Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Na Slovensku a Podkarpatské Rusi trvá od založení republiky v otázce státního občanství a příslušnosti chaos, jehož příčiny jsou:

1. že zákon č. 236/1920 neodpovídal ustanovením mírových smluv a uherským zákonům platným v této věci na Slovensku a Podkarpatské Rusi;

2. že nejvyšší správní soud nesprávně a protizákonně interpretoval § 10 uher. zák. čl. XXII z r. 1886;

3. že vláda měla zájem, aby tohoto chaosu bylo využíváno k policejním opatřením proti širokým, chudým a politicky nepohodlným vrstvám obyvatelstva.

Náš iniciativní návrh zákona z r. 1924 tisk č. 4690, který otázku státního občanství a příslušnosti řešil radikálně dle skutečných potřeb obyvatelstva i v duchu mírových smluv, dle nichž každému, kdož měl 20. října 1918 na území republiky stálé bydliště nebo příslušnost do některé obce na území republiky ležící, bylo ipso jure přiznáno státní občanství, nebyl vůbec projednáván.

Zákon č. 152/1926 podle návrhu poslance Dérera a Szent-Iványho byl usnesen jako zákon ústavní. Tento zákon však nepřinesl nápravy oněm desetitisícům chudých lidí, jichž nejzákladnější právo bylo popíráno a kteří po mnohaletém pro následování a nejistotě chtěli konečně dojíti svého práva.

Příčina dále trvající zoufalé situace těchto lidí vězí v tom,

a) že zákon č. 152/1926 je nedostatečný a

b) že provádění zákona jest zdlouhavým byrokratickým řízením, které díky protizákonnému vměšování se policejních a četnických úřadů činí nejen hodnotu zákona, ale i samotné zákonodárné sbory směšnými.

I. Nedostatky zákona jsme objasnili již při jeho projednávání. Dle důvodové zprávy návrhu zákona (tisk č. 225) návrh zákona je kompromisom medzi stanoviskom najvyššieho správného súdu a praxe a výkladom uradov býval. Uhorska.Ť Toto přiznání již samo o sobě znamená, že zákon není žádným konečným řešením, nýbrž právě jen kompromisem, a doba jež od počátku účinnosti zákona zatím uplynula, ukazuje, že situace je dále neudržitelná.

Zákon, zejména zákon ústavní, upravující otázku státního občanství, musí býti jasný a nedvojsmyslný a musí určovati objektivní podmínky. Každý, kdož vyhovuje těmto objektivním podmínkám, má míti možnost, aby svá práva ex lege (ze zákona) krátkou cestou uplatnil.

Zde tomu však tak není. Oprávněný musí podati žádost (§ 1) a i když přiloží všechny potřebné doklady (§ 4), zůstává v nejistotě,

1. bude-li státní občanství ministrem vnitra uznáno,

2. doporučí-li policejní úřady splnění jeho práv.

Nynější praxe dává v případě, že jsou splněny všechny zákonné podmínky, právo policejním úřadům, aby činily potíže a aby podávaly libovolné, nekontrolovatelné, často falešné důvěrné zprávy, o nichž se žadatel nevyrozumí, proti nimž nemá žádné ochrany a žádného odvolání. Děje se tedy potajmu něco, co znamená, že nejsou většinou rozhodujícími zákonné podmínky, nýbrž četnická hlášení.

Tato policejní hlášení jsou ovšem neodvolatelná a svatá. Četník na vesnici, který má přátele a nepřátele, policejní úředník s nejrozmanitějšími politickými názory, jenž nenávidí socialistů, jenž má fašistické sklony, který po své chuti třídí občany na ťstátotvornéŤ a ťprotistátníŤ, hlásí ministru vnitra své nejvyšší mínění, jež jako důvěrné a nedovolatelné zůstává rozhodujícím.

Co to všechno znamená? To znamená, že vůle zákonodárných sborů je věcí vedlejší, že vedlejší věcí jsou zákonné objektivní podmínky, že v otázkách státního občanství na Slovensku a Podkarpatské Rusi rozhoduje četník a policajt a podle jejich hlášení ministr vnitra. K čemu potom jakého zákona?

Již diskrecionální právo ministra je podezřelé a slabinou zákona. Udělení státního občanství není pak důsledkem práva, nýbrž aktem milosti.

Tak zv. policejní řízení je protizákonné. Dle odst. 3, § 4 ťpolitický úrad II. stolice (županský úrad) ihneď predloží žiadosť, zodpovedajúcu predpisom predošlého odstavca ministerstvu vnútraŤ. Podle odst. 4 téhož paragrafu ťkeď udaje žiadosti nie sú doložené hodnovernými listinami, úrad vyšetrí a zistí podmienkyŤ.

Citáty mluví jasně. ťIhnedŤ znamená, že zákon nedává žádného oprávnění policejnímu řízení. A i v případě, když do klady v žádosti nejsou v pořádku zavádí županský úřad sám, avšak nikoliv prostřednictvím četnictva a policie, průvodní řízení (ťpri čom môže dať prísažne vypočuť svedkov, stránky a použiť všetkých dokazovacích prostriedkov podľa zásad civilného procesného poriadkuŤ).

Provádění zákona je tudíž neslýchaným, zákon sesměšňujícím, protizákonným jednáním, k čemuž zákon nedává žádného oprávnění. Tato protizákonná praxe činí zkrátka zákonodárné sbory směšnými a obyvatelstvo zůstává vzdor zákonu v rukou policejně četnické libovůle.

Dokud zájemci nemohou svých práv dosáhnouti eo ipso, ex lege, není zákon žádným řešením, a dokud je obyvatelstvo podrobeno tajným špiclovským hlášením, dotud zůstává na Slovensku a Podkarpatské Rusi stará policejně státní nejistota při níž nikdo nesmí míti svobodného přesvědčení a při níž oposičně smýšlející člověk může svého státního občanství pozbýti a nemůže práv státního občana nabýti.

II. Zákon je také jinak slabý a vylučuje celé vrstvy obyvatelstva. Bývalí američtí, polští, rakouští, němečtí, srbští a rumunští státní občané jsou nadále zákonem vyloučeni. Nepřetržitý pobyt od roku 1906 až do dnešního dne, tedy plných 20 let je podmínkou příliš těžkou a vedení důkazu je často velmi obtížné. Vůbec je důvodová zpráva návrhu zákona daleko liberálnější, nežli jeho vlastní předpisy, čímž navrhovatelé přiznali, že zákon je spěšným, z mnohých kompromisů se zrodivším nouzovým zákonem, jenž musí býti co nejdříve novelisován. Aliney c) a d) odst. 3. § 1 jsou úplně reakční.

Tážeme se tudíž vlády:

1. Je ochotna do 30 dnů předložiti poslanecké sněmovně návrh novelisace zákona č. 152/1926 o státním občanství a příslušnosti na Slovensku a podkarpatské Rusi?

2. Je ochotna z řízení podle cit. zákona odstraniti protizákonné šetření četnictvem a policií a naříditi županským úřadům, aby žádosti o státní občanství předkládaly přímo ministerstvu vnitra bez předchozího policejního šetření?