Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Die Unterzeichneten stellen den Antrag:

Die Nationalversammlung möge beschlossen:

Die Nationalversammlung der Čechoslovakischen Republik hat folgendes Gesetz beschlossen:

Der Absatz 4 des § 215 des Gesetzes Slg. d. G. u. V. 103/1926 wird aufgehoben.

Alle Bestimmungen des Gesetzes Slg. d. G. u. V. 103/1926, die mit dem vorliegenden Gesetze in Widerspruch stehen, verlieren ihre Wirksamkeit.

Dieses Gesetz tritt am 1. Jänner 1926 in Kraft. Mit seiner Durchführung werden alle Mitglieder der Regierung betraut.

Der § 215, Abs. (4) des Ges. Slg. d. G. u. V. Nr. 103/1926 will alle jene Staatsangestellten von den Bestimmungen dieses Gesetzes ausschliessen, die nach § 13 oder § 16 des Abbaugesetzes Slg. d. G. u. V. Nr. 286/1924 in den dauernden Ruhestand versetzt oder entlassen wurden, sofern sie längstens bis zum Tage der Verlautbarung des Gesetzes Slg. d. G. u. V. Nr. 103/1926, dem 7. Juli 1926, davon schriftlich verständigt worden sind. Die Dienst- und Gehaltsverhältnisse dieser Bediensteten sollen nach den bis zum 31. Dezember 1925 gültig gewesenen Bestimmungen beurteilt werden.

Der Gesetzgeber kann nicht an der Tatsache vorübergehen, dass eine Reihe von Angestellten, die von ihrem beabsichtigten Abbaue verständigt wurden, noch im Jahre 1926 in aktivem Dienste standen. Die Bezüge dieser Angestellten sollen infolge der Bestimmungen des § 215, Abs. (4) des Ges. Slg. d. G. u. V. Nr. 103 1926 nicht reguliert werden, weil nach dem Motivenberichte zu diesem Gesetze alle diese Angestellten bis zum Ende des Jahres 1925 in den dauernden Ruhestand hätten versetzt oder entlassen werden sollen. Dem muss entgegengehalten werden, dass im Abbaugesetze Slg. d. G. u. V. Nr. 286/1924 keine Bestimmung vorgesehen ist, der zufolge Angestellte, die im Laufe eines bestimmten Jahres die Verständigung von ihrem beabsichtigten Abbaue erhielten, bis zu Ende dieses Kalenderjahres auch tatsächlich abgebaut sein müssen, wie auch in demselben Gesetze keine Bestimmung darüber enthalten ist, dass Angestellte, die in einem bestimmten Jahre von dem beabsichtigten Abbaue verständigt wurden, schon im vorhergehenden Jahre hätten abgebaut werden sollen. Es kann somit von den Angestellten, die nach § 215, Abs. (4) des Ges. Slg. d. G. u. V. Nr. 103/1926 bis zum 7. Juli 1926 die Verständigung von ihrem beabsichtigten Abbaue erhielten, nicht behauptet werden, dass sie schon im Jahre 1925 hätten abgebaut werden sollen. Aus welchen Gründen immer der Abbau eines Angestellten erst im Jahre 1926 erfolgte oder aus welchen Gründen immer die Verständigung vom bevorstehenden Abbaue erst im Jahre 1926 intimiert wurde, keineswegs kann bestritten werden, dass alle diese Angestellten im Jahre 1926 noch aktiv waren und ihre Aktivitätsbezüge nach dem Gesetze Slg. d. G. u. V. Nr. 103/1926 unter allen Umständen zu regulieren gewesen sind, ohne Rücksicht darauf, ob ihr Abbau im Laufe des Jahres 1926 bereits erfolgte oder noch erfolgen wird. Diese Regulierung stünde mit dem Motivenberichte zum Ges. Slg. d. G. u. V. Nr. 103/1926 durchaus im Einklang, demzufolge eine Schädigung der Bediensteten vermieden werden soll. Der § 215, Abs. (4) des Ges. Slg. d. G. u. V. Nr. 103/1926 bedeutet aber eine solche Schädigung, nicht nur hinsichtlich der Gebühren in der Aktivität, sondern auch hinsichtlich der Gebühren im Ruhestande.

Ebensowenig kann übersehen werden, dass in vielen Fällen, in denen der Angestellte den Anspruch auf vollen Ruhegenuss bereits erworben und das 60. Lebensjahr überschritten hatte, dieser Angestellte nach den Bestimmungen der Beamten- bzw. der Lehrerdienstpragmatik aus dem aktiven Dienste entfernt wurde, in anderen vollkommen gleichliegenden Fällen aber nach dem Abbaugesetze Slg. d. G. u. V. Nr. 286/1924 vorgegangen wurde, trotzdem eine Versetzung in den dauernden Ruhestand nach der Dienstpragmatik möglich gewesen wäre. Diese ungleichmässige Behandlung hat zur Folge, dass die aktiven und die Ruhegenüsse der nach der Dienstpragmatik Behandelten nach dem Ges. Slg. d. G. u. V. Nr. 103/1926 reguliert werden, die nach dem Abbaugesetze Behandelten hingegen infolge der Bestimmungen des § 215, Abs. (4) des Ges. Slg. d. G. u. V. Nr. 103/1926 von diesem Gesetze ausgeschlossen sind. Für alle jene Fälle, in denen nach dem Abbaugesetze und nicht nach der Dienstpragmatik vorgegangen wurde, kann das bereits Gesagte wiederholt werden. Besonders nachdrücklich muss auf den Umstand hingewiesen werden, dass durch die ungleichmässige Behandlung derjenigen, die auch nach der Dienstpragmatik hätten pensioniert werden können, im Zusammenhange mit § 215, Abs. (4) des Ges. Slg. d. G. u. V. Nr. 103/1926 Schädigungen hervorgerufen werden, die nicht in der Absicht des Gesetzgebers gelegen sind, wie aus dem Motivenberichte zum Ges. Slg. d. G. u. V. Nr. 103/1926 hervor geht. Es wäre gegen Treu und Glauben und verstiesse auch gegen die guten Sitten, wenn zwei Angestellte unter sonst vollkommen gleichen Umständen womöglich am selben Tage mit durchaus verschiedenen Bezügen in den Ruhestand abgingen.

Bliebe der § 215, Abs. (4) weiter in Geltung, so hätte dies eine wesentliche Veränderung de Pensionsgrundlage zur Folge, da diese nach dem Gesetze Slg. d. G. u. V. Nr. 103/1926 höher ist als nach den früher geltenden Bestimmungen. Sobeträgt die Pensionsgrundlage eines Angestellten mit den Bezügen von VIII/4 im Jahre 1925 14.610 Kč, während sie im Jahre 1926 23.400 Kč ausmacht, eines Angestellten in VII/4 im Jahre 1925 18.804 Kč, im Jahre 1926 je nach der Dienstklasse zwischen 25.200 und 27.600 Kč, eines Angestellten (Mittelschulprofessors) in VI/4 im Jahre 1925 24.210 Kč, im Jahre 1926 je nach der Dienstklasse zwischen 30.600 und 39.600 Kč. Die Unterschiede in den Pensionsgrundlagen nach den früheren und den gegenwärtigen Bestimmungen bewegen sich demnach zwischen 6.390 und 15.390 Kč. Aus diesen Ziffern erhellt zur Genüge die grosse Härte der Bestimmungen des § 215, Abs. (4) des Ges. Slg. d. G. u. V. Nr. 103/ 1926.

Diese gesetzliche Bestimmung bedeutet demnach eine schwere wirtschaftliche Schädigung einer Gruppe von Staatsangestellten, insbesondere jener Angestellten, die nicht nach den Bestimmungen der Dienstpragmatik pensioniert wurden, obzwar dies möglich gewesen wäre. Dies steht mit den Absichten des Gesetzes Slg. Nr. 103/1926 im Widerspruch, verstösst auch gegen das gesunde Rechtsempfinden und ist daher aufzuheben.

Das finanzielle Erfordernis ist gering. Die Bedeckung ist im Rahmen des Staatsvoranschlages, insbesondere im Ertrage der Fahrkartensteuer und der Spiritussteuer zu finden.

Schliesslich wird beantragt, den vorliegenden Gesetzesantrag dem Sozialpolitischen und dem Budgetausschusse der Nationalversammlung zur raschesten Beratung zuzuweisen.

Podepsaní navrhují:

Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Odst. 4 § 215 zákona č. 103/1926 Sb. z. a n. se ruší.

Všechna ustanovení zákona č. 103/1926 Sb. z. a n. odporující tomuto zákonu, pozbývají účinnosti.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1926. Provedením jeho pověřují se všichni členové vlády.

§ 215 odst. (4) zákona č. 103/1926 Sb. z. a n. chce vyloučiti všechny státní zaměstnance z ustanovení tohoto zákona, kteří podle § 13 nebo § 16 restrikčního zákona č. 286/1924 Sb. z. a n. byli přeloženi do trvalé výslužby nebo propuštěni, jestliže byli nejdéle do vyhlášení zákona č. 103/1926 Sb. z. a n., t. j. 7. července 1926 písemně o tom vyrozuměni. Služební a platové poměry těchto zaměstnanců mají se říditi předpisy platnými do dne 31. prosince 1925.

Zákonodárce nemůže nedbati skutečnosti, že mnoho zaměstnanců, kteří byli vyrozuměni o zamýšlené restrikci, konalo ještě v roce 1926 činnou službu. Platy těchto zaměstnanců nemají býti upraveny podle ustanovení § 215, odst. 4 zákona 103/1926 Sb. z. a n., poněvadž podle důvodové zprávy k tomuto zákonu všichni tito zaměstnanci měli býti přeloženi.do trvalé výslužby nebo propuštěni do konce roku 1925. Proti tomu dlužno namítnouti, že v restrikčním zákoně čís. 286/1924 Sb. z. a n. není nijaké ustanovení, podle něhož by zaměstnanci, kteří byli během roku vyrozuměni o zamýšlené restrikci, musili býti také do konce tohoto kalendářního roku skutečně restringováni a rovněž tak není v témž zákoně nijaké ustanovení, že zaměstnanci, kteří byli v určitém roce vyrozuměni o zamýšlené restrikci, měli již býti restringováni předešlého roku. Nelze tedy tvrditi o zaměstnancích, kteří podle § 215, odst. 4 zákona 103/1926 Sb. z. a n., byli do 7. července 1926 vyrozuměni o zamýšlené restrikci, že měli býti již restringováni v roce 1925. Ať již byl zaměstnanec restringován z jakéhokoliv důvodu teprve v roce 1926 nebo ať byl z jakéhokoliv důvodu vyrozuměn o hrozící restrikci teprve v roce 1926, naprosto nelze popírati, že všichni tito zaměstnanci v roce 1926 sloužili ještě činně a jejich činovní plat měl býti upraven za všech okolností podle zákona č. 103/1926 Sb. z. a n., ať již byli restringováni během roku 1926 nebo ještě budou. Tato úprava byla by úplně ve shodě s důvodovou zprávou k zákonu č. 103/1926 Sb. z. a n., podle níž má se zabrániti poškození zaměstnanců. § 215, odst. 4 zákona č. 103/1926 Sb. z. a n. znamená však takové poškození, nejen pokud jde o požitky v činné službě, nýbrž i ve výslužbě.

Rovněž tak nelze přehlédnouti, že v mnoha případech kdy zaměstnanec nabyl již nároku na plné odpočivné požitky a překročil 60. rok věku, byl propuštěn z činné služby podle ustanovení úřednické nebo učitelské služební pragmatiky, avšak v jiných, úplně stejných případech, postupovalo se podle restrikčního zákona č. 286/1924 Sb. z. a n., ačkoliv by bylo možno přeložiti ho do trvalé výslužby podle služební pragmatiky. Tímto nestejnoměrným nakládáním se stalo, že činné i odpočivné požitky zaměstnanců, u nichž se postupovalo podle služební pragmatiky, upraví se podle zákona čís. 103/1926 Sb. z. a n., avšak ti, kdo byli propuštěni podle restrikčního zákona, podle ustanovení § 215, odstavec 4 zákona č. 103/1926 Sb. z. a n. jsou z tohoto zákona vyloučeni.

Pro všechny ony případy, v nichž se postupovalo podle restrikčního zákona a nikoliv podle služební pragmatiky, lze opakovati, co jsme již řekli. Zvláště důrazně musíme poukázati na to, že nestejnoměrným nakládáním s těmi, kteří mohli býti přeloženi do výslužby také podle služební pragmatiky, v souvislosti s §em 215, odst. 4 zákona č. 103/1926 Sb. z. a n., byli poškozeni, což zákonodárce nezamýšlel, jak vysvítá z důvodové zprávy k zákonu č. 103/19226 Sb. z. a n. Bylo by proti dobré víře a také pokleskem proti dobrým mravům, aby dva zaměstnanci, jinak za úplně stejných okolností, téměř téhož dne odešli do výslužby s naprosto různými požitky.

Kdyby zůstal v platnosti § 215, odst. 4, mělo by to v zápětí podstatnou změnu pensijní základny, poněvadž podle zákona č. 103/1926 Sb. z. a n. jest pensijní základna větší než podle dříve platných ustanovení. Tak pensijní základna zaměstnance s požitky VIII/4 činí v roce 1925 14.610 Kč, kdežto v roce 1926 23.400 Kč, zaměstnance v VII/4 v roce 1925 18.804 Kč, v roce 1926 podle té které služební třídy 25.200 až 27.600 Kč, zaměstnance (středoškolského profesora) v VI/4 roku 1925 24.210 Kč, v roku 1926 podle příslušné služební třídy 30.600 Kč až 39.600 Kč. Rozdíly v pensijních základnách podle dřívějších a nynějších ustanovení činí tedy 6390 až 15.390 Kč. Z těchto čísel dostatečně vysvítá velká krutost ustanovení § 215, odst. 4 zákona č. 103/1926.

Toto zákonné ustanovení těžce tedy hospodářsky poškozuje skupinu státních zaměstnanců, zvláště zaměstnanců, kteří nebyli přeloženi do výslužby podle služební pragmatiky, ačkoliv by to bylo bývalo možné. Příčí se to úmyslům zákona č. 103/1926 Sb. z. a n., odporuje to také zdravému právnímu citu a jest tedy třeba, aby toto ustanovení bylo zrušeno. Finanční náklad jest nepatrný. Úhrada budiž opatřena v mezích státního rozpočtu, zvláště z výtěžku daně z jízdních lístků a daně z lihu.

Konečně navrhují, aby tento návrh zákona byl přikázán výborům Národního shromáždění sociálně-politickému a rozpočtovému, aby jej co nejrychleji projednaly.