Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Podepsaní navrhují:

Národní shromáždění, račiž se usnésti na tomto zákoně:

ze dne............

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Na půdě zabrané zákonem ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. z. a n. určí Pozemkovy úřad podle potřeby vhodné objekty, na nichž zřídí se nákladem státním pracovní kolonie; v těchto přidrženy budou k trvalému pobytu a nuceným pracem osoby odsouzené:

1. podle ustanovení §§ 1 až 4 zákona ze dne 24 května 1885, č. 89 ř. z.,

2. pro činy kvalifikované trestním zákonem za zločiny, když vinník byl ve lhůtě 5 let pro zločin již 2kráte odsouzen a jest znovu trestán trestem na svobodě v trvání aspoň 1 roku.

Soud, nalezne-li někoho vinným pro trestní činy v § 1 vyznačené, může v rozsudku vyřknouti, že vinník smí býti držen v pracovní kolonii.

Ohledně výroku, že někdo držený býti smí v pracovní kolonii, může podáno býti odvolání ve prospěch obžalovaného, když nalezeno bylo, že smí držen býti v pracovní kolonii a v neprospěch obžalovaného, když na to uznáno nebylo.

Pro delikty politické a trestní činy s nimi souvislé není odsouzení do pracovní kolonie přípustno.

Výrok trestního soudu, že někdo smí býti držen v pracovní kolonii, přísluší provésti zemské správě politické, na Slovensku úřadu ministra s plnou mocí pro správu Slovenska a v Podkarpatské Rusi civilní správy; komise, jež budou při těchto úřadech zřízeny, rozhodnou, má-li odsouzeny býti dán do pracovní kolonie.

Soud může osobu, o níž vyřkl, že smí býti držána v pracovní kolonii, ponechati v soudní vazbě až do 4 neděl po odpykání trestu, nenařídí-li zemská správa politická, pokud se týče na Slovensku úřad ministra s plnou mocí pro správu Slovenska a v Podkarpatské Rusi civilní správy, aby byla z vazby propuštěna.

Rozhodnutí komisí v § 3 zmíněných staniž se bez prodlení, určitě však před uplynutím 4 neděl.

V pracovní kolonii nemá býti nikdo držen nepřetržitě déle než 10 let; po 5ti letém pobytu v téže smí býti propuštěn ten, kdo poskytuje chováním svým jisto ty, že se polepší.

O tom, kdy má býti kdo propuštěn, rozhodují komise v § 4 zmíněné.

Byl-li kdo propuštěn z pracovní kolonie a chová-li se tak, že je zjevno, že se nepolepšil může komise v § 4 zmíněná vyřknouti že má býti znovu vzat do pracovní kolonie.

Z nálezu komise, zřízené u zemské správy politické, pokud se týče u úřadu ministra s plnou mocí pro správu Slovenska a civilní správy Podkarpatské Rusi (§ 4), nelze se odvolati.

Pro osoby, které ještě nepřekročily 18 roků, pokud jsou u nich zákonné podmínky, aby byly dány do pracovní kolonie, zřízeny buďte zvláštní oddíly, tak aby pečováno bylo o jich výchovu a cvičeny byly v zaměstnání přiměřeném jich schopnostem.

Rovněž buďtež pod zvláštním dozorem vychováváni nedospělci, kteří musí sdíleti pobyt v pracovní kolonii s rodiči neb osobami o ně pečujícími.

Odsouzení započítává se podle tohoto zákona i když odsouzenci udělena byla milost neb trest snížen neb změněn.

Kdo před vydáním tohoto zákona byl již několikráte odsouzen pro zločin podle trestního zákona, smí mu býti započteno podle ustanovení § 2 tohoto zákona toliko poslední odsouzení pro zločin.

Nařízením budou vydány podrobnější předpisy o složení a právech komisí v § 4 zmíněných, jakož i upravena bude správa a kázeň pracovních kolonií, zvláště pokud se týče zaměstnání odsouzených prací, možnost vzdálení se z místa vykázaného a pod.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provésti jej ukládá se veškerým ministrům.

Již v I. volebním období podán byl podepsanými pod č. tisku 282 návrh stejného znění na zřízení pracovních kolonií za účelem omezení zločinnosti. Důvody, které svého času vedly ku podání návrhu toho, platí plně i nadále, ba bezpečnostní poměry na našem venkově, zvláště pak na českém jihu vyžadují toho, co nejvíce, aby návrh tento byl realisován.

Přepadávání nejen jednotlivců, nýbrž i samot a celých obcí na našem venkově organisovanými lupičskými bandami, jak se již tolikráte přihodilo v poslední době, vyžaduje naléhavě řešení otázky bezpečnosti obyvatelstvu před nenapravitelnými zločinci.

Třebaže státní správa snaží se všemožně bezpečnost občanstva zajistiti, přes to vidíme, že zvláště venkov jest stále sužován, okrádán a ohrožován tuláky, zloději a lupiči od narození; zvláště v krajinách jihočeských, skýtajících tulákům hojně skrýší, jest s takovýmito individui pravé peklo; ohromná většina jich náleží k plemeni cikánů, národu to, který toulavému, nepoctivému a lenivému žití jsa zvyklý, cítí se u nás i nyní právě tak domovem jako za dob Rakouska, který žije jen z mozolů řádných občanů, svými krádežemi zároveň živí celé hejno nakupovačů a prodavačů kradených a uloupených věcí, čímž umožňuje jim tak stejně líný život. Otázka cikánská odbývá se již po desitiletí tím, že četníci houfně cikány zatýkají, soudcové pak popsavše spousty papíru, tytéž cikány pro nedostatek důkazů propouštějí z vazby a od žaloby.

Jádro chyby leží v tom, že cikáni jsou ostatnímu občanstvu v trestním zákoně a hlavně v trestním řádě postavení na roveň. Proti kočovníku, jehož totožnost, příslušnost a zachovalost jest téměř nemožno zjistiti, měly by býti daleko slabší průvody k odsouzení postačitelné, nežli pro proti usedlému občanu, jehož dřívější život leží obratem ruky před soudcem, jako otevřená kniha.

Soudce sám však tyto rozdíly mezi cikánem a necikánem činiti nesmí. Je dostatek známo, že cikáni nejen mají většinou stejná jména, nýbrž i přisvojují si jména cizí, že jsou většinou původu nemanželského, takže mají jména svých matek, nikde úředně nezjištěná, a poněvadž vysvědčení o zachovalosti vydává obec domovská a záznamy o trestech vede státní zastupitelství, v jehož obvodu leží domovská obec, jest zřejmo, že cikán může býti do smrti zachovalý, byť by jeho život byl řetězem zločinů a přestupků; stačí k tomu, aby cikán popřel své tresty, nevěděl svou domovskou obec a aby si soudce snad náhodou nepamatoval jeho tvář.

Je zřejmo, že proti cikánskému zlu lze se společnosti lidské brániti buď preventivně nebo tresty. Jak působí trestající spravedlnost na nápravu cikánů a jich společníků, toho svědky jsme každodenně v soudní síni. Účinek není značný, neboť tací lidé nemají pojmu zachovalosti a cti občanské, ba neúčinkuje dostatečně ani theorie odstrašovací. Rovněž dobře známy jsou účinky vyvádění cikánů na hranice okresu.

Lze tedy problém cikánský a tulácký rozluštiti jenom cestou zákonodárnou navrhovaným opatřením, neboť jenom tím, že se cikánu a tuláku možnost zločinnosti co nejvíce ztíží, dá se očekávati, že týž se ujme poctivého zaměstnání; rovněž o dorost cikánský má býti navrhovaným zákonem postaráno, aby nenastoupil zločinnou dráhu svých rodičů. Není pochyby, že na půdě zabrané je dosti objektů, kde stát může zříditi jakési osady, v nichž by byla za přísného dozoru ku práci přidržena zločinná individua práce se štítící. Náklad za tím účelem vynaložený obnášeti může as 500.000,- Kč ročně, bude však dostatečně hrazen jednak prací, kterou by osoby takové byly nuceny konati, jednak úlevou ve službě bezpečnostní a soudní, jež by jistě nastala provedením tohoto zákona.

Po stránce formální budiž návrh přikázán ku projednání výboru iniciativnímu a pak ústavně-právnímu.