikami porodů, potratů, invalidity a úmrtnosti žen a praví: ťPříšerná tragedie tato jest především a ve svém podkladě sociální tragedií. Desetitisíce žen, které ročně vystavují se nebezpečí života, aby nebyly matkami, činí tak proto, že sociální poměry vytvořené kapitalistickým řádem, přeměňují pro ni vznešené štěstí matky v neštěstí. Ale kapitalistická společnost nemá dosti na tom, že vydává lidi bídě a nouzi a to, co nazývá se štěstím, činí pro ně neštěstím, ona nutí ubožáky při tom ještě podle svých zákonů k zločinu. Nikde však nevystupuje zločinné pokrytectví a hrubá drzost měšťácké společnosti proti bídě a nouzi pronásledovaných tak zjevně na denní světlo jako právě zde proti nešťastným ženským bytostem, které nechtí se zřeknouti práva na lásku, které však nejsou s to nésti plody a požehnání lásky. Tatáž nesvědomitá měšťácká společnost, ve které nouze a bída milionů nejsou pobočnými zjevy a výjimkami, nýbrž předpokladem bohatství několika set jednotlivců, dochází ve své nekonečné drzosti k tomu, že žádá od těchto žen jako povinnost donositi dítě a zroditi je, zatím co její celý vykořisťovací systém odnímá možnost dítě uživiti a vychovati. Odvažuje se do nebe volajícího zločinu, nutiti tyto nešťastné ženy k vyplnění jejich mateřské povinnosti pod trestem vězení. Několik paragrafů našeho prastarého zákoníku, které ostatně právě v těchto znázorňují dnešního ducha většiny buržoasie, hrozí těhotným, které si vyženou plod, trestem vězení. Ale právě tyto tresty nesou hlavní vinu na tom, že neštěstí tisíců žen, pro které narození dítka znamená katastrofu, stává se strašnou tragedií, která nalézá své znázornění ve výše uvedených cifrách.Ť

ťPrávo LiduŤ ze dne 17. ledna 1923 praví v článku ťProblém mateřstvíŤ: ťProblém mateřství moderní doba naprosto nesmí řešiti dále šablonovitě trestním ustanovením nebo žalářem. Každý předpis donucující ženu k mateřství je urážkou lidské její důstojnosti.Ť

MUDr. Karel Klein v ťČasuŤ 9. ledna 9921 uveřejňuje v lékařské hlídce článek: ťMá býti dovoleno přerušovati těhotenství?Ť, v němž jedná o námitkách uváděných proti návrhu novelisace. Praví vněm také toto: ťMám za to, že navrhovaný zákon není tak špatný, jak by se zdálo, a že byť i nebylo lze všech důvodů protivníků vyvrátiti, že přece lze je zeslabiti a event. i vyvážiti protidůvody. lékař, mluvící o nějakém zákonu jen jako odborník lékařský a zanedbávající ostatní stránky zákona mi připadá jako lékař, který ve svém nemocném vidí případ a ne nemocného člověka. Přijde k nemocnému doktor medicíny, vyšetří, zjistí příznaky nemoci, předepíše léčení a odejde. A přijde k témuž nemocnému lékař, také vyšetří, také zjistí příznaky nemoci, ale nespokojí se předepsáním léčení, nýbrž snaží se vniknouti v duši svého nemocného, v jeho starosti a radosti a podle toho zařídí léčení: Ví, že nestačí lék, dieta, obklady, ví, že nemocný člověk chce více než jen léčení svého nemocného orgánu. A po návštěvě prvního nemocný leží dále se svou nemocí a béře mechanicky lék a dietu a obklady, ale v duši má teskno a smutno - po odchodu druhého? musím to povídati? znáte jistě každý sám, čím je nemocnému člověku opravdový lékař! Lékař nesmí nikdy býti pouhým odborníkem! Ani při posuzování zákonů a různých společenských zařízeníŤ A jinde odpovídá svým kolegům na jejich pathetický pokřik o posvátnosti lidského plodu toto: ťPoněkud obšírněji se musím zabývati důvodem odpůrců tvrdících, že jest úkolem lékařovým zachovávati život a ne jej ničiti. Ano malí pravdu. Tisíckráte mají pravdu, každý z nás, kdož milujeme své lékařské povolání, za nic na světě bychom nedali této své výsady, že se denně rveme s osudem a smrtí a bráníme jim, by kosily své oběti. Rvali jsme se s nimi i za války, kdy jsme častokráte s bolestí tušili, že životy dnes námi zachráněné budou zítra zničeny v zákopech! A dnes máme klidně přitakati zákonu, jenž dovoluje odchylku od této nejvyšší zásady lékařské? Les extrémes se touchent, říkají Francouzi a v staré latině se to vyjadřuje slovy summum ius, summa iniuria! Na jedné straně život několikanedělního plodu, život v biologickém slova smyslu, jiného života plod nemá a nikdo předem neví, bude-li kdy míti - na druhé straně život matky, život nejen v biologickém slova smyslu, ale i ve smyslu ethickém a sociálním, život nejenom takto mnohotvárně a bohatě možný, ale i skutečný. A oba tyto životy často v rámci neúprosné skutečnosti, že dalším rozvitím jednoho nutně zastaví další rozvití druhého, po případě jej i úplně zničí. Hrozná skutečnost, ale bohužel dnes pravdivá... Nelze před ní zavírati oči, žádnou sebe idealističtější dialektikou jí nesprovodíme se světa. Je nutno se rozhodnouti pro jeden život či pro druhý. A tu se táži: kdo má větší právo na plné rozvití životní své síly - onoho tajemného daru přírody - dospělý člověk, matka, vyhraněné ethické individuum či několikanedělní plod, pouhý soubor buněk, jenž teprve individuem se státi má? Odpůrci navrhovaného zákona s pathosem prohlašují: Klíčící život lidský jest svatý a nedotknutelný! A což život matky? Život nejen biologický, nejen takový, jaký jest darem každé rostlině, ale nejvyšší stupeň života, život lidského individua? Cítíte: nejvyšší právo - nejvyšší bezpráví?! A nevtírá se vám vzpomínka na útlocitné členy spolku proti týrání zvířat, vrhající se s holí na člověka...? Při této příležitosti nelze jen tak beze všeho pominouti i otázky, zda smíme v každém případě nutiti ženu k donošení plodu. Vedle svého přirozeného úkolu roditi má přece žena na světě i úkoly jiné, úkol člověka se nevyčerpává jen funkcí propagační. Lze jen tak beze všeho mravně odsouditi ženu, která otěhotněvši reklamuje pro sebe právo zbaviti se nežádaného plodu? Kdo dovede přírodovědecky myslit o pudu pohlavním a kdo při tom neztratil smyslu pro ostatní potřeby lidského individua, sotva as jen tak snadno vydá rozsudek odsuzující. Otázka roditi děti není jen otázkou fysiologickouŤ

Jak upřímně a poctivě zní tato slova oproti hluchým frázím jiných lékařů jak je nám líto, že mezi českými lékaři našlo se tak málo těch, kteří by s odvahou čelili lži, vlasteneckému a pokrytecky morálnímu stanovisku bezcitných odborníků.

MUDr. Kaněra věnoval otázce uzákonění umělého přerušení těhotenství řadu úvah, v nichž pojednává o věci nejen jako lékař odborník, ale i jako sociolog, bystrý psycholog a také jako člověk s živým zdravým smyslem pro tragické zákulisí života statisíců proletářských žen postižených katastrofální plodností.

V únoru 1921 psal své ťPoznámky k otázce uzákonění umělého přerušení těhotenstvíŤ a v roce 1922 v prosinci napsal známý článek ťNa ochranu matek před tíživým těhotenstvímŤ (viz Rudé Právo čís. 302, 1922), který znamenal pro nerozhodné tolik, jako smělý signal do boje proti pokrytectví a falešnému vlastenectví. Napsal v něm mimo jiné:

ťPáni profesoři Jerie, Ostrčil a jiní gynekologové, kteří o návrhu dali své odborné dobrozdání, jistě mají pravdu, když poukazují na četná nebezpečí a nevystižitelné příhody, které mohou nastat při zavedení umělého potratu, ale nemají pravdu, když odpírají své odborné kvalifikace při sociálním díle a dávají ženu na pospas diletantismu, šarlatanismu, nákaze a vydírání. Železný zákon sociální nezastaví se před fantasiemi vlasteneckých velikášů, kteří nemohou se dočkat, až nám ženy zrodí další milionový přírůstek, ani před formulkami mužů vědy ani před krasořečněním náboženských kejklířů. Ženy, aspoň ženy proletářské, nepropůjčují své tělo zakázanému zákroku k vůli osobní rozkoši, nýbrž puzeny tvrdou prózou života v plném vědomí nebezpečí, kterému se vystavují; jež v nejmenším případě může skončiti ztrátou osobní svobody a veřejným pranýřováním. Proč zavírat oči před tímto faktem, proč hnát ubohou, uštvanou ženu do tajných pelechů zločinu, kde by mohla v plném denním světle za všech vědeckých kautel býti zbavena nevítaného přírůstku, který pro ni znamená nové rozmnožení dosavadních strádání a utrpení, proč nezbavit příhany nemravnosti, co v běžné morálce lidu přestalo dávno být aktem nemorálním a zločinným? Proč neposkytnout ženě v těžké chvíli trochu vlídné, starostlivé péče, proč jednat s ní jako se ženou zvrhlou, propadlou hanbě a zákonům?Ť Dále se zmiňuje vřelými slovy o problému, ťkde a jak si má žena proletáře opatřit ony vychvalované ochranné prostředky, žena, jejíž život je jediným nepřetržitým řetězem odříkání a stálé spekulace, jak uvést rozpočet své chudé domácnosti v soulad s chudými příjmy mužova výdělku! Co žena měšťákova hradí snadno a lehce z přebytků, které jí zbudou po úhradě běžných vydání, žena proletáře nemohouc a nechtějíc šetřit na výživě mužově a dětí, musí si sama utrhnout od huby! Vždyť právě ten těžký boj o život je příčinou, že žena dělníkova. chvěje se před každým dalším přírůstkem rodiny, vždyť právě to jest příčinou, která přiměla ženu k podání novelisačního návrhu.Ť

Vytýkaje pak veřejným orgánům, že nestojí proletářské ženě ku pomoci v jejich hodinách nejtěžších, v dobách starostí a zvýšené trýzně, končí energicky: ťK těm, kteří budou bít na poplach a budou křičet: rodina, vlast, národ, stát jsou v nebezpečí, volám: schovejte meč do pochvy, dějiny lidstva kráčejí svým pevným krokem a nestarají se o to, dovedou-li šosáci v Praze, Brně a Bratislavě číst v jejich plamenných listech. Instinkt mateřství je ženě vrozený a v tom je také záruka, že tomu mateřství zaplatí ochotně daň, ale jen potud, pokud ona pro blaho své a své rodiny za dobré uzná.Ť Tato poslední věta je nejcennější uznání se strany lékaře-sociologa, kterým hodnotí proletářskou ženu jako odpovědného člověka, hodného toho, aby mu bylo přiznáno právo sebeurčení. Dr. Kaněra pochopil, jako soudruh proletářských matek, že mateřství, je potřebou každé zdravé ženě, že netřeba nad ní práskat karabáčem potratových paragrafů, ale že je třeba jen jí umožnit, aby směla matkou být, aniž by tím děti trpěly. Námět dra Kaněry, aby byl uzákoněn obor působnosti obecních a pokladenských lékařů ve funkci rádců proletářských žen v otázce pohlavní hygieny a tedy i v otázce regulace porodů bez risika potratů - zaslouží zvýšené pozornosti, neboť nám opravdu nejde o rozmnožení potratů, nýbrž o jich obmezení - o ochranu ženy před katastrofálním mateřstvím stejně jako před častými potraty. Úvahy dra Kaněry dokazují také, že i lékař odborník dovede plně porozumět potřebám proletářských matek - když chce.

Dr. Hugo Hecht, docent pražské university ve svých článcích oproti stanovisku prof. Wagnera, vyjádřeném referátem ve Spolku německých lékařů 27. dubna 1923, rovněž zdůrazňuje, že není to lehkomyslnost a požívačnost většiny žen, která způsobuje stoupající počet potratů, a praví jako zkušený lékař a bystrý psycholog: ťŽádná matka nezbavuje se s lehkým srdcem očekávaného plodu. Je třeba hluboko se vmysliti do cítění těhotné ženy, aby kdo pochopil, kolika bojů se svědomím, kolika mučivých, bezesných nocí, kolika výčitek a úzkosti je třeba, než zajde k tomu, jenž jí zbaví plodu. A jsou-li ženy, které na sobě dají provésti tento těžký zákrok, spojeny s nebezpečenstvím pro jejich zdraví a dokonce i život, jednou, dvakrát, snad i častěji, tedy lze jasně viděti, jak krutě a neúprosně na ně naléhají vnější okolnosti, ponejvíce sociální, a nutí ženu, aby se zřekla mateřství v tom nebo onom případě. Toho si příroda nepřála, a že to dospělo tak daleko, že lidské dílo. A je-li v naší republice ročně více než 100.000 potratů, není v té skutečnosti odsouzení žen, aleje v ní odsouzení našich společenských zel. Základní zásadou přirozeného vývoje lidstva bylo vždy a musí býti: ťKaždé ženě, která chce a může býti matkou, umožňovat to ze všech sil, ale nenutiti žádné ženy, která z vlastní vůle nechce míti děti, aby je měla. Žádoucí jsou jen děti počaté v lásce, v lásce donošené a s toužebnou láskou mateřskou na svět přivedené. Osud nežádoucích dětí je příliš známý, než abychom o něm darmo znova mluvili.Ť

Dr. M. Popper v ťPrávu LiduŤ 22. června 1924 vyslovuje se o dosavadních potratových ustanoveních, že jsou s celou svou dnešní praxí nedůstojná státu, který chce být pokládán za sociálně pokrokový a poukazuje na postup lékařů, odborníků proti podobným zákonným ustanovením za hranicemi. Líčí, že ve Spolku českých lékařů několik večerů bylo věnováno debatě o indikacích přerušení těhotenství, v nichž dr. Wassermann veškerou vervou zasazoval se o novelisaci zákona a snesl k tomu účelu velmi pozoruhodný materiál vědecký; na těchto večerech však všecky naše vědecké ťautorityŤ podpíraly starý řád, připouštějíce nepatrné průlomy, aby se nezdálo, že stojí na úrovni středověké; autor článku nepokrytě řekl, oč běží: že ťtento starý řád neznačí spravedlnost, ale jen bohatou mzdu za porušení spravedlnosti.Ť

Dr. M. Svozilová v revue ťŽenská RadaŤ z července 1925 píše s hlubokým pochopením pravé ženy o problému potratu. Jako žena chápe tíhu rozhodnutí nešťastné matky, které hrozí buď zvýšená bída, snad i ztráta existence atd... v každém případě smutný osud děcka, které mají zrodit a na straně druhé ztráty zdraví, možná i života, při nejmenším možnost káznice odhodlá-li se k potratu. Neodvažuje se říci rozhodné slovo, ale staví vedle sebe důvody pro i proti, takže nutnost novelisace ve smyslu návrhů dříve již podaných jeví se tu jako naléhavá potřeba v zájmu žen, dětí již žijících, nenarozených a tím i celé společnosti.

Tedy celá řada i jiných lékařů uznává sociální indikace vedle ostatních za stejně rozhodující, avšak doporučuje v zájmu účelnosti zákroku, aby nemohlo být zneužito dovolených indikací, vytvoření zvláštní vyšetřující komise.

Návrh v tomto smyslu podal bývalý posl. dr. Holitscher pod čís. 5300, podle jehož paragrafu 1. přerušení těhotenství není trestné, provede-li je aprobovaný lékař k praxi připuštěný na základě písemného schválení vydaného komisí. Komisi tu jmenuje podle paragrafu 2. okresní správa politická a skládá se z úředního lékaře jako předsedy, z jednoho lékaře působícího ve veřejné péči a z jedné ženy jako přísedící.

Návrh tento měl tu dobrou snahu vyhovět námitkám, že by se uzákonění úvodního návrhu snad zneužívalo. Sleduje právě tak jako oba návrhy předešlé snahu umožnit chudým ženám přístup k lékařům, kteří by současně byli rádci v otázce regulace porodů, čímž by zcela určitě i počet potratů postupně klesal. Leč ve své snaze ulomit všecky hroty námitkám odpůrců zapomněl autor na ten zcela pochopitelný fakt, že by se ženy nadále raději svěřovaly rukám fušerů nebo by se nadále mrzačily samovolnými pokusy o potrat než by se vydaly na milost komisi, jejíž úsudek by měl rozhodnouti o věci pro ně tak osudově závažné. Kdo zná psychologii většiny žen, zejména jsou-li na počátku těhotenství, kdy proces veliké změny v je jim těle počíná a vykonává nepopíratelný vliv na její nervovou soustavu a duševní stav, ten naši námitku uznají. Jde-li zde o to, aby počet potratů byl co nejmenší a při tom aby byla zachována ženám pracujících vrstev možnost regulace porodů, pakle nezbytno přiznati ženě právo sebeurčení, přiznati jí smysl pro odpovědnost a starati se o její pohlavně-hygienické uvědomění. Opakujeme to, co již bylo kolikrát zdůrazněno, že je třeba, aby lékaři byli něčím více než jen pouhými ranhojiči. Jest třeba, aby lékaři byli dobrými psychology, aby se dívali na pacientku jako na člověka a ne jako na pouhý ťpřípadŤ nebo se stanoviska lživlasteneckého jako na aparát mající rodit co největší množství budoucích vojáků.

Lékař budiž rádcem a učitelem svých pacientek a takový lékař dovede odvrátit zdravou, normální ženu od úmyslu na potrat, dovede v ní probudit odvahu k mateřství a radost z něho, jsou-li tu ovšem všecky podmínky pro zrození děcka příznivé.

Připojujeme zde ještě posudek známého lékaře dra Zdeňka Boučka k otázce zrušení dosavadních potratových ustanovení. Posudek zní:

1. Zrušením paragr. 144 a dalších nezmění se téměř nic na trvajícím stavu. Není žádné pochybnosti o tom, že těchto paragrafů nikdo nedbá ani ti, z jejichž řad se ozývá nejvíc hlasů proti jeho zrušení a že téměř všechna nežádoucí těhotenství se přerušují umělým potratem.

To dokazují:

a) Odpůrci sami tím, že ve všech svých pojednáních přiznávají obrovské množství umělých potratů.

b) Nejlépe to však dokazuje pokles počtu dítek v rodinách, který téměř všeobecně poklesl na známý ťEin-Ť nebo ťZweikindersystemŤ a to - jak jsme jíž v prvním odstavci zdůraznili, i v těch třídách, v nichž se nejvíce bojuje proti zrušení potratových paragrafů.

K tomu dodáváme. Ono malé procento nežádoucích těhotenství, jež se umělým potratem nekončí, to není ze strachu před paragrafy, nýbrž to je prostě z chudoby, že na vykonání potratů není peněz.

2. Druhý důvod, proč jest potratové paragrafy zrušiti, je ten, že justice sama je znehodnotila v očích obecenstva. Justici je přece známo, že téměř všechno to obrovské množství potratů, na něž ukazují odpůrci, jsou potraty kriminelní. Přes to, že to justici známo je, nezakročuje.

Namítne se, že justice zakročuje v každém případě, který je hlášen. Námitka tato je nicotná, jak ihned dokážeme.

Každý lékař mrtvolu ohledávající je povinen, když se mu nepodaří zjistiti přirozenou příčinu smrti, případ ohlásiti úřadu, který nařídí zdravotně-policejní pitvu. K čemu je toto justiční opatření? K tomu, aby byl odkryt a potrestán případný zločin smrti násilné. Skutečnost také ukazuje, že jeden případ zločinu připadá na mnoho set a někdy i na několik tisíc případů smrtí přirozených.

Když je justice v této věci tak přísná, neměla by býti tím přísnější v zakročování podle potratových paragrafů, když ví, že z toho obrovského množství umělých potratů je velká většina případů kriminelních? Nebyla by justice povinna; by pro potrat nařídila opatření obdobné jako pro případy záhadné smrti? Zajisté, že by byla. Proč však justice tak neučinila a nikdy neučiní a ani učinit se neodváží? Protože je si vědoma, že je postavena před tak hromadný sociální zjev vynucený sociálními poměry, že proti němu selhávají všecky prostředky justiční a -last not least - protože je si vědoma, že by jejími opatřeními zákonům odpovídajícími postižena byla paní nepaní, zrovna tak dělnice jako žena státního zástupce, zrovna tak žena četařova jako žena generálova, zrovna tak žena portýrova jako žena ministrova.

Co se způsobuje tím, že justice sama je tak ledabylá a slepá v příčině potratových paragrafů? Způsobuje se znehodnocení těchto paragrafů před občanstvem, jež se právě staví na stanovisko, když justice sama nedbá těchto paragrafů, proč ho má dbát prostý občan

Zrušení paragrafů potratových je tedy nejen v zájmu občanstva, ale i v zájmu justice, která se jen směšnou činí tvrdošíjným trváním na těchto ustanoveních.Ť

Zdůrazňujeme, že také v cizině vedou ženy a sociálně uvědomělí lékaři, právníci a sociologové boj proti dosavadním trestním ustanovením. Ano v jistém období boje zdálo se, že už zvítězil zdravý lidský rozum a cit, tisk hlásal již vítězství a tak se stalo, že v odůvodnění prvního návrhu ocitla se klamná noticka, jakoby novelisace ve smyslu původního návrhu byla již provedena v Německu, Anglii a Americe (viz Právo Lidu z roku 1920 atd.). Leč později se zjistilo, že šlo tu zatím jen o vítězství morální, nikoliv o faktickou změnu zákonů.

V Londýně konán tehdy mezinárodní kongres proti nucenému mateřství, kterého se zúčastnili nejen zástupci různých států, ale i osobní lékař anglického krále a angličtí kněží. V debatě většina vyslovila se proti nucenému mateřství a mezi touto většinou byl i osobní lékař králův a dva angličtí kněží.

V roce 1924 konána konference socialistických lékařů Rakouské republiky, ve které referoval zdravotní referent města Vídně a proslul anatom vídeňské university Dr. Tandler, který se rovněž vyslovil pro připojení indikací sociálních a eugenických k dosavadním indikacím lékařským. Konference tato konána na podnět -socialistické poslankyně Adelhaidy Poppové, která podala návrh novelisace potratových ustanovení v rakouském Národním shromáždění 30. záři 1924. Také ona žádá ve svém návrhu ochranu žen před nutností potratů pokoutních a jich právo na zákrok lékařský do 3 měsíců těhotenství z důvodů zdravotních, eugenických, sociálních, z důvodů znásilnění a i v případech, kde jde o oplodnění manželky proti její vůli vlastním manželem, který se opíjí, nepořádně žije nebo je neschopný výdělku.

V Německu vedou boj proti dosavadním trestním ustanovením potratovým par. 218-219. des St. G.-B. nejen dělnické strany, ale i intelektuálové, stojící mimo strany, kteří ale mají na mysli skutečný prospěch německého lidu. Neboť i tam pociťují proletářské ženy právě tak jako u nás dvojnásob kletbu své třídy, nejistotu existence, špatné mzdy, stálý nedostatek a věčný strach před mateřstvím, které znamená všeobecné zhoršení situace rodiny.

V popředí boje proti potratovým paragrafům v Německu stojí Dr. Ph. Helena Stockerová, MUDr. Heinz Stabel a člen pruské zemské rady JUDr. Siefried Weinberg, kteří vydali společně nákladem firmy Oldenburg v Lipsku brožuru ťPryč s trestností potratuŤ, ve které každý se svého stanoviska vyličuje absurdnost dosavadních zákonů.

Ale i ve středních a dělnických vrstvách v Německu je velmi silné hnutí pro novelisaci, čehož dokladem nad jiné přesvědčivým byl známý proces lékárníka Heisera v Berlíně, který doznal otevřeně, že pomohl již asi 11.000 ženám podle všech pravidel povinné opatrnosti a péče. A také přes 1000 žen se dobrovolně přihlásilo za svědky, že umělý potrat jím zavedený byl prováděn s nejmenším risikem pro matku. Lékárník Heiser učinil ze své obhajoby ostrý útok proti potratovým paragrafům a jeho klientky mu také se zjevnou vděčností dosvědčují, že je nejen zachránil svými dobrými radami před dalším nežádoucím otěhotněním vůbec, ale tím i jejich rodiny před hospodářským i mravním rozvratem. Nazvaly ho dobrodincem tisíce chudých žen a protestovaly proti jeho věznění co nejostřeji. Lékárník Heiser konal zákroky a rady za pouhou režijní úhradu a byl proto oficielními kruhy nenáviděn a stihán. Nese následky své činnosti u vědomí, že trpí jako průkopník spravedlivé věci.

Také ve Švýcařích vydal známý lékař Dr. Brupbacher brožuru, o které jsme se zde již zmínili a ve které velmi dobře vystihuje duševní stav proletářské ženy drtivým názvem ťchodící dělohaŤ, neboť kalem pravidelnosti menstruace točí se všechno myšlení nebohých žen, ať žijí ve Švýcařích, Československu, Německu nebo v kterémkoliv jiném kapitalisticky organisovaném státě s moderní civilisací.

Není ovšem možno uvésti zde projevy všech význačných veřejných činitelů, kteří se pro novelisaci potratových ustanovení ať u nás či za hranicemi vyslovili - a není toho také třeba, neboť materiál, který jsme zde nahromadili, je jistě dostatečný, aby poskytl jistého přehledu výsledků dosavadních diskusí - chceme tu jen ještě poukázat na první dělnický světový stát, Sovětské Rusko,,jak ono rozřešilo tuto velmi akutní a také velmi ožehavou otázku.

Také v Rusku stáli s počátku bezradně před problémem populace. Lekala je cifra 75% trestných potratů i nejistota existence velké části lidu v období revolučních zápasů a revolučních prací na výstavbě dělnické republiky, naproti tomu byla tu zvýšená potřeba mladých, svěžích sil pro budoucnost k dobudování, zabezpečení a zdokonalování nového řádu a o tyto síly byl mladý stát umělými potraty připravován. A tu bylo rozhodnuto řešiti otázku se stanoviska prospěchu matky dítěte a společnosti. Proletářští ředitelé státu uznali právo ženy na sebeurčení, stará ustanovení potratová jsou zrušena a místo nich je tu nařízení lidového komisariátu justice v dohoděs lid. komisariátem zdravotnictví z 18. listopadu 1920, čís. 471 sbírky zákonů.

Smysl těchto nařízení jest:

a) operativní přerušení těhotenství jsou dovolena bezplatně v sovětských nemocnicích;

b) trestné jest, provede-li potratovou operaci někdo jiný než lékař;

c) provede-li porodní asistentka nebo ošetřovatelka umělý zákrok, ztrácí právo prováděti nadále svoji praxi a je předána lidovému soudu;

d) který lékař provede potratovou aeraci soukromě ze zištných důvodů, jest trestán podle rozsudku lidového soudu.

Doslovný překlad i s odůvodněním byl otištěn v revui ťDas neue RusslandŤ roč. 1. č. 1 a další.

V důvodové zprávě k těmto ustanovením se praví v podstatě toto: Přerušení těhotenství je zlo a trestáním dociluje se jen toho, že se operace provádí tajně a od fušerů s velkým ziskem. Protože jsou represalie bezúčelné, proto se umělé přerušení těhotenství dovoluje, ovšem za podmínek nařízením stanovených.

Dekretem z 9. listopadu 1920 č. 462 Sb. z. stanovena jest pro ženy dovolená po potratu a sice u žen fysicky pracujících na 3 neděle, u žen duševně pracujících na 2 neděle a sice v těch případech; kdy potrat buď nebyl úmyslně přivoděn nebo úmyslně sice; ale lékařem v sovětské nemocnici, zkrátka za podmínek dekretu čís. 471 z 18. listopadu 1920.

Trestní zákoník RSSR. z r. 1922 a podobně trestní zákoníky ostatních svazových republik stanoví podle paragr. 146 trestnost osob, které provedou zákrok nemajíce k tomu lékařské kvalifikace nebo byt tuto měli, provedou zákrok bez naléhavé potřeby za náležitých podmínek a sice zbavením svobody nebo nucenou prací do 1 roku.

By-li zákrok proveden z důvodů zištných, provádí-li se po živnostensku nebo bez souhlasu matky nebo má-li za následek její smrt, zvyšuje se trest zbaveni svobody do 5 let.

Zajímavé a pro Evropu poučné jsou údaje proslulého ruského odborníka, lékaře prof. Semaška, který v jednom ze svých článků líčí praktické výsledky tříletého působení (do r. 1924!) zákonných ustanovení ťo jedné bolestivé otázceŤ. (Viz něm. překlad v ťDas neue RusslandŤ z 1924 I. roč. 3.-4. čís.).

Uvádí tam statistiky z léčebného ústavu ve Sverdlovsku (Jekatěrinburg), z nichž je patrno, že 81% umělých potratů připadlo na matky vícero dětí a jen 190 na ženy po prvé těhotné. Podle této statistiky uchylují se ženy k umělému přerušení těhotenství průměrně až po 4tém porodu!

Také statistiky z jiných nemocnic prokazují, že počet případů umělých potratů mimo nemocnice se zmenšuje, což je zjišťováno tím, že klientky na konec přece jen se do nemocnice uchylují, aby byly vyhojeny, čímž je umožněn přehled a kontrola početnosti případů.

V největší moskevské porodnici kolísal počet umělých zákroků do r. 1922, od té doby však klesá a sice takto:

V roce 1920 činí 86,70%,

v roce 1921 činí 53,8%,

v roce 1922, činí 47,0%,

a klesá poznenáhla rok od roku, neboť rok od roku zlepšují se sociální poměry ruského lidu a rozšiřují se sociální opatření ve prospěch matek a dětí.

Autor se známou bolševickou otevřeností uvádí i méně příznivé statistiky o počtu onemocnění následkem tajně prováděných potratů a sice tuto:

Že se, tyto případy dosud vyskytují, t., j. do roku 1924, vysvětluje důvody nevědomosti, studu a pod., také tím, že dosavadní nemocnice ještě zcela nestačí, to znamená, že během 7 let 1917-1924) dělnického státu nebylo ani technicky možno napravit, co bývalé vlády v otázce veřejného zdravotnictví zanedbaly.

Prof. Semaško dále uvádí, jak se postupuje v případech žádostí o provedení umělého přerušení těhotenství.

Příslušní činitelé se především snaží vyzkoumati příčinu, ev. odstraniti na základě a za součinnosti zdravotnických oddílů sovětů a jejich ženských komisí. Bezpodstatné důvody se zpravidla podaří klientce rozmluviti. Jsou-li důvody podstatné, jest operace provedena a ženě dostane se nejen potřebné péče; ale i náležitého poučení, jak se uchrániti pro příště nežádoucího otěhotnění. (Viz nejnověji vycházející brožované dílko ťWas lehrt die Freigabe der Abtreibung in Sowjet-Russland?Ť vydávané nakladatelstvím Agis Wien VIII.)

I ze všech ostatních práv o postavení žen v sovětském Rusku je vidno, že není tu ženě mateřství uloženo jako povinnost za každých okolností a za každou cenu - ale žádá se od ní v každém případě odpovědnost vůči sovětské společnosti.

Ruské ženy i muži jsou soustavně poučováni o velikém významu odpovědného rodičovství (viz ťOffizieller.Russland-Bericht der englischen Gewerkschafts-Delegation nach RusslandŤ Nov.-Dez. 1924. Neuer Deutscher Verlag Berlin W 8, jakož i Marie Majerová ťDen po revoluciŤ). Sovětský řád nežádá děti za každou cenu - za to ale žádá, aby děti vyšly z rodičů zdravých, a poctivě se stará o to, aby zrozené děti přicházely do poměrů jejich zdraví a dalšímu vývoji co nejpříznivějších.

I když do dnes po 9 letech budování dělnického státu nebyla ani technicky možno napraviti všechna zla způsobená dřívějšími vládami carskými, přes to už dnes je znatelný ohromný pokrok v péči o matky a děti - jest znatelna silná tendence a pevná linie dalšího vývoje této rozsáhlé, obdivuhodné péče, která způsobuje, že matka a dítě jsou v sovětském Rusku nejpřednějšími občany státu bez hluchých frází a bombastických slov, bez oficielně prováděného tak zv. kultu mateřství, který se u nás projevuje známými květnovými oslavami matek, na jichž účet se po ulicích žebrá.

Každý nepředpojatý člověk musí doznat, že ani v jediném státě s kapitalistickou organisací výroby a spotřeby nenajdeme podobných tendencí - naopak, zákony restrikční, ustanovení sociálního pojištění, stanovy a pragmatiky a strohá denní praxe vydává matku s dítětem na pospas náhodám a na milost těch, od nichž je matka existenčně odvislou.

Je to pochopitelné. Neboť principem kapitalistické společnosti jest spekulace, vykořisťování a zisk - principem sovětského socialistického řádu jest blahobyt a spravedlnost pro všechny, když celku prospívají.

Důvodová zpráva podává stručný pře hled zápasu o novelisaci potratových ustanovení v Československu a vyvrací námitky, které jsou nejčastěji proti ní uváděny. Tím současně odůvodňuje i tento nov , návrh, který oproti předchozím je doplněn jak v obnovených; ustanoveních z návrhů dřívějších, tak i novými paragrafy; z námětů zvláštní komise, sestávající z odborníků a autorky návrhu.

V § 1 stanoví se za úmysl neb, pokus o přerušení těhotenství proti vůli nebo bez vědomí matky, trest od 6 měsíců do 1 roku žaláře. Měl-li nedovolený zákrok za následek faktické přerušení těhotenství, zvyšuje se trest od 1 do 5 let žaláře a tentýž trest stíhá pachatele, měl-li zákrok za následek ublížení na zdraví matky. Trest zvyšuje se od 5 do 10 let v případech, že zákrok měl za následek smrt matky. Podle ustanovení tohoto mají býti souzeni i ti, kdož na provedení zločinu brali vědomě účast nebo k němu naváděli.

Účelem § 2 a 3 let ochrana žen před těmi, kdož by chtěli zneužíti výhod tohoto zákona na úkor svéprávnosti žen, zejména jich práva na mateřství v případech pro ně i očekávané děcko poměrně příznivých.

V § 5 jsou vytčeny indikace pro dovolené přerušení těhotenství v době, kdy plod není ještě schopen mimoděložního života a sice: zdravotní, eugenické, sociální nebo jde-li o následky znásilnění ženy, mimo toho i v takových případech, kde jde o následky svedení mladistvých dívek do 17 let. Tato věková hranice stanoví se na 17. rok z důvodu, že nynější pracující dívčí generace jsou následkem krutého boje existenčního vydány na pospas nejhoršímu druhu vykořisťování a následky jeví se značným oslabením celého organismu, pro nějž mateřství za takovýchto okolností znamenalo by skutečnou katastrofu.

V § 6 pamatováno je na případy takové, kdy je třeba na základě lékařských indikací provésti potrat v období pokročilého těhotenství a stanoví se tu současně trest pro toho, kdo by vykonal v době té cokoliv, aby plod odstranil bez lékařských indikací. Účelem je opětně ochrana matky za všech okolností.

Účelem § 7 Jest, aby zákroky potratové děly se za okolností jako každá jiná operace, tedy v léčebném ústavu. Výjimky jsou možné jen tehdy, kdy je třeba okamžitého zakročení lékařského na místě samém. Na př. jsou-li obtížné překážky dopravní, nebo je-li žena v tak nepříznivém stavu zdravotním, že by během dopravy do ústavu mohlo nastati jeho podstatné zhoršení. Dále v případech takových, kdy nejbližší ústav je bud přeplněn, nebo se vyskytují jiné závažné obtíže, zabraňující provedení operativního zákroku v čase pro pacientku nejpříznivějším.

V § 8 stanoví se tresty na,: ty lékaře, kteří by chtěli těžiti zejména z takových případů, kdy ženy chtějící se podrobiti operaci; obracely by se na ně, bud z obavy, aby na příslušných místech nebyly odmítnuty, nebo z důvodů, že už odmítnuty byly.

§ 9 je jedním z nejdůležitějších, neboť jeho účelem je zavázati ošetřující lékaře k povinnosti, aby čelili potratovému zlu řádným poučením žen o používání praeventivních opatření za účelem znemožnění nežádaného početí. V případech takových, kde početí je nebezpečím pro zdraví ženino, stanoví § 9 ošetřujícím lékařům za povinnost, navrhnouti ženě sterilisaci. Aby se mohlo potratovému zlu co nejúčinněji čeliti, stanoví § 9 dále, aby při nemocnicích, porodnicích a jiných léčebných ústavech, jakož i při nemocenských pokladnách byly zřizovány poradny, ve kterých by se ženám dostalo bezplatné rady a poučení v otázce používání praeventivních prostředků proti nežádoucímu početí.

Samozřejmě, že novelisace potratových ustanovení platí pro celé Československo a že se jí ruší všechna jiná ustanovení umělého přerušení těhotenství se týkající, tedy i §§ 284 a 286 z r. 1878: V. uherského, který je dosud v platnosti na Slovensku.

že novelisace ve smyslu podaného návrhu je krajně naléhavou v zájmu zejména proletářských žen pro úlevu v těžkém jich životě a z valné části i pro regeneraci potomstva lidových vrstev, je více než dostatečně v celé zprávě důvodové prokázáno, záleží nyní jen na zákonodárcích Č. S. R., aby prokázali, kolik oni mají pochopení pro naléhavé potřeby větší poloviny obyvatelstva tohoto státu, jichž osudu se otázka tato úzce dotýká.

Proto plným právem naléháme jménem milionů žen pracujících vrstev bez rozdílu stran, národnosti i náboženství, aby rozhodující kruhy déle neodkládaly s pojednáním tohoto návrhu a žádáme vzhledem k nesčetným denním obětem, jichž si dosavadní stav vyžaduje, aby byl ihned přikázán na pořad pilného projednání příslušných výborů s nejdelší lhůtou 2 měsíců k uzákonění.

Návrh budiž přikázán výboru zdravotnickému a ústavně-právnímu. Jelikož nevyžaduje finančních nákladů, není proto třeba podle § 41 ústavní listiny, zvláštního úhradového návrhu.