Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Národní shromáždění republiky Československé schvaluje zprávu, kterou podle posledního odstavce čl. XII. zákona ze dne 23. dubna 1925, č. 102 Sb. z. a n., kterým se mění a doplňuje zákon ze dne 14. dubna 1920, č. 347 Sb. z. a n., o akciové bance cedulové, předkládá vláda o celém výsledku jednání provedeného mezi státem a Národní bankou československou nastupující po Bankovním úřadě ministerstva financí a jejíž předmětem jest zvláštní úmluva ze dne 2. února 1927 a dlužní úpis z téhož dne jako důsledky vzájemného vyúčtování mezi státem a Národní bankou Československou jako smluvními stranami.

Osamostatnění naší měny, jež bylo právně zabezpečeno zmocňovacím zákonem ze dne 25. února 1919, č. 84 Sb. z. a n., vyžadovalo nezbytně přeměnu Rakousko-uherské banky, pokud ovšem měla mimo hlavní ústav v Praze také své filiálky po Československé republice, na vlastní naši státní banku cedulovou.

Úkony její obstarávalo v prvních chvílích měnové odluky ministerstvo financí (§ 3. vl. nař. č. 119/1919 Sb. z. a n., § 8 zák. č. 187/1919 Sb. z. a n.) a brzy po něm Bankovní úřad ministerstva financí (§ 38 vl. nař. č. 246/1919 Sb. z. a n.), který zanikl dne 1. dubna 1926, kdy ujala se činnosti jeho Národní banka Československá (čl. X nov. č. 102/1925 Sb. z. a n. a vyhláška č. 43/1926 Sb. z. a n.).

Tato banka vstupuje v podstatě ve všechna práva a závazky Bankovního úřadu ministerstva financí (§§ 49 a 51 zák. č. 347/1920 Sb. za n.), a to se zpětným právním účinkem od 1. ledna 1926 na podkladě poslední výroční bilance Bankovního úřadu ministerstva financí k 31. prosinci 1925 (§ 12 vl. nař. č. 246/1919 Sb. z. a n.).

Tato bilance s knihovně prokázaným výsledkem provozovacím za dobu od 1. ledna do 31. března 1926 jest číselným základem vyúčtování a také úmluvy podle čl. XII nov. č. 102/1925 Sb. z. a n.

Výsledky sedmileté činnosti Bankovního úřadu ministerstva financí jako státní banky cedulové jsou přirozeně v podstatě obrazem hospodářských a finančních, ale také sociálních a politických poměrů doby, ve které vznikl a působil tento úřad státní. Síla těchto poměrů přemáhala nejednou nevyhnutelnými potřebami, zvláště sociálními zřetele ryze měnové; ale přes všechny obtíže dodělal se přece Bankovní úřad ministerstva financí takových uznání hodných výsledků vrcholících v ustálení měny naší, že z této déle než 2 léta trvající stálosti vzniklo obecné přesvědčení o nutnosti vyvolati v život Národní banku Československou jako nezbytné a zvláště cizinou dosud postrádané ústrojí správní k dalšímu zajištění a zdárnému vývoji měny naší.

Zmíněná bilance k 1. prosinci 1925 s účetními výkazy k 31. březnu 1926 byly zkoumány zvláštní smíšenou komisí revisní, sestavenou jednak ze zástupců ministerstva financí, jednak nejvyššího účetního kontrolního úřadu, která však neobmezila se v jednotlivých důležitějších položkách bilančních pouze na přezkoumání výsledků obchodních za dobu od 1. Ledna 1925 do 31. března 1926, nýbrž sledovala některé účty až do jejich vzniku, jako na př. činnost okolkovací, státní dluh státovkový, nemovitosti, zásobu drahých kovů. Jen hodnocením budov se tato komise neobírala, poněvadž uznalo jak ministerstvo financí, tak i nejvyšší účetní kontrolní úřad účelnějším pověřil prací touto, pokud šlo o budovy po Rakousko-uherské bance, místně příslušné berní správy (na Slovensku a v Podkarpatské Rusi finanční ředitelství).

Výsledky celého tohoto šetření byly ministerstvu financí podkladem jednáni s Národní bankou československou a jimi vysvětlují se také odchylky od některých položek z bilance k 31. prosinci 1925 do úmluvy pojaté. Tato rozsáhlá revise zmíněné komise týkala se zvláště také obchodů, které Bankovní úřad ministerstva financí jako úřad státní nemohl, nucen mimořádnými poměry poválečnými, odmítnouti, které však Národní banka Československá nemohla, zvláště podle §§ 122 a 123 zák. č. 347 1920 Sb. z. a n. o eskontování směnek a poskytování lombardních zápůjček převzíti jako obchody vlastní, poněvadž nejsou co do trvání obchodního přizpůsobeny novým, v té příčině přísným normám bankovním.

Tyto obchody tedy hospodářsky sice neodvratné, avšak běžné minové politice neodpovídající převzala Národní banka Československá za podmínek přesně stanovených a níže vyložených (ke čl. IV) od 1. dubna 1926 do správy jako komisionářka státu a jejich provozovací výsledky jdou tedy také od 1. ledna 1926 dále na účet státu. Čistý zisk těchto obchodů provozovaných od 1. ledna do 31. března 1926 ještě podle zásad všeobecných odhadnutý a oběma smluvními stranami uznaný penízem 5,000.000 Kč povinna jest proto Národní banka Československá vydati státu, který použije těchto prostředků jako přídělu ke zvláštnímu fondu určenému podle. úmluvy k úhradě ztrát, které by nastaly ze zmíněných obchodů spravovaných Národní bankou Československou pro stát (čl. IV).

nutno podotknouti:

Bankovní úřad ministerstva financí, který od samého počátku uvázal se v držbu budov po Rakousko-uherské bance (§ 2 vl. nař. č. 119/1919 Sb. z. a n.) a později podle nájemní smlouvy ze dne 15. září 1919 nahrazené smlouvou ze dne 1. března 1922 jich užíval, až konečně kupní smlouvou ze dne 30. listopadu 1923/17. ledna 1924 nabyl jejich vlastnictví i s inventářem za (budovy a pozemky 6101.403 Kč inventář 197.186 zl. K) 6,298.589 zlatých korun s účinností od 15. září 1923, měl kromě toho i budovy vlastní, kterých získal jednak pro stavbu svého hlavního ústavu, jednak pro náhradní byty svých nájemníků: Do svých bilancí a zvláště do poslední účetní závěrky k 31. prosinci 1925 pojal však zásadně jen budovy vlastní, kdežto z budov po Rakousko-uherské bance jen výlohy na nástavby a jiné investice na nich provedené.

Jsou tedy nemovitosti v bilanci účtovány:

a to:

Kromě toho náleží však do účtu budov ze souborné bilanční položky "jiná aktiva" 769,517.466.64 Kč ještě tyto podružné položky:

vzrostlo čisté jmění Bankovního úřadu ministerstva financí, jehož se používá pro zvláštní reservu podle čl. IV. úmluvy, a to:

Při tomto šetření bylo nutno míti na zřeteli, že, pokud jde o budovy vlastní, byly domy kupované na staveniště pro tiskárnu (č. p. 942 až 946 v Praze II.) draze placeny a domy potřebné pro náhradní byty nájemníků z domů zbořených (na př. č. p. 456, 457 v Praze XIX.) byly stejně jako tiskárna stavěny za nejnepříznivějších podmínek cenových.

Pro budovy po Rakousko-uherské bance jest příznačná jejich nákladnost a rozlehlost neúměrná skutečné potřebě, takže obecná tržní hodnota jejich značně se uchyluje od hodnoty užitkové. Při všech budovách zásadně vyloučena jest možnost uskutečniti vyšetřenou obecnou cenu trhovou, poněvadž Národní banka československá nesmí, leč v případech výjimečných, žádnou nemovitost zciziti.

Při tom všem jest zájem státní chráněn povinností banky (nehledíc k právu předkupnímu), kdyby zanikla její výsada, vrátiti státu nemovitosti za cenu, za kterou je nyní přejímá, s jedinými změnami bilančními způsobenými buď odpisy nebo investicemi.

Zásoby drahých kovů

I. zlata:

1 kg ryzího zlata po 664.61451 $ při kursu 100 Kč = 2.9625 $.

1 kg ryzího stříbra po 22.0232 $ při kursu 100 Kč = 2.9625 $.

Tento rozdíl vzniká tím, že bilance k 31. prosinci 1925 počítá se srážkami u zlata 0.6% vůbec, ať leží kdekoliv, kdežto úmluva vychází z nejvyšší sazby 0.5% pro zlato domácí a snižuje ji u zlata v Bruselu na 0.25%, neuznávajíc pro zlato v Londýně srážky vůbec.

Srážka bilancovaná pro stříbro byla i ve smlouvě uznána; jen výpočet podle úmluvy spočívá na větvím počtu desetinných míst a je tedy přesnější než v bilanci, která počítala jen se dvěma místy desetinnými.

věnován jest jako příděl h/1 zvláštní reservě podle čl. IV. úmluvy.

Již v úvodu bylo naznačeno, že Bankovní úřad ministerstva financí, chápaje své obtížné a důležité poslání nejen s hlediska výlučně měnového, nýbrž i nezbytně celostátního, byl mocí poměrů nucen povolovati úvěry směnečné a lombardní (hlavně válečné půjčky) z tohoto všeobecného důvodu neodbytné, třebaže předpisům výlučně měnovým úplně nehověly, nejsouce zcela likvidní a krátkodobé.

K 1. dubnu 1926 činily tyto obchody

Tak jako podle čl. XII. nov. č. 102/1925 Sb. z. a n. nebylo možno na Národní bance československé žádati, aby převzala tyto obchody za vlastní, právě tak bylo vyloučeno provésti bezohlednou, náhlou likvidaci jejich nebo na úkor neodbytných potřeb státních zaplatiti tento dluh z prostředků státních. Bylo proto potřeba úmluvy s Národní bankou československou o pozvolné likvidaci, kterou snesou dlužníci a která zároveň nepoškodí zájmy měnové. Národní banka Československá přebírá tyto závazky jako komisionářka do správu pro stát. Směnečné pohledávky byly 1. dubna 1926 přeměněny formálně na lombardní, takže s hlediska hospodářského není mezi oběma částmi dluhu valného rozdílu, leč že lombard podložen jest cennými papíry, kdežto směnečně závazky kromě jiných záruk směnkami. Na povaze právní ovšem se ničeho nemění. Stav obchodů těchto, jak již naznačeno, podrobila v úvodu zmíněná zvláštní komise revisní zevrubné prohlídce a označuje jej, zvláště pokud jde o lombard, za uspokojivý nad očekávání, soudíc, že zlikvidování jeho lze se nadíti v dohledné době. Avšak i likvidace směnného obliga vyvíjí se příznivě. Na možné ztráty pamatováno jest zmíněnou již zvláštní reservou, jejíž příděly tvoří mimo v úvodu dotčený výtěžek 5,000.000 Kč z likvidačního bloku za dobu od 1. ledna do 31. března 1926 a mimo položky d/1, g/1 a h/1 naznačené již v poznámkách ke čl. I., II. a III. zvláště ještě aktiva bilanční:

které úmluva vylučuje z výloh účtu zisku a ztráty k 31. prosinci 1925, poněvadž se netýkají Bankovního úřadu ministerstva financí, nýbrž již Národní banky československé.

S hlediska měnového, tedy ve všeobecném zájmu hospodářském a finančním jest nezbytno, aby dluh likvidační právě jako státní dluh státovkový klesal co nejrychleji. Stačí tu poukázati na příklady z ciziny; děje se tak v poslední době nejen v Rakousku a Maďarsku, ale také v Belgii a Italii.

O umořování tohoto dluhu podrobně jedná dlužní úpis, který jest nedílnou částí této úmluvy (čl. XII, nov. č. 102/1925 Sb. z. a n.).

Podle výkazu Národní banky československé k 31. prosinci 1926 klesl dluh likvidační od 1. dubna 1926 z původních 752,603.295.68 Kč na 661,328.307.02 Kč.

§ 39 zák. č. 347/1920 Sb. z. a n. předpokládal, že vedle bankovek obíhati budou i státovky, a dával proto Národní bance československé právo na úhradu skutečných výloh způsobených oběhem jejich. Ustanovuje-li odstavec 2. čl. XII. nov. č. 102/1925 Sb. z. a n., že státovky budou od té doby, kdy banka zahájí svou činnost, považovány za bankovky, nemělo tím býti ničeho měněno na zásadě vyslovené v §u 39 o úhradě výloh. Vzdává-li se Národní banka Československá dočasně tohoto nároku, činí tak proto, že ve značných zásobách státovek do bilance nepojatých, kterými vystačí do konce roku 1930, nalézá své úplné odškodnění.

O původním dluhu státovkovém i likvidačním dluhu státním jedná zmíněný již "dlužní úpis".

Jest povahy čistě účetní a není jinak potřebí poznámek.

Čl. XXVI. nov. č. 102/1925 Sb. z. a n. zmocňuje vládu k cizozemské půjčce měnové, a to dlouhodobé až do 50,000:000 zlatých dolarů S. S. A.; za daných poměrů uznaly však obě smluvní strany, že stačí zatím daleko levnější úvěr krátkodobý. Byla proto 18. května 1926 uzavřena úmluva mezi republikou Československou, National City Bank of New York a Národní bankou československou, podle níž poskytuje jmenovaná americká banka státu na běžný účet Národní banky československé otevřený úvěr, t. zv. "revolving credit" do 20,000.000 $ od 31. května 1926 do 31. května 1927 zúročitelný z vyčerpané výše úvěru 1% nad sazbu Federal Reserve Bank of New York, ale nejméně 5% a za provisi 1% z celého zaručeného úvěru. Podle čl. VIII. úmluvy nese úrok banka sama, provisi platí stát, ale jen ze zápůjčky do 15,000.000 $, kdežto z části nad tento peníz platí provisi banka. Tím ovšem není právo její na měnovou půjčku založené článkem XXVI. nov. č. 102/1925 Sb. z. a n. vyčerpáno, nýbrž zachovává se nedotčeno, kdyby bylo dlouhodobé valutové půjčky potřeba. Úvěru krátkodobého bylo použito, poněvadž je hospodářsky daleko výhodnější, neboť čerpá se jen dle potřeby a zúrokuje se jen to této míry, kdežto zápůjčku dlouhodobou nutno bez ohledu na okamžitou potřebu přijati i zúrokovati celou. Při tom hoví "revolving credit" za daných poměrů měnovým potřebám stejně jako půjčka dlouhodobá.

Fondem tímto mají býti posíleny na vrub zisku prostředky Národní banky Československé k udržení stálosti Kč; je přirozeno, že samy o sobě by nemohly stačiti; proto pamatováno na svrchu zmíněnou valutovou půjčku.

Národní banka Československá zajišťuje si v otázkách měnových, úvěrových a mincovních stálý styk se správou státní.

Podle §§ 32 a 36 zák. č. 347/1920 Sb. z. a n. má banka za obstarávání oběhu mincovního a za zásilky peněz konané z příkazu a pro účet státní správy nárok jen na úhradu hotových výloh. Čl. XI. rozvádí tuto zásadu. Prozatím, dokud jinak nerozhodne, nečiní Národní banka Československá námitek, aby dočasné přebytky z běžného hospodářství státního, které oprávněna i povinna jest přijímati, ukládány byly jinde. Obě strany mají na vůli upraviti otázku tuto časem i jinak.

v čemž obsaženo jest 600 kusů akcií Národní banky Československé upsaných za 2,034.000 Kč.

Ustanovení toto jest důsledkem zásady v úvodu úmluvy vyslovené, že základem vyúčtování jest bilance k 31. prosinci 1925.

Zemědělská výroba jako jedna z nejdůležitějších složek života hospodářského vyžaduje tohoto zřetele a vyjasnění poměru svého k obchodům Národní banky československé.

není potřebí poznámek.

I. Podle § 1 vl. nař. č. 119/1919 Sb. z. a n. převzal ministr financí po Rakousko-uherské bance do správy podle výkazu k 31. březnu 1926:

Z tohoto rozboru, který opírá se číselně o výkaz Národní banky československé k 31. březnu 1926, patrny jsou jednak zákonné základy původního dluhu státovkového, jednak složky působící na umoření jeho.

K 31. prosinci 1926 klest tento dluh na 4.812,654.112.80 Kč.

II. Druhým dílem státního dluhu podle 3. odstavce čl. XII. nov. č. 102/1925 Sb. z. a n. jest dlužný zůstatek (pasivní saldo) z oněch obchodů Bankovního úřadu ministerstva financí, které Národní banka Československá převzala pro stát jen do správy, t. zv. blok likvidační.

Ten skládá se k 31. březnu 1926:

Ad 1. Stav dluhu lombardního jest, jak již ve správě o úmluvě (I) podotknuto, celkem příznivý. Předmětem jeho jsou státní papíry (mezi nimi t. zv. bavlnářský dluh), půjčky československých příslušníků uzavřené ve Vídni, předválečné renty a konečně válečné půjčky obcí, spolků; nadací, spořitelen a soukromníků.

S hlediska jistoty jest tu úhrada:

Poněvadž státní správa ponechává v likvidačním bloku i úrokové výtěžky k úmoru rychlejšímu, mají i dubiosa zde plnou náhradu.

Jest tedy stav lombardního dluhu podle výsledku šetření zvláštní smíšené revisní komise velmi uspokojivý, uváží-li se zvláště, že kromě toho dojíti mohou a skutečně také docházejí dubiosa již odepsaná na jistině i úrocích.

Těchto prostředků lze každým rokem použíti k úmoru, nehledíc ke zmíněným již odepsaným dubiosům z lombardu, pokud se z části vracejí.

Závisí tedy doba úplného zlikvidování jen na zlepšování platební způsobilosti jednotlivých dlužníků; kdyby totiž dlužníci sami ještě spláceli ročně na př. 85,000.000.- Kč, mohl by likvidační dluh, který vykazován jest po srážce přídělu a/₁ ze zvláštní reservy (čl. IV. úmluvy) k 31. prosinci 1926 již jen penízem 585,211.433.9 Kč, zaniknouti úplně již ve příštích pěti letech, tedy asi koncem roku 1931. I když jest splacení tohoto dluhu povlovné, není zde nejistoty, poněvadž jest dluh tento, jak řečeno, kryt vedle směnek ještě i jinými jistotami a proto byl formálně proměněn na lombard. Mezi těmito jistotami oceněnými celkem 619,000.000 Kč jest také 6.800 kusů různých akcií, jichž hodnotu nelze tou dobou číselně přesně určiti, poněvadž jsou to většinou akcie na burse neznamenané. Toto opatření stalo se za schválení vlády a nejvyššího účetního kontrolního úřadu.

Zbývá pak jen dluh státovkový (čl. I), jehož co nejrychlejší umořování jest základní podmínkou stálosti měny.

A tento úmor zabezpečen jest ve dlužním úpisu pevnou soustavou, která spočívá jaksi na dvou pilířích:

roční příplatky z prostředků státních celkem 110,000.000 Kč musí totiž Národní banka Československá věnovati na úmor dluhu státního, a to část 77,000.000 Kč přímo na splácení tohoto dluhu státního, kdežto zbytku 33,000.000 Kč užíti musí při tom k nákupu zlata. Tak bude klesati jednak státovkový dluh o tento celoroční příspěvek 110,000.000 Kč nahrazován jsa při tom oběživem obchodně krytým, jednak poroste o 33,000.000 Kč ročně úhrada kovová, pro níž jest tato část příspěvku celkového vázána.

Tyto příspěvky státní zajištěny jsou pro prvá léta přeplatkovým fondem (čl. XVII. fin. zák. č. 221/1926 Sb. z. a n.) a později úsporami vzniklými ze samočinného poklesu břemen úrokových, když nových dluhů nebude narůstati a staré se budou umořovati. Tak dostane se jednak Národní bance Československé od státu náležitých prostředků, aby snáze ovládla co nejdříve oběživo a tím účinně starati se mohla o stálost měny, jednak všem příslušníkům tohoto státu důvodné naděje, že náš život hospodářský při stálé měně bude se klidně a zdárné vyvíjeti, až dosáhne vrcholné mety; kdy koruna československá z práce vzniklá promění se v jednotku měnovou ze zlata.

Poněvadž podle této zprávy jak zvláštní úmluva, tak i dlužní úpis jsou jen provedením čl. XII. zák. č. 102/1925 Sb. z. a n., jest zřejmo, že ani jedním, ani druhým právním jednáním neukládají se státu ani jeho příslušníkům břemena nová, předkládá se prostě zpráva zákonem předepsaná.

Po stránce formální projevuje vláda přání, aby byl návrh přikázán v poslanecké sněmovně i v senátu Národního shromáždění výboru rozpočtovému.