Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Podepsaní navrhují:

Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Hudbě a zpěvu vyučují:

1. Veřejné hudební neb pěvecké školy.

2. Soukromé hudební neb pěvecké školy.

3. Soukromí učitelé hudby neb zpěvu.

Veřejné hudební neb pěvecké školy jsou ty, které jsou výhradně ve státní správě. Soukromým hudebním neb pěveckým školám vydržovaným veřejnoprávními korporacemi může ministerstvo školství a národní osvěty uděliti právo veřejnosti, vyhovují-li normám, jež platí pro školy státní.

Veřejné hudební neb pěvecké školy jsou konservatoře neb hudební a pěvecké akademie. Jiným školám není dovoleno používati těchto názvů bez předchozího souhlasu ministerstva školství a národní osvěty.

Rovněž náleží ministerstvu školství a národní osvěty povolení užívání titulu profesora hudby a zpěvu. Nárok na tento titul mají učitelové školy na roveň postaveným školám středním, ale může býti udělen i jiným zasloužilým učitelům.

Soukromé hudební neb pěvecké školy jsou ty, jež vydržovány jsou buď městy, korporacemi nebo jednotlivci.

Jsou povinny užívati výhradně názvu "Soukromá hudební neb pěvecká škola". K názvu učeliště jest připojiti jméno vydržovatelovo (majitelovo).

Ku zřízení soukromé hudební neb pěvecké školy jest potřebí schválení zemské správy politické. Před povolením nesmí býti ani provisorně prováděn zápis, aniž ohlašováno zřízení školy prospekty, novinami a veřejnými vyhláškami.

Při soukromých hudebních a pěveckých školách, vydržovaných městy, korporacemi, jest zříditi kuratorium, jehož členy volí vydržovatel školy. Ministerstvo školství a národní osvěty má právo jmenovati do kuratoria svého zástupce.

Každé soukromé učeliště musí mít i správce, který odpovídá úřadům za učeliště. Tento musí býti:

a) československým státním občanem,

b) bezúhonným v ohledu státně občanském a mravním,

c) prokázati učitelskou způsobilost vysvědčením o absolutoriu státní konservatoře nebo o státní zkoušce z hudby neb zpěvu, z oboru, kterému vyučuje,

d) býti nejméně 25 roků stár,

e) prokázati nejméně dvouletou učitelskou praxi,

f) bydleti v sídle školy a

g) dlíti po čas vyučování v budově školní aneb dáti se zastupovati přiměřeným způsobem některým členem učitelského sboru.

Učitelé na soukromých hudebních neb pěveckých školách jsou povinni prokázati:

a) že jsou československými státními občany,

b) že jsou bezúhonní v ohledu státně občanském a mravním,

c) že složili státní zkoušku neb absolvovali státní konservatoř z oboru, jemuž vyučují. Učitelům, kteří s úspěchem učili na soukromých ústavech hudebních neb pěveckých nejméně 5 let před účinkem tohoto zákona, může ministerstvo školství a národní osvěty uděliti dispens od průkazu k vyučování na školách soukromých hudebních neb pěveckých.

Soukromé školy hudební a pěvecké jsou podrobeny dozoru státních hudebních inspektorů a jiných orgánů, které jsou k tomu ministerstvem pověřeny. Správa jejich jest povinna vésti úřední spisy a dbáti nařízení školských úřadů. Odepře-li správa ústavu inspekčním orgánům nahlédnouti v akta, může býti ústav zavřen.

Soukromá učeliště smějí vydávati vysvědčení jen ve formě úředně stanovené. Vysvědčení ta nemají platnosti veřejné. Oznámení, vyhlášky ať v novinách ať jinde, nechť obsahují údaje o povaze vyučování, o místnostech, o době zápisu a platu a musí vždy míti zřetelné označení, jakožto škola soukromá. Nedbá-li se těchto předpisů, může přivoditi zavření její se strany příslušných úřadů na čas aneb vůbec zrušení.

Každá změna ve stavu těchto škol a v jejích učitelích podléhá schválení zemské správě politické.

Místnosti pro soukromé školy hudební buďtež před zřízením školy úředně prohlédnuty a současně budiž zjištěno, kolik žáků smí býti nejvýše v té které třídě vyučováno.

Každá soukromá hudební neb pěvecká škola musí se říditi normálním organisačním statutem, normální učebnou osnovou a školním řádem, které vydá ministerstvo školství a národní osvěty.

K otevření soukromé hudební neb pěvecké školy jest nutno, aby

a) nejméně 3 měsíce předem byla podána žádost o povolení školy zemské politické správě,

b) udáno bylo místo školy,

c) vyhověno bylo všem uvedeným podmínkám v §§ 14, 15, 16 a 17.

Kdo hodlá soukromě vyučovati hudbě neb zpěvu ve svém bytu, musí to 3 měsíce předem oznámiti zemské správě politické spolu s dokladem, že složil státní zkoušku z oboru, jemuž chce vyučovati, aneb po dobu tří let hudbě již vyučoval. Musí též prokázati způsobilost svého bytu k soukromému vyučování.

Soukromí učitelé hudby neb zpěvu podrobeni jsou dozoru státních hudebních inspektorů a jiných orgánů, kteří jsou k tomu ministerstvem školství a národní osvěty pověřeni. Odepře-li soukromý učitel inspekčním orgánům nahlédnouti do jeho působení, může se mu zakázati soukromé vyučování.

Soukromí učitelé nesmějí dávati žákům kolkovaná vysvědčení o prospěchu známkami v jednotlivých učebných předmětech a nesmějí v prospektech označovati své vyučování jako školu.

Každý jiný způsob vyučování než jaký připouští § 1 a 2, 7 - 16, považuje se za neoprávněné vyučování, které může býti stíháno podle § 18 tohoto zákona. Jakmile by někdo vyučoval za odměnu, podléhá ustanovením §§ 14, 15 a 16.

Přestupky tohoto zákona, pokud nezakládají skutkové povahy činů trestních trestají se politickými úřady I. instance (na Slovensku admin. policejními vrchnostmi I. stolice) pokutou až do 20.000 Kč.

Pokuty plynou do chudinských fondů. Při nedobytnosti bude peněžitá pokuta přeměněna v přiměřený trest na svobodě až do 6 měsíců.

Z rozhodnutí I. instance lze se do 14 dnů od doručení odvolati k politickému úřadu II. instance. Úřady jsou povinny o každém nálezu zpraviti ministerstvo školství a národní osvěty.

Vláda se zmocňuje, aby nařízením platnost tohoto zákona rozšířila zcela neb z části na území Podkarpatské Rusi.

Zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

Ministr školství a národní osvěty se zmocňuje zákon provésti v dohodě se zúčastněnými ministry.

Zákona tohoto jest nutně zapotřebí!

Všecky druhy školství v republice jsou poměrně organisovány a zodborněny, pouze v hudebním školství panovala dosud úplná libovůle, vystupňovaná v poslední době k naprostému zmatku. Jest kuriosním, že pro vyučování hudbě a pro hudební školy platí dosud císařský patent z roku 1850, který však ničeho podstatného nestanoví ani o vlastním vyučování ani o zákonném a právním postavení aprobovaných učitelů hudby. Mimo tento patent, vydány bývalým místodržitelstvím asi dva cirkuláře okresním politickým správám jež přes to, že jeví snahu, aby vyučování hudbě aspoň poněkud regulovaly, nedocílily žádného zlepšení a byly tudíž ceny velmi pochybné, jak pro nedostatek zákona ani jinak nebylo možno. A tak nelze se diviti, že v tomto oboru jak ve vyučování samotném, tak i v jednání úřadů a jich výkladů tohoto cís. nařízení panuje naprostý zmatek, tak že dnešní poměry v tomto oboru školství jsou naprosto nemožny.

Budiž stručně poukázáno na nejkřiklavější nesrovnalosti.

Státní hudební školství zastoupeno jest pouze dvěma konservatořemi v Praze a Brně. - Všecko ostatní vyučování hudby děje se cestou soukromou, buď v soukromých hudebních školách, aneb soukromými učiteli hudby. Jest tudíž zajisté důležito, aby toto soukromé hudební vyučování, jehož význam se stránky kulturní a lidovýchovné nelze podceňovati, bylo koncentrováno v rukou povolaných a podrobeno bylo odbornému dozoru státnímu. Chce-li někdo zříditi soukromou hudební školu, ustálila se při schválení jejím úřední praxe tak, že musí týž prokázati úřadům: buď že absolvoval hudební konservatoř anebo že podrobil se státní zkoušce z hudby. A i po schválení školy nesmí týž vyučovati jinému oboru, než z jakého získal aprobaci. Praxe tato zdála by se na první pohled vyhovovati a také by vyhovovala, kdyby pro ni bylo pevného zákonného podkladu. Ale právě tato neurčitost a pružnost citovaného nařízení z r. 1850 zaviňuje, že předpisy úřední sem se vztahující, mohou se velmi snadno obcházeti a že nařízení toto i od samotných úřadů jest vykládáno způsobem nejrůznějším, tak že i v úředním nazírání panuje zde úplná libovůle a naprostá nejednotnost. A tak stalo se, že vedle úředně schválených škol hudebních, které vedou uznaní odborníci, existuje na tisíce škol, jichž majitelé postrádají jakékoliv způsobilosti. Tito mají pravidelně svoje hlavní zaměstnání zcela jiné, které samo již jim zabezpečuje existenci a toto neoprávněné vyučování jest jim zdrojem vedlejších příjmů.

Tento nešvar rozmohl se zvláště v době popřevratové měrou tak úžasnou, že není dnes snad stavu, jehož příslušníci tohoto způsobu vedlejšího příjmu by nevyhledávali. Dělníci, živnostníci, obchodníci, podúředníci, úředníci i vyšších kategorií, poddůstojníci i důstojníci, kněží, zkrátka každý, kdo jen poněkud i zcela povrchně nějakému nástroji hudebnímu se učil, považuje se za způsobilého sám hudbě vyučovati.

A mnozí z nich vyučují ne jednomu, ale několika, ba jak sami oznamují - i všem hudebním nástrojům. Že nemůže se zde jednati o nějaké odborné - ba i jen poněkud přípustné vyučování - jest na bíledni. Chybíť zde všecky předpoklady, jichž k tomuto odbornému vyučování jest zapotřebí. Není zde technické vyspělosti v ovládání nástroje, byť i jen měrou prostřední, která je nutna zde více než v kterémkoliv jiném oboru, není soustavného metodického postupu, není znalosti dobré literatury instruktivní, není však ani správné hudebnosti a hudebního cítění, které takoví učitelé jako minimální požadavek by měli míti. aby aspoň to žáku vštípiti dovedli. Místo soustavné hudební výchovy, založené vědomě a účelně na metodické výchovné práci předkládají se žáku různé časové nevkusné popěvky a tak zvané "šlágry", jimiž jeho hudební vloha po stránce technické i ethické jest přímo ničena, ba což ještě horší i jeho hudební vkus úplně pokažen. Možno bez rozpaku tvrdit, že tento způsob vyučování jest jednou z nejdůležitějších příčin žalostného dnešního úpadku příslovečné české hudebnosti lidové.

Jest to tím zhoubnější, že vyučování toto jest úplně neodpovědné, poněvadž odborný dozor, jaký provádí státní hudební inspekce ve školách a ústavech hudebních na tyto neoprávněné učitele se nevztahuje. Vezmeme-li v úvahu, že zvláštní povaha hudební výchovy žádá, aby vyučování žáků aspoň po stránce praktické, tedy školení technické, dálo se jednotlivě, podle různého nadání žákova - má-li míti zdárného výsledku - a že naproti tomu veliká většina těchto neoprávněných učitelů hudby vyučuje hromadně celou řadu žáků současně, snadno pochopíme, že zlo tímto vyučováním způsobené, takto ještě se jen stupňuje.

A takovémuto vyučování a následkům jeho chce zákon tento čeliti. Nestaví se zajisté proti pedagogické činnosti odborných a zkušených učitelů hudby neb umělců, třeba by jmenované aprobace neměli, jak svědčí v § 7 bod c) t. z. - Zákon však chce skutečně zodborniti a prohloubiti vyučování hudbě aprobovanými učiteli, ukládaje jim splnění předpisu § 4 a 6 bod c) a v § 14 a 15.

Jest však ještě jedna příčina, která mluví pro uzákonění návrhu tohoto a tou jest sociální spravedlnost.

Neodborní učitelé vůči učitelům aprobovaným jsou vždy hmotně ve výhodě. Jak již řečeno, majíce existenci zabezpečenou svým hlavním povoláním, mohou vyučování provozovati jako vedlejší zdroj příjmů za odměnu daleko nižší, než učitelé odborní, kteří hudebnímu vyučování výhradně se věnovali jako svému životnímu povolání, jež má jim zaručiti životní existenci.

Není však sociálně spravedlivé, aby někdo, kdo nemá pražádné způsobilosti a tedy oprávněnosti k jistému povolání neb zaměstnání, veřejně za plat toto zaměstnání provozoval a tím druhého způsobilého a oprávněného na existenci poškozoval. Proti tomu brání se všecky kategorie zaměstnanců a zákon také tato různá zaměstnání vůči takovému poškozování chrání. Jen v oboru hudebním následkem nedostatku zákona panují veliké sociální i právní nesrovnalosti. Na jedné straně úřad žádá od oprávněného odborníka doklady o jeho způsobilosti, jež není tak snadno dosažitelná. Je třeba šesti až sedmiletého studia na konservatoři aneb dlouholetého soukromého studia ku složení státní zkoušky z hudby, která mimo to rok od roku je přísnější. Vedle toho učitel řádně kvalifikovaný podroben jest daním a to dani osobní, dani výdělkové, i dani z obratu, musí krýti režii, t. j. řádné místnosti vyučovací podléhající úřednímu schválení, zařízení a udržování těchto, doplňování archivu, opravy nástrojů atd. Naproti tomu musí úřady klidně přihlížeti k činnosti neoprávněných živlů, od nichž nemůže žádati ani jakékoliv kvalifikace, jimž nemůže ani daní předepsati a u nichž i většina režijních nákladů odpadá, ačkoliv de facto jsou to soukromé hudební školy mnohdy s velkým počtem žáků, poněvadž tyto jakémukoliv úřednímu zakročení i odborné kontrole se vymykají. A tak není dnes řídkým zjevem, že skutečný odborník z nedostatku zaměstnání následkem této nekalé soutěže úpí v nouzi, kdežto vedle zcela nezpůsobilý činitel, jehož existence jest již jinak zabezpečena, má z vyučování prováděného neodborně značný, ba skvělý příjem. To jsou poměry jistě nezdravé, jimž tento zákon čeliti chce a kvalifikovaní odborníci hudebně-pedagogičtí mají jistě právo žádati, aby zákon je vůči těmto poměrům chránil. A tak, jak důvody výchovné a ethické tak i sociální a právní cítění mluví pro uzákonění návrhu tohoto. Jinak všecky požadavky úřadů předkládati doklady kvalifikační staly by se neoprávněnými, vyučování hudbě by bylo úplně vydáno na pospas libovůle a tím státní konservatoře i státní zkoušky staly by se zbytečnými.

Přijetím však tohoto zákona bude naopak hudební výchova koncentrována a zodborněna, svěřena jsouc činitelům povolaným a dobré následky toho objeví se zajisté záhy.

Provedením zákona tohoto nevznikne státu žádného finančního zatížení, naopak, přibude mu přírůstek daňový, jednak z nových škol, jednak z většího příjmu škol již existujících.

Po stránce formální budiž návrh tento přikázán výboru iniciativnímu a kulturnímu.