Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Národní shromáždění republiky československé usneslo se na tomto zákoně:

Platnost zákona č. 53/1925 Sb. z. a n. prodlužuje se do konce roku 1930.

(1) Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1927.

(2) Provedením jeho se pověřují všichni členové vlády.

Podle §u 4 zák. ze dne 22. prosince 1924, č. 289 Sb. z. a n., má se krýti náklad, který vzešel výplatou odměn pro státní zaměstnance, mimo jiné z výnosu dávek za úřední úkony. Ku provedení tohoto zákonného ustanovení vydán byl zákon č. 53/1925 Sb. z. a n., kterým byla vláda zmocněna, aby za úřední úkony ve věcech správních, které se dějí podstatně v zájmu soukromém, pak za udělení oprávnění a poskytnutí výhod vybírala vedle kolkových poplatků zvláštní dávky a aby vydala za tím účelem dávkové řády pr o jednotlivá odvětví správní. Současně bylo umožněno § 10 tohoto zákona zavedení podobných dávek zemským správním výborům (komisím) a okresním správním komisím (silničním výborům).

Ku provedení tohoto zmocňovacího zákona č. 53/1925 Sb. z. a n. vydala vláda pro všecka ministerstva (vyjímajíc ministerstvo pro zásobování lidu a ministerstvo pro sjednocení zákonů a organisace správy), pak pro státní úřad statistický dávkové řády, obsahující výpočet dávce podrobených úředních úkonů a výši dávek a vedle toho sazbu všeobecnou, platnou pro všechny odbory správní (vl. nař. č. 163/1925 a 185/2 Sb. z. a n.).

Vyměřovací a vymáhací řízení bylo v prováděcím nařízení č. 163/1925 Sb. z. a n. po přání Národního shromáždění tak upraveno, aby bylo co nejjednodušší. Dávka se vybírá pokud možno při úkonu samém a to zhusta pomocí bloků. Výměr dávky se připojí zpravidla na konci vyřízení k úřednímu úkonu.

Dávky, vybírané podle těchto dávkových řádů, vynesly za zbývající část roku 1925 (dávkové řády č. 163/1925 platily od 22. července 1925 a řády č. 185/1925 od 9. září 1920) 12,122.984 Kč a vynesou pravděpodobně za rok 1926 přibližně 35 mil. Kč.

Vzhledem k tomu, že výnos dávky byl určen ke krytí pouze přechodných odměn pro státní zaměstnance, jakož i ku povaze zákona jako zmocňovacího, byla obmezena jeho platnost do konce roku 1926.

Poněvadž však mezitím provedená definitivní úprava platů zaměstnaneckých přinesla vzrůst výdajů a vláda výnosu dávek a úřední úkony nemůže postrádati, předkládá osnovu zákona, umožňující další vybírání těchto dávek.

I odůvodnění dávek za úřední úkony se poznamenává:

Kdežto systém soudních poplatků v republice platící béře v dostatečné míře zřetel na různost jednání, aby co možno nejvíce kryl vyšší náklady s některými soudními výkony spojené (odstupňování poplatku z podání podle ceny sporného předmětu a z protokolů podle doby trvání soudního jednání); vybírá dále v řízení nesporném vedle poplatku z jednotlivých podání a protokolů ještě paušální poplatky - slučuje tedy systém jednotlivých poplatků s poplatky paušálními - zůstává zdanění úředních úkonů ve správním řízení ve staré ztrnulé formě poplatků z jednotlivých úředních úkonů (protokol, licence), to jest fixních poplatků, které jen v nedostatečné míře kryjí náklady správního řízení.

Poválečné zákonodárství, uznávajíc, že ve správním řízení jde často o úkony, provedené ve veřejném zájmu, hledělo zdaniti intensivněji aspoň takové úřední úkony, které provádí stát u vykonávání své výsostné pravomoci a které se dějí podstatně v zájmu soukromém. Zvláště se to týká různých oprávnění a výhod, které stát poskytuje. Tak se stalo po prvé v Prusku v roce 1923 (Gesetz über staatliche Vervaltungsgebühren vom 29. September 1923, Preuss. Gesetzsammlung str. 445 ex 1923). Správní poplatky jsou buď fixní nebo stanoví je úřad, úkon projednávající, v určitých číselných mezích, při čemž odpadá placení kolku.

Osnova zákona č. 53/1925 navrhla vybírání dávky z úředních úkonů vedle státních kolkových poplatků, tedy jako jejich doplněk, takže zvláště při dávkách, stanovených v určitých číselných mezích, je spojen, jako v řízení nesporném, systém jednotlivého poplatku s poplatky paušálními, sloužícími k tomu, aby se postihl pokud možno skutečný náklad, s projednáním věci spojený. Tuto cestu, totiž ponechání kolkových poplatků z podání a licencí vedle oplatků z úředních úkonů zvolilo též Rakouska (viz Bundes - Verwaltungsabgabenverordnung č. 444/25 Bundesgesetzblatt für Österreich). Dělo se to patrně jako u nás proto, že poplatky kolkové z podání jsou v celku nepatrnými a hlavně platí se bez ohledu na to, jestli se žádosti vyhoví nebo ne, kdežto dávka z úředních úkonů platí se při udělení oprávnění a poskytnutí výhody jen tehdy, když oprávnění nebo výhoda v soukromém zájmu strany skutečně byla povolena.

Výše dávky je stanovena buď pevnou sazbou anebo v určitých číselných mezích. Pevné sazby užívá se většinou pro případy, kde úřední úkon je co do obsahu zpravidla stejně velký anebo kde (jako na př. při koncesích) na majetkovou výhodu koncesí poskytnutou má v podstatě vliv jen určitá okolnost, na př. velikost místa, tedy okruh zákaznictva, na který může osoba oprávněná počítati a kde stanovení fixních dávek uspoří úřadu práci a odpovědnost za stanovení dávky v číselných mezích v zákoně stanovených. V případech, kde se takto postupovati nedá, volí se sazba v určitých číselných mezích, v kterémžto rámci úřad stanoví výši dávky podle výše nákladů, které projednání věci způsobilo, hlavně tedy podle rozsahu a obtížnosti jednání, významu věci pro stranu, podle majetkové výhody, která straně z toho vznikne a také vzhledem k majetkovým poměrům, poněvadž stát osvobozuje osoby chudé a vědecké zásady poplatkového práva nevylučují bráti zřetel též na platební schopnost žadatele (viz zvláště: Dr Ehlers: "Stellung der Gebühr im Abgabesystem" Finanzarchiv XIII:1896).

Moderní zákonodárství zná podobný postup, jak svědčí o tom Bavorský Kostengesetz, který normuje podobné sazby, pohyblivé jak v řízení soudním, tak i mimosoudním a nařizuje odstupňování dávky v jednotlivém případu podle obsáhlosti případu, obtížnosti jednání, významu věci pro občanský život a podle daňové schopnosti poplatníka (čl. 175, 114 bavorského zák. ze dne 16. února 1921 (Kostengesetz), G. V. Bl. str. 134). Podobnou normu obsahuje Pruské prováděcí nařízení o správních poplatcích (§ 11 der allgem. Verwaltungsgebührenordnung vom 29. Dezember 1923, G. S. 1924 S. 1.).

Co do formy se rozhodla vláda navrhnouti Národnímu shromáždění pouhé prodloužení platnosti původního zmocňovacího zákona, vycházejíc se stanoviska, že skutečné potřebě praktického života tento způsob nejlépe vyhovuje, ježto dodává systému větší pružnosti a umožňuje mu rychleji se přizpůsobiti změnám poměrů. V důsledku toho mají býti detailní dávkové řády jako původně tak i nadále odkázány na zvláštní vládní nařízení.

Cestu nařizovací volilo také Prusko (Gesetz über staatliche Verwaltungsgebühren vom 29./9. 1923 G. S. str. 455) a Rakousko (Bundesverwaltungsabgabenverordnung No. 444 Bundesgesetzblatt 1925).

Při tom navrhuje vláda, aby platnost nového zákona byla omezena do konce roku 1930, poněvadž soudí, že do té doby bude Národním shromážděním projednán jednotný poplatkový zákon, do něhož mají býti dávky za úřední úkony včleněny.

Zemské správní výbory (komise) a okresní správní komise (silniční výbory) sice ustanovení § 10 zák. č. 53/1925 Sb. z. a n. dosud nepoužily, hlavně proto, že oprávnění toto bylo časově omezeno. Kromě toho se dějí agendy jejich skoro výhradně ve veřejném zájmu. Přes to však ponecháno toto ustanovení, aby těmto autonomním úřadům bylo umožněno vybírat podobné dávky (jak je tomu již u obcí dle zákona č. 329/1921 Sb. z. a n. a u žup dle zákona č. 126/1920 Sb. z. a n.).

Vláda doporučuje, aby osnova byla v obou sněmovnách přikázána výboru rozpočtovému k podání zprávy ve lhůtě co nejkratší.