Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

I. posl. dra Koberga a druhů min. železnic o jazykových přehmatech železničního personálu v obvodu olomouckého ředitelství státních drah,

II. pos. Sliwky, Petera, Buriana a druhů min. vnitra, že se neustále odkládá volba starosty a ustavující schůze nově zvoleného obecního zastupitelstva v Karvinné ve Slezsku,

III. posl. Windirsche a druhů min. zemědělství, aby se při kácení stromů ve státních lesích používalo domácích dělníků,

IV. posl. Eckerta a druhů min. veř. zdravotnictví a těl. výchovy, min. soc. péče a min. veřejných prací o zakoupení hotelu "Casino" v Mariánských Lázních státem,

V. posl. dra Koberga a druhů min. vnitra o šikanách v malém pohraničním styku,

VI. posl. Majora, Steinera a súdr. min. zemedelstva o učinkovaniu paritných komísií postavených v okresných sídlach Slovenska,

VII. posl. Šamalíka a druhů min. financí o rozdílném placení nápojové dávky z vína a ovocných šťáv ve velkoobchodě a maloobchodě,

VIII. posl. Eckerta a druhů min. vnitra a min. soc. péše o nešvarech ve správě úřednického lázeňského domu v Mariánských Lázních zřízeného pro státní úředníky potřebující lázeňského ošetření,

IX. posl. Bergmanna, Procházky, Buřívala a spol. vládě o přeřadění služebních míst do vyšší skupiny činovného,

X. posl. dr. Gátiho, Mondoka, Sedorjaka a soudr. vládě o způsobu informování stran na civilní správě Podkarpatské Rusi v Užhorodě,

XI. posl. Rudolfa Tayerle a soudr. vládě o přeřadění míst do vyšší skupiny činovného,

XII. posl. Rudolfa Tayerle a soudr. předsedovi vlády o vládním nařízení ze dne 16. července 1926, č. 145 Sb. z. a n.

XIII. posl. Rud. Tayerle, R. Chalupy, Brodeckého, Kleina a soudr. min. financí, že se nevyřizují žádosti aktivních dělnic tabákové režie o přídavky na nezaopatřené děti,

XIV. posl. Bergmanna, Procházky a spol. min. školství a nár. osvěty o skončení disciplinárního řízení s Josefem Mandíkem, zřízencem čes. pathol. ústavu v Praze,

XV. posl. dra Schollicha a druhů min. vnitra o postupu novojičínské okresní politické správy v otázkách jazykových,

XVI. posl. dra Schollicha a druhů min. vnitra, že byla na Hlučínsku zakázána desítiminutová sbírka,

XVII. posl. dra Koberga a druhů min. vnitra o úmyslném týrání v malém pohraničním styku na Hlučínsku,

XVIII. posl. inž. Kalliny a druhů min. pošt a telegrafů o neudržitelných poměrech na karlovarské poště.

Ve středu dne 24. listopadu 1926 došlo v žákovském vozu vlaku 1007 na trati Jindřichov ve Slezsku-Krnov k této události:

Průvodčí Ondráček žádal jízdní lístky a žákovské průkazy jen česky. na žádost Josefa Kristena, žáka 7. třídy státní reálky v Krnově, aby mluvil německy, poněvadž jde vesměs o německé žáky, ještě jednou zhurta opakoval své vyzvání pouze česky. Poněvadž na to jízdenky nedostal, chtěl svrchu jmenovanému odníti výkaz násilím. Žák se však zdráhal mu jej dáti, načež průvodčí Ondráček zavolal v Albrechticích u Krnova vlakvedoucího a službu konajícího úředníka. Tito konečně žáku výkaz odňali. Když Josef Kristen prohlásil, že si bude stěžovati, odpověděl mu průvodčí, že může mít třebas tisíc svědků, že na to přes to doplatí. U přednosty stanice v Jindřichově ve Slezku prohlásil Ondráček proti pravdě, že žádal jízdenky německy a česky a že se mu přes to žák vzepřel. Naproti tomu svědci Hellmut Riedel, Walther Stein a Walter Lechtbau, vesměs žáci reálky z Krnova, prohlašují, že průvodčí přes žádost, aby mluvil německy, žádaje jízdenky mluvil pouze česky.

Poněvadž se takové události v poslední době opakují a čeští průvodčí i v čistě německém jazykovém území s oblibou a výhradně užívají češtiny, již zdejší cestující obecenstvo většinou nerozumí, táží se podepsaní pana ministra železnic:

Schvalujete svrchu vylíčené chování průvodčího Ondráčka?

2. Zamýšlíte napraviti jazykové přehmaty průvodčích v obvodu olomouckého ředitelství státních drah vůči německému obecenstvu?

3. Proč se na tratích v severní Moravě a Slezsku, které jsou vyloženě německé, užívá při dopravě osobními vlaky téměř výhradně českých zaměstnanců?

V Praze dne 4. prosince 1926.

Historie voleb do obce Karvinné, kde bydlí asi 20.000 obyvatelů, jest skutečnou ostudou a přehmatem úřadů, jež naprosto nedbají zákonů a zásadních práv samosprávy tamějšího lidu, zaručené nejen ústavou, nýbrž také smlouvami česko-polskými, pokud jde o polskou menšinu ve Slezsku. Kdežto ve všech obcích na území Československé republiky byly volby do obecních zastupitelstev provedeny, v obce Karvinné od samého plebiscitu po 6 let až dosud nepřetržitě stále ještě jest vládní správní komise s vládním komisařem v čele, a to ke všeobecné nespokojenosti a rozhořčení veškerého obyvatelstva, od něhož se však vyžaduje, aby plnilo všechny povinnosti k obci a státu.

Za toto správné chování lidu šikanují jej příslušné politické úřady zemské a okresní v Opavě a Frýštátě, které, pomáhajíce nepatrné vládnoucí klice ve správní komisi, odkládají konečnou lhůtu k ukončení voleb ad hoc pořízenými rekursy, jež nemají žádného, tím méně věcného odůvodnění. Připomínáme panu ministrovi vnitra, že, pro stálé soustavné průtahy politických úřadů, byly zrušeny první volby z r. 1923, a nenáviděné panování správní komise bylo prodlouženo o 3 leta do r. 1926. Po nových volbách, jež se konaly dne 13. června 1926 klidně a v pořádku, bylo znovu podáno odvolání. Přes to, že vyšetřováním, již dávno provedeným, a výpověďmi svědků bylo prokázáno, že výtky obsažené v odvolání jsou úplně neodůvodněné, přes zvláštní deputace stran, jež jsou ve vládě, a přes protesty podané panu ministrovi vnitra, příslušné úřady okresní a zemské prodlévají s vyřízením odvolání pod rozličnými malichernými a formálními záminkami. Odvolání toto táhne se již 6 měsíců. Nyní - prý - jest již vyřízené odvolání několik neděl u frýštátské okresní politické správy, která však ještě neuznala vůbec za vhodné svolati ustavující schůzi nově zvoleného obecního zastupitelstva v Karvinné. Místo toho začíná se honba na nepohodlné lidi a jejich pronásledování, jako n. p. učitele Guzima z Karvinné, jehož úřady náhle, bez příčiny, na škodu státních financí a přes protesty celého sboru učitelského a rodičů školních dětí přeložily z Karvinné do Hrušova, aby se tak zbavily nepohodlného kandidáta na starostu nebo obecního pracovníka, jemuž dávají přednost strany domácího obyvatelstva.

Obyvatelstvo jest ovšem rozhořčeno pro toto stranictví úřadů a nadržování nepatrným klikám proti ohromné většině voličů a to tak, že se obyvatelstvo pro tyto šikány zdráhá konati své občanské funkce, odpírá platiti daně a přijímati odpovědnost za správu, za ohromné dluhy a za obecní hospodářství správní komise v Karvinné.

Přihlížejíce k tomu táží se podepsaní pana ministra vnitra, co hodlá učiniti, aby bylo vyhověno požadavkům práva na samosprávu, aby bylo podrobeno kontrole hospodářství správní komise v Karvinné, aby vládní činitelé, kteří zavinili úmyslné odkládání obecních voleb v Karvinné, byli přísně potrestáni, a aby bylo ihned příslušným úřadům rozkázáno, vyříditi odvolání a svolati ustavující schůzi nového obecního zastupitelstva v Karvinné?

V Praze dne 16. prosince 1926.

V části postátněného lesa (v údolí Keilova Potoka) ležící v obvodu obce Pommerndorf v okrese vrchlabském, vyvrátila bouře v r. 1925 větší plochy lesa. Toto dříví bylo během posledních měsíců zpracováno a k jeho odklizení byli povoláni cizí dělníci.Tímto opatřením přišli o práci a tím o výdělek domácí dělníci, kteří tam za dřívějšího majitele Černína vždy pracovali, což jest zajisté důležité, neboť obyvatelé Krkonoš jsou odkázáni právě na takovýto výdělek. Tímto odstrčením cítí se však domácí dělníci poškozeni také proto, poněvadž jsou to opět právě oni se svými příslušníky rodin, kteří musí vypomáhati při zalesňovacích pracích. Při odklizovacích pracích nepostupovalo se také s nutnou opatrností, neboť kmeny byly spouštěny přes stráně bez ohledu na to, že tam ještě zůstal les, čímž velmi utrpělo jak dříví, tak také ještě zbylý les. Dříve se prováděly odklizovací práce tak, že domácí dělníci dopravovali poražené kmeny v zimě do údolí na rohačkách. Dříví dopravené do údolí v letě nebylo však dopravováno déle, nýbrž v údolí Keilova Potoka (revír Volský Důl) bylo složeno a leží tam ještě dnes a to takové množství dříví, že by se obyvatelé malého polabského údolí octli ve velkém nebezpečí, kdyby povodeň uvedla toto dříví do pohybu. Jest tedy třeba, aby správa státních lesů rozdělujíc práci, postupovala týmž způsobem, jak učí zkušenost v této krajině, aby při tom zvláště pamatovala na domácí dělnictvo, jemuž právě lesní práce v zimě přinášely přiměřený výdělek.

Tážeme se tedy pana ministra zemědělství, je-li ochoten naříditi, aby při lesních pracích ve státních lesích v Krkonoších byli zaměstnáváni především domácí dělníci a aby spousty dříví nahromaděné nyní v údolí Keilova Potoka byly odstraněny?

V Praze dne 9. prosince 1926.

Československý stát zastoupený ministerstvem veřejných prací, nabyl podle kupní smlouvy z 31. prosince 1924 nebo 3. ledna 1925 hotel "Casino" v Mariánských Lázních za 1,600.000 Kč.

Vedle toho přešlo do státního majetku hotelové zařízení za kupní cenu 790.000 Kč.

Hotel "Casino" v mariánských Lázních byl zakoupen státem pro sociální účely. Jak tato "sociální péče" ve skutečnosti vypadá vysvítá z toho, že tento hotel byl pronajat soukromníkovi, který jako každý jiný soukromý lázeňský dům pronajímá pokoje lázeňským hostům a jen docela málo pokojů jest věnováno vlastnímu účelu sociální péče. Aby se však četným zahraničním hostům v Mariánských Lázních drasticky ukázala státní sociální péče, zařídil nájemce v tomto státním hotelu bar. K provozování tohoto "státního baru" jest však třeba oprávnění k provozování hostinské živnosti. Živnostenské oprávnění k provozování živnosti hotelové a hostinské uděluje zemská politická správa na žádost podanou u okresní politické správy zpravidla beze všech potíží. V tomto případě však získal stát pro sebe sama živnostenské oprávnění k provozování hotelové a hostinské živnosti od dřívějšího majetníka hotelu "Casino", profesora dra Mladějovského a Rosnera v Mariánských Lázních za 160.000 Kč resp. tuto částku jmenovaným vyplatil, aby se tohoto živnostenského oprávnění vzdali, ačkoliv je nemohli již vykonávati v hotelu "Casino", poněvadž se stát sám stal majetníkem tohoto objektu.

Podepsaní se tedy táží pana ministra veřejných prací a pana ministra veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy a pana ministra sociální péče, vědí-li o této věci, pokládají-li za správné, že stát sám zaplatil za prosté živnostenské oprávnění soukromníkům 160.000 Kč a chce-li se postarati, aby objekt v Mariánských Lázních získaný za tak veliké částky, byl věnován svému určení pro sociální účely?

V Praze dne 10. prosince 1926.

V Horních Hošticích u Javorníka na Těšínsku přihodila se dne 26. listopadu 1926 tato věc:

Řídící učitel Rudolf Pietzyk z Horních Hoštic zaslal příslušné četnické stanici v Bílé Vodě u Javorníka osvědčení pro malý pohraniční styk, předložená s interpelací, která byla řádně vydána obecním úřadem, aby je potvrdila. Avšak velitel stanice, četnický strážmistr Fišer, strhl s osvědčení fotografie, text přeškrtl několikráte modrou tužkou: "Nicht bewilligt" a jako odůvodnění toho u řídícího učitele napsal: "Staatsangestellter"., u jeho paní "Keine Notwendigkeit vorhanden". Ústně pak vzkázal ještě řídícímu učiteli, že jako státní zaměstnanec nemá v Německu co hledat a na procházku že může jíti také zde. Obojí odůvodnění nejsou správná. Neboť 1. řídící učitel není státní zaměstnanec a 2. ani státním zaměstnancům žádné zákonné ustanovení nebrání v přechodu přes hranice. Horní Hoštice u Javorníka odděluje od pruské obce Hoštice u Pačkova jen silnice skrz obec a jest samozřejmé, že mezi přímými sousedy jest čilý styk, ať již z příbuzenství nebo přátelských vztahů, který má nyní přestati na rozkaz četnického strážmistra. Nehledě k tomu, na příklad, že každý člen turistického spolku má přece právo podnikati výlety v pásmu 30 km i přes hranice, čehož se právě ve zmíněné krajině velmi často používá. Tím více tedy nelze v tomto případě pochopiti postupu četnického strážmistra Fišera.

Poněvadž se takovéto šikanování přihodilo již častěji a frývaldovská okresní politická správa na písemné i ústní stížnosti v této věci nezjednala dosud nápravu, táží se podepsaní tímto pana ministra vnitra:

1. Podle jakých zákonných ustanovení jest četnictvo oprávněno takto omezovati malý pohraniční styk?

2. Jakým způsobem bude poučen četnický strážmistr Fišer v Bílé Bodě u Javorníka, že nemá právo, tak nešetrně nakládati s cizími doklady a poškozovati cizí fotografie?

3. Bude nařízeno frývaldovské okresní politické správě, aby učinila přítrž šikanování, jehož se dopouštějí četnické stanice potvrzujíce osvědčení pro malý pohraniční styk?

V Praze dne 2. prosince 1926.

Ministerské nariadenie zo dňa 27. aprila 1920, č. 1610, hovorí o postavení a účinkování paritných komisií. V smysle tohoto nariadenie bolo by úkolom týchto komisií, aby v hospodárstvach zamestnanych deputátnikov hájili proti nesprávnemu prepusteniu. Avšak prax, ktorú tieto komisie predvádzajú, má práve opačné výsledky. Okresní referenti paritných komisií, prichádzajúcé sťažnosti - napriek temu, že v smysle dotyčného nariadeniea mesačne by maly byť vybavené - dlhé mesiace ich nechajú ležať v úradoch bez vybavenia. Keď potom konečne paritná komisia vynesie rozsudok a poda sa odvolánie na generálnú paritnú komisiu, sťažnost podajúci deputátnik aj rok musí čakať, kým v jeho záležitosti gen. paritná komisia rozhodne. Za ten čas sa mu deputát nevydáva, ba aj z bytu je vypovedený.

Na paritné komisie podané záležitosti ešte i teraz sa riešia na základe haňobného maďarského zákona z r. 1917 a to predsedajúci slúžnovci obťažujú s tým, že na zasedaniach paritných komisií skoro v kažodm páde sa postavia na jednostranné stanovisko a podporujú záujmy veľkostatkárov a arendátorov. Na pojednávaní okresnej paritnej komisie komárňanskej sa prihodilo, že predsedajúci slúžny nepovolil odborovému sekretárovi hájiť záležitosť sťažujúcich si deputátnikov, kdežto obžalovaný veľkostatkár aj právnika si privedol so sebou na pojednávanie. Práve na tomto okresnom úrade sa prihodilo vo viacerých prípadoch, že veľkostatkár pred pojednávánim si vyžiadal mieaku slúžného v záležitosti výpovedi deputátníkov a na základe tých pokynov im dal výpoveď.

Poneváč následkom tejto praxe staly sa paritné komisie záujmovým orgánom statkárov a arendátorov, dotazujeme se pána ministra zemedeľstva:

1. Či je ochotný vydať nariadenie, aby paritné komisie dňom podanie sťažnosti a generálna paritná komisia počnúc dňom odvolania, najneskór behom jednoho mesiace všetky sťažnosti boly povinné vybaviť tak, ako pri ministerském nariadeni č. 3. z r. 1923 pri výpovedech deputátníkov.

2. Či je ochotný vydať nariadenie takého rázu, aby dotiaľ, kým v záležitosti výpovedi obä paritné komisie nerozhodnú, boli povinní zamestnávatelia deputátnikom celý ich deputát v plnej miere vydať?

3. Čí je ochotný vydať nariadenie predsedomparitných komisíí, aby v záležitostiach, prichádzajúciach na pojednávanie, podporoval slabšiu stranku, totiž deputátnikov a pre nich volnosť obhajoby zaručili aj s takým spósobom, aby na pojednavaniach mohli byť zastupovaní a ich záujmy hájené s ich odborovými sekretármi?

4. Čí je ochotný konečně zrušiť platnosť hanebného maďarského zákona, vzťahujúceho se na deputátnikov - ktorý však hájí záujmy výlučne len zemepánov - a postarať sa o podanie osnovy takého zákona, který by hájil záujmy deputátnikov proti prechmatom veľkostatkárov a arendátorov?

V Prahe dňa 28. decembra 1926.

Vedle mnohých břemen, jež se ukládají našemu poplatnictvu, tlačí je různá ustanovení, která zavádí různou povinnost daňovou, jak tomu jest v ustanovení zákona o všeobecné dani nápojové ze dne 25. září 1919, čís. 533 Sb. z. a n., kde se činí rozdíl mezi velkoobchodem a maloobchodem vín a ovocných šťáv.

Zde se rozdílně zdaňuje prodej nad 40 litrů a pod 40 litrů. Jestliže si koupí hostinský neb obchodník víno aneb šťávy ve větším množství než 40 litrů, platí se jen jedenkráte daň nápojová: u vína z 1 litru Kč 1.40 a u ovocných šťáv 75 hal. Jestli však koupí někdo víno neb šťávu pod 40 litrů, musí platiti tutéž nápojovou daň znovu, má tudíž nápoj o Kč 1.40 neb 75 hal. dražší než kupec nad 40 litrů. A to se opakuje, kolikrát se víno neb šťáva pod 40 litrů prodá.

Toto ustanovení vede k mnoha nesrovnalostem, stížnostem a trestům.

Tímto ustanovením trpí velice venkov, kde není spotřeba uvedených nápojů beztak velká a než by hostinský neb prodavač platil dvakráte až třikráte nápojovou daň, raději nápoje ty v obchodě nevede. Tisíce venkovských prodavačů vína a šťáv nemají velkou spotřebu těchto nápojů, ba množí ani nemají za dnešních těžkých finančních poměrů peněz pro větší nákup. Když hostinský neb prodavač dráže koupí, nucen jest dráže prodati a jak k tomu přijde venkovan, že musí platiti u prodavače vína neb šťávy toto dráže než měšťan, poněvadž jest zde poplatnost tak značně různá.

Když by byl zaveden poplatek z uvedených nápojů pouze jedenkráte, tu se hodně spotřeba vína a šťáv hlavně na venkově zvedne a nahradí se finanční správě domnělý zisk z platů maloobchodu.

Z uvedeného následuje, že jest nutno, aby ustanovení zákona o všeobecné dani nápojové podle maloobchodních a velkoobchodních zásad bylo zrušeno a aby vybírána byla jednotná daň nápojová při prodeji vína a ovocných šťáv pouze jedenkráte při neomezeném množství.

Podepsaní táží se:

Jste, pane ministře, ochoten zaříditi, aby všeobecná nápojová daň z vína a ovocných šťáv byla ve velkoobchodě i v maloobchodě jen jednou placena při každém množství?

V Praze dne 16. prosince 1926.

Československý stát zabral rozhodnutím zemské politické správy v Praze 2 a 489/27 ai 1922/78029/23 tak zvaný úřednický lázeňský dům zřízený lidumilným spolkem pro úředníky, profesory a učitele, potřebující lázeňského ošetření, v Mariánských Lázních, spolek rozpustil a správu lázeňského domu, dokud nebude rozhodnuto o odvolání, podaném dne 13. dubna 1923, přenesl na okresní politickou správu v Mariánských Lázních. Okresní politická správa v Mariánských Lázních pověřila správou jmenovaného lázeňského domu okresního komisaře tamějšího úřadu, pana dra Evžena Bossanyho. Dr. Evžen Bossany spravuje tento lázeňský dům, určený pro humánní účely, tak, že příjmy získané pronájmem, jak se zdá, neúčtuje, poněvadž přes několikeré zakročení neplatí za práce a dodávky živnostníků, konané pro tento lázeňský dům. Tak na příklad nezaplatil chudé námezdní pradleně Marii Pötzlové z Velké Hleďsebe, číslo 134 dluh přes 2500 Kč. Tato chudá žena, která, poněvadž nedostala řádně vydělanou mzdu, nemohla zaplatiti včas daně, byla berním úřadem potrestána po prvé peněžitou pokutou 20 a 30 Kč a nakonec byla jí zabavena postel. Tato žena musí nyní také zaplatiti příslušné úroky z prodlení, které jí byly předepsány jedině proto, že jí pan okresní komisař dr. Evžen Bossany, pověřený státní správou tohoto úřednického lázeňského domu, zadržel mzdu, která jí podle práva přísluší. Dluhy na útraty tohoto humánního ústavu dělá však na mnoha místech. Tak tento státní správce dluhů, které nadělal pro tento lázeňský dům u drobných živnostníků, jest dlužen městu 2373.91 Kč za vodu. Jest veřejným tajemstvím, že plat tohoto okresního komisaře, dra Evžena Bossanyho, pověřeného státní správou úřednického lázeňského domu, jest na mnoho let obstaven, jest tedy jistě nasnadě domněnka, že novým děláním dluhů zamýšlí poškozovati obchodníky. Takovýto stav nemůže ovšem povznésti vážnost státu, trpí-li se státnímu úředníku, který jest pověřen správou humánního a sociálního ústavu, takovéto nepěkné věci.

Podepsaní táží se tímto pana ministra vnitra:

1. Ví pan ministr o těchto poměrech u správy úřednického lázeňského domu v Mariánských Lázních?

2. Jest pan ministr ochoten naříditi ihned přísnou revisi a oznámiti výsledek?

3. Jest pan ministr ochoten, zjistí-li vylíčené věci, onoho úředníka přísně potrestati?

4. Jest pan ministr ochoten učiniti v dohodě s panem ministrem sociální péče opatření, aby odvolání, podané dne 13. dubna 1923 humánním spolkem pro státní úředníky, učitele a profesory, potřebující lázeňského ošetření, v Mariánských Lázních, proti rozpuštění tohoto spolku a zabrání jeho majetku bylo co nejrychleji vyřízeno a tento humánní ústav vrácen jeho oprávněným držitelům, aby tak splnil svůj sociální účel?

V Praze dne 15. prosince 1926.