Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Národní shromáždění ČSR souhlasí s úmluvou mezi republikou Československou a republikou Rakouskou, podepsanou dne 29. května 1925 v Praze se závěrečným protokolem téhož data.

Úmluva mezi ČSR a republikou Rakouskou, sjednaná dne 29. května 1925 v Praze, jest důsledkem mírových smluv, a sice čl. 215 mírové smlouvy St. Germainské a stejně znějícího čl. 198 mírové smlouvy Trianonské, kde se praví: "Aby bylo zajištěno nejlepší a nejslušnější nakládání všem stranám, budou určeny shodou mezi jednotlivými súčastněnými vládami všechny finanční úpravy, které se staly nutnými rozkouskováním bývalého mocnářství rakousko-uherského a novým uspořádáním veřejných dluhů a měny ...". Dále se v témže článku uvádí, že mezi jinými vztahuje se na soukromé pojišťovny, které působily na území bývalého mocnářství rakousko-uherského. Kromě toho se stanoví, že kdyby k dohodě mezistátní nedošlo, "bude komise reparační jmenovati k žádosti které z vlád súčastněných jednoho nebo několik rozhodčích, z jejichž výroku nebude odvolání."

Se strany československé byla dána přednost mezistátní dohodě před rozhodnutím arbitra, a proto uzavřena připojená úmluva, jejímž hlavním účelem je upraviti měnu pojistek, které byly před 26. únorem 1919 uzavřeny československými příslušníky s rakouskými pojišťovnami na staré rakousko-uherské koruny, a jsou dle textů pojišťovacích podmínek vesměs splatné a žalovatelné ve Vídni.

Pojišťoven jiných než na život se úmluva netká a v celku jest obdobná se smlouvou mezi ČSR a král. Maďarským ze dne 13. července 1923, která po souhlasu obou sněmoven Národního shromáždění byl ratifikována a ve Sb. z. a n. z r 1924 pod čís. 228 uveřejněn.

Konečně třeba podotknouti, že úmluvou o pojišťovnách upravují se pouze práva a povinnosti pojišťoven v obou státech, pokud vycházejí ze smlouvy pojišťovací. Pro ostatní jejich práva a závazky, jako na př. hypoteční půjčky, lombardní závazky, vklady u peněžních ústavu a pod. platí nebo budou platiti předpisy pro ostatní subjekty všeobecně platné. Pro tyto případy platí nyní úmluva mezi ČSR a republikou Rakouskou ze dne 18. června 1924, vyhlášená ve Sb. z. a n. z r. 1926 pod čís. 60, a zmocňovací zákon ze dne 21. srpna 1925 čís. 220 Sb. z. a n. z r. 1925.

K jednotlivým článkům úmluvy se poznamenává za účelem odůvodnění toto:

Čl. 1. Tímto článkem si přiznávají oba státy navzájem nejvyšší výnosy při nakládání se soukromými pojišťovnami. Při tom bylo v par. 1 závěrečného zápisu splnomocněnými zástupci obou států výslovně konstatováno, že tímto článkem úmluvy není dotčeno právo "veřejného uvážení" obou států pro připouštění pojišťoven k obchodování, což děje se u nás v historických zemích na základě nařízení z 29. listopadu 1865 ř. z. čís. 127 a zákona ze dne 29. března 1873 č. 42 ř. z., na Slovensku a Podkarpatské Rusi na základě par. 210 až 217 a par. 461 uherského obchodního zákona (XXXVII uh. zák. čl. z r. 1875) ve spojitosti par. 3 lit. d) vlád. nař. ze dne 27. července 1920 č. 465 Sb. z. a n.

Čl. II. Pod bodem 1. a 2. se stanoví, kdo bude patřiti do československého stavu pojištění rakouských pojišťoven a v důsledku toho bude požívati výhod z této smlouvy plynoucích. Den 31. prosince 1924 byl stanoven jako rozhodný proto, že byl nejbližším minulým dnem účetní závěrky pojišťoven, ježto jednání mezistátní bylo skončeno v roce 1925.

Zvláštního opatření bylo potřeba (odst. 2, bod 1) pro případy, kdy pojistník (otec, zaopatřovatel) při pojištěních věna dětem zemřel před 31. prosincem 1924. Zejména časté budu případy, kdy pojištěné věno je dle pojistky splatné po 26. únoru 1919, avšak úmrtí zaopatřovatele nastalo ve válce, v kterýchž případech vůbec nikdy nebylo pojistné v Kč vyplaceno, a pro kteréž případy bude pro výplatu kapitálu v Kč nyní rozhodujícím bydliště a občanství obmyšlených sirotků.

Pro případy, kdy pojistná příhoda, mající za následek splatnost pojištěného kapitálu, nastala před 26. únorem 1919, platí úmluva o úpravě závazků v rakousko-uherských korunách ze dne 18. června 1924 (čl. 7 bod d).

V odst. 3 toho čl. II. úmluvy se předpisuje, že pojistníci, kteří zastavili placení pojistného před 26. únorem 1919, tudíž platili pouze v starých rak.-uherských korunách, musí se o svoje právo do 3 let ode dne účinnosti úmluvy u pojišťoven přihlásiti (obdobné s par. 19 zákona, ze dne 23. prosince 1917 čís. 501 ř. z.). Ustanovení tato je nutným proto, že pojišťovny pravidlem neznají bydliště, natož občanství pojistníků, kteří již pojistné neplatí, protože s nimi nemají žádného styku, a nebylo by proto bez této tříleté lhůty dlouhou dobu možno přesně zjistiti zdejší závazky rakouských pojišťoven a v důsledku toho při rozpětí mezi Kč a rakouskou korunou i jejich řádné bilancování u nás i v centrálách. Ostatně není obav, že by se zdejší pojistníci o výplatu v Kč nepřihlásili, když na toto svoje právo budou upozorněni, což ministerstvo vnitra v oboru své působnosti učiní.

Předpisy a průkazu státního občanství a řádného bydliště osob oprávněných dle této smlouvy budou vydány ministerstvem vnitra jakožto dozorčím úřadem nad pojišťovnami tak, aby nečinily zdejším pojistníkům zvláštních obtíží a dostatečně chránily naše příslušníky v cizině. Dohoda úřadů, o níž se v tomto odstavci úmluvy jedná, byla již dne 29. května 1926 mezi oběma dozorčími úřady ve Vídni docílena.

Čl. III. Článek tento má za účel chrániti naše příslušníky, kteří bydlí v cizině. V souvislosti s odst. 2 bodu 1. čl. VII. úmluvy dostanou nezkráceně výplatu v Kč naši příslušníci v cizině, když jejich pojistky byly buď z jakéhokoliv důvodu již dne 26. únor a 1919 placení pojistného prosté, nebo když buď sami platili pojistné v Kč, nebo v jiné měně s výhradou, nebo sjednali si poshovění placení pojistného, nebo konečně tehdy, když v Kč pojistné platiti chtěli, avšak pojišťovna je nepřijala. (Toto poslední ustanovení platí i pro pojistníky, bydlící ve zdejším státě). O svoje právo musí se pojistníci, mimo ČSR bydlící, přihlásiti do roka od účinnosti úmluvy u pojišťoven z těchže důvodů, jaké uvedeny při čl. II.

ČL. IV. Pojištění válečných půjček - t. j. pojištění taková, při nichž za pojistné v penězích placené jest při nastoupení pojistné události (úmrtí, dožití) splatna pojištěná válečná půjčka, nebo pojištění taková, která znějí sice na hotové peníze, ale při jichž uzavření pojistník upsal pro sebe za peníze pojišťovny válečné půjčky zatím účelem, aby úrokového zisku mezi kuponem válečné půjčky a lombardním úrokem použil ke zlevnění pojistného - potřebují zvláštní úpravy, ježto dle par. 29 zákona ze dne 30. září 1924 č. 216 Sb. z. a n. nesmí býti nyní již žádné válečné půjčky v našem státě v oběhu.

Proto se v úmluvě stanoví, že pro příslušnost těchto pojištění do čs. stavu pojištění platí tytéž podmínky jako pro pojištění znějící na hotové peníze a pojišťovny že jsou povinny do roka od účinnosti úmluvy tato pojištění proměniti na pojištěn hotových peněz a nahraditi pojistníkům při tom plně vše, co zaplatili na svoje pojistky v Kč, a dále 75 % toho, co ve starých rak.-uh. korunách na svoje pojištění zaplatili. Na případném vymáhání lombardního dluhu nemají rakouské pojišťovny zájmu, protože při konstrukci úmluvy ze dne 18. června 1924 by při tom valného prospěchu neměly.

Čl. V. je doslovně převzat z platné již úmluvy ze dne 18. června 1924.

Čl. VI. Tento článek předpisuje, že všechny platy z pojištění, včetně půjček, které pojišťovny poskytly na svoje pojistky (termín "půjčka na pojistku" je ve všech pojišťovacích podmínkách pojišťoven stanoven), musí býti oboustranně dnem 26. února 1919 počínaje plněny nezkráceně v Kč, t. j. za každou jednu rak.-uh. korunu jednu korunu československou. Pokud však týká se nároků, odpovídajících pojistnému splacenému před 26. únorem 1919, jsou pojišťovny povinny k nezkrácenému placení v Kč jen potud, pokud hodnoty v čl. IX a X úmluvy vyjmenované k nezkrácenému krytí zdejších závazků rakouských pojišťoven postačí. Toto ustanovení úmluvy jest úplně obdobné se čl. X, odst. 1 úmluvy s Maďarskem o pojišťovnách. Pro zdejší pojistníky nevychází z tohoto ustanovení úmluvy žádné nebezpečí, protože vídeňské pojišťovny daly již závazně prohlášení dozorčímu úřadu, že zdejší svoje závazky nezkráceně v Kč splní.

Odst. 3 bodu 1. týká se těch případů, kde bylo pojistné placeno po 26. únoru 1919 v jiné měně než v Kč (obyčejně v korunách rakouských nebo maďarských) a kde v důsledku odst. 2 bodu 1., čl. VII. úmluvy dojde k proměně pojištění na Kč.

Poslední odstavec tohoto článku byl převzat ze smlouvy o pojišťovnách s Maďarskem ze dne 13. července 1923 a má za účel ochranu některých menších vzájemných pojišťoven. Předpisy, o nichž se v tomto odstavci mluví, jsou již dohodnuty mezi oběma úřady a ukáže-li se nutnost vydati zvláštní nařízení, bude obsahovati pouze ustanovení, jež by chránila rakouské pojišťovny před hromadným odkupováním pojistek a tedy před kursovními ztrátami s tím spojenými, kterých by žádná likvidující společnost nesnesla.

Čl. VII. V tomto článku se stanoví, že smlouvy uzavřené v cizích měnách nebo smlouvy znějící sice na staré rak.-uher. koruny, při nichž však pojistník platil všecky premie od 26. února 1919 bez výhrady v cizí měně, zůstanou i nadále v této cizí měně v platnosti. Důvodem k tomu jest, že pojistky uzavřené v jiných měnách než na rak.-uher. koruny nejsou vůbec rozpadem měny Rakousko-Uherska dotčeny, a pak dále to, že bezvýhradným placením pojistného v jiné měně než v Kč pojistník sám měnu svého pojištění určil.

Čl. VIII. Tento článek obsahuje některé předpisy pro pojistně-technický výpočet reserv pojišťoven.

Čl. IX., X. V těchto článcích stanoví se podle zásad římské konvence ze dne 6. dubna 1922 uzavřené mezi republikou Československou, Rakouskou, Polskou, královstvím Maďarským, Rumunským, SHS. a královstvím Italským (republikou Československou není dosud ratifikována), v jakém pořadí a jakých hodnot mají rakouské pojišťovny, zřízené dle oddílu A až D pojišťovacího regulativu ze dne 5. března 1896, čís. 31 ř. z., použíti k úhradě svých závazků v našem státě. Výslovně se konstatuje, že blok předválečných nekolkovaných rent rakouských nebo uherských nesmí přesahovati částku 67 milionů korun.

Pokud se týče půjček hypotekárních, které již dne 26. únor a 1919 patřily rakouským pojišťovnám a půjček konsorciálních, které budou dozorčím úřadem ČSR přijaty k úhradě prémiových reserv vídeňských pojišťoven, přichází v úvahu předpis čl. 7 bodu f) a čl. 42, ohledně vkladů u peněžních ústavů přichází v úvahu předpis čl. 42 úmluvy ze dne 18. června 1924, kde se stanoví, že pohledávky takové jsou z clearingu vyloučeny a musí býti plně v Kč svému účelu odvedeny.

Pokud se ve čl. IX. lit. B mluví o t. zv. drobných spolcích dle oddílu E pojišťovacího regulativu, ponejvíce nyní finančně slabých organisacích stavovských (jako na př. lékaři, notáři, emeriti, konduktéři, porodní asistentky a pod.), tu nebylo možno použíti zásad římské konvence pro rozdělení jmění velkých pojišťoven, protože tyto drobné spolky vzájemné nejsou tak zařízeny, aby jmění svoje mohly dle těch zásad rozděliti. Kromě toho některé z nich jsou situovány na svoje poměry poměrně dobře, jiné opět nemají kromě válečných půjček ničeho. Bylo proto učiněna opatření v ten smysl, aby rakouské pojišťovny samy se všemi těmito drobnými spolky se dohodly o převzetí jejich zdejších závazků na sebe a likvidaci jejich u nás ve smyslu této úmluvy v Kč provedly. Spolky samy u nás svoji likvidaci provést nemohou, ježto na zdejší činnosti nemají ani zájmu ani potřebných k tomu prostředků.

Čl. XI. stanoví výslovně, jakým způsobem mají býti cenné papíry rakouských pojišťoven bilancovány, ježto předpis tento odchyluje se od ustanovení par. 33 min. nař. z 5. března 1896, č. 31 ř. z., doplněného par. 33 a vlád. nařízením ze dne 21. července 1921, č. 238 Sb. z. a n., a par. 33 vl. nař. ze dne 19. října 1922, č. 307 Sb. z. a n.

Čl. XII. konstatuje v souhlase s našimi zákony, že kupony předválečných rent se honorují od účinnosti mírových smluv.

Čl. XIII. jedná o dovozu cenných papírů z Rakouska.

Čl. XIV. rozšiřuje působnost úmluvy též na zajištění.

Čl. XV. Tímto článkem upravuje se poměr čsl. pojišťoven k pojistníkům rakouským v ten smysl, že svoje závazky vůči rakouským pojistníkům vyplatí naše pojišťovny v korunách rakouských, jednu rakouskou korunu za jednu starou rakousko-uherskou korunu počítaje, takže zájmy našich pojišťoven jsou do statečně ochráněné.

Čl. XVI. a XVII. obsahují obdobná ustanovení formálního rázu jako čl. XVIII., odst 2 a XX. smlouvy maďarské.

Čl. XVIII. upravuje řízení v případě spor obvyklým způsobem.

Po stránce formální vyslovuje vláda přání, aby úmluva tato byla předložena Národnímu shromáždění. Úmluva obsahuje totiž četná ustanovení, která upravují buď otázku valutovou, buď stanoví předpoklady pro zařazení pojištění do čs. stavu pojištění nebo zněni platné pojišťovací smlouvy vůbec nebo konečně zužují práva z dosavadních smluv pojistníkům plynoucí. Sem náleží na př. článek II., IV., VI., IX. Z těchto ustanovení plynou břemena majetková pro čs. státní občany, takže ve smyslu § 64, odst. 1. č. 1. ústavní listiny jest třeba souhlasu Národního shromáždění. Dále obsahuje čl. IX., odst. A, lit. i), č. 2, zatížení našeho státu, který má převzíti (nostrifikovati) předválečné státní dluhopisy rakouské do nejvyšší částky 67 milionů K a příp. i válečné půjčky., a to oba druhy dluhopisů jako hodnoty určené k úhradě technických reserv pojištění do úmluvy spadajících.

Vláda vyslovuje přání, aby úmluva byla v obou sněmovnách přikázána výboru ústavně-právnímu, rozpočtovému a zahraničnímu k podání zprávy do pěti dnů, poznamenávajíc, že úprava starých pojišťovacích smluv je důležitou otázkou, na jejíž brzké vyřízení čeká veliký počet pojistníků. Kromě toho je nutno, aby předválečné renty byly již co nejdříve odevzdány do úřední úschovy, ježto Reparační komise v Paříži velmi naléhá na rychlé skoncování všech prací, souvisejících s rozdělením předválečných dluhů rakouských a uherských.

Úmluva tato bude provedena zvláštním zákonem.