Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Páni poslanci dr. Czech a druzi podali s datem dne 5. dubna 1927 podle §u 75 ústavní listiny, pokud se týče podle §u 66 jednacího řádu, návrh na vyslovení nedůvěry vládě pro předložení vládního návrhu o volebním právu branné moci a četnictva.

Iniciativní výbor ve své schůzi dne 12. dubna 1927 projednal tento návrh. Referent především konstatoval, že po formální stránce jest návrh podepsán 102 poslanci a tudíž odpovídá ustanovením §u 76 ústavní listiny, resp. §u 66 odst. 2. jednacího řádu.

Co do meritorní stránky věci většina iniciativního výboru přiklonila se k vývodům referentovým. že předložením návrhu o volebním právu branné moci a četnictva ústava porušena nebyla. Ústavní listina totiž upravuje pouze zásadní podmínky hlasovacího práva, jež záležejí v tom, že právo volební jest především všeobecné, že se nečiní rozdílu mezi muži a ženami, že přísluší pouze státním občanům, že pro sněmovnu poslaneckou vyžaduje se věk 21 roků, pro senát věk 26 roků. Všechny ostatní podmínky stanoviti přenechává ústavní listina řádu volení do poslanecké sněmovny a senátu, tedy zákonu prostému, nikoliv ústavnímu.

Řád volení do Národního shromáždění ze dne 29. února 1920, č. 123 Sb. zák. a n. skutečně stanovil tyto podmínky a to v §u 1. positivně a v §u 2. negativně, jako na př., že ze všeobecného práva volebního jsou vyloučeni všichni ti, kteří v některé obci aspoň tři měsíce nebydlí. Tím způsobem značně byl zmenšen okruh osob, které by právo volební měly, kdyby zůstalo pouze při všeobecných podmínkách, stanovených v ústavní listině a kdyby nebyly stanoveny další podmínky, jejichž stanovení ústavní listina ponechává prostému zákonu. Ústava dává tedy možnost prostým zákonem stanoviti výjimky ze všeobecnosti práva volebního, ne ovšem do té míry, aby se tím rušila zásada všeobecnosti rovného práva hlasovacího.

Stejně tak jest tomu i s námitkou pp. poslanců dra Czecha a soudruhů, jako by vyloučení vojínů a četníků z volebního práva odporovalo §u 106 ústavní listiny, podle kterého výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají. Avšak již ze znění tohoto ustanovení ústavní listiny plyne, že ústavní listina myslila v tomto paragrafu v první řadě na rozličné přednosti určitých, zde vyjmenovaných skupin občanstva, tedy zejména na přednost mužů před ženami, přednost šlechticů před nešlechtici atd. V daném případě sotva však lze mluviti, že by zákon o volebním právu vojínů dával přednost osobám, jsoucím v občanském povolání, před osobami vojenskými. Neboť potom by bylo porušením §u 106 ústavní listiny i to, že na př. sněmovní úředníci, župani a okresní náčelníci nesmí býti voleni do Národního shromáždění, nebo že vojenské povinnosti podrobují se pouze mužové, nikoliv ženy atd.

Referent dále poukázal na obdobné příklady z jiných států, jako na př. ve Francii, kde rovněž ústavní zákon stanoví všeobecné volební právo, ale přes to řád volení pod názvem zákona organického ze dne 30. listopadu 1875 stanovil ve článku 2., že vojíni všech skupin a všech druhů zbraní neúčastní se volby, konají-li aktivní službu. Také právnická literatura o právu ústavním a to i v nejznamenitějších svých dílech nikde ani slovem se nezmínila o tom, že by vyloučení vojáků z práva volebního v oněch státech, kde jest všeobecnost práva volebního, bylo protiústavní, naopak plně schvaluje, že moderní zákonodárství v zájmu discipliny a vyloučení nátlaku při volbách všeobecně vylučuje vojíny z práva voliti.

Z těchto důvodů většina iniciativního výboru, - když menšina ohlásila, že podá sněmovně svou zvláštní zprávu, - usnesla se přijati tento návrh referentův:

Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti: Sněmovna poslanecká přechází k pořadu přes návrh poslanců dra Czecha a druhů na vyslovení nedůvěry vládě pro předložení vládního návrhu o volebním právu branné moci a četnictva.

Es sei von Vornherein festgestellt, daß das Mißtrauen der Antragsteller, beziehungsweise der Ausschußminderheit gegen die Regierung sich keineswegs auf die Vorlage über das Soldatenwahlrecht allein gründet. Eine ganze Kette reaktionärer Handlungen, wie insbesonders der in der Verwaltungsreformvorlage enthaltene Angriff auf die politische Freiheit und die Reste der Selbstverwaltung, aber auch die gesamte Sozial- und Wirtschaftspolitik der Regierung, die Opfer, die der Bevölkerung neuerdings für den Militarismus auferlegt wurden, all das gibt zum Mißtrauen ausreichenden Anlaß. Aber die Antragsteller haben sich mit voller Absicht auf die verfassungsrechtliche Frage beschränkt, nicht nur weil sie es für ihre Pflicht halten, den auf der ganzen Linie immer stärker werdenden Bestrebungen nach Verschlechterung des Wahlrechtes Einhalt zu gebieten, sondern insbesonders auch deshalb, weil sich an der Verfassungswidrigkeit der Vorlage über das Soldatenwahlrecht die Vertrauensunwürdigkeit der Regierung juristisch zwingend nachweisen läßt. Es sei nur kurz auf das im § 73 V. U. vorgeschriebene Gelöbnis der Minister und auf die aus dem § 79 V. U. fließende strafrechtliche Verantwortlichkeit hingewiesen, die sich mangels des notwendigen Durchführungsgesetzes leider derzeit nicht geltend machen läßt.

Daß eine Verfassungsverletzung eine hinreichende Begründung des Mißtrauensantrages ist, bestreitet übrigens auch der Bericht der Ausschußmehrheit nicht. Er sucht lediglich darzulegen, daß die Verfassungswidrigkeit nicht gegeben ist.

Dem gegenüber führen wir aus:

Die Verfassungswidrigkeit der Vorlage beruht darin, daß der verfassungsmäßige Grundsatz der Allgemeinheit des Wahlrechtes durchbrochen wird. Das Wahlrecht ist das grundlegende politische Recht der Staatsbürger. In der parlamentarisch-demokratischen Staatsform, innerhalb deren das Referendum eine sehr geringfügige und praktisch gar keine Rolle spielt (vergl. § 46 V. U.), ist die Wahl des Parlamentes der einzige politische Akt, durch den der Grundsatz, daß das Volk die einzige Quelle aller Staatsgewalt ist, verwirklicht wird. Es müssen daher alle verfassungsrechtlichen Fragen, welche das Wahlrecht betreffen, mit ganz besonderer Sorgfalt und Gewissenhaftigkeit geprüft werden. Es ist auch klar, daß im Rahmen einer demokratischen Verfassung die auf der vollen Gleichberechtigung aller Staatsbürger und der Volkssouveränität beruht, alle Bestimmungen, welche eine Einschränkung staatsbürgerlicher Rechte nach sich ziehen, streng und nicht erweiternd ausgelegt werden müssen. Es können daher auch Beispiele anderer Rechtsordnungen, die aus anderen Zeiten stammen, von einem anderen Geist durchdrungen sind, für die Verfassungsmäßigkeit der Aufhebung des Soldatenwahlrechtes nichts beweisen. Die Frage kann vielmehr nur aus dem Zusammenhange der čechoslovakischen Rechtsnormen beurteilt werden. Insbesonders ist die Berufung auf die Wahlordnung des alten Österreich ganz irrig: Im alten Österreich wäre das Soldatenwahlrecht eine Anomalie gewesen, in der Čechoslovakei ist es eine Beseitigung.

Eine unzulässige, die Grundsätze der Volkssouveränität und der Gleichberechtigung verletzende Auslegung ist es insbesonders, wenn in der Bestimmung des § 9 (§ 14) V. U., wonach der wahlberechtigte Staatsbürger ťden übrigen Bedingungen der Wahlordnung entsprechenŤ muß, eine Rechtsgrundlage für die Ausschließung einer ganzen Kategorie von Staatsbürgern vom Wahlrecht gesucht wird. Wenn diese Auffassung des § 9 richtig wäre, dann wäre es vollkommen überflüssig, Verfassungsgrundsätze überhaupt aufzustellen, da sie durch ein einfaches Gesetz ohne weiteres ins Gegenteil verkehrt werden könnten. Die Verfassung würde damit jeden Sinn verlieren. Der § 9 (§ 14) setzt ausdrücklich fest, daß alle Staatsbürger der Čechoslovakischen Republik, welche das 21. (26.) Lebensjahr überschritten haben, wahlberechtigt sind. Der § 8 (§ 13) setzt überdies fest, daß das Stimmrecht ein allgemeines sein soll. Wenn die ťübrigen BedingungenŤ, deren Statuierung einem einfachen Gesetz überlassen bleibt, diesem Grundsatze der Allgemeinheit widersprechen dürften, dann enthielte der § 9 (14) der Verfassung einen Widerspruch in sich selbst und es können die Schöpfer der Verfassung einen solchen Widerspruch gewiß nicht gewollt haben. Diesen Standpunkt vertritt sogar der Berichterstatter der Mehrheit, in dem er es als selbstverständlich erklärt, daß die Beschränkungen, die er von seinem Standpunkte aus nach § 9 für zulässig hält nicht soweit gehen dürfen daß ein beträchtlicher Teil der Wählerschaft vom Wahlrecht ausgeschlossen würde daß aber die Soldaten einen ťbeträchtlichen Teil der WählerschaftŤ bilden, kann wohl unmöglich bestritten werden und der Berichterstatter der Mehrheit befindet sich daher im Widerspruch mit sich selbst, wenn er die Verfassungsmäßigkeit der Vorlage verteidigt.

Es ist daher auch die Behauptung ganz falsch, daß die Analogie der bereits im § 3 des Gesetzes über die ständigen Wählerlisten enthaltenen Ausschließungen vom Wahlrecht die Aufhebung des Soldatenwahlrechtes rechtfertigt. Es wäre gewiß besser gewesen, eine genauere Umgrenzung der Wahlberechtigung bereits in die Verfassung aufzunehmen, aber auch wenn dies nicht geschehen ist, bliebe der Analogieschluß angesichts der oben aufgestellten und begründeten Forderung nach strikter Auslegung unzulässig. Aber die Analogie ist in Wirklichkeit gar nicht vorhanden. Denn im § 3 des Gesetzes über die ständigen Wählerverzeichnisse handelt es sich durchwegs um Personen, denen die volle moralische Qualifikation mangelt, um Personen, die durch ein subjektives Verschulden sich des Wahlrechtes unwürdig gezeigt haben, es handelt sich vor allem um individuelle Fälle nicht um ganze Kategorien, sodaß eine Verletzung des Grundsatzes der Allgemeinheit des Wahlrechtes nicht vorliegt. Vom verfassungsrechtlichen Standpunkte bedenklicher ist die Bestimmung über die dreimonatliche Seßhaftigkeit, aber hier handelt es sich ganz offensichtlich nicht um die Festlegung der Wahlberechtigung, sondern um eine technische Bestimmung für die Durchführung des Wahlaktes, was ja der eigentliche Zweck des Gesetzes über die ständigen Wählerverzeichnisse ist. Überdies ist, von den ganz verschwindenden Ausnahmen abgesehen. in denen der Wohnsitz innerhalb von 3 Monaten mehrmals gewechselt wird, jeder Staatsbürger in irgend einer Gemeinde in die Wählerlisten eingetragen, es handelt sich hier also gar nicht um eine Ausschließung vom Wahlrecht. sondern von der faktischen Möglichkeit der Ausübung des Wahlrechtes, juristisch liegt also eine Durchbrechung der Allgemeinheit des Wahlrechtes überhaupt nicht vor.

Mit zwingender Klarheit ergibt sich die Richtigkeit des Stadpunktes, daß die Ausschließung der Soldaten vom Wahlrecht eine Verfassungsänderung bedeutet, auch aus den Bestimmungen des § 20, Abs. 5 und 6 der Verfassungsurkunde selbst. Nach § 20, (5) sind Gau- und Bezirksvorsteher vom passiven Wahlrecht ausgeschlossen, nach § 20 (6) auch Mitglieder des Verfassungsgerichtshofes, die Beisitzer des Wahlgerichtshofes, und die Mitglieder der Gauvertretungen. Obwohl es sich hier nur um die Wählbarkeit und nicht auch um das Wahlrecht handelt, obwohl nur ein ganz beschränkter Personenkreis in Frage kommt, obwohl alle durch diese Bestimmungen betroffenen Personen durch Niederlegung ihrer mit der Wählbarkeit kollidierenden Funktion das passive Wahlrecht erlangen können, hat es der Gesetzgeber dennoch für notwendig erachtet diese viel weniger einschneidenden Wahlrechtsbeschränkungen in der Verfassung selbst festzulegen, weil er der ganz richtigen Auffassung war, daß eine solche Beschränkung durch ein einfaches Gesetz nicht zulässig ist. Umso weniger zulässig ist daher natürlich die Aufhebung des Soldatenwahlrechtes, die nicht nur das passive, sondern auch das aktive Wahlrecht erfaßt, die nicht durch einen Rücktritt von der Funktion beseitigt werden kann und die schließlich sogar eine Verschiebung in der Mandatsverteilung nach sich ziehen kann. Es kann auch nicht der Einwand erhoben werden, daß die Aufnahme dieser Einschränkungen in das Gesetz über die ständigen Wählerverzeichnisse aus gesetzestechnischen Gründen nicht möglich war, weil es sich eben nur um das passive Wahlrecht handelt, denn es wäre natürlich ohne weiteres möglich gewesen, diese Ausnahmsbestimmungen in die Wahlordnung einzuschalten, wenn dem nicht verfassungsrechtliche Bedenken entgegen gestanden wären. In der Gegenüberstellung der beiden Tatsachen, daß die Gau- und Bezirksvorsteher durch Verfassungsbestimmungen von der Wählbarkeit ausgenommen werden, während die Soldaten im Gesetze über die ständigen Wählerverzeichnisse neben Verbrechern und Bankerotteuren erschienen, tritt die Verfassungswidrigkeit der Vorlage über das Soldatenwahlrecht geradezu plastisch in Erscheinung.

Es sei schließlich darauf verwiesen, daß auch der § 106 der Verfassungsurkunde, welcher Vorrechte des Berufes ausschließt, eine Aufhebung des Soldatenwahlrechtes unzulässig erscheinen läßt. Wenn der Bericht der Mehrheit meint, daß die Verfassung dabei vor allem an die Aufhebung der Privilegien des Adels und an Vorrechte des Geschlechtes gedacht hat so übersieht er, daß die Verfassung die Vorrechte der Geburt und des Geschlechts neben den Berufsvorrechten noch ausdrücklich aufzählt. Die Einschränkung des § 106 auf diese Vorrechte, entspricht also weder dem Wortlaute der Verfassung, noch ihrem Geiste, der mit Wahlrechtsprivilegien sicherlich absolut unvereinbar ist. Die Einwendung daß es auch besondere Rechte und Pflichten anderer Berufe gibt, ist keineswegs stichhältig, weil es sich dabei immer nur um Rechte und Pflichten handelt, die aus der Ausübung des Berufes selbst fließen. Daß aber das Wahlrecht der Soldaten mit den besonderen Aufgaben des militärischen Berufes unvereinbar wäre, ist durch die wiederholte tatsächliche Ausübung des Wahlrechtes durch die Soldaten widerlegt. Der Hinweis darauf, daß die Frauen von der Militärpflicht ausgenommen sind, kann überhaupt nicht ernst genommen werden, da die Verfassung naturgemäß nur die Rechtsungleichheit, nicht aber die physiologische Verschiedenheit der Geschlechter aufheben kann. Der Hinweis auf die Befreiung der Frauen von der Wehrpflicht geht daher am Kern des Problems ganz und gar vorbei.

Die Ausschließung der Soldaten vom Wahlrecht steht also mit dem Wortlaute der Verfassung im Widerspruch. Daß sie auch dem Geiste der Verfassung widerspricht, braucht wohl nicht ausgeführt zu werden. Das Wahlrecht der Soldaten gehört zu den Errungenschaften der Revolution seine Aufhebung steht in krassem Widerspruch mit den Grundsätzen und Voraussetzungen, auf welchen die staatlichen Einrichtungen der Čechoslowakei beruhen. Die Auffassung des Ausschußberichtes über das Soldatenwahlrecht (Druck 893), als ob es sich bei der Gründung des Staates um eine ganz andere Wehrmacht gehandelt hätte, als die gegenwärtige, ist, von der darin enthaltenen Zurücksetzung der Soldaten abgesehen, logisch unhaltbar, denn die Verfassung des Jahres 1920 wurde nicht pro praeterito, sondern pro futuro erlassen und gilt natürlich auch für die auf Grund des Wehrgesetzes, das nahezu gleichzeitig mit der Verfassung erlassen wurde, organisierte Wehrmacht in vollem Umfange. Die Verfassungsverletzung, die durch die Entziehung des Soldatenwahlrechtes begangen wurde, ist vom konstitutionellen Standpunkte aus deshalb ganz besonders gefährlich, weil sie an einen fundamentalen Grundsatz der Verfassung rührt, weil sie notwendigerweise das Vertrauen in die Verfassung und damit die Grundlagen der Rechtsordnung überhaupt erschüttern muß.

Die Ausschußminderheit stellt daher den Antrag, das Abgeordnetenhaus wolle der Regierung wegen Einbringung der Vorlage über die Aufhebung des Wahlrechtes der Soldaten und Gendarmen das Mißtrauen aussprechen.

Předem budiž konstatováno, že nedůvěra navrhovatelů, vlastně výborové menšiny k vládě nezakládá se naprosto pouze na návrhu o volebním právu vojínů. Celý řetěz zpátečnických činů, tak zvláště útok na politickou svobod u a na zbytky samosprávy, obsažený v návrhu o správní reformě, avšak také veškerá sociální a hospodářská politika vlády, oběti pro militarismus, které byly znovu uloženy obyvatelstvu, všechno to dává dostatečný podnět k nedůvěře. Avšak navrhovatelé omezili se s plným vědomím na otázku ústavního práva, nejen proto že považují za svou povinnost učiniti přítrž úsilí o zhoršení volebního práva, které se stále mocněji projevuje ve všech směrech, nýbrž zvláště také proto, že se na protiústavnosti návrhu o volebním právu vojínů dá právnicky logicky dokázati, že vláda není hodna důvěry. Budiž jen krátce poukázáno na slib předepsaný v §u 73 ú. l. a na trestní jejich odpovědnost vyplývající z §u 79 ú. l., které nyní nelze bohužel uplatniti. poněvadž chybí potřebný prováděcí zákon.

Že porušení ústavy jest postačitelným odůvodněním návrhu na vyslovení nedůvěry, nepopírá ostatně ani zpráva výborové většiny. Snaží se pouze dokázati, že v tomto případě o protiústavnost nejde.

Proti tomu uvádíme:

Návrh jest protiústavní proto, poněvadž se jím prolomila ústavní zásada všeobecného volebního práva. Volební právo jest základní politické právo státních občanů. V parlamentně-demokratické státní formě, ve které referendum má nepatrný a prakticky vůbec žádný význam (srov. § 46 ú. l.), jest volba sněmoven jedinou politickou činností. kterou se provádí zásada, že lid jest jediným zdrojem veškeré státní moci. Dlužno tedy všechny ústavně právní otázky. týkající se volebního práva, zkoumati se zvláštní péčí a svědomitostí. Jest také zřejmo, že v mezích demokratické ústavy, která se opírá o plnou rovnoprávnost všech státních občanů a o svrchovanost lidu, všechna ustanovení, která jsou příčinou omezení státoobčanských práv, musejí býti vykládána striktně a nikoliv rozšířeně. Proto ani případy jiných právních řádů, pocházejících z jiných dob a prodchnutých jiným duchem, nemohou dokazovati, že zrušení volebního práva vojínů jest ústavní. Tuto otázku lze posuzovati jen ze souvislosti československých právních ustanovení. Zvláště jest úplně mylné dovolávati se volebního práva starého Rakouska. Ve starém Rakousku bylo by volební právo vojínů bývalo anomalií, v Československu jest anomalií jeho odnětí.

Nepřípustným výkladem, porušujícím zásady svrchovanosti lidu a rovnoprávnosti, jest zvláště, hledá-li se v ustanovení §u 9 (§ 14) ú. l., podle něhož k volbě oprávněny státní občan musí ťvyhovovati ostatním podmínkám řádu voleníŤ, právní základ pro vyloučení celé kategorie státních občanů z volebního práva Kdyby toto pojetí §u 9 bylo správné, bylo by vůbec úplně zbytečné určovati ústavní zásady, poněvadž prostým zákonem mohly by býti beze všeho zvráceny v pravý opak. Ústava by tím ztratila svůj smysl. § 9 (§ 14) výslovně ustanovuje, že všichni státní občané Československé republiky, kteří překročili 21. (26.) rok věku svého, mají právo voliti. § 8 (§ 13) mimo to stanoví, že volební právo má býti všeobecné. Kdyby ťostatní podmínkyŤ, jejichž určení jest ponecháno obyčejnému zákonu, mohly odporovati této zásadě všeobecnosti, pak by § 9 (§ 14) ústavy sám sobě odporoval a tvůrci ústavy si takového rozporu jistě nepřáli. Toto stanovisko hájí dokonce zpravodaj většiny, prohlašuje-li za samozřejmé, že omezení, které se svého stanoviska považuje za přípustné podle §u 9, nesmějí jíti tak daleko, aby značná část voličstva byla vyloučena z volebního práva, že však vojíni ťznačnou částí voličstvaŤ jsou, jistě nelze popírati a zpravodaj. většiny odporuje tedy sám sobě, hájí -li ústavnost návrhu.

Jest tedy zcela nesprávné také tvrzení, že obdoba s vyloučením z volebního práva, obsaženým již v §u 3 zákona o stálých voličských seznamech, ospravedlňuje zrušení volebního práva vojínů. Bylo by jistě bývalo lepší již v ústavě podrobně vymeziti volební oprávnění, ale i když se to nestalo, přece podle striktního výkladu není přípustno vyvozovati obdobu se zřetelem na výše uvedený a odůvodněný požadavek. Avšak obdoby tu ve skutečnosti není. Neboť v §u 3 zákona o stálých voličských seznamech jde veskrze o osoby, kterým se nedostává morální kvalifikace, o osoby, které se subjektivní vinou prokázaly nehodnými volebního práva, jde především o individuelní případy, nikoliv o celé kategorie, takže to neporušuje zásady, že volební právo jest všeobecné. S hlediska ústavně-právního povážlivější jest ustanovení o tříměsíčním bydlení, avšak zde nejde, jak jest zcela zřejmo, o určení volebního oprávnění, nýbrž o technické ustanovení k provádění volebního aktu, což jest vlastním účelem zákona o stálých voličských seznamech. Kromě toho jest, nepřihlížíme-li ke zcela mizivým výjimkám, v nichž se bydliště během tří měsíců několikráte měnilo, každý státní občan zapsán v některé obci do voličských seznamů, nejde zde tedy vůbec o vyloučení z volebního práva, nýbrž o skutečnou možnost výkonu volebního práva, právnicky to tedy vůbec není prolomením všeobecného volebního práva.

Jest tedy úplně jasno, že správné jest stanovisko, že vyloučení vojínů z volebního práva jest změnou ústavy, a to také podle ustanovení §u 20, odst. 5 a 6 ústavní listiny samé. Podle §u 20 (5) jsou župané a okresní náčelníci vyloučeni z pasivního volebního práva, podle §u 20 (6) členové ústavního soudu, přísedící volebního soudu a členové župních zastupitelstev. Ačkoliv jde zde jen o volitelnost a nikoliv také o právo voliti, ačkoliv zde jde jen o zcela omezený počet osob, ačkoliv všechny osoby postižené těmito ustanoveními, vzdají-li se své funkce, která koliduje s jejich volitelností, mohou dosáhnouti také pasivního volebního práva, přece zákonodárce považoval za nutné v samé ústavě ustanoviti tato mnohem méně pronikavá omezení volebního práva, poněvadž se zcela správně domníval, že takové omezení pouhým zákonem není přípustné. Tím méně lze tedy ovšem připustiti zrušení volebního práva vojínů, poněvadž se týká nejen pasivního, nýbrž i aktivního volebního práva, které nemůže býti odstraněno vzdáním se funkce a které konečně může dokonce způsobiti, že nastanou přesuny v přídělu mandátů. Nelze tedy také namítati, že nebylo možno ze zákonodárně-technických důvodů pojmouti tato omezení do zákona o stálých voličských seznamech, právě poněvadž jde jen o pasivní volební právo, neboť bylo by ovšem bývalo beze všeho možno zařaditi tato výjimečná ustanovení do volebního řádu, kdyby tomu nebyly odporovaly pochybnosti ústavněprávní. Postavíme-li proti sobě obě skutečnosti, že župané a okresní náčelníci jsou vyloučeni z volitelnosti ustanovením ústavy, kdežto vojíni v zákoně o stálých voličských seznamech vystupují vedle zločinců a bankrotářů, projevuje se přímo plasticky neústavnost návrhu o volebním právu vojínů.

Konečně budiž poukázáno na to, že ani § 106 ústavní listiny, který vylučuje výsady povolání, nepřipouští, aby volební právo vojínů bylo zrušeno. Míní-li zpráva většiny, že ústava při tom zamýšlela zrušiti především výsady šlechty a výsady pohlaví, přehlíží, že ústava ještě výslovně vypočítává výsady rodu a pohlaví vedle výsad povolání. Kdyby se tedy § 106 omezil na tyto výsady, neodpovídalo by to ani znění ústavy ani jejímu duchu, jejž jistě nelze naprosto sloučiti s výsadami ve volebním právu. Námitka že jsou také zvláštní práva a povinností jiných povolání, není naprosto případná poněvadž jde při tom vždy jen o práva a povinnosti, které vyplývají z vykonávání samého povolání. Že by však volební právo vojínů nedalo se sloučiti se zvláštními úkoly vojenského povolání jest vyvráceno tím, že vojíni několikráte skutečně volební právo vykonali. Poukazuje-li se na to, že ženy jsou vyňaty z vojenské povinnosti, nemůže býti naprosto míněno vážně, poněvadž ústava může přirozeně zrušiti jen právní nerovnost, nikoliv však fysiologickou různost pohlaví. Poukaz na osvobození žen od branné povinnosti nedotýká se tedy vůbec jádra této otázky.

Vyloučení vojínů z volebního práva odporuje tedy znění ústavy. Že odporuje také duchu ústavy, není jistě třeba vyvozovati.

Volební právo vojínů patří k vymoženostem revoluce, jeho zrušení jest v křiklavém rozporu se zásadami a předpoklady, o něž se opírají státní zařízení Československa. Mínění výborové zprávy o volebním právu vojínů (tisk 893), jako by při založení státu bylo bývalo šlo o zcela jinou brannou moc než jest nynější, nedá se logicky udržeti, i když nepřihlížíme k tomu, že jest odstrčením vojínů, neboť ústava z roku 1920 byla vydána nikoliv pro praeterito, nýbrž pro futuro a platí ovšem také v plném rozsahu pro brannou moc organisovanou podle branného zákona, jenž byl vydán skorem současně s ústavou. Porušení ústavy, jež bylo spácháno odnětím volebního práva vojínům, jest tedy s ústavního stanoviska proto mimořádně nebezpečné, poněvadž se dotýká základní zásady ústavy, poněvadž nutně musí otřásti důvěrou v ústavu a tím základy právního řádu vůbec.

Menšina výboru tedy navrhuje, aby poslanecká sněmovna vyslovila vládě nedůvěru, poněvadž podala návrh, aby volební právo bylo odňato vojínům a četníkům.