Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Bohumil Procházka bal v roce 1917 jako 50% válečný invalida ustanoven školníkem na reálce v Praze I., Dušní ulice a v roce 1922 bal jmenován definitivním.

Svou službu vždy poctivě a spolehlivě zastával a neměl za celou dobu disciplinárního trestu, ani výtek.

V srpnu 1925 byl vyzván dekretem zemské školní rady, aby zažádal podle restrikčního zákona do pense, poněvadž jest prý ve službě nespolehlivý a jeho výkonnost a upotřebitelnost se zmenšila.

Proti tomu podal námitky, které byly zamítnuty, a byl vyzván, aby do 8mi dnů přihlásil dobrovolný odchod. Pod nátlakem, že bude dán do pense a ztratí nárok na přídavek po dobu jednoho roku podal sice příslušné prohlášení, ale ihned zase je odvolal.

Přes to byl dán od 1. ledna 1926 do výslužby, ačkoliv byl otcem 5ti nezaopatřených dítek a živitelem starého, 75letého otce, poněvadž nechtěl řediteli gymnasia dělat službu a čistit dýmky.

Na to mu byla dána výpověď z úředního bytu a nakonec byl soudně vystěhován přes to, že v jeho prospěch zakročovala obec Litomyšl i okresní politická správa a mimo to mu byl zabaven i nábytek na uhrazení soudních útrat per Kč 355.70.

Tak brutálně, bezcitně a nelidsky naložila zemská školní rada s 50% válečným invalidou.

Zdá se to přímo neuvěřitelné, že úřad, který má pěstovati kulturní povznesení občanstva, tak nekulturně jedná s jednotlivcem a pronásleduje ho až ke zničení jeho i četné rodiny. Školský úřad vyhazuje na dlažbu 5 dětí i s otcem!

Jest to důstojné kulturního státu?

Proto táží se podepsaní pana ministra školství a národní osvěty:

1. Ví o tomto případě pan ministr a schvaluje toto nelidské opatření svých podřízených školských úřadů?

2. Jest pan ministr ochoten dáti tento případ co nejpřísněji vyšetřiti a nápravu zjednati znovupřijetím Procházky do služby a nahražením veškerých škod, které utrpěl tímto postupem školských úřadů?

3. Jest pan ministr ochoten dáti pokyn podřízeným školským úřadům, aby se podobný nelidský čin neopakoval?

4. Jest pan ministr ochoten sděliti podepsaným, co v této věci učinil aneb učiniti hodlá?

Dozorci zaměstnaní při hrazení bystřin (ministerstvo zemědělství) v žádosti ze dne 24. června 1919 žádali o zařazení mezi státní zaměstnance, jako zaměstnanci podniku státního, resp. státem spravovaného, podle zákona ze dne 28./V. 1919, čís. 307 Sb. z. a n., pak ze dne 7./X. 1919, čís. 514 Sb. z. a n., jakož i zákona ze dne 14./I. 1914, čís. 15 ř. z. a dle výnosu ministerské rady ze dne 14./IV. 1920 (nota ze dne 17. IV. 1920, čís. 1146/20), týkajícího se pomocných technických sil při státních vodohospodářských úřadech.

Na tuto žádost po dlouhých informacích vypracovalo ministerstvo zemědělství (X. odděl.) zvláštní návrh pro tyto zaměstnance a podalo ke schválení min. financí, které návrh tento zamítlo s poznámkou, že zvláštní kategorie státních zaměstnanců není možno zaváděti, a že však nebylo by námitek proti zařazení dozorců, kdyby toto provedeno bylo v rámci systemisovaných míst.

Na to vypracovalo ministerstvo zemědělství IV. odbor, X. oddělení (Vršovice, Palackého tř. 14.) nový návrh na systemisování lesnicko - techn. úřednictva, ve kterém jest pamatováno na dozorce asi 6 místa. Návrh ten podán byl ministerstvu financí ke schválení 29. IV. 1924 pod číslem 20934/24, který až dosud leží v I. odboru ministerstva financí pod čís. 54315/I 2c/124, u finančního komisaře Kouřimského (u Voršilek).

Na informaci dne 16. října t. r. sdělil dozorcům, při hrazení bystřin zaměstnaným, Dr. Ing. Horák, odborný přednosta IV. odb. ministerstva zemědělství, že se vydáním oběžníku ministerstva zemědělství čís. 4570 ze dne 29./IX. 24 věci přitížilo, a že jedině správní soud jej může přesvědčiti o tom, je-li hrazení bystřin podnikem státním anebo státem spravovaným.

Proti tomuto vyjádření uvádíme, že nejedná se o nově přijaté zaměstnance, ale o zaměstnance, kteří jsou v podniku zaměstnaní již 10 až 25 let, a dále že hrazení bystřin jest podnikem státním, jest dokázáno tím, že hlavní správou tohoto podniku je ministerstvo zemědělství (X. odděl.), kterému podřízeny jsou jednotlivé odbory (sekce) a to lesnicko - technické odděl. pro hrazení bystřin na Král. Vinohradech, Kozačka 5, pak v Brně, Opavě a referát ve Sv. Mikuláši na Slovensku jako úřady státní.

Veškeří úředníci s vysokoškolským vzděláním v oboru hrazení bystřin zaměstnaní jsou úředníky státními a požívají veškerých práv státních zaměstnanců (úředníků); jedině stavby vedoucím dozorcům, jako pomocným a technickým silám, jsou tato práva upírána bez ohledu na jejich dlouholetou službu v oboru hrazení bystřin.

Na fondy, z kterých provozováno jest hrazení bystřin, připlácí většinou stát a z těchto fondů jsou také placeni veškeří úředníci, kteří požívají charakteru státních úředníků.

Jak vidno z důvodů napřed uvedených je hrazení bystřin buď podnikem státním nebo státem spravovaným aneb aspoň podnikem veřejným a proto stavby vedoucí dozorci, při hrazení bystřin zaměstnaní, právem se domáhají, aby jako zřízenci duševně pracující za svou dlouholetou službu dosáhli práv státních zaměstnanců a upravení svého služebního a sociálního poměru, platným na základě a nařízení v Československém státě.

Zde nejedná se o nové zatížení státních financí, poněvadž žadatelé stejně jsou vypláceni z fondů, které stát financuje a z kterých vypláceni jsou i státní úředníci v oboru tom zaměstnaní, naopak odpadne státu placení pensijního a nemocenského pojištění, kterého museli se též žadatelé takto domáhati.

Při projednávání nového platového zákona přijata byla sněmovnou k § 210. tato resoluce:

"Vláda se vybízí, aby upravila poměry stavebních dozorců při hrazení bystřin."

Poněvadž dosud příslušné vládní nařízení nebylo vydáno, táží se podepsaní vlády:

1. Jest vláda ochotna vydati ihned příslušné vládní nařízení podle v předu uvedené resoluce?

2. Jest vláda ochotna sděliti podepsaným, co učinila pro úpravu poměrů dozorců při hrazení bystřin, neb co učiniti hodlá?

Dne 15. listopadu 1926 dopustilo se policejní ředitelství opět činu, který zostudí vládní režim Československé republiky v očích celé Evropy.

Toho dne měla mluviti v Praze ve schůzi německých sociálních demokratů známá socialistka Angelika Balabánová, která musila kdysi odejíti z Ruska, jsouc odpůrkyní komunistické diktatury. Balabánová poznala i druhý způsob diktatury v Evropě, diktaturu fašistickou v Italii, která ji ovšem nenadchla více nežli diktatura komunistická.

Balabánová ohlásila, že bude mluviti o poměrech v Italii. Politické ředitelství dopustilo se směšnosti, když zakázalo jí mluviti o politice italské. Balabánová právem se ptala: "O čem mám tedy mluviti?" Policejní ředitelství však trvalo na svém stanovisku a dalo policejním úředníkem rozpustiti schůzi, jakmile Balabánová pokusila se mluviti o poměrech v Italii, vyvolaných fašismem.

Policejní ředitelství pražské postavilo se úplně do služeb násilnického režimu, ovládajícího dnes Italii; režimu, který ohrožuje zejména Jihoslovany, s nimiž jsme ve spojení v Malé Dohodě, a Francii, s níž jsme v nejpřátelštějších stycích. Jednání policejního ředitelství pražského jest tedy už z tohoto důvodu naprosto nepochopitelno.

Policejní úředník nespokojil se však tím, že rozpustil zmíněnou veřejnou schůzi. Zvěděv, že Balabánová a někteří němečtí sociální demokraté odebrali se do důvěrné schůze do Lidového domu, na níž se shromáždili důvěrníci sociálně demokratického dělnictva Velké Prahy, aby vyslechli referát poslance dra Meissnera o daňové předloze . přišel i na tuto schůzi a zakročoval v ní způsobem už od převratu neobvyklým. Konstatujeme, že pan policejní ředitel, jakmile se o tom dověděl, okamžitě přikázal, aby nerušil důvěrné schůze. Ale už vniknutí do důvěrné schůze je příznačné pro dnešní policejní režim.

Podepsaní se táží:

1. Ví o těchto událostech pan ministr vnitra?

2. Jak míní zabezpečiti právo volné kritiky fašistického režimu?

3. Co opatří, aby policejní orgány neobtěžovaly a nerušily důvěrné schůze dělnické?

Roku 1921 byla založena v Liberci "Deutsche Bank in der Čechoslovakei" a to, když marně bylo žádáno o povolení zříditi akciovou společnost, jako družstvo. Již roku 1922 byl stav podniku přímo nepříznivý, takže se usilovalo o fusi s "Kreditanstalt der Deutschen". Při vyjednávání se však ukázalo, že stav "Deutsche Bank" jest přímo beznadějný, takže fuse byla odmítnuta. Roku 1923 byla konečně správní rada nucena ohlásiti vyrovnání, přičemž uvedla 14,195.000 Kč pasiv. Při vyrovnávací bilanci vyšlo však na jevo, že pasiva byla mnohem větší a že činila přes 19¹/₂ mil.

Rychlý úpadek "Deutsche Bank" byl výhradně zaviněn správní radou a vedoucími úředníky. Podnik byl vybudován tak, že se to naprosto neshodovalo s jeho finančním základem. Ve finanční ročence "Compass" pro rok 1922 byl sice vykázán splacený kapitál 30 mil. Kč, ve skutečnosti však koncem 1922 bylo splaceno družstevních podílů asi 3,300.000 Kč. Přes to však byly v Liberci a Teplicích zakoupeny vlastní domy, což stálo 2,700.000 Kč, připočteme-li k tomu tak zvané náklady zřizovací, které načinily méně než 800.000 Kč, vidíme, že již tyto tři položky jsou vyšší než splacený kapitál. Také úřednictva bylo daleko více, než by se bylo shodovalo s obchodním rozsahem podniku. Vedle toho ještě bezpříkladná nedbalost v účetnictví, jmenovitě v hlavním ústavu, avšak také v jednotlivých filiálkách. Za celou dobu, co banka existovala, nebyla sestavena vůbec nikdy bilance. Další těžkou nepřístojností, která podstatně zvětšila ztráty banky, byly spekulační obchody ústavů se zálohami banky, o nichž správní rada věděla a je trpěla. Jmenovitě jednotliví správci filiálek těmito spekulacemi těžce poškodili vlastní ústav. Jest jasné, že nejen vedoucí úředníci, nýbrž především členové správní a dozorčí rady, kteří přímo strašlivým způsobem zanedbali svou povinnost vésti ústav, dozírati a dohlédati na něj, musí býti činěni odpovědným za katastrofální výsledek. Proto také liberecké státní zastupitelství podalo na správní a dozorčí rady a na vedoucí úředníky celkem na 30 lidí, žalobu pro úpadek z nedbalosti, která se již v červenci loňského roku stala právoplatnou.

Věřitelé "Deutsche Bank" byli tímto úpadkem velmi těžce poškozeni. Mezi těmito věřiteli vedle 95 obecně prospěšných podniků s pohledávkami celkem asi ³/₄ mil. a asi 17 záložními a spořitelními spolky, jejichž pohledávky činí asi 3 mil. bylo především 1984 vkladů téměř vesměs příslušníků nemajetného obyvatelstva, kteří téměř úplně ztrácejí své vklady v částce kolem 10,478.000 Kč.

Kuratorium sanačního fondu podle zákona z 9. října 1924, č. 237 Sb. z. a n. činí přidělení přiměřené částky této špatné bance závislým na tom, že provinilí správní radové budou přinuceni, aby podle svého majetku přispěli k náhradě škody. Chápeme tuto podmínku, poněvadž při tom jde vesměs o majetné lidi. To však předpokládá, že konečně skončeno bude trestní řízení. Že se to nestalo, ačkoliv obžaloba jest již přes rok podána, nesmírně roztrpčilo obyvatelstvo postižené úpadkem a budí podezření, že na protahování trestního řízení působí politické vlivy. Právě za takových okolností bylo v zájmu justiční správy, aby se postarala o urychlení řízení. Vláda jest však také povinna pečovati, aby škoda vkladatelů, pokud jde o osoby nemajetné nebo obecně prospěšné ústavy, byla odvrácena a aspoň zmírněna.

Tážeme se tedy vlády:

Jest ochotna postarati se, aby, aniž se předbíhalo pojednávané trestní řízení proti osobám, které zavinily úpadek "Deutsche Bank", použila ustanovení zákona ze dne 9. října 1924, č. 237 Sb. z. a n. ve prospěch nemajetných a obecně prospěšných vkladatelů "Deutsche Bank"?

V časopisu "Rudé Právo" č. 225 v článku "Proletariát Velké Prahy proti bílému teroru v Polsku, Rumunsku a Československu" byl zkonfiskován následující odstavec:

"To dostatečně ilustruje poměry v demokratickém státě, jakým je Československá republika. Když několik agrárních vydřiduchů udělá a podnikne zločinný útok na zdraví a existenci tisíců a desetitisíců dělnických rodin, je to podle zákonů měšťácké republiky plně správné. Tito lidé nejsou poháněni před demokratický soud, nejsou trestáni, třeba jejich zločin přinášel podvýživu a snad smrt tisícům proletářských dětí. Jestliže však dělnický zástupce lidu proti tomuto zločinu se postaví, jestliže užije všech možných prostředků, aby tomu zločinu zabránil, pak se podle zákonů republiky trestá žalářem 10- i 20letým.

Ve "Večerníku R. Práva" č. 218 byl zkonfiskován titulek:

"Útok na životy tisíců jest činem zákonným, obrana životů zločinem."

Mimo titulek byly zabaveny v tomtéž článku další dvě části:

"Neboť co se stalo v červnových schůzích věcně? Bylo rozbito (a nebylo to po prvé v čsl. parlamentě) několik stolků, jichž správka se strhává poslancům s jejich diet, byly rozmetány spisy a tiskopisy, které leží před poslanci, a čsl. - soc. poslanec sebral s těmito papíry také úlomek pultu, který vlétl na hlavu poslance Hancka a nic mu ovšem neudělal."

"Zvyšovati bídu, hlad a úmrtnost jest činem záslužným, bojovati proti nim jest zločinem, který se trestá žalářem 5, 10, 20 let a v případech zvláště buržoasii nebezpečných žalářem doživotním."

Ve "Večerníku Rudého Práva" č. 261. v článku: "Ejhle, Švehlova vláda a strana!" zkonfiskována tato dvě místa:

"Aféra "Rudým Právem" rozvířená, se valí jako lavina, a teď, kdy tolik nejrůznějších zájmů se v ní zkřížilo, kdy jména zúčastněných jdou do desítek, a všude se jeví snaha věc zamuchlat a přesunout na nějakou vedlejší kolej, jde o to, nepustit se směru hlavní její linie. A bude to zase jen "Rudé právo", které ji bude sledovat, poněvadž jedině ono nemá na aféře jiného zájmu, než ukazovat dělnictvu, kdo je společnost, která mu vládne, a kdo jsou lidé, kteří se mu nabízejí za vůdce."

"A tu ony úsluhy poskytl advokát Eisler, přítel krásné paní Einemové. Ale Eisler se rozešel s Koburkem, milionové účty visely ve vzduchu a teď naléhal Eisler. On, žid, nebude přece cpáti slovenským klerikálům úsluhy na vlastní pěst!? Jak on by k tomu přišel!?! Situace se stávala napjatou; dokonce zoufalou. Ale našlo se východisko: Eisler byl zatčen. Byl zatčen pro vyděračství. To je totiž v Československu nejužívanější prostředek, jak se zbaviti obtížných lidí. Není to ostatně nic nového. Tohle dovedli za středověku dělat potentáti svým věřitelům taky, že je strčili pod věž.

Eisler teď sedí. Do vězení mu bylo vzkázáno: "Běda vám, prozradíte-li jediné politické jméno:" Eisler poslouchá na slovo. Ví, že jeho osud závisí nikoli na zákonech a soudcích, nýbrž na Švehlově vládě a politicích. A mezi vládnoucími kruhy se dosud nenašel jediný poctivý člověk, kterému by záleželo na rozřešení Eislerovy aféry!

A přece by nebylo nic snažšího nad to. Nebylo by k tomu nic jiného potřebí, než zeptat se pana Knotka (poslal nám včera opravu podle § 19), neví-li, kam se poděl Eislerův politický zápisník a odejmout Eislerovi hrůzu před lidmi, kteří ho dali zavřít a příměti ho, aby mluvil.

Takhle vypadají konce aféry 520 koburských milionů.

Takhle vypadá Hodža! Takhle vypadá Švehla! Ejhle, špionské aféry!"

Tážeme se pana ministra spravedlnosti, jak hodlá zakročiti proti této nesmyslné konfiskační praxi?

V časopise "Emigrant" č. 3 ve článku: "Existenční boj dělnictva v "Československu" bylo zkonfiskováno následující místo:

"Po ukončení zakročila svým obvyklým způsobem policie, která lidi řezala obušky a dokonce i několikrát vystřelila na demonstranty. Spousta lidí byla různě raněna a pozatýkána. Lid se samozřejmě bránil a kamením zraněno hodně strážníků. Tento útok povzbudil však všeobecně ostatní dělnictvo, které z vlastního popudu vyšlo 14. června na projev, který se konal na Havlíčkově nám. Přes deštivé počasí zastavilo odpoledne práci a ruku v ruce bez rozdílu pol. přesvědčení v počtu 50.000 lidí demonstrovalo proti agrárním cílům. I v tento den měla policie, vojsko a četnictvo pohotovost a opět obušky a šavlemi řezali po schůzi do lidí, jako hluchý do vrat, a dokonce i stříleli. Tloukli každého, kdo jim přišel do ruky. Tento útok byl všeobecně všemi slušnějšími lidmi odsuzován.

Podepsaní se táží pana ministra spravedlnosti, chce-li udělati této nesmyslné censuře konec?

Československá Národní banka a. s. převzala dnem 1. dubna t. r. od Bankovního úřadu ministerstva financí agendu cedulové banky. O podmínkách, za nichž došlo k tomuto převzetí, nezvěděla veřejnost nic.

Porovnáme-li poslední výkaz Bankovního úřadu z 31. března t. r. a pravý výkaz Národní banky z 1. dubna t. r., uvidíme, že jednak náhle klesla položka "směnky" asi o 400 milionů, jednak položka "zápůjčky na cenné papíry" (lombard) asi o 300 milionů. Proti této dosud ještě nikdy nebývalé značné změně obou těchto položek, stojí nové zařízení, jakýsi likvidační účet Bankovního úřadu, na němž bylo zaúčtováno asi 700 milionů korun.

Lze míti za to, že příčinou proč 300 mil. korun "zápůjček na cenné papíry" převedeno bylo na nově zřízený účet, dlužno hledati v tom, že Národní banka neměla býti zatížena pohledávkami za nešťastnými lombardními dlužníky válečných půjček, tím spíše když tyto pohledávky nikoliv z nepatrné části budou asi dubiosní. Nelze však vysvětliti, jak Národní banka mohla odmítnouti "směnky" v ceně 400 milionů korun. Vysvětlení tohoto neobyčejně nápadného postupu lze hledati jen v tom, že při této částce téměř půl miliardy jde o směnky, které neodpovídají požadavkům cedulové banky na takovéto papíry. Poněvadž Bankovní úřad až do 31. března 1926 vedl agendu cedulové banky, jest nasnadě domněnka, že Bankovní úřad zkoumaje daný směnečný materiál, nepostupoval s náležitou opatrností nebo že se při tom řídil více jinými zásadami než čistě obchodními.

Poněvadž o těchto přesunech nebylo podáno úřední vysvětlení, může to přispěti ke vzniku nekontrolovatelných pověstí, což by v době valutové nejistoty, byť i jen přechodně, přece jen nanejvýš nepříjemně mohlo působiti na hodnocení naší koruny tím spíše, když Československá Národní banka má charakter banky soukromé jen zevně.

Podepsaní se tedy táží pana ministra financí:

1. Jest pan ministr ochoten oznámiti úmluvy, které byly sjednány mezi oběma ústavy při převzetí agendy Bankovního úřadu Národní bankou?

2. Jest pan ministr dále ochoten oznámiti, jakým způsobem má býti vyrovnán účet Bankovního úřadu u Národní banky, dnes ještě zatížený asi 6500 miliony. zvláště, pokud jsou to dubiosní pohledávky?

Státní návladnictví v Praze konfiskovalo č. 2 časopisu "Voják" ze dne 1. listopadu 1926. Ihned byl vydán druhý náklad s vynecháním zabavených míst. Přes to přišel dne 27. listopadu 1926 strážník bezpečnosti, služební číslo 1813, k prodavačce novin pí. Šrekové na Náměstí republiky a zabavil jí 18 exemplářů druhého nákladu, vytištěného bez zabavených míst.

Tážeme se proto pana ministra:

Ví pan ministr o tomto úplně nezákonném postupu pražské policie při provádění konfiskací?

Je pan ministr ochoten poučiti ředitelství státní policie v Praze, že nelze zabaviti noviny s obsahem, jenž i podle státního návladnictví jest zákonitě bezvadný?

Profesor Josef Bobek, nyní na státním reálném gymnasiu v Plané u Mar. Lázní jest politickým přesvědčením komunista. Poněvadž se již za doby svého působení na Kladně nijak netajil se svým přesvědčením, stal se brzy předmětem nepřátelské pozornosti jak svých šovinisticky naladěných kolegů, tak i zemské školní rady. Bylo proti němu zavedeno disciplinární řízení sice ve věcech týkajících se služby školské, ale ze způsobu vyšetřování bylo zřejmo, že jedná se tu vlastně o vyslovenou politickou persekuci. Neboť v disciplinárních spisech bylo též důvěrné podání okresní správě politické na Kladně ze dne 22. prosince 1921 č. j. 84704 podepsané p. Rozsypalem, v němž se podávaly o prof. Bobkovi disciplinární komisi tyto informace:

"...připomínám zcela důvěrně, že se zde uplatňuje publicisticky, píše články do "Svobody"..." a vyšetřující inspektor Mašek tázal se prof. Bobka protokolárně "chodí-li do německé společnosti a mluví-li na ulici německy", kteréžto dvě skutečnosti v ČSR za disciplinární přestupek považují šovéni ze zemské školní rady. Důsledek tohoto vyšetřování politické spolehlivosti prof. Bobka byl, že obdržel dne 28. března 1922 výnos, jímž, ačkoliv již tehdy byl definitivním úředníkem, mu bylo nařízeno, nastoupiti službu v Chotěboři a to dnem 1. dubna 1922, kde musel, nemaje bytu, bydleti v laboratoři. Takovýmto způsobem byl odstraněn prof. Bobek z Kladna.

Z Chotěboře pak se dostal na německé gymnasium v Plané u Mar. Lázní, z česko - nacionálního teroru do německo - nacionálního, stejně zaujatého proti komunistovi jako byrokracie ze zemské školní rady. Když se prof. bobek tam obrátil proti "Wandervogel", nacionalistickému, hackenkreuzlerovskému sdružení, poněvadž toto činilo soužití žáků nemožným, začala nacionalistická štvanice naprosto otevřeně. Výsledek její byl, že bylo opětovně zavedeno disciplinární řízení proti prof. Bobkovi, zatím co ministerstvo na Bobkovu stížnost, dvěma svědky prokázanou, že ředitel ústavu dr. Josef Stief se o mě, vyjádřil: "Dem Lumpen werden wir es schon geben . . .?" klidně odpovědělo, že vůči Bobkovi ředitel: "hat sich mit Unparteilichkeit benommen", jak prý to z výpovědí ředitelových patrno. Zdá se že československá byrokracie považuje komunistu za tak "rovnoprávného" občana, že urážka lump, je pro něj zcela nestranickým projevem přízně.

Avšak vrchol stranickosti a protikomunistické persekuce jest stálá péče zemské školní rady resp. předsedy disciplinárního senátu o politickou činnost Bobkovu. Tak v důvěrném přípise na okresní správu politickou v Plané u M. L. ze dne 5./III. 1924 píše pan Schlindenbuch, předseda disciplinárního senátu: "Žádám X. Y., aby vhodným způsobem důvěrně zjistil, jak se prof. Bobek ve směru shora označeném chová, zdali se účastní nějakých veřejných, politických projevů strany komunistické, nebo zdali je v některé takové organisaci činným".

Proč potřebuje tyto věci věděti předseda disciplinárního senátu, jenž rozhoduje přece o disciplinárce ve věcech školských? Zajisté proto, aby persekuční sekera mohla dopadnouti jistě a přesně.

Případ prof. Bobka a politické vyšetřování jeho školské věci jest charakteristickým pro dnešní poměry na školství vůbec. Bezohledná protikomunistická persekuce příkladně ukazuje lživost všeho mluvení o rovnoprávnosti všech občanů, o svobodě projevu a politického přesvědčení v tomto státě.

Tážeme se proto pana ministra:

1. Ví pan ministr o případu prof. Bobka?

2. Ví pan ministr, že v disciplinárním řízení ve věcech školských hrají důležitou úlohu relace okresních politických správ o politickém přesvědčení?

3. Považuje pan ministr za správné, aby raporty okresních hejtmanů o politické příslušnosti a činnosti byly nejdůležitějším argumentem v disciplinárním řízení?

4. Jest pan ministr ochoten zakročiti proti tomuto i ostatním případům politické persekuce ve školství a poučiti referenty příslušných úřadů o úkolu disciplinárního řízení a o občanských právech profesorů a státních zaměstnanců vůbec?

Stížnosti na špatný stav našich silnic jsou všeobecné. Příčinu toho dlužno však hledati nejen v tom, že se řádné opravy provádějí nedostatečně, nýbrž i v neutěšených služebních poměrech státních cestářů, jimž po restrikci byly přiděleny delší silniční úseky a kteří trpí nedostatkem bytů a při každé platové úpravě státních zaměstnanců jsou odstrčeni. Tyto poměry státní cestáře nesmírně roztrpčily. Vedle toho ještě cestáři německé národnosti ve Slezsku jsou také velmi znepokojeni konáním zkoušek ze státního jazyka. Pro tyto zaměstnance jest velmi těžké naučiti se českému jazyku; uvážíme, že od časného rána až do tmy musí pracovati na silnici, zvláště nyní, kdy úseky byly tak prodlouženy, vzrůstající automobilová doprava ztěžuje práci, mnoho příkopů dlužno vyhloubiti a práci tu lze sotva zmoci, zatím co v létě jsou cestáři většinou přidělování na jiný úsek. Když takový zaměstnanec k smrti unaven přijde domu z práce, jest téměř nemožno, aby se učil ještě nějakému jazyku a osvojil si náležité vědomosti, aby mohl obstáti při zkoušce. Požadavky této zapomínané kategorie státních zaměstnanců, s nimiž se vždy nakládalo macešsky, jsou tyk malé, že při dobré vůli bylo by je možno uspokojiti.

Podepsaní se tedy táží pana ministra veřejných prací:

Jest pan ministr ochoten:

1. Zkrátiti úseky silnic na 4 až 4¹/₂ km a všechna systemisovaná a uprázdněná místa cestářů obsaditi?

2. Rozděluje trati přihlížeti k rodinným a bytovým poměrům cestářovým?

3. Při výkonu služby poskytnouti cestářům jako orgánům vykonávajícím silniční policii ochranu, která přísluší podle §§ 81, 312 a 314 tr. z. veřejným orgánům?

4. Podporovati cestáře vystavěním služebních bytů?

5. Cestářům, kteří podle restrikčního zákona byli přeloženi na jiné trati, kde nemohou dostati byt, přiznati diety, poněvadž musí vésti dvojí domácnost?

6. Zastupujícím cestářům přiznati náležitý plat za zastupování?

7. Ponechati cestářům trávu v silničních příkopech?

8. Postarati se o to, aby pensijní předpisy pro státní zaměstnance platily obdobně také pro státní cestáře?

9. Paušál pro cestáře, kteří jezdí s automatickými válci zvýšiti z denních 7 Kč 50 h na 20 Kč?

10. Cestářům německé národnosti ve Slezsku prominouti jazykové zkoušky?

11. Svolati anketu o služebním řádu, rozdělení práce, příspěvku na služební oděv atd. a pozvati k ní jako příslušnou odborovou organisaci Svaz veřejných zaměstnanců se sídlem v Liberci?