Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

V zákoně ze dne 29. února 1920, č. 121 Sb. z. a n., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky, se mění a doplňují jednotlivé paragrafy takto:

a) § 56 zní takto:

(1) President republiky jest volen přímo hlasováním lidu.

(2) Hlasovací právo má každý, kdo je oprávněn voliti do poslanecké sněmovny.

(3) Volen může býti státní občan československé republiky, který je volitelný do sněmovny poslanecké.

b) 57 zní takto:

(1) Ku platnosti volby jest třeba nadpoloviční většiny odevzdaných hlasů,

(2) Nedosáhl-li žádný kandidát v prvé volbě nadpoloviční většiny, koná se do tří týdnů užší volba mezi těmi kandidáty, kteří obdrželi nejvíce hlasů. Zvolen je ten, kdo obdržel nejvíce hlasů. V případě rovností počtu hlasů rozhoduje los.

(3) Podrobností upravuje zákon,

c) V §u 59 se vypouští věta poslední: ťNárodní shromáždění (§ 38) budiž k tomu konci svoláno do 14 dnů.Ť

d) § 62 zní takto:

(1) Ku platnosti volby jest třeba přítomnosti nadpoloviční většiny úhrnného počtu členů sněmovny poslanecké i senátu v čas volby a třípětinové většiny přítomných,

(2) Nevedla-li dvojí volba k cíli, koná se užší volba mezí těmi kandidáty, kteří obdrželi nejvíce hlasů. Zvolen je, kdo obdržel nejvíce hlasů. Jinak rozhoduje los.

(3) Podrobnosti upravuje zákon,

e) V §u 38 v odst. 1, se vypouští číslice ť56Ť, ť59Ť;

Všechna ustanovení, jež odporují ustanovení tohoto zákona, pozbývají platností.

Zákon tento nabývá účinností dnem vyhlášení a provedením jeho pověřuje se ministr vnitra.

Tento návrh směřuje k nahražení dosavadního způsobu volby presidenta Národním shromážděním přímou volbou všeho obyvatelstva, hlasováním lidu. Jsme daleci toho, abychom přeceňovali význam takovýchto voleb. Přesto však i za dnešních poměrů znamenala by volba presidenta hlasováním lidu určité zlepšení, neboť bylo by smýšlení obyvatelstva o volbě presidenta a jeho osobě aspoň částečně zřejmější a kromě toho byli by kandidáti presidentství nuceni obrátiti se k obyvatelstvu, předložiti mu svůj program a převzíti i určité závazky pro svoje působení. Požadavek všeobecného hlasování lidu je pak dnes dvojnásob odůvodněn tím, že většina poslanců a senátorů měšťáckých i socialistických stran nevyjadřuje to, co lid skutečně cítí a chce, jak se to ukázalo pří clech; kongrui, vojenských předlohách, státním rozpočtu atd. Tyto protilidové zákony president také podepsal, aniž by byl povinen zodpovídati se za to lidu pří nové volbě. Je pochopitelno, že zodpovídá-li se president u příležitosti opětné volby za své činy pouze členům Národního shromáždění, že jeho volba nemůže býti ničím jiným, nežli předmětem odporných zákulisních jednání, handlů a čachrů mezi jednotlivými skupinami měšťáků, jako jsme toho svědky dnes. Rovněž i president, který není zvolen na žádný program a není ani povinen před svojí volbou prohlásiti, jakým způsobem chce vykonávati svojí funkci a v jakých intencích hodlá uplatniti svoji značnou moc, která je mu dána ústavou, může, nejsa nijak vázán obyvatelstvu; státi se nástrojem různých vládních klik.

Po stránce formální navrhujeme, aby zákon byl přikázán k urychlenému projednání ústavně-právnímu výboru.