Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

I. posl. dra Gátiho, Mondoka, Sedorjaka a druhov min. socialnej pečlivosti a min. verej. zdravotnictva o nesnesitelných pomeroch, zavládnuvších v okresnej robotníckej nemocenskej pokladní v Užhorode,

II. posl. Pohla a druhů min. veřejných prací, že revírní horní úřady konají šetření nemající zákonného podkladu, jak jsou složena osazenstva po stránce národní,

III. posl. dra Czecha a druhů min. vnitra, že byla rozpuštěna schůze německé sociálně demokratické strany dělnické, která se konala v Praze dne 25. listopadu 1926,

IV. posl. Leibla, Schustera a druhů vládě, že se při provádění pozemkové reformy nebral zřetel na obec Kozolupy,

V. posl. Stivína, jaši a druhů předsedovi vlády ve věci časopiseckých zpráv o jednání Československé republiky s Vatikánem o konkordát,

VI. posl. Buřívala, Procházky, Bergmanna a spol. min. pošt a telegrafů a min. vnitra o přeložení vrchního poštmistra Jana Hoyera z Města Teplé,

VII. posl. Bergmanna, Procházky, Buřívala a spol. min. veřejných prací o nesprávném postupu při ustanovení Františka Hřebíka státním cestmistrem v Poljaně na Podkarpatské Rusi,

VIII. posl. Bergmanna, Procházky, Buřívala a spol. min. železnic o doplatcích místního přídavku železničním zaměstnancům v Hustu na Podkarpatské Rusi,

IX. posl. Bergmanna, Buřívala, Pechmanové a spol. min. pošt a telegrafů o nelidském postupu proti Josefu Nettalovi, pošt. zřízenci v Janovicích n./Úhlavou,

X. posl. Špačka, Vencla, Rýpana, Kyncla a druhů min. veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy o odkládání stavby státní nemocnice na Ostravsku,

XI. posl. de Witte, Blatné, Katze, Pohla a druhů min. vnitra o zvláštní činnosti státní policie v německých městech republiky,

XII. posl. Krebse a druhů min. pro věci zahraniční o zvláštní činnosti československého konsulátu v Saské Kamenici,

XIII. posl. inž. Junga, Krebse, dra Wollschacka a druhů vládě, aby ještě v podzimním zasedání posl. sněmovny podala návrh nového pensijního zákona,

XIV. posl. Kreibicha a druhů předsedovi vlády, min. financí, min. soc. péče a min. veřejných prací o strašlivé nezaměstnanosti a nouzi dělnictva v městě a okrese Cvikov a o katastrofálním finančním stavu města Cvikova.

Od konca svetovej války nemá okresná nemocenská pokladňa robotnicka v Užhorode ani voleného reiditeľstva, ani dozorčieho výboru ani rozhodčieho súďu, které sú jej zaistené v uh. zák. čl. XIX/1907. za účelom zdánlivého nastolenia samosprávy menovalo sice ministerstvo sociálnej pečlivosti v r. 1920 riaditeľstvo, dozorčí výbor a rozhodčí súd, avšak zemský úrad považoval i to za veľa, rozpustil menované riaditeľstvo a dozorčí výbor, a na miesto nich postavil vládneho komisára a od tých čias stojí v čele pokladne vládny komisár, který je vykonavateľom absolutizmu zemského úradu. Robotnictvo však napriek svojím právam zaisteným v zák. čl. XIX/1907 nemá slova ani priamo ani nepriamo vo veciach a vedení nemocenskej pokladne, ač pokladňa vydržiavaná je z jeho prispevkov. Stejné pomery zavládly od čias zákona o sociálnom poistení, nastúpivšieho platnosť 1. júla 1926, čo bolo dovršené ešte tými neuveriteľnými pomery, že nebolo postarané o ustanovenie rozhodčieho súdu, tak že rozhodčí súd od 1. júla 1926 vôbec nejestvuje, ani vo forme menovania.

Od doby zrušenia samosprávy deje sa vykonávanie administrácie, zvláště však nemocenské ošetrovanie nemocných a finančné hospodarenie proti záujmom a vôli členov pokladne, a to podľa byrokratických instrukcií ústředia v duchu čo najnesociálnejšom.

Z plynúcich členských príspevkov je čo najhojnejšie postarané o vydržovanie administrativnej časti pokladne, avšak čo do ošetrovania nemocných uplatňujú sa tie najnemožnejšie úsporné riady na újmu nemocných , čím onemocnelí členovia pokladne miesto toho, aby sa uzdravili, putujú celým radom kalvárií a účel, aby boli z vyliečiteľnej nemoci vyliečení, vôbec sa nedosiahne, čo vzbudilo nesmierné roztrpčenie a nespokojnosť v radoch robotníkov, kterí s odporom a nenávisťou pohliadajú na pokladňu, do ktorej musia platiť voje veľké príspevky, aniž by mohly byť ich oprávnené nároky uspokojené.

Kriklavým dôkazom toho je i to, že kým miestnosti, kde sa odbýva administrácia, sú priestranné a najmodernejšie zariadené, dotiaľ lekárska ordinačná sieň a liečebné oddelenie vtesnané sú do dvoch malých izbičiek, k čomu poznamenať sluší, že pokladna má asi 13.000 členov.

Práve tak ukrutné a nesnesiteľné je i to, že röntgenové a iné liečebné aparáty, zakúpené za drahé peniaze, ležia tam nepouzživané, lebo chýbajú k nim odborné ruky, čo má za následok i to, že stroje tie bez znaleckého ošetrovania veľmi často a v krátkych medzidobiach sa kazia, stanú sa po dobu mesiacov neupotrebiteľnými, čím sa nemocným vôbec ujima možnosť prípadného liečenia tak zv. röntgenovými paprsky, paprsky kremeňovými, elektrickými lázňami, elektrickou masážou a podobnými.

Kým za újmu nemocných udomácnil sa ten najbezohľadnejší a najneľudskejší úsporný system, dotiaľ pod režimom vládneho komisára zakúpila pokladňa luxusný automobil a postavila autogaráž nákladom 200.000 Kč, ktorých automobilov používajú riaditeľ, vládny komisár a tiež lekári hlavne k účelom súkromým (na výlety), ač týchto 200.000 Kč bolo by bývalo treba použiť na liečnie nemocných, rozšírenie ambulantných oddelení a na ich zveľadenie. (Proti týmto absurdným pomerom protestovali jak robotníci, tak zamestnávatelia zvlášte na verejných ľudových shromaždeniach).

Vo spojeni so zrušením samosprávy prepustil zemský úrad starých zapracovaných a volených úradníkov a na miesto nich menoval z hľadiska politického takých nových úradníkov, kterí ani bledého zdania nemajú o obstarávaní administrativy pokladničnej, z čoho vznikly obrovské zmätky a je veľmi značný počet nemocných, ktorí mohli sovje podpory održať až po dlhodobom vyčkávaní, a taktiež velký je počet tých, ktorým sa tých podpor nedostane násľedkom krutého a mylného použivania zákona o nemocenskom poisteni. Proti krivdivým opatreniam však členovia nemôžu učinit nič, lebo nieto fóra, na ktoré by sa mohli obrátiť o nápravu svojích krivd, lebo riaditeľ pokladne ztrávi najvačsiu časť svojho času cestovaním po vonkove, keďže je z blahovôle zemského úradu vládnym komisárom inejrusinskej pokaldne, a vládny komisár, menovaný k pokladni v Užhorode, nedodržuje nikdy úradných hodin v pokladni a čo je najvačšia galiba, - rozhodčí súd od 1. júla 1926 vôbec nepôsobí, čím zapričinený bol opravdový chaos.

Značne sa zvýšily aj osobné náklady pokladne v dôsledku prepustenia úradnikov, lebo vačšina prepustených úradníkov mala už právo brať penziu a tedy po poukázaní penzií alebo po výplate horentných odbytných bolo lza ešte menej použiť v záujme nemocných a ku zveľadeniu liečebného oddelenia pokladne.

Lekári nemôžu predpisovať resp. poukazovať lieky podľa svojho najlepšieho lekárskeho vedomia a presvedčenia, ale len podľa príkazov predpisaných zemských úradom, čím stává sa liečba totožnou s válečným hromadným liečením vojenským. Taktiež je upravené nariadením i to, do jakej výšky môžu lekári poukazovať týždenné alebo mesačne ztravné a do jakej ceny môžu predpisovať lieky, a preto o liekoch predpisovaných lekárňami a v poukázanom nimi stravnom vedie pokladňa mesačné a týždenné záznamy, zdali niektrý lekár tieto ustanovenia neprekročil. Lekári musia sa proti svojmu svedomiu, sľubu a lekárským vedomostiam prispôsobovať týmto prepísaným ustanoveniam, lebo s pokladňou sú len vo smluvnom pomere a prestúpia-li pri poukazovací liekov a stravného ustanovenia, predpísané dávno zemským úradom, budú prepustení alebo bude im prepustením vyhrožované.

Lekárska rada bola tiež zrušená, a na miesto nej rozhoduje o tom, má-li byť niektrotý nemocný poslaný do sanatoria alebo kúpeľov, úradník - laik, ktorý nemocného po dobu týždňov alebo mesiacov ošetroval a ani nie lekárska rada, sostavená prv z pokladničných lekárov, ktorá keď tu ešte bola, revidovala znalecký posudok lekára. Následkem toho neľudského systemu, ktorý hazarduje so zdravim robotnikov, je, že nemoc nespočetných vyliečeteľných nemocných stane sa chronickou a taktiež ohromný je počet nemocných, ktorí následkom týchto method predčasne zahynú alebo následkom toho neľudského systemu, ktorý hazarduje ho ošetrovania stanú sa práce neschopnými.

Postup pokladne voči nemocným, ktorí potrebujú speciálneho alebo iného podobného liečenia (sanatoriu), je ten, že je-li nemoc ešte lev v počiatočnom štadiu a môže byť v zárodku liečená, odmietnu nemocného preto, že jeho nemoc ešte nie je dosť vážna, a keď už je nemoc v štádiu pokročilom, odmietnu nemocného preto, lebo jeho nemoc je už nevyliečiteľná. Avšak ani o tom nemôže byť reči, aby nemocný mohol byť liečený úspešne po domácku v liečebnom oddelení pokladne, lebo zariadenie a výstroj liečebného oddelenia je velmi primitivný a nie sú tu ani lekári, potrební ku špeciálnemu liečeniu. Počet lekárov je v pomere k počtu členov veľmi nepatrný, špecialistu medzi nimi nieto nanajvýš ušný a očný špecialista, avšak členovia nemajú ani slobodnú volbu lekára.

Lekárske vyšetrenie nemocných deje sa v izbičke, a to v stejnej dobe pre ženy, mužov a deti. Lekári nevolaj) nemocných po jednom, ale naraz vo skupinách o 5, 10, i 15, čo je najtypickejším dôkazom toho, že v nemocenskej pokladni udomácnil sa ten najpodlejší system válečného hromadného liečenia. Jeden lekár musí týmto spôsobom prehliadnuť za 1 hodinu minimálne 25 až 30 nemocných, čo znamená, že takýmto spôsobom nelza zistiť diagnozu ani tej najprimitivnejšej nemoci, tým menej spôsob, ako má byť liečená. Neberie sa ohľad ani na ženských členov pokladne a nesplní sa ich dávné a oprávnené prianie, aby dostaly lekárku, ktorej by sa mohly sveriť so svojimi najchúlostivejší´mi chorobami naprosto otvorene.

Pomery tie doznaly dovršenia od 1. júla 1926 tým nemožným stavom, že od tých čias nepôsobí ani rozhodčí súd, čo dnešné vedenie pokladne odôvodňuje tým, že nastúpením platnosti nového zákona o sociálnom poistení zrušená bola prislušnosť rozhodčieho súdu dosiaľ pôsobivšieho, a predsa so strany ministerstva soiálnej pečlivosti nebolo dosiaľ učinené žiadné opatrenie, aby ustavený bol nový rozhodčí súd. I tento stav vyvolal opravdový chaos lebo pokladniční nemocní nemôžu svoje veci oproti krivdivým rozhodnutiam v nich vyneseným prekladať rozhodčiemu súdu zákonom zaistenému, čim hromada takýchto aktov sa so dňa na deň zveľaduje a nemocní utrpia ohromné škody.

Naproste stejné pomery zavládly tiež v ostatných nemocenských pokladniach v Podkarpatskej Rusi a tiež v prevažnej vačšine pokladieň na Slovensku, následkom čoho prechovávajú robotníci a zamestnávatelia najvačšú nenávisť a odpor proti nemocenským pokladniam, lebo tieto inštitúcie, povolané k účelom sociálnym, staly sa inštitúciami nie ku záchrane zdravia onemocnelých robotníkov a ku jich podpore, ale ku sbíjaniu ohromných milionov, z ktorých stačí na všetko, len na radikálné liečenie a uzdravovanie robotníkov nie.

Na základe výšeuvedeného tážeme sa ministra sociálnej pečlivosti a ministra verejného zdravotnictva:

1. či ste ochotni učiniť naliehave konie tomuto absolutistickému a protisociálnemu systemu,

2. či ste ochotni bez odkladu reštaurovať autonomiu nemocenských pokladieň,

3. či ste ochotni postarať sa, aby voľby ihneď boly vypísané a provedené?

V Prahe, dňa 26. novembra 1926.

Po delší dobu žádají revírní horní úřady od správ závodů seznamy osazenstva a dozorců na dolech, rozdělené podle národnosti osazenstev.

Podle zkušenosti účelem těchto šetření jest, aby hnědouhelný revír severozápadních Čech byl počeštěn, to znamená, aby Němci byli stále více vytlačování.

Revírní horní úřad v Teplicích-Šanově nařídil výnosem ze dne 4. září č. 5320 správám závodů ve svém úředním obvodu, aby každého měsíce a to od 1. srpna zasílaly k evidenci seznam osazenstva a dozorců, zaměstnaných na dole, rozdělený podle národnosti.

Správy závodů, bohužel, poslouchají těchto rozkazů, zákonem neodůvodněných.

Podepsaní táží se pana ministra:

1.) Podle jakých zákonných ustanovení revírní nebo jiné horní úřady dávají správám závodů takovéto rozkazy?

2.) Konají to revírní horní úřady z vlastní vůle nebo na rozkaz vyšší instance (horního hejtmanství, ministerstva veřejných prací)?

3.) Proč se to zjišťuje, nebo k čemu se užívá výsledků zjištění národnostního složení osazenstev a dozorců?

4.) Jest pravda, že k příslušným zjištěným datům má přístup "Národní jednota severočeská" nebo její činovníci či důvěrníci?

5.) Ví pan ministr veřejných prací, že touto činností revírních horních úřadů, zákonem neodůvodněnou, trpí ostatní činnost těchto úřadů, zvláště jejich inspekční a vyšetřovací služba, jejíž nedostatky se ostatně všeobecně odůvodňují přetížením a nedostatkem úřednictva, zatím co revírní horní úřady na tuto činnost, která nemá podkladů v zákoně, jak se zdá, mají dosti času a úředníků. Chce pan ministr vysvětliti a odůvodniti tento rozpor?

6.) Ví pan ministr, že sdružené svazy hornické již mnoho let žádají podle § 19 zákona o závodních radách, aby byly zřízeny povinné paritní prostředkovatelny práce, které se však nezřizují pro trpné chování úřadů, kdežto zde, jak se zdá, revírní horní úřady plní rozkazy neznámé jednostranné prostředkovatelny práce, nebo se jich k tomu zneužívá?

7.) Jest pan ministr po všech těchto důvodech ochoten naříditi, aby revírní horní úřady a jiné horní úřady konaly práci přikázanou jim zákonem, a je-li ochoten postarati se, aby zastavily šetření o národním složení osazenstev, jež nemá v zákoně podkladu?

8.) Jest pan ministr konečně ochoten co nejdříve podati zákonodárným sborům návrh zákona, jímž se zavádějí povinné paritní prostředkovatelny práce v hornictví podle §u 19 zákona o závodních radách?

V Praze dne 10. prosince 1926.

Okresní organisace německé sociálně demokratické strany dělnické v Praze svolala na den 25. listopadu 1926 schůzi, na níž měla mluviti paní Angelika Balabanoffová o "Fašismu, Mussolinim a italském dělnickém hnutí". Pražské policejní ředitelství vzalo na vědomí ohlášení schůze, referentky o obsahu přednášky. Přes to byla paní Balabanoffová hned po svém příjezdu do Prahy předvolána na policii a tam donucena podepsati revers, že nebude mluviti ani o politických poměrech v Československu, ani o osobě Mussoliniho, ani o fašistické vládě. Poněvadž tento revers byl v příkrém rozporu s tím, že přednáška a její obsah byly již povoleny, bylo nutno rozumně míti za to, že jde o pouhou formalitu, kterou se chce policie krýti proti případnému obviňování italského vyslanectví. Avšak tato domněnka byla klamná. vládní komisař na schůzi přítomný zakročil při prvních slovech přednášející velice bezohledně, žádal, co jest v dějinách shromažďovacího práva jistě ojedinělým případem, jako vládní zástupce ve schůzi o slovo a poněvadž přednášející ovšem pokračovala, mluvíc o předmětu výslovně schváleném policejním ředitelstvím, schůzi rozpustil. Za malou chvíli poté, když vyslovil rozpuštění schůze, dostavila se tam policejní pohotovost asi 100 mužů, kteří tedy musili již býti připraveni a vytlačila účastníky schůze z místnosti.

Shromáždění, jichž se ovšem zmocnilo velké rozhořčení pro toto křiklavé porušení shromažďovací svobody, odešli pak na pozvání senátora dra Soukupa do Lidového domu, aby se tam zúčastnili důvěrné schůze, omezené na pozvané hosty. Ačkoliv všem přítomným, kteří veskrze byli buď členy německé sociálně demokratické strany dělnické nebo jinak byli osobně známi svolavatelům, byly vydány pozvánky znějící na jméno, pokusil se vládní zástupce, jenž ihned pospíšil do Lidového domu, rozbíti také tuto schůzi. Teprve po dlouhém vyjednávání s policejním ředitelstvím mohla se konati tato neveřejná schůze, omezená na zvané hosty.

Druhé dne po tom dostavili se znovu tajní policisté do domu, kde bydlí posl. Taub, aby se tam dověděli, kde přebývá paní Angelika Balabanoffová, která přenocovala v bytě posl. Tauba. Policejní ředitelství sice, když posl. Taub zakročil, popřelo, že vyslalo tyto detektivy, avšak tento případ naléhavě vyžaduje, aby byl vyšetřen.

Tážeme se pana ministra:

1.) Jest ochoten vyšetřiti tyto případy a zjistí-li že se stala nezákonitá věc, učiniti přeměřená opatření?

2.) Jest ochoten poučiti podřízené orgány, že mají dbáti ústavně zaručené shromažďovací svobody?

V Praze dne 9. prosince 1926.

Obec kozolupská žádala v dubnu 1925, aby jí byla přidělena půda ze zabraného dvora v Kozolupech. Obec potřebuje těchto pozemků na stavbu obytných budov, jelikož bytová nouze v této obci je již taková, že lidé musí bydliti ve starých konírnách. Je také nutně zapotřebí zříditi obecní hřbitov a hřiště. Ačkoliv ze všech těchto důvodů příděl půdy jest pro tuto obec životním zájmem, obvodová úřadovna pozemkového úřadu v Plzni, která přece jistě musila věděti o těchto okolnostech, bezohledně nedbala naléhavých požadavků obce a nepovažujíc obec ani za hodnou byť i jen odpovědi na její četné žádosti a naléhání, rozdělila 76 ha půdy, při čemž zvláště Národní jednota pošumavská dostala skoro darem mnoho hektarů cenných stavebních pozemků. Obec jest tímto bezohledným, sociálnímu duchu pozemkové reformy velice se příčícím postupem nucena kupovati drahé stavební pozemky, to však zdaleka přesahuje její finanční sílu.

Tážeme se tedy vlády:

Jest ochotna pozemkovému úřadu ihned přísně naříditi, aby kozolupské obci byla přidělena jejím potřebám odpovídající výměra půdy ze zabraného velkostatku v Kozolupech?

V Praze dne 9. prosince 1926.

V časopise "Ludová Politika", orgánu československé strany ľudovej v čís. 227 ze dne 10. prosince 1926 uveřejněn byl článek s nadpisem "Riešenie vnutornej otázky církevno-politickej", ve kterém se praví, že nová vláda si vzala do programu řešení vnitřních otázek církevně-politických a že biskup dr. Prečan z Olomouce začal již vyjednávati jako prostředník s vládou republiky československé s Vatikánem. Podkladem jednání je otázka konkordátu mezi československou republikou a Vatikánem, při čemž za vzor má sloužiti konkordát Rumunska s Vatikánem, nedávno uzavřený.

Podepsaní považují každé jednání o konkordát s Vatikánem za ohrožení státní moci a její autority, poněvadž nutně došlo by ku vměšování moci církevní do svrchované pravomoci státní.

Jelikož jedná se o zprávu časopisu, jehož styky s církevními orgány římsko-katolickými josu více než známy a jelikož zpráva tato oficielně vládou vyvrácena nebyla a jelikož v kladném případě jednalo by se o ohrožení autority státní, táži se podepsaní:

1.) navázala již, neb hodlá navázati vláda jednání s Vatikánem o konkordát?

2.) Je pravdou, že arcibiskup dr. Prečan jednání jako prostředník mezi vládou Čsl. republiky a Vatikánem zahájil a kdo ho k tomu pověřil?

3.) Je vláda ochotna zabrániti jednání o konkordát s Vatikánem, po případě je ochotna každé snad již navázané jednání zrušiti, protože v každém případě znamenalo by jakékoliv jednání ohrožení svrchovanosti státní moci a její nadřazenosti?

V Praze dne 15. prosince 1926.

Vrchní poštmistr Jan Hoyer, jmenovaný v r. 1923 do Města Teplé, stal se pro své uvědomělé češství, pro hájení práv českého státního jazyka a zájmů československého státu, nepohodlný tamějším němcům, zejména opatovi tepelského kláštera Dr. Gilbertu Helmerovi, a předmětem soustavných osočování a udávání, jež úředním šetřením ukázala se vždy bezpředmětná a nesprávná. Hoyer byl jediný český člen tamější okresní správní komise a jako takového upozorňoval jak poštov. zřízenec Karel Wohlrab (Němec), tak i část německého obyvatelstva, že okresní cestmistr Andreas Bayerle béře plnou pensi bývalého šikovatele a plný plat cestmistra z veřejných prostředků proti znění § 17. zákona z 22. prosince 1924, čís. 286 a konečně sám z docházející platebky fakt ten mohl zjistiti. Obrátil se na voj. pens. likvidaturu s dotazem, zda to jest přípustno a žádal o zachování důvěrnosti. To mu úředním spisem bylo zaručeno a žádáno o sdělení jména onoho percipienta.

To bylo učiněno a 1. února byla Bayerlovi pense upravena se současným obstavením na splátky 150 Kč měsíčně.

Než věc byla vyřízena, dostavil se k Hoyerovi občan, který se představil jménem Zörer a upozorňoval Hoyera na tentýž případ a mimo to, že Bayerl používá železniční průkazky neprávem. Hoyer opomenul si identitu Zörera (Němec) prokázati a poněvadž Hoyer při jízdě na dráze sám tuto okolnost pozoroval, učinil o tom písemné oznámení ve jménu dostavivšího se Zörera, který proti tomu ničeho nenamítal, aby udání bylo jeho jménem podepsáno. Teprve nyní bylo zjištěno, že tento občan se jen za Zörera vydával, poněvadž asi věděl o tom, že pravý Zörer žije s Bayerlem v nepřátelství a pokusil se mystifikovat nejen Hoyera, ale i pravého Zörera, takže jest oprávněné podezření, že to byla osoba, Němci nastrčená, aby se proti Hoyerovi získala účinná zbraň, o čemž svědčí také podaná interpelace posl. Kalliny (něm. nac.) o této záležitosti, poněvadž zůstává nevysvětlitelno, jak se mohl o tom dovědět posl. Kallina, když udání bylo posláno cestou úřední doplňovacímu velitelství v Chebu k vyšetření.

Věc vyšetřoval evidenční poručík Novotný, který přirozeně povolal k výslechu pravého Zörera, nikoliv domnělého. Ten ovšem o věci ničeho nevěděl. Hoyer byl dle poznaného rukopisu předvolán a oznámeno mu, že pravý Zörer se k dopisu nepřiznává. Při této příležitosti popsal Hoyer osobu, která mu udání učinila. - Hoyer si sám předvolal Zörera a dotazoval se, zda by mu byla osoba, která se zaň vydávala, známa. Nedovedl se upamatovati a dal Hoyerovi prohlášení, že o tomto případě ničeho nikomu neřekl, že je mu však znám, a že osoba pisatele udání (t. j. Hoyer) byla mu oznámena četn. nadporučíkem Hlušičkou.

Odkud tedy pan posl. Kallina čerpal informace pro svou interpelaci? Buď od nastrčené osoby aneb z prozrazených úředních aktů, popřípadě prozrazením úřední osobou, která spisy o této věci dostala do ruky.

Mezitím došlo také k ministerstvu pošt a telegrafů anonymní udání na Hoyera v téže věci, podepsané pseudonymem Schneidr, podané v Karlových Varech 1. Obé stalo se předmětem úředního šetření poštov. tajemníkem Janem Šilingrem na místě samém, jehož výsledkem byla obšírná zpráva tohoto vyšetřujícího orgánu, na jejímž podkladě ředitelství pošt a telegrafů v Praze čís. 17407/III z 1. března 1926 poslalo pošt. úřadu v Městě Teplé tento výnos:

"Vaši zprávu, zaslanou doplň. vel. stran neoprávněného pobírání zaopatřovacích požitků cestm. Ondř. Bayerlem schvalujeme, ježto jste jednal správně, oznámiv nezákonný čin státním úřadům. Nutno jest vám však vytknouti, že zprávu zaslal jste příslušnému úřadu anonymně, resp. jménem Zörerovým, ježto jako veřejný státní úředník měl jste své oznámení o dotčeném podepsati svým jménem."

O interpelaci posl. Kalliny vyšetřoval věc pošt. tajemník Jan Šilinger 7. června 1926 a podal obšírnou zprávu k čís. 109682/III-26 řed. Praha, z níž vysvítá, že Hoyer byl předmětem intrik nejen Němců, ale i četnictva a že se nedopustil ničeho necharakterního, naopak vyjádřil se pošt. tajemník Šilinger, že Hoyer jest z nejlepších přednostů jeho dozorčího okresu.

Přes to pan sekční šéf Emil Brejcha v ministerstvu pošt a telegrafů bez řádného discipl. řízení ačkoliv o jeho zavedení Hoyer žádal, odsoudil Hoyera dekretem č. 34.392-III-26, následujícího znění:

"Necharakterní čin, jehož se vrchní poštm. Jan Hoyer v Městě Teplé dopustil, podepsav jménem jiného občana své udání proti cestmistru Ondřeji Bayerlovi v Městě Teplé, činí další jeho ponechání v Městě Teplé nemožný. Ukládáme Vám (ředitelství pošt a telegrafů v Praze) proto, abyste s největším urychlením přeložili Hoyera na vrchnopoštmistrovské místo v českém území a to dle možnosti do obce, kde by pro Hoyera byl zajištěn rodinný byt".

V důsledku toho byl 3. prosince 1926, dekretm č. 171668-III-ředitelství pošt a telegrafů v Praze Hoyer přeložen na menší poštovní úřad ve Zdicích (II/3), ačkoliv Město Teplá jest úřad II/1.

Byl tedy Hoyer bez disciplinárního řízení potrestán proto, že hájil zájem čsl. státu a zájem státního jazyka. Byl potrstán morálně i hmotně, poněvadž ve Zdicích nebyl byt pro něho zajištěn a musí v novostavbě platiti za byt menší o jednu místnost trojnásobnou činži proti činži v Teplé, nehledě ku škodám, vzniklým stěhováním a tím, že místo Zdice bude pravděpodobně systemisováno v nižší stupnici platové než Město Teplá.

Hoyer se v městě Teplé hospodářsky zakrvácel prací v české menšině a nyní dostává se mu odměny úplným zničením hospodářské existence, přeložením na jiné místo a mravní, služební i sociální degradací. - Ministerstvo pošt a telegrafů dokonce zakázalo, že Hoyer nesmí přijít do tak zv. smíšeného území.

Z těchto důvodů táží se podepsaní pana ministra:

a) pošt a telegrafů:

1.) Ví o tomto případu pan ministr a schvaluje toto trestání Hoyera za to, že bona fide hájil zájem státu?

2.) Hodlá pan ministr přeložení Hoyera zrušiti, aneb nahraditi mu všechny škody a újmy, přeložením tímto vzniklé?

3.) Jest pan ministr ochoten nahraditi Hoyerovi morální a služební újmu propůjčením rovnocenného poštovního úřadu s rodinným bytem?

b) vnitra:

1.) Jest pan ministr ochoten dáti vyšetřiti přehmaty ve věci Hoyerově, dle zprávy pošt. tajemníka Jana Šilingra, ze dne 11. června 1926, k čís. řed. pošt a telegrafů v Praze 109.682-III-26 a k tomuto cíli si vyžádati spisy?

2.)Jest pan ministr ochoten pro podruhé zameziti podobným přehmatům?

3.) Jsou páni ministři ochotni sděliti podepsaným, co v této věci zařídili, aneb zaříditi hodlají?

V Praze dne 15. prosince 1926.