| II. volební období. | 3. zasedání. |
V čísle 339 deníku "Rovnost" ze
dne 9. prosince 1926 zabaven byl od prvého do posledního
slova článek: "Veliká iniciativa":
Události, které se rozvinuly od 9. prosince 1920,
nebyly ještě v dělnickém hnutí
Československa náležitě oceněny
a zhodnoceny. Nepřátelé komunistické
strany oceňují prosincové události
v roce 1920 jako protistátní puč, jinak se
říká, že tyto události můžeme
shrnouti pod názvem obranně generální
stávky. Dnes máme právě šestiletý
odstup od těchto událostí a můžeme
do značně míry s vnitřním klidem
vysloviti přesvědčení, že ani
prvé, ani druhé hodnocení není správné.
9. prosinec 1920 neznamená nic jiného, než
počátek veliké revoluční iniciativy
proletariátu v tomto státě. Je tedy samozřejmo,
že prosincové události v roce 1920 nebyly revolucí,
ale také nebyly obyčejnou, v běžném
slova smyslu míněnou generální stávkou.
Proč nebyly prosincové události před
šesti lety žádnou revolucí? Prostě
proto, že ústřední výkonný
výbor československé sociálně
demokratické strany (levice) ve svém provolání
k dělnictvu vytyčuje sedm požadavků,
které neznamenají nic jiného, než boj
za minimální požadavky dělnické
třídy. Požadavky byly: okamžité
zastavení persekuce nekompromisního dělnického
hnutí, okamžité vyklizení Lidového
domu v Praze od policie a četnictva, propuštění
zatčených, odstoupení vlády Černého,
zastavení konfiskací a provedení tiskové
svobody, kontrola nad vší výrobou, 30% zvýšení
mezd, kontrola zásobování a zabírání
přebytečných bytů, výzva k
dělnictvu, aby se vší vážností
uvažovalo o tom, kterými činy by mohlo dělnictvo
jako masa zakročiti ve směru, aby provedení
socialisace podniků ku socialisaci zralých bylo
posunuto do takového stavu, aby rozhodnutí nemohlo
býti více oddalováno.
Kdyby šlo v roce 1920 o revoluci nebo o pokus o revoluci,
pak musíme říci, že by výše
uvedené minimální požadavky zněly
asi takto: ne odstoupení, ale svržení vlády
Černého, žádné zvyšování
mezd a kontrola výroby, ale obsazení průmyslových
podniků, žádné "uvažování"
o socialisaci, ale postátnění průmyslových
podniků. V případě revoluce nežádal
by výkonný výbor strany Černého
vládu, aby zastavila persekuci, vyklidila Lidový
dům, aby provedla tiskovou svobodu, aby kapitalisté
zvýšili mzdy o 30% atd. To by bylo příliš
směšné, abychom žádali vládu
Černého o provádění "demokratických"
požadavků v situaci, když by šlo o to, aby
ozbrojenou mocí proletariátu byl rozdrcen buržoasní
státní aparát, jeho mocenské síly
a bašty kapitalismu. V tomto smyslu rok 1920 v etapě
prosincových bojů nemůže tedy znamenati
ještě žádnou revoluci.
Avšak prosincové událostí neznamenají
také generální stávku v obvyklém
slova smyslu. Analysujeme-li pozorně toto obrovské
hnutí ve všech jeho místních projevech,
nezapíráme, že v něm zjišťujeme
živelné revoluční prvky. Právě
na Brněnsku a v oblastech brněnského kraje
a župy znamená dnes prosincový zápas
v roce 1920 také slavné revoluční
tradice. V Brně samém byla stávka úplná,
pouliční doprava byla zastavena. Stávka byla
provedena ve všech větších i menších
městech na Brněnsku. Ale nejenom to. V některých
místech dochází k potyčkám
s četnictvem a i vojskem. Provádí se obsazování
veřejných budov, velkostatků, elektrárny,
okresní nemocenské pokladny. Jinde zase bylo odzbrojeno
četnictvo a prováděné sbratřování
stávkujícího dělnictva s "nepřítelem"
mělo tu a tam přímo revoluční
ráz. Pravda, ve všech těch zjevech vidíme
nyní jen projev revoluční dílčí
spontanity, ale nesmíme si zamlčovati, že v
případě, kdyby prosincové akce roku
1920 měly vytýčený revoluční
program, že bychom se dnes už nalézali v situaci,
která by nožná znamenala vládu proletariátu.
Nemůžeme dnes říci, jak by se Černého
vláda tehdy vymotala z těch svých skrýší
třeba na té Českomoravské vysočině!
Prosincové akce roku 1920 byly počátkem veliké
revoluční iniciativy proletariátu v tomto
státě. Dělnictvo brněnského
kraje bojovalo na prvních výspách. Bylo zdoláno
a persekuce vlády rozzuřila se nejvíce na
Brněnsku. "Vlastizrádné" procesy
měly za následek hromadně odsuzování
do kriminálů. Dnes už máme jen živé
vzpomínky na strašlivý a cynický postup
buržoasní tyranie proti hrdinům prosincových
bojů.
Nemáme však jen světlé vzpomínky
na odvahu a hrdinství proletářských
bojovníků na Brněnsku. Od roku 1920 můžeme
také pozorovati v brněnském hnutí
zjevy poraženecké. Vládní persekuce
vyrazila z mnohých duší také víru
v revoluci, naháněla strach do vůdčích
míst na Brněnsku. Votava, Grimmichová, Rouček,
kromě celé řady menších pracovníků
utíkají od revolučního programu horempádem.
A všechny další události na Brněnsku,
které vyvrcholují známou krisí v roce
1925 vyplývají tedy z toho, že určitá
skupina ztratila víru v revoluci a tím se ocitala
v panice.
Ale co je potěšitelné a co je nyní naší
největší oporou je fakt, že dělnické
kádry strany zůstaly pevné a neochvějné.
Proletariát ve straně se nezachvěl a nezakolísal
nikdy. Doležala, který vzal nohy na ramena při
svém přeběhu k fašistům, provázel
již jen pohrdavý úsměch dělnictva.
Dnes nikdo posice komunistické strany na Brněnsku
neotřese a nezviklá. Členstvo komunistické
strany v XVI. kraji pokračuje neúchylně ve
veliké revoluční iniciativě. Provádí
bolševisaci své strany, zdokonaluje vytrvale přebudování
strany svými vlastními silami. K některým
jedincům, kteří z trpkosti a zahořklosti
jako pozůstatků z období krise upadají
do upřílišněného kriticismu,
řekneme na nedělní krajské konferenci
jen jedinou větu: "Bylo by na čase, abyste
od mechanické kritiky a kritisování přešli
k positivní práci ve straně a pro stranu".
Veliká revoluční iniciativa z roku 1920 nás
všechny zavazuje k tomu, abychom jednotně pracovali
na komunistické brázdě práce. K tomu
nás zavazují prosincové oběti proletariátu
na Brněnsku. Nemáme tedy času k tomu, abychom
léčili nervosní jedince, kteří
se sžírají nespokojeností. Jsme-li názorově
jednotni, pak jednotně do díla! Pokračujme
ve veliké iniciativě, kterou projevil proletariát
XVI. kraje KSČ, již v prosinci roku 1920!
V témže čísle zkonfiskována byla
úplně báseň "Prosinec 1920".
Hněv dělníků,
hrozivý mrak na prosincovém nebi,
vzburcován bajonety četníků
a hrubou nestoudností vůdců, v jejichž jménu
krev nevinná byla prolita
na nádvoří Lidového domu,
před parlamentem,
a u Ringhofera,
udeřil bleskem a zapálil
Prahu a předměstí,
vesnice, samoty, města.
Dělnickým hněvem
každá hned hořela cesta
z kladenských dolů,
z Poldiny Huti,
z továren a lomů.
Měšťáci zbabělí a přece krvechtiví,
všichni co z práce jiných jsou živi,
za sedmi zámky svých domů,
za betonovými sruby
jektali zlatými zuby,
žurnály řvaly,
vlastenci štvali,
leč oheň rozbouřeného hněvu,
živen jen rozkošným zmatkem panského světa,
šířil se dále:
Chytlo již Brno,
hořely Oslavany,
hořela Ostrava a Vítkovice
a v Mostě
krvavě rozkvetl bělostný sníh...
Děs schvátil tučňáky a ochromil je v krátku:
Františku Soukupovi zabrali vzbouřenci vilu,
Antonína Němce vytáhli z automobilu,
na Lounsku vlají prapory se střech velkostatků...
Náhlého děsu křečí
sil svých zbavená buržoasie
ve chvíli krajního nebezpečí
chytila znovu otěže vypadlé z umdlených rukou
a pánem situace zase je.
Pokorní sluhové její
druhům svým na pokyn vpadají vzad
a zpředu již četníci kolbami je tlukou.
Vzdali se soudruzi oslavanští
po vysilujícím boji,
vzdali se dělníci kladenští
četníkům v plné zbroji.
Měšťáci vyfintění
se svými samicemi
za hradbou bodáků s úsměšky přihlížejí,
jak vodí rebely spoutané ulicemi
Prahy,
Brna,
Mostu,
Ostravy.
Soudruzi, řekněte mi,
kdy onu porážku dějiny napraví?
| Jan Zíbar. |
Poněvadž ani ve článku, ani v básni
není ničeho, co by konfiskace odůvodňovala,
táží se podepsaní:
Je panu ministru tato konfiskační praxe známa?
Souhlasí pan ministr s takovýmto bezdůvodným
poškozováním dělnického tisku
a pobuřováním veřejnosti?