Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Poslední katastrofa výbuchem třaskavých plynů dne 16. května 1927 na dole ťBarboraŤ v Karvinné, při níž kromě jednoho těžce zraněného, tragicky zahynulo 7 horníků, po nichž zůstaly 4 vdovy a 14 sirotků, vzrušila opětovně naši veřejnost. Občasné katastrofy v uhelných dolech volají nejdůrazněji po pronikavých bezpečnostních opatřeních v dolech a žádají co možno nejdůkladnější kontrolu nad jejich prováděním a dodržováním. Tuto potřebu již dávno uznávali i ministři veřejných prací a sociální péče. V odpovědi na interpelaci poslanců Slavíčka, Marka, Staňka, dra Noska, dra Lukavského a spol. (tisk 4586/24), podanou dne 15. dubna 1924 po katastrofě na dole ťGabrielaŤ v Karvinné, jíž d e 12. dubna 1924 padlo v oběť 15 lidských životů a na 70 zraněno, prohlásili páni ministři veřejných prací a sociální péče mezi jiným toto:

ťMinisterstvo veřejných prací jsouc si vědomo nutnosti rozšíření a zdokonalení důlní inspekce, připravilo v tomto směru již své návrhy, při čemž se zvláště podotýká, že úmyslem ministerstva jest umožniti horníkům, aby se mohli svými zástupci činně účastniti kontroly bezpečnostních opatření v dolech.Ť

V odpovědi na naléhavou interpelaci posl. Pohla v téže věci dne 14. dubna 1924 podané, ministr veřejných prací (tisk č. 4587/24) uvádí na konec toto:

ťÚčast inspektorů ze řad horníků považuji za účelnou a žádoucí a stanovisko toto bude ministerstvem uplatněno při nové úpravě důlní inspekce, která je již připravována.Ť

Od této doby uplynuly více než 3 roky. Bezpečnostní poměry v dolech však nedoznaly zlepšení a také pro lepší a účinnější kontrolu nad dodržováním dosavadních nedostatečných opatření, nestalo se ničeho. Z toho co v této odpovědi členů vlády bylo uznáno za plně odůvodněné, jakož i z prohlášení, že ťúprava důlní inspekce je již připravovánaŤ, bohužel nebylo učiněno nic. A to přes to, že bezpečnostní poměry v dolech se značně zhoršily a kontrola nad nimi že je ještě nedostatečnější. Nejpádnějším potvrzením této smutné skutečnosti jest, že počet smrtelných úrazů v dolech, přes stále klesající počet zaměstnanců, udržuje se na stejné výši, ba značně stoupá, a počet úrazů těžkých dosahuje dokonce dvojnásobku úrazů v době předválečné. O tom svědčí tato čísla:

Jak z těchto číslic je zřejmo od r. 1922, přes pokles počtu dělníků zaměstnaných při dobývání uhlí o 24.206 lidí, čili o plných 20%, vzrostl počet smrtelných úrazů v hornictví o 39, čili o 26% a rovněž značně stoupl počet úrazů těžkých.

Tyto číslice svědčí zřejmě, že bezpečnostní poměry v dolech se stále zhoršují a počet jak zabití, tak těžkých úrazů rapidně stoupá. I když je správno, že toto stoupání hornických obětí na životech a zdraví je ze značné míry způsobeno stále bezohlednějším popoháněčským systémem v dolech, ženoucím horníky ke stále větší výkonnosti, je zřejmo, že bezpečnostní opatření v dolech jsou stále horší.

Také kontrola těchto nedostatečných opatření se stále zhoršuje, jednak následkem rostoucí agendy báňských úřadů a notorickým nedostatkem sil, dále režimem, který je domovem v ministerstvu veřejných prací, které je pohotově jen tam, kde se jedná o zájmy báňských podnikatelů. K těmto zřejmým nedostatkům přistupuje ještě ten zarážející fakt, že ustanovení zákona o závodních radách (zákon ze dne 25. února 1920, čís. 144 Sb. z. a n.) jímž se stanoví, že úkolem závodní rady mezi jiným je: ťspolupůsobiti při dozoru na udržování a provádění hornicko-policejních ustanovení zákonných neb úředních nařízení o ochraně dělnictva. hygieně provozu a na provádění pracovního řádu, jakož i zúčastniti se dotčených komisionelních zřízeníŤ, nemají praktického významu, ježto nelze jich prakticky použít.. Jednak proto, že zejména na velkých závodech nelze v jednom dnu, který za 14 dnů je prováděcím nařízením vydaným k tomuto zákonu k prohlídce dolu pod zemí i na povrchu určen, přesvědčiti se o stavu bezpečnostních opatření, dále proto, že správy závodů úmyslně tyto prohlídky ztěžují a i když určité závady se najdou, o nápravu nedbají, ba dokonce, plní-li členové závodní rady řádně svůj úkol, tyto šikanují a existenčně ohrožují. Báňské úřady a zejména ministerstvo veřejných prací v tomto směru nečiní úplně ničeho a je jim naprosto lhostejno, zda závodní rady mohou ustanovení zákona prováděti.

Jedině za těchto poměrů je možno, že počet zabití a těžkých úrazů v hornictví stále stoupá. Státní správa však. která nečinně k těmto poměrům přihlíží a která trvale jen v zájmů podnikatelů sabotuje nutná bezpečnostní opatření v dolech, v jiných státech již dávno provedená a jak z uvedené odpovědi ministrů je zřejmo i jí za nutné uznaná, obtěžkává se těžkou odpovědností.

Z těchto důvodů táží se podepsaní: Jsou páni ministři veřejných prací a sociální péče ochotni postarati se, aby splněno bylo prohlášení jejich předchůdců z 15. dubna 1924 o rozšíření a zdokonalení báňské inspekce s přibráním inspektorů z řad zkušených horníků, nezávislých na správách závodů?