Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1927.
|
II. volební období. |
4. zasedání |
979.
Interpelace:
I. posl. Roschera, Schäfera a druhů min. obchodu, průmyslu a živností a sociální péče o opatřeních proti úpadku sklářského průmyslu na Jablonecku a Tanvaldsku,
II. posl. Brodeckého a soudr. min. vnitra ve věci zkracování výkonných četnických gážistů v právu na pragmatikální dovolenou,
III. posl. dra Gátiho, Mondoka, Sedorjaka a soudr. vládě o pověstech o zamýšleném útoku na sebeurčovací právo Zakarpatské Ukrajiny v souvislosti se zavedením zemského zřízení,
IV. posl. H. Krebse a druhů min. financí, že válečný poškozenec Řehoř Günzel byl několikráte odmítnut, když se ucházel o účastenství v trafikách a že se bez důvodu dává přednost jiným uchazečům,
V. posl. Stivína, Tayerle a soudruhů min. soc. péče, obchodu, veřejných prací a vnitra o událostech v okresech tanvaldském, jabloneckém a železnobrodském, jakož i o vládních opatřeních,
VI. posl. R. Tayerle a soudruhů min. financí o zdanění pivovarnictví,
VII. posl. inž. Junga, Krebse a druhů min. spravedlnosti a min. vnitra o censurní praxi policejního ředitelství v Ústí nad Labem a státního zastupitelství v Litoměřicích, pokud jde o časopis "Tag" ze dne 8. února 1927,
VIII. posl. Kleina, Brodeckého a soudr. min. vnitra a spravedlnosti o konfiskaci "Četnického obzoru" č. 6 ze dne 15. března 1927,
IX. posl. inž. Kalliny a druhů min. vnitra, že karlovarská státní policie dávajíc svolení k žádosti mladé generace německé národní strany pořádati společenský "Německý večer" postupovala nezákonně,
X. posl. dra Schollicha a druhů min. spravedlnosti o článku opavského státního zástupce dra Glossa v "Národě",
XI. posl. dra Schollicha, Matznera a druhů min. pošt a telegrafů o odnětí schránek na dopisy v Bruntále,
XII. posl. Horpynky, Simma a druhů předsedovi vlády o repatriaci bývalých válečných zajatců z Ruska na státní útraty,
XIII. posl. Horpynky a druhů min. financí, že berní úřady ohrožují existenci živnostníků.
979/I. (překlad).
Interpelace
poslanců Roschera, Schäfera a druhů
ministrům obchodu, průmyslu a živností a sociální péče
o opatřeních proti úpadku sklářského průmyslu na Jablonecku a Tanvaldsku.
Sklářský průmysl na Jablonecku a Tanvaldsku trpí již mnoho let těžkou krisí, čímž počet dělníků v závodech tohoto průmyslu neustále klesá a vzrůstá nepopsatelná bída sklářských dělníků. Tento poměr se v poslední době neobyčejně zhoršil ještě tím, že podnikatelé ve stále větším rozsahu přecházejí k výrobě smirkového zboží, čímž znovu přišlo o živobytí množství brusičů skla, při čemž však smirkové zboží pro svou naprosto méněcennou jakost vůbec není s to, aby trvale získalo sklářskému průmyslu nová odbytiště a tak zmírnilo těžkou krisi tohoto, kdysi tak kvetoucího průmyslového odvětví. Výroba smirkového zboží není tedy ani v zájmu sklářského průmyslu, pro dělnictvo jest to však nesnesitelné zhoršení jeho bídy. Ministerstvo pro průmysl, obchod a živnosti nevěnovalo dosud tomuto rozvoji potřebnou pozornost, naopak zástupce tohoto ministerstva před několika týdny na anketě prohlásil, že není důvodu k zasáhnutí. Prudké zhoršování situace v nejposlednější době a strašlivá nouze dělnictva, která se již vybila v zoufalých projevech, musí však rozhodující činitele poučiti lépe.
Tážeme se tedy pánů ministrů:
1. Jaká opatření zamýšlejí učiniti, aby napravili nouzi sklářského dělnictva na Jablonecku a Tanvaldsku a podporovali sklářský průmysl tohoto území?
2. Jsou zvláště ochotni učiniti potřebná opatření, aby se zabránilo výrobě smirkového zboží?
V Praze dne 30. března 1927.
Roscher, Schäfer,
Kršiak, Schmerda, Bolen, Juran, Hackenberg, Schweichhart, Blatny, Dietl, Haken, Zápotocký, Heeger, Leibl, Vrtaník, Katz, dr. Czech, Kirpal, Šafranko, Taub, Grünzner, Kaufmann, Schuster, de Witte, Pohl.
979/II.
Interpelace
poslance Brodeckého a soudruhů
ministru vnitra
ve věci zkracování výkonných četnických gážistů v právu na pragmatikální dovolenou.
U četnictva množí se stále případy, že velitelství zkracují četn. gážisty na pragmatikální dovolené. Zkracování četn. výkonných gážistů děje se za neodůvodněného předstírání služebních ohledů i v těch případech, kdy okresní četn. velitel i okresní správce politický prohlásili, že proti udělení pragmatikální dovolené ze služebních důvodů námitek není.
Četnická velitelství na Moravě na př. odvolávají se i na rozkaz býv. zemského četn. velitele generála Al. Jirky z r. 1923 s touto textací:
"Vůbec nutno býti s udílením dovolených četníkům šetrnější. Byl-li někdo v běžném půlroku nemocen, nebo v domácím ošetřování, nebo v nemocnici aneb na zdravotní dovolené, nemůže přece ještě žádati, aby další dovolenou ještě déle se výkonné službě vyhnul. Takové prosby, jako též když někdo po školní dovolené chce si k tomu přidati "řádnou" (pozn. tolik jako pragmatikální dovolenou) buďtež odmítány."
Tento rozkaz nejen že kvalifikuje každé onemocnění jako "dovolenou", ale osobuje si korigovati výnos ministerstva vnitra ze dne 4. srpna 1920 č. 26417-13, jímž ministerstvo vnitra jako nejvyšší služební instance četnictva stanovilo právo na "řádnou", tj. pragmatikální dovolenou všech příslušníků četnictva.
Ignoruje výnos ministerstva vnitra, četn. generál A. Jirka přehlíží také ony důvody, které ministerstvu vnitra při stanovení práva četn. gážistů na pragmatikální čili "řádnou" dovolenou byly vůdčími. Ministerstvo vnitra citovaným výnosem hodnotilo povinnost četn. gážistů k výkonu služby exekutivní ve dne v noci, za každého počasí, při čemž zákon o osmihodinové době pracovní nemá na četnictvo vlivu. Četn. gážisté konají denně práce až i 16 hodin bez práva na odměnu za práci přes čas. Konečně dovolená četnictva jest i výchovným prostředkem pro ony gážisty, kteří po dlouhá léta musí žíti v nehostinných krajích cizojazyčných, pohraničních, kde otupuje se jejich vzdělání a společensky nedává se jim možnost, aby se oženili nebo lidsky žili.
Samovolně přehlížeti tyto důvodné příčiny jest však i podle zákona požitkového č. 103/26 nezákonné. Požitkový zákon uzákonil právo na "pragmatikální", u četnictva "řádnou" dovolenou §§ 23 a 35 a sociálně-pol. výbor v souhlase s vládní důvodovou zprávou poukázal na to, že dnešní státní zaměstnanci - tedy i četnictvo - mají zákonitý nárok na dovolenou v oné výměře, jaká pro ně platila před zákonem č. 103/26.
Ježto tedy právo četn. gážistů na "pragmatikální" dovolenou jest upraveno zákonem, nemůže jej samovolně rušiti žádný představený a nijaký rozkaz a táží se proto podepsaní pana ministra vnitra: Jest pan ministr vnitra ochoten zakázati nezákonné zkracování četn. gážistů o právo na dovolenou a naříditi, aby všechny rozkazy, které toto právo porušují byly odvolány?
V Praze dne 24. března 1927.
Brodecký,
Bechyně, Pik, Jaša, Prokeš, dr. Dérer, Hampl, Johanis, Bečko, V. Beneš, Chalupník, R. Chalupa, Srba, Stivín, dr. Winter, Koudelka, Tayerle, Tomášek, Klein, Kříž, Remeš, Brožík, Karpíšková.
979/III.
Interpelace
poslanců dra Gátiho, Mondoka, Sedorjaka a soudruhů
vládě
o pověstech o zamýšleném útoku na sebeurčovací právo Zakarpatské Ukrajiny v souvislosti se zavedením zemského zřízení.
Severovýchodní část bývalých Uher, obývaná Ukrajinci, Maďary a jinými národnostmi, byla vítěznými státy jednostranným rozhodnutím přidělena mírovou smlouvou Saint Germainskou republice Československé. Tato smlouva je formálně uzavřena mezi hlavními a přidruženými mocnostmi a vládou Československé republiky, aniž zvolení zástupcové národů obývajících severovýchodní Karpaty byli dotázáni. Osoby, na něž se vláda československá odvolává jako na zástupce národní vůle podkarpatských Ukrajinců a s nimiž o spojení jednala, jsou z části státními občany americkými, distinguovanými cizinci, částečně bezvýznamnými politickými analfabety a ke každému účelu použitelné figury, které zůstaly bezvýznamnými dodnes. Smlouva Saint Germainská jest tedy imperialistickým rozkazem, vzniklým zcela nezávisle na vůli obyvatelstva podkarpatského a 3 § ústavní listiny, v němž byla pouze zkráceně a nesprávně uzákoněna smlouva Saint Germainská, byl schválen Národním shromážděním, v němž ještě nebyli volení zástupcové národů podkarpatských. Ani o názvu tohoto území nebylo dotázáno jeho obyvatelstvo a proto bylo pojmenováno ethnograficky nesprávně Podkarpatskou Rusí, ačkoliv správné jméno je Zakarpatská Ukrajina.
Z toho je patrno, že národy podkarpatské dosud sebeurčovacího práva nevyužily a považují dnešní stav za přechodný a jim vnucený. Budou dále bojovati za sebeurčovací právo a především za spojení všech částí Ukrajiny, ovládaných dnes různými státy. To neznamená snahu po oddělení od ostatních národů obývajících Československou republiku za každou cenu, nýbrž po vítězství sociální revoluce ještě užší spojení s nimi pod vládou dělníků a pracujících rolníků.
V naší interpelaci z 13. června 1924 č. 4715 zabývali jsme se podrobné státoprávním postavením národů podkarpatských a konstatovali, že vlády Československé republiky nesplnily ani povinnost jim uloženou smlouvou Saint Germainskou, a § 3 ústavní listiny republiky Československé. Od této doby se stav nezměnil a u nás vládne neodpovědná libovůle centralistické byrokracie a koloniální vykořisťování lidu. Vláda republiky a Národní shromáždění nesvědomitě fabrikuje zákony a nařízení, odporující ústavní listině, tj. fundamentu měšťáckého státu. Podle odst. 4 § 3 úst. listiny "Sněm Podkarpatské Rusi je příslušný usnášeti se o zákonech ve věcech jazykových, vyučovacích, náboženských, místní správy, jakož i v jiných věcech...", přes to vláda vydala jazykové nařízení pro území podkarpatské a vládním nařízením zrušila župy staré a ustavila jednu župu pro celé území.
Reakční vláda stran měšťáckých a klerikálních má odvahu jíti ještě dále a chce ustanovení § 3 ústavní listiny úplně zrušiti tak zv. reformou veřejné správy. Vláda chce u nás na základě dohody měšťáckých stran německých a českých, maďarských a slovenských zrušiti zupy vůbec a nahraditi je zemskou správou se zastupitelstvy, jichž členové mají býti částečně jmenováni, jimž nebude náležeti vůbec moc zákonodárná. Osnova příslušného zákona nebyla sice dosud předložena, ale z projevů směrodatných činitelů je patrno, že reforma správy je pro celou republiku uniformní a má vyloučiti i pro budoucnost provedení § 3 ústavní listiny.
Na území Ukrajinců a jiných národů podkarpatských vzbudila také neklid dosud nezaručená zpráva, že vláda se připravuje přeložit hlavní město z Užhorodu do Mukačeva, ačkoliv otázka hlavního města, jako otázky místní správy vůbec, náleží do kompetence zákonodárné moci národů podkarpatských. Ač dosud její orgány nefungují, vláda nemá práva měnit dnešní stav.
Kolují také nezaručené zprávy, že vláda v souvislosti s tajným vyjednáváním se slovenskou stranou ludovou, chce Užhorod a část ukrajinského území připojit ke Slovensku. Hranice území podkarpatských národů není s hlediska dnes platného mezinárodního práva definitivně upravena a ve Východním Slovensku bydlí na 100.000 Ukrajinců na celistvém území přímo souvisejícím s územím naším, jež slovenská buržoasie násilím slovakisuje a nedává jim jediné školy, ani právo užívat národního jazyka před úřady. O řešení vnitrních hranic mezi Slovenskem a územím Ukrajinců podnikla kdysi vláda bezvýznamný a bezvýsledný pokus, ale ukrajinská území bývalých žup šaryšské, zemplínské, užhorodské, gemerské, abaujšské, sepešské nebyla připojena k našemu území a nyní dokonce má býti územím ukrajinským i hlavním městem naší země zaplacena slovenským farářům a slovenské buržoasii ochota sloužiti zájmům českého a německého imperialistického kapitálu.
Podle zpráv také kolujících má býti hlavní město Užhorod s okolím administrativně a soudnicky spojeno s okresy kapušanským a sobraneckým, které jsou slovenské.
Zneklidnění, způsobené zprávami o změně hranic, se ještě zesiluje řečí, kterou měl ministr národní obrany Udržal 4. prosince 1926 v branném výboru, kde řekl: "Fakticky je pravda, že hranice našeho státu nejsou příznivé a proto je úkolem naší diplomacie zkrácení hranic... Naším zájmem je, aby tato úprava hranic brzy byla provedena". Projev odpovědného člena vlády opravňuje podezření, že toto zkrácení hranic bude provedeno na účet území podkarpatských národů.
Slyšeli jsme, že také vládní poslanci podkarpatští protestovali proti plánům na reformu správy a proti úmyslům na změnu hlavního města. Tito pánové protestovali před časem také proti nařízení o velké župě, nedovedli však protest náležitě uplatniti a nevyvodili důsledky z toho, že velká župa byla opravdu zřízena. Je možné, že tito pánové budou také oposičně hlasovat, ovšem se souhlasem vlády, domnívajíce se, že tím zakryjí svoji zradu na národech podkarpatských.
My však bezohledně odhalíme tuto "oposičnost" a budeme pranýřovati jako zradu na podkarpatském lidu, jestliže tito poslanci i potom setrvají ve stranách, které berou práva tomu lidu, jenž je za poslance zvolil.
Dokud pracující lid všech národů nedobude politické moci a nerozřeší národní otázku spravedlivě a podle vůle národů, protestujeme proti každému porušení dosud platných práv a zmenšení území Ukrajinců a ostatních národů podkarpatských.
Žádáme, aby jako náš minimální požadavek byly okamžitě splněny příslušné části smlouvy Saint Germainské a ústavní listiny a aby byly odstraněny všechny jim odporující zákony a nařízení.
Žádáme, aby o hranici na sporných územích mezi Slovenskem a územím podkarpatských národů rozhodl lid tato území obývající svobodným hlasováním (plebiscitem).
Tážeme se vlády:
1. Je ochotna uskutečnit požadavky interpelace č. 4715 z roku 1924?
2. Je ochotna předložiti návrh na změnu ústavní listiny ve smyslu naší interpelace s tím dodatkem, ze území národů podkarpatských bude také ústavně pojmenováno Zakarpatská Ukrajina místo Podkarpatská Rus?
3. Je ochotna zrušit každý zákon a nařízení odporující ústavní listině, zejména nařízení jazykové a nařízení o velké župě?
4. Je pravda, že vláda chce hlavní město přeložit z Užhorodu do Mukačeva?
5. Je pravda, že vláda chce hraníce státu zkrátit, jakým způsobem, ve prospěch kterého jiného státu a v které části republiky?
6. Je pravda, že vláda chce Užhorod a část podkarpatského území připojit ke Slovensku?
7. Je pravda, že vláda připravuje takovou reformu správy, která se vztahuje protiústavně také na území podkarpatské?
V Praze dne 2. února 1927.
Dr. Gáti, Mondok, Sedorjak,
Kopasz, Štětka, Chlouba, Dědič, Vobecká, Čulen, Zoufalý, Landová-Štychová, Juran, Peter, Harus, Steiner, Cibulka, Śliwka, Muna, Vrtaník, Major, Kolláriková, Schmerda.
979/IV. (překlad).
Interpelace
poslance H. Krebse a druhů
ministrovi financí,
že válečný poškozenec Řehoř Günzel byl několikráte odmítnut, když se ucházel o účastenství v trafikách a že se bez důvodu dává přednost jiným uchazečům.
Řehoř Günzel, narozený dne 8. května 1890 v Ústí nad Labem a sem příslušný, ženatý, otec dvou dětí v stáří od 5 do 7 let, nyní bytem v Bukově, Weisgasse 222, sloužil u bývalého pluku pevnostního dělostřelectva č. 1 ve Vídni. Nastoupil vojenskou službu počátkem války a jako poddůstojník ztratil v boji o pevnost Přemyšl úlomkem granátu levou ruku a když byla pevnost dne 22. března 1915 odevzdána Rusům, dostal se do ruského zajetí, z něhož se vrátil jako invalida na výměnu a u vojska byl superarbitrován se 100%.
Někdejší sociálně-lékařská přezkoušecí komise v Ústí nad Labem usnesením č. j. 0808 ze dne 17. října 1919 ustanovila stupeň jeho neschopnosti k výdělku na 75%.
Günzel několikráte se ucházel o účast na trafice a vždy byl odmítnut, ačkoliv byl uchazečem, k němuž se mělo nejvíce přihlížeti, jak podle stupně jeho neschopnosti k výdělku, počtu dětí tak také nouze. Dále vylíčím jeho trnitou cestu:
Dopisem ze dne 8. listopadu 1924 zažádal podle výnosu ministerstva financí ze dne 17. června 1924, č. 63.074 24/IV-H/13 u litoměřického okresního finančního ředitelství, aby byl přidělen některé trafice jako společník. Poněvadž tato jeho žádost zůstala nevyřízena, naléhal na její vyřízení dne 1 ledna 1925 a dostal tuto odpověď: "Č. 671 ze 14. ledna 1925. Na váš přípis ze dne 10. ledna 1925 oznamujeme vám, že válečný invalida Řehoř Günzel z Bukova žádal, aby byl jako společník přidělen trafice Jana Druneckého nebo Bohuslava Berky v Ústí nad Labem, že však nutná šetření nejsou dosud ještě skončena." Po nové upomínce ze dne 28. ledna 1925 přišlo prvé odmítavé rozhodnutí okresního finančního ředitelství pod č. 5438/25 dne 13. března 1925: "Na váš přípis se vám oznamuje, že zemské finanční ředitelství v Praze podle výnosu ze dne 7. března 1925, č. XVII.-b 1/677 nevyhovělo žádosti válečného invalidy Řehoře Günzela v Bukově, aby byl jako společník přidělen trafice Jana Druneckého v Ústí nad Labem."
Na svou žádost ze dne 14. března 1925 dostal druhé odmítavé rozhodnutí okresního finančního ředitelství pod č. 11.806/25 ze dne 9. června 1925: "Vaší žádosti ze dne 14. března 1925 nelze vyhověti, poněvadž zemské finanční ředitelství v Praze výnosem ze dne 29. května 1925, č. XVII. b 1/1572 u. 1925 přidělilo veřejné trafice Bohuslava Berky v Ústí nad Labem, budka na Tržišti, jako společníka válečného poškozence Adolfa Ottu ze Všebořic." (Přidělení invalidy Adolfa Otty ze Všebořic bylo docela ospravedlněné, poněvadž pro svůj neduh jest invalidou víceprocentním a má také více dětí.)
Po této zamítnuté žádosti podal Günzel dne 25. července 1925 znovu žádost a ucházel se o trafiku Stehlíkovu na ústeckém státním nádraží a poněvadž nedostával odpovědi, dojel si dne 18. ledna 1926 do Litoměřic, kde mu pan vrchní oficiál František Portych u okresního finančního ředitelství oznámil, že veškeré žádosti o přidělení za společníka Stehlíkově trafice byly zamítnuty, poněvadž Stehlík má velké dluhy, a musí platiti velký zádržek zisku a vysokou činži, takže dvě rodiny nemohou z toho žíti. To jest tedy třetí zamítavé rozhodnutí.
Zároveň se žádostí ze dne 25. července 1925 ucházel se také o účast v trafice Josefiny Bischoffové na bývalém ústeckém nádraží ÚTD. Při osobní návštěvě oznámil mu pan vrchní oficiál František Portych u litoměřického okresního finančního ředitelství, že prý ředitelství státních drah Praha - Sever nechce dáti souhlasu, aby bylo povoleno přiděliti společníka trafice Bischoffové. Když zakročil u pana referenta dr. Osoby v ředitelství státních drah Praha - Sever, podal dne 14. prosince 1925, dovolávaje se č. 2106 ředitelství státních drah Praha - Sever, do rukou pana dr. Osoby požadovanou žádost, aby bylo laskavě povoleno přiděliti ho za společníka trafice Bischoffové.
Když osobně zakročil u litoměřického okresního finančního ředitelství a u státního Zemského úřadu pro péči o válečné poškozence v Praze, dostalo se mu takových zpráv, že se s jistotou domníval, že konečně dostane postavení, jež ho a jeho rodinu (manželku a dvě děti) zbaví nejnaléhavějších starostí o výživu. Tím větší bylo jeho zklamání, když dostal čtvrté znovu odmítavé rozhodnutí litoměřického okresního finančního ředitelství, datované ze dne 15. března 1926, č. 5555/26: "Zemské finanční ředitelství v Praze výnosem ze dne 10. března 1926, č. XVII. b 1/480 nevyhovělo vaší žádosti ze dne 25. července 1925, jelikož přidělilo jako společníka tabáční trafiky Josefiny Bischoffové v Ústí nad Labem jiného válečného invalidu."
Když se poptával po uchazeči, jemuž byla dána přednost, dověděl se, že to jest pan Mirko Saba ze Střekova, který po skončení války byl ve státní službě a to u několika okresních úřadů pro péči o válečné poškozence jako přednosta, později jako úředník, byl však tam propuštěn, totiž dán na odpočinek a nyní měl místo u jistého peněžního ústavu v Litoměřicích, nebyl tedy bez místa, byl jen 30%ním invalidou, má také jedno dítě a proto pro své sociální postavení není ani zdaleka tak potřebný.
Okolnost, že na Günzela nebyl vzat zřetel při jeho oprávněné žádosti ani tehdy, když, jak dokazuje tento případ, jakožto 75% ní invalida byl daleko potřebnější a byla dána přednost uchazeči, jenž jest 30%ním invalidou a vůbec nebyl bez místa, donutila ho, aby vysokému ministerstvu sociální péče stížností ze dne 10. června 1926 oznámil tento stav věcí. Jaké vlivy rozhodovaly, že na jeho prokázanou bídu nebyl přes to vzat zřetel, nelze zjistiti, prosil však vysoké ministerstvo sociální péče, aby tento případ vyšetřilo a jemu jako žadateli, poněvadž jeho síly na vydržování rodiny nestačí, poskytlo jako nejvyšší stolice státoobčanskou ochranu. Tuto stížnost podanou ministerstvu sociální péče dne 10. ledna 1926 vyřídil zemský úřad pro péči o válečné poškozence v Praze - Karlíně a to dne 24. července 1926, č. 174.789/26-56.520 v tomto smyslu: "Na vaši stížnost ze dne 10. června 1926, podanou ministerstvu sociální péče, oznamuje vám zemský úřad, že invalida, jenž trafiku dostal, žádal u zdejšího úřadu a poněvadž potřeboval také pomoci, byla jeho žádost s doporučením postoupena zemskému finančnímu ředitelství. Seznam všech tehdejších uchazečů sem nedošel, a zdejší úřad neměl tedy možnosti vyhledati nejvíce potřebného poškozence. Budete-li ještě jednou žádati o trafiku, připojte k žádosti tento dnešní přípis, aby bylo možno odtud vás míti na zřeteli..."
Na přípis zemského úřadu č. 174.789/26-56.520 ze dne 24. července 1926, oznámil Günzel zemskému úřadu dopisem ze dne 15. srpna 1926, že se znovu ucházel jako společník o trafiku paní Karoliny Pechové v Ústí nad Labem (Velká ulice na Valech) a prosil o laskavou přímluvu poznamenávaje, že byl již čtyřikráte odmítnut bez udání důvodu.
Zároveň předložil dne 23. srpna 1926 ministerstvu sociální péče novou stížnost, že ho rozhodnutí zemského úřadu ze dne 24. července 1926 nemůže uspokojiti, poněvadž finanční ředitelství v Litoměřicích právě naopak prohlásilo, že seznam uchazečů byl určitě předložen zemskému úřadu a bylo tedy lze dobře zjistiti, že byl daleko potřebnější než onen válečný poškozenec, jemuž společenství bylo uděleno.
Dále napsal Günzel ve své stížnosti ministerstvu, že odpověď, která došla od zemského úřadu, jest tak nedostatečná a vratká, že všechny v ní uvedené vyhýbavé údaje dlužno označiti přímo za nesprávné a že se to musí oznámiti vysokému ministerstvu, jelikož jinak by se tento vysoký úřad mohl domnívati, že postup zemského úřadu byl správný a nezávadný, avšak takový nebyl tím spíše, že podal ještě žádost ředitelství státních drah Praha - Sever k rukám pana dr. Osoby, aby byl laskavě přidělen jako společník trafice Bischoffové a že poptávaje se, dověděl se, že ředitelství stát. drah Praha - Sever bude přihlížeti k jeho žádosti, poněvadž beze vší pochybnosti jest nejvíce potřebným. Musil tedy plným právem očekávati, že se jeho žádosti o toto společenství v trafice vyhoví. Jelikož se to však nestalo, dlužno míti za to, že to byl postup, který nesouhlasí se zákonnými ustanoveními, která výslovně zdůrazňují, že ve všech případech dlužno dáti přednost invalidovi s nejvyšším procentem neschopnosti a tomu, jenž podle svého sociálního postavení jest nejpotřebnější. A nejpotřebnějším byl v tomto případě zajisté přece Günzel.
Aby vysvětlil tento postup, musil ve svém dopise prositi vysoké ministerstvo sociální péče, které působí jako nejvyšší úřad na ochranu válečných poškozenců, aby dalo v tomto případě zjistiti, zdali jeho žádost ze dne 25. července 1925 litoměřické okresní finanční ředitelství předložilo zemskému úřadu a proč nebyl ustanoven společníkem této trafiky. Jeho stížnost ze dne 23. srpna 1926, jak bylo svrchu vylíčeno, do dneška vyřízena nebyla.
Donucen nouzí podal dne 14. dubna 1926 novou žádost litoměřickému okresnímu finančnímu ředitelství a vylíčil, v jakém stavu jest se svou rodinou a žádal, aby mu byla propůjčena trafika nebo aby byl přidělen jako společník nějaké výnosné trafice, aby se ženou a dětmi nemusil živořiti, jelikož se mu jako 75%nímu invalidovi nemůže podařiti dostati práci. Na tuto žádost dostavil se k němu dne 22. dubna 1926 úředník ústeckého důchodkového kontrolního úřadu a podle sepsaného zápisu přihlásil ho za společníka trafikám: Karoliny Pechové v Ústí nad Labem, Velká ulice na Valech, Františky Růžičkové ve Střekově, Labský most, Václava Krause ve Střekově, nádraží. Žádaly se od něho tyto doklady: vysvědčení zachovalosti, domovský list, rodný list a usnesení sociálně-lékařské přezkoušecí komise.
Jako u předešlých žádostí také nyní rozličné úřední orgány konaly rozličná šetření o jeho rodinných poměrech a to u jeho přátel i nepřátel.
Páté zamítavé rozhodnutí litoměřického okresního finančního ředitelství zní: "Č. 16.327 ai 1926 ze dne 7. srpna 1926. Zemské finanční ředitelství v Praze výměrem ze dne 3. srpna 1926, č. XVII. b 1/2567 nepřidělilo společníka trafice Václava Krause ve Střekově na nádraží. To se vám oznamuje na vaši žádost podle zápisu ze dne 22. dubna 1926."
Pod č. 17.326 ze dne 25. srpna 1926 došlo od litoměřického okresního finančního ředitelství šesté zamítavé rozhodnutí: "Zemské finanční ředitelství v Praze výnosem ze dne 21. srpna 1926 č. XVII. b 1/2907 nevyhovělo vaší žádosti ze dne 14. května 1926, ježto přidělilo jiného válečného invalidu za společníka trafiky Jana Druneckého v Ústí nad Labem. To se vám oznamuje s tím, že vaše osobní doklady byly přiloženy k vaší žádosti, abyste byl přidělen za společníka trafice Františky Růžičkové ve Střekově, Labský most, o které zemské finanční ředitelství v Praze dosud nerozhodlo."
Pod č. 17.877/26 bylo dne 3. září 1926 vydáno sedmé zamítavé rozhodnutí: "Vracejíce vám přílohy vaší žádosti ze dne 14. dubna 1926 oznamujeme vám, že zemské finanční ředitelství v Praze podle výnosu ze dne 31. srpna 1926, č. XVII. b 1/3066 nepřidělilo žádného společníka trafice Františky Růžičkové ve Střekově, Labský most."
Proč zmíněným trafikám nebyl přidělen společník, toho neví.
Když se stále nevyřizovala věc ještě nezadané trafiky Karoliny Pechové, naléhal Günzel dne 16. listopadu 1926 na vyřízení u litoměřického okresního finančního ředitelství uváděje, že již dostal sedm zamítavých rozhodnutí, že se před ním dává přednost méně potřebným a méně poškozeným válečným poškozencům, ba dokonce, že u trafiky Bischoffové byl společník určen bez účasti zemského úřadu a byla dána přednost uchazeči Mirkovi Sabovi, který měl místo u peněžního ústavu v Litoměřicích, jehož se vzdal, když se stal společníkem trafiky Bischoffové, kdežto Günzel již po léta jest bez výdělku. Jeho žádost o společnictví v trafice Karoliny Pechové v Ústí nad Labem není stále ještě vyřízena, ačkoliv ho u zemského úřadu pro péči o válečné poškozence v Praze ujistili, že se přimluví o jeho přidělení této trafice, a že se dověděl, že má také tentokráte spoluuchazeče v osobě pana Antonína Malého z Trmic, jenž sám jest 20%ním invalidou a prý majetníkem domu, má pouze dceru, která jest již 20letá, a jeho manželka jest prý majetnicí obchodu se smíšeným zbožím. Prosil, aby jeho žádost byla brzy příznivě vyřízena, a kdyby jeho žádost nebyla již u tohoto úřadu, prosil, aby jeho upomínka ze dne 16. listopadu 1926 byla dále zaslána slavnému zemskému finančnímu ředitelství v Praze, a prosil, aby mu bylo laskavě na připojené dopisnici oznámeno číslo spisu a datum odeslání, aby mohl zakročiti v Praze za pomoci poslanců, kteří ho chtějí vzíti v ochranu.
Na tuto upomínku dostal odpověď: "Okresní finanční ředitelství v Litoměřicích, č. 23.543, dne 20. listopadu 1926. Vaše žádost ze dne 16. listopadu 1926, abyste byl přidělen jako společník trafice Karoliny Pechové v Ústí nad Labem, byla předložena zemskému finančnímu ředitelství v Praze oddělení XVII. b jako doplněk zdejší zprávy ze dne 29. září 1926, č. 19.577, o téže věci."
Zemský úřad pod č. 356.941/26 ze dne 30. prosince 1926 navrhl zemskému finančnímu ředitelství v Praze jeho jako nejpotřebnějšího uchazeče a nebral vůbec zřetele na A. Malého z Trmic. Dalším uchazečem byl legionář Klouda z Trmic, jejž navrhl finanční úřad, o čem však bohužel nebylo možno nic se dověděti přes několikeré poptávání. Poněvadž však u uvedeného Kloudy není zjištěna invalidita, zemský úřad pro péči o válečné poškozence se za něj postavil podle svého návrhu.
Přes příznivý návrh dostal od litoměřického okresního finančního ředitelství pod č. 742 ai 1927 ze dne 12. ledna 1927 toto osmé zamítavé rozhodnutí: "Finanční úřad v Praze výnosem ze dne 8 ledna 1927, č. XVII. b 1/4518 ai 1926 nevyhověl vaší žádosti ze dne 22. dubna 1926, poněvadž tento úřad přidělil jiného válečného invalidu jako společníka trafice Karoliny Pechové v Ústí nad Labem (Velká ulice na Valech). To se vám oznamuje."
Ve svém zoufalství a nouzi vypsal celý stav svých osmi odmítnutí zemskému ústředí Svazu válečných poškozenců v Liberci a prosil o laskavou podporu pro svoji věc. Když se zástupce zemského ústředí Svazu válečných poškozenců dostavil do pražského zemského finančního ředitelství, pravil mu pan dr. Katz, že přes příznivý návrh zemského úřadu byl jako společník trafice Pechové v Ústí nad Labem přidělen legionář Klouda z Trmic. Na dotaz zástupce zemského ústředí, jaké důvody o tom rozhodovaly a proč se přešlo přes návrh státního zemského úřadu pro péči o válečné poškozence, prohlásil pan dr. Katz, že pro odmítnutí Günzela nejsou žádné důvody věcné, nýbrž "osobní překážky". Něco bližšího o těchto "osobních překážkách" nebylo lze se dověděti, poněvadž pan dr. Katz odepřel další sdělení.
Jelikož jeho oprávněným požadavkům jako válečného invalidy nebylo vyhověno, byl Günzel nucen ve své žádosti ze dne 31. ledna 1927 prositi ministerstvo sociální péče, aby laskavě vzalo na vědomí jeho osobní věc a zakročilo na podporu jeho případu. Když byla zrušena kancelář ústecké okresní organisace Svazu válečných poškozenců, vdov a sirotků, koncem září 1925, nemohl přes největší námahu dostati žádné místo, a jelikož se ženou a dvěma dětmi nemohl žíti z nepatrného invalidního důchodu, snažil se, aby mu byla propůjčena trafika nebo aby se stal společníkem některé trafiky.
Na sedm předcházejících žádostí dostal od finančních úřadů zamítavá rozhodnutí.
Naposledy prosil o společenství v trafice Karoliny Pechové v Ústí nad Labem, dostal však také tentokráte pod č. 742/27 ze dne 12. ledna 1927 rozhodnutí, že se podle výnosu zemského finančního ředitelství ze dne 8. ledna 1927, č. XVII. b 1/4518/26 jeho žádosti nevyhovuje a že se přiděluje této trafice jako společník jiný válečný invalida, ačkoliv ho státní zemský úřad pro péči o válečné poškozence skutečně navrhl jako nejpotřebnějšího uchazeče. Poněvadž invalidita legionáře Kloudy, jemuž byla dána přednost, není vůbec zjištěna podle údajů státního zemského úřadu pro péči o válečné poškozence, byl pan dr. Katz tázán, proč se nedbá návrhu státního zemského úřadu a prohlásil, že proti němu jsou jen "osobní (důvody) překážky", a při tom dlužno se zmíniti, že Günzel již několikráte předložil vysvědčení zachovalosti a že ústecká důchodková kontrola již nejméně 30kráte vyšetřovala jeho poměry, co již působí přímo směšně nebo výsměšně, vidíme-li, že jest neustále odmítán. Günzel, jenž jest již 18 měsíců bez místa a trpí se svou rodinou nouzi, nyní dostal tedy osmé zamítnutí a musil se dočkati toho, že ač státní zemský úřad pro péči o válečné poškozence učinil návrh v jeho prospěch, finanční úřady stále dávaly přednost méně potřebným uchazečům, kdežto pro jeho prokázanou nouzi neměly pochopení. Tento postup finančních úřadů proti 75%nímu potřebnému skutečnému válečnému poškozenci rovná se nespravedlnosti, pročež prosil ministerstvo sociální péče, aby laskavě vyšetřilo tento případ a zjistilo, proč finanční úřad nedbá návrhů státního zemského úřadu pro péči o válečné poškozence, a zároveň prosil o obnovení řízení, aby váleční poškozenci nemusili ztratiti naději v účinnost invalidní péče.
Dne 31. ledna 1927 podal podobnou žádost ministerstvu financí. Přípisem ze dne 7. února č. 3638 V/2-1927 oznámilo mu ministerstvo sociální péče toto: "Vaše žádost ze dne 31. ledna 1927 o propůjčení trafiky byla postoupena ministerstvu financí v Praze, aby samo o ní rozhodlo." Na žádost podanou přímo vysokému ministerstvu dne 31. ledna 1927 dostal od litoměřického okresního finančního ředitelství odpověď ze dne 25 února 1927, č. 4587/1927 tohoto znění: "Na vaši žádost podanou dne 31. ledna 1927 ministerstvu financí odkazujete se ke zdejšímu rozhodnutí ze dne 22. ledna 1927, č. 742. Tím se vyřizuje také vaše žádost ze dne 31. ledna 1927 kterou jste podal zemskému úřadu pro péči o válečné poškozence v Praze - Karlíně."
Svou poslední žádost o udělení trafiky nebo o přidělení za společníka k některé trafice podal dne 22. ledna 1927 litoměřickému okresnímu finančnímu ředitelství a na rozkaz tohoto ředitelství úřední orgán důchodkového kontrolního úřadu sepsal dne 28. ledna 1927 zápis, při čemž tento důchodkový úředník navrhl k tomu tyto trafiky: Stehlíkovu v Ústí nad Labem státní nádraží, (výnos Kč 72.000). Eduarda Kündigera v Ústí nad Labem, Teplická ulice, Karla Magesa v Ústí nad Labem, Oster.
Vyřízení týkající se těchto trafik do dneška nedošlo.
Vylíčivše tento stav věci, tážeme se pana ministra:
1. Jest pan ministr financí ochoten dáti vyšetřiti, proč se neodůvodněně nadržuje jiným uchazečům proti 75%nímu invalidovi Řehoři Günzelovi?
2. Jest pan ministr financí ochoten pečovati, aby se příště zamezilo takovému odstrkování, jaké se zřejmě stalo u Řehoře Günzela?.
3. Jest pan ministr financí ochoten pomoci, aby oprávněné nároky pana Řehoře Günzela byly splněny?
V Praze dne 29. března 1927.
Krebs,
dr. Keibl, dr. Lehnert, dr. Rosche, inž. Kallina, dr. Koberg, Siegel, dr. Szüllö, dr. Jabloniczky, Patzel, dr. Wollschack, Simm, Knirsch, Matzner, dr. Schollich, Weber, Horpynka, Fedor, Gregorovits, inž. Jung, Wenzel.